Ať již se neopakuje příště, co se stalo s hornickým bratrským pojištěním. I tam byla oddalována sanace tohoto hornického pojištění a tak se stalo, že schodky rostly do miliardových částek a stát musel nakonec zaplatiti. Udělat pořádek včas musí býti heslem našeho hospodářství dnes v jubilejním roce.

Rozhodně musíme volat po změně názorů na přímé i nepřímé státní sanační i subvenční hospodářství. Je nutno všude zdůrazňovat a žádat odpovědnost a soběstačnost hospodářských jednotek a produktivnost i účelnost nákladů, které stát na sebe bere. O rozsahu a účelnosti sanačních akcí pro samosprávu dalo by se mnoho debatovat a uvažovat; ta pohlcuje ročně také několik set milionů Kč. Mnohá samospráva by byla nejlépe sanována, kdyby se sáhlo k trestním sankcím. Ovšem na druhé straně jsem také přesvědčen, že je nutno samosprávným pracovníkům odpovědnost umožnit novelisací obecního zřízení, aby ti, kdo chtějí odpovědnost bráti na sebe, byli chráněni proti demagogii, které jim užírá zdraví a bere jim chuť k jakékoli činnosti a práci v samosprávě. (Tak jest!) Na činnost v oboru hospodářském by stát neměl dopláceti částky, které doplácí, jen z toho důvodu, že zasáhl tím neb oním způsobem do jejich hospodářství. Stamiliony sanačních vkladů jsou uvedeny ve státní uzávěrce za r. 1936 též ve prospěch všeužitečných korporací a peněžních ústavů. Nikde se neříká, kdy je dostane stát zpět a zda je vůbec dostane?

Ve způsobu provádění sociální péče je také nutno připravovati velkorysou nápravu systematickou organisací práce, aby neproduktivní výdaje se proměnily aspoň větší části v produktivní a za ně byla opatřena práce pro nezaměstnané a pořizovala se díla pro stát a občanstvo užitečná: silnice, dráhy, vodní cesty, odvodňování a zavodňováni, přehrady, stavby a opevnění. Kolik toho již mohlo být za ty neproduktivně vydané miliardy pořízeno, kdyby bylo více prozíravosti, píle a odpovědnosti. Tu utíká státu každoročně téměř 1 miliarda Kč neproduktivně a další částky na daních a dávkách. Na sanaci bratrské pokladny doplatil stát v r. 1936 polovici z roční dotace 90 mil. Kč a další částku 60,221.881 Kč jen také proto, že po léta nebylo dbáno, aby bratrské pojištění hornické bylo dáno do rovnováhy na účet zúčastněných činitelů.

Dnes je však doba, kdy stát nacházející se v těžké hospodářské situaci a s mnoha povinnostmi, které ukládá branné zajištění státu, by měl žádati nazpět aspoň některé sanační vklady a podpory tam, kde bez újmy by se daly požadovat.

Nemůžeme však souhlasit s tím, jak stát pomalu a špatně vyrovnává se na druhé straně s těmi občany Československé republiky, kteří utrpěli škody za světové války, ať již na území republiky nebo v cizích státech. Tyto ztráty mohly být již dávno likvidovány a protahování celé věci způsobuje u věrných občanů republiky jen oprávněné rozhořčení. Zatím, co je dosti peněz na různé sanační akce, na likvidaci válečných škod vydalo se v r. 1936 jen 1,494.310 Kč, při čemž máme v rukou doklady, že žádosti za náhradu válečných škod nejsou od r. 1921 vyřízeny velikému počtu občanů republiky. Rychlejší likvidace závazků státu v tomto směru by jen posílila důvěru ve stát. Za 20 let trvání republiky i tato otázka mohla být již dávno sklizena se světa.

Je nutno posilovat důvěru občanstva ve vlastní stát, vlastní vládu, domácí hospodářství a podnikání. Není však posilou této důvěry v domácí podnikání, když na jeho účet se sanují cizozemské podniky, jak se stalo v případě zkrachované vídeňské pojišťovny Fénix, nyní nazvané Star. Schodek této pojišťovny odhaduje se na 1.400 mil. Kč a má být uhrazen podle vládního nařízení čís. 56/37 příspěvkem státu ročně 8 mil. Kč po dobu 60 let, t. j. částkou 480 mil. Kč a sanačními příspěvky pojišťoven po 60 let celkovou částkou asi 900 mil. Kč. Jak k tomu přijdou poctiví českoslovenští občané, aby platili na něčí podvody a špatné hospodářství cizozemské firmy? Také se ptáme, jak dlouho ještě budou míti českoslovenští občané větší důvěru v cizince a cizozemské firmy než ve své vlastní podnikání a jak dlouho bude tato důvěra u nás trpěna? Zdá se, že bude musit přijít ještě větší otřes, abychom přestali věřit cizímu a spoléhali se víc na sebe, svou práci a svou podnikavost! Rádi bychom také věděli, zda je pravdou, že náhradní pojišťovna Star nevydělá ani na režii a že je tudíž nebezpečí, že ještě stanovená sanace bude musit být sanována. Měl jsem v ruce v těchto dnech v Prostějově pojistku rovněž vídeňské německé pojišťovny Kotva (die Anker), která na českou pojistku po dosavadní české korespondenci připsala zavazovací klausuli ve prospěch dětí - najednou v jazyce německém. Tak se ptáme, proč u nás se trpí cizozemské pojišťovny a cizozemské podnikání, které za naše peníze nás jen uráží, které za naše peníze skupuje nám majetek a které dokonce pojišťuje i podniky, které pracují pro stát a kde máme nebezpečí, že případně platíme domácími penězi i špionáž proti vlastním podnikům a vlastnímu státu.

Je jisto, že v roce jubilejním voláme a musíme volati po hospodářském 28. říjnu a po uspořádání všech věcí, které stát ke svému životu potřebuje. Také voláme po tom, aby při uzávěrce státních účtů, jako minulého roku jsme žádali, byly uvedeny všechny fondy, nejen osm fondů, které máme, z nichž jsou 4 aktivní, jeden vyrovnaný a 3 pasivní. Silniční fond je pomalu zato pasivní částkou 1 1/4 miliardy Kč. Chtěli bychom, aby všechny fondy státní byly uvedeny ve státní uzávěrce, abychom věděli, o které fondy jde a jak se s nimi hospodaří. Jen namátkou se dovídám, že existuje na př. kolonisační fond, z něhož bylo půjčeno 185 mil. Kč jako úvěr držebnostní a 80 mil. Kč jako úvěr provozovací na dobu 33 let na úrok 1 až 4% s umořovací kvotou 1 až 2 1/2%. Dovídáme se, že existuje fond pro sociální péči hornickou, ze kterého byl na př. v Kladně zakoupen Lidový dům, z něhož dána půjčka, ale nevíme, jak se s tímto fondem hospodaří, jaký je jeho účel. Proto jistě by se pan parlamentní zpravodaj velice zasloužil, kdyby prosadil, aby v příštích uzávěrkách státních účtů byly všechny fondy řádně uvedeny, abychom věděli, o které tu jde a jak se s nimi hospodaří.

Ze všeho, co jsem řekl, co se týká t. zv. vedlejšího hospodářství, vidí slavná sněmovna nejlépe, kolik set a set milionů není pro státní hospodářství podchyceno, kolik set a set milionů neproduktivně se vydává a kolik set a set milionů stát ztrácí a vydává na různé neproduktivní, sanační a jiné hospodářství. Když jsem to jen zhruba spočítal, mohu říci, že by mohl stát ušetřiti každoročně nejméně 2 až 2 1/2 miliardy Kč.

Co všechno dalo by se pořídit za tyto miliardy rok co rok ztrácené! Nebylo by třeba nových tíživých zatížení živobytí nejširších vrstev lidových a všeho podnikání, nebylo by třeba srážek z platů zaměstnanců a pensistů a ještě by zůstalo dosti prostředků na vydatnou produktivní péči o nezaměstnané, za něž bychom připravovali republiku k vydatné obraně a učinili ji nedobytnou a nepřekonatelnou. Učinili bychom ji takto nepřekonatelnou nejen technickou a materiální převahou, nýbrž zejména též mravní silou a odvahou státu věrného občanstva, učinili bychom ji zdravou hospodářským pořádkem a dostatkem prostředků, který by jistě přispěl nejvíce k sebevědomí a síle věrných, upevnění přátelství kolísavých a utvrdil by respekt u nepřátel státu zjevných i tajných.

V dvacátém roce republiky je třeba jasně a bezohledně podívat se pravdě do očí a nestrkat před pravdou fatalisticky hlavu do písku. Řešení hospodářství, nezaměstnanosti a obrany státu lze postavit a je nutno postavit do jedné linie a vše ostatní odsunout.

K tomu potřebujeme prostředků, které by tu mohly býti, jen provésti revisi nazírání na státní podnikání, ať na podnikové, sanační nebo kterékoli jiné hospodářství. Státní správa musí být po této stránce zachována pružnou, pevnou a zdravou. Jestli jsme kdysi rostli prováděním hesla "Svůj k svému", tak je také jisté, že dnes i v budoucnosti budeme sílit, růst jen právě prováděním tohoto hesla "Svůj k svému", které rozšíříme rádi na všechny spoluobčany, kteří jsou tomuto státu věrni. Ale cizáci a dobrodruzi musejí dát od Československé republiky ruce pryč! Nechceme, aby se opakovalo 16. a 17. století, jakožto důsledek chyb, které po staletí dělali kormidelníci české státní politiky, kteří věřili více cizím a spoléhali více na cizince než sami na sebe, a ke kteréžto chybě jsme my od převratu projevili přímo fatální náklonnost.

Světovou velikost je nutno hledat jen v drobné a pečlivé práci pro Československou republiku a pro vlastní národ. A je jisto, že my se tímto způsobem uvarujeme chyb, které jsme od převratu dělali, a že případně napravíme to, co se ještě napraviti dá. Stojíme tu osamoceni právě vlivem této politiky, zavěšeni jen na té ose Paříž-Praha-Moskva, na ose nesouvislé, přátelé jsou daleko, nepřátelé blízko. Proč? To všechno proto, že jsme řídili svou politiku příliš různými ideovými hledisky, na která svět nic nedal, poněvadž svět a národové se vždy řídí jen hledisky praktickými, mocenskými. Je jisto, že to, co se dnes děje, je řízeno německým imperialismem a že Německo připravuje systematicky to, co připravovalo před r. 1914, že my dnes, a s námi řada přátel ve střední Evropě a v Evropě vůbec rozpačitě přešlapuje a neví kudy kam. To je důsledek toho všeho, co se od převratu v Evropě dělo. Jen dvě skupiny vědí v Evropě, co chtějí, to jsou němečtí hakenkrajcleři a komunističtí bolševici. Ti vědí dobře, co chtějí. Ale co chtějí, to znamená porobu, to znamená rozvrat, to znamená soumrak kultury a všeho toho, co lidstvo za staletí sobě vybudovalo. Podívejme se na Španělsko! A proto myslím, že jedinou naší snahou musí být zúčtovati s rozvratem, ať vychází odkudkoliv, zúčtovati s živly nepořádku. Všechny demokratické živly pořádku musejí se semknout, aby zúčtovaly se vším, co stát v těžké chvíli dnes oslabuje, co oslabuje jeho vůli k obraně, jednotě, k boji. (Výborně.) Vzpomínáme v této chvíli, že před 15 lety 18. února umíral jeden z největších mužů našeho národa, dr Alois Rašín, umíral ve chvíli, kdy státu zabezpečil hospodářský pořádek jakožto nejlepší záruku sociálního klidu a řádu. Umřel jakožto oběť bolševického štvaní a proto, myslím, toto všechno musí být pro nás mementem, zúčtovati, dokud je čas.

V dnešní nepříjemné situaci také vzpomínáme toho, co chtěl náš dr Kramář a co naše strana od převratu ukazovala. Kdyby se z toho bylo aspoň něco stalo skutkem, tak bychom dnes v té střední Evropě rozhodně byli té bezpečnosti a míru blíže než jsme. Ale, bohužel, nač rekriminovat? Dnes musíme prostě brát situaci, jaká je, s klidem a rozvahou. Všichni musíme polykat, ať již jsme to dělali špatně nebo dobře, a dnes všichni musíme připravovat novou situaci, nový mír, kterou by byl zabezpečen mír ve střední Evropě, ve spojitosti se státy Malé dohody, Polskem a Italií.

Stará střední Evropa, slavná sněmovno, jak se zdá, je definitivně mrtva, a je to snad dobře, že to víme již dnes. Hitlerovo Německo dalo se na fatální pohyb, na postup Nibelungů, směrem na východ po Dunaji. Nutno si uvědomiti, že tento pochod německých Nibelungů zastavoval se vždycky na východě v potocích krve. Je nutno si uvědomiti, že Německo dnes navazuje na starou tradici středověku, na tradici německo-římského imperia a na tradici německého Bundu. Je nutno si uvědomiti, že toto všechno povede dnes nebo později ke srážce s ideálem fašistického římského imperia, o němž sní fašistická Italie. A na druhé straně si nutno uvědomiti, že toto všechno povede dnes nebo později k těžkým srážkám na východě, ať těsně na východě nebo dále na východě. Stará střední Evropa je mrtva, ale můžeme budovat novou střední Evropu národů, kteří bydlí mezi mořem Baltickým, Černým a Středozemním, střední Evropu, která by národům tu bydlícím zabezpečovala mír a svobodný rozvoj. Máme snad ještě čas, ale jednejme a pracujme rychle!

Jedno bych prosil, je-li tu někdo z ministerstva zahraničí - a všichni věrní by prosili také - aby, až si bude pan ministr zahraničí zvát zase k sobě koaliční novináře a tam bude říkat to, co neřekne v branném nebo zahraničním výboru nebo co neřekne nám, byl ve svých výrocích opatrný a zejména aby nepřipustil, aby jeho řeči, i když jsou velmi interesantní, byly stenografovány, rozmnožovány, poněvadž je tu nebezpečí, že se dostanou do rukou, kde nám to rozhodně neprospěje.

Měl bych ještě o lecčems hovořit. Poslední dobou jsme velmi zneklidněni tím, co se děje s naší menšinou ve Vídni. A když Hitler vykládal svého času o německých menšinách mimo Německo, my také vzpomínáme menšin, vzpomínáme slovanských menšin, které v Německu byly a jsou a pro které nikdy nebylo ani práv ani slitování. Vzpomínáme v této chvíli i naší vídeňské menšiny, která prožívá velmi těžkou situaci, a dovíme se, že v tomto parlamentě jsou spoluobčané německého jazyka, kteří v této chvíli Československé republiky chovají se i v této sněmovně tak, jak se nesluší na loyální a řádné občany Československé republiky.

My také máme svou vlast rádi, my také jsme hrdí. Náš lid je přesvědčen, že otázka existence československého státu je také otázkou jeho cti a otázkou jeho existence a života vůbec. A kdyby nám byl boj v určitou chvíli vnucen, jsem přesvědčen, že všichni tento boj přijmeme a budeme jej bojovat se zoufalou statečností, celá Evropa se pohne a pohřbí útočníka, jako byli pohřbeni všichni útočníci, kteří šli směrem na východ. Tento pochod přirozeně narazí na pevné hradby. (Potlesk.) I u nás narazí na hradbu velmi pevnou.

Proto jsem právě mluvil o státním hospodářství ve chvíli, kdy snad mnozí by čekali jinou řeč, poněvadž v hospodářství správné a dobré je to, co dá silnou obranu a živobytí, co dá sociální pořádek a všechno ostatní. Dobré hospodářství je základem pevné obrany. A dnes si uvědomujeme, že obrana, lid branně vychovaný, armáda, je také nejlepší nástroj míru a nejlepší nástroj dobré domácí i zahraniční politiky. Ale je nutno jíti novými cestami jak v politice zahraniční, tak v politice domácí, zvláště v politice hospodářské. Končím s přesvědčením, že my v této těžké chvíli státu všichni se semkneme, všichni jednotni a všichni budeme pracovati rádi pro sílu, zdraví československého národa a československého státu. (Potlesk.)

Místopředseda Vávra (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Kopasz. Dávám mu slovo.

Posl. Kopasz: Slávna snemovňa!

Pri pojednávaní štátneho rozpočtu na r. 1938 pre nedostatok času nebolo mi možné hovoriť. Preto používam tejto príležitosti pojednávania záverečného účtu za r. 1936, aby som poukázal na niektoré páľčivé otázky, týkajúce sa válečných poškodencov.

V prvom rade je to zákon č. 67 z r. 1936, po dľa ktorého sa malo pomôcť válečným invalidom tým, že sa mení § 29 zákona č. 142 z r. 1920 ohľadom zhoršenia zdravotného stavu. Zákon tento nevyhovel válečným invalidom v takej miere, ako očakávali. Keď válečný invalid chce, aby prehliadka podľa tohoto zákona mala účinok, žiadajú sa od neho nemožné doklady. Ku pr. musí dokázať, že vada, ktorú udáva, vznikla skutočne následkom vojenskej služby. Je samozrejmé, že dnes požadované dokazovanie - po toľkých rokoch od svetovej vojny je veľmi ťažké, keďže písemné doklady o invalidite boly od neho už v dobách predprevratových a najmä potom v dobách poprevratových úradmi vyžiadané a ako dôkaz zadržané i po vybavení žiadosti v prípadoch, kde válečná invalidita bola podmienkou priznania určitého nároku alebo nejakej výhody. Šetrenie po týchto dokladoch, odovzdaných v dobách ešte riadne neorganizovaného a chvatného úradovania, je teraz tiež už bezvýsledné. Darmo dokazuje invalid skutočnosť, že bol tam a tam ranený a v tej a tej nemocnici liečený, hoci i očitých svedkov udáva - akže sú ešte na žive - týmto sa jednoducho neverí.

Zemské úrady síce údaje vyšetrujú v nemocniciach, či už v republike alebo v zahraničí, ale to má malý výsledok, nakoľko válečné záznamy nemocníc a záznamy bývalých vojenských telies na Slovensku a v pohraničí terajšieho Maďarska boly zväčša zničené. Keďže za takýchto okolností je ťažko dokazovať vznik utrpeného zranenia, po prípade onemocnenia jedného, tým je pochopiteĺne ťažšie zistiť a dokazovať vznik viacej zranení, po príp. onemocnení utrpených behom celej svetovej vojny.

Uvediem príklad: Válečný invalid žiadal podľa vyše uvedeného zákona prehliadku, ale predvolaný nebol, lebo sa ním udávané údaje vyšetrovaly, a výsledok je ten, že vyšetrovanie ešte ani dnes nie je skončené a invalid, čakajúci na prehliadku, medzi tým časom zomrel. Alebo: Invalid dostal pri odvolacej komisii 85 %, ale ministerstvo financií spoločne s ministerstvom soc. pečlivosti toto zvýšenie neschválilo.

Iný prípad: Válečný invalid bol od prvopočiatku nízko klasifikovaný a pri poslednej prehliadke sa mu táto klasifikácia napravila a dostal zvýšenie percentov. Toto nebolo uznané komisiou pri ministerstve financií a ministerstve soc. pečlivosti s odôvodnením, že zákon sa na takéto prípady nevzťahuje. Kam sa má v takomto prípade obrátiť chudák, ktorému za dlhé roky následkom špatného odhadu lekára bola poukazovaná nižšia podpora, než akú mal dostávať, a konečne keď sa chyba mala napraviť, jednoducho sa žiadosť najvyššou inštanciou zamietne s odôvodnením, že sa zákon na neho nevzťahuje.

Ale na druhej strane, akonáhle by válečný poškodenec prestúpil príjmovú hranicu - a v mnoha prípadoch tomu ani tak neni - a už sa mu podpora zastavuje, keď i dočasne, pokiaľ sa jeho majetkové pomery nevyšetria, čo trvá, pravda, v niektorých prípadoch i viac ako jeden rok.

Mohol by som do nekonečna uvádzať prípady, ktoré sú namierené priamo proti válečným invalidom. Z uvedených prípadov je vidno, že je treba, aby spomenutý zákon bol novelizovaný tak, aby vyhovel válečným invalidom.

Je treba novely § § 13 a 14 zákona č. 142 z r. 1920 a zákona č. 39 z r. 1922 v tom smysle, aby podpora pozostalým po zomrelých válečných invalidoch bola priznávaná tiež v tých prípadoch, keď invalid zomre i na chorobu, ktorá by mohla mať vplyv na jeho predčasné odumretie.

Taktiež nech je priznaná vdovská podpora po zomretom invalidovi i za tých predpokladov, keď sa invalid oženil ako 20% práce neschopný.

Bolo by na čase, aby konečne bola u nás zavedená jednotná hranica príjmová, a to taká, ktorá by vyhovovala všetkým válečným poškodencom.

Ožehavou otázkou je v niektorých prípadoch t. zv. kapitalizácia podpôr. Podľa nariadenia vlády z 15. júla 1920, č. 436, umožnilo sa niekoľko stom válečným invalidov zadovážiť si slušné zaopatrenie. Pravda, všetci neboli tak šťastní, aby pomocou kapitalizácie našli trvalé zabezpečenie pre seba a svoje rodiny. V niekoľko desiatkach prípadov sa stalo, že váleční invalidi pri najlepšom hospodárení o všetko prišli. Tu by bolo potrebné, aby v takýchto prípadoch kapitalizácia bola premenená na pôžičku, keď sa preukáže, že invalid bez vlastnej viny sa kapitalizáciou nezabezpečil, a hlavne keď sa dokáže, že mu bolo hovorené, aby si len kapitalizáciu vzal, že je to na 10 rokov a potom že bude znova dostávať celú podporu. Znova zdôrazňujem, že ide len o niekoľko prípadov a že by sa to dalo previesť tak, že by podpora dotyčným bola uvoľnená od podania novej žiadosti.