Tedy tomuto názoru na politickou morálku, která vyplývá z dnešní praktické německé politiky, se nepodivíme, když si uvědomíme, že ve své zahraniční politice Německo hlavním instrumentem učinilo nedržení daného slova a nedodržování uzavřených smluv.

Třetí etapa německého poválečného výboje běží po dvojí koleji. Podle dnešních hospodářů Německé říše domáhá se Německo kolonií, poněvadž tvrdí, že potřebuje suroviny, že potřebuje obživy pro svoje lidi a že potřebuje udržeti pracovní tempo při svém 48 hodinovém pracovním týdnu. Ale podle bible národního socialismu, podle knihy "Mein Kampf", ve které se praví: "Zastavíme věčný pochod Germánů na jih a západ Evropy a vrhneme své pohledy k východu" - nastupuje Německo svou cestu k východu, svůj Drang nach Osten, uskutečňuje nebo chce uskutečňovati jakýsi velký napoleonský sen, podložený velmi reálními potřebami, jako je nafta, obilí, jižní moře, Bagdad, Cařihrad. Tato touha po prostoru v Evropě odpovídá německému národnímu ideálu a znamená národní sen, jemuž se má všecko obětovati. Proto Německo s těmito dvěma požadavky teritoriální úpravy, totiž kolonií a prostoru v Evropě, eskamotuje podle okamžité situace, ale nevzdává se ani jednoho ani druhého. Jakýkoliv ústupek v centrální Evropě by nenasytil Německo a Němci by i nadále chtěli kolonie, neboť splnění jednoho požadavku je hospodářsky posílí k požadavku druhému. Z toho však plyne, že při zdůrazňování práv sudetskoněmeckého obyvatelstva nejde kancléři Hitlerovi a Německé říši o budoucnost sudetských Němců. Jde o velkorysejší plán. Československo je první bariérou v cestě na východ. Požadavek autonomie není tu pro krásné oči sudetských Němců, nýbrž jako záminka, jako operační base. Ani tato autonomie nebyla by cílem, nýbrž jenom východiskem velkoněmecké politiky a nepřinesla by klid Evropy. Tuto politiku, nepřátelskou proti Československu, by pan kancléř Hitler dělal, i kdyby nebylo jediného Němce na území Československé republiky. S tohoto hlediska byly a jsou tedy motivy německé politiky vždycky protičeské a protislovanské. Ušlechtilé německé myšlení ze školy latinského osvícenského ducha a benediktinské citové školy bylo zatlačeno zásadami nietscheovského arijského rasismu, jemuž, zdá se, naprosto nevadí spojenectví s nearijským Japonskem a zavedena nejen hospodářská, nýbrž i myšlenková autarkie, jež se domnívá, že velký národ může prospívati i v kulturní a myšlenkové uzavřenosti.

O německém postoji proti Československu svědčila již skutečnost, že hned v prvním prohlášení říšského kancléře Hitlera bylo vypuštěno Československo ze seznamu zemí, vůči nimž nemá Německo územní požadavky. Naší oficielní politice dlouho byl Svaz národů nade vše. Ale Německo nikdy neopustilo své vůdčí heslo "Deutschland über alles". Německé evropské výboje jsou namířeny dvojím směrem: jednak na sever od Karpat, jednak jižně od nich. Cesta první směřuje k Ukrajině směrem od Baltického moře k moři Černému, tedy starými kolonisačními cestami německých křižáků a rytířů. Předpokládá pohlcení baltických států a obklíčení Polska Německem, a dále pak buď s ním anebo proti němu. Cesta druhá, toť obnova Mitteleuropy, při čemž dosavadní svobodné státy by byly k německé velmoci připojeny v různém stupni poddanství, Československo patrně jako provincie. Zatím snaží se Německo isolovati své sousedy od jejich přátel podle zásady, že válce se má brániti nikoliv obecným paktem o neútočení, nýbrž pakty dvoustrannými. Tak by Německo mělo se svými sousedy pakty o neútočení na různé doby a nemohlo by býti napadeno. Samo však, kdyby s některým sousedem již pakt neuzavřelo nebo vypovědělo, mohlo by na něj zaútočiti a on by ve své isolaci a zbaven spojenců byl mu vydán na pospas.

V otázce menšinové Československo stále zdůrazňuje, že uznává své závazky z mírových smluv a dozor Společnosti národů nad svou menšinovou politikou. Německo však ve svém odporu proti obecným paktům chce prostřednictvím diplomatického nátlaku vytvořiti situaci takovou, aby naše menšinová politika byla podřízena jeho vlastnímu dozoru. I když by šlo o dvoustranný pakt, jenž by formálně respektoval naši státní svrchovanost a zaváděl formální reciprocitu, nemůžeme na takové požadavky přistoupiti. Ani příklad podobné dohody mezi Německem a Polskem z 5. list opadu 1937 neopravňuje nás k žádným ilusím. I když podle této dohody jsou zaručena národní práva individuální, nikoli jako politická práva kolektivních národních složek, přece jen fakticky provádění menšinových práv pro Poláky v Německu daleko nedosahuje toho, co mají Němci v Polsku. My se nemůžeme vzdát našich spojeneckých svazků, poněvadž nic nás neopravňuje k důvěře v německý podpis a v závazky Němci převzaté. Německo ukázalo, že je nepřítelem všech svých sousedů, na jejichž území jsou větší neb menší německé minority. Veřejně prohlašuje, že se nechce dotknouti státní svrchovanosti těchto států, avšak skrytými silami pracuje k tomu, aby všude v sousedství tvořila se německá iredentistická hnutí, jež by volala nejdříve po autonomii a pak po úplném odtržení od dosavadního státního celku. Německo chce býti ex obligo a vy volává při tom v celé Evropě a podél celé své hranice neklid, nepokoj a vnitřní odbojná hnutí u svých sousedů, čímž je rušena konsolidace politická i hospodářská a mír a klid Evropy. Tento postup byl zaveden jako nová forma politického zápasu podle pokynů, jež pro národně-socialistickou stranu vydal její zahraničně-politický úřad péčí pp. Rosenberga a ministra Goebbelse. Podle těchto pokynů mají také volby v kterémkoli evropském území mimo říši, obývaném německým obyvatelstvem, míti ráz plebiscitu a má se za tím účelem vybudovat velké jednotné německé hnutí v takových státech. Na cestě za svými cíli vedlo Německo proti nám jen od jara t. r. tři velké nepřátelské tiskové kampaně, kde buď nás vydávalo za bolševický stát, nebo za stát, nakládající surovým způsobem se svými menšinami - nebo lépe řečeno, s t. zv. sudetskoněmeckou stranou. Po této německé tiskové průpravě přikročilo Německo nyní i k diplomatickému útoku. Při poslední tiskové kampani zůstalo Německo úplně isolováno; nikdo se nepřipojil, nebere to patrně už nikdo vážně. Avšak bylo na místě se co nejdůrazněji ohraditi proti německému úřednímu postupu po událostech v Teplicích-Šanově (Tak jest!), neboť bylo nutno se ohraditi nejen proti tónu německé tiskové kampaně, nýbrž také proti zasahování do našich vnitřních záležitostí, jak to vypadalo z postupu německé úřední tiskové kanceláře. Vyřízení zákroku našeho vyslance v Berlíně, resp. úřední zpráva o tom vydaná je novým vměšováním se do našich vnitřních záležitosti. Nemáme důvodu věřit, že odpověď pana ministra Neuratha našemu vyslanci p. dr Mastnému byla tak briskní, jak o tom referovala německá úřední místa. Já jsem v tom směru s poslanci nár. sjednocení podal dotaz na pana ministra zahraničí a odpovědělo Deutsches Nachrichten-Bureau a německý časopis "Der Angriff" zajímavou větou: "Německo nezapomene na žádného Němce, ani ne na Němce v Československu!" Myslím, že můžeme poděkovat za otevřenost této mluvy, která vměšování se do cizích zahraničních poměrů činí zásadou německé politiky. Sousedé Německa, nejen Československo, také Belgie, Holandsko, Dánsko, ale také Francie a Polsko vědí po tomto prohlášení, na čem jsou, a jakou váhu mohou klást na německé smlouvy a podpisy.

Je patrně v duchu uvedeného prohlášeni, docházejí-li zprávy, že na cizím státním území seskupují se němečtí příslušníci našeho státu, aniž by pozbyli našeho státního občanství, v zahraniční brigády sudetských Němců. Tyto oddíly mají velitele, zbraně, cvičiště, patrně i budovy a skladiště, musejí tedy míti i dostatečné finance a souhlas státu, na jehož území se formují.

V duchu své výbojné politiky přednesl pan kancléř Hitler své požadavky vůči Československu nejdříve svému spojenci Italii a pak prostřednictvím lorda Halifaxe Anglii. Situace je vážná z toho důvodu, poněvadž Československo už není jenom předmětem mezinárodního zájmu, nýbrž dokonce mezinárodních jednání, která se dosud dějí o nás - bez nás. Pan kancléř Hitler předložil svému italskému spojenci požadavky v tom směru, že Německo jest ochotno ponechati Italům volnou ruku ve Středozemním moři a ve Španělsku, jestliže Italie přistoupí na jeho tři postuláty, které se týkají 1. kolonií, 2. Rakouska, 3. Československa. Pokud se týká Rakouska, chce Německo žádati celní a měnovou unii a chce žádati, aby nár. socialisté přišli do rakouské vlády. Pokud se týká Československa, Německo žádá autonomii t. zv. sudetského území.

Ale je další historie jednání mezi Německem a lordem Halifaxem. Tu musíme především říci, že tato německá gesta jednání s Italií a jednání s Anglií jsou namířena proti nám a proti integritě našeho teritoria a že jsou nepřátelskými gesty. Nevíme však, pokud Italie a Anglie nás vyrozuměly dříve o těchto jednáních, než do nich vstoupily, a kdyby tomu tak bylo, že jsme nebyli dříve upozorněni, pak bychom musili pokládati tuto věc za akt určité nevlídnosti.

Podle mého názoru jest úkolem této slavné sněmovny, aby se svým hlasem ohradila proti jakémukoliv mezinárodnímu jednání, při němž zájmy Československa nebo integrita by pokládala za projev nevlídnosti dohodování jiných stran o těchto věcech bez našeho vědomí a bez našeho souhlasu.

S tím větším zájmem uvítáme všichni návštěvu francouzského ministra zahraničí p. Delbose, o jehož politice víme, že se snaží ztotožňovati i v této věci stanovisko Francie a Československa a že je representantem státu, v jehož solidaritu věříme, ať jest jeho vláda jakákoliv a ať je vláda jakákoliv v Československé republice.

Myslím, že nemůžeme se v plném rozsahu přikloniti k optimismu levicového tisku československého, který absolutně bagatelisuje kampaň, která byla v Anglii vyvolána v časopisu "Times". Myslím, že takové podceňování by nebylo na místě, i když víme, že za tímto listem nestojí oficielní vláda, poněvadž na druhé straně jest jasno, že "Times" je listem, který representuje do značné míry veřejné mínění anglické, že za ním stojí určitá politická skupina, ve které jsou aktivní ministři dnešní vlády, jako pan ministr S. Hoare, K. Wood, John Simon, že jsou za nimi určité kruhy z City, jež chystají právě půjčku Německu. Víme, že za tuto kampaň, která spočívala v tom, že říkala, ať se Německu ponechá volná ruka v centrální Evropě, když se za to zaváže na 10 let odložit své koloniální požadavky, se staví i význačný anglický týdeník "Observer" se svým renomovaným redaktorem panem Garvinem, který prohlásil dokonce, že byla chyba, že už mírovou smlouvou nebyl proveden anšlus s Rakouskem, a že mohl býti na 25 let mír zaručen, kdyby se byly všechny německé složky v Evropě spojily v jeden stát.

Musíme si položit otázku - a klademe si ji - mělo-li naše diplomatické zastoupení v Londýně předem jakékoliv zprávy o věcech, které se chystají, a o jednáních, která byla. a zároveň si musíme položit otázku, měla-li vůbec od převratu jakýkoliv úspěch naše propaganda na anglické půdě, jíž patrně v tomto prostředí chybí soustavnost a účinnost a jež patrně nepoužívala prostředků a argumentů, jež v Anglii platí. Víme, že Anglie dělala po staletí politiku arbitráže v Evropě, že vždy chtěla pomáhat poraženému a brzdit vítěze. Víme, že tato anglická politika byla teprve smlouvou Německa s Japonskem otřesena ve svých základech, ačkoliv od r. 1920 do r. 1934 Anglie podle zásad této své arbitrážní politiky stavěla se vlastně v podstatě vždy proti Francii. Teprve smlouvou Japonska s Německem vytvořila se nová situace a jestliže "Times" a "Observer" ještě dnes tlumočí názory arbitrážně vychovaného veřejného mínění anglického, tedy přece jen v dnešní frontě anglické a francouzské politiky vidíme, že tradiční a staletá anglická politika arbitráže dnes poznává, že je okamžik, kdy i Anglie musí přiznat barvu. Chápeme nervositu Anglie, když si uvědomí, že zároveň má stejně aktuální problém dálného Orientu, Středozemního moře a Severního moře, a rozumíme tomu, že by se ráda zbavila problémů jiných, které se jí zdánlivě přímo nedotýkají, třeba na účet někoho jiného. Byla-li však listem "Times" položena otázka, nenese-li Československo odpovědnost za dnešní stav ve střední Evropě, odpovídáme: Nikoliv, ani v nejmenším Odpovědnost nesou v Evropě všichni ti, kdo z mylných předpokladů dělali od války soustavnou politiku ustupování a nadbíhání Německu, ačkoliv Německo už od Janovské konference budovalo v Evropě frontu revisionistických států a se stavem, vytvořeným mírovými smlouvami, se nikdy nesmířilo, ani za své éry socialistické, ani za vlády centra, ani za éry nár. socialistické. Odpovědnost tuto má i ta anglická politika, jež v tradiční touze hrát v Evropě roli rozhodčího, pomohla Německu k růstu, jehož tempo ji samotnou nemile překvapilo.

Anglie není zasažena jen německými koloniálními požadavky, je zasažena i evropským německým výbojem, neboť volná německá cesta k Drangu nach Osten znamená pro Anglii ohrožení jejích zájmů v blízkém Orientě a ve Středozemním moři. Tomuto německému pochodu na východ my dveře neotevíráme, nýbrž zavíráme a anglická politika i anglické veřejné mínění měly již dosti příležitostí se o tom přesvědčit.

Anglická politika a anglické veřejné mínění mohou dnes jistě dobře posoudit, není-li ve hře širší evropský zájem a také jejich vlastní zájem a zájem světového míru, řeklo-li Německo lordu Halifaxovi, že v duchu své zásady o dvoustranných dohodách chce s Anglií jednat o koloniích, ale o československé otázce jen s Československem, a řeklo-li to se skrytým přáním, aby Anglie Československo k takovému jednání v isolovaném postavení donutila.

Dovodil jsem, že otázka zdejších německých menšin není tím, co výhradně určuje přátelský nebo nepřátelský postoj Německa k Československu. Pan dr Rosche by šířil zbytečné sebevědomí ve své straně, kdyby podle toho chtěl zařizovat její politiku. Postoj Německa k Československu určují celkové velké koncepce německé zahraniční politiky, jejichž základní linie není dána počtem nebo postavením zdejší německé menšiny. Nejsme to my, menší stát, jenž určuje vzájemný poměr, chcete-li - jeho temperaturu, nýbrž je to Německo jako velmoc.

Dále v hranicích tohoto státu i za jeho hranicemi nesmí se zapomínati, že hlavním a stěžejním úkolem tohoto státu není starost o jinonárodní menšiny nebo tvoření nějakého nového systému podle švýcarského vzoru také ne jakékoliv napodobování starého. Rakouska, na něž se vždycky s té neb oné strany leckdos mylně odvolává. Nesmíme zapomínati, že Rakousko vzniklo ze svobodných smluv jednotlivých zemí a že bylo národnostním státem. Ale my jsme vznikli z války a z branné revoluce a vznik tohoto státu, historie našeho národa a mírové smlouvy určily, abychom ve střední Evropě byli národním státem československým, kde by národní myšlenka československého národa byla státní myšlenkou, kde by zájem československého národa byl státním zájmem, kde program československého národa je a musí býti programem a ideou tohoto státu. Jen tak má smysl a účel tento stát. Evropa nepotřebuje nového Švýcarska, ale v zájmu svého klidu a rovnováhy sil potřebuje náš stát jako západní hráz Slovanstva a bašty proti pangermánskému výboji na východ. (Tak jest!) Tak mají o nás zájem evropské velmoci. Všem evropským velmocem jsme zázemím. Na tomto kuse půdy jsou křižovatky cest od západu na východ a v tom je naše síla, v tom je síla našich hranic, nejen v článku XIX Paktu o Svazu národů, jenž nedopouští jednání o těchto hranicích bez naší účasti. Naše hranice jsou hranicemi klidu a míru v Evropě. S nimi by zmizel také klid velmocí v evropském vnitrozemí.

A na této skutečnosti by nemohla změniti ničeho ani jakákoliv nová mezinárodní konference, kterou by chtěly dosáhnouti snad Německo a možná i některé politické kruhy anglické.

Pan dr Rosche, slavná sněmovno, prohlásil, že rozdíl mezi německou a československou politikou je rozdílem generačním, že v německé politice nastoupila nová generace. Snad má pan dr Rosche pravdu, ale v jednom se nesmí nikdo na německé straně mýliti. Jsou otázky a jsou ideály, na nichž není rozdílu mezi generacemi. Jako příslušník mladší generace politické mohu snad prohlásiti, že tato generace stejně jako předcházející generace s posvátnou úctou zachová nedotčeny určité oblasti v politice a životě svého národa: nedotknutelnost ústavního uspořádání národního státu československého a nedotknutelnost jeho hranic.

Jestliže si problém československých hranic s hlediska německého výboje na východ a z celkového evropského hlediska uvědomují dnes nejen naši vojenští spojenci, nýbrž i velmoci, které dosud říkaly, že nemají zájmu na středoevropském problému, uvědomí si ho zajisté v plném rozsahu i naši spojenci z Malé dohody, takt že na základě tohoto poznání by se posléze ze spojenců politických stali i skutečnými spojenci vojenskými.

Ve své politice vnitřní i zahraniční a ve i své propagandě zbavme se už onoho kulpabilismu a flagelantství, jež hledají za vše vinu jen v nás a jsou ochotny k novým a novým obětem pod heslem: raději ublížit vlastním, jen aby cizí byli spokojeni. Sami. resp. naše oficielní politika, jsme tak často mluvili o novém Švýcarsku a tvrdili jsme, že dáváme Němcům více, než jim patří. Ale tím jsme sami porušovali mírové smlouvy, tím jsme sami pomáhali bourat stav jimi vybudovaný a tím jsme sami o třásali basí, na níž je právní existence tohoto státu založena. Ostatně nikdo nemá právo jménem národa dávat jinonárodním menšinám více, než jim patří a než se národ sám zavázal. Nikomu jsme tím svým prohlašováním neimponovali, ani Němcům samým. Sami jsme hlásali do světa, jak je tato německá menšina veliká, a zapomínali jsme, v které generaci je německá, do jaké míry je výsledkem násilné germanisace za Rakouska a co v ní koluje ještě české a slovanské krve. Nepohlížíme na t. zv. sudetskoněmecké území jako na svou kolonii, jak nadhodil p. dr Rosche, ani jako na německé území, nýbrž jako na předmět svého práva, jako na oběť násilné germanisace a nedělitelnou součást svého státu. V tomto smyslu také znova národní sjednocení protestuje proti úmluvám vlády z 18. února t. r., jež ostatně nebyly v žádné formě v plném svém obsahu sděleny ani parlamentu ani veřejnosti, ale fakt je, že jejich výsledky jsou neblahé, neboť hospodářských výhod na úkor českého živlu používají Němci bez rozdílu politického přesvědčení, a tak se zdá, že německá politika v tomto státě se může klidně pohybovat po dvojí koleji, že na jedné straně aktivistické strany obstarávají hospodářské a existenční výhody pro německé menšiny v tomto státě, a že t. zv. sudetskoněmecká strana má potom úplně volné ruce, aby dělala čirou politiku podle velkoněmeckých zájmů a cílů.

Politicky se ukázaly ovšem dohody z 18. února rovněž bezúčinnými, neboť aktivistické strany nevzrostly a naproti tomu český živel je deprimován a opuštěn. Oficiální politika v tomto státě po léta ponechává nacionální ofensivu jinonárodním menšinám, a českému živlu jen politiku obrannou a drobečkovou, jako před válkou. Naše státní propaganda místo dokazování, co jsme dali Němcům navíc, než nás zavazují mírové smlouvy, by měla propagovat zájmy našeho státu zprávami o spořádanosti naší státní administrativy, o silném národním režimu v tomto státě, o národním duchu v naší administrativě, o záludnosti politických metod sousední říše a o tom, pokud se zájem náš stal obecným zájmem evropským. Musím také říci otevřeně, že neuznávají-li Němci mírových smluv, potom jsou mrtvy také menšinové klausule a my nebudeme jimi vázáni. Zrušení mírových smluv musí znamenat i zmizení jakéhokoliv zákmitu mezinárodní povahy menšinové otázky. Naše politika, zdá se, také vůbec neuvažuje reciproční chování okolních států vůči našim menšinám v nich. Kdyby snad Německo chtělo trvat na tom, že nezapomene ani na jednoho Němce v Československu, ač tito Němci nebyli součástí Německé říše, musili bychom se my zajímat na př. o osud kladských Čechů a o osud všech národních příslušníků a slovanských menšin v Německu a musili bychom veřejně před celým světem ukazovati na jejich osud. (Tak jest!)