Měl jsem v posledních týdnech právě při stávce různé příležitosti navázati s dělníky styky, mluví s nimi a slyšeti od nich vše to, co mají na srdci, a přijmouti od nich všechna ta přání v konkretní podobě - tak, jak je předložili také svým odborovým organisacím - a z toho jsem si mohl učiniti jasný obraz, co musejí požadovati a žádati, a zastávám se také zde ve sněmovně, jako jsem již jednou učinil ve výboru, požadavků horníků radiových dolů a žádám a požaduji od sněmovny, aby zde konečně začala přiměřeně projednávati všechny ty návrhy o ochraně horníků radiových dolů, již před léty podané, a návrhy, jež podala moje strana již v r. 1936 pod tiskem 354 a v r. 1938 pod tiskem 1206 ze dne 15. ledna. Stojíme na stanovisku, že při projednávání sociálních věcí si nesmíme počínati tak, aby návrhy, byť i pocházely od oposice, jež není zrovna oblíbena, prostě zmizely v zásuvkách této sněmovny. Stojíme naopak na stanovisku, že všechny strany musí považovati za svou povinnost právě v tomto zvláštním případě horníků radiových dolů, aby zde zasáhly pomocnou rukou již s čistě lidského stanoviska a neodbyly situaci těchto horníků opět jednou zase jen nějakou malou úpravou a zlepšením nějakých platných zákonů, jak to máme v té chvíli před sebou. Tato otázka zajištění života horníků radiových dolů musí býti projednávána zvlášť.

Měl jsem v neděli opět rozmluvy s dělníky. Zdá se, jakoby se tam v Jáchymově věnovalo v zásadě více důvěry zástupcům politických stran, byť, příslušeli jako já k sudetskoněmecké straně, než lidem z odborové organisace. Vždy jsem prohlašoval a mohu pro to uvésti svědky, že nám šlo skutečně jen o zlepšení životní existence těchto dělníků. Kdyby všichni smýšleli tak jako my, pravděpodobně by byla situace horníků radiových dolů v několika málo týdnech změněna. Zvláště německé vládní strany by rozhodně měly míti povinnost starati se bedlivě o tyto věci, protože zde jde, ačkoliv jde o státní podnik, zvláštním způsobem u těch, kteří pracují pod zemí, jenom o Němce, zatím co úředníci těchto podniků až na malou sazbu procentní jsou jenom Češi. Pan posl. Neuman prohlásil nedávno s tohoto místa, když zadržoval útoky, vlastně - může se také říci - bránil stát proti propagandě sudetskoněmecké strany, že se prý divil, proč ho můj kamarád Frank nezavedl také do Jáchymova, kde je zaměstnáno 97% Němců. Chtěl bych však zde prohlásiti, že tam je zaměstnáno více než 97% Němců, ovšem tam, kde lidé umírají ve 37 letech. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Tam jsou zaměstnáni Němci, ale nikdy ne na denním světle jako úředníci a nižší zřízenci.

Chtěl bych zde ještě jednou zdůrazniti: nejde mi o to vytlouci nějaký politický kapitál z těchto věcí, nýbrž o to, aby byla učiněna opatření, jež zaručí, jak rychle jen to je možné, bezpečnost života těch lidí tam. Souhlasili jsme s tímto návrhem zákona a také s resolucemi a budeme samozřejmě pro to hlasovati také ve sněmovně, protože tato osnova zákona znamená zlepšení úrazového pojištění uznáním nemoci z povolání. Stojíme však nyní jako dříve na stanovisku, že je nejvyšší čas, že musí býti rozhodně učiněna tam, kde jako v Jáchymově působí nemoce z povolání v takové míře, zvláštní opatření, jimiž se dostane dělníkům zákonitou úpravou zvláštní ochrany.

V neděli mi byly nově podány požadavky horníků radiových dolů. Byl jsem dále ujištěn, že dělníci radiových dolů odevzdali tyto požadavky také důvěrníkům odborových organisací a že prý se tam projednávání požadavků neobešlo zcela bez třenic. Je mi zcela lhostejné, zda funkcionáři odborových organisací podporují požadavky dělníků čili nic, není mi však lhostejné, že budou snad opět zamítnuty. Jde mi o to, že se lidé z odborových organisací mají zastati všeobecných požadavků horníků radiových dolů tak, jako se těchto požadavků zastáváme my zde v této sněmovně. Horníci státního ředitelství v Jáchymově žádají utvoření státní pense podle těchto směrnic: Po pětileté pracovní službě má každý dělník, zaměstnaný v některém podniku státní horní správy v Jáchymově, právo na pensi a nárok na pensi 3.600 Kč ročně čili 300 Kč měsíčně. Pense pak stoupá ročně o 480 Kč, tedy po šesti letech na 4080 čili 340 Kč měsíčně a do 15. roku dostane dělník pensi 700 Kč měsíčně. Kromě toho jsou uvedeny tyto body: Po 15leté pracovní době v dole jest každý dělník bez ohledu na svůj zdravotní stav, t. j. bez předchozí lékařské prohlídky oprávněn vstoupiti do výslužby. Pro dělníky, již budou v důsledku nemoci anebo z provozovacích ohledů přemístěni k práci na povrchu, platí každý rok, ztrávený u práce na povrchu, pouze 6 měsíců, ale léta ztrávená v dole se počítají plně. Dělníci, přijatí jako dělníci na povrchu a tak zaměstnaní, mají absolvovati 25letou pracovní dobu, protože 5letá karenční lhůta je stejná u pracovníků v dolech i na povrchu. Každý dělník, jenž vystoupí z jakéhokoliv důvodu před uplynutím pětileté karenční lhůty z práce, má nárok na odbytné 100 Kč za každý měsíc práce.

Až do dne, kdy nabude tento nový zákon účinnosti, mají provisionisté, vdovy a siroty obdržeti ke své provisi z bratrských pokladen státní přídavek v téže výši, jakou měl v roce 1925. Náš požadavek odůvodňujeme tím, že Úrazová pojišťovna dosud úplně selhala, nepřiznává úrazovou rentu jáchymovským horníkům, ačkoliv nespočetné příklady pro to mluví. Zvláště křiklavé jsou příklady z poslední doby, kdy dělníci po šesti nedělích po té, co byli odmítnuti, byli mrtvi.

Tyto požadavky horníků radiových dolů pojmeme ve vhodné podobě do §u 9 našeho návrhu zákona tisk 1206 a znovu je předložíme sněmovně. Kladu proto s tohoto místa ještě jednou požadavek na tuto sněmovnu, aby nenechávala ležeti návrhy tak naléhavého druhu k zajištění života pracujících lidí tak jako dosud v zásuvkách této sněmovny, nýbrž aby je projednala a učinila je alespoň základem diskuse pro případné další návrhy.

Dámy a pánové! Chtěl bych na konec zjistiti, že horníci radiových dolů z Jáchymova nejsou ochotni dáti se odbýti úpravou, jež se stala, a upozorňuji proto včas s tohoto místa směrodatná místa, aby v nejkratší době učinila vše, aby tam byli dělníci uspokojeni, a to v přiměřené formě, aby bylo zabráněno tomu, co může opět jednoho dne nastati, že horníci radiových dolů budou zase seděti a stávkovati ve svých dolech, dokud nakonec nebudou přece jen splněny jejich oprávněné požadavky. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Nový. Dávám mu slovo.

Posl. Nový: Slavná sněmovno!

§ 7 zákona o odškodnění nemocí z povolání, jehož určitou část právě upravujeme, praví, že bude-li třeba, může býti seznam nemocí z povolání v příloze zákona uvedený doplněn a změněn vládním nařízením.

Chci při této příležitosti zdůrazniti, že tato potřeba je zde a že je velmi naléhavá. Už při projednávání osnovy zákona z r. 1932 přijala sněmovna resoluci, jíž se vládě ukládá, aby na základě §u 7 vydala co nejdříve nařízení. jímž by seznam chorob z povolání byl rozšířen i na jiné prokázané choro by z povolání. Nyní opětně soc. politický výbor doporučuje sněmovně, aby přijata byla resoluce v podstatě stejného obsahu.

To všecko nasvědčuje tomu, že seznam 25 chorob z povolání, uvedený v příloze zákona, zdaleka nezahrnuje nejhlavnější choroby z povolání a že je tady řada dalších chorob, jimiž trpí dělnictvo, aniž by ztráta jejich pracovní schopnosti byla odškodňována.

Upozorňuji zde především na nebezpečí, jemuž jsou vystaveni svářeči kovů, zejména pak elektrosvářeči. Elektrické sváření kovů se v posledních letech netušeně rozmohlo a je na stálém vzestupu. Dělníci v tomto oboru zaměstnaní přes všechna ochranná opatření záhy trpí nebezpečím slábnutím zraku a ještě jinými chorobami. Také nebyl vzat zřetel na choroby, jimiž trpí slevači, dělníci slévárenští vůbec a dělnictvo v hutních podnicích. Těžkým chorobám jsou také vystaveni lakýrníci, zejména při rozprašování barev, čehož se zvláště v poslední době velmi užívá. V šamotových a kaolinových závodech při různém zpracování materiálu potřebného k výrobě dinasových a šamotových cihel trpí dělníci těžkým zaprášením plic a z toho často pochodící tuberkulosou. I zde by to byl akt pouhé spravedlnosti, kdyby choroby, jimiž trpí keramické dělnictvo, byly do zákona o odškodnění chorob z povolání pojaty.

Jsou zde dále choroby sklářů, horníků, dělníků v chemických továrnách, zaměstnanců nemocnic a sanatorií, dělníků zemědělských a řada jiných, o které je třeba seznam chorob z povolání vládním nařízením rozšířiti.

Jelikož však odškodnění chorob z povolání je integrující součástí úrazového zákona, nestačí pouze rozšířiti seznam nemocí z povolání, nýbrž je potřebí, aby všechny podniky, v nichž zaměstnanci chorobami z povolání trpí, byly úrazově pojištěny. Je tudíž třeba úpravy celého úrazového zákona, má-li odškodnění chorob organicky do něho vplynouti. Dokonce v nynějším seznamu chorob z povolání, které se odškodňují, jsou choroby, které se získají v podnicích, jež úrazově pojištěny nejsou. A tak se stává, že přes všechno ustanovení zákona se dělníci nemohou dovolati odškodnění své choroby z povolání.

Musím se proto znovu, jako jsem učinil při projednávání zákona o odškodnění nemocí z povolání r. 1932, naléhavě dožadovati novelisace úrazového pojištění dělnického. Je tomu právě 50 let, co byl vydán v říšském zákoníku úrazový zákon. Je to jediný ze všech sociálně-pojišťovacích zákonů z let 80tých, jenž až na malou reformu z r. 1927 nedoznal žádné podstatné změny. Za těch 50 let úrazový zákon dělnický jistě vykonal své poslání, ale je už příkazem odpovědnosti v zájmu veřejném, v zájmu zaměstnanců i podniků a nositelů pojištění, aby se konečně přikročilo k důkladné reformě úrazového zákona.

Považme, že v době, kdy vznikl úrazový zákon, byl jedinou hnací silou parní stroj. Za těch 50 let se hnací síly tak rozšířily, tovární výrobny byly tak strojově vybaveny, pracovní tempo tak pokročilo, různé mzdové systémy tolik vybičovaly pracovní výkon a nastalo tu mnoho nových okolností, na které musí vzíti úrazový zákon příslušný zřetel. Důsledek těchto nových okolností a způsobu výroby je větší nebezpečenství a stálé stoupání úrazů, jak nás o tom konečně přesvědčuje statistika hlášených úrazů v úrazových pojišťovnách.

Zvláštního pak zřetele vyžaduje reforma úrazových důchodů. Je trvale neudržitelné, aby plný důchod při stoprocentní invaliditě činil pouze 2/3 započitatelného ročního výdělku, neboť takto invalida za všech okolností nese 1/3 ztráty sám a za druhé započitatelný výdělek je omezen pouze na 12.000 Kč ročně. Důsledek toho je, že ztrácí dělník bez své viny pouze na rozdílu výdělku, který měl před úrazem, a úrazového důchodu velmi často více nežli 50% svého dřívějšího příjmu. Je proto třeba nejen zvýšiti úrazový důchod, který by po př. mohl stoupati progresivně, nýbrž také zvýšiti hranici započitatelného výdělku, neboť nynější nejvyšší hranice 12.000 Kč je naprosto neudržitelná a konec konců neodpovídá také mzdovému průměru.

Mimořádnou pozornost si vyžadují zvláště pak učňové a mladiství dělníci. Jejich úrazovost je velmi značná, poměrně největší, hlavně pak v oboru kovoprůmyslovém. A velmi často u těchto mladých invalidů jde o následky velmi těžké. Těmto mladým lidem vyměřují se důchody z fiktivního výdělku, který je omezen do 5.400 Kč ročně. (Místopředseda Langr zvoní.) Jsou-li důchody kvalifikovaných dělníků nízké, nedosahuje zdaleka důchod mladého invalidy peníz potřebný na nejnuznější výživu. Nejhorší však je, že důchod zůstává nezměněn až do konce života tohoto mladistvého invalidy. Zde je třeba takové reformy, aby při dosažení dospělosti úrazový důchod byl upraven z výdělku dospělých dělníků stejného oboru, v němž mladistvý dělník pracoval nebo se učil.

Zvlášť neblahý stav prožívají všichni starodůchodci. Jejich důchody v důsledku měnových poměrů, zejména po převratě, se velmi znehodnotily. Jsou všecko jiné, jenom ne zaopatřením, ba jsou někdy méně nežli malá almužna. Valorisace těchto důchodů je s hlediska sociálního příkazem spravedlnosti. Je sice pravda, že podle zákona z r. 1921 povoluje se starodůchodcům drahotní přídavek a úrazové pojišťovny poskytují ještě zvláštní jubilejní přídavek, ale toto všechno rozhodně nestačí, už také proto, že všichni starodůchodci, kteří mají procento neschopnosti pracovní nižší nežli 41 2/3 %, žádné přídavky na svůj starý důchod nedostávají.

Určité zlepšení vyžaduje také vdovský a sirotčí důchod. Je třeba, aby zákon bral zvláštní zřetel na vdovu práce neschopnou a aby dětsky důchod byl prodloužen. Nyní dětský důchod končí v 15 letech bez ohledu na to, je-li dítě v učení, či na studiích. Za takových okolností byla by všechna péče o mládež pouhou frází, jestliže by se nepřihlíželo k těmto trapným věcem.

V poslední době také přibývá stížností zejména z řad těch důchodců, kteří se ucházejí o t. zv. kapitalisaci úrazového důchodu. Stížnosti tyto nejdou snad od důchodců s větší ztrátou pracovní schopnosti, kde je jistá zdrženlivost nositele úrazového pojištění pochopitelná, ale jsou zejména z řad důchodců malých, důchodců s menší ztrátou pracovní schopnosti. A tu je třeba říci, že není žádných objektivních důvodů, aby se žadatelům s menší ztrátou pracovní schopnosti s následky ustálenými nevycházelo vstříc a jejich žádosti o kapitalisování úrazového důchodu nebyly příznivě vyřizovány.

Vedle řady jiných nutných reforem, kterých si vyžaduje odškodňovací část úrazového zákona, jeví se důležitá reforma pojistné povinnosti. Především je třeba, aby už jednou splněn byl závazek, převzatý ženevskou konvencí z r. 1922, a do úrazového zákona pojaty byly všechny práce zemědělské a lesní v celém rozsahu. Musí už býti jednou všemi pochopeno, že tato těžká křivda, páchaná na zemědělských a lesních dělnících, musí býti konečně odstraněna. Je nepochopitelné a nespravedlivé, aby dělníci zemědělští a lesní, vykonávající tak nebezpečnou práci, zůstali vůbec bez jakékoliv ochrany.

Dále je třeba, aby byla rozšířena pojistná povinnost na některé živnosti a podniky, které sice nepoužívají žádné motorické síly, ale které je třeba přesto pokládati s hlediska úrazovosti za značně nebezpečné. Jsou to především všechny kovodělné živnosti, závody s autogenním nebo elektrickým svářením, řeznictví, jatky, nemocnice a řada jiných podniků.

Z toho mála, co jsem uvedl, je viděti, jak novelisace celého úrazového pojištění je nutná a že poměry si naléhavě vyžadují, aby konečně byla bezodkladně provedena. Soudím, že přes pohnuté doby, které prožíváme, nemá býti zapomenuto na ty, kdož ztratili pracovní schopnost bez své vůle a prožívají trudný život. (Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Kliment. Dávám mu slovo.

Posl. Kliment: Ctěná sněmovno!

Projednávaná osnova zákona, která mění zákon o odškodnění nemocí z povolání, zlepšuje dosavadní stav, ale přes to zákon i nyní po novelisaci ani zdaleka neodpovídá duchu doby, potřebám lidu a změnám, které přinesla racionalisace, která je prováděna jen a jen se stanoviska kapitalistických zisků. Mechanisace výroby a technika značně zvýšila výkonnost a výrobu, přinesla průmyslníkům zvýšené a bohaté zisky, pracující mu lidu však přinesla hotové peklo. Nejen že vyřadila statisíce dělníků ze zaměstnání, ale racionalisací byla několikanásobně zvýšena úrazovost a onemocnění, která snižují práceschopnost a zanechávají trvalé následky.