Předseda (zvoní). Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Pozdílek. Dávám mu slovo.
Posl. Pozdílek: Slavná sněmovno!
Projednáváme osnovu zákona, jímž
se doplňuje ustanovení §u 5, odst. 1 zákona
o ochraně a obraně proti leteckým útokům,
které přinášejí ve válce
chaos, požáry a otravy nepřipravenému
obyvatelstvu, ohrožují a ničí majetky
a životy lidí.
Budiž mi dovoleno, abych v souvislosti s projednávanou
osnovou zákona promluvil dnes o jiném nebezpečí,
o nebezpečí v době míru, zejména
v našem pohraničí, o kterém se dnes
musí mluvit, protože toto nebezpečí
působí tísnivě na duše, srdce
a mysli pohraničního loyálního a státu
oddaného občanstva. Událostmi poslední
doby byly poměry v našich pohraničních
krajích neobyčejně vystupňovány.
Používám proto této příležitosti,
abych jako člověk z bezprostředního
pohraničí, který svůj cely život
prožívá v okrese národnostně
smíšeném - s 18 % menšinou který
s touto menšinou, zejména se zemědělci,
kteří ji z velké části tvoří,
velmi často přichází do styku, abych
jako člověk, který poznal mentalitu tohoto
lidu před světovou válkou, ve válce,
v prvních letech poválečných i nyní
a který prožil část svého mládí
v kraji s většinou německou, promluvil několik
poctivě a upřímně míněných
slov o svých zkušenostech s ohledem na dnešní
vypjatou situaci a na projevy, které dnes slyšíme
z úst našich německých kolegů
nebo které jsou slovem a písmem po našich krajích
šířeny.
A tu musím hned na počátku prohlásit
a přiznat, že jsou zde určité věci,
které si navzájem odporují. Pan kol. dr Rosche
řekl nedávno s tohoto místa, že Konrád
Henlein prohlásil ve Stuttgartě doslovně:
"Musíme spojiti věrnost k vlastnímu
národu s věrností ke státu, ve kterém
žijeme." Je to tak protokolováno v těsnopisecké
zprávě o 117. schůzi posl. sněmovny
na str. 23 českého překladu a na str. 94
originálu.
Ve čtvrtek dne 31. března jsme četli, že
Konrád Henlein napsal ve francouzském časopise
"Paris Soir", že "Němci v Československé
republice nechtějí válku, nýbrž
mír mezi různými národnostmi této
země, mír se sousedními státy, ale
že pracují pro mír čestný, který
by splnil poslání sudetských Němců
a rozptýlil ovzduší nenávisti, které
příliš dlouho tížilo naše
vzájemné vztahy". Tato slova byla by nám
jistě také sympatická, a já bych si
nepřál nic jiného, než aby tyto názory
byly doslovně uveřejněny a plakátovány
v německých obcích naší republiky,
neboť skutečnost jest taková, že řada
stoupenců sudetskoněmecké strany, ať
již o těchto projevech ví čili nic,
jedná v našem národnostně smíšeném
území poněkud jinak. Po našem soudu
dohodovat znamená, ne násilím vnucovat svůj
názor, to by pak nebyla dohoda, nýbrž diktát.
I na naší straně je jistě dosti dobré
vůle k čestnému míru a vzájemné
dohodě, i když se tato skutečnost na druhé
straně popírá.
Vždyť i "České slovo" včerejšího
dne uveřejňujíc projev ministra zahraničních
věcí dr Krofty píše proloženým
písmem na úvodní stránce, že
"politická spolupráce sudetských Němců
s československou vládou je samozřejmě
žádoucí". Henleinova strana nedala do
svého programu ani rozkouskování, ani oslabení
státu, a proto možno doufat, že se podaří
rozumné akci z obou stran připraviti cestu k mírumilovné
spolupráci československých Němců
s vládními stranami. Totéž na úvodním
místě a bez jakékoli poznámky nesouhlasu
uveřejnily také včerejší "Lidové
listy".
Jeden z našich nejlepších znalců poměrů
v pohraničí, nikoliv politik, nýbrž
přední pracovník v Národní
jednotě severočeské napsal nedávno,
pokud jde o otázku, je-li u nás sblížení
Čechů s Němci možné, ze "zajisté,
a že je to také v zájmu státu nutné.
Ale samo nic nepřijde a je třeba ke sblížení
připravovat cestu. Byli bychom šťastni, kdybychom
mohli s našimi německými občany žíti
v přátelském soužití. Naše
dějiny dokazují, že jsme nikdy nikoho neutiskovali.
Každý národ má právo na rozvoj
a my naprosto nechceme, aby se někdo u nás cítil
utlačován". To píše velmi význačný,
nepolitický, národní pracovník v naší
veliké obranné pracovní jednotě.
Pan president republiky při své návštěvě
v jižních Čechách prohlásil tamním
německým občanům v jejich vlastní
mluvě, když mluvil o spolupráci Čechů
s Němci, že "největší tragikou
je, že lidé a národové nedovedou v politice
dobře vidět meze možnosti. Udělat líbivý
program je velmi snadné, radikálně se dožadovat
jeho splnění je ovšem ještě snadnější.
To však se hodí do dob převratných.
Nesmíme nikoho provokovati, ani kterýkoliv stát
bez ohledu na jeho režim. Naše dosavadní smlouvy
nebrání nám v ničem dohodnouti se
se svými sousedy, Německem, Polskem a Maďarskem".
To jsou slova samého pana presidenta republiky.
A konečně předseda naší strany
posl. Beran řekl to 1. ledna letošního
roku nejjasněji (čte): "Dohoda s Němci
musí býti důstojná a oboustranně
poctivá. Nutno počítati s tím, jak
vypadá u nás rozpoložení Němců,
neboť jakékoliv zkreslování a zastírání
skutečnosti může jen škoditi. Němci
musí uznávati náš stát, nesmějí
šilhati za hranice a tam, kde oni vedou, na př. v
samosprávě, musí zase oni dáti zastoupení
našemu českému živlu." - Vždyť
na př., slavná sněmovno, v takovém
Trutnově, kde je asi 250 obecních zaměstnanců
a kde je velmi pěkná česká menšina
- myslím, že dokonce je dna třetina všeho
obyvatelstva, ale 1/4 jistě nemáme ani jednoho zaměstnance
českého na městském úřadě.
Ale předseda posl. Beran také doložil,
že "příslušníci všech
národních menšin u nás musí vědět,
že ve chvílích ne bezpečí stojí
celý československý národ pohromadě,
schopen třeba v milionech krvácet, umírat
za svůj stát a za svoji svobodu". (Tak
jest!) To byla, slavná sněmovno, velmi jasná,
rázná a nebojácná slova, která
ve svých vývodech později potvrdil předseda
vlády, která jsme se nikterak nebáli veřejně
publikovati po celém státě, i když náš
předseda a my všichni byli jsme snad z neporozumění
nebo nevím z jakého důvodu kaceřováni
a prohlašováni dokonce za zrádce. Události
poslední doby daly nám tu největší
satisfakci. Bylo by záhodno, aby také vpředu
uvedená slova Konráda Henleina byla týmž
způsobem mezi německými občany tohoto
státu uvedena ve známost, neboť mám
velmi oprávněný dojem, že u nás
doma se mluví namnoze jinak. To také potvrzují
některé vývody kolegů ze sudetskoněmecké
strany zde v tomto slavném domě a také denní
zjevy v našem pohraničí.
Když jsem, slavná sněmovno, viděl zde
na tomto místě po událostech rakouských
hrdý postoj pana posl. Franka se sebevědomými
gesty, vzpomněl jsem si, že na počátku
světové války právě tam u nás
v pohraničí byli jsme svědky něčeho
podobného. Slyšeli jsme často slova: "My
vám to vykreslíme" a dávalo se nám
příliš najevo "jak se s námi zatočí."
A ono by se opravdu s námi bylo "zatočilo",
kdyby se nebylo splnilo staré přísloví:
"Pýcha předchází pád."
Pamatuji se dobře na tehdejší poměry
v našem pohraničí, mohlo by se o nich mnoho
zajímavého vykládati, vždyť to
šlo dokonce tak daleko, že na př. můj
otec, který byl zvolen za okresního starostu novoměstského,
nebyl potvrzen celá léta vládou a císařem
jen z toho důvodu, poněvadž organisoval protesty
proti zrušení jazykových nařízení.
Jak jsme se zachovali, slavná sněmovno, my po válce?
Všecko, co snad nikde jinde by se neobešlo bez odvety,
bylo zapomenuto a prominuto. Nejpádnějším
důkazem toho je největší náš
základní zákon, naše ústava.
Ta, ač byla sdělávána v revolučním
Národním shromáždění bez
účasti Němců a po všech minulých
zkušenostech s nimi - a bude to nejkrásnějším
dokladem rozvahy a státnické prozíravosti
Antonína Švehly, který měl na
sdělávání ústavy jako ministr
vnitra rozhodující podíl - je přece
tak spravedlivá, tak vzácně objektivní,
že dává v rámci svém takové
možnosti plného uspokojení a rozvití
všem menšinám, že naši kolegové
němečtí se jí dovolávají,
což je největším důkazem, že
s české strany nikdy, ani od počátku,
nebylo záští a nenávisti, ale že
byla ochota a dobrá vůle k dorozumění
a spolupráci.
Když si vzpomenu, jak to před válkou vypadalo
s našimi českými školami v pohraničním
území pro děti našich českých
dělníků a živnostníků
a jak naše republika pro 45.000 spišských Němců,
pro které v Maďarsku vůbec nebylo jediné
školy, vybudovala 75 národních škol se
173 třídami, které navštěvuje
7750 žáků, a kromě toho mají
dvě střední školy, a když vedle
toho postavím skutečnost, že sousední
říše, která reklamuje právo ochrany
menšin i u nás, ale pro 150.000 lužických
Srbů tam nepostavila ani jedinou školu - a jsou tam
školy, kde je přes 100 dětí srbských
a jen 4 až 5 německých a učí
se jen německy - mám oprávněný
dojem, že příčina stesků a výtek
netkví po stránce kulturní ani zdaleka v
oprávněnosti, vždyť zde není ani
nejmenší příčiny, nýbrž
že spíše tkví ve stesku po oněch
poměrech, které zde kdysi byly a které českou
školu ve zněmčeném území
tenkrát vůbec nepřipustily.
Že škola je ostřejší zbraň
než šavle, vidíme my tam na kladském pomezí,
kde - ještě na pruské straně - před
30 a 40 lety téměř každý v pohraničních
vesnicích Slaném, Žakši, Březové,
Stroužném, Německé Čermné,
Postrkově - bylo těch vesnic 11 a tenkrát
se jednalo o jejich připojení k nám - uměl
dobře česky; tenkrát jsme se ještě
s každým dohovořili česky, já
jsem tam jako mladý hoch po léta jezdil pro uhlí;
tenkrát jsme se i s mladšími lidmi dohovořili,
dnes se těžko dohovoříme se staršími
lidmi, a to proto, že tam není českých
škol. Ale nejen jména obcí, nýbrž
i jména osob, i když jsou už hodně zkomolena,
ukazují v pohraničních krajích na
český původ. Ale to nemusíme chodit
ani za hranice; máme sta důkazů na naší
straně, kde právě jména ukazují,
jakou cestou šlo odnárodňování
těchto lidí. Vždyť řada vášnivých
stoupenců sudetskoněmecké strany u nás
- nemám proti nim žádného zaujetí,
ale nutno si mluvit pravdu po selsku, jak to ve skutečnosti
vypadá a nehněvat se proto na sebe - víme,
jaký je původ jejich jmen, řada jich, jako
Tichatschke, Kopatschek, Nemetsek, Hubitschka, Walaschek, se před
40 lety vystěhovala od nás do Trutnova a jinam,
měli několik dětí, ale většina
jich se úplně poněmčila a odnárodnila.
Tak jako Minarschik, Rzesnischek, Stverteschka, Selleny, Dvorschak,
Schilhavý, Mischka a řada jiných, mohl bych
jich jmenovat na sta: Na př. Hromádka, řemeslník
z naší obce Nahořan, se přestěhoval
do německého území a loňského
roku přišel jeho syn k nám, Němec a
nadšený stoupenec nacismu - a jeho babička
jakživa neuměla a snad ani neslyšela slovo německy.
Ale vždyť konec konců i jména pánů
kolegů ze sudetskoněmecké strany, Hodina,
Hollube, Králíček, Lischka, Obrlik, Krczal
- kdybychom pátrali několik roků nazpět,
jak to vypadalo, tedy bychom jistě přišli na
to, že v nich není jen čistá německá
krev, nýbrž také mnoho krve české.
Nehněvejte se, mluvme si pravdu! (Výkřiky
posl. Franka.) Nejsem demagog, na mně přece
vidíte, vždyť ke všemu tomu před
14 dny jsem četl - netvrdím, že je to pravda,
ale nebylo to také nikde vyvráceno - že pradědeček
Konráda Henleina s matčiny strany, František
Dvořáček, byl rolníkem a kupcem v
naší ryze české obci Litoboři
u České Skalice. Dám si to vyšetřit
v matrikách, je-li to pravda.
Vidíme tedy, jakým směrem se bral odnárodňovací
systém, a proto jsme s takovým povděkem přijali
slova předsedy vlády dr Hodži, adresovaná
celému světu, "že budiž jasno, a
to na všecky strany, že každá menšinová
úprava v Československu spočívá
na pevných předpokladech, jimiž jsou naše
státnost, naše ústava, žádné
odnárodňování, a to nejenom Němců,
Maďarů, Rusů i Poláků, ale ovšem
ani Čechů a Slováků".
Kdyby se nařídilo, jak říkám,
úřední pátrání ve farních
matrikách, vedlo by to k velikým překvapením,
kolik ještě nedávno českých rodin
dělá nyní ze sebe upřímné
Němce. Znám případy horlivých
Němců, jejichž otcové ani pořádně
německy neumějí. (Posl. dr Hodina: A obráceně
ne?) Ano, je to také tak, ale nesmí se říkat,
že jen my to děláme! Vy to děláte
také, a to v daleko větším měřítku!
Mluvme si, pane kolego, pravdu! Já vím, že
pravda je někdy nemilá, ale je potřeba mluvit
si pravdu!
Něco podobného se vyskytuje i v převodu a
získávání zemědělského
majetku. I v tomto směru jsou zde pronášeny
ostré výtky, na př. pan kol. Hirte
- sledoval jsem stenografický protokol - prohlásil
3. března t. r., že "německý národní
majetek přechází za babku do jinonárodních
rukou, že zejména v dražbách největší
část podniků Němci ztrácejí
a že dokonce existuje zvláštní kolonisační
fond při českých národních
jednotách". I zde je nutno říci pravdu,
nezkreslovat věci. Máme obranné národní
instituce nejen na české, nýbrž i na
německé straně, a máme je dokonce
na německé straně daleko silnější
a při přirozené houževnatosti Němců,
to nemůžete upřít, také daleko
agilnější.
Národní jednota Severočeská má
900 odborů, Bund der Deutschen 2.500 odborů, Ústřední
Matice Školská má 666 odborů s 35.000
členy, Kulturverband má 3.400 odborů se 420.000
členy, Pošumavská jednota má 600 odborů,
Böhmerwaldbund také 600 odborů, Německá
jednota jihlavská a Ostböhmen mají 200 odborů,
Česká jednota pro severní Moravu 540 odborů,
Německá přes 600 odborů, Česká
jednota pro jižní Moravu 640 odborů, německá
350 odborů. Celkem mají Češi 3.346,
Němci 7.650 odborů. A jestliže podle poměrnosti
měli bychom jich míti 18.000 a máme jich
jen přes 3.000, vidíme, že na německé
straně se pracuje daleko intensivněji než na
straně naší.
Je to také zřejmo ze sebraných a použitých
finančních prostředků. Ve své
zprávě uvádí Bund der Deutschen, že
za posledních 9 měsíců jednal prostřednictvím
své Wirtschaftsdienst o 592 případech s rozlohou
půdy 8.773 ha, v ceně přes 170 mil. Kč.
V 65 případech šlo o půjčky,
v 509 případech o koupi a prodej. Výslovně
se uvádí, že zatím co dříve
byla tato práce pro záchranu půdy jenom náhodného
charakteru, nastala nyní práce v Bundu plánovitá
a soustavná. Mám zde vedle jiných jeden velmi
zajímavý případ z mého volebního
okresu, z obce Proruby na Královédvorsku. Obec Proruby
vznikla r. 1925 sloučením dvou obcí, a to
smíšené, více německé
obce Prohrb a české obce Proruby. V posledních
volbách tam bylo 140 voličů, z nich 53 Němců,
tedy velmi slušná česká většina.
Dlouholetý starosta bývalé německé
obce Prohrb, který má českou matku a také
českou manželku, a který je dnes starostou
tamního německého peněžního
ústavu, pan Wittich, jinak velmi slušný a solidní
pán, vykoupil od státního převratu
v r. 1918 následující objekty - nebudu, ačkoli
je zde mám k disposici, uvádět data dnů
a měsíců, kdy to bylo: r. 1921 chalupu č.
15 od Češky Vitové za 27.000 Kč, r.
1922 chalupu č. 29 od Čecha Karla Vika za 28.000
Kč, r. 1923 chalupu čís. 37 od Čecha
Vodehnala za 18.000 Kč a usedlost a pole v Mezilečí
od Čecha Tylše za 130.000 Kč, dále r.
1923 chalupu od Čecha Kadaníka za 16.000 Kč.
R. 1926 pozemky v Brzicích od Čecha Čapka,
kterého dobře znám, za 80.000 Kč,
dále r. 1926 chalupu č. 62 od Češky
Mílové za 6.000 Kč, r. 1931 chalupu č.
57 - ohroženou - od Čecha Hofmana za 139.000 Kč,
dále r. 1931 chalupu č. 41 - národnostně
ohroženou - od Rotové za 5.000 Kč, r. 1932
chalupu č. 22 od Čecha Kopeckého za 75.000
Kč, r. 1936 chalupu č. 66 od Čecha Záruby
za 22.000 Kč. R. 1936 pole v Komárově - ohrožené
- od Bořkého za 70.000 Kč, r. 1927 chalupu
č. 15 od Češky Drešlové za 9.000
Kč, pole v Běluni od Čecha Jiráska
za 160.000 Kč. (Výkřiky posl. Špačka.)
Dále r. 1937 pole v Prorubech od Kubíčka,
o které byl zájem se strany české,
za 140.000 Kč a další za 180.000 Kč.
Tedy, slavná sněmovno, za těchto několik
roků získáno bylo z rukou českých
do rukou jinonárodních polí a staveb za více
než 1,120.000 Kč.
Slavná sněmovno, přestože obec Proruby
je položena v horské obci, prodává se
tam korec pozemku za 10 až 12.000 Kč. Tuto cenu nemůže
nikdo zaplatiti, jedině tamější pan
starosta záložny, Němec, pan Wittich, a jeho
rodina, samozřejmě, poněvadž to kupuje
pro celou svoji rodinu. Takových zjevů, i když
ne zrovna v tomto rozsahu, bych mohl zaznamenati více.
Vždyť konec konců v úvodu uvedená
zpráva Bundu der Deutschen, o které jsem se zmínil,
se k tomuto úkolu veřejně přiznává,
to potvrzuje.
My víme, zejména my stoupenci agrarismu, co znamená
držba půdy pro bytí a život národa
a státu. Antonín Švehla dokonce vybudoval
a založil na této skutečnosti a pravdě
své veliké učení podepřené
tisíciletou historií. Jistě, že to vědí
také naši sousedé a občané německé
národnosti. Zájem o půdu a její držbu
ve smíšeném území byl vždy,
jest a bude; dnes ovšem je vypjatější
nežli kdy jindy. Ale nutno přiznati, že tento
zájem je silnější a organisovanější
na straně německé než na straně
české. (Posl. Špaček: A co se proti
tomu udělalo?) Proto také z tohoto důvodu
projevujeme tolik upřímné starosti o úpravu
a zlepšení poměrů v zemědělském
podnikání, v otázce výnosnosti zemědělství,
což prospívá jistě nejen zemědělci
českému, nýbrž i německému;
tím snažíme se, aby nucených převodů
zemědělského majetku bylo co nejméně,
aby zemědělec se na své půdě
mohl udržeti, čímž zmenší
se pak tyto křiklavé případy a omezí
se na poměry normální, jaké vždy
občas bývaly.
Při této příležitosti nemožno
popříti také pravdu, že čeští
lidé ve smíšeném území
ať zemědělci nebo živnostníci,
a převážně dělníci, jsou
po většině lidé hospodářsky
slabší, a proto také volal náš
předseda posl. Beran nejen po slovech, nýbrž
po opravdové hospodářské pomoci, kterou
tak vystupňovanou vidíme na straně druhé,
ale zač se mu, bohužel, jak víme, ještě
z české strany dostalo výtek, neuznání
a nepochopení.
Je sice nesporná pravda, že těžká
situace ve zněmčeném průmyslovém
pohraničí je důsledkem poklesu průmyslové
výroby a vývozu - to je - kde nalézá
se tento průmysl, na straně české
je něco podobného, ale byla zde ještě
jiná příčina úbytku zámožnosti
německých obcí, a to ta, že válečné
půjčky rakouské - sám jsem byl toho
svědkem, poněvadž jsem fungoval určitou
dobu v jednom větším peněžním
ústavě hospodářském - v pohraničním
okrese upisovány byly do závratných výší,
a nebýti zásahu republiky, byla by katastrofa někde
úplná a řada těchto obcí by
byla přišla úplně na mizinu.
Také ta skutečnost, že řada našich
německých občanů odnesla si - a my
jsme zase byli svědky toho u nás - své kapitály
do říšskoněmeckých peněžních
ústavů, kde pak inflací se o ně přišlo.
Také toto přispělo k tíživé
situaci našeho německého pohraničí,
ale na tom přece nemá naše vláda a náš
stát nejmenší viny. (Posl. Špaček:
To byla jejich spekulace!)
Říkám zde tyto věci ne z nějakého
demagogického stanoviska, nýbrž proto, že
si musíme my i kolegové na německé
straně uvědomiti, že v těchto vypjatých
dobách se musíme podívati jeden druhému
přímo do očí, že se nesmíme
nechat vésti záští a nenávistí
a že zejména v dnešních dobách
musíme si říkati pravdu. Jsem přesvědčen,
že kdybychom si byli o těchto věcech říkali
pravdu již před lety otevřeně a častěji,
že bychom byli žili radostněji, že by se
podepřela důvěra, která byla někdy
oboustranným radikalismem otřesena, i když,
jak jsem řekl, tato pravda je někdy nerada přijímána
a zdá se nemilá. Horuje-li někdo z nás
pro pravdu a spravedlnost, musí také poslechnouti
pravdu od jiných a nesmí se domnívati, že
jen jeho pravda je nedotknutelná. Říká-li
se na německé straně - jak jsme často
slyšeli a četli - že není schopných
partnerů na české straně, rádi
bychom, aby se při dobré vůli našli
schopní partneři na obou stranách, na naší
straně ji stě jsou a budou.
Pokud jde o výtky stran nedostatečného podílu
na veřejné správě ve státě,
podotýkám, že je sice pravda, že je zde
určitá citelná mezera, ale tato skutečnost
není zaviněna jen na české straně,
nýbrž vyplynula přirozeně z odmítavého
postoje našich německých spoluobčanů
při budování našeho státu a jeho
administrativy, z jejich neznalosti státního jazyka
a také namnoze i z nechuti řádně se
mu naučiti. Při dobré vůli se jistě
tento dnešní nepoměr během doby vyrovná
a vývoj po této stránce bude zase tím
rychlejší a pronikavější, čím
více státnosti projeví se na druhé
straně a čím více stoupne lepši
ovzduší vzájemné důvěry.