19
Této skupině zaměstnanců, kteří vesměs ko-
nali presenční službu vojenskou v českosloven-
ské armádě, děje se velká křivda, způsobující i
značně finanční újmy a proto není divu, že se
neustále, a to oprávněně, volá po nápravě, která
je i se stanoviska morálního nutnou v nynější
pohnuté době. Křivda ta dá se částečně napra-
viti vládním nařízením, jímž by se provedl § 14
zákona, ze dne 19. prosince 1934, č. 279, plně dala
by se však napraviti jenom novým zákonem.
Poslanecká sněmovna přijala k zákonu čís.
279/1934 tyto resoluce:
1. Ježto vyživovací příspěvky bývají odpírá-
ny rodinám příslušníků zálohy a náhradní zálohy
kteří v době, kdy nastoupili na cvičení, pobírali
podporu v nezaměstnanosti, vyzývá se vláda, aby
učinila opatření, které by tuto praxi odstranilo
tak, aby vyživovací příspěvky podle zákonů č.
120/1921 a 476/1921 Sb. z. a n. byly poskytová-
ny i rodinám uvedených příslušníků zálohy a ná-
hradní zálohy.
Opatřeni toto dosud učiněno nebylo a praxe
povolování vyživovacích příspěvků rodinám zá-
ložníků se nezměnila.
2. Vláda se vyzývá, aby nařízením stanovila,
že při vojenských, po případě i jiných dodávkách
a při odprodeji vyřazeného vojenského materiá-
lu, jakož i různých výhodách, poskytovaných vo-
jenskou správou (reversní koně a pod. ) mají před-
nost při stejných podmínkách občané, kteří vy-
konali vojenskou službu.
Dosud však podobné nařízeni vydáno ne-
bylo.
Sociální pojištění samostatně hospodařících
osob dosud aktivováno nebylo, nutno v něm pa-
matovati na to, aby tito vojíni byli pojištěním po-
vinni, byli - li již dříve povinně pojištění aneb za-
počnou-li činnost povinně pojištěnou v šesti mě-
sících po návratu z presenční služby. Stát za tu-
to dobu zaplatí za ně pojistné. Rovněž při za-
dávání živnostenských koncesí a zadáváni živ-
nostenských podniků, kdy stát aneb vojenský
erár rozhoduje, měla by býti přednost dávána
těm občanům, kteří vykonali službu vojenskou.
3. Vládě se ukládá, aby v nejkratší době při-
stoupila ke zhodnocení presenční služby vojen-
ské také pro vrstvy občanstva, jichž se právě
projednaný vládni návrh zákona č. 2770, o zapo-
čítání vojenské služby v některých služebních po-
měrech netýče, tedy také pro dělnictvo, zeměděl-
ce, živnostníky a soukromé úřednictvo a volná
povolání.
Ani v této věci nebylo dosud učiněno žádné-
ho opatřeni.
4. Vláda se vyzývá, aby co nejdříve předlo-
žila návrh, aby byl zaměstnancům v soukromé
službě zajištěn návrat do služby, kterou vykoná-
vali před nastoupením presenční vojenské služby.
Návrh podobný dosud podán nebyl a bylo
by ho rozšířiti o ustanovení přednostního práva
vojáků na získání služebního místa ve službách
soukromých.
Nelze se proto divit, že se za tohoto stavu
věcí místo žádoucího hodnocení vojenských slu-
žeb dostavuje spíše újma vojáků prostě tím, že
soukromí zaměstnavatelé dávají nevojákům před-
nost při přijímání nových mladých sil úřednic-
kých. Nevoják nemá zákonné nároky na služeb-
ní uvolnění k výkonu vojenských cvičení a za-
městnavatel za dnešních poměrů ušetři, dá - li před-
nost nevojákovi.
Rozvinuli jsme zde celý problém zhodnoceni
vojenské služby pro všechny občany, jimž byla
uložena tato nejvyšší povinnost občanská, aby-
chom znovu upozornili, že k opravdové obrané
státu nestačí jen nákladná opatření technického
rázu, ať jde o výzbroj armády nebo o technická
opatřeni bezpečnostní, že také nestačí všechna
opatřeni, jež obsahuje zákon o obraně státu, ne-
bude-li vypěstována mravní kvalita a duch armá-
dy, aby každý konal vojenskou povinnost s lás-
kou a obětavostí, byl pak ochoten nasaditi i život
a proliti krev pro obranu vlasti.
Zpráva branného výboru k zákonu č. 279/1934
tisk 2784 vystihuje, čeho je třeba v tomto směru
učiniti, když praví:
» V zájmu posílení a udržení myšlenky bran-
ností, zejména v poslední době tolik pěstěné, je
nanejvýš nutno, aby konáni vojenské služby ne-
bylo pociťováno jako břemeno, které hluboko a
bez náhrady zasahuje do existenčních poměrů
osob vojenskou službou povinných.
Nelze spravedlivě žádati od kohokoliv, aby
vojenskou službu konal s láskou, jestliže doba té-
to služby je nejen pro jeho občanské povolání
ztracena, nýbrž mu způsobila i nenahraditelné
škody. Tyto škody jsou pociťovány tím více, že
vojenskou službou nejsou povinni všichni občané
a že tedy ten, kdo ji koná, je v nevýhodě a ne-
nahraditelně poškozen proti tomu, kdo ji nekoná.
Takový stav je nadále naprosto neudržitelný. «
Čím dále bude oddalováno konečné řešení
problému zhodnoceni vojenské služby, tím více
poroste nebezpečí, že všechna nákladná opatřeni
technická budou nakonec méně cenná, ne - li bez-
cenná. Vyřešení zhodnocení vojenské služby je
nedílnou součástkou úspěchu opatření technických
a nelitujeme - li značných nákladů na technická
opatření, nebylo by oportunním skrbliti na opatře-
ních pro zhodnoceni vojenské služby, neboť jedna
povinnu je druhé a jednostrannost zeslabuje úči-
nek a úspěch všeobecný. Jest proto v zájmu obra-
ny státu neoddalovati rozhodnutí v naznačeném
směru, když soudobé poměry zahraničně politické
přímo velí, aby stát byl po každé stránce připra-
ven a zabezpečen.
Z těchto důvodů táží se podepsaní:
1. Je-li vláda ochotna učiniti v době nejkratší
všechna nutná opatření cestou administrativní i
legislativní, aby otázka zhodnocení vojenské
služby byla pro všechny občany vyřešena ve
smyslu v interpelaci uvedených popudů zákono-
dárných sborů?
2. Je-li vláda ochotna odstraniti cestou admi-
nistrativní nebo legislativní všechny v interpelaci
20
vylíčené nesrovnalosti a tvrdostí dosavadních
administrativních a legislativních opatřeni při
zhodnocení vojenské služby zaměstnanců stát-
ních?
3. Je-li ochotna sdělit podepsaným, co v této
věci zařídila aneb učiniti hodlá?
V Praze dne 26. května 1936.
Bergmann, F. Richter, Fiala, David, Tichý,
dr Neuman,
Stejskal, Jenšovský, Netolický, dr Patejdl, Tykal,
Šmejcová, Hrušovský, Hatina, F. Langr, Babek,
Lanc, Mikuláš, Zeminová, dr Moudrý, Polívka.
469/XXI.
Interpelace
postavců H. Bergmanna, Čeňka Fialy,
Ervína Tichého a dr A. Neumana
ministru sociální péče a
ministru financí
ve věci zhodnoceni prémiových reserv,
převedených do státní pokladny
zaměstnancům státním.
Zákonem ze dne 5. února 1920, čís. 89 Sb. z.
a n., resp. zákonem ze dne 21. prosince 1921, čis.
484'Sb. z. a n., po př. vlád. nař. ze dne 19. února
1923, čís. 16 Sb. z. a n. bylo ponecháno vládě, aby
vyřešila otázku zhodnocení prémiových reserv
převedených do státní pokladny pro soukromé za-
městnance, na něž se vztahovaly vpředu citované
zákony a nařízeni, pokud títo zaměstnanci pře-
stoupili do konce r. 1929 ze soukromých služeb
do služeb státních.
To se stalo výnosem ministerstva financí ze
dne 3. března 1932, č. j. 11. 224/32-VII/18, který
stanovil, že se smluvní státní služba započítává
plně a služba soukromá podle výše převedené
prémiové reservy do stát pens. zaopatření.
Řešení této otázky zájemníky uspokojilo. Zů-
stala dosud nerozřešena otázka zhodnocení pré-
miových reserv oněch zaměstnanců, na něž se
vztahuje zákon ze dne 21. února 1929, čís. 26 Sb.
z. a n" resp. zákon ze dne 14. července 1931, čís.
125 Sb. z. a n. a zákon ze dne 21. června 1934,
čís. 117 Sb. z. a n.
Druhá věta odstavce 4. § 114 zákona č. 26/1929
předpisuje, že o zhodnocení převedených premio-
vých reserv pro soukromé zaměstnance, na něž
se vztahují vpředu citované zákony a kteří do
státní služby přestoupili od 1. ledna 1929 počínaje,
má býti rozhodnuto vládním nařízením.
Ačkoliv od té doby uplynulo plných 7 let, ne-
bylo dosud toto vládní nařízení vydáno, čímž
vzniká naprostý právní chaos a nejistota.
Pan předseda vlády dr Hodža několikrát ve
svých projevech akcentoval nutnost právní ji-
stoty v našem státě, zde je příležitost ji zjednati
na tomto úseku života jedné části občanů.
Ústřední úřady vydaly v poslední době sice
výnos, aby v naléhavých případech bylo výji-
mečně postupováno podle obdoby oběžníku mini-
sterstva financí ze dne 3. března 1932, č. i.
11. 224/32-VII/18 individuelně a předběžně na ná-
vrh ústředního úřadu, kterému zaměstnanec pod-
léhá.
To znamená hromadění obsáhlých spisů, kte-
ré proběhnouti musí několika resorty, v době kdy
se tolik volá po nutnosti reformy správy.
Zde je příležitost ji prakticky provádět, aby
odpadlo vleklé a nákladné úřadování. Pokud jde
o zaměstnance, kteří před vstupem do státní služ-
by byli pojištěni u Ústřední sociální pojišťovny
podle zákona čís. 221/1926, 184/1928 a 146/1934,
není vydané dosud vládní nařízení, jak předpisuje
poslední věta I. odstavce § 240 zák. č. 221/1926 a
ustanovení 6. odstavce § 115 zák. č. 26/1929, jímž
má býti určen způsob použití vydané prémiové
reservy. Rovněž není vydané vládní nařízení
o výpočtu příslušných převodních částek, platné
pro převody od 1. ledna 1926 počínaje. Tento ne-
vyjasněný právní stav je nadále neudržitelný a
nesnesitelný.
Z těchto důvodů táží se podepsaní obou pánů
ministrů:
1. Jsou-li ochotni učiniti ihned vše aby otázka
zhodnocení prémiových reserv, převedených do
státní pokladny, byla konečně podle citovaných
zákonů vyřešena a tím byl dán průchod předpi-
sům zmíněných zákonů?
2. Jsou ochotni zaříditi ihned vše, potřebné, aby
nahoře vylíčený nemožný právní stav byl odstra-
něn?
3. Jsou ochotni sdělit podepsaným, co v této
věci zařídili aneb učiniti hodlají?
V Praze dne 26. května 1936.
Bergmann, Fiala, Tichý, dr Neuman,
Bátková, Netolický; dr Patejdl, Polívka, Šmejcová,
Tykal, F. Langr, Lanc, Zeminová, Hatina, Babek,
Jenšovský, F. Richter, Hrušovský, Stejskal,
Mikuláš, David.
21
469/XXII.
Interpelace
poslance Inž. Františka Schwarze
ministru financi
stran zdanění uhličitanu amonného.
Zákonem z 12. února 1936, č. 40 Sb. z. a n.,
o spotřební dani z přípravků ke kypření těsta
byla podle odst. 3b § 1 uvalena daň 20 Kč za kg
na látky ke kypření těsta, jež vyvinují plynné
zplodiny chemickým rozkladem. Zákon na uvede-
ném místě praví přímo, že ustanovení toto vzta-
huje se prozatím jen na kyselý uhličitan amonný,
na přípravky jiné pouze tehdy, ustanoví-li tak
vládní nařízení.
Vládní nařízení z 2. března 1936, č. 45 Sb. z.
a n., kterým se zákon svrchu uvedený provádí,
zabývá se látkami uvedenými v § 1, odst. 3, písm.
b) zákona č. 40 z r. 1936 v části II., v § 4. V jeho
odstavci 1 se
doslova: »Z látek, jež vyvinují
plynné zplodiny chemickým rozkladem, podléhá
dani toliko kyselý uhličitan amonný. Je tedy
zřejmé, že spotřební daní z přípravků ke kypření
těsta podle § 1, odst. 3b ve výši 20 Kč za kg pod-
léhá jenom kyselý uhličitan amonný (Ammonium
bicarbonicum, NH4HC03), neboť vládní nařízení
nerozšířilo tuto daňovou povinnost na přípravky
jiné. Opíraje se patrně o toto znění zákona a vlád-
ního nařízení, 'na př. důchodkový úřad v Kolíně
oznámil tamnímu drogistovi, že zásoba uhličitanu
amonného (Ammonia carbonica) tímto drogistou
přihlášená nepodléhá zdanění, protože je zdaněn
jen kyselý uhličitan amonný (Ammonium bica-r-
bonteum). Obecně se však
,,Ammonium carboni-
cum" (uhličitan amonný) prodává již drogistům
za 28 Kč místo dosavadních 8 Kč, t. j. prodává
se zdaněn jako kyselý uhličitan amonný!
Je pravda, že látka uváděná do obchodu jako
uhličitan amonný (Amonium carbonicum) neob-
sahuje uhličitan amonný čistý, nýbrž je směsí
uhličitanu amonného (NH4/2 COa) s kyselým uhli-
čitanem amonným (NH HCO) Padle molekulár-
ních vah připadá podle získaných zpráv na 159
částí této soli 81 Částí kyselého uhličitanu amon-
ného, tedy asi polovina. Jiní výrobci uvádějí i
vyšší podíl kyselého uhličitanu amonného.
Je dozajista vážným nedostatkem vládního
nařízení, že nepřihlíží k pojmenování látky v ob-
chodu obecně zavedenému, nezmiňuje se vůbec
o t. zv. uhličitanu amonném (Ammonin, carboni-
cu), obsahujícím z části kyselý uhličitan amonný,
a tak zavdává podnět ke zmatku a nedůslednosti.
Co si má pomysliti živnostník, kterému úřad ozná-
mí, že t. zv. uhličitan amonný zdanění nepodléhá
- ale ke koupi se mu nabízí jen zdaněný?
Není také pochybnosti, že hledíc k zákonu č.
40/36 a k příslušnému prováděcímu nařízení má
bytí spotřební daní 20 Kč na kg zdaněn toliko ky-
selý uhličitan amonný, proto obchodní ,,uhlíčitan
amonný" leda za svůj obsah kyselého uhličitanu
amonného, takže »Ammonium carbonicum«, obsa-
hující ve 159 částech 81 částí kyselého uhličitanu
amonného, mělo by býti zdaněno toliko 10. 20 Kč
na kg atp.
Tážeme se proto pana ministra financi:
1. Jest tnu známa nedůslednost úřadů, co se
týče zdaněni látky, která se v obchodě označuje
jako uhličitan amonný (Ammonium carbonicum)?
2. Jest ochoten, postarati se, aby tato nedů-
slednost pominula a aby bylo zjednáno naprosté
jasno, které látky mají býti zdaňovány podle
odst. 3b, § 1 zákona z 12. února 1936, č. 40. Sb.
z. a n. ?
3. Jest ochoten zaříditi, aby látky, které ob-
sahuji jen podíl kyselého uhličitanu amonného,
nebyly zdaňovány spotřební dani z přípravků ke
kypření těsta podle odst. 3b, § 1 jmenovaného zá-
kona jako čistý kyselý uhličitan amonný, neboť
takovéto zdanění odporuje zákonu?
V Praze dne 27. května 1936.
Inž. Schwarz,
Holeček, Inž. Protuš, dr Inž. Toušek, Ježek, Gajda,
dr Rašín, Jan Sedláček, Špaček, dr Braniovský,
dr
Fencík, Zvoníček. Trnka, dr Dominik, Chmelik,
Knebort, Kut, dr Novotný, dr Štůla, dr Domin,
Smetánka.
Původní znení ad 469/1,
Interpellation
des Abgeordneten lag. Franz Karmasin
an den Handelsminister,
betreffend die Nichteinhaltung der Be-
stimmungen des Gesetzes Nr. 162/1935
über das Verbot der Errichtung von
Filialen In Bratislava.
Am 10. Oktober 1935 meldete das Všeobecné
potravní družstvo in Bratislava, Selbigergasse. 10»
die Errichtung einer Filiale in Bratislava, Repir-
blikplatz 13, an.
Das Notariatsamt in Bratislava nahm auf
Grund der Bestimmungen des Gesetzes 162/35
über das Verbot der Errichtung neuer Filialge-
schäfte die Anmeldung nicht an und teilte unter
Zahl 58. 235/obchod/1935 am 16. November 1935
dem Všeobecné potravné družstvo mit, dass der
Betrieb nicht aufgenommen werden darf. Das Vše-
obecné potravná družstvo erhob gegen diese«
Bescheid Rekurs an das Landesaoit in Bratislava
22
und nahm den Betrieb auf. Damit handelte es aus-
drücklich gegen das Verbot des Notariatsamtes
in Bratislava. Das Landesamt, dem die Entschei-
dung über den Rekurs zusteht, leitete das Gesuch
an das Handelsministerium weiter, da es keine
Entscheidung fällen wollte. Das Handelsministe-
rium hat aber bis heute gleichfalls keine Entschei-
dung gefällt und der Betrieb der Filiale wurde
bisher noch immer nicht aufgelassen.
Wir fragen daher den Herrn Handelsminister:
Ist er bereit
1. die klare und endgültige Entscheidung im
Sinne des Gesetzes 162/1935 sofort zu treffen?
2. eine Untersuchung darüber anzustellen,
warum das Notariatsamt in Bratislava die gegen
ihr Verbot eröffnete Filiale nicht schliessen liess?
3. eine Untersuchung über die schleppende
Behandlung des Rekurses einzuleiten und die
Schuldigen zur Verantwortung zu ziehen?
4. eine Erklärung darüber abzugeben, dass
das Landesamt nicht unter politischen Druck ge-
handelt hat, wenn es eine Entscheidung über den
eingebrachten Rekurs ablehnte und dass auch das
Notariatsamt nicht von politischen Erwägungen
geleitet war, als es die Errichtung der Filiale ge-
gen sein ausdrückliches Verbot stillschweigend
geduldet hat?
Prag, am 16. Mai 1936.
Ing. Karmasin,
Wollner, Dr Zippelius, Franz Němec, Kundt, Jobst,
Stangl, Frank, Obrlik, Fischer, Ing. Schreiber,
Illing, Wagner, Axmann, Ing. Richter, Dr Hodina,
Sogl, Jäkel, Sandner, May, Ing. Künzel, Gruber,
Nickerl.
zur Durchführung dieser Arbeiten herangezogen
wurden. Die Bahnstrecke liegt in rein deutschem
Gebiete. Es warten tausende Arbeitslose, welche
seit Jahren bereits arbeitslos sind und in der
grössten Not leben, auf eine Arbeitsmögtichkeit.
Diese Arbeitslosen erblicken in dieser Art
von Arbeitsvergebung eine Herausforderung und
eine Brüskierung ihrer Notlage.
Diese Praxis steht im Widerspruch zu den
immer wieder getanen Aeusserungen von Mit-
gliedern der Regierung, dass bei der Vergabe von
Arbeiten und bei der Einstellung von Arbeitern
nur die Bedürftigkeit entscheidend sei. Sie steht
aber auch im Widerspruch zu der Erkenntnis, die
heute wohl schon die gesamte Regierung teilt,
dass die Not in dem vorwiegend von Deutschen
besiedelten Gebiete unvergleichlich höher ist, als
in den von Tschechen besidelten Gegenden des
Landes.
Wir fragen daher den Herrn Minister ob er:
1. mit dieser Art der Einstellung von Arbei-
tern einverstanden ist, oder ob er bereit ist, den
bezirksansässigen Arbeitslosen ohne Unterschied
der Nationalität zu ihrem Rechte zu verhelfen und
sie bei der Einstellung von Arbeitern weitgehendst
zu berücksichtigen und
2. glaubt, dass dieses Vorgehen gegen sude-
tendeutsche Arbeitslose dazu beiträgt, die von
allen ehrlichen Staatsbürgern angestrebte Befrie-
dung zwischen den Völkern des Staates zu
fördern?
Prag, am 16. Mai 1936.
Dr Zippelius, Franz Němec, Wollner,
Ing. Karmasin, Kundt, Jobst, Stangl, Axmann,
Illing, Dr Hodina, Ing. Künzel, Sogl, Nickerl,
Wagner, May, Ing. Schreiber, Jäkel, Ing. Richter,
Obrlik, Frank, Gruber, Sandner, Fischer.
Původní znění ad 469/II.
Interpellation
der Abgeordneten Dr Fritz Zippelius,
Franz Němec und Georg Wollner
an den Eisenbahnminister,
betreffend die Oberbauarbeiten an der
Bahnstrecke zwischen den Stationen
Kaaden-Brunnersdorf und Komotau.
Bei den Oberbauarbeiten an der Bahnstrecke
zwischen den Stationen Kaaden-Brunnersdorf
und Komotau werden seit Wochen eine grosse
Anzahl Arbeiter beschäftigt. Es wurde die Fest-
stellung gemacht, dass unter diesen Arbeitern
keine Deutschen sind und die durchwegs tsche-
chischen Arbeiter aus weit entlegenen Gebieten
Původní znění ad 469/III.
Interpellation
des Abgeordneten Dr Fritz Zippelius
an den Minister des Innern,
betreffend die gesetzwidrige vorzeitige
Information der Presse durch staatliche
Behörden von erst zu treffenden
Massnahmen der Behörden.
Am Freitag den 6. März 1936 wurden in Eich-
wald bei Teplitz-Schönau 2 Personen und zwar
Wenzel Kabriel und Marie Biermann verhaftet.
Das sozialdemokratische Tagblatt »Freiheit«
25
brachte in seiner Nr. 56 vom 6. März 1936, die
bereits am 5. März 1936 in Prag gedruckt wurde,
die Mitteilung von dieser Verhaftung, sodass die
berechtigte Annahme besteht, dass entweder die
Bezirksbehörde Teplitz-Schönau oder die Gen-
darmerie offenbar vorzeitig über ihre Tätigkeit
Nachrichten an die Presse, insbesondere sozial-
demokratischer Richtung, weitergeben.
Auf eine diesbezügliche Anfrage des Frak-
tionsfiihrers der Sudetendeutschen Partei in der
Bezirksvertretung Teplitz-Schönau an den Herrn
Bezirkshauptmann erklärte dieser schriftlich, dass
im Sinne der Bestimmungen des § 46 Reg. Vdg.
190/28 die Angelegenheit nicht in die Kompetenz
des Bezirksausschusses oder der Bezirksbehörde
gehöre und die Anfrage daher in der Sitzung der
Bezirksvertretung nicht beantwortet werden
könne.
Die Unterfertigten stellen daher an den Herrn
Minister des Innern die Anfrage, ob er bereit ist:
1. den geschilderten Tatbestand zu unter-
suchen,
2. mitzuteilen, ob die Bezirksbehörde in
Teplitz-Schönau oder die Gendarmerie berechtigt
ist, vorzeitig über von ihr erst zu treffende Mass-
nahmen Bericht an die Tagespresse zu gehen,
3. bei einem etwaigen ungesetzlichen Vor-
gehen der Behörden die Schuldigen zur Verant-
wortung zu ziehen und hierüber zu berichten,
4. Vorkehrungen zu treffen, dass ähnliche Vor-
fälle sich nicht mehr ereignen können und
5. mitzuteilen, ob der Herr Bezirkshauptmann
verpflichtet ist, im Sinne des § 46 Reg. Vdg. 190/28
Anfragen dieser Natur in der Bezirksvertretung
zu behandeln und zu beantworten?
Prag, am 16. Mai 1936.
Dr Zipelius,
Wollner, Fischer, log. Schreiber, Kling, Gruber,
May, Hollube, Nickerl, Liebl, Jäkel, Dr Hodina,
Kundt, Dr Rösche, Dr Kellner, Ing. Künzel, Jobst,
Stand, Obrlik, Birke, Franz Němec.
Původní znění ad 469/VI.
Interpellation
der Abgeordneten Franz Nitsch und
Dr Theodor Jilly
an den Minister des Innern,
betreffend das unberechtigte Vorgehen
der, Behörden gegen das »Wandervogel«
- Erholungslager in Hohenstadt.
Am 28. März 1936 meldete, wie auch in den
Vorjahren, die Gauleitung des «Wandervogels«
für Mähren und Schlesien in Brunn mittels rekom-
mandierten Schreibens beim Bezirksamte in Ho-
henstadt an, dass der «Wandervogel« während
der Osterfeiertage in Hohenstadt ein Erholungs-
lager veranstalten werde.
Das Wort Erholungslager bedeutet nicht etwa,
dass die Teilnehmer tatsächlich auf freiem Platze
lagern, demnach in Art von Skauts und anderen,
diesen Organisationen ähnlichen Verbänden cam-
pieren, sondern die Unterbringung der Teilnehmer
erfolgte in eigens hiezu ausersehenen und einge-
richteten Schlafsälen nach Geschlechtern ge-
trennt.
Zweck des sogenaunten Erholungslagers war
und ist lediglich, es jugendlichen Angehörigen des
»Wandervogels«, hauptsächlich Städtern, zu er-
möglichen, für billigstes Geld 3 bis 4 Tage wäh-
rend der Osterfeiertage in der Provinz zu ver-
bringen und hiebe! durch gesellige Ausflüge, Pfle-
ge von Volkslied, Volkstänzen, Musizieren und
alkoholfreier, geselliger Unterhaltung den jungen
Städtern eine kleine Entspannung zu ermöglichen.
Trotzdem die Anmeldung am 28. März 1936
rekommandiert an das Bezirksamt geschah und
keinerlei abschlägiger Bescheid erging, erschienen
am 8. April 1936, nachdem bereits ziemlich viele
Teilnehmer im Jugendheime in Hohenstadt ein-
getroffen waren, um 10 Uhr abends Gendarmen,
ein Ortspolizist und ein Zivilpolizeiinspektor des
Bezirksamtes im Jugendheim, forderten die Legi-
timierung, fragten nach Waffen, nahmen Taschen-
visiten vor, nahmen einem Teilnehmer Privat-
briefe ab und drohten mit dem Hinweis, dass an-
geblich keine behördliche Bewilligung für die Ver-
anstaltung vorliege, mit der Auflösung des »Wan-
dervogels«.
Diese Einleitung wirkte auf die absolut harm-
losen jungen Leute bereits erklärlicher Weise sehr
deprimierend.
Am nächsten Tage, den 9. April 1936 vormit-
tags fiberreichte der Eltern- und Freundesrat des
»Wandervogels« in Hohenstadt noch einen Nach-
trag zu der beim Bezirksamte eingelangten An-
meldung vom 28. März 1936, in welchem es heisst:
»Zweck des Erholungslagers ist, jugendlichen
Angehörigen des »Wandervogels«, hauptsächlich
aus grösseren Städten wie Brunn, Troppau etc.
über die Osterfeiertage einen billigen und ein-
wandfreien Aufenthalt in der Provinz mit gesel-
ligen Ausflügen in die Umgebung und Pflege von
Volkslied, Volkstänzen und alkoholfreier, gesel-
liger Unterhaltung sowie Musizieren, zu bieten.
Die Teilnehmer sind im Jugendheim, Schlaf-
und Speisesaal, der Firma Brass in Hohenstadt,
Strasse des 28. Oktober, untergebracht.
Die Mahlzeiten erfolgen gemeinsam ebendort.
Das Lager ist für die Dauer der Osterfeier-
tage, das ist vom 8. bis 13. April 1936 geplant.
Eine bestimmte Programmfolge ist in Anbe-
tracht der zwanglosen, nur der Erholung und
Entspannung der städtischen Jugendlichen die-
nenden Art der Veranstaltung nicht in Aussicht
genommen.
M
Vorgesehen ist:
Mittwoch den 8. und Donnerstag den 9. April
Ubertrahme der eintreffenden Teilnehmer und
deren Unterbringung.
Anschliessend Besichtigung der Stadt und
Ausflüge in die nächste Umgebung.
Gemeinsames Singen von Liedern aus beige-
schlossenem »Zupfgeigenhansl«.
Volkstänze nach beigeschlossenem »Tanz-
spiele und Volkstänze« von Gertrad Meyer.
Vorlesen heiterer kleiner Erzählungen aus
»Tiroler Bauernschwänke« von Schönherr und
Laienspiel.
Dazwischen Musizieren einiger Jugendlicher.
Alklies erfolgt jedoch nicht in Form öffentli-
cher Veranstaltungen.
Für Ostersonntag ist ein gemeinsamer Aus-
flug nach Unter-Heinzendorf geplant.
Anregung und Veranstaltung des Erholungs-
lagers geht von der Gauleitung des »Wandervo-
gels« für Mähren-Schlesien in Brunn aus, die ört-
liche Durchführung obliegt dem Hohenstädter
»Wandervogel«. «
Der amtierende Beamte des Bezirksamtes
zeigte dem vorsprechenden Vertreter des Gesuch-
stellers volles Verständnis und auch absolutes
Entgegenkommen. Am 10. April erhielt auch der
Eltern- und Freundesrat des »Wandervogels« die
behördliche Bewilligung, ein Jugendtreffen nach
dem angezeigten Programm in den Tagen vom 8.
bis 13. April bei der Firma Brass in Hohenstadt
(Jugendheim) zu veranstalten. (Zahl 9267/1-III/19
vom 10. April 1936 des Bezirksamtes in Hohen-
stadt. )
Damit war aber die Freude der jungen Leute
an ihrem Ferienausflug trotzdem nicht ungetrübt.
Schon am 9. April nachmittags erschien der Be-
zirksarzt in Begleitung des Zivilpolizeiinspektors
des Bezirksamtes, visitierte die beiden Schlaf-
ränme, Speisesaal, Tagranm, Klosette des Jugend-
heimes mit dem Hinweis darauf, dass am 5. Okto-
ber 1935, also vor mehr als einem halben Jahre
im 2. Stockwerke des gleichen Gebäudekomplexes
eia ScharJachfall vorgekommen sei. Der Arzt
müsse nachsehen, ob das Gebäude seinerzeit rich-
tig desinfiziert wurde. Der Arzt bezeichnete auch
die Waschgelegenheit als ungenügend.
Ausserdem wurde angeordnet, dass jeder
timeingetroffene Teilnehmer ohne Unterschied
des Geschlechtes sich einer körperlichen ärztli-
chen Untersuchung zu unterziehen habe. Es war
ein Verdienst des besonderen Taktes des mit
dieser körperlichen Untersuchung betrauten Arz-
tes, dass er dieser Untersuchung das Depri-
mierende und Peinliche zu nehmen wusste. Im-
merhin war es aber für die Teilnehmer und ins-
besondere für die teilnehmenden 15-18 Jährigen
Mädchen bestimmt eine nutzlose Verbitterung,
dass sie -derartig zur ärztlichen Visite befohlen
wurden.
Nachts gegen 23 Uhr, als iüe Teilnehmer
schon nach eingetretener Nachtruhe schliefen.
erschien wieder der Zivilpolteeitaspektot Hrit
einem Ortspolizisten im Bursohenschlafraum,
weckte die Schlafenden und nahm eine Perlu-
strierung der Teilnehmer zwecks »Ueberprfifung
der amtlichen Anmeldelisten« vor, forderte die
Legitimierung der Anwesenden, was nahezu eine
volle Stunde, also bis gegen Mitternacht, dauerte.
Zu dieser »amtlichen Massnahme«, über deren
Notwendigkeit sich schliesslich auch noch reden
Hesse, wäre gewiss um 9 Uhr abends hinlänglich
Zeit gewesen. Es muss die jungen Leute verbit-
tern, wenn sie das Gefühl haben müssen, wie
unter Polizeiaufsicht Stehende oder sonst ver-
dächtige Subjekte behandelt zu werden.
Dagegen, dass die einzelnen harmlosen Ver-
anstaltungen unter ständig betonter Kontrolle
standen, lässt sich vom Standpunkte des Gesetzes
ja nichts einwenden, obwohl die Art und Weise
gerade dieses Vorgehens gewiss bei der ganzen
Bevölkerung berechtigten Unwillen und das Ge-
fühl unrichtiger Behandlung hervorrief.
Arn 10. April gegen 3423 Uhr nachts erschie-
nen wiederum der Zivilpolizeiinspektpr mit einem
Ortspolizisten, diesmal in dem Mädchenschlaf-
raum und weckte die meist schon schlafenden,
entkleideten Mädchen, um wiederum eine »Kon-
trolle« vorzunehmen. Die Mädchen mussten auf-
stehen, zu ihren Rucksäcken gehen, ihre Legiti-
mationen suchen und die Prozedur dauerte wie-
derum bis gegen K24 Uhr.
Auch diese »Kontrolle« soweit sie überhaupt
angebracht und notwendig war, hätte bis spä-
testens 9 Uhr abends, bevor die 15 bis 18jährigen
Mädchen sich entkleideten und schlafen gingen,
vorgenommen
werden können.
Am 11. April 1936 wollten die »Wandervögel«
im Saale des Gasthauses »Eiche« im L Stock-
werke, der zu diesem Zwecke unentgeltlich zur
Verfügung gestellt worden war und nur als Raum
für eine »geschlossene Gesellschaft« dienen sollte,
Volkstänze tanzen. Es sollte niemand anderer Zu-
tritt haben, sodass das Kriterium der Oeffentlich-
keit ebenso fehlte, wie wenn sich eine Hochzeits-
gesellschaft in einem Gasthofe für die Hochzeits-
tafel einen Gastraum mietet. Trotzdem in der
Anmeldung ausdrücklich betont war, dass die Ver-
anstaltungen nicht öffentlich seien, wurde das
Tanzen im Eichesaale von der Behörde untersagt.
Am 12. April 1936 sollte das Jugendtreffen
durch eine gemeinsame Wanderung nach Unter-
heinzendorf abgeschlossen werden und war diese
Wanderung auch in der Anmeldung ausdrücklich
angeführt und mit dem ganzen Programm geneh-
migt worden.
Beim Abmarsch der jungen Leute fanden sich
zwei Gendarmen ein und einen derselben fragte
ein Wandervogelführer aus Vorsicht, wie sie denn
jetzt nach Heinzendorf gehen sollten. Man hatte
schon Angst gemeinsam oder gar in Reihen oder
in irgendeiner Formation, welche nicht ausge-
sprochen ein Sauhaufen war, zu gehen, ohne ein
Einschreiten der Gendarmen befürchten zu
müssen.
Der Gendarm gab die geradezu »pythische
Antwort«: »Gehen Sie nur, wenn es nicht ent-