Chci, vážená sněmovno, jíti dále. Ve skupině úhradových osnov řešíme také otázku personální, kde státní zaměstnanci najednou dostávají cosi zpět, nepatrnou část procenta, ale zároveň se jim vyměřuje jako všem občanům také veřejná válečná přirážka na obranu státu, která zase pohltí to, co se jim eventuálně vrací ve formě vrácených srážek. To je věc, kterou nemůžeme v tu chvíli jinak formulovati. Taková je skutečnost. Jde, vážená sněmovno, o to, aby státní zaměstnanci byli ve státě aspoň poněkud relativně uspokojeni, aby nebyli drážděni, aby nebyli po případě pod dojmem, že se jejich vlastní práce neuznává a že jejich snaha o vedení státu a jeho správu je házena, jak se říká, pod stůl.

Především je zde otázka četných rodin. Poslouchal jsem s velkým zájmem projev pana předsedy lidové strany v Čechách Msgra Staška, který velmi lapidárními větami naznačil, jak je dnes významné, aby se stát věnoval rodině, aby dnes pečoval o četné rodiny zaměstnanecké a dělnické, aby se jim věnovala plná pozornost. Je to velmi krásně řečeno a nemohu najíti lepších slov, abych to lépe označil, ale musím konstatovati, že všechna tato snaha a tyto krásné projevy na konec zůstávají nepovšimnuty. Pořád se neřeší otázka dětí stát. zaměstnanců. Zavádíme vlastně více méně nuceně počet dvou dětí, poněvadž to prostě přímo diktují hospodářské poměry, aby se počet dětí omezoval. Pokud nebude tato věc napravena novou úpravou zákona, potud je všechno mluvení mlácením prázdné slámy - promiňte mně ten výraz, že ho musím užít s tohoto místa. Ale rozčiluje to přímo, když v soukromých úřadech, na př. pojišťovacích, které mám na zřeteli - nechci přímo jmenovat - jsou ženy zaměstnankyně, které mají náhodou děti a musí se věnovat jejich výchově, často ponižovány a mají horší postavení než svobodné bez dětí. To jsou přímo typické doklady, že máme mnoho řečí o rodinách a dětech, ale málo skutků. Je to dnes krásný zjev, když má rodina více než 2 děti, poněvadž je dnes jinak obvyklé, že je pouze jedno, nejvýše dvě - to už je bohužel móda dnešní společnosti. Kdybychom našli tyto rodiny, které jsou právě postiženy dnešní situací, příp. bídou a mají veliký počet dětí a mohli je náležitě odměnit, bylo by to jistě sociálním a státním činem.

Otázka pensistů je také nevyřešena, dnes o nich nemluvíme vůbec. Zasloužili se, pravda, také o stát, třebas jsou ze staré doby a nemohou za to, že sloužili Rakousku; mnozí sloužili velmi dobře i československému státu a národu a dnes, když mají svobodu, jsou jako pensisté tlačeni ke zdi. Zde je třeba podívat se na věc poněkud zblízka a upravit sociální otázku staropensistů a pensistů vůbec.

Ale chtěl bych zdůrazniti jak se svého stanoviska, tak se stanoviska klubu, jehož jsem členem, jedno: Ve státních úřadech nám doposud chybí nestrannost. Ať se díváte kamkoli, narážíte na stranickost a politickou legitimaci, a tento systém je největším škůdcem našeho státu. Nejhorší, co může postihnout občany a je znepokojovat, je, když se jim na úřadech nedostává rovnocenného zastoupení nebo zastání a stejných informací a pokynů jako jiným. To se týká zejména berních úřadů, kde často nemajetný, chudobný občan přichází zdaleka z venkovské chaloupky, z dědiny do města, kde utrácí poslední groš za cestu a za dráhu, a odchází roztrpčen, poněvadž se k němu úřad zachoval velmi netakticky. To jsou dnes, bohužel, velmi husté případy, které slyšíme od poplatníků. Nebo se stanou případy, že ti, kteří by rádi platili, ale nemohou, jsou šikanováni dvojnásob, zatím co na ty, kteří ulijí peníze stranou a mají tajné úspory - je to neviditelné - se nemůže. Takový domkář, chalupník, který má poslední kozu v chlévě, se exekvuje, tam je bezohlednost přímo hrubá, ale na velké pány, kde jsou akcie a podniky a peníze ulity za hranicemi, se chodí v rukavičkách. Tento dvojí loket se nemůže trvale trpět. Musíme naléhat na to, abychom odstranili nelibost, která se týká také vybírání daní a způsobu státního hospodářství.

Zamezit politiku v úřadech je také věcí zaměstnanců státních. Slýchám od stát. zaměstnanců, s nimiž jsem každou chvíli ve styku, jak těžce nesou, že nepostupují, ač mají výbornou kvalifikaci a výborné schopnosti, zatím co jejich kolega, který je méně kvalifikován a méně schopný, postupuje a je jmenován, kdežto druzí musí čekat, až někdo případně zemře. To není případ ojedinělý, to je, bohužel, systém. Máme jej ještě na železnicích, na poštách a také u jiných státních úřadů. Musím říci, že na př. na drahách nemůže dostat krumpáč, kdo nemá legitimaci po příp. červenou - promiňte mně ten výraz. Mám, pánové, zjištěno ve stát. dílnách v Jihlavě, v Brně-Heršpicích a Mor. Ostravě-Přívoze, že bez legitimace nemůže dostat dělník ani nejpodružnější práci. A teď se řekne: rovnocennost v placení daní a ve stát. povinnostech. To není rovnocennost, to je prostě povinnost; služba na vojně, platit daně - to je rovnocennost, ale výhody státu berou pouze někteří vybraní jednotlivci, a to je veliká chyba. Také zde musí nastat náprava, abychom zavčas odstranili jednostrannou nespokojenost a nelibost v řadách veřejných a státních zaměstnanců.

Co se týče daní, chtěl bych se speciálně dotknout jen některých, poněvadž, bohužel, nemám času rozbírat všechno podrobně. Mám za to, že je velká chyba, že zdražujeme minerální vody. Je potěšitelný zjev, ze mládež dnes po většině nepije alkoholu, nýbrž velmi hojně minerální vody. Zjistil jsem ve svém kraji, ve Vizovicích a Zlíně, v okolí Baťových závodů, kde jsou pravidelné výdělky (Předsednictví převzal místopředseda Košek.), že mládež, i ta nejmladší, která pracuje v továrně, popíjí při zábavách, kterých je tam velmi hojně, minerální vodu. Je to dobrá věc. Football a hry jsou dnes běžnou zábavou mládeže a tu právě při těchto hrách nepopíjí mládež alkohol, nýbrž minerální vody. Mám za to, že se zde dotýkáme velmi citelně kapes nejchudších dělníků a mládeže, která bude postižena dvojnásob, a to je jistá porucha v systému výchovy a dobrého postupu vůči mladým dělníkům a zaměstnancům.

Zdražení piva se zase dotýká větší části dělníků, kteří konají těžkou práci. Pamatuji se, když jsem byl nedávno na prohlídce skláren na Karlovarsku a na Valašsku, že dělník u pece je vysvlečen z kabátu, ale potí se stále při horké peci a musí tedy něco popíjet, aby se posilnil a udržel si sílu. Otázka zdražení piva se tedy velkou měrou dotýká pracujících lidí; kdo má peněz dost, koupí si dražší pivo nebo jiný nápoj, to už nehraje velkou úlohu, ale u lidí pracujících je to veliké břemeno, které musí nésti.

Přicházím, vážená sněmovno, k otázce příspěvku na obranu státu z mimořádných zisků, pak k otázce kartelů atd. Bylo zde včera trochu diskuse s p. posl. Touškem, který vystoupil na obranu kartelů proti syndikátům a proti řízenému hospodářství. Chtěl bych konstatovat, že doposud není mezi námi jasno, co je přesně řečeno řízené hospodářství státní, co jsou syndikáty a kartely, jaký mají úkol a jak se formují. Je fakt, vážení, že když se tvoří syndikát, který má býti náhražkou řízeného hospodářství státního, přijímáme do něho lidi, kteří jsou založeni liberálně, mají starou školu a starou psychosu, tedy založeni hodně sobecky liberálně. V tom je to minus nového systému syndikátního, že nemůžeme najíti nové lidi, aby se chopili nové myšlenky nezatíženi starou mentalitou a starým liberalismem. Zde je ovšem úkolem vlády, aby regulovala, aby znemožňovala osobní výstřelky, aby zamezila zisk ze syndikátů pro určité osoby a obrátila jej ve prospěch celku. I v tom, myslím, by byl hlavní účel syndikátů. Že se dnes kartely ještě někomu líbí, to je jeho osobní věc, a jsem velmi rád, že jsme jako hnutí křesťansko-sociální už dávno před válkou hlásali názor proti kartelům, proti korupčním mamutím podnikům které ohrožovaly lidskou společnost. Padají-li dnes tyto podniky, je to v zájmu věci a také v zájmu národa.

Máme zde ovšem řadu věcí, které se dají ještě jinak osvětlit. Otázka státních podniků, lázní, uhelných dolů atd. Tady se velmi často mluvilo o socialisaci velkých dolů a podniků. Jsme už od toho hodně daleko. Před 20 lety jsme měli v revolučním parlamentě zvláštní socialisační výbor, který se zabýval otázkou socialisace různých přírodních bohatství, ať jsou to rudy, uhlí nebo minerální vody. Jsme, bohužel, velmi zpátky od té doby, vlastně jsme klesli. Dnes vidíme, že si vláda netroufá o té otázce ani mluvit, zatím co uhelní těžaři velmi se bijí proti horníkům, když se jedná o malou drahotní výpomoc nebo o výpomoc vůbec. Boj horníků, který se odehrává v těchto dnech, velmi svědčí o tom, jak velmi sobecky postupují majitelé přírodních bohatství na úkor státu a jeho občanstva. My jsme se hádali přímo několik nocí a dní, abychom vytloukli několik procent na velkých, milionových úsporách, které získali uhelní podnikatelé na dělnické práci a na státních výhodách. Věc se vyřešila dobře, uspokojivě, smírně, ale jenom tím, že dělníci ustoupili na nejzazší mez trpělivosti a své vůle, ve prospěch státu. Jen proto se věc mohla vyřešit.

Otázka družstevních podniků se zde také nadhodila. Znám ty otázky velmi dobře z praxe a bohužel musím jedno konstatovati na všechny strany bez rozdílu. Družstevní podniky doposud nejsou také vedeny v zájmu veřejném, v zájmu státním. Také tam sedí jisté kamarily, které se tam zazobaly, které si družstva spachtovaly pro sebe a které jednoduše nechtějí vyjít ze svého já a hromadí pro pár lidí a pro sebe. To se musí znemožniti. A já bych chtěl říci, slavná sněmovno, abychom se také jednou tázali, jak se užilo milionových částek na podniky družstevní, kam se poděly, jak jich bylo použito, zdali dobře nebo špatně. Já zde nemám osobní výtky, já na to upozorňuji jen v zájmu věci, aby tu bylo úplně jasno.

Musím bohužel vynechati řadu partií, které by bylo nutno říci jasněji, nežli snad byly řečeny, a spokojím se tím, vážená sněmovno, když ještě končím několika slovy na adresu komunistů. Kolega Kopřiva zde včera prohlásil, že demokracie se diskredituje, když tyto daně odhlasuje. Kolega Kopřiva není sám, byl to také kol. Kopecký v rozpočtové debatě a jiní kolegové, kterých si jinak osobně vážím. Slyšíme od nich stále porady, pokyny, vyhrožování, dráždění z jejich řad, jako by chtěli mentorovat parlament a celou slavnou vládu. Chci říci jedno: My nepotřebujeme nějakých komunistických pokynů nebo porad, my jsme si úplně soběstační, abychom bez jejich pokynů a bez jejich porad mohli odpovídati za to, co děláme v parlamentě a co dělá slavná vláda.

Chtěl bych říci, že komunisté se nesmějí domnívati, že jsou už dnes tak, jak se říká, v teple. To, co se děje mezinárodně, to vyplývá také z jejich vlastní diktatury komunistické. Co bylo v Italii před několika lety, když tam vznikl fašismus, to byl diktát komunistů, zabírání továren, tam bylo násilí, které podnítilo v Italii Mussoliniho a jeho postup proti komunistům a jejich diktatuře, kterou ohrožovali celý italský stát a národ. V Německu to bylo totéž, také tam předcházel diktát komunistů, kteří vyhrožovali revolucí, krveproléváním německému národu. Přišel Hitler, který tyto věci lámal, a dnes je tam diktatura hitlerismu. U nás byly pokusy po převratě, r. 1920, podráždit a přímo poštvat národ proti dělnické třídě, která byla rozbita jejich vlastní vinou, jejich postupem.

A při věcech náboženských, co vidíme ve světě? Podívejme se jen na Mexiko, Španělsko, Rusko. Tam máme doklady, že komunismus jde na kořen náboženské víry, na kořen božské přirozenosti a že nešetří nic, co stojí v cestě ve věcech náboženských. (Hlasy: Hitlerismus také!) Ano, hitlerismus také, jsou úplně zajedno, bez rozdílu. Já jenom musím zdůrazniti zde jednu věc, svůj obdiv a podiv, jak je to možné, když lidová strana, která musí respektovat hlasy z Říma, hlas Svatého Otce především, tak klidně snáší postup komunistů u nás v republice. Neříkám, že jsou s nimi spojeni, to by byl omyl, ale říkám jedno, že se vzdali boje proti komunismu a jsou zpátky. To je věc velmi tragická pro jejich postup ve věcech náboženských. Konstatuji, že tyto otázky doposud nejsou vyřízeny, a my musíme jíti dále, abychom prokázali celé veřejnosti dělnické, těm masám, že nesmějí býti tam, kde se popírá jejich lidské, přirozené právo, že musejí jíti do těch organisací a mas, kde je jejich náboženská otázka řešena prakticky, rozumně a také v zájmu státu. Končím.

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi, jimž je p. posl. Bródy.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno!

Nemohu pochopiti, proč se provozuje ta dětská hra souhlasu a nesouhlasu mezi koaličními stranami, když každý tvor v republice již ví, že v koalici nemůže vzniknouti taková otázka, se kterou by vládní strany na účet lidu nesouhlasily. Skoro dvě neděle se dohodovaly i na účet zde předložených nových miliardových daní, jakoby na důkaz toho, že přece jen hájí zájmy lidu, a konečně se nyní, jako vždy, dohodly na tom, že ministr financí má pravdu, že je potřebí nových miliard a že je nutno ve formě zvýšených a nových daní vymačkati je z chudších vrstev obyvatelstva. Neboť nelze ukládati nová břemena na bedra těch, kdož diktují vládě, kdož ve skutečnosti vládnou. Nelze svaliti nová břemena na bedra boháčů, bankéřů, továrníků kartelářů, neboť oni prostřednictvím koaličních stran vládnou v republice, která je u nich zadlužena částkou skoro 37 miliard Kč.

Proto také koalice vždy souhlasí s příkazem vykořisťovatelů republiky a proto ten prostý spotřebitel musí zaplatiti každou daň i za obchodníka, i za továrníka, i za kartely, i za banky, neboť každá daň se vždy zakalkuluje do ceny zboží a on chtě nechtě musí tuto cenu zaplatiti, neboť jinak nenakoupí. Tak se platí za tabák 160 Kč, při čemž jeho hodnota není vyšší než 20 Kč, 40 Kč za líh, jehož hodnota činí 3 Kč, za zápalky 30 h, které mají hodnoty 2 h atd., za benzin, za ocet, za cukr, za pluh a brány se platí 10 až 20krát tolik, než kolik ve skutečnosti stojí.

Cenu všeho zboží diktuje přímo vláda a tato cena se řídí procleným a bezcelným dovozem zboží z ciziny podle toho, chce-li vláda zvýšiti nebo snížiti domácí cenu výrobků. Jinak jest tomu s výrobky karpatoruského selského obyvatelstva. Jejich cenu diktuje a upravuje vláda, ale v neprospěch zemědělců.

Značná část obyvatelstva Podkarpatské Rusi buduje na př. svou existenci na vinařství a ovocnářství. Ale nelze získati cenu přiměřenou lidské práci ani u ovoce, ani u vína, neboť vláda určila cenu našich jablek a našeho vína pod výrobní cenou právě tím, že dovoluje dovážeti ovoce a víno z ciziny. V první polovině letošního roku bylo dovezeno do republiky vína v ceně 12˙3 mil. Kč. Lze se diviti, že se naše víno nabízí litr po 1 Kč, když i nádoba stojí 1 Kč za litr a daň z vína 1˙60 Kč, a když se za litr minerální vody platí 3 až 5 Kč.

Pan ministr financí hodlá nyní zvýšiti daň z vína u jakostních vín nad 14% obsahu alkoholu na 2 Kč, čímž se vědomě počne ničiti jakostní vinařství na Podkarpatské Rusi jen proto, neboť každý ví, že v Čechách a na Moravě se jakostní víno nerodí a na Slovensku je ho méně než u nás. O zájmy našeho obyvatelstva se nikdo nestará, neboť pánové z vládních stran se exponují u vlády pouze pro svá osobní přání a zájmy. Pan ministr dr Kalfus prohlásil dne 10. listopadu tisku, že "daň se nesmí dotknouti majetkové podstaty a musí býti uhrazena jen z výnosu." To znamená: daň se nesmí dotknouti majetkových podstat, nýbrž musí se hraditi z výdajů. Na Podkarpatské Rusi se to dělá tak, že pan obecní notář slídí po každém sedláku, co si ubožák získal za celý rok svou prací, to pak oznámí bernímu úřadu, který na základě toho vyměří sedlákovi daň. Je lhostejné, je-li toto oznámení notářovo pravdivé či nikoliv, exekutor přijde a v přítomnosti četníků zabéře vše, co vidí, neohlížeje se na to, zbude-li zemědělci něco k jídlu nebo nějaké šaty.

Jest ustanovení zákona, že jednu krávu, jednoho koně, jednoho vepře nelze zabaviti. Ale tento zákon na Podkarpatské Rusi neplatí; exekutor vezme z domu chudého sedláka nejen krávu, nýbrž i poslední podušku. Tak se, pánové, sbírají miliony, ba i miliardy, prý na obranu státu, ale já vás ujišťuji, že takto sebrané miliony a miliardy nepřispějí k ochraně republiky, nýbrž naopak ubíjejí ducha této obrany.

Mohou lidé, nepociťující ve státě právní bezpečnosti, býti upřímně oddáni ochraně státu? K ochraně státu nestačí tanky, pušky a aeroplány. K pušce, tanku a letadlu je zapotřebí muže oddaného svým duchem svaté věci ochrany státu, [ ].

Při rozpočtové rozpravě se posl. Hampla pan posl. Světlík zmínili o zpolitisování úřadů. U nás i ten nejnižší podúředník Čech je přesvědčen, že jen on drží tento stát. A představte si, pánové, osud tohoto státu, jejž každý jeho zaměstnanec nosí na svých bedrech nebo ve své kapse. Stát se má chlubiti tímto svým zaměstnancem a nikoliv naopak. To také jest následek zpolitisování úřadů. Pan posl. Světlík pěkně poznamenal, že tento úředník má býti hrdý, že slouží republice, a nikoliv, aby se republika měla chlubiti tím, že jí tento úředník slouží.

Jest také ustanovení zákona, že vinaři vyrábějící víno pouze pro svou spotřebu, a to méně než 200 litrů, neplatí daň z vína. V Čechách a na Moravě se toto vládní nařízení provádí, drobní vinaři mají z něho prospěch, ale u nás na Podkarpatské Rusi ho již finanční úřady nedbají. Letos všichni drobní vinaři, kteří dosud měli prospěch z výhod zmíněného vládního nařízení, dostali příkazy, aby zaplatili daně. Podali odvolání, ale i odvolání byla zamítnuta.

Pokoušel jsem se osobně zakročiti i u hlavní finanční správy. Referent, chtěje dosíci vyšší hodnostní třídy, počal vykládati vládní nařízení podle svého tak, aby na Podkarpatské Rusi nemohl nikdo býti účasten jeho výhod. Jest přímo úžasné, že si úředníci troufají překrucovati smysl zákona a nařízení tak, jak sami chtějí. V této věci jsem podal i písemný návrh ministerstvu financí, ale považuji za svou povinnost připomenouti vládě, že se takto šíří mezi obyvatelstvem pocit bezpráví, když občané konající své zákonité povinnosti nemohou požívati zákonitých výhod. Pravda, pan referent na hlavní finanční správě řekl, aby se lidé proti rozhodnutí hlavní finanční správy obrátili k nejvyššímu právnímu soudu. Řekl to s úsměvem, neboť ví, že prostý zemědělec, kdyby chtěl podati žalobu k nejvyššímu soudu pro 160 Kč daně, za sepsání takové žaloby musil by zaplatiti advokátovi nejméně 200 až 250 Kč a potom čekati 3 až 4 léta na rozhodnutí, při čemž by musil zaplatiti i nezákonitou daň, neboť žaloba k nejvyššímu správnímu soudu nemá žádného vlivu na provedení rozhodnutí hlavní finanční správy.

Stejně si vykládají zákon i orgány ministerstva spravedlnosti. Letos byl časopis "Russkij Věstnik" zabaven sedmnáctkrát. Ani nejloyálnější kritiku v našem časopise censura nepropustí, a to nejen kritiku proti vládě, nýbrž i kritiku náhončích vládních stran. Když o nich něco napíšeme, censor se hned staví na jejich obranu a zabavuje časopis. (Posl. Révay [malorusky]: Pane kolego, Vy jste si nepřečetl návrh zákona, neboť návrh praví, že z 200 litrů vína není potřebí platiti daň, a Vy říkáte, že je zapotřebí!) Vy jste si to nepřečetl. Již dříve bylo zde vládní nařízení a nyní přichází zákon, který také přiznává platnost tohoto nařízení. (Posl. Révay [malorusky]: Ale vy jste návrh nečetl!) Četl jsem jej dříve než Vy.

Slavná sněmovno! Rád bych přečetl část článku, kterou užhorodská censura ...