Vážení pánové, v nějakých 14 dnech uvítáme v naší Praze ministra věcí zahraničních republiky francouzské pana Yvona Delbose. Vzpomínám jeho projevu na lillském sjezdu strany radikálně socialistické, kde tlumočil stanovisko celé Francie k jejímu spojenci, k naší republice. Můžeme jej a Francii ujistiti stejně otevřeně a stejně určitě, jak to učinil v Lille, že stojíme s Francií v jednom šiku a v jedné linii za všech okolností, stejně v dobách dobrých i zlých. (Potlesk.) Bylo-li zde řečeno, že při jednáních londýnských nebylo Československo zastoupeno, pak je to omyl, poněvadž tam, kde vystupují odpovědní činitelé francouzské republiky, všude tam jsou v bezpečí i zájmy tohoto státu.

Je nám jasné, že dnes do popředí vystupuje váha Anglie asi obdobně, jako to bylo v r. 1914. Víme, čeho si Anglie a britský národ horoucně přeje: mezinárodního právního řádu, mezinárodního klidu a míru na celé naší planetě. Víme, že britský lid je oddán politice Společnosti národů a kolektivní bezpečnosti. Prohlašuji, že my s britským národem ve všech těchto zásadách jsme zajedno a že nedáme nikomu spravedlivý důvod k nějakým stížnostem, že nebudeme nikdy činitelem evropských nesnází. Víme také, co Anglie nechce, co nikdy nechtěla a co také ve vlastním zájmu nikdy si nebude přáti. Anglie nikdy nedopustila, aby se na evropské pevnině vytvořila nějaká hegemonie. Proto vedla válku s Napoleonem, proto vstoupila do světové války po boku Belgie a Francie a proto také dnes jde ruku v ruce v nejtěsnější a nejupřímnější spolupráci s Francií. Proto také podle našeho soudu nemůžeme pustiti z okruhu svých zájmů střední Evropu a stát, jehož posice je klíčovou posicí pro vojenské a politické ovládnutí Evropy.

Byla to pro nás mravní i politická tragedie, bohudík očištěná výsledkem světové války, když těžké hmoždíře, plzeňské 30.5 cm, vyrobené českými dělníky a českými inženýry a snad i obsluhované českými vojáky bořily pevnosti belgické a tak si v cizích službách klestily cestu ke kanálu a přes kanál La-manche. My se nikdy nechceme ocitnout znovu v takové situaci. (Tak jest!)

Cizinci přicházející k nám se podivují našemu klidu ve víru událostí nás obklopujících. Ano, jsme klidni a zůstaneme klidni, poněvadž jsme si vědomi své síly, která spočívá ve vnitřním klidu a pořádku, který za všech okolností udržíme, spočívá v naší spravedlivé politice národnostní, v našem spořádaném hospodářství, které se projevuje v rozpočtu na příští rok, ve snesitelných poměrech sociálních a v jednotě názorů na osnovné zásady politiky vnitřní a zahraniční, která dnes sjednocuje československý lid a všechny státotvorné a demokratické elementy v tomto státě od krajní pravice do krajní levice. Jsme klidni konečně i proto, že máme silnou armádu, že máme už vybudovaná a budujeme dokonalá zařízení obranná. Československo se nestane nikdy žádným fait accompli. Zdůrazňujeme i tyto všecky okolnosti se sebevědomím národa a státu, který není žádným chudým příbuzným, tlačícím se pro milosti do lepší a bohatší společnosti (Výborně!), nýbrž jsme státem a národem, který znamená velký přínos do společné věci a jehož přátelství možno si vždycky spíše přáti než provokovat jeho nepřátelství. (Výborně! - Potlesk.)

Přecházím k některým otázkám, které možno shrnouti do problému branného potenciálu našeho státu. Nemohu se pro krátkost doby dotknout všeho, chci se zmínit aspoň o významu motorismu pro naši obranu. Nechci tu rozebírati otázky, které se týkají rozmnožení a vybavení našich vyšších jednotek t. zv. rychlých, nechci se obírat věcí se stránky vnitřních poměrů v naší armádě, nechci se dotýkat toho, co se podle mého soudu celkem dobře dělá v naší armádě, nýbrž se chci omezit jen na význam motorismu civilního pro naši brannou pohotovost.

Moderní armády se vyvíjely a vyvíjejí ve znamení rychlosti, kterou dnes může dáti jedině motor. Dnešní epocha je epochou motoru a rychlosti a tomu se musí přizpůsobiti i naše armáda. Poukazuji na zkušenosti ze světové války, které zde byly, zůstaly a ještě se snad stupňují. Poukazuji na výrok generála Ludendorffa v jeho "Pamětech", kde zejména vyzvedl význam motorismu pro světovou válku. Říká tam: "Vítězství dohody ve světové válce je vítězstvím francouzské automobilové dopravy nad německými železnicemi." Víme všichni, co to znamenalo, když generál Galliéni pojal a uskutečnil plán sáhnout na pařížské drožky a celou sedmou divisi svěží rychle dopravit ke 4. korpusu generála Maunouryho. A já zde zdůrazňuji, že právě pro nás má velký význam možnost rychlé mobilisace a nejrychlejších přesunů našich jednotek s místa na místo, poněvadž máme dlouhou hranici a exponovanou polohu, a zejména proto, že v prvých dobách event. konfliktu může proti nám zapůsobit tlak skutečně s největší silou. Je nutno, aby se rychlostí transportních prostředků u nás rozmnožily bojové možnosti. Naše potřeba bude největší právě v prvých dnech mobilisace. Všechny prostředky právě z tohoto důvodu už tu budou muset býti pohotově. Zdůrazňuji také tu všeobecně známou skutečnost, že potřeba transportních prostředků ve válce vždy přesahovala potřebu předpokládanou, neboli že nikdy nebylo všeho dostatek. Jde nám o to, aby náš voják šel do boje fysicky v nejlepší kondici, co možná nejméně unavený, aby tam šel v takové kondici, v jaké tam mohou jít vojáci jiných států. Spoléhám na pochodovou pohotovost našeho vojska, ale tvrdím, že se nemůže vyrovnat žádnému motorickému transportnímu prostředku.

O tomto transportním a rychlostním potenciálu našeho státu jakožto složce branného potenciálu nerozhodují jenom zásoby motorových vozidel ve vojenské správě, nýbrž zásoby, které může armádě poskytnout civilní veřejný život. Armáda musí míti možnost čerpati odtud pohybovou sílu v případě války. Vojenská správa potřebuje prostě a jasně míti zajištěn určitý, dosti značný počet motorových vozidel ve veřejném provozu. Jde tu hlavně o motorová vozidla střední a velké výkonnosti, řekněme si hned, o vozidla nákladní a automobily.

A jak jsme, vážené dámy a pánové, na tom? Jak jsme na tom absolutně, jak jsme na tom ve srovnání s jinými, z nichž si musíme brát příklad, jejichž úsilí musíme pozorovat a s nimiž musíme udržovat aspoň podle možnosti stejný krok? Vážená sněmovno, snad vám to není známo, ale je jisto, že pro případ mobilisace by zůstala Praha bez jakýchkoliv velkých transportních prostředků, bez autobusů, bez nákladních aut, poněvadž by byly zabrány všechny vojenskou správou. Ale i civilní život bude potřebovat těchto prostředků, poněvadž se nemůže zastavit, poněvadž jich bude potřebovat pro evakuaci a zásobování. Dráhy, jichž význam transportní v případě mobilisace a event. konfliktu ani zdaleka nepodceňuji, jsou příliš zranitelné, než aby stát byl ve své obraně jenom na ně odkázán.

Vážené dámy a pánové, dotýkám se této věci veřejně s tribuny posl. sněmovny, poněvadž jsem přesvědčen, že zde vykazujeme mezery, a nechtěl bych, abychom na ně jednou dopláceli. Chtěl bych, aby se o tyto věci projevil totální zájem, tak jako zájem o obranu státu musí být všeobecným zájmem všech vrstev. Chtěl bych vyburcovat svědomí všeho občanstva, aby zaujalo k tomuto problému stanovisko a žádalo konečně energicky jeho vyřešení.

Nestojím ostatně v této kritice sám. Odkazuji na resoluci branného výboru posl. sněmovny z listopadu 1935, když bylo konstatováno, v jakém stavu se u nás automobilismus nalézá, že branný výbor za stav naší motorisace nemůže vzíti odpovědnost. (Slyšte!) Upozorňuji dále na velkou anketu "Českého slova" z 26. ledna 1936. Účastnili se jí všichni význační činitelé političtí i průmysloví našeho státu. Nemohu všechny tyto výroky zde citovat, snad stačí, upozorním-li na to, co řekl kol. Srba. Prohlásil, že co se děje s naším motorismem, je zločin. Upozornil bych na prohlášení p. ministra Najmana, který řekl, že při mobilisaci nejsou naše nákladní auta k potřebě. Upozorňuji dále na projev ministra Machníka, který prohlásil, že odkladem se řešení problému nevyhneme, naopak, že odkladem ohrožujeme obranu země a volný rozvoj hospodářství státního. Upozorňuji dále na projev p. předsedy vlády dr Hodži, který zdůrazňoval potřebu radikální nápravy. Ještě loňského roku pan ministr inž. Dostálek při zahájení automobilové výstavy prohlásil stejně drsně jako upřímně: Náš automobilismus je pro mimořádné události nedostatečný počtem i kvalitou.

To jsou hlasy kritiky. Vážení pánové, mohl bych dále upozorňovat na kritiku, která vycházela a vychází stále z určitých organisací našeho automobilismu. Slyšte suché cifry, nejsou to žádné cifry tajné, může si to každý vypočítat. Podle oficielních dat vojenské správy činila podle stavu z r. 1935 regenerační doba osobních aut 10 1/2 roku, nákladních 40 1/2 roku, autobusů 36 1/2 roku. Je jasné, že park automobilů nákladních a autobusů pro vojenskou správu nejdůležitějších vymírá u nás, a to velmi rychle. V posledních dvou letech se poměry poněkud zlepšily, ale v celku se nezměnilo nic. Prohlásil-li pan předseda vlády v anketě, že regenerační doba 30 roků je fantastická, prohlašuji, že jsme se pod ni ještě nedostali. Počítá se, že při sedmileté amortisační době máme přestárlých vozů osobních 40 %, nákladních 56 % a autobusů 50 %. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.)

Ale zajímavá jsou, vážená sněmovno, i čísla absolutní. Podle dřívější statistiky, v níž ovšem bona fide počítalo ministerstvo nár. obrany ještě pro vojenská auta s malou amortisační dobou, měli jsme k 30. červnu 1936 celkový park 130.698 aut, ale podle oficiálních zpráv statistického úřadu z letošního roku jsou tato čísla, s nimiž počítala vojenská správa, nesprávná. Bylo nutno provésti korekturu se zřetelem na úbytek vozů, zejména těch, které jsou dávány na protiúčet továrnám při koupi vozů nových. Podle těchto nových dat je stav našeho automobilismu k 30. červnu 1936 nikoliv 130.698, nýbrž jenom 109.433. Odečteme-li od této cifry ještě vozidla odhlášená, zbude nám jenom 97.004 vozidla. Taková je skutečnost. Poměr ke stavu vozidel v Německu pro r. 1936 je jako 1:12, ovšem bez zřetele na jejich stáří. Přírůstek nových vozů u nás a v Německu počínajíc r. 1932 se pohyboval v těchto cifrách: 1:4, pak 1:10, pak 1:15 a pak 1:22. V r. 1935 byl vzrůst nákladních aut a autobusů u nás a v Německu v poměru 833:59.000, t. j. jako 1:71.

Uznávám, že se nemůžeme snad vyrovnat bohatšímu Německu, ale tvrdím, že nekonáme to, co v zájmu obrany státu konat máme a můžeme. Složkou pohyblivosti je ovšem vedle vozidel i pohonná látka. To jsou však složky rovnocenné, musí býti vyřešeno jedno i druhé. V r. 1935 připadlo u nás 1 nákladní auto na 456 lidí, v Německu na 245. To jsou však optimistická čísla nekorigované statistiky, vezmeme-li v úvahu tuto opravu a zejména polovici vozů přestárlých, je poměr v nejlepším případě 1:4. A v tom poměru bude každá německá divise transportními prostředky lépe obsloužena.

Kvetoucí motorismus ve státě znamená zároveň bohatou studnici cvičeného personálu, jehož nedostatek se projevil při manévrech v r. 1935. Znamená zároveň velkou zásobu pohonných látek bez zvláštních opatření, tedy zásob, jež v případě potřeby jsou použitelny pro obranu státu.

Co se stalo, vážené dámy a pánové, k nápravě tohoto stavu, o němž branný výbor v r. 1935 prohlásil, že nechce zaň odpovídat? Téměř nic. Vstříc vyšlo vlastně jediné ministerstvo financí daňovými úlevami. Je potřebí však organisace výroby a odbytu, zmenšení počtu typů, stabilisace a normalisace, prostě zlevnění cen aut. Je třeba zlevniti pohonné směsi a hledat náhradní pohonné látky, je třeba uvolnit reglementaci, je třeba už vyloučit úzkoprsou konkurenci mezi autem a železnicí. Nemohou rozhodovat jediné hlediska bilanční, konkurenční, je nutno míti na mysli zejména otázky národohospodářské a otázky brannosti a obě složky našeho transportního potenciálu pod tímto jednotným hlediskem usměrnit.

Vítám proto prohlášení pana ministra železnic, jenž ohlásil nové směrnice pro tuto soutěž, a myslím také, že neutěšený stav železnic nebyl zaviněn automobilovou dopravou a že je nutno automobilům vrátiti jejich přirozenou funkci. Není tohoto náporu potřebí, poněvadž podle účetní uzávěrky za r. 1935 i 1936 národohospodářsky dráhy nekončí deficitem, když se všechny služby započítají ve prospěch různých složek, různých ministerstev, ve prospěch sociálně slabých vrstev, nýbrž končí čistým výnosem za minulý rok v částce asi 400 mil. Kč. Je nutno pomýšleti snad i na subvencování velkých transportních prostředků a na uvolnění takových aut. Umožňuje to dnešní zaměstnanost v kovoprůmyslu spíše než kdy jindy. Musíme míti ty prostředky. Byla by snad vhodná doba pro to nyní. kdy se jedná o obchodní smlouvu se Spojenými Státy.

Považuji s hlediska motorismu za povážlivou spotřební daň z kaučuku a zvýšení spotřební daně z minerálních olejů.

Je nutno koordinovat také veškeré složky motoristické konečným vyřešením demokratického ústředí veškerých motoristických organisací.

Od Autoklubu žádáme, aby už konečně uvedl v život slibované branné sbory motoristů, jak bylo ohlášeno svého času novinářům.

Vážení, doufám, že jsem nepřekročil vyměřenou mně lhůtu a že jsem svým kolegům z jejich časové dotace nic neubral.

Dovolte mi na konec, abych opakoval slova, která napsal v anketě "Českého slova" předseda branného výboru senátu a první ministr nár. obrany naší republiky, sen. Klofáč. Řekl tam (čte): "Situace našeho motorismu je už opravdu katastrofální. Podíváme-li se, co se děje v Německu a také všude jinde, v Rusku, tedy patříme všichni na lavici obžalovaných, protože jsme nekonali svoji povinnost a krisi motorismu zavinili."

Tvrdím, že na této lavici obžalovaných pořád ještě sedíme a že se na naše hlavy hromadí spíše nové a nové přitěžující okolnosti, než aby se nám odlehčovalo. Dokázal jsem to ciframi, jež, myslím, nelze vyvrátiti. Jsme odpovědni za statky mravní i hmotné, jež representuje tento stát, jsme odpovědni za jeho obranu, jsme odpovědni za životy synů a dcer této republiky. Je známa skutečnost, že tam, kde je nedostatek strojů, musí se výsledek vykupovati lidskými životy a lidskou krví.

Je potřebí, aby se od slov přešlo k činům, je už nejvyšší čas. V našem obranném systému nesmí býti mezer, musíme býti připraveni na všechny strany a ve všech úsecích, tím spíše, že tím řešíme i potíže poměrů mírových.

Pro rozpočet budeme hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr Klíma. Dávam mu slovo.

Posl. dr Vl. Klíma: Slavná sněmovno!

Situační výklad pana ministra zahraničí z 11. listopadu t. r. byl už zřejmým opuštěním původního otevřeného a později alespoň umírněného optimismu. Velmi vážná mezinárodní situace je vyvolávána především Německem, které po obratném otřesení spojenecké společné fronty a po několikaleté vnitřní i diplomatické průpravě ocitá se u posledních dosud nedotčených klausulí mírových smluv, jak je obráží mapa dnešního světa a hranice států. Francie respektovala ještě po 43 letech do r. 1914 podpis na frankfurtském míru, Německo však už několik let po podpisu versailleské smlouvy cynicky prohlašovalo, že se jí necítí vázáno. Zneužívajíc poskytnutých úvěrů pro reorganisaci svého obchodu a průmyslu a neplatíc reparací podle svých závazků vytvořilo Německo podporované duchem t. zv. nové Evropy půdu k první etapě své poválečné diplomatické ofensivy. Tato etapa je skončena dosažením skutečného zrušení reparací. Kdyby se bývalo bylo stalo podle názoru předsedy australské vlády ministra Hughese, člena reparační komise, že škody, které stát způsobil, má také nahraditi, bylo by muselo Německo nahraditi 10.000 miliard franků. Bylo ovšem mírovou smlouvou zavázáno k náhradě 132 miliard, ale záměrnou politikou poškozováním svého hospodářství a měny dosáhlo toho, že konečně bylo reparačních závazků prakticky zbaveno. Roku 1928 vysokou eskontní sazbou nalákalo cizí kapitál do země a r. 1929 eskontní sazbu snížilo se 7 % na 6.5 %, vyhnalo uměle cizí kapitál ze země, vyhánělo i vlastní kapitál a ochudilo za tři měsíce Německo o 1.200 milionů.

Německo přichází pak ke druhé etapě již mnohem dramatičtější. Po mnohaletém tajném zbrojení a porušování vojenských klausulí mírových smluv žádá, aby toto zbrojení bylo legalisováno, a posléze je bez jakýchkoliv ohledů staví prostě r. 1935 na basi všeobecné branné povinnosti. S tím souvisí pak rovněž svévolně provedené obsazení Porýní.

A zbývá teď, slavná sněmovno, třetí etapa, nejdramatičtější, totiž zvrácení územního stavu vytvořeného válkou. Na této cestě dopustilo se dnešní Německo snad jen jediné chyby, totiž že v r. 1934 chtělo uskutečniti anšlus předčasně, což mělo za následek jednu věc, totiž odchod ministra Brianda z politiky. To vše bylo ovšem umožňováno chybami a omyly válečných spojenců, kteří sami po léta oddrobovali mírové smlouvy, zbavujíce je postupně jich podstaty. Tyto mírové smlouvy jsou zatlačovány do posice jakéhosi historického dokumentu, jehož praktická aplikace je co nejmírnější, asi jako tomu je u přestárlých zákonů, kterým judikatura vštěpuje novější a modernější ráz.

Prostě organisace t. zv. nové Evropy dála se desorganisací míru, a jaký div, že na konec Německo likvidaci světové války počalo ztotožňovati s likvidací světového míru. Německo využilo vždy dokonale neutěšeného stavu u svých odpůrců a zejména nedostatečně ozbrojené Anglie v březnu 1936 k obsazení Porýní, ačkoliv ještě několik měsíců před tím na pohřbu krále Jiřího německý vyslanec výslovně uznával německé závazky v Porýní. Spojenci ani v r. 1935, ani v r. 1936 nezmohli se na jednotné vystoupení a konec konců po řadě ztracených dní dosadili vždy nějaký neplodný výbor. Německá diplomatická ofensiva byla tedy tímto postupem spojenců jen podnícena. A jestliže po nešťastném paktu čtyř velmocí ze 16. března 1933 odešlo ze spojenecké fronty Polsko, nastává po 7. březnu 1936, po obsazení Porýní, obleva v dosavadní orientaci zahraniční politik jugoslávské a rumunské. Je to krise důvěry na frontě dřívějších spojenců. Německo obléká své nehorázné a egoistické cíle opanování Evropy jakousi mystikou křižáckého tažení proti bolševismu, stejně jako Japonsko je třeba pod stejnou záminkou na cestě k mocenskému zvládnutí Asie.

Německému názoru na politickou morálku patrně odpovídá, vy dávati se za ochránce Evropy proti bolševismu a Československo líčiti jako nositele nákazy, ačkoliv faktem je, že obranný pakt československý se Sověty je následkem pádu evropského Locarna a je následkem německé výbojnosti a obrany proti ní. Německo samo první v r. 1922 na janovské konferenci uzavřelo pakt s bolševiky a tento pakt, když vypršel v r. 1931, neodvážili se obnoviti ani kancléři Brüning, von Papen a Schleicher, až když k moci se dostal dnešní kancléř Hitler, znovu podepsal tento přátelský pakt se sovětským Ruskem, v němž se výslovně praví, že německý národ a národy sovětského Ruska se rozhodly ve společném zájmu provozovati pevnou a důvěryplnou politiku spolupráce. Ještě v dubnu r. 1935 podepsal kancléř Hitler jménem Německé říše finanční a hospodářský protokol se sovětským Ruskem. A konečně, že to byla německá pomoc, která pomohla vybudovati sovětskou armádu a průmysl, o tom není pochybnosti. Když se před lety skutečně valilo bolševické nebezpečí z východu přes Polsko na Evropu zachránil ji na polském území francouzský generál Weygand.