Pánové z vládní koalice mi mohou namítnouti:
A co 8. říjen? Máte uskutečněnou
první etapu autonomie, máte guberniální
radu, guvernéra a guberniální úřad.
Děkujeme, pánové, za to všechno, ale
tato vaše první etapa neposkytuje podkarpatskému
lidu ani více práce, ani více chleba, ani
půdy, ani širších demokratických
práv. Naopak, vy jste svými volbami do guberniální
rady předvedli klasický příklad nejhrubšího
porušení demokratických zásad. No, jak
tedy vypadá u vás demokracie v praksi, když
komunistická strana, která v posledních parlamentních
volbách získala 80.000 hlasů, má v
guberniální radě 2 členy a agrární
strana na 60.000 hlasů má 8 členů,
ba dokonce Vološinovci na 7000 hlasů mají v
guberniální radě také 2 členy?
Chcete snad takovou praksí, pánové, vychovávati
podkarpatský lid v demokracii, nemluvě o tom, že
guberniální rada může pouze guvernérovi
raditi a že se pro vyjednávání vládních
stran dosud ani neustavila?
Pan guvernér je podle zákona bezmocným pánem,
může pouze raditi jiným pánům,
ale jak se v praksi ukazuje, jiní pánové
nedbají příliš jeho rad. Je známo,
že otázka vyučovacího jazyka ve školách
patří výlučně do pravomoci
guvernéra, ale pan ministr dr Franke nedotazuje
se na radu guvernéra nařídil na Podkarpatí
hlasování o školních učebnicích.
Již ani nemluvím o tom, je-li ospravedlněn
způsob, že i negramotní rodiče, nerozumějíce,
oč jde, hlasovali, podle jaké mluvnice se má
ve školách vyučovati, zda-li podle mluvnice
Sabova nebo podle mluvnice Pankěviče. Ale konstatuji
zde pouze to, že pan ministr Franke umožnil,
aby Rusům přátelští zpátečníci,
Fencikové, Bródyové a Bačinský
s jedné strany a ukrajinští fašisté
s druhé strany štvali náš lid ke vzájemnému
nepřátelství. Nyní dochází
skoro v každé obci ke krvavým srážkám,
k bratrovražednému boji.
Táži se, komu chce vláda pomoci takovým
plebiscitem a přispěje-li takový plebiscit
ke konsolidaci východní části republiky.
Takový plebiscit nezesiluje postavení vlády,
je velice škodlivý, diskredituje školskou politiku
a musím říci, že zůstane černou
skvrnou v dějinách československého
školství na Podkarpatí. Z toho vyrůstá
čím dále tím větší
nespokojenost pracujících vrstev, která přímo
žene vodu na mlýn zahraničních a vnitřních
nepřátel našeho národa a republiky.
Pan Fencik i pan Bródy již nyní
usilují o spojení v t. zv. autonomní frontu,
nikoliv proto, aby vybojovali podkarpatskému lidu nějakou
autonomii, nýbrž proto, aby demagogií pro autonomii
a ruský ráz společně oklamávali
podkarpatský lid proto, aby takto vytvořili na Podkarpatí
hromadný základ pro zahraniční fašismus
a vnitřní reakci.
Stejně i ukrajinským fašistům nejde
ani o řeč, ani o kulturu, ani o osud našeho
národa, oni podle pokynů Konovalců a Skoropadských
za peníze hitlerovského Německa rozdmychují
nacionalistickou štvanici, která má prospěti
hitlerovskému Německu nejen k uchvácení
sovětské Ukrajiny, nýbrž i proti Československu.
V maďarských krajích maďarští
iredentisté provozují svou podzemní práci,
jedním slovem Podkarpatí již nyní se
proměnilo v křižovatku iredentistických
snah Budapešti, Varšavy a Berlína.
Myslím, že není potřebí opakovati,
jaký význam má Podkarpatí pro obranu
republiky třebas jen podle svého zeměpisného
položení. Vláda zde dále udržuje
režim agrární reakce, který zajišťuje
plnou svobodu agentům zahraničního fašismu
při jejich piklech a omezuje práva komunistů
a pronásleduje je, ačkoliv jsou nejdůslednějšími
obránci republiky a demokracie před fašismem
a reakcí.
My, komunisté, kteří jsme srostli s pracujícími
vrstvami lidu, kteří máme na srdci zájmy
pracujících, kteří jsme největší
politickou stranou, my bojujeme s iredentistickými vlivy
na Podkarpatí, my zajišťujeme značnou
měrou úspěšnou obranu před fašistickými
útočníky. My si dobře uvědomujeme,
jaké nebezpečí hrozí republice a jak
za nynější neobyčejně napjaté
situace osud podkarpatského národa je spjat s osudem
českého národa a jiných národů
v Československu.
Jsme pro to, aby u nás bylo užito všech nezbytných
opatření k úspěšné obraně.
Víme, že obrana republiky vyžaduje velkých
obětí. Ale pracující lid i nyní
přináší velké oběti a
v případě potřeby přinese v
oběť i svůj život. Ale kartely, zbrojaři,
velcí kapitalisté vydělávají
na obraně republiky těžké miliony. Oni
jsou povinni přispěti na obranu republiky.
Podle našeho mínění je k úspěšné
obraně potřebí nejen silného vojska,
dobré výzbroje, budování tvrzí,
nýbrž rovněž jest potřebí,
aby pracující lid byl silný, kulturní
a svobodný. Vláda by měla na útraty
kartelů, zbrojařů, velkostatkářů
splniti nejpalčivější požadavky
lidu. Vláda by měla skutečně provésti
s nečeskými národy vyrovnání
na základě bratrského svazku. Vláda
by měla pro podkarpatský lid uskutečniti
autonomii a provésti dalekosáhlé hospodářské,
sociální a kulturní reformy, jimiž by
byl podkarpatský lid povznesen z nynější
zaostalosti na úroveň jiných národů
v republice. Podkarpatský lid nepotřebuje platonického
rozhodování, nepotřebuje plebiscitů
o učebnicích, podkarpatský lid potřebuje
chleba, práce, půdy a svobody.
Já jako zástupce nejširších vrstev
podkarpatského lidu znovu opakuji požadavky podkarpatského
lidu a žádám, aby vláda počala
na Podkarpatí prováděti velké investiční
práce, kterými by se povzneslo hospodářství
v zemi, dospělo by se k zesílení obrany republiky
a dělníkům by se zajistily řádné
výdělky. V okolí Iršavy je dobrá
železná ruda a kamenné uhlí, nechť
zde stát vystaví hutnické závody,
které by měly význam nejen hospodářský,
nýbrž i politický.
Žádáme dále, aby byly zastaveny exekuce
u sedláků, kteří utrpěli škodu
suchem, a aby byla zajištěna patřičná
podpora pro intensivní hospodaření. Žádáme
podpory ke zvelebení řemesel a obchodu. Aby byla
rozšířena práva samosprávy a
svoboda projevů proti fašistům.
Nečiním si velkých nadějí,
že vláda, ve které mají velký
význam reakční živly agrární
strany, počne plniti požadavky našeho lidu, a
proto se obracíme ke všem demokratickým a pokrokovým
stranám, aby společně s námi bojovaly
pro odstranění režimu agrární
reakce na Podkarpatí, pro splnění spravedlivých
požadavků lidu, neboť pouze provedením
národnostního vyrovnání na základě
bratrského spojení národů může
býti vytvořena silná jednota národů
Československé republiky od Jasiny až po Aš
tak, aby si na této jednotě fašističtí
útočníci vylámali zuby. (Potlesk
poslanců komunistické strany.)
Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Ďalším rečníkom je pán
posl. Němec (čsl. soc. dem.). Dávám
mu slovo.
Posl. Němec (čsl. soc. dem.): Slavná
sněmovno!
Budiž mi dovoleno, abych jménem strany zaujal stanovisko
k předložené osnově zákona o
personálních opatřeních. Jde o zákon,
jehož platnost se vztahuje nejen na zaměstnance státní,
nýbrž také na zaměstnance samosprávných
svazků a veřejných korporací, to znamená,
že hospodářské a sociální
jeho účiny postihnou hodně přes milion
osob. Jistě tedy jde o opatření významná.
Původní návrh, jak byl předložen
soc. politickému výboru této sněmovny,
narazil na jeho odpor a vyvolal hluboké zneklidnění
v masách všech zaměstnanců, aktivních
i pensionovaných. Stalo se tak nejen pro nepřijatelnou
konstrukci nového zákona, nýbrž také
pro důvodovou zprávu.
Jaké výtky byly činěny původnímu
vládnímu návrhu? Veřejní zaměstnanci
byli v době krise postiženi úspornými
opatřeními, která byla vždy a všude
označována za přechodná, neboť
byla důsledkem finančních obtíží
státu. V posledních letech tato úsporná
nařízení, obsažená v zákoně
č. 204 z r. 1932 a ve vlád. nařízení
č. 252 z r. 1933, doznala určitých změn
snížením srážek podle vlád.
nařízení č. 252. Aby bylo dosaženo
přehlednosti, byla všechna tato úsporná
opatření sloučena v jediný návrh,
který však ve své původní koncepci
dělil do budoucna úsporná opatření
na trvalá a přechodná. Toto rozdělení
vzbudilo oprávněný neklid v řadách
zaměstnanců, který se zvýšil
zejména po shlédnutí důvodu, kterým
bylo toto rozhodnutí motivováno v důvodové
zprávě. Veřejní zaměstnanci
právem podle předchozích jednání
stáli na stanovisku, že celý soubor opatření,
učiněných v době krise z důvodu
nezbytných úspor, je přechodný. Nemohli
proto přijmout zásady, které se najednou
vynořily, jakoby některá úsporná
opatření měla již při svém
vzniku charakter trvalý.
Stejně tak těžce dotklo se veřejných
zaměstnanců vyloučení pensistů
ze snížení srážek, zejména
když podle důvodové zprávy mělo
toto vyloučení pokud možno zabránit
radikálnějším opatřením
proti pensím a pensistům.
Soc.-politický výbor se skutečně proto
pokusil nevhodnou formu původní osnovy přepracovat.
Stalo se tak ve spolupráci s odborovými organisacemi
zaměstnanců. Tato změna znamená podstatný
úspěch formální i věcný.
Předložený návrh zákona je místo
republikace některých ustanovení - jak bylo
původně navrženo - novou konstrukcí
všech úsporných opatření; bude
platiti dnem 1. ledna 1938, kterým zaniknou všechny
dosavadní předpisy o úsporných opatřeních.
Není dělen na část trvalou a přechodnou,
jak tomu bylo původně; úsporná opatření
jsou rozdělena pouze na všeobecná a zvláštní
a jejich platnost se končí dnem 31. prosince 1938.
Tímto rozhodnutím potvrzuje parlament, že celý
soubor úsporných opatření má
charakter dočasný a nemůže být
kterýkoli z předpisů definován jako
trvalý.
Značnou korekturu ku prospěchu zaměstnanců
provedl výbor v postupové taxe. Novým ustanovením
se v budoucnu zabraňuje, aby zaměstnanec, který
postoupil nebo povýšil, bral potom po zlepšení
své sociální úrovně po celý
rok menší příjem.
Značným úspěchem je ustanovení
o samosprávných zaměstnancích; ze
srážek se vylučují kategorie samosprávných
zaměstnanců, pokud nemají plat, odpovídající
platu rovnocenné kategorii státní. Tím
se napravuje těžká křivda na těchto
kategoriích, zejména na př. na okresních
cestářích. Stejně tak důležité
je ustanovení, že srážky nemusejí
být prováděny u zaměstnanců
samosprávných svazků, které jich nepotřebují
k dosažení své finanční rovnováhy.
Soc.-politický výbor škrtl v původní
osnově ustanovení, kterým se zmocňovala
vláda k přesunutí výplat na 15. v
měsíci, a provedl ještě jiná
drobnější zlepšení. Bohužel
nepodařilo se prosadit, aby pensisté byli do snížení
pojati. Odmítnuta byla i nabídka aktivních
zaměstnanců, aby termín pro snížení
srážek u nich byl posunut tak, aby získaného
obnosu mohlo býti užito také k úměrnému
snížení srážek pensistů.
Stalo se tak, jak jsme také již od počátku
jednání cítili, aby se dodalo důrazu
výtkám o přetížení státu
pensijním břemenem. Nemohu jinak než, stejně
jako ve výboru, konstatovat, že toto přetížení
nevzniklo vinou zaměstnanců. Nemohou býti
také zaměstnanci za ně trestáni.
Výbor připojil k návrhu zákona resoluci,
kterou se domáhá změny při výplatách
vánočních remunerací. Upozorňuji
na tuto resoluci slavnou sněmovnu, neboť způsob,
jehož se při výplatě remunerací
v posledních letech užívá, je, nejmírněji
řečeno, nedůstojný. Bylo by si přáti,
aby tohoto způsobu bylo letos užito naposled a aby
pro příští rok byl akceptován
postup, který navrhuje soc-politický výbor
sněmovny.
Chtěl bych však použíti příležitosti,
kdy jednáme o soustředění určitých
personálních opatření, abych ukázal,
že nemáme ve státní správě
a státním hospodářství jen
problém starých zaměstnanců, problém
pensijní, ale že tam máme neskonale horší
problém zaměstnanců mladých. Platovým
zákonem z r. 1926 byly totiž zrušeny všechny
předpisy o započtení let vojenských
anebo let ztrávených v civilní státní
službě v poměru smluvním. Platový
zákon stanovil, že se v této věci vydá
nařízení vlády, kterým se dosavadní
spleť různých předpisů nahradí
jednotnou dikcí vládního nařízení.
To se stalo ovšem r. 1926, a toto vládní nařízení
není ještě r. 1937 vydáno. A tak jsme
dospěli do poměrů, v nichž zejména
v podnicích není skoro ani jeden zaměstnanec
přijat do služby na místo trvalé, ale
je přijímán jako smluvní dělník
a pod. Tak zejména na drahách se stala kategorie
smluvních dělníků zařízením
trvalým. Zvláště byli do ní zařazeni
všichni t. zv. presenčníci, kteří
před odchodem do vojenské služby v této
době byli již v poměru stálém.
Dnes je normálním zvykem, že zaměstnanec,
než je jmenován pomocným, od kdy se mu jeho
služební poměr teprve počítá
jako poměr státního zaměstnance, ztráví
ve službách dráhy nebo jiného podniku
či resortu 7, 8 až 10 let jako smluvní. Tento
protizákonný stav, který se vyvinul v trvalou
praxi, způsobil, že ke jmenování definitivními
uzrávají dnes lidé v nejlepším
případě ve 40, pravidelně v 45 a velmi
často i v 50 letech života. A takto staří
zaměstnanci při svém jmenování
obdrží první platový stupeň,
t. j. 6.300 Kč ročně, čili 525 Kč
měsíčně. A nyní po tomto jmenování
má před sebou zaměstnanec 35 let služebních,
ve kterých má vysloužiti poslední platový
stupeň a plnou pensijní základnu.
Konstatuji, že tato praxe je schopna vytvořit v personální
naší politice anarchii. Čím déle
bude tento stav trvat, tím horší nesrovnalosti
mezi zaměstnanci se objeví a tím nákladnější
bude odstranění této anarchie. Reklamuji
proto provedení §u 142 platového zákona
o vydání předpisů pro započtení
presenční služby vojenské a předchozí
služby civilní. Zaměstnanecké organisace
vyslovily souhlas s názorem pana předsedy vlády,
že by bylo možno tuto akci provésti etapově.
Je však nutno začít s prvou etapou. Jak dlouho
můžeme ještě 40 a 45 letým zaměstnancům
dokazovat, že odpovídá zákonu, jsou-li
jmenováni po 20 leté službě do I. stupně
při služném 525 Kč, s 8 denní
dovolenou? Soudím, že tento problém musí
býti r. 1938 postaven v čelo všech zaměstnaneckých
požadavků, neboť je důležitější
než všechny ostatní bolesti.
Tento nemožný stav, který vytvořil příčinu
velikého roztrpčení mladých zaměstnanců,
vedle něhož máme zneklidnění
pensistů, je logickým důsledkem nemožné
personální politiky, prováděné
v duchu platového zákona. Snad nyní dojde
sluchu toto naše stanovisko, jež není diktováno
jen přáním zaměstnanců, ale
také obavami o stát. Zaměstnanecké
organisace v době krise i nyní prokázaly,
soudím, několikráte svým korektním
a loyálním postupem, že všechny jejich
akce byly vedeny vždy především se zřetelem
na stát. Podškrtávám to proto, abych
zdůraznil, že platová soustava v platovém
zákoně je námi kritisována z těchto
věcných a vážných důvodů.
Platový zákon znamenal stabilisaci předválečných
rakouských právních norem a zrušení
řady nových metod personální politiky,
jež byly přijaty po převratu v československém
státě. Přejal do sebe z rakouského
systému všechnu nepružnost, zejména pak
také nesmyslně velkou diferenciaci mezi platem začátečním
a konečným. My totiž v duchu platového
zákona necháváme mladé státní
zaměstnance skoro až do 50 let živořit
při nízkých platech a pamatujeme na ně
teprve na konci služební kariery a pro pensi.
Zaměstnanecké organisace proto právem odmítají
každé jednání o úpravě
pensí a pensijních nároků, neboť
stojí na stanovisku, že by tak řešily
jen úsek, aniž by se dotkli příčin,
pro které k těmto následkům, jež
dnes vidíme v pensijním přetížení,
došlo. Právem se domáhají, aby jednou
byl veřejnozaměstnanecký problém řešen
ve svém celku.
Nepopírám, že je toto řešení
v úzké souvislosti s reformou veřejné
správy. Vždyť právě po ní
veřejní zaměstnanci volají. Bylo by
si přát, aby r. 1938 byla těmto organisacím,
které prokázaly tolik rozvahy a porozumění
pro situaci státu, poskytnuta možnost zabývat
se těmito velikými zásadními problémy.
Jsem přesvědčen, že přes těžkou
a velmi svízelnou hospodářskou situaci podařilo
se s hlediska aktivních zaměstnanců dosáhnout
v sociálně-politickém výboru sněmovny
takových změn v původním konceptu,
že je právem můžeme označit za
úspěchy. Je to úspěch demokratické
spolupráce všech veřejnozaměstnaneckých
organisací. Budiž mi dovoleno, abych vzpomenul Pracovního
souručenství, v němž jsou soustředěny
odborové organisace státních zaměstnanců
všech koaličních stran a Exekutivy. Že
v našem státě nedošlo k velmi těžkým
obtížím a zápletkám, jichž
jsme bývali svědky při řešení
státně-zaměstnaneckých problémů
v řadě jiných států a že
jsme se tak vyvarovali mnohých krisí a nepříjemností,
za to vděčí stát rozvážnému
postupu veřejných zaměstnanců, vedených
Pracovním souručenstvím.
Považujíce přepracovanou osnovu zákona
o personálních opatřeních za výsledek
kladné demokratické spolupráce, budeme pro
tuto osnovu hlasovat. (Potlesk.)