Chci, vážená sněmovno, jíti dále.
Ve skupině úhradových osnov řešíme
také otázku personální, kde státní
zaměstnanci najednou dostávají cosi zpět,
nepatrnou část procenta, ale zároveň
se jim vyměřuje jako všem občanům
také veřejná válečná
přirážka na obranu státu, která
zase pohltí to, co se jim eventuálně vrací
ve formě vrácených srážek. To
je věc, kterou nemůžeme v tu chvíli
jinak formulovati. Taková je skutečnost. Jde, vážená
sněmovno, o to, aby státní zaměstnanci
byli ve státě aspoň poněkud relativně
uspokojeni, aby nebyli drážděni, aby nebyli
po případě pod dojmem, že se jejich
vlastní práce neuznává a že jejich
snaha o vedení státu a jeho správu je házena,
jak se říká, pod stůl.
Především je zde otázka četných
rodin. Poslouchal jsem s velkým zájmem projev pana
předsedy lidové strany v Čechách Msgra
Staška, který velmi lapidárními
větami naznačil, jak je dnes významné,
aby se stát věnoval rodině, aby dnes pečoval
o četné rodiny zaměstnanecké a dělnické,
aby se jim věnovala plná pozornost. Je to velmi
krásně řečeno a nemohu najíti
lepších slov, abych to lépe označil,
ale musím konstatovati, že všechna tato snaha
a tyto krásné projevy na konec zůstávají
nepovšimnuty. Pořád se neřeší
otázka dětí stát. zaměstnanců.
Zavádíme vlastně více méně
nuceně počet dvou dětí, poněvadž
to prostě přímo diktují hospodářské
poměry, aby se počet dětí omezoval.
Pokud nebude tato věc napravena novou úpravou zákona,
potud je všechno mluvení mlácením prázdné
slámy - promiňte mně ten výraz, že
ho musím užít s tohoto místa. Ale rozčiluje
to přímo, když v soukromých úřadech,
na př. pojišťovacích, které mám
na zřeteli - nechci přímo jmenovat - jsou
ženy zaměstnankyně, které mají
náhodou děti a musí se věnovat jejich
výchově, často ponižovány a mají
horší postavení než svobodné bez
dětí. To jsou přímo typické
doklady, že máme mnoho řečí o
rodinách a dětech, ale málo skutků.
Je to dnes krásný zjev, když má rodina
více než 2 děti, poněvadž je dnes
jinak obvyklé, že je pouze jedno, nejvýše
dvě - to už je bohužel móda dnešní
společnosti. Kdybychom našli tyto rodiny, které
jsou právě postiženy dnešní situací,
příp. bídou a mají veliký počet
dětí a mohli je náležitě odměnit,
bylo by to jistě sociálním a státním
činem.
Otázka pensistů je také nevyřešena,
dnes o nich nemluvíme vůbec. Zasloužili se,
pravda, také o stát, třebas jsou ze staré
doby a nemohou za to, že sloužili Rakousku; mnozí
sloužili velmi dobře i československému
státu a národu a dnes, když mají svobodu,
jsou jako pensisté tlačeni ke zdi. Zde je třeba
podívat se na věc poněkud zblízka
a upravit sociální otázku staropensistů
a pensistů vůbec.
Ale chtěl bych zdůrazniti jak se svého stanoviska,
tak se stanoviska klubu, jehož jsem členem, jedno:
Ve státních úřadech nám doposud
chybí nestrannost. Ať se díváte kamkoli,
narážíte na stranickost a politickou legitimaci,
a tento systém je největším škůdcem
našeho státu. Nejhorší, co může
postihnout občany a je znepokojovat, je, když se jim
na úřadech nedostává rovnocenného
zastoupení nebo zastání a stejných
informací a pokynů jako jiným. To se týká
zejména berních úřadů, kde
často nemajetný, chudobný občan přichází
zdaleka z venkovské chaloupky, z dědiny do města,
kde utrácí poslední groš za cestu a
za dráhu, a odchází roztrpčen, poněvadž
se k němu úřad zachoval velmi netakticky.
To jsou dnes, bohužel, velmi husté případy,
které slyšíme od poplatníků.
Nebo se stanou případy, že ti, kteří
by rádi platili, ale nemohou, jsou šikanováni
dvojnásob, zatím co na ty, kteří ulijí
peníze stranou a mají tajné úspory
- je to neviditelné - se nemůže. Takový
domkář, chalupník, který má
poslední kozu v chlévě, se exekvuje, tam
je bezohlednost přímo hrubá, ale na velké
pány, kde jsou akcie a podniky a peníze ulity za
hranicemi, se chodí v rukavičkách. Tento
dvojí loket se nemůže trvale trpět.
Musíme naléhat na to, abychom odstranili nelibost,
která se týká také vybírání
daní a způsobu státního hospodářství.
Zamezit politiku v úřadech je také věcí
zaměstnanců státních. Slýchám
od stát. zaměstnanců, s nimiž jsem každou
chvíli ve styku, jak těžce nesou, že nepostupují,
ač mají výbornou kvalifikaci a výborné
schopnosti, zatím co jejich kolega, který je méně
kvalifikován a méně schopný, postupuje
a je jmenován, kdežto druzí musí čekat,
až někdo případně zemře.
To není případ ojedinělý, to
je, bohužel, systém. Máme jej ještě
na železnicích, na poštách a také
u jiných státních úřadů.
Musím říci, že na př. na drahách
nemůže dostat krumpáč, kdo nemá
legitimaci po příp. červenou - promiňte
mně ten výraz. Mám, pánové,
zjištěno ve stát. dílnách v Jihlavě,
v Brně-Heršpicích a Mor. Ostravě-Přívoze,
že bez legitimace nemůže dostat dělník
ani nejpodružnější práci. A teď
se řekne: rovnocennost v placení daní a ve
stát. povinnostech. To není rovnocennost, to je
prostě povinnost; služba na vojně, platit daně
- to je rovnocennost, ale výhody státu berou pouze
někteří vybraní jednotlivci, a to
je veliká chyba. Také zde musí nastat náprava,
abychom zavčas odstranili jednostrannou nespokojenost a
nelibost v řadách veřejných a státních
zaměstnanců.
Co se týče daní, chtěl bych se speciálně
dotknout jen některých, poněvadž, bohužel,
nemám času rozbírat všechno podrobně.
Mám za to, že je velká chyba, že zdražujeme
minerální vody. Je potěšitelný
zjev, ze mládež dnes po většině
nepije alkoholu, nýbrž velmi hojně minerální
vody. Zjistil jsem ve svém kraji, ve Vizovicích
a Zlíně, v okolí Baťových závodů,
kde jsou pravidelné výdělky (Předsednictví
převzal místopředseda Košek.), že
mládež, i ta nejmladší, která pracuje
v továrně, popíjí při zábavách,
kterých je tam velmi hojně, minerální
vodu. Je to dobrá věc. Football a hry jsou dnes
běžnou zábavou mládeže a tu právě
při těchto hrách nepopíjí mládež
alkohol, nýbrž minerální vody. Mám
za to, že se zde dotýkáme velmi citelně
kapes nejchudších dělníků a mládeže,
která bude postižena dvojnásob, a to je jistá
porucha v systému výchovy a dobrého postupu
vůči mladým dělníkům
a zaměstnancům.
Zdražení piva se zase dotýká větší
části dělníků, kteří
konají těžkou práci. Pamatuji se, když
jsem byl nedávno na prohlídce skláren na
Karlovarsku a na Valašsku, že dělník u
pece je vysvlečen z kabátu, ale potí se stále
při horké peci a musí tedy něco popíjet,
aby se posilnil a udržel si sílu. Otázka zdražení
piva se tedy velkou měrou dotýká pracujících
lidí; kdo má peněz dost, koupí si
dražší pivo nebo jiný nápoj, to
už nehraje velkou úlohu, ale u lidí pracujících
je to veliké břemeno, které musí nésti.
Přicházím, vážená sněmovno,
k otázce příspěvku na obranu státu
z mimořádných zisků, pak k otázce
kartelů atd. Bylo zde včera trochu diskuse s p.
posl. Touškem, který vystoupil na obranu kartelů
proti syndikátům a proti řízenému
hospodářství. Chtěl bych konstatovat,
že doposud není mezi námi jasno, co je přesně
řečeno řízené hospodářství
státní, co jsou syndikáty a kartely, jaký
mají úkol a jak se formují. Je fakt, vážení,
že když se tvoří syndikát, který
má býti náhražkou řízeného
hospodářství státního, přijímáme
do něho lidi, kteří jsou založeni liberálně,
mají starou školu a starou psychosu, tedy založeni
hodně sobecky liberálně. V tom je to minus
nového systému syndikátního, že
nemůžeme najíti nové lidi, aby se chopili
nové myšlenky nezatíženi starou mentalitou
a starým liberalismem. Zde je ovšem úkolem
vlády, aby regulovala, aby znemožňovala osobní
výstřelky, aby zamezila zisk ze syndikátů
pro určité osoby a obrátila jej ve prospěch
celku. I v tom, myslím, by byl hlavní účel
syndikátů. Že se dnes kartely ještě
někomu líbí, to je jeho osobní věc,
a jsem velmi rád, že jsme jako hnutí křesťansko-sociální
už dávno před válkou hlásali
názor proti kartelům, proti korupčním
mamutím podnikům které ohrožovaly lidskou
společnost. Padají-li dnes tyto podniky, je to v
zájmu věci a také v zájmu národa.
Máme zde ovšem řadu věcí, které
se dají ještě jinak osvětlit. Otázka
státních podniků, lázní, uhelných
dolů atd. Tady se velmi často mluvilo o socialisaci
velkých dolů a podniků. Jsme už od toho
hodně daleko. Před 20 lety jsme měli v revolučním
parlamentě zvláštní socialisační
výbor, který se zabýval otázkou socialisace
různých přírodních bohatství,
ať jsou to rudy, uhlí nebo minerální
vody. Jsme, bohužel, velmi zpátky od té doby,
vlastně jsme klesli. Dnes vidíme, že si vláda
netroufá o té otázce ani mluvit, zatím
co uhelní těžaři velmi se bijí
proti horníkům, když se jedná o malou
drahotní výpomoc nebo o výpomoc vůbec.
Boj horníků, který se odehrává
v těchto dnech, velmi svědčí o tom,
jak velmi sobecky postupují majitelé přírodních
bohatství na úkor státu a jeho občanstva.
My jsme se hádali přímo několik nocí
a dní, abychom vytloukli několik procent na velkých,
milionových úsporách, které získali
uhelní podnikatelé na dělnické práci
a na státních výhodách. Věc
se vyřešila dobře, uspokojivě, smírně,
ale jenom tím, že dělníci ustoupili
na nejzazší mez trpělivosti a své vůle,
ve prospěch státu. Jen proto se věc mohla
vyřešit.
Otázka družstevních podniků se zde také
nadhodila. Znám ty otázky velmi dobře z praxe
a bohužel musím jedno konstatovati na všechny
strany bez rozdílu. Družstevní podniky doposud
nejsou také vedeny v zájmu veřejném,
v zájmu státním. Také tam sedí
jisté kamarily, které se tam zazobaly, které
si družstva spachtovaly pro sebe a které jednoduše
nechtějí vyjít ze svého já
a hromadí pro pár lidí a pro sebe. To se
musí znemožniti. A já bych chtěl říci,
slavná sněmovno, abychom se také jednou tázali,
jak se užilo milionových částek na podniky
družstevní, kam se poděly, jak jich bylo použito,
zdali dobře nebo špatně. Já zde nemám
osobní výtky, já na to upozorňuji
jen v zájmu věci, aby tu bylo úplně
jasno.
Musím bohužel vynechati řadu partií,
které by bylo nutno říci jasněji,
nežli snad byly řečeny, a spokojím se
tím, vážená sněmovno, když
ještě končím několika slovy na
adresu komunistů. Kolega Kopřiva zde včera
prohlásil, že demokracie se diskredituje, když
tyto daně odhlasuje. Kolega Kopřiva není
sám, byl to také kol. Kopecký v rozpočtové
debatě a jiní kolegové, kterých si
jinak osobně vážím. Slyšíme
od nich stále porady, pokyny, vyhrožování,
dráždění z jejich řad, jako by
chtěli mentorovat parlament a celou slavnou vládu.
Chci říci jedno: My nepotřebujeme nějakých
komunistických pokynů nebo porad, my jsme si úplně
soběstační, abychom bez jejich pokynů
a bez jejich porad mohli odpovídati za to, co děláme
v parlamentě a co dělá slavná vláda.
Chtěl bych říci, že komunisté
se nesmějí domnívati, že jsou už
dnes tak, jak se říká, v teple. To, co se
děje mezinárodně, to vyplývá
také z jejich vlastní diktatury komunistické.
Co bylo v Italii před několika lety, když tam
vznikl fašismus, to byl diktát komunistů, zabírání
továren, tam bylo násilí, které podnítilo
v Italii Mussoliniho a jeho postup proti komunistům a jejich
diktatuře, kterou ohrožovali celý italský
stát a národ. V Německu to bylo totéž,
také tam předcházel diktát komunistů,
kteří vyhrožovali revolucí, krveproléváním
německému národu. Přišel Hitler,
který tyto věci lámal, a dnes je tam diktatura
hitlerismu. U nás byly pokusy po převratě,
r. 1920, podráždit a přímo poštvat
národ proti dělnické třídě,
která byla rozbita jejich vlastní vinou, jejich
postupem.
A při věcech náboženských, co
vidíme ve světě? Podívejme se jen
na Mexiko, Španělsko, Rusko. Tam máme doklady,
že komunismus jde na kořen náboženské
víry, na kořen božské přirozenosti
a že nešetří nic, co stojí v cestě
ve věcech náboženských. (Hlasy: Hitlerismus
také!) Ano, hitlerismus také, jsou úplně
zajedno, bez rozdílu. Já jenom musím zdůrazniti
zde jednu věc, svůj obdiv a podiv, jak je to možné,
když lidová strana, která musí respektovat
hlasy z Říma, hlas Svatého Otce především,
tak klidně snáší postup komunistů
u nás v republice. Neříkám, že
jsou s nimi spojeni, to by byl omyl, ale říkám
jedno, že se vzdali boje proti komunismu a jsou zpátky.
To je věc velmi tragická pro jejich postup ve věcech
náboženských. Konstatuji, že tyto otázky
doposud nejsou vyřízeny, a my musíme jíti
dále, abychom prokázali celé veřejnosti
dělnické, těm masám, že nesmějí
býti tam, kde se popírá jejich lidské,
přirozené právo, že musejí jíti
do těch organisací a mas, kde je jejich náboženská
otázka řešena prakticky, rozumně a také
v zájmu státu. Končím.
Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníkovi,
jimž je p. posl. Bródy.
Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno!
Nemohu pochopiti, proč se provozuje ta dětská
hra souhlasu a nesouhlasu mezi koaličními stranami,
když každý tvor v republice již ví,
že v koalici nemůže vzniknouti taková
otázka, se kterou by vládní strany na účet
lidu nesouhlasily. Skoro dvě neděle se dohodovaly
i na účet zde předložených nových
miliardových daní, jakoby na důkaz toho,
že přece jen hájí zájmy lidu,
a konečně se nyní, jako vždy, dohodly
na tom, že ministr financí má pravdu, že
je potřebí nových miliard a že je nutno
ve formě zvýšených a nových daní
vymačkati je z chudších vrstev obyvatelstva.
Neboť nelze ukládati nová břemena na
bedra těch, kdož diktují vládě,
kdož ve skutečnosti vládnou. Nelze svaliti
nová břemena na bedra boháčů,
bankéřů, továrníků kartelářů,
neboť oni prostřednictvím koaličních
stran vládnou v republice, která je u nich zadlužena
částkou skoro 37 miliard Kč.
Proto také koalice vždy souhlasí s příkazem
vykořisťovatelů republiky a proto ten prostý
spotřebitel musí zaplatiti každou daň
i za obchodníka, i za továrníka, i za kartely,
i za banky, neboť každá daň se vždy
zakalkuluje do ceny zboží a on chtě nechtě
musí tuto cenu zaplatiti, neboť jinak nenakoupí.
Tak se platí za tabák 160 Kč, při
čemž jeho hodnota není vyšší
než 20 Kč, 40 Kč za líh, jehož
hodnota činí 3 Kč, za zápalky 30 h,
které mají hodnoty 2 h atd., za benzin, za ocet,
za cukr, za pluh a brány se platí 10 až 20krát
tolik, než kolik ve skutečnosti stojí.
Cenu všeho zboží diktuje přímo
vláda a tato cena se řídí procleným
a bezcelným dovozem zboží z ciziny podle toho,
chce-li vláda zvýšiti nebo snížiti
domácí cenu výrobků. Jinak jest tomu
s výrobky karpatoruského selského obyvatelstva.
Jejich cenu diktuje a upravuje vláda, ale v neprospěch
zemědělců.
Značná část obyvatelstva Podkarpatské
Rusi buduje na př. svou existenci na vinařství
a ovocnářství. Ale nelze získati cenu
přiměřenou lidské práci ani
u ovoce, ani u vína, neboť vláda určila
cenu našich jablek a našeho vína pod výrobní
cenou právě tím, že dovoluje dovážeti
ovoce a víno z ciziny. V první polovině letošního
roku bylo dovezeno do republiky vína v ceně 12˙3
mil. Kč. Lze se diviti, že se naše víno
nabízí litr po 1 Kč, když i nádoba
stojí 1 Kč za litr a daň z vína 1˙60
Kč, a když se za litr minerální vody
platí 3 až 5 Kč.
Pan ministr financí hodlá nyní zvýšiti
daň z vína u jakostních vín nad 14%
obsahu alkoholu na 2 Kč, čímž se vědomě
počne ničiti jakostní vinařství
na Podkarpatské Rusi jen proto, neboť každý
ví, že v Čechách a na Moravě
se jakostní víno nerodí a na Slovensku je
ho méně než u nás. O zájmy našeho
obyvatelstva se nikdo nestará, neboť pánové
z vládních stran se exponují u vlády
pouze pro svá osobní přání
a zájmy. Pan ministr dr Kalfus prohlásil
dne 10. listopadu tisku, že "daň se nesmí
dotknouti majetkové podstaty a musí býti
uhrazena jen z výnosu." To znamená: daň
se nesmí dotknouti majetkových podstat, nýbrž
musí se hraditi z výdajů. Na Podkarpatské
Rusi se to dělá tak, že pan obecní notář
slídí po každém sedláku, co si
ubožák získal za celý rok svou prací,
to pak oznámí bernímu úřadu,
který na základě toho vyměří
sedlákovi daň. Je lhostejné, je-li toto oznámení
notářovo pravdivé či nikoliv, exekutor
přijde a v přítomnosti četníků
zabéře vše, co vidí, neohlížeje
se na to, zbude-li zemědělci něco k jídlu
nebo nějaké šaty.
Jest ustanovení zákona, že jednu krávu,
jednoho koně, jednoho vepře nelze zabaviti. Ale
tento zákon na Podkarpatské Rusi neplatí;
exekutor vezme z domu chudého sedláka nejen krávu,
nýbrž i poslední podušku. Tak se, pánové,
sbírají miliony, ba i miliardy, prý na obranu
státu, ale já vás ujišťuji, že
takto sebrané miliony a miliardy nepřispějí
k ochraně republiky, nýbrž naopak ubíjejí
ducha této obrany.
Mohou lidé, nepociťující ve státě
právní bezpečnosti, býti upřímně
oddáni ochraně státu? K ochraně státu
nestačí tanky, pušky a aeroplány. K
pušce, tanku a letadlu je zapotřebí muže
oddaného svým duchem svaté věci ochrany
státu, [ ].
Při rozpočtové rozpravě se posl. Hampla
pan posl. Světlík zmínili o zpolitisování
úřadů. U nás i ten nejnižší
podúředník Čech je přesvědčen,
že jen on drží tento stát. A představte
si, pánové, osud tohoto státu, jejž
každý jeho zaměstnanec nosí na svých
bedrech nebo ve své kapse. Stát se má chlubiti
tímto svým zaměstnancem a nikoliv naopak.
To také jest následek zpolitisování
úřadů. Pan posl. Světlík
pěkně poznamenal, že tento úředník
má býti hrdý, že slouží
republice, a nikoliv, aby se republika měla chlubiti tím,
že jí tento úředník slouží.
Jest také ustanovení zákona, že vinaři
vyrábějící víno pouze pro svou
spotřebu, a to méně než 200 litrů,
neplatí daň z vína. V Čechách
a na Moravě se toto vládní nařízení
provádí, drobní vinaři mají
z něho prospěch, ale u nás na Podkarpatské
Rusi ho již finanční úřady nedbají.
Letos všichni drobní vinaři, kteří
dosud měli prospěch z výhod zmíněného
vládního nařízení, dostali
příkazy, aby zaplatili daně. Podali odvolání,
ale i odvolání byla zamítnuta.
Pokoušel jsem se osobně zakročiti i u hlavní
finanční správy. Referent, chtěje
dosíci vyšší hodnostní třídy,
počal vykládati vládní nařízení
podle svého tak, aby na Podkarpatské Rusi nemohl
nikdo býti účasten jeho výhod. Jest
přímo úžasné, že si úředníci
troufají překrucovati smysl zákona a nařízení
tak, jak sami chtějí. V této věci
jsem podal i písemný návrh ministerstvu financí,
ale považuji za svou povinnost připomenouti vládě,
že se takto šíří mezi obyvatelstvem
pocit bezpráví, když občané konající
své zákonité povinnosti nemohou požívati
zákonitých výhod. Pravda, pan referent na
hlavní finanční správě řekl,
aby se lidé proti rozhodnutí hlavní finanční
správy obrátili k nejvyššímu právnímu
soudu. Řekl to s úsměvem, neboť ví,
že prostý zemědělec, kdyby chtěl
podati žalobu k nejvyššímu soudu pro 160
Kč daně, za sepsání takové
žaloby musil by zaplatiti advokátovi nejméně
200 až 250 Kč a potom čekati 3 až 4 léta
na rozhodnutí, při čemž by musil zaplatiti
i nezákonitou daň, neboť žaloba k nejvyššímu
správnímu soudu nemá žádného
vlivu na provedení rozhodnutí hlavní finanční
správy.
Stejně si vykládají zákon i orgány
ministerstva spravedlnosti. Letos byl časopis "Russkij
Věstnik" zabaven sedmnáctkrát. Ani nejloyálnější
kritiku v našem časopise censura nepropustí,
a to nejen kritiku proti vládě, nýbrž
i kritiku náhončích vládních
stran. Když o nich něco napíšeme, censor
se hned staví na jejich obranu a zabavuje časopis.
(Posl. Révay [malorusky]: Pane kolego, Vy jste si nepřečetl
návrh zákona, neboť návrh praví,
že z 200 litrů vína není potřebí
platiti daň, a Vy říkáte, že
je zapotřebí!) Vy jste si to nepřečetl.
Již dříve bylo zde vládní nařízení
a nyní přichází zákon, který
také přiznává platnost tohoto nařízení.
(Posl. Révay [malorusky]: Ale vy jste návrh nečetl!)
Četl jsem jej dříve než Vy.
Slavná sněmovno! Rád bych přečetl
část článku, kterou užhorodská
censura ...