Účelem osnovy jest vyplniti mezery platného právního řádu v předpisech o stanovení a užívání vlajek, praporů, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokrojů a odznaků, a o opatřeních proti závadným označením, po případě nahraditi dosavadní ustanovení novými, odpovídajícími požadavkům dnešní doby a potřebám prakse.

I. Stanovení vlajek, praporů, znaků a jiných symbolických předmětů a jejich užívání bylo až dosud upraveno různými právními předpisy, avšak vždy jen z určitého úzkého hlediska.

Tak v zákoně ze dne 30. března 1920, č. 252 Sb. z. a n., o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti jest určena podoba těchto státních symbolů; jejich veřejné užívání jest upraveno - nikoliv však úplně - týmž zákonem a prováděcím vlád. nařízením k němu ze dne 20. srpna 1920, č. 512 Sb. z. a n. Vlajka vojenských plavidel je určena vlád. nařízením ze dne 20. srpna 1930, č. 123 Sb. z. a n., námořní vlajka československá a její užívání zákonem ze dne 15. dubna 1920, č. 316 Sb. z. a n. a předpisy prováděcími. Též § 20 zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., na ochranu republiky, §§ 3, 4, 4a, 4b a 4c zákona ze dne 6. ledna 1890, č. 19 ř. z., o ochraně známek, ve znění zákona ze dne 20. prosince 1932, č. 27 Sb. z. a n. z r. 1933, a § 3 zákona ze dne 3. dubna 1925, č. 65 Sb. z. a n., o svátcích a památných dnech republiky československé, znamenají v určitých směrech úpravu veřejného užívání státní vlajky a stát. znaku (po př. i jiných veřejných znaků), nebo skýtají podklad pro tuto úpravu, a ochranu těchto symbolů před potupou nebo zneužitím.

Pokud jde o jiné symboly, máme v § 10, odst. 2 a 3 zák. č. 252/1920 Sb. z. a n. sporé ustanovení ohledně ostatních znaků veřejných (tedy na př. zemských, městských), v němž se přiznává ministerstvu vnitra právo pozměňovati znaky veřejné kromě znaku státního a zapovídá se nepřiměřené užívání těchto znaků. Zákon ze dne 19. prosince 1921, č. 479 Sb. z. a n., chrání před zneužitím znak červeného kříže. Ve věci spolkových praporů nebylo až dosud žádné zvláštní právní úpravy; prakse si vypomáhala tím, že na používání spolkových praporů vztahovala předpisy o odznacích. - O zákazu užívání určitých nepřípustných symbolů jedná též § 26 zákona na ochranu republiky, § 36 trestního zákona o přestupcích zák. čl. XL/1879, nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 28. února 1919, č. 1007 o praporech, znacích a odznacích, § 2 nařízení téhož ministra ze dne 30. srpna 1926, č. 7600 pres., kterým se stíhají některé činy, rušící veřejný klid a právní pořádek na Slovensku a § 6 zákona ze dne 10. dubna 1920, č. 243 Sb. z. a n., kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů. V těchto předpisech se zakazuje veřejné stavění na odiv nebo užívání znaků rázu protistátního, praporů, znaků nebo erbů, označujících směry státu nepřátelské, praporů a znaků cizích států vůbec a zrušených šlechtických erbů.

Uvedené partiální předpisy mají dokonce z části jen omezenou místní platnost. Je proto třeba doplniti je normou všeobecnou, při čemž hlavním vodítkem jest ochrana veřejných zájmů se zvláštním zřetelem k symbolům československé státní svrchovanosti a k jejich ochraně před nedůstojným a nevhodným užíváním nebo zneužíváním.

II. Stejně naléhavě vyžadují jednotné úpravy otázky veřejného nošení stejnokrojů. Jde jednak o otázku přípustnosti určitých stejnokrojů, jednak o otázku zákonné ochrany stejnokrojů, zejména stejnokrojů osob ve veřejné službě. Dosavadní úprava těchto otázek není jednotná a dostatečná.

V zemích České a Moravskoslezské obsahuje takovouto úpravu nařízení ministra vnitra ze dne 26. února 1917, č. 79 ř. z., jímž se upravuje oprávnění nositi stejnokroje a to dosti podrobně. Judikatura nejvyššího správního soudu upírá tomuto nařízení platnost pro nedostatek zákonného podkladu. V zemích Slovenské a Podkarpatoruské platí v tomto směru jen velmi sporý předpis § 1 cit. nařízení zplnomocněného ministra ze dne 30. srpna 1926, č. 7600 pres., jenž týká se pouze otázek specielních, ponechávaje vlastně věc vcelku bez náležité úpravy.

Pokud jde o zvláštní zákonnou ochranu některých stejnokrojů (stejnokroje vojenského a stejnokroje osob ve veřejné službě), je také tato otázka upravena nejednotně t. j. jinak v zemi České a Moravskoslezské, jinak v zemi Slovenské a Podkarpatoruské. Podle § 333 obecného trestního zákona, platného v zemi České a Moravskoslezské, trestá se pro přestupek soudní ten, kdo se vydává za veřejného úředníka nebo zřízence nebo kdo bez povolení nosí stejnokroj a tím si osobuje podobu veřejného úředníka nebo vojáka. V zemi Slovenské a Podkarpatoruské platí ustanovení § 44 zák. čl. XL/1879, podle něhož se trestá pro správní přestupek (§ 19, č. 1 zák. čl. XXXIV/1897) ten, kdo se neoprávněně vydává za osobu, která je ve veřejném úřadě nebo ve veřejné službě, nebo za člena ozbrojené moci, jakož i toho, kdo nejsa k tomu oprávněn, nosí úřední uniformu nebo odznak označující úředníka nebo zřízence úřadu nebo uniformu vojenskou. Ve vojenském trestním právu platí na území celého státu § 597 vojenského trestního zákona, který stíhá pro přečin každého, kdo se vydává za vojenskou osobu, za veřejného úředníka nebo zřízence, anebo kdo si neoprávněným nošením stejnokroje osobuje podobu úředníka nebo vojáka. - Tato úprava, jak patrno, jest nejen nejednotnou pokud jde o příslušnost k trestání (delikt soudní - delikt správní), ale i nedosti uspokojivou, poněvadž n a p ř. § 333 obec. trest. zákona postihuje neoprávněné nošení vojenského stejnokroje jen v těch případech, kdy pachatel vojákem není a nespadá sem tedy případ, kdy pachatel je vojínem v záloze a nosí důstojnický stejnokroj (podobně i § 597 voj. trest. zákona), a § 44 zák. čl. XL/1879 zase nestíhá toho, kdo - jsa oprávněn nositi vojenský stejnokroj - nosí jej s odznaky vyšší hodnosti, než jaká mu náleží. V zájmu úplnosti jest se zmíniti ještě o tom, že vojenský neb úřední stejnokroj je chráněn v trestních zákonech i tím, že spáchání některých trestných činů prohlašuje se za trestnější, vydával-li se pachatel za veřejnou osobu neb důstojníka resp. že tato okolnost působí na kvalifikaci trestného činu jako zločinu [srov. § 199, písm. b) obec. trest. zák., § 504, písm. b) vojenského trest, zák., § 336, č. 10, § 353, č. 2, § 381, č. 1 trest. zák. slov.] Subsidiární předpis ochranný jest obsažen též v § 11, odst. 2 cit. nař. č. 79/1917 ř. z.

III. Také dosavadní úprava veřejného nošení odznaků nepostačuje. Tato úprava byla dosud roztříštěna v řadě předpisů již výše citovaných; vedle nich dlužno poukázati ještě na zmocnění obsažené v § 11 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 300 Sb. z. a n., o mimořádných opatřeních. Proto také pro právní posuzováni otázky odznaků dávají se v osnově doplňující a jednotící směrnice.

IV. Rovněž otázka zákazu nepřípustných označení řeší se v osnově doplňujícím předpisem, vycházejícím ze širších hledisek veřejného zájmu než § 26 zákona na ochranu republiky (o neodstranění nebo zřízení nedovolených pomníků, nápisů a jiných památek) a §§ 1 a 5 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 267 Sb. z. a n., o odstranění nevhodných názvů, kteréžto předpisy však zůstávají ustanoveními osnovy nedotčeny.

Po stránce finančních důsledků osnovy se podotýká, že provedením nevzniknou státní pokladně nové výdaje; naopak možno počítati se zvýšením příjmů vzhledem k rozšíření dávkové povinnosti (§4, odst. 6) a z výtěžku pokut.

Část I. vládního návrhu jedná o vlajkách (praporech), znacích a jiných symbolech. K pojmu "symbolu" srov. dále odůvodnění k části IV. vládního návrhu.

K § 1. Ustanovení zákona č. 252/1920 Sb. z. a n. zůstávají vládním návrhem nedotčena s výjimkou ustanovení §§ 10 a 11, jednajících o užívání státních (veřejných) symbolů a obsahujících trestní sankci; trvají tedy beze změny předpisy o podobě (úpravě) státní vlajky, státních znaků a státní pečeti. Rovněž se nemění ustanovení prováděcího vlád. nařízení č. 512/1920 Sb. z. a n. k tomuto zákonu, pokud jednají o užívání státních symbolů státními úřady, soudy, ústavy a podniky, a příslušné vládní směrnice (ze dne 22. dubna 1932 - Věstník min. vnitra č. 5 z r. 1932, str. 105).

K § 2. Obsahuje vysvětlující ustanovení k výrazu "vlajka", jehož se v osnově z důvodů legislativně technických výhradně užívá pro označení vlajek, praporů, praporců, fáborů a pod. předmětů.

K § 3. Upravuje stanovení praporů a znaků jak pro svazky územní samosprávy (země, okresy, obce) - odst. 1 -, tak i pro ostatní korporace veřejnoprávní a korporace soukromé (spolky) - odst. 2. Z důvodů zjednodušení veřejné správy svěřuje se tu rozhodovací působnost úřadu ústřednímu (ministerstvu vnitra) jen jde-li o symboly svazků územní samosprávy; v ostatních případech bude k rozhodnutí příslušným úřad zemský. Ministerstvo vnitra - jak plyne z ustanovení odstavce 1 - nemůže měniti znaky zemí, pokud jsou částí zákonem stanoveného státního znaku. Pokud jde o místní příslušnost srov. obecný předpis § 7 vlád. nař. ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb. z. a n. o správním řízení. K odstavci 3 se podotýká, že žádost (návrh) musí vedle specielních náležitostí odpovídati ovšem i obecnému ustanovení o podání, obsaženému v § 19 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n. - Zvláštní povaha oprávnění, o něž tu jde, vyžaduje, aby úřad při rozhodnutí sledoval jen veřejný zájem, nejsa v jeho volném uvažování nijak omezován (odstavec 4 a 5). Jako k zájmu veřejnému bude úřad přihlížeti také k zájmu vojenské správy, aby úprava praporů spolkových se lišila od úpravy praporů (standart) vojenských.

K § 4. V tomto ustanovení se jednotně upravuje trvalé veřejné užívání státní vlajky (praporu, praporce), znaku nebo některé jeho části, dále vlajek (praporů, praporců) a znaků svazků územní samosprávy a jiných veřejnoprávních korporací, a konečně symbolů státní svrchovanosti cizích států. "Konsuly" rozumí tu osnova - stejně jako na jiných místech, kde se o nich mluví - též osoby konsulům na roveň postavené. Pojem trvalého užívání se blíže vysvětluje v odstavci 4; pojem veřejného užívání vymezuje se v § 22 osnovy.

Z důvodů zjednodušení veřejné správy se svěřuje povolování k trvalému veřejnému užívání symbolů politickým úřadům I. a II. stolice a nikoliv úřadům ústředním. Jde totiž o působnost, která může býti dobře opatřena politickými úřady, majícími úzký kontakt se svými správními obvody a přitom náležitý přehled s hlediska veřejných zájmů. Dávati tuto kompetenci v prvé stolici úřadům ústředním a zatěžovati je tak na újmu vlastních vedoucích úkonů ministerských nebylo by účelným. Výkon této působnosti u politických úřadů lze ostatně dostatečně usměrňovati interními instrukcemi a pokyny (srov. č. 1, odst. 3 zákona o organisaci politické správy).

Pokud jde o ustanovení odstavce 5, odkazuje se k vysvětlivkám k odstavcům 3, 4 a 5 předchozího paragrafu.

K odstavci 6 upozorňuje se na dosavadní úpravu v § 10 vlád. nařízení č. 512/1920 Sb. z. a n. K odůvodnění toho, že roční taxa má plynouti do státní pokladny i když půjde o povolení k trvalému veřejnému užívání jiných symbolů než státních, se uvádí, že i v těchto případech půjde o udělení jakéhosi monopolního oprávnění, chráněného se strany státu trestní sankcí na užívání neoprávněné (§ 23 osnovy).

K § 5. Trvalé veřejné užívání některých symbolů je upraveno v předchozím paragrafu. K přechodnému veřejnému užívání těchto symbolů nevyžaduje se úředního povolení a takovéto užívání není omezováno leč ochrannými ustanoveními §§ 6 a 7.

V zákoně dlužno však zabezpečiti, že při vhodných příležitostech bude plněna samozřejmá občanská povinnost uplatňovati symboly vlastního státu a projevovati tak úctu a oddanost ideím, které jsou státními symboly representovány; tento účel sleduje ustanovení § 5.

K § 6. Povaha veřejných symbolů a nutná úcta k nim vyžaduje též. aby nebyly s hlediska heraldického do té míry vadné, že by to mohlo zejména vzbuditi veřejné pohoršení nebo vésti k záměně s jinými symboly (předměty). Rovněž by mohlo docházeti k obcházení § 4 vlád. návrhu potud, že některým užívaným předmětům (vyobrazením), jež nejsou veřejnými symboly, by byla dávána taková podoba, aby svým provedením působily dojmem těchto symbolů. Jest proto třeba poskytnouti některým veřejným symbolům ochranu i v tomto směru.

K § 7. Zvláštní význam státní vlajky (praporu, praporce), státního znaku a jeho částí vyžaduje, aby požívaly vedle ochrany, jíž jsou účastný podle předchozího ustanovení i jiné veřejné symboly, ještě zvláštního zdůraznění a ochrany. Děje se tak jednak generální klausulí v odstavci 1, jež dopadá nejen na veřejné, ale i na neveřejné užívání (srov. dosavadní úpravu v § 10, odst. 3 zák. č. 252/1920 Sb. z. a n.), jednak zvláštním ustanovením v odstavci 2, v němž - kromě jiného - se vyslovuje, že nelze užívati vedle státních symbolů zároveň i jiných symbolů tak, že by se to jevilo jako projev neúcty k státním symbolům, jednak v odstavcích 3 a 4. K těmto odstavcům se podotýká, že významu státní vlajky (praporu, praporce) odpovídá tu ustanovení o její prioritě a poskytnutí záruk, že nedojde k jejímu zlehčení tím, že by někdo chtěl větší velikostí, jinou úpravou, anebo větším počtem jiných, současně použitých vlajek uplatniti jejich převahu nad barvami státními.

Ustanovení odstavce 2 - jako celek - má povahu podpůrného předpisu, regulujícího s hlediska veřejného zájmu užívání symbolů vůbec.

V odstavci 5 se pamatuje na symboly cizích státních příslušníků při jejich hromadném vystupování v tuzemsku, zejména při zdejších tělocvičných, sportovních a pod. podnicích.

K § 8. Je třeba zabezpečiti účelné a rychlé odstranění symbolů, jež buď svou podstatou, nebo provedením, nebo způsobem užití či podle povahy skutku jsou ve smyslu §§ 6 a 7 vládního návrhu závadné. V odstavci 2 se umožňuje, aby v případech naléhavých starostové obcí, četnictvo a stráž bezpečnosti v zájmu urychlení zákroku zařídili sami prozatímní odstranění resp. předběžné zabavení symbolu. Pokud se tato povinnost k zákrokům ukládá starostům obcí, děje se tak v duchu § 37 čes. obec. zřízení o odpovědnosti obce za opominutí v oboru policie místní. Starosty obcí jest ostatně považovati za orgány místně nejbližší a proto nejpohotovější; vzhledem k tomu, že tato povinnost se výslovně ukládá starostům, bude i na Slovensku a Podkarpatské Rusi náležeti jim a nikoli obecnímu - obvodnímu notáři.

Odstavec 3 pamatuje na ty případy, kdy závadný symbol bude na př. umístěn na voze a s ním spojen tak, že zabavení lze provésti jen tehdy, bude-li zároveň zabaven i vůz.

Odstavec 4 dává záruku urychleného přezkoušení předběžných zákroků, provedených starostou obce resp. orgánem bezpečnostním.

Odstavec 5 pamatuje na případy, kdy zabavená věc hrozí zkázou nebo dá se uschovati jen s nepoměrným nákladem.

Poslední odstavec sleduje do důsledků myšlenku, aby náklady spojené s odstraněním závad postihovaly osoby, jež lze činiti za závadné užití symbolu odpovědnými, po př. jen nepřímé, intelektuální původce.

Část II. týká se vojenského stejnokroje a stejnokroje četnictva, jež je podle § 1 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 299 Sb. z. a n., vojensky organisovaným sborem strážným. Stejnokroj četnictva jest toho času zcela podoben (až na barvu) stejnokroji čs. branné moci.

K § 9. Odstavec 1 obsahuje interpretační pravidlo, podle něhož tam, kde se v zákoně mluví o vojenském stejnokroji, rozumí se tím nejen stejnokroj zavedený pro příslušníky čsl. branné moci, nýbrž i stejnokroj legionářský (t. j. historický kroj zahraničního vojska - viz zákon ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n. ), stejnokroj čsl. domobrany z Itálie, stejnokroj osob v místním zaopatření vojenské invalidovny v Praze (Hořicích) a domácí historické stejnokroje čsl. branné moci, jak je představuje jejich vývoj od roku 1918. Podle odstavce 2 pod pojem vojenského stejnokroje patří i jednotlivé součástky stejnokrojů právě vypočtených; všude tam, kde se zákon zmiňuje prostě o vojenském stejnokroji, sluší tím rozuměti i jeho součástky, počítajíc v to i poboční zbraň a odznaky. Totéž platí i o součástkách stejnokroje četnictva.

K § 10. Vojenské předpisy, které má tento paragraf na mysli, jsou dílem vojenské služební knihy, vydávané se schválením presidenta republiky jako vrchního velitele branné moci (na př. příslušná ustanovení o stejnokroji vojenských osob vtělená do služebního řádu čs. branné moci), dílem ministerské výnosy (podrobné předpisy stejnokrojové). Stejnokroj četnictva upravují služební předpisy vydané ministerstvem vnitra (na př. výnos ze dne 27. května 1921, č. 9203/13, a pozdější jeho změny, zejména výnos ze dne 10. července 1930, č. 10317/13).

Z ustanovení o tom, co sluší rozuměti úpravou vojenského (četnického) stejnokroje, vyplývá též, co vše tvoří součástky těchto stejnokrojů.

Pokud by se tento paragraf dotýkal povinného nošení vojenského stejnokroje vojenskými osobami v činné službě anebo oprávnění vojenských osob mimo činnou službu nositi vojenský stejnokroj, přicházela by v úvahu příslušná ustanovení služebního řádu čs. branné moci. O právu bývalých příslušníků čsl. zahraničního vojska nositi historický kroj legionářský a kroj čsl. domobrany z Itálie platí zvláštní předpisy vydané ministerstvem národní obrany (viz zejména Věcní věstník M. N. O. čl. 670/1925, doplněný Věcním věstníkem M. N. O. čl. 153/1927). Také nošení stejnokroje osob v místním zaopatření vojenské invalidovny jest upraveno zvláštním vojenským předpisem o stejnokrojích.

Ustanovení odstavce 3, věty 1 jest důsledkem předchozích ustanovení. Nikdo, kdo podle odstavce 2 není povinen nebo oprávněn nositi vojenský (četnický) stejnokroj, nesmí tak veřejně činiti, nechce-li se vydávati trestnímu stíhání podle tohoto zákona. Věta 2 odstavce 3 jedná pak o zákazu veřejného nošení takových stejnokrojů nebo ústrojů, které nejsou sice vojenským (četnickým) stejnokrojem ve vlastním slova smyslu, ale jsou mu tak podobny, že se od něho rozeznají jen při zvláštní pozornosti. Výjimkou se dovoluje takovýto podobný stejnokroj tehdy, byl-li úřadem povolen jako stejnokroj korporace (§ 14), nebo připuštěn zvláštním předpisem, vydaným v dohodě s ministerstvem národní obrany resp. vnitra. Zvláštním předpisem takto vydaným jest rozuměti i vlád. nařízení, jež by byla vydána podle §§ 22, 49, 146 a 210 platového zákona. V přítomné době platí taková výjimka pro příslušníky finanční stráže (pokud jde o úpravu střihu stejnokroje a čepice, výložků co do tvaru, ramenních pásek, odznaků hodnosti, důstojnického a rotmistrov- ského pásu služebního a vycházkového), pro příslušníky pohraniční stráže, úředníky celní služby, a pro stráže vězeňské (pokud jde o úpravu střihu stejnokroje a čepice).

Pojem veřejného nošení vysvětluje se v §22.

Část III. vládního návrhu se týká jiných než vojenských (četnických) stejnokrojů. Recipují se v ní některé osvědčené zásady min. nař. č. 79/1917 r. z., v jiných směrech však nahrazuje se jeho obsah novou úpravou, po př. doplňují se některá jeho kusá ustanovení. Hlavními zásadami nové úpravy je na jedné straně účinná ochrana veřejných zájmů, na druhé straně zamezení zbytečného zatížení státní administrativy a obtěžování občanů. Zvláštní definice "stejnokroje" se ve vládním návrhu nepodává, ježto přesné a vyhovující vymezení tohoto pojmu je obtížné, a v praksi výklad tohoto pojmu ani za dosavadní právní úpravy nepůsobil potíží.

K § 11. V odstavci 1 se stanoví - pokud jde o stejnokrojové součástky - stejná zásada jako v § 9, odst. 2. - V odstavci 2 se vyslovuje, že určité stejnokroje a jejich veřejné nošení osobami k tomu povolanými není dalšími ustanoveními osnovy dotčeno. Podobnou exempci ze svojí úpravy obsahovalo i min. nař. č. 79/1917 ř. z. Jde tu zejména o stejnokroje, upravené zvláštními předpisy a zavedené ke specielním účelům, takže se vymykají ze všeobecné úpravy otázky stejnokrojů, jakou vládní návrh představuje.

K jednotlivým bodům tohoto odstavce se uvádí:

ad 1. Jde o stejnokroje, pro jichž zavedení jest zejména podklad v §§ 22, 49, 146 a 210 platového zákona, po př. v jiných specielních předpisech;

ad 3. vzájemnost jest smluvně zaručena na př. v hraničních statutech (čl. 7 smlouvy s Německem z 3. února 1927, č. 145/1930 Sb. z. a n., o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici, čl. 9 smlouvy s Rakouskem z 12. prosince 1928, č. 139/1930 Sb. z. a n., o úpravě právních poměrů na státní hranici, a čl. 11 smlouvy s Maďarskem ze dne 14. listopadu 1928, č. 8/1931 Sb. z. a n., o úpravě otázek vyplývajících ze stanovení hranice), a ve smlouvách o úpravě vzájemného železničního styku (čl. 24 úmluvy s Maďarskem ze dne 8. března 1923, č. 201/1926 Sb. z. a n., o společných pohraničních stanicích, čl. 12, bod 4 smlouvy s Polskem ze dne 30. května 1927, č. 193/1929 Sb. z. a n., o úpravě vzájemného železničního styku). Na jednotlivé případy, v nichž by vzájemnost nebyla smluvně zaručena, pamatuje se v odstavci 3 tohoto paragrafu;

ad 5. exempce podle tohoto bodu předpokládá, že zvláštní právní předpis, o němž se tam činí zmínka, upravuje podobu stejnokroje jako na př. vyhláška zemského presidenta v Bratislavě č. 230/1933 z. v. slovenského (horárská a hájnická úprava), jež v §§ 32 a 50 předepisuje horárský stejnokroj a popisuje jeho části (obdobně pro zemi Podkarpatoruskou výnos zemského úřadu v Užhorodě, č. 45. 452/II-3-31).

K § 12. Předpis tento ve veřejném zájmu umožní, aby stejnokroje orgánů obecní policie byly jednotně a vhodně upraveny. Podle druhé věty tohoto ustanovení bude lze provésti přechod k jednotným novým stejnokrojům postupem doby tak, aby tím obcím nevznikly neočekávané, zvláště tíživé výdaje.

K § 13. Ustanovení toto týká se jednak stejnokrojů osob požívajících zvláštní trestně-právní ochrany (§68 trestního zákona, § 5 zák. čl. XL/1914 o trestně-právní ochraně úřadů), jednak stejnokrojů osob zaměstnaných při veřejné dopravě a osob, provozujících své povolání na místech sloužících veřejné dopravě. Zvláštní postavení uvedených osob pokud se týče okolnost, že jde o stejnokroje nošené především a pravidelně na místech sloužících veřejné dopravě vyžaduje, aby z důvodů evidenčních podléhaly zvláštním ustanovením odlišným od oněch, jež upravují nošení stejnokroje zaměstnaneckého (§ 15 vlád. návrhu). - Na tomto místě se nezavádí systém povolovací, nýbrž systém ohlašovací; postačí totiž učiniti o zamýšleném veřejném nošení stejnokroje oznámení u okresního (státního policejního) úřadu. Tento úřad však nepovoluje a neupravuje podobu stejnokroje jest však povinen - jsou-li dány důvody, uvedené v odstavci 4, větě 1 - jeho veřejné nošení zakázati do 8 neděl ode dne, kdy oznámení mu bylo podáno (odevzdáno k poštovní dopravě), nebo může jej v téže lhůtě zakázati z důvodů zmíněných ve větě 2 téhož odstavce; nevydá-li v této lhůtě zákazu aneb vyrozumí-li před jejím uplynutím oznamovatele o tom, že jeho oznámení vzal na vědomí, možno započíti s nošením stejnokroje. Pokud jde o místní příslušnost úřadů srov. § 7 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n. - V odstavci 6 pamatuje se na možnost dodatečného zákazu.

K § 14. Jedná o stejnokrojích korporací, tedy zejména o stejnokrojích spolkových. Vládní návrh na tomto místě přidržuje se systému povolovacího, jak tomu bylo až dosud podle nař. č. 79/1917 ř. z. K odstavci 2 se podotýká, že žádost vedle náležitostí na tomto místě předepsaných musí splňovati obecné náležitosti podání podle § 19 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n. V úvaze, že jest v zájmu veřejného klidu, aby korporace zabývající se politikou nebyly uniformovány, stanoví se výslovně, že žádost takovéto korporace o povolení k veřejnému nošení stejnokroje jejími členy jest vždy zamítnouti; stejně jest vždy zamítnouti žádost takové korporace, jejíž vnitřní předpisy postrádají ustanovení o nošení stejnokroje. Jinak úřad při svém rozhodování volně uvažuje veřejný zájem a může zamítnouti žádost zejména tehdy, podobá-li se žádaný stejnokroj vojenskému neb četnickému stejnokroji nebo jiným na tomto místě v zákoně dotčeným stejnokrojům, jež zasluhují zvláštní ochrany. V odstavci 5 se pamatuje na uniformované cizozemské účastníky při zdejších tělocvičných, sportovních a pod. podnicích.

K § 15. Jedná o stejnokroji zaměstnanců, pokud se naň nevztahují předchozí ustanovení zákona, a o stejnokroji zaměstnavatele, nosí-li též stejnokroj. Ze snahy nezatěžovati zbytečně administrativu nepřijímá se zde ani systém povolovací, ani ohlašovací vzhledem k tomu, že jde o kategorii stejnokrojů, nevyžadující s hlediska veřejných zájmů zvláštní evidence. V odstavci 1 vyslovuje se však přímý zákaz takových stejnokrojů, jež by se podobaly vojenskému nebo četnickému stejnokroji, nebo jiným, na tomto místě v zákoně dotčeným stejnokrojům, jež zasluhují zvláštní ochrany. Nošení stejnokroje těmto stejnokrojům podobného jest tedy již ex lege nepřípustným a trestným. Ale i tehdy, když by zaměstnanecký stejnokroj vyhovoval s hlediska odstavce 1, jest okresní (státní policejní) úřad povinen jej zakázati, kdyby jeho nošením byl ohrožen veřejný klid a pořádek nebo veřejná mravnost, a může jej zakázati, podobá-li se některému povolenému stejnokroji členů korporace (spolku); v této souvislosti přihlíží se tedy i k žádoucí ochraně stejnokrojů spolkových.

K § 16. Obdobná ustanovení jako o stejnokroji zaměstnanců budou platiti i o stejnokrojích chovanců uvedených tu ústavů, při čemž vládní návrh - jakožto osnova policejní povahy - nedotýká se oněch specielních ustanovení, jež by upravovala kompetenci a postup při stanovení takovéhoto stejnokroje. Toto ustanovení platí i pro ústavní oděvy vězňů, káranců a pod.

K § 17. V bodě 1 je obsažena generální klausule o zákazu veřejného nošení stejnokrojů, jež má význam předpisu doplňujícího. Při tom se však stanoví exempce ze zákazu pro stejnokroje národní a vžité, demonstrativně tam vypočtené, a pro uvedené tam ústroje, jež nebylo třeba s hlediska části III vládního návrhu regulovati.

V bodě 2 je stanoven - podobně jako v § 10, odst. 3 - zákaz zneužívání těch stejnokrojů, jež ve veřejném zájmu zasluhují zvláštní ochrany, osobami nepovolanými, jakož i zákaz veřejného nošení ústrojů, jež v celku nebo součástkách byly by chráněným stejnokrojům nebo jejich částem tak podobny, že by je bylo lze od nich rozeznati jen při zvláštní pozornosti: v bodě 1 obsažená exempce však pro zákaz podle bodu 2 neplatí. - V bodě 2 chrání se před zneužitím osobami nepovolanými též stejnokroj členů korporací (spolků).

Část IV. podává stručnou, avšak jednotnou a postačující směrnici pro právní posuzování otázky odznaků. Od definice pojmu "odznaku" bylo upuštěno proto, že jde o pojem, jehož výklad v praxi nemůže působiti obtíží, ale jehož definice je velmi nesnadná. Ostatně z protikladu mezi úpravou užívání symbolických předmětů (část I.) a úpravou nošení odznaků je patrno, že symbolickým předmětem rozumí se předmět, symbolisující určité organisační nebo jen ideové společenství lidské jako celek, kdežto odznakem vyznačuje se poměr jedince k takovému společenství. Symbolický předmět působí zamýšlený účinek i tehdy, není-li ve spojení se žádnou osobou, kdežto odznak, který by pozbyl spojitosti s určitou osobou, pozbývá pravého významu.

K § 18. V úvaze, že některé odznaky sledují nebo mohou sledovati účel nahraditi, zejména svojí nápadností, stejnokroj, vztahují se na takovéto odznaky ustanovení části III osnovy. Podotýká se, že předpisy o odznacích přísežných strážních zřízenců k ochraně zeměvzdělání a honitby (č. 41, 42/1885 čes. z. z., č. 75, 76/1887 mor. z. z., č. 33/1887 slez. z. z.) zůstávají vládním návrhem nedotčeny (srov. § 29, odst. 3) vzhledem k tomu, že § 11, odst. 2, č. 5 vlád. návrhu platí podle § 18 i pro odznaky.

K § 19. U ostatních odznaků se vyslovuje v odstavci 1 přímý zákaz veřejného nošení tehdy, čelily-li by proti vzniku, samostatnosti, celistvosti, jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě státu. Veřejné nošení takovýchto odznaků je tedy ex lege nepřípustným a trestným. I kdyby však odznak byl s hlediska odstavce 1 přípustný, může býti podle odstavce 2 zakázán správním aktem tehdy, byl-li by jeho nošením ohrožen veřejný klid a pořádek nebo veřejná mravnost.

Část V. obsahuje společná ustanovení k částem I.-IV.

§ 20 jedná o přechodných omezeních, § 21 o poměru dosavadních oprávnění k novému zákonu, § 22 vykládá pojem veřejnosti, v § 23 jest obsažena trestní sankce na přestupky předchozích ustanovení zákona. K § 21, odst. 1 se podotýká, že toto ustanovení se nedotýká oprávnění užívati v pečeti t. zv. "legionářský odznak", t. j. znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, ale v jiném seskupení než ve středním státním znaku. Jinak tato ustanovení nevyžadují bližšího vysvětlení.

Část VI. jedná o nepřípustných označeních; doplňující charakter těchto ustanovení, diktovaných praktickou potřebou, byl již osvětlen ve všeobecné části důvodové zprávy.

§ 24 nevyžaduje zvláštních poznámek.

K § 25. Zde jest obsažena trestní sankce (přestupky § 24 budou trestány jako delikty správní) a ustanovení o odstranění závadného označení. Možno očekávati, že odstavec 2, zejména pak jeho ustanovení o tom, že odsouzenému pachateli možno uložiti, aby závadné označení odstranil osobně, bude i preventivně plniti svůj výchovný účel.

K § 26. Doplňující ustanovení odstavců 2-4 o odstranění závadného označení a o náhradě nákladu (škody) vycházejí ze stejných úvah jako § 8 potud, že rozvádějí (odstavec 2) základní myšlenku § 37 čes. obec. zřízení o odpovědnosti obce za opominutí v oboru místní policie, a v odstavcích 3 a 4 sledují do důsledků úmysl postihnouti náhradní povinností osoby, jež lze činiti za závadné označení odpovědnými, byť i jen jako intelektuální původce.

Část VII. obsahuje ustanovení společná a závěrečná.

K § 27. Aby příslušnost státních úřadů policejních nebylo třeba vedle příslušnosti okresních úřadů na jednotlivých místech vládního návrhu opětovně uváděti, dává se zde jednotné pravidlo kompetenční.

§ 28 nevyžaduje poznámek.

§ 29. Bylo třeba vyřešiti obtížnou otázku poměru nového zákona k dosavadní specielní úpravě jednotlivých otázek, jež se ve vládním návrhu nově upravují. Děje se tak jednak derogací těch právních norem, jež upravují tutéž věc v tomtéž směru, nebo které jsou v rozporu s ustanoveními tohoto zákona, jednak vytčením právních předpisů, jež zůstávají nedotčeny byť i se dotýkaly částečně otázek řešených v novém zákoně.

V Praze dne 12. června 1936.

Předseda vlády:
Dr. M. Hodža v. r.

Ministr vnitra
Dr. Černý v. r.