15
469/XV.
Interpelácia
poslanca Štefana Suroviaka
předsedovi vlády
vo veci prijatia ďalších 6 českých za-
mestnancov do ČSD vozovky v Trnavě.
Ministerstvo železníc svojim výnosom č.
11. 838-V/1, zo dňa 15. novembra 1935 medzi iným
v bode 9 zmocnilo riaditeľstvo štátnych železníc
v Bratislave pre dielnu v Trnave prijať 8 zamest-
nancov (elektromontérov, automechanikov, zá-
močníkov) pre opravu motorových vozidiel. Mi-
nisterstvo železníc, poťažne bratislavské riaditeľ-
stvo napriek tomu, že sa na tieto miesta hlásily
takmer stovky slovenských zamestnancov, vyho-
vujúcich všetkým podmienkam, v skutočnosti pri-
jalo len 2 Slovákov, za to však 6 českých zamest-
nancov. Mená prijatých českých zamestnancov
sú: 1. Ladislav Kučiř, 2. Oldřich Smutný, 3. Jozef
Roztomilý, 4. Stanislav Zámečník, 5. Eduard No-
votný, 6. Ladislav Kuchařík.
Nakoľko za súčasného režimu na čsl. želez-
niciach takéto očividomé, ba provokačné obchád-
zanie slovenských uchádzačov pri prijímaní do
služieb železničných je na dennom poriadku, pý-
tame sa pána predsedu vlády:
1. Má o tomto, slovenských uchádzačov takto
sústavne a strannícky poškodzujúcom režime
v podniku železničnom známosť?
2. Ochotný je - pán ministerský predseda -
tieto nemožné pomery v podniku železničnom ne-
chať vyšetriť a nariadiť nápravu?
V Prahe, dňa 26. mája 1936.
Suroviak,
Čavojský, Haščík, dr Sokol, dr Tiso, Sivák, Flo-
rek, Onderčo, Longa, Danihel, Hlinka, dr Wolf,
dr Pružinský, Slušný, Turček, Rázus, Dembovský,
Kendra, Drobný, Sidor, Šalát.
469/XVI.
Interpelácia
poslanca Štefana Suroviaka
predsedovi vlády
obradom stranníckeho obsadenia skupi-
nárskeho miesta V/7 košického riaditeľ-
stva štát. železníc a obidenia najstaršieho
uchádzača Slováka.
Preložením skupinára Grunda z košického
riaditeľstva do Brna sa uprázdnilo skupinárske
miesto V/7 v košickom riaditeľstve štát. železníc.
Na vypísané miesto v súbehu kompetoval i starší
slovenský úradník - výborne kvalifikovaný, in-
špektor Ján Furčák, vozový úradník od doprav,
úradu Žilina. Na miesto kompetoval i v poradí
o 4 roky mladší úradník Čech z košického riadi-
telstva. ktorý pred slovenským uchádzačom mal
len tú prednosť, že má tak zv. »centrálnu prax«.
Slovenskému uchádzačovi v poradí o mnoho star-
šiemu sa dohováralo, že túto
,,centrálnu prax" ne-
má. To však bola len výhovorka, aby slovenský
uchádzač mohol byť nespravodlivé obídený. Tú
tak zv. »centrálnu prax« možno si v najhoršom
prípade osvojiť za pol roka, kým na ovládanie
exekutívnej praxe v danom prípade sú potrebné
najmenej 3-4 roky. Napriek tomu, že odborné
kruhy uznávajú za nezbytne potrebné, aby každý
skupinár mal najmenej 5ročnú prax v exekutíve,
v tomto prípade ani na toto sa nevzal zreteľ a za
skupinára V/7 v košickom riaditeľstve bol vyme-
novaný o 4 roky v poradí mladší český uchádzač
a starší uchádzač slovenský bol strannícky obí-
dený.
Vzhľadom na to, že v súčasnej dobe Slováci
sú stále odstrkovaní napriek usneseniam býv. vlád
na čele s neb. dr A. Švehlom, že na Slovensku
prednosť majú Slováci, preto pýtame sa vlády,
hlavne jej pána predsedu:
1. Či je platná ešte prednosť Slovákov na
Slovensku pri obsadzovaní miest v smysle usne-
senia býv. vlád za predsedníctva dr Švehlu?
2. Dokedy sa bude trpieť terajší strannícky
režim v podniku železničnom?
3. A ak Slováci majú mať prednosť na Slo-
vensku, ako sa mohlo stať, že inšpektor Furčák.
dokonca o 4 roky v poradí starší, vo vozovej
službe prvotriedny odborník, ktorý dostal i po-
chvalné uznanie z riaditeľstva, nebol menovaný?
V Prahe, dňa 26. mája 1936.
Suroviak,
Čavojský, Florek, Longa, Onderčo, Sivák, Slušný,
Rázus, Turček, dr Tiso, dr Sokol, dr Pružinský,
dr Wolf, Hlinka, Šalát, Sidor, Drobný, Kendra,
Dembovský, Danihel, Haščík.
14
469/XVII.
Interpelácia
poslanca Pavla Floreka
ministrovi školstva a nar. osvety
o vyučovacom jazyku na slovenských
stredných školách a o aprobovaní stre-
doškolských profesorov z tohoto jazyka.
Na slovenských stredných školách doteraz
nie je uspokojivé riešená otázka vyučovacieho ja-
zyka. Predovšetkým nie je postarané o to, aby sa
vyučovanie na slovenských stredných školách ko-
nalo popri obsahovej a odbornej stránke i rečové
rovnako správne a bezvadné. Táto otázka úzko
súvisí s nívóm našej strednej školy a nedá sa jed-
noducho odbaviť tým, že kto má aprobáciu s ja-
zykom vyučovacím československým, môže vy-
učovať na všetkých stredných školách: českých
i slovenských.
Na území Čechov a Slovákov dva spisovné
jazyky sú skutočnosťou (to nemení na veci, ako
ich menuje paragraf zákona) a s nimi treba po-
čítať i pri vyučovaní. Zpráva ústavného výboru
k osnove jazykového zákona sama uznáva, že ofi-
ciálny jazyk republiky má naozaj dve formy pre-
javu: českú a slovenskú. I ministerstvo školstva
schvaľuje učebnice, učebné pomôcky pre školy
»s vyučovacím jazykom československým v znení
českom - a osobitne - v znení slovenskom. (Viď
Vestníky Mšano). Máme osobitne Pravidla české-
ho pravopisu a osobitne Pravidlá slovenského
pravopisu. Podľa výročných zpráv v českých
krajinách vyučuje sa z mluvnice a cvičebnice ja-
zyka českého a na Slovensku z mluvnice a cvi-
čebnice jazyka slovenského. Teda na čsl. stred-
ných školách i de fakto máme dva vyučovacie ja-
zyky: český a slovenský.
Na českých školách v duchu zákonov peda-
gogicky úzkostlivé sa dbá, aby sa vyučovalo i re-
čové správne, aby profesori mali aprobáciu z ja-
zyka vyučovacieho českého a školské úrady sa
bránia profesorským silám, ktoré český jazyk do-
konale neovládajú.
Nie je tomu tak na stredných školách sloven-
ských. Tu ministerstvo školstva hoci schvaľuje
učebnice, pravopisné pravidlá, učebné pomôcky
,,pre slovenské znenie vyučovacieho
jazyka", ne-
postaralo sa doteraz o to, aby na týchto stred-
ných školách vyučujúci profesori boli všetci z to-
hoto »slovenského znenia vyučovacieho jazyka
i aprobovaní.
Na slovenské stredné školy prikazovaní, ba
dokonca i definitívne menovaní sú profesori apro-
bovaní len z »českého znenia, ktorí neovládajú
ani základné pojmy slovenskej mluvnice, teda
nedisponujú ani aktívnou ani pasívnou znalosťou
reči ministerstvom aprobovaných slovenských u-
čebníc, z ktorých majú vyučovať. Je to pedago-
gické nonsens, iste príznačné pre slovenskú stred-
nú školu! V rokoch poprevratových, keď bol ne-
dostatok profesorských síl, bolo to pochopiteľné,
ale v osemnástom roku nášho školstva a v dobe
reformných snáh o zvýšenie intelektuálnej a od-
bornej úrovne školstva i profesorstva je to stav
neudržateľný. Týmto trpí slovenské žiactvo, kto-
rému sa z 50-60% neprednáša jeho materinským
jazykom, resp. nie rečou, ako sú písané aprobo-
vané učebnice, z ktorých sa ono na vyučovacie
hodiny má pripravovať. Možno konštatovať, že
vysoké procento neúspechu slovenského žiactva
na stredných školách - popri veľkej cezpoľnosti
- je zapríčinené týmto priamo pedagogickým
hriechom, ktorý sa už toľké roky trpí. Týka sa
to predovšetkým tých predmetov, kde rozdiel
medzi českou a slovenskou terminológiou je znač-
ný a slovenské žiactvo najmä na nižšom stupni
je často bezradné. Túto bezradnosť zapríčiňuje to,
že rečové ináč prednáša profesor a ináč to na-
chodí žiak v učebnici
Toto zlo malo by sa postupne odstraňovať
povinnou skúškou zo slovenského vyučovacieho
jazyka, predpísanou pre tých, ktorí na sloven-
ských stredných školách chcú účinkovať.
V záujme slovenského stredného Školstva do-
voľujem opýtať sa pána ministra:
1. Či hodlá odstrániť tento zásadný nedosta-
tok na slovenskej strednej škole?
2. Či mieni upraviť Obecný skúšobný poria-
dok, vydaný 8. októbra 1930, čís. 16. 510, resp. jeho
§ 4. v tom smysle, aby kandidáti profesúry hodla-
júci sa aprobovať pre sťredné Školy
,,s vyučova-
cím jazykom československým" boli povinní po-
drobiť sa skúške z českého alebo zo slovenského
»znenia« vyučovacej reči podľa toho, na ktorých
školách - českých alebo slovenských - chcú
účinkoval?
3. Je ochotný pán minister k takejto aprobácii
(t. j. zo slovenského
znenia jazyka vyučova-
cieho) viazať ustanovovanie a najmä definitívne
menovanie na slovenských stredných školách, aby
sa doterajšiemu nemožnému stavu postupne uro-
bil koniec?
V Prahe, dňa 26, mája 1936.
Ftorek,
dr Pružinský, Haščík, Longa, dr Tiso, Rázus, Si-
vák, dr Wolf, Drobný, Danihel, Onderčo, Hlinka,
Sidor, Kendra, Slušný, Turček, Čavojský, Šalát,
Dembovský, Suroviak, dr Sokol.
16
469/XVIII.
Interpelace
poslance Vojtěcha Holečka
předsedovi vlády Československé
republiky
ve věci pomoci obyvatelstvu, postižené-
mu v okrese novopackém a jičínském
v župě mladoboleslavské živelní pohro-
mou 26. května 1936.
V úterý 26. května 1936 rozpoutala se nad No-
vou Pákou a okolím bouře spojená s průtrži mra-
čen a krupobitím. Nepatrnými potoky Brdským,
Rokytkon a Javorkon začaly se valiti do města
Nové Paky a do přilehlých obci spousty vod,
které způsobily katastrofální škody, když pro-
trhly vysoký železniční násep na trati Trutnov-
Nová Paka u bývalého výstaviště.
Dosud bylo zjištěno 5 obětí této katastrofy,
která způsobila také veliké škody hmotné.
V Nové Pace strženy dva kamenné mosty, 5
poválkových mostů odneseno, dvě lávky strženy.
Železniční trať na vysokém náspu u bývalého vý-
staviště protržena v šíři 30 metrů, takže doprava
musela býti na neurčito přerušena. Zatopeno vo-
dou 26 stavení, přízemních obchodů zatopeno 35,
některé domy jsou zříceny. Muselo býti deložo-
váno celkem 37 rodin, z nichž část ubytována
v chorobinci a v opatrovné. Škody v samé Nové
Pace se odhadují na 700. 000 Kč, ale budou patrně
daleko vyšší.
Stejné výše dosahují podle prvního odhadu
také škody ve Staré Pace, kde byly poškozeny
dva železniční mosty, kamenný most, spojující
město » Novou Pákou, zbořen, 5 dřevěných mostů
a 7 dřevěných lávek odplaveno, řada domů po-
škozena a některé hrozí zřícením. Rovněž místní
továrny zaplaveny.
V obci Roškopově se odhaduji škody na
250 000 Kč. I zde na dvou místech je železniční
násep sesut, hlavní trať na dvou místech vymleta,
6 doma zatopeno, rodiny vystěhovány.
V obci Ústí dosahuji škody výše asi 400. 000
Kč a téže výše činí také škody v obci Stavu.
V povodni zahynulo mnoho dobytka, země-
dělské škody jsou velmi značné jak v okrese no-
vopackém, tak v jičínském. Pokud dosud bylo
možno zjistiti, byly nejvíce poškozeny obce: Úby-
slavice, Zboží, Štěpanovice, Hřídelec, Pustá Pro-
seč, Újezd Komburský, Lány, Svojka a Tampli.
Podepsáni se táží:
1. Je vláda ochotna poskytnouti Dostiženým
okresům a obyvatelstvu okamžitou mimořádnou
finanční pomoc?
2. Je ochotna naříditi podrobné vyšetření
škod a poskytnouti postiženým daňové úlevy?
3. Je ochotna povoliti potřebné finanční pro-
středky na znovuvybudování poškozených ko-
munikací, silnic a veřejných cest a na podporu
znovuzřízeni továren, živnostenských provozoven
a obytných domů?
V Praze dne 27. května 1936.
Holeček,
dr Fencik, dr Rašin, inž. Protuš, Jan Sedláček,
Kut, Knebort, dr Novotný, dr Domin, Smetánka,
dr Štůla, Špaček, dr inž. Toušek, Chmelík, Ivák,
Zvoniček, dr Branžovský, dr Dominik, Gajda,
Trnka, inž. Schwarz, Ježek.
469/XIX.
Interpelace
poslanců Antonína Chmelíka a
Viléma Kneborta
ministru vnitra
ve věci komunistických násilností v Such-
dole a trvalého zajištěni bezpečnosti tam-
též a ve věci ochrany příslušníků Národ-
ního sjednoceni před komunistickým
terorem.
V neděli dne 24. t. m. byla v Suchdole u Pra-
hy napadena komunistickým davem, čítajícím ně-
kolik set hlav, skupina příslušníka Mladého Ná-
rodního sjednocení, ubírající se k veřejné schůzi
tamtéž pořádané. Při tomto útoku, zřejmě pře-
dem připraveném a při ostatních násilnostech,
které následovaly, byla celá řada přepadených
našich příslušníků krvavě zraněna. Účelu útoku
bylo dosaženo - uspořádání schůze bylo zne-
možněno. Příslušníci Národního sjednoceni, zvlá-
ště pak ti, kdož jsou za tuto volební skupinu kan-
didováni pro volby do obecního zastupitelstva,
jsou však i nadále vystaveni dennímu komunistic-
kému teroru.
Nedělní události upozornily zároveň na napro-
sto nedostatečné zajištění bezpečnosti v Suchdole
a okolí. Pro rayon s 15. 000 obyvateli je v Rozto-
kách tříčlenná četnická stanice. Samotný Suchdol
má cca 3. 500 obyvatel. Pro zjednáni klidu a po-
řádku ve výše uvedeném případě bylo nutno
s obtížemi sehnati tu nejnutnější četnickou asi-
stenci z několika okolních stanic. Bezpečnost
Suchdola a okolí naléhavě si vyžaduje urychle-
ného zřízení řádně vybavené četnické stanice.
Případ suchdolský není ovšem ojedinělý.
Předcházela mu. celá řada hrubých a krvavých
16
násilností, spáchaných komunisty na příslušnících
Národního sjednocení, zvláště v předvolebních
kampaních. Tyto zjevy nás naplňuji vážnými oba-
vami, že tímto vzrůstajícím uvolněným terorem
komunistů bude čím dále, tím více ohrožována
osobni bezpečnost a shromažďovací svoboda na-
šich stoupenců, neboť bezpečnostní opatření větši-
nou se ukázala býti až dosud nedostatečnými.
Podepsaní táží se proto pana ministra vnitra:
1. Zda je ochoten zajistiti trvalou bezpečnost
pro občanstvo Suchdola a okolí urychleným zří-
zením četnické stanice v Suchdole?
2. Zda je ochoten naříditi napříště taková
opatření bezpečnostní, aby příslušníkům Národní-
ho sjednocení byla vždy zajištěna naprostá osob-
ní bezpečnost a shromažďovací svoboda a aby
byli uchráněni před terorem komunistů, který na-
bývá nebezpečných forem, zvláště v předvoleb-
ních kampaních v obcích?
V Praze dne 27. května 1936.
Chmelik, Knebort,
dr Kramář, dr Fencik, Holeček, Jan Sedláček,
Inž. Protíti, dr Domin, Smetánka, dr Rašin, Kut,
dr Štůla, dr Novotný, Inž. Schwarz, Trnka, Ivák,
Zvoníček, dr Branžovský, Gajda, Špaček,
dr Inž. Tonšek, Ježek.
469/XX.
Interpelace
poslanců H. Bergmanna, Ferd. Richtra,
čeňka Fialy, Josefa Davida, Ervína Ti-
chého a dr
Al. Neumana
vládě
ve věci zhodnocení vojenské služby.
Zákonem ze dne 9. dubna 1922, č. 222 Sb.
z. a. n. bylo v § 4 ustanoveno, že se vládním na-
řízením stanoví pokud se započítávají státním za-
městnancům léta, ztrávená v jiné službě než
státní (pragmatikami), nebo ve službě vojenské.
Zákon tento týkal se pouze těch zaměstnanců,
kteří byli v úřad svůj dosazeni před účinností
zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n., t.
j. přede dnem 1. září 1919.
Na základě tohoto zákona vydala vláda 22.
prosince 1920 nařízení č. 666 Sb. z. a n. a sta-
novila v § 12, že se státním zaměstnancům za-
počítává presenční služba vojenská plně, pokud
nebyla z trestu prodloužena a taktéž se plně za-
počítá vojenská služba válečná t. j. služba ko-
naná z důvodu mobilisace, svoláni domobrany a
částečného nebo úplného doplněni na válečný
stav.
Službou válečnou pak se rozuměla služba vo-
jenská za války až do 28. října 1918 konaná, ne-
bo v zajetí ztrávená, dále služba souvisle s ni
před vypuknutím války nastoupená, avšak po 28.
říjnu 1918 jen služba konaná v československém
vojsku, takže zaměstnanci, kteří byli v civilní
státní službě ustanoveni před 1. zářím 1919 měli
nárok na započtení presenční služby vojenské,
konané kdykoliv jakož i na započtení vojenské
služby válečné, konané v rakouském vojsku, v
zajetí, za okupace Bosny atd.
Služba délesloužících poddůstojníků včetně
povinné vojenské služby (presenční a válečná
služba), započítala se pro služební poměr úřed-
nický, pokud přesahovala 7 let, nejméně ale v
rozsahu povinné (presenční a válečné) služby;
pro služební poměr zřízenecký pak celá bez ome-
zení.
Služba důstojnická z povolání, pokud byla
rovnocenná, započítala se celá, jestliže zaměst-
nanec měl vzdělání předepsané pro civilní státní
službu, o níž šlo. Jinak se započítala polovicí,
nejméně ale v rozsahu povinné (presenční a vá-
lečné) služby.
Zákonem ze dne 7. dubna 1920, č. 230 Sb. z.
a n. bylo umožněno započítati vojenskou službu
povinnou (presenční a válečnou) plně u zaměst-
nanců, kteří nastoupili službu civilní po 1. záři
1919.
Vládním nařízením ze dne 30. května 1922,
č. 165 Sb. z. a n. s účinností ode dne 8. června
1922 započítala se presenční služba vojenská a
služba válečná (tato nejvýše 4 léty) i těm za-
městnancům, kteří nebyli v civilní státní službě
dne 1. září 1919, ale nastoupili tuto službu pozdě-
ji za účinnosti tohoto vlád. nařízení t. j. po 8.
červnu 1922.
Až do roku 1923 byla započítávána vojenská
služba válečná zaměstnancům, kteříi nastoupili do
civilní služby po 1. září 1919, beze všech pře-
kážek, s tím toliko rozdílem, že těm, kteří na-
stoupili před 8. červnem 1922, byla započítává-
na plně, ostatním nejvýše v rozsahu čtyř let.
Avšak tento celkem uspokojivý stav se změ-
nil, jakmile nejvyšší správní soud v r. 1923 ve
svých nálezech (na pr. z 11. září 1923, č. 15. 110
a ze dne 13. června 1924, č. 10. 657) vyslovil zá-
sadu, že nárok na propočteni služby podle záko-
na 222 z r. 1920 a vládního nařízení 666 z r.
1920 mají toliko ti zaměstnanci, kteří byli ve svůj
úřad dosazeni před 1. zářím 1919. Od tohoto
okamžiku počaly správní úřady odpírati započte-
ní služby vojenské všem, kdož nastoupili do ci-
vilní služby po 1. záři 1919, avšak řídíce se na-
řízením č. 165 z r. 1922 započítávaly službu vo-
jenskou do rozsahu 4 let těm, kdož nastoupili do
služby civilní po 8. červnu 1922.
Vznikla tím úžasná nesrovnalost, že se služ-
ba vojenská, vykonaná ve válce, nezapočetla těm,
kdož nastoupili do služby civilní před určitým
termínem, tedy dříve a k této válce blíže, za-
17
počtla se však těm, kdo nastoupili po tomto ter-
mínu, tedy později a od této války dále.
Tato praxe, příčící se všem zásadám logiky,
byla upevněna a všem úřadům normativně ulo-
žena výnosem presidia ministerstva vnitra ze 4.
března 1925, č. 362, kdež se výslovně praví, že
ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem
financí ustanovuje, aby žádosti a přihlášky za-
městnanců, kteří byli ustanoveni v civilní státní
službě od 1. září 1919 do 8. června 1922, o. za-
počtení nebo propočtení služby podle vládního
nařízení č. 666 z r. 1920 byly zamítány, avšak
u zaměstnanců, kteří nastoupili po 8. červnu 1922,
aby bylo postupováno až do dalšího ustanoveni
v té věci podle vlád. nařízení č. 165 z r. 1922,
t. j., aby vojenská služba válečná byla až do
rozsahu čtyř let započítávána.
A na této praxi setrvaly úřady z uložení mi-
nisterstva vnitra tak dlouho, až nejvyšší správ-
ní soud (nálezem z 18. prosince 1926, č. 21. 473)
prohlásil, že ani ustanovení § 1 a 2 vlád. nařízení
č. 165 z r. 1922 o započtení služby vojenské ne-
ní kryto § 4 zákona z 9. dubna 1920, č. 222.
Touto růzností praxe vznikly dvě kategorie
zaměstnanců, pokud jde o započteni jejich vá-
lečné služby: jedni, kteří sice nevyhověli záko-
nu č. 222 z r. 1920 a nařízeni vlády č. 666 z r.
1920, ale mají službu válečnou do postupu za-
počtenu tak, jako ti, kdož zákonu vyhověli, a dru-
zí, kteří za stejných podmínek službu válečnou
započtenu nemají, poněvadž o jejich přihláškách
anebo žádostech bylo rozhodováno v jiné době
a za jiné praxe.
Úřady, namísto aby se byly pokusily zjednat
jasno ve prospěch postižených zaměstnanců o-
patřením legislativním, které by bylo kryto do-
savadní praxí a odstranilo všechny vzniklé ne-
srovnalosti a pochybnosti, ponechaly tuto otáz-
ku nevyřešenou.
Zákonem ze dne 22. prosince 1924, č. 286
Sb. z. a n. byl naopak § 7 vnesen do věcí no-
vý chaos, který byl dovršen ustanovením plato-
vého zákona č. 103 z r. 1926 (§ 207), poněvadž,
připouštěl-li svrchu dotčený výnos ministerstva
vnitra č. 362 z r. 1925 vyhověti žádostem o za-
počteni válečné služby těm, kdož nastoupili po
8. červnu 1922 vůbec, a u těch, kdož nastoupili
před 8. červnem 1922, aspoň v případech, kde by
vzhledem k zvláštním okolnostem zamítavé roz-
hodnutí byla neopartunní, vyloučil zákon č. 103
toto započtení úplně, poněvadž vyhověti druhé
větě § 207, totiž - žádati o toto započtení před
účinnosti zákona nemohli mnozí zaměstnanci, po-
něvadž zákon byl vydán 24. června 1926 s ú-
činností od 1. ledna 1926, jiní opět proto, poně-
vadž teprve po vydání tohoto zákona dosáhli de-
finitivy.
Aby aspoň z části byly napraveny křivdy,
že totiž některým zaměstnancům před 1. lednem
1926 civilní službu nastoupivším a před tím dnem
presenční službu vojenskou vykonavším tato služ-
ba započtena byla a u jiných se tak nestalo, by-
ly vydány resortní výnosy na základě
usnesení
vlády ze dne 5. a 14. března 1927, podle nichž
se měla započísti presenční služba vojenská, ko-
naná před 1. lednem 1926, pokud ji nebylo lze
započísti pro postup do vyšších platů v tom slu-
žebním poměru, ve kterém se zaměstnanec pře-
vádí ke dni 1. ledna 1926, a to tak, že se při-
počte k započitatelné době služební, směrodatné
pro stanoveni výše služného (adjuta).
Těmito výnosy vzbudilo se v státních zaměst-
nanců a učitelů mnoho naděje, ale skutky těmto
nadějím neodpovídaly. Aby byla vzata v úvahu
presenční služba při stanovení výše služného (od
1. ledna 1926), musela být vykonána celá před
1. lednem 1926 a zaměstnanec musel být ke dni
1. ledna 1926 v poměru definitivním nebo čeka-
telském. U čekatelů pak způsobilo toto započteni
jen urychleni výplaty II. adjuta, takže ti čekate-
lé, kteří požívali II. adjuta již bez zápočtu do-
by presenční služby vojenské, z těchto výnosů
žádné výhody neměli.
Nejasnost výnosů a jich nepříznivé prová-
dění zavdalo příčinu k četným odvoláním a stíž-
nostem k nejvyššímu správnímu soudu. A tento
soud ve svém nálezu ze dne 16. června 1932, č.
9711, vyslovil, že resortní výnosy, vydané na zá-
kladě usnesení vlády, nezakládají subjektivního
právního nároku na zápočet presenční služby vo-
jenské způsobem ve výnosech těch uvedeným.
Poškození zaměstnanci po celých 10 let dovolá-
vali se nápravy a poukazovali na neblahé násled-
ky tohoto právního chaosu pro brannost náro-
da. Nelze říci, že nenacházeli sluchu u vojenské
správy, která si byla dobře vědoma jak bran-
nost je ohrožována tímto nemožným, specielně
československým právním zmatkem, neboť v ji-
ných státech byla tato věc ku spokojenosti po-
stižených již vyřešena. Stejně našli postižení za-
městnanci sluchu u zákonodárců.
Toho důkazem jsou četné interpelace členů
zákonodárných sborů, z nichž poukazujeme ze-
jména na tisky posl, sněmovny 724/XXII z 26.
listopadu 1926, 1863/XIV ze 6. listopadu 1928, na
něž odpověděla vláda, že neopomene v souvis-
losti s úpravou otázky započtení předchozí služ-
by pro zvýšeni služného podrobiti zevrubné úva-
ze a odstraniti dle možnosti případné nesrovna-
losti při započítáni vojenské služby. Odpověď ze
dne 14. února 1929, tisk 2123/VIII posl. sněmovny.
Dále četné resoluce obou sněmoven, z nichž uvá-
díme:
Resoluce k platovému zákonu z r. 1926, dále
resoluce schválená posl. sněmovnou při projed-
návání rozpočtů na rok 1932; resoluce přijatá
branným výborem 21. IV. 1932 a schválená posl.
sněmovnou 28. IV. 1932 (tisk 1722); resoluce té-
hož branného výboru, schválená 27. IV, 1932,
schválená rovněž rozpočtovým výborem 29. IV.
1932 a přijatá posl. sněmovnou 10. V. 1932 (tisk
1748); konečně resoluce schválená branným vý-
borem senátu 3. V. 1932 a přijatá senátem 11. V.
1932 (tisk 747).
Opakujeme resoluci branného výboru z 21.
IV. 1932, schválenou posl. sněmovnou 28. IV. 1932
(tisk 1772): »Ministerstvo N. O., ministerstvo vni-
tra a ministerstvo financí se žádají, aby v době
18
nejkratší byl vypracován A podán návrh zákona
o započtení presenční služby vojenské do pořadí
i postupu (zvýšení služného) všech státních a ve-
řejných zaměstnanců. V oné resoluci, schválené
posl. sněmovnou 10. V. 1932 (tisk 1748), se vládě
přímo ukládalo, aby co nejdříve připravila a vy-
hlásila vládní nařízeni o započtení všech vojen-
ských služeb. Konečně resoluce, přijatá 31. I.
1934 branným výborem a schválená posl. sně-
movnou 20. II. 1934 (tisk 2492), která zní: »Vlá-
da se žádá, aby předložila osnovu zákona, kte-
rou se upravuje započtení činné služby do slu-
žební doby ve službě státní a veřejné a kterou se
za stejných podmínek při přijímání do služby
státní a veřejné dává přednost žadatelům, kteří
si odbyli činnou službu vojenskou.
M. N. O. podalo v r. 1930 do připomínkové-
ho řízení referentský návrh zákona, který měl vy-
řešit tento palčivý problém brannosti národa.
Osnova však uvázla v připomínkovém ří-
zení.
V obou sněmovnách bylo podáno několik ini-
ciativních návrhů, jimiž se zákonodárci snažili
věc tuto přivésti ku konečnému vyřešení. Pouka-
zujeme na tisk posl. sněmovny č. 1041 z 10. břez-
na 1931. Konečně se zdálo, že naléhavý zájem
branné moci zatlačí všechny překážky do poza-
dí, když vláda ohlásila svou osnovu ze dne 30.
listopadu 1934, tisk 2770.
Čím déle se čekalo na tuto spásnou osnovu,
tím větši bylo zklamáni, neboť dosavadní zmatek
byl ještě rozmnožen jednak polovičatým řešením,
jednak novými nesrovnalostmi.
Podle tohoto zákona se započítává presenční
služba vojenská pro zvýšeni platu v příslušné
nejnižší platové stupnici polovinou těm zaměst-
nancům, kteří nastoupí službu za účinnosti tohoto
zákona (od 1. ledna 1935), nebo těm, kteří na-
stoupili sice službu před účinnosti zákona, ale
presenční službu konali nebo budou konati za
účinnosti zákona a úřednickým aspirantům, jsou-
cím v tomto postavení dne 1. ledna 1935, bez roz-
dílu, kdy vojenskou službu presenční konali.
Zákon byl vyhlášen 19. prosince 1934 pod
čís. 279 Sb. z. a n. Z dobrodiní zákona vypadli
úplně zaměstnanci, kteří v r. 1918/1920, kdy byl
znovuzrozený stát na své existenci ohrožován,
se zbraní v ruce obsazovali pohraničí, Těšínsko,
Slovensko a při vpádu Maďarů prodělali boje na
Slovensku atd. Vypadli jen proto, že odborní re-
ferenti, pracující vlád. osnovu, na věc vládu ne-
upozornili a neučinili tak ani v zákonodárných
sborech.
Ani vládu, ani zákonodárce nenapadlo, že by
bylo lze tak úzkoprse, ne-li zlomyslně neb zauja-
tě vykládati pojem presenční služby, jak se to
stalo při provádění zákona č. 279/1934 Sb. z. a n.
Obdrželi jsme od bystrého právníka posudek,
který isme vtělili v interpelaci tisk 119/VI. ze dne
8. listopadu 1935.
Odpověď vlády z 20. února 1936, tisk 304/VIII
nás přímo konsternovala.
Podle ni máji býti zaměstnanci, kteří sloužili
čsl. branné moci v r. 1918/20 a bránili napadenou
republiku Československou, potrestáni tím, že se
na ně nevztahuje dobrodiní zák. č. 279/1934 pro-
to, že rakouskému císaři nezbyl již čas za vál-
ky rozhodnouti o jejich službě presenční podle
§ 46 zák. č. 128/1912 a republika Československá
neměla ještě času, aby vydala čsl. branný zákon
a dostala se k tomu teprve v r. 1920.
Troufáme si tvrditi, že nebylo ani úmyslem
vlády, ani zákonodárců vyloučiti zmíněné zaměst-
nance z dobrodiní zákona a že se tak stalo jen
opomenutím odborných referentů.
Ti také pravděpodobně stylisovali odpověď
vlády tisk 304/VIII, s kterou se spokojiti nemů-
žeme. Buď třeba tuto věc řešiti novelou zákona,
aneb v rámci zmocnění daného § 12 zák. č. 279/
1934; nevyřešena zůstati nemůže, nemá-li ubíti
v postižených poslední špetku důvěry ve sprave-
dlnost.
Domníváme se, že si nelze takto zahrávat
s citem občanů, poněvadž se tím vyvolává anta-
gonism proti vládě, zákonodárcům, ale i proti
armádě, branné povinnosti a zde je stát pak zra-
ňován na místě nejchoulostivějším.
§ 13 zák. č. 279/1934 uložil vládě, aby na-
řízením určila, do jaké míry má býti dána před-
nost uchazečům o přijeti do veřejných služeb,
kteří vykonali vojenskou službu presenční. Do
dnešního dne nebylo toto vládní nařízení vy-
dáno.
§ 14 zák. č. 279/1934 zmocnil vládu, aby na-
řízením rozšířila platnost ustanoveni §u 1. i na
zaměstnance, kteří vykonali presenční službu před
jeho účinnosti. Toto vládní nařízeni dosud vydá-
no nebylo.
Shrneme-li, jest stav otázky započítání vo-
jenské služby tento:
A) Nárok na započtení presenční služby vo-
jenské měli a mají a tato služba byla započtena
nebo se započítává:
zaměstnancům, kteří byli ve službě před
dnem 1. záři 1919 a kteří až na nepatrné výjim-
ky konali tuto službu za doby Rakouska, plnou
výměrou; (
zaměstnancům, kteří konali v r. 1918/20 vo-
jenskou službu v čsl. armádě, se tato služba ne-
započítává, ačkoliv se zúčastnili bojů na Těšín-
sku, Hlučinsku a Slovensku.
Zaměstnancům, kteří konali nebo konají pre-
senční službu vojenskou v době od 1. ledna 1935
alespoň z části v republice československé, vý-
měrou poloviční.
B) Nároku neměli, ale presenční službu vo-
jenskou máji započtenu někteří zaměstnanci, kte-
ří tuto službu konali před 1. lednem 1926 a tato
jim byla pravoplatně započtena.
C) Presenční službu nemají započtenu ti za-
městnanci, kteří tuto službu konali před 1. lednem
1926 a nepodařilo se jim dosíci jejího započtení,
anebo ji konali po 1. lednu 1926 až do 31. pro-
since 1934 a nároku na započtení vůbec nemají,
ani jim služba ta započtena býti podle platných
předpisů nemůže.