Místopředseda Košek (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. J. Sedláček. Dávám mu slovo.

Posl. J. Sedláček: Slavná sněmovno!

Při předkládání státního závěrečného účtu nejvyšším účetním kontrolním úřadem nevycházíme od r. 1930 z rozčarování. Toto rozčarování není, bohužel, jen rázu hospodářského, nýbrž řadí se k němu logicky i rozčarování rázu politického, jehož kořeny tkví ve špatně řešených nebo nevyřešených věcech naší vnitřní i zahraniční politiky od převratu. Mnohé věci naší vnitřní politiky, ať už hospodářské nebo jakékoliv jiné, jsme nevyřešili správně nebo jsme je nevyřešili vůbec, protože mnozí naší politikové chytali do plachet svých rozumů různé mezinárodní větry a v důsledku toho také leccos řešili velmi špatně nebo leccos nevyřešili vůbec. Věci naší zahraniční politiky jsme nevyřešili, bohužel, dobře také často vinou našich přátel a našich spojenců. Zatím co jiní budovali svou vnitřní i zahraniční politiku velmi prakticky, přihlíželi k přátelství a nepřátelství tak, jak toho vyžadoval zájem jejich národů a států, pěstovali jsme u nás politiku ideovou, politiku světovou, politiku kolektivní bezpečnosti, a teď jsme se teprve přesvědčili, že politika kolektivní bezpečnosti není vůbec žádnou bezpečností, právě tak jako kolektivní odpovědnost ve státním hospodaření není vůbec žádnou odpovědností.

Taková kolektivní odpovědnost vlastně není nic jiného nežli na jedné straně zástěra pro ty, kteří nechtějí domýšleti, kteří jsou pohodlní, na druhé straně je to zase dobrá clona pro ty, kteří chtějí za touto clonou spřádati nerušeně různé své pikle a leccos, co není v zájmu národa a co není ani v zájmu národů. A právě ve chvíli, kdy bychom měli býti připraveni, v této těžké chvíli, kterou náš stát prožívá, kdy bychom měli býti zbaveni všech hospodářských starostí, bohužel musím říci, že naše hospodářské starosti jsou nejtěžší. A proč? Poněvadž nám utekla základní individuální odpovědnost, poněvadž nám utekla odpovědnost za osud státu, za osud národa, neboť, kdo hospodářství státní podrývá a kdo hospodářství státní nemá v pořádku, ten nejvíce oslabuje stát v těžké chvíli tam, kde je nejzranitelnější. Mohli bychom míti všechno, jen prosím chtít, ale to bychom museli myslet, myslet až mozek praští a nebát se žádné odpovědnosti, poněvadž vše, co na světě stojí, je budováno jen na odpovědnosti individuální, nikoli na odpovědnosti kolektivní. Individuální odpovědnost je ta, která je si vědoma odpovědnosti za každý čin, za každé slovo, za každou práci, ale má na zřeteli kolektivní dobro, dobro státu a dobro národa. (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.)

Kdyby u nás v parlamentě bylo více pocitu odpovědnosti, věřte mi, že by nebylo možno, aby nám byl každý rok předkládán rozpočet vyrovnaný, avšak abychom na konci roku byli rozčarováni tím, že se rozpočet a státní uzávěrka rozcházejí přímo o miliardy. V odpovědné demokracii by z toho musily býti vyvozeny nejtěžší důsledky. V odpovědné demokracii by museli býti pohnáni ti, kteří zavinili tento způsob hospodaření, k odpovědnosti a musili by býti případně trestáni a nahrazeni lidmi schopnějšími a odpovědnějšími. Běda demokracii, nepochopí-li hospodářský základ národa a státu, nebude-li odpovědnou, běda jí, neboť taková neodpovědná demokracie připravuje chaos, nedůvěru, připravuje živnou půdu pro extremní směry, ať levé nebo pravé, připravuje půdu pro rozvrat a bídu, pro boj člověka s člověkem a pro boj všech proti všem.

Nemůžeme a nesmíme snášeti, abychom byli uváděni v omyl nesprávnými čísly rozpočtu, a při zúčtování příjmů a vydání vždycky s kyselým obličejem stáli nad závratnými schodky našich státních uzávěrek. Dnes právě, v jubilejním roce naší Československé republiky, bychom měli provésti revisi všeho a měli bychom projeviti jednotnou vůli k pořádku a to co není správné, by nemělo nacházeti nikdy a za žádných okolností opory a jakékoliv omluvy.

Slavná sněmovno, uvažte, že r. 1935 končilo naše hospodářství schodkem 3.044 mil. Kč a r. 1936 podle uzávěrky, která nám byla předložena, končí státní hospodářství zase schodkem 2.316.9 mil. Kč. Ministr financí má všechny schodky od r. 1930, které dělají 11 1/2 miliardy Kč, uhraditi úvěrovými operacemi. A tak, dámy a pánové, tady vlastně rozšiřujeme a rozmnožujeme státní dluh pouhým stravováním státního majetku a vlastně majetkové podstaty všeho našeho lidu. Na tyto schodky státního hospodářství se musí dříti a pracovati každý občan Československé republiky, ať bohatý nebo chudý, ať zaměstnavatel nebo zaměstnanec. Všichni musí pracovati, aby schodky byly nějak uhrazeny, a samozřejmě se musí starati, dříti a omezovati své živobytí, aby stát mohl konati povinnosti, které na sebe vzal.

Odpovědnost za dobré i špatné hospodářství jest jenom na parlamentu a na politických činitelích. Nemůžeme exponovati snad už více ministra financí, naše finanční úřady, poněvadž těžce vybírají daně a poplatky od našich poplatníků, kteří sami často velmi sténají a klesají pod tíhou toho, co se všechno na ně valí. Je nutno uvážiti, že když koncem r. 1935 bylo nedoplatků přes 4 1/2 miliardy Kč a koncem r. 1936 zůstal zase značný nedoplatek, je jistě správné, když finanční správa a také parlament chce, aby tu nastalo jasno, aby byla provedena podle možnosti depurace, aby nastala opět důvěra mezi poplatníkem a státními činiteli.

Když dobrý hospodář vidí, že mu hospodářství nějak kolísá, provede nejdříve revisi svého hospodářství a přesvědčí se, zdali mu někde prostředky zbytečně neunikají nebo zda všechny prostředky má náležitě zachyceny. A pak teprve přikročuje k tomu, k čemu bohužel naše vláda přistupuje často: Totiž naše vláda jde bohužel vždycky cestou nejlehčího myšlení a cestou nejmenšího odporu. Snižují se platy zaměstnanců na jedné straně a na druhé straně se prostě zvyšují daně, dávky a poplatky. Studuji již od r. 1935 velmi pečlivě jak státní rozpočty, tak zejména státní účetní uzávěrky a mohu tu říci s klidným svědomím, že všechny schodky našeho stát. hospodářství jsou docela zbytečné, že při dobré vůli a větší odpovědnosti by bylo možno všechny schodky odstraniti. Když minulého roku na jaře jsem zde kritisoval za národní sjednocení státní hospodářství, bylo na nás útočeno, ale již na podzim, jak předseda našeho klubu zde správně poznamenal, se nám dostalo satisfakce, poněvadž všechny strany v této sněmovně jednomyslně mluvily o tom, že je opravdu nutno provésti revisi všeho našeho hospodářství, ale nejen provésti revisi, nýbrž také reorganisaci a provésti důsledky z našeho hospodaření.

U nás se považuje hospodářství podnikové, hospodářství sanační, subvenční a jiné podobné jaksi za hospodářství vedlejší, za hospodářství, které je přiděleno určitým resortům. Ale musím tu říci, že je to vlastně Achillova pata celého našeho stát. hospodářství. Bude-li někdo chtíti provést reorganisaci a nápravu ve stát. hospodářství, musí jíti krok za krokem, od podniku k podniku, od položky k položce, musí se snažiti, aby byla u nás změněna mentalita, aby byla změněna mentalita nazírání na všechno hospodářství subvenční, sanační, zálohové, zárukové a zvláště také hospodářství fondovní, ale stejně aby se změnilo nazírání na veškeré hospodářství t. zv. privilegované, ať jde o hospodářství syndikátní nebo jakékoliv jiné, družstevní nebo konsumní.

V dobách míru a v dobách normálních je povinností státu, aby dbal rovnováhy ve všem dění, ať hospodářském nebo sociálním. Avšak stát se také musí připraviti na dobu těžkou, na dobu nenormální, po případě na dobu války. A pánové, myslím, že stát po této stránce příliš toho bral na sebe, předčasně bral na sebe risika, která patřila soukromému podnikání, která patřila docela jiným nežli státu. My jsme od převratu sledovali a sledujeme s určitou, řekl bych, nevrlostí a s určitou přímo úzkostí, jak právě tím, že máme na hospodář tví státní názory často dosti podivné, ztrácíme náskok proti nepřátelské cizině, jak jsme ztráceli přátele, jak jsme ztráceli základ veškerého svého podnikání. Na to všechno jsme hleděli přímo s úzkostí, poněvadž jsme viděli, že právě proto, že hospodářství nemáme vždycky v nejlepším pořádku, nemůžeme konati všechno pro obranu státu tak, jak bychom byli potřebovali a jak to dnes v těchto chvílích zvláště potřebujeme. Prostředky státu musí býti pro veřejné účely vždy a všude zachyceny a především jest si nutno uvědomiti, že státní podniky nejsou samy sobě účelem, že nejsou tu dokonce pro to, aby snad poctiví občané na pasivní hospodářství státních podniků musili se dříti a musili na ně vydělávati.

Uvědomte si, že základní jmění všech státních podniku činí přes 25 miliard Kč. Bilanční hodnota veškerého jmění podniků je 211 miliardy Kč. A jak bylo toto hospodářství neprozíravým, uvažte, že toto ohromné jmění má na fondech pouze 183,846.000 Kč. A z toho ještě patří poštovní spořitelně 127,895.000 Kč. A já se ptám, kde jsou ty ostatní fondy, kde jsou fondy pensijní, kde jsou fondy provozovací, kde jsou fondy obnovovací? Z celého tohoto hospodářství je viděti, že se prostě žije z ruky do huby, že se pracuje a hospodaří bez plánu. Odečteme-li čistý výtěžek tabákové režie jakožto státního monopolu v částce 1.182 mil. Kč, musíme s hrůzou vzíti na vědomí, že další majetek téměř 24 miliardy Kč, nejenže státu nenese ani haléře, ale naopak v r. 1936 strávil veškeré výtěžky aktivních podniků, výtěžky monopolů, značnou část výtěžku státní tabákové režie, neboť vznikl schodek téměř 1/2 miliardy Kč.

Kdyby se takovým způsobem hospodařilo dál, pak opravdu musili bychom se tázat, k čemu má stát státní podniky. A ta these, že podniky jsou tu proto, aby pomáhaly nésti státu a občanstvu veřejná břemena, by byla na hlavu poražena. Podniky jsou tu opravdu jen na to, aby pomáhaly hospodařit, nést obtíže, nést veřejné povinnosti a část povinností přebírat samy na sebe, ale nejsou tu proto, aby byly samy sobě dokonce účelem, aby způsobovaly dokonce ještě celému státnímu hospodářství potíže.

Mohl bych tu mluviti ještě o nesprávné personální politice. Je to vidět na cifrách. Když u státních podniků r. 1936 věcné výdaje činily 3.826 mil. Kč a osobní výdaje 3.728 mil. Kč a z toho je pensí 1.150 mil. Kč, tu se tážete, je-li tento poměr správný. Podíváte-li se však ještě dále, zjistíte, že na př. u tabákové režie se na pensích vyplatilo 104,699.000 Kč, kdežto na aktivních platech pouze 103,399.000 Kč. Když se pak podíváte na naše železnice, kde se na aktivních platech vyplatilo 1.467 mil. Kč a na pensích téměř 800 mil. Kč, ptáte se, jaký je ten poměr zde, jak se zachovává poměr mezi aktivními a pensijními platy. U všech resortů dohromady činily osobní výdaje 4.099 mil. Kč a z toho pense pouze 930 mil. Kč. A vytýkáme-li státu nesprávnou personální politiku, pak jistě především tuto politiku vytýkáme státním podnikům, kde nejvíce řádilo a bohužel dodnes řádí také stranictví.

O té věci bychom mohli mluviti velmi mnoho. Tu právě prováděla se nešťastná restrikční politika státu, kde mladí lidé byli posláni do pense, a dnes se pak vytýká pensistům, že berou pense. Ti přece za to nemohou, že se prováděla nesprávná hospodářská a personální politika v tom nebo onom podniku. Musil bych tu ještě dále ukázati na řadu věcí, které tu způsobují velikou nesouměrnost mezi aktivními a pensijními platy. Mladí lidé nemohou zůstati bez práce, jdou do soukromého zaměstnání. Minulého roku jsem tu uváděl případ, kdy u pošty byl zaměstnán zřízenec, který od téže pošty měl také plnou pensi. Tento případ byl napraven, ale rád bych slyšel od referenta, zda také byla provedena revise všech podobných případů jak u pošt, tak u drah, poněvadž mně bylo sděleno, že takových případů je bohužel víc, kdy zaměstnanec má od téhož podniku plný plat a také pensi.

Na druhé straně velmi těžce neseme, že právě u státních a polostátních podniků provádí se bohužel tlak na určité zaměstnance, kteří nechtějí přispívati na záchranu t. zv. španělské demokracie. Mám zjištěny případy, kdy zaměstnanec v polostátním podniku odmítl dáti příspěvek na záchranu španělské demokracie a do měsíce byl na dlažbě. Takových případů je u různých podniků víc. To všechno samozřejmě nepřispívá ani k důvěře v demokracii, ale nejméně už to prospívá státním a polostátním podnikům, nejméně to přispívá k vzájemné důvěře občanstva ve všechno, co stát dělá a podniká. Jsem rád, že v sociálně-politickém výboru bylo kdysi usneseno, že má býti o těchto věcech provedena debata, a přál bych si, aby ta debata provedena byla, aby tu bylo už jednou jasno a čisto na všechny strany, aby nastala také důvěra právě tam, kde má býti, speciálně ve státních a polostátních podnicích.

Pokud se týká hospodářství státních lesů a statků v r. 1936, to je už poněkud zajímavější, poněvadž tyto podniky už odvedly státu 11,460.000 Kč, avšak uvážíme-li, že hodnota majetku státních lesů a statků činí 2.714 mil. Kč, tedy musíme říci, že i to je dosti málo a je to zase o 20.5 mil. Kč méně, nežli bylo uvedeno v rozpočtu na r. 1936. Dostal jsem do ruky data o hospodářství polských státních lesů. V r. 1935 polské lesy státní ve výměře 2.8 mil. ha vynesly téměř přes 200 mil. Kč čistých, kdežto naše státní lesy ve výměře 1.03 mil. ha spolu se všemi statky prodělaly v témže roce přes 14 mil. Kč. V r. 1936 vydělaly polské lesy 225 mil. Kč čistého, kdežto u nás vydělaly 11.5 mil. Kč. (Posl. Dubický: Ale co jsme my musili investovat na cesty, stavby hájoven a platili za příděl lesů v pohraničí!) Pane kolego, ti druzí museli investovat také. Myslím, že v každém případě by bylo třeba, aby se provedla revise v celém hospodářství, aby bylo hospodařeno co nejlépe a aby výsledek byl zaručen. Polský stát musel také v těch blatech investovat, my to všechno víme a jsme rádi, že za r. 1936 máme jakés takés aktivum, i když toto aktivum rozchází se proti rozpočtu o 20 mil. Kč.

Stejně je nutno, aby došlo k revisi a reorganisaci našeho lázeňského hospodářství. Lázně mají hodnotu základní 119,253.000 Kč a skončily v r. 1936 zase schodkem 2,096.000 Kč. Takhle to ovšem dále nejde.

A nejzajímavější kapitolou hospodářství státních podniků jsou státní báňské a hutnické závody, v nichž je zahrnuto celkem 14 samostatně účtujících podniků, z nichž opět jako v předešlých letech 7 je aktivních a 7 pasivních. Nejpasivnější z podniků jsou zase státní železárny a ocelárny v Podbrezové částkou 15,600.996 Kč. Státní železárny a ocelárny jsou právě odstrašujícím příkladem našeho státního hospodářství, které jako ten pohádkový bumbrlíček polykají stamiliony. Říká se, že od převratu polkly 750 mil. Kč, a polykají stále a stále další částky. Při tom však se pozastavujeme rok co rok nad jedním: Že právě v tomto podniku a v těchto podnicích, přes to, že jsou pasivní, vyplácejí se odměny a remunerace, tak jako by podnik byl bůhví jak aktivní. Za r. 1936 máme v účtech vykázáno, že v Podbrezové si vyplatili na odměnách 647.680 Kč, v ústředí 843.142 Kč a u Státních báňských a hutnických závodů si vyplatili celkem 3,801.165 Kč. To snad proto, aby měli větší odvahu vydržeti všechny ty výtky, které se na jejich hlavu sypou, a k tomu ještě aby měli odvahu k zakládání nových a nových státních podniků. Co to bylo svého času křiku o Dubové! Nechci se o ní šířiti, ačkoliv bychom rádi věděli pravou příčinu založení tohoto podniku a také způsob hospodaření v Dubové. Ale myslím, že hospodářství i této rafinerie nemůže skončiti jinak, než jak skončilo hospodářství pánvového solivaru na Piesku, o kterém výslovně stojí v závěrečném účtu, že "proti očekávání" skončilo schodkem. Také bychom rádi slyšeli, je-li pravda, co se vykládá, že státní železárny a ocelárny v Podbrezové nevyhověly včas státní správě, nedodaly materiál armádě a pro práce na účely obranné. Kdyby to mělo býti pravdou, věřte, to by byl velký skandál, a bylo by potřeba provésti řádnou revisi, řádný pořádek a vymetání v tomto státním hospodářství, poněvadž státní hospodářství má předcházeti dobrým příkladem, a když soukromník se snaží vyhověti v těžké chvíli státu za každou cenu a za všech okolností, musí to býti především státní podnik, který armádě a státu vyhoví na plno. (Tak jest!) Tato věc by jistě měla býti hodně kontrolována a měla by tu býti zjednána náprava. Nechceme, aby snad tyto podniky byly rušeny. Nechceme to z důvodů sociálních a dnes také i z důvodů opravdu státně obranných. Ale pořádek musí býti všude, a myslím, že by neuškodilo, kdyby v těchto podnicích po provedení řádné reorganisace bylo provedeno zakcionování celého podniku, třeba za účasti státu, kdyby řízení bylo odevzdáno nějaké společnosti, která by konečně zbavila stát tohoto nešťastného schodkového hospodářství, které je velmi špatným příkladem pro ostatní. A jestli by se ještě někdo našel v této sněmovně nebo kdekoliv, kdo by chtěl zestátniti ještě další podniky, které dobře prosperují, nebo kdo by chtěl zakládati další podniky v oborech, kde je dostatečně postaráno o občanstvo i o stát, myslím, že by měl býti postaven pod veřejnou kontrolu jakožto člověk veřejnému hospodářství a lidu nebezpečný.

Také účast státu na různých podnicích není vždycky šťastná. Je nutno uvážiti, že vlastní státní správa má vloženo v soukromých podnicích různých společností 657,536.730 Kč a že tato účast vynesla státu 14,996.000 Kč. Odečteme-li účast na Národní bance a na Zbrojovce v částce 189,213.200 Kč s výtěžkem 12,169.188 Kč, pak nám zbývá na ostatní kapitálovou účast státu na soukromých podnicích částka 468,323.530 Kč s výtěžkem 2,800.578 Kč. To je, slavná sněmovno, necelých 0.6 %! Na druhé straně mají státní po niky vloženo v ostatních soukromých podnicích podle státní uzávěrky 80 1/2 mil. Kč, bilančně 94.5 mil. Kč, a výnos činí 3,051.187 Kč. Z toho však připadá 1,300.000 Kč na zisk Ostravsko-karvínské montanní společnosti. Zde by nás zajímalo, v čem tkví rozdíl mezi rokem 1935 a r. 1936, poněvadž v r. 1935 byla oceňována účast státních podniků na soukromém hospodaření částkou 133,950.680 Kč, kdežto nyní máme pouze částku 80 mil. 592.000 Kč. Zajímalo by nás, v čem tento rozdíl tkví a jak je vykázán.

Státní správa by měla býti také rozhodně opatrnější v poskytování státních záruk. Uvažte, že do r. 1936 poskytl stát záruk na částku 12.214,666.304 Kč, z čehož je 4.065,000.000 Kč záruk, vyplývajících ze zákonů o stavebním ruchu, 3,966.406 Kč záruk dělnickým a pracovním družstvům v oboru ministerstva soc. péče. V oboru ministerstva financí je záruk za 7.225 mil. Kč: za vývozní úvěry, samosprávné úvěry, za půjčku rakouské vládě - a zde se nám jaksi vštěpuje myšlenka, kdo bude tento úvěr na konec platiti - za fondy pro zúročení ztrát poválečných, za závazky vzniklé z úvěrů poskytnutých peněžními ústavy sanovaným bankám částka 758,839.271 Kč atd. Jsou tu ovšem ještě další záruky, za úvěry silničnímu fondu, za úvěry za elektrárny, splavnění řek, družstvům živnostenským a zemědělským a pod. Na tyto všechny záruky zaplatil stát v r. 1936 561,561.462 Kč. Je nutno tu uvážiti, že vlastní státní dluh je rozmnožen o dalších 12.214 mil. Kč, na kterýžto dluh stát v r. 1936 zaplatil 561,561.462 Kč. To znamená, že to je dluh úrokovaný více než 4 1/2%. A stejně by bylo potřeba provésti revisi všech ve státním závěrečném účtu vykazovaných aktiv, vyplývajících z titulu pohledávek, poskytnutých záloh, bezúročných vkladů záručních a sanačních v částce 16.501,457.163 Kč. Pro německé spořitelny je tu vykázána částka 22 mil. Kč. V oboru ministerstva financí je vykázáno 922.5 mil. Kč. Další částka je 1.013,902.374 Kč jakožto zálohy, půjčky, bezúročné vklady sanační u peněžních ústavů a pro peněžní ústavy, pro velkodružstva, družstva a konsumy, klusácké spolky atd. Ministerstvo soc. péče vykazuje všech pohledávek, sanačních a stavebních zápůjček 262,022.915 Kč, z čehož je 162,862.127 Kč jako zápůjčky družstvům stavebním, jako podpory dělnického družstevnictví 2,613.479 Kč, odborovým organisacím na sanaci fondů 28,447.199 Kč atd. Zálohy na učitelské platy dosáhly do konce r. 1936 již závratné částky 11.736 mil. Kč. A rovněž jsou vysoké i zálohy, které vyplývají ze záloh na kultus katolický a na kultus evangelický. Myslím, a všichni jsme přesvědčeni, že z těchto závratných sum nedostane stát ani haléře. Ale bylo by už jednou na čase, aby nebylo skreslováno státní hospodářství, aby tu byl jednou udělán pořádek a zejména aby učitelské platy jednou vplynuly do státního hospodářství v příjmech a výdajích, aby to nebyla fiktivní aktiva, která rozhodně nepřispívají k pořádku a kde může býti každý uváděn v omyl, poněvadž počítá s tolika a tolika miliardami aktiv, kdežto ve skutečnosti nebude míti stát z těchto aktiv rozhodně ani haléře.