Když se tímto způsobem začalo vyrábět, samo sebou se rozumí, že ochránci odboru oděvního jak z řad dělnických, tak i z řad řemeslnických společenstev usoudili, že je to zkáza celého odboru, že by skutečně celá dlouholetá tradice na Prostějovsku, Boskovsku a Českomoravské vysočině, kde se desetitisíce lidí živí touto prací, vzala za své, že by tyto kraje byly bez zaměstnání - jsou to kraje chudobné, horské, kde skutečně jiné obživy není - a tu se začali v různých anketách bránit. Všechny politické strany dohromady přesvědčily vládu r. 1936, že je nutno učiniti opatření, aby tento odbor v našem státě, skutečně velmi početný a také velmi významný po stránce exportní, nebyl zničen, poněvadž tím bychom zase přispěli k tomu, aby byly rozšířeny řady lidu nemajetného a řady lidu nezaměstnaného, které by byly odkázány na státní ochranu a pomoc. Je to divné. Mnozí, zvláště socialističtí pracovníci a pracovníci různých stran, kteří mají na starosti dělnický stav, nepřispěli, a tak náš dlouholetý požadavek soustřeďovati výrobu i řemeslnou do větších dílen - musil býti chráněn jiným způsobem.

Musili jsme se postaviti proti tovární výrobě v dílnách a upustiti od tohoto dílenského požadavku. Proč? Poněvadž si představujeme tovární výrobu docela jinak. Nepředstavujeme si výrobu tak, jak začalo několik těchto podnikatelů v městě Prostějově a okolí, nepředstavujeme si, že by to mělo býti děláno na běžícím páse, a k tomu ještě nekvalifikovanými pracovními silami. My hájíme do krajnosti dílenskou výrobu, ale s kvalifikovanými lidmi, s pořádnými kolektivními smlouvami, aby výrobek, který se vyrobí, na př. výrobek exportní, byl prvotřídní, abychom neztratili světové trhy atd.

Tedy to byla příčina, že jsme musili tentokráte voliti jinou cestu. Ale toto opatření je dočasné. Náš požadavek chrániti kvalifikované, chrániti vyučené, zůstal a trvá, a bude se dále vyjednávati i pro výrobu dílenskou, založenou na docela jiném podkladě. Nechceme ničiti živnosti a kvalifikované pracovní síly, nýbrž chceme zajistiti vyučeným lidem, kteří dobře pracují, jejich existenci, třeba v dílnách, mimo domov atd. Když bylo vydáno vládní nařízení v r. 1936, byli jsme svědky, že postižení, o které šlo, začali přesvědčovati naši veřejnost, že prý tím nepřejeme pokroku ve výrobě, že prý jim znemožňujeme export, že prý výroba se tímto způsobem velmi podraží, že ztratíme prý světové trhy a nebudeme míti kam tento výrobek vyvážeti atd. Zmiňovali se i o našem vnitřním konsumu, že prý nepřejeme našemu lidu, aby se lacino odíval.

Na tuto výtku s tohoto místa prohlašuji, že je to výtka lichá a neopodstatněná, poněvadž kdo zná kalkulaci této výroby, musí přijíti k přesvědčení, že mzda pracovníků, mzda dělníků, je v kalkulaci minimální, takže zde nejde o to, že by snad uspořením něčeho na mzdě se usnadnil export a prodej těmto podnikatelům, případně na druhé straně znemožnil, poněvadž se každý může přesvědčiti, že dělníkova mzda je minimální.

Nechci se obírati číslicemi, zabralo by to velmi mnoho času, ale budeme míti v lednu ještě příležitost, kdy budeme míti anketu o tomto oboru, na které jsme se usnesli v živnostenském výboru posl. sněmovny, abychom ještě tyto otázky zde obšírněji projednávali, a si udělali pořádek v celém odvětví této výroby v našem státě.

Vládní nařízení je terminované. Proto je dnes prodlužujeme, ale už ne jako vládní nařízení, nýbrž jako plný zákon. Vládní nařízení už bylo projednáváno v senátě. Senát se usnesl na prodloužení tohoto vlád. nařízení s některými změnami. A toto prodloužení má býti na 2 roky, to je do konce prosince 1939, do kdy se nemůže svobodně a volně zřizovati podobná výroba bez povolení úředního, bez řádného šetření. Podle osnovy bude potřebí svolení ministerstva obchodu v dohodě s ministerstvem soc. péče, má-li býti zřízena nová tovární provozovna na výrobu šatstva, nebo domácká výroba šatstva nahrazena výrobou tovární.

Nově bylo upraveno ustanovení týkající se rozšíření tovární výroby šatstva §em 1, odst. b).

Doposud se vyžadovalo svolení ministerstva obchodu v dohodě s ministerstvem soc. péče jen tehdy, jestliže při rozšíření dílenské výroby strojní bylo nutno žádati o schválení provozovny podle živn. řádu. Podle osnovy jest zapotřebí svolení tehdy, má-li býti podstatněji rozšířen provoz v tovární výrobě šatstva zvýšením počtu strojů, nebo výměnou strojního zařízení, nebo zvýšením počtu zaměstnanců bez odborné průpravy.

To je tedy už ochrana lidí s průkazem způsobilosti.

Živn.-obchodní výbor doporučuje, aby toto usnesení senátu bylo přijato plenem posl. sněmovny podle usnesení senátu a podle osnovy. Doporučuji slavné sněmovně, aby této osnově dala ústavní schválení. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Zpravodajci k odst. 4 poriadku sú: za výbor soc. politický p. posl. Stejskal, za výbor živn. obchodný p. posl. Klein.

Dávam slovo prvému zpravodajcovi, p. posl. Stejskalovi.

Zpravodaj posl. Stejskal: Slavná sněmovno!

Výbor soc.-politický ve své poslední schůzi podrobně a detailně projednával vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje platnost hromadných smluv pracovních. Po zevrubné rozpravě došel k názoru, že hromadné kolektivní smlouvy se osvědčují, že se osvědčily a že je v zájmu sociálního klidu ve státě, aby tyto hromadné kolektivní smlouvy byly prodlouženy. Systém kolektivních smluv přináší do výroby klid a pořádek, přináší klid a pořádek našemu hospodářskému a sociálnímu životu. Kolektivní smlouvy nejsou výrazem jednostranné vůle, nýbrž jsou sdělávány s oběma kontrahenty na práci súčastněnými, a to na jedné straně se zástupci zaměstnavatelů, na druhé straně se zástupci zaměstnanců. Seriosní zaměstnavatelé si přejí prodloužení hromadných kolektivních smluv proto, že jim přinášejí pevnou kalkulační základnu, klid do jejich výroby a jejich práce.

Vzhledem k tomu, že tento zákon se osvědčil, došel výbor soc.-politický jednomyslně k názoru, aby tato osnova zákona, kterým se prodlužuje platnost hromadných smluv pracovních, byla prodloužena do konce r. 1938. Tlumočím jako zpravodaj toto usnesení soc. politického výboru, který doporučuje, aby tato osnova stala se zákonem. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Dávam slovo druhému zpravodajcovi, za výbor živn.-obchodný, p. posl. Kleinovi.

Zpravodaj posl. Klein: Slavná sněmovno!

Usnesení živn.-obchodního výboru je shodné s usnesením výboru soc.-politického a proto prosím jménem živn.-obchodního výboru, aby usnesení to bylo posl. sněmovnou schváleno. (Výborně!)

Místopředseda dr Markovič: Dávam slovo zpravodajcovi o odst. 5, p. posl. Rechcíglovi, za výbor živn.-obchodný a zemedelský.

Zpravodaj posl. Rechcígl: Slavná sněmovno!

Předkládaným vládním návrhem zákona mění a doplňuje se zákon z 24. července 1932, č. 105 Sb. z. a n., o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy, který byl prodloužen vlád. nařízením č. 185/1934 a 235/1935 do 31. prosince 1937.

Předkládaný vládní návrh zákona pozměňuje dřívější znění zákona o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy v §§ 1, 2 a 5. Zůstává omezení, že zřizování nových cukrovarů je možné jen tehdy, je-li nejbližší cukrovar vzdálen po dráze nejméně 30 km nebo není-li spojení drahou nejméně 15 km. Pokud pak nejsou splněny tyto předpoklady, může býti dán souhlas ke zřízení nového cukrovaru podle nového znění zákona pouze se souhlasem vlády místo dřívějšího ustanovení, kterým příslušné svolení dávalo ministerstvo průmyslu, obchodu a živností v dohodě s ministerstvem zemědělství a soc. péče. Touto změnou má býti dokumentováno, že otázka cukrovarnická je stejně otázkou zemědělskou a otázkou průmyslu, ale je i vyšším zájmem národohospodářským, a proto je účelné, aby povolování nových cukrovarů bylo přeneseno na celou vládu.

Aby byly odstraněny dřívější pochybnosti a zamezeno mylnému výkladu zákona, doplňuje se § 1 odstavcem 4, kterým je vymezen pojem cukru tak, že se jím rozumí každé sladidlo získané zpracováním řepy nebo zpracováním produktů, případně zbytků dřívějšího zpracování řepy, pokud je způsobilé k lidskému požívání, ať již samo o sobě nebo smíseno s jinými látkami. Toto doplnění platného zákona je účelné, poněvadž přináší jistotu pro cukrovarnický průmysl a bezpečnost pro úřední postup. Vaření řepového syrupu pro vlastní spotřebu domácnosti nebude tím dotčeno.

Stejně tak doplňuje se § 2 jasnějším zněním, že z cukrovarů zřízených za platnosti zákona smí býti zdaněně vyklizeno v jednom výrobním roce nejvýše 8˙5 kg cukru z každých 100 kg řepy a že zmíněných 8.5 kg rozumí se v hodnotě surového cukru.

V § 5 předloženého vlád. návrhu se stanovilo, že nový zákon má platit do 31. srpna 1942. Zemědělský výbor spolu s výborem živn.-obchodním změnil toto ustanovení po dohodě s vládou a navrhuje, aby platnost zákona byla stanovena do 31. prosince 1940.

Prodloužení zákona č. 105/1932 Sb. z. a n. jeví se nutným, aby byly splněny povinnosti, které převzala Československá republika mezinárodní dohodou o úpravě výroby a prodeje cukru, sjednanou 6. května 1937 v Londýně. Dohoda byla uzavřena na dobu 5 let a byl jí upraven mezinárodní obchod cukrem, při čemž jednotlivým státům byly přiznány každý rok dohodnuté vývozní kontingenty. Československu byl přiznán pro první rok vývozní kontingent 340.000 tun, pro druhý rok 310.000 tun, pro třetí rok 275.000 tun a pro čtvrtý a pátý 250.000 tun. Smlouva o nové mezinárodní dohodě byla již ratifikována a čsl. řepařství a cukrovarnictví je tím uloženo splnění veškerých závazků ve smlouvě obsažených. Aby tyto závazky mohly býti splněny, je nutno zajistiti pro cukrovarnictví a řepařství veškeré podmínky. Je nutno dbáti, aby vzhledem k mimořádnému významu čsl. řepařství a cukrovarnictví byla udržena produkce řepy a výroba cukru na zdravé výši. Tyto samozřejmé úkoly nejsou lehké k splnění a vyžadují mimořádné péče, všestranné obětavosti a vzájemné ochoty k dohodě v důvěře, že docílené výsledky budou k prospěchu výroby, spotřeby i státu.

Československý cukr má svoji světovou pověst. Pro svou prvotřídní jakost, zajištěnou příznivými podmínkami klimatickými při výrobě řepy a všemožnou péčí, která je věnována zpracování řepy a výrobě cukru, byl vyhledáván daleko za hranicemi. Byly doby, kdy jsme vyváželi až 1,015.155 tun, jako tomu bylo v kampani 1924/25 nebo 1,080.470 tun v kampani 1925/26. Byly doby, kdy vývoz našeho cukru měl mimořádný význam pro naši státní pokladnu, kdy jen v letech 1919 až 1921 byly jí odvedeny 41/2 miliardy Kč. Byly doby, kdy jsme tržili v cizině za 1 kg cukru až 14.77 Kč, jako tomu bylo r. 1920. Za takto příznivých podmínek vývoz cukru přinášel celému čsl. národnímu hospodářství přímý prospěch. Umožňoval získání devis, získání značných příjmů pro státní pokladnu a usnadňoval prodej cukru v Československu za ceny podstatně nižší, než byly ceny světové. Tak na př. zatím co r. 1919/1920 jsme vyváželi průměrně za 9.97 Kč, byl u nás v tuzemsku cukr do velkoobchodu prodáván za 2.83 Kč. Při hledání nových zdrojů příjmů pro stát byla zvýšena daň z cukru z původních 54 Kč za 100 kg v letech 1918 až 1925 na 124 Kč, r. 1925/1926 a r. 1926/1927 na 184 Kč, což cenu cukru v tuzemsku podstatně zatížilo.

Postupem let zvyšovala se výroba cukru, až se dospělo k nadvýrobě, při čemž spotřeba cukru nevzrostla ani zdaleka v poměru k jeho výrobě. Byly to zejména státy zámořské Kuba a Java, které ohrozily rovnováhu evropského a tím i našeho cukrovarnictví svou horentní nadprodukcí a tlakem na světových trzích. Jestliže ještě k tomu přistoupilo budování průmyslu cukerního v zemích, dříve odkázaných úplně na dovoz, jako na př. v Rakousku, ve státech balkánských, v Anglii, Italii, ve státech severských a státech baltických, pak je zřejmo, že vyhlídky exportu cukru se zmenšovaly a obtíže rostly. Nestačila podpora vlády při podporování exportu čsl. cukru, který nezadržitelně klesal. Poněvadž se poměry zhoršovaly v důsledku světové hospodářské krise, došlo k Chadbournově dohodě, která byla velkým pokusem o uvedení pořádku do výroby a distribuce. Chadbournova dohoda uzavřená na dobu 5 let dávala možnost vyvážet z Československa 570.817 tun ročně. Z evropských států bylo za námi Německo s 500.000 tunami, Polsko s 308.812 tunami, Maďarsko s 87.500 tunami a Belgie s 31.500 tunami. Z celkových vývozních kontingentů měli jsme Chadbournovou dohodou zajištěn vývoz téměř 12 %.

Novou dohodou londýnskou z května letošního roku máme zajištěn vývoz pro prvý rok necelých 91/2%, který v dalších letech klesá a ve čtvrtém a pátém roce dohody nečiní ani 7%.

Z této skutečnosti vysvítá, že situace není pro nás jako stát dnes zdaleka tak příznivou, jako byla v prvých letech naší samostatnosti, ale že se ještě podstatně zhoršila od poslední mezinárodní úmluvy. Hledáme-li příčiny, pak měli bychom se především vystříhati všeho, co oslabuje naše postavení a zhoršuje podmínky pro mezinárodní vyjednávání. Měli bychom vynaložiti všechno úsilí, abychom neztráceli dobrovolně cizí trhy a abychom i v dobách nikoliv příznivých si je udrželi. Hospodářští i političtí činitelé státu uznávají význam a nutnost exportu pro zabezpečení sociální úrovně československého lidu. Není pochyb o tom, že všichni uznáváme význam a nutnost exportu pro naše národní hospodářství. Stejně exportu výrobků průmyslových jako výrobků zemědělských. Zemědělských tím spíše, že tržba za ně znamená čistý příjem pro československé národní hospodářství, poněvadž celá tržba zůstává v rukou zemědělce, dělníka a všech ostatních vrstev národa.

Lze proto litovati, že v době platnosti Chadbournovy dohody nebylo vyvezeno ono množství cukru, které nám bylo přiznáno, a že v jednotlivých letech došlo k vývozu podstatně menšímu. Bylo to zaviněno zejména tím, že cena cukru na světových trzích hluboko klesla až na 42 Kč za 100 Kg v r. 1935/36 a že od doby uzavření Chadbournovy dohody klesla průměrně u vývozního cukru na polovinu a že přibližně se na této výši pohybuje i dnes. Tak zatím co v r. 1930 byla průměrná cena 162 Kč za 100 kg, klesla v r. 1932 na 98 Kč, v kampani 1932/33 na 87 Kč, dále pak byla v r. 1933/34 83 Kč, v r. 1934/35 76 Kč, v r. 1935/36 73 Kč a v r. 1936/37 86 Kč a i dnes je na této výši.

Jestliže jsme měli možnost vyvážet 60 % cukru a jen 40 % se spotřebovalo v tuzemsku, pak je zřejmo, že takovéto zhroucení světových cen se nutně musilo projeviti v kalkulaci. Vývoz bylo možno při zhroucených cenách udržeti pouze tenkrát v plné výši, kdyby byl stát podstatným příspěvkem z výnosu cukerní daně umožnil udržet náš zahraniční trh. Poněvadž nepodařilo se v zájmu zvýšeného exportu získat tuto pomoc od státu, pak nezbývalo nic jiného, nežli aby řepařství vlastní svépomocí zachránilo si alespoň minimální ceny za řepu tím, že podstatně zmenší svůj osev. Nebylo možno za tíživých hospodářských poměrů činiti více, než co se stalo. Udrželi jsme za svízelných poměrů alespoň část našeho exportu.

Při jednání o dohodu v Londýně nemohlo býti - bohužel - dosaženo lepších výsledků, poněvadž bylo prokázáno, že nebylo z Československa zdaleka vyvezeno ani tolik, na kolik podle Chadbournova plánu měli jsme právo. Namísto 570.817 tun vyvezli jsme totiž v r. 1932/33 jen 279.554 tun, v r. 1933/34 166.124 tun, v r. 1934/35 221.961 tun, v r. 1935/36 167.720 tun a v r. 1936/37 314.514 tun. A tak za těchto obtížných poměrů podařilo se dosíci onoho sníženého kontingentu pro vývoz cukru z Československa, jak jsem již dříve uvedl, t. j. 250 tisíc tun. Zůstáváme při tom stále ještě největší vývozní zemí v Evropě. Za námi jde Rusko s 230 tisíci tunami, dále Polsko a Německo se 120 tisíci tunami, Maďarsko se 40 tisíci tunami, Belgie s 20 tisíci tunami.

Poněvadž nově stanovený vývozní kontingent v průběhu tří let klesá celkem o 90 tisíc tun, znamená to, že jdeme do velmi obtížných let řepařské výroby i cukrovarnictví. V těchto letech jsme vázáni londýnskou dohodou, že nebudou tvořeny přebytečné zásoby, jakož i závazkem, který na sebe převzala vláda československá, že budou učiněna zákonitá a administrativní opatření, nutná k provádění dohody londýnské.

Předkládaná osnova zákona jest předpokladem splnění mezinárodních závazků převzatých československou vládou. Je nutno zajistiti, aby netvořily se přebytečné zásoby cukru. Bude nutno uvažovat a přezkoušet možnosti rozsahu řepního osevu v příštím a všech dalších letech. Jeví se proto účelným, aby nebyly zřizovány neodpovědně a nevhodně nové cukrovary, jejichž zahájení provozu by znamenalo zároveň omezení provozu v podnicích stávajících, jejichž režie bude v důsledku zmenšeného vývozu a tím zmenšené výroby již stejně zvýšena. Tvoření nových cukrovarů mělo by také za následek nutnou restrikci osevu řepy ve všech dnešních produkčních řepných oblastech, poněvadž vývoz cukru je stabilisován, stejně tak jako jeho spotřeba na domácím trhu je přibližně stejná.

Předkládaná osnova zákona má tudíž splniti celkem čtyři úkoly: 1. Především je jejím úkolem splniti závazky, které vláda republiky Československé na sebe vzala ratifikováním dohody londýnské; 2. V druhé řadě má přinésti do cukrovarnické výroby potřebný klid a bezpečnost, že jednak, bylo-li by nutným zříditi nový cukrovar, ponese týž stejné povinnosti jako cukrovary stávající, za druhé, že zvýšená režie cukrovarů v důsledku zmenšení výroby bude účelnými opatřeními cukrovarského průmyslu odčiněna, aby tím nebyl zatížen ani konsument, ani zemědělec, a že stejnou měrou vnitřními opatřeními si cukrovarnictví samo ve svých podnicích vyřeší otázku nových a zvyšovaných daňových břemen v důsledku státních potřeb nezbytných.

Dále jest úkolem předkládané osnovy zákona umožniti nutné přizpůsobení se řepařících zemědělců zhoršeným vývozním možnostem a zajistiti přiměřené pěstování řepy v krajích již po desítiletí se řepařením zabývajících. Stabilita výroby řepy, tak jak dlouholetým zdravým vývojem se v jednotlivých krajích ustálila, jest nejvyšší spravedlností a jeví se býti jistě účelnou.

Jestliže přeložená osnova zákona zabraňuje neodpovědnému zakládání nových cukrovarů v době, kdy nerozšiřuje se možnost odbytu cukru, brání tím zatěžování cukru neproduktívní režií a znamená to, že slouží i konsumentům. Každé rozšiřování výroby v době nerozšiřování konsumu, ale naopak při vývozu jeho zmenšování muselo by se nepříznivě projeviti v ceně cukru na úkor spotřebitelů. Je proto i výsostným zájmem konsumentů, aby výroba cukru nebyla zbytečně rozšiřována, ale naopak aby režie výroby byla co nejmenší a zatížení cukru co nejnižší.