Pánové z vládní koalice mi mohou namítnouti: A co 8. říjen? Máte uskutečněnou první etapu autonomie, máte guberniální radu, guvernéra a guberniální úřad. Děkujeme, pánové, za to všechno, ale tato vaše první etapa neposkytuje podkarpatskému lidu ani více práce, ani více chleba, ani půdy, ani širších demokratických práv. Naopak, vy jste svými volbami do guberniální rady předvedli klasický příklad nejhrubšího porušení demokratických zásad. No, jak tedy vypadá u vás demokracie v praksi, když komunistická strana, která v posledních parlamentních volbách získala 80.000 hlasů, má v guberniální radě 2 členy a agrární strana na 60.000 hlasů má 8 členů, ba dokonce Vološinovci na 7000 hlasů mají v guberniální radě také 2 členy? Chcete snad takovou praksí, pánové, vychovávati podkarpatský lid v demokracii, nemluvě o tom, že guberniální rada může pouze guvernérovi raditi a že se pro vyjednávání vládních stran dosud ani neustavila?

Pan guvernér je podle zákona bezmocným pánem, může pouze raditi jiným pánům, ale jak se v praksi ukazuje, jiní pánové nedbají příliš jeho rad. Je známo, že otázka vyučovacího jazyka ve školách patří výlučně do pravomoci guvernéra, ale pan ministr dr Franke nedotazuje se na radu guvernéra nařídil na Podkarpatí hlasování o školních učebnicích. Již ani nemluvím o tom, je-li ospravedlněn způsob, že i negramotní rodiče, nerozumějíce, oč jde, hlasovali, podle jaké mluvnice se má ve školách vyučovati, zda-li podle mluvnice Sabova nebo podle mluvnice Pankěviče. Ale konstatuji zde pouze to, že pan ministr Franke umožnil, aby Rusům přátelští zpátečníci, Fencikové, Bródyové a Bačinský s jedné strany a ukrajinští fašisté s druhé strany štvali náš lid ke vzájemnému nepřátelství. Nyní dochází skoro v každé obci ke krvavým srážkám, k bratrovražednému boji.

Táži se, komu chce vláda pomoci takovým plebiscitem a přispěje-li takový plebiscit ke konsolidaci východní části republiky. Takový plebiscit nezesiluje postavení vlády, je velice škodlivý, diskredituje školskou politiku a musím říci, že zůstane černou skvrnou v dějinách československého školství na Podkarpatí. Z toho vyrůstá čím dále tím větší nespokojenost pracujících vrstev, která přímo žene vodu na mlýn zahraničních a vnitřních nepřátel našeho národa a republiky.

Pan Fencik i pan Bródy již nyní usilují o spojení v t. zv. autonomní frontu, nikoliv proto, aby vybojovali podkarpatskému lidu nějakou autonomii, nýbrž proto, aby demagogií pro autonomii a ruský ráz společně oklamávali podkarpatský lid proto, aby takto vytvořili na Podkarpatí hromadný základ pro zahraniční fašismus a vnitřní reakci.

Stejně i ukrajinským fašistům nejde ani o řeč, ani o kulturu, ani o osud našeho národa, oni podle pokynů Konovalců a Skoropadských za peníze hitlerovského Německa rozdmychují nacionalistickou štvanici, která má prospěti hitlerovskému Německu nejen k uchvácení sovětské Ukrajiny, nýbrž i proti Československu. V maďarských krajích maďarští iredentisté provozují svou podzemní práci, jedním slovem Podkarpatí již nyní se proměnilo v křižovatku iredentistických snah Budapešti, Varšavy a Berlína.

Myslím, že není potřebí opakovati, jaký význam má Podkarpatí pro obranu republiky třebas jen podle svého zeměpisného položení. Vláda zde dále udržuje režim agrární reakce, který zajišťuje plnou svobodu agentům zahraničního fašismu při jejich piklech a omezuje práva komunistů a pronásleduje je, ačkoliv jsou nejdůslednějšími obránci republiky a demokracie před fašismem a reakcí.

My, komunisté, kteří jsme srostli s pracujícími vrstvami lidu, kteří máme na srdci zájmy pracujících, kteří jsme největší politickou stranou, my bojujeme s iredentistickými vlivy na Podkarpatí, my zajišťujeme značnou měrou úspěšnou obranu před fašistickými útočníky. My si dobře uvědomujeme, jaké nebezpečí hrozí republice a jak za nynější neobyčejně napjaté situace osud podkarpatského národa je spjat s osudem českého národa a jiných národů v Československu.

Jsme pro to, aby u nás bylo užito všech nezbytných opatření k úspěšné obraně. Víme, že obrana republiky vyžaduje velkých obětí. Ale pracující lid i nyní přináší velké oběti a v případě potřeby přinese v oběť i svůj život. Ale kartely, zbrojaři, velcí kapitalisté vydělávají na obraně republiky těžké miliony. Oni jsou povinni přispěti na obranu republiky.

Podle našeho mínění je k úspěšné obraně potřebí nejen silného vojska, dobré výzbroje, budování tvrzí, nýbrž rovněž jest potřebí, aby pracující lid byl silný, kulturní a svobodný. Vláda by měla na útraty kartelů, zbrojařů, velkostatkářů splniti nejpalčivější požadavky lidu. Vláda by měla skutečně provésti s nečeskými národy vyrovnání na základě bratrského svazku. Vláda by měla pro podkarpatský lid uskutečniti autonomii a provésti dalekosáhlé hospodářské, sociální a kulturní reformy, jimiž by byl podkarpatský lid povznesen z nynější zaostalosti na úroveň jiných národů v republice. Podkarpatský lid nepotřebuje platonického rozhodování, nepotřebuje plebiscitů o učebnicích, podkarpatský lid potřebuje chleba, práce, půdy a svobody.

Já jako zástupce nejširších vrstev podkarpatského lidu znovu opakuji požadavky podkarpatského lidu a žádám, aby vláda počala na Podkarpatí prováděti velké investiční práce, kterými by se povzneslo hospodářství v zemi, dospělo by se k zesílení obrany republiky a dělníkům by se zajistily řádné výdělky. V okolí Iršavy je dobrá železná ruda a kamenné uhlí, nechť zde stát vystaví hutnické závody, které by měly význam nejen hospodářský, nýbrž i politický.

Žádáme dále, aby byly zastaveny exekuce u sedláků, kteří utrpěli škodu suchem, a aby byla zajištěna patřičná podpora pro intensivní hospodaření. Žádáme podpory ke zvelebení řemesel a obchodu. Aby byla rozšířena práva samosprávy a svoboda projevů proti fašistům.

Nečiním si velkých nadějí, že vláda, ve které mají velký význam reakční živly agrární strany, počne plniti požadavky našeho lidu, a proto se obracíme ke všem demokratickým a pokrokovým stranám, aby společně s námi bojovaly pro odstranění režimu agrární reakce na Podkarpatí, pro splnění spravedlivých požadavků lidu, neboť pouze provedením národnostního vyrovnání na základě bratrského spojení národů může býti vytvořena silná jednota národů Československé republiky od Jasiny až po Aš tak, aby si na této jednotě fašističtí útočníci vylámali zuby. (Potlesk poslanců komunistické strany.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Němec (čsl. soc. dem.). Dávám mu slovo.

Posl. Němec (čsl. soc. dem.): Slavná sněmovno!

Budiž mi dovoleno, abych jménem strany zaujal stanovisko k předložené osnově zákona o personálních opatřeních. Jde o zákon, jehož platnost se vztahuje nejen na zaměstnance státní, nýbrž také na zaměstnance samosprávných svazků a veřejných korporací, to znamená, že hospodářské a sociální jeho účiny postihnou hodně přes milion osob. Jistě tedy jde o opatření významná.

Původní návrh, jak byl předložen soc. politickému výboru této sněmovny, narazil na jeho odpor a vyvolal hluboké zneklidnění v masách všech zaměstnanců, aktivních i pensionovaných. Stalo se tak nejen pro nepřijatelnou konstrukci nového zákona, nýbrž také pro důvodovou zprávu.

Jaké výtky byly činěny původnímu vládnímu návrhu? Veřejní zaměstnanci byli v době krise postiženi úspornými opatřeními, která byla vždy a všude označována za přechodná, neboť byla důsledkem finančních obtíží státu. V posledních letech tato úsporná nařízení, obsažená v zákoně č. 204 z r. 1932 a ve vlád. nařízení č. 252 z r. 1933, doznala určitých změn snížením srážek podle vlád. nařízení č. 252. Aby bylo dosaženo přehlednosti, byla všechna tato úsporná opatření sloučena v jediný návrh, který však ve své původní koncepci dělil do budoucna úsporná opatření na trvalá a přechodná. Toto rozdělení vzbudilo oprávněný neklid v řadách zaměstnanců, který se zvýšil zejména po shlédnutí důvodu, kterým bylo toto rozhodnutí motivováno v důvodové zprávě. Veřejní zaměstnanci právem podle předchozích jednání stáli na stanovisku, že celý soubor opatření, učiněných v době krise z důvodu nezbytných úspor, je přechodný. Nemohli proto přijmout zásady, které se najednou vynořily, jakoby některá úsporná opatření měla již při svém vzniku charakter trvalý.

Stejně tak těžce dotklo se veřejných zaměstnanců vyloučení pensistů ze snížení srážek, zejména když podle důvodové zprávy mělo toto vyloučení pokud možno zabránit radikálnějším opatřením proti pensím a pensistům.

Soc.-politický výbor se skutečně proto pokusil nevhodnou formu původní osnovy přepracovat. Stalo se tak ve spolupráci s odborovými organisacemi zaměstnanců. Tato změna znamená podstatný úspěch formální i věcný.

Předložený návrh zákona je místo republikace některých ustanovení - jak bylo původně navrženo - novou konstrukcí všech úsporných opatření; bude platiti dnem 1. ledna 1938, kterým zaniknou všechny dosavadní předpisy o úsporných opatřeních. Není dělen na část trvalou a přechodnou, jak tomu bylo původně; úsporná opatření jsou rozdělena pouze na všeobecná a zvláštní a jejich platnost se končí dnem 31. prosince 1938. Tímto rozhodnutím potvrzuje parlament, že celý soubor úsporných opatření má charakter dočasný a nemůže být kterýkoli z předpisů definován jako trvalý.

Značnou korekturu ku prospěchu zaměstnanců provedl výbor v postupové taxe. Novým ustanovením se v budoucnu zabraňuje, aby zaměstnanec, který postoupil nebo povýšil, bral potom po zlepšení své sociální úrovně po celý rok menší příjem.

Značným úspěchem je ustanovení o samosprávných zaměstnancích; ze srážek se vylučují kategorie samosprávných zaměstnanců, pokud nemají plat, odpovídající platu rovnocenné kategorii státní. Tím se napravuje těžká křivda na těchto kategoriích, zejména na př. na okresních cestářích. Stejně tak důležité je ustanovení, že srážky nemusejí být prováděny u zaměstnanců samosprávných svazků, které jich nepotřebují k dosažení své finanční rovnováhy.

Soc.-politický výbor škrtl v původní osnově ustanovení, kterým se zmocňovala vláda k přesunutí výplat na 15. v měsíci, a provedl ještě jiná drobnější zlepšení. Bohužel nepodařilo se prosadit, aby pensisté byli do snížení pojati. Odmítnuta byla i nabídka aktivních zaměstnanců, aby termín pro snížení srážek u nich byl posunut tak, aby získaného obnosu mohlo býti užito také k úměrnému snížení srážek pensistů. Stalo se tak, jak jsme také již od počátku jednání cítili, aby se dodalo důrazu výtkám o přetížení státu pensijním břemenem. Nemohu jinak než, stejně jako ve výboru, konstatovat, že toto přetížení nevzniklo vinou zaměstnanců. Nemohou býti také zaměstnanci za ně trestáni.

Výbor připojil k návrhu zákona resoluci, kterou se domáhá změny při výplatách vánočních remunerací. Upozorňuji na tuto resoluci slavnou sněmovnu, neboť způsob, jehož se při výplatě remunerací v posledních letech užívá, je, nejmírněji řečeno, nedůstojný. Bylo by si přáti, aby tohoto způsobu bylo letos užito naposled a aby pro příští rok byl akceptován postup, který navrhuje soc-politický výbor sněmovny.

Chtěl bych však použíti příležitosti, kdy jednáme o soustředění určitých personálních opatření, abych ukázal, že nemáme ve státní správě a státním hospodářství jen problém starých zaměstnanců, problém pensijní, ale že tam máme neskonale horší problém zaměstnanců mladých. Platovým zákonem z r. 1926 byly totiž zrušeny všechny předpisy o započtení let vojenských anebo let ztrávených v civilní státní službě v poměru smluvním. Platový zákon stanovil, že se v této věci vydá nařízení vlády, kterým se dosavadní spleť různých předpisů nahradí jednotnou dikcí vládního nařízení. To se stalo ovšem r. 1926, a toto vládní nařízení není ještě r. 1937 vydáno. A tak jsme dospěli do poměrů, v nichž zejména v podnicích není skoro ani jeden zaměstnanec přijat do služby na místo trvalé, ale je přijímán jako smluvní dělník a pod. Tak zejména na drahách se stala kategorie smluvních dělníků zařízením trvalým. Zvláště byli do ní zařazeni všichni t. zv. presenčníci, kteří před odchodem do vojenské služby v této době byli již v poměru stálém.

Dnes je normálním zvykem, že zaměstnanec, než je jmenován pomocným, od kdy se mu jeho služební poměr teprve počítá jako poměr státního zaměstnance, ztráví ve službách dráhy nebo jiného podniku či resortu 7, 8 až 10 let jako smluvní. Tento protizákonný stav, který se vyvinul v trvalou praxi, způsobil, že ke jmenování definitivními uzrávají dnes lidé v nejlepším případě ve 40, pravidelně v 45 a velmi často i v 50 letech života. A takto staří zaměstnanci při svém jmenování obdrží první platový stupeň, t. j. 6.300 Kč ročně, čili 525 Kč měsíčně. A nyní po tomto jmenování má před sebou zaměstnanec 35 let služebních, ve kterých má vysloužiti poslední platový stupeň a plnou pensijní základnu.

Konstatuji, že tato praxe je schopna vytvořit v personální naší politice anarchii. Čím déle bude tento stav trvat, tím horší nesrovnalosti mezi zaměstnanci se objeví a tím nákladnější bude odstranění této anarchie. Reklamuji proto provedení §u 142 platového zákona o vydání předpisů pro započtení presenční služby vojenské a předchozí služby civilní. Zaměstnanecké organisace vyslovily souhlas s názorem pana předsedy vlády, že by bylo možno tuto akci provésti etapově. Je však nutno začít s prvou etapou. Jak dlouho můžeme ještě 40 a 45 letým zaměstnancům dokazovat, že odpovídá zákonu, jsou-li jmenováni po 20 leté službě do I. stupně při služném 525 Kč, s 8 denní dovolenou? Soudím, že tento problém musí býti r. 1938 postaven v čelo všech zaměstnaneckých požadavků, neboť je důležitější než všechny ostatní bolesti.

Tento nemožný stav, který vytvořil příčinu velikého roztrpčení mladých zaměstnanců, vedle něhož máme zneklidnění pensistů, je logickým důsledkem nemožné personální politiky, prováděné v duchu platového zákona. Snad nyní dojde sluchu toto naše stanovisko, jež není diktováno jen přáním zaměstnanců, ale také obavami o stát. Zaměstnanecké organisace v době krise i nyní prokázaly, soudím, několikráte svým korektním a loyálním postupem, že všechny jejich akce byly vedeny vždy především se zřetelem na stát. Podškrtávám to proto, abych zdůraznil, že platová soustava v platovém zákoně je námi kritisována z těchto věcných a vážných důvodů. Platový zákon znamenal stabilisaci předválečných rakouských právních norem a zrušení řady nových metod personální politiky, jež byly přijaty po převratu v československém státě. Přejal do sebe z rakouského systému všechnu nepružnost, zejména pak také nesmyslně velkou diferenciaci mezi platem začátečním a konečným. My totiž v duchu platového zákona necháváme mladé státní zaměstnance skoro až do 50 let živořit při nízkých platech a pamatujeme na ně teprve na konci služební kariery a pro pensi.

Zaměstnanecké organisace proto právem odmítají každé jednání o úpravě pensí a pensijních nároků, neboť stojí na stanovisku, že by tak řešily jen úsek, aniž by se dotkli příčin, pro které k těmto následkům, jež dnes vidíme v pensijním přetížení, došlo. Právem se domáhají, aby jednou byl veřejnozaměstnanecký problém řešen ve svém celku.

Nepopírám, že je toto řešení v úzké souvislosti s reformou veřejné správy. Vždyť právě po ní veřejní zaměstnanci volají. Bylo by si přát, aby r. 1938 byla těmto organisacím, které prokázaly tolik rozvahy a porozumění pro situaci státu, poskytnuta možnost zabývat se těmito velikými zásadními problémy.

Jsem přesvědčen, že přes těžkou a velmi svízelnou hospodářskou situaci podařilo se s hlediska aktivních zaměstnanců dosáhnout v sociálně-politickém výboru sněmovny takových změn v původním konceptu, že je právem můžeme označit za úspěchy. Je to úspěch demokratické spolupráce všech veřejnozaměstnaneckých organisací. Budiž mi dovoleno, abych vzpomenul Pracovního souručenství, v němž jsou soustředěny odborové organisace státních zaměstnanců všech koaličních stran a Exekutivy. Že v našem státě nedošlo k velmi těžkým obtížím a zápletkám, jichž jsme bývali svědky při řešení státně-zaměstnaneckých problémů v řadě jiných států a že jsme se tak vyvarovali mnohých krisí a nepříjemností, za to vděčí stát rozvážnému postupu veřejných zaměstnanců, vedených Pracovním souručenstvím.

Považujíce přepracovanou osnovu zákona o personálních opatřeních za výsledek kladné demokratické spolupráce, budeme pro tuto osnovu hlasovat. (Potlesk.)