Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. inž. Schwarz. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!

Projev k projednávanému letošnímu rozpočtu bych chtěl zahájiti malou omluvou. V tisku jsem polemisoval s projevem p. předsedy vlády o tom, že tato sněmovna je skutečně nositelem svrchovanosti ve státě. Dodatečně jsem zjistil, že jsem p. předsedovi vlády křivdil. On neřekl "nositel", nýbrž "představitel". A v tomto směru snad s ním možno souhlasiti, myslíme-li na význam slova asi v tom směru, jako se při divadelním představení představují různé role. Tam také herci s velmi vážnou tváří představují krále, Žižky, Napoleony atd., a v tomto smyslu Národní shromáždění představuje svrchovaný sbor v této Československé republice. Snad s trochu větší jasností by se to mohlo říci jako také u těch představení jiných, že hraje nebo dokonce že si hraje na takovýto sbor. Že jím ve skutečnosti není, o tom v tomto shromáždění upřímmně u sebe nepochybuje vůbec nikdo. Když šlo o stanovení lhůty k projednávání tohoto rozpočtu a zástupci oposičních klubů se ohrazovali proti této zkrácené lhůtě, dověděli se, co konečně každý předem znal, že ani u vládních poslanců není takového optimismu, aby si někdo z nich myslil, že nějakým projevem v rozpočtové debatě může něco vůbec změnit a vykonat nějaký vliv. Nemají-li tohoto optimismnismu ani členové vládních stran, jak byste ho mohli žádat na členech oposice?

Tedy co se tu ve skutečnosti nyní děje, je představení: hrajeme si, že schvalujeme rozpočet. Víme všichni napřed, že to bude na puntík schváleno tak, jak se to předložilo, a což je ovšem nejsmutnější, že se to potom zase vůbec nedodrží. Nejen ne na puntík, nýbrž ani na stamiliony a snad na miliardy, tak jak tomu bylo dosud vždycky. To už by bylo skutečně přílišné, to by už byl útok na zdravý lidský rozum, když vidíme účetní uzávěrky za tolik předchozích let, které všecky dokazují, že rovnovážné rozpočty se skončily v praktickém hospodaření schodky, které nebyly zpravidla daleko 2 miliard Kč, to by byl přílišný požadavek, domnívati se, že letos se po prvé stane zázrak, že rozpočet bude doopravdy dodržen. Poněvadž jaksi v zázraky nevěříme a v zázračnou moc vládní koalice a nynější vlády, myslím, nevěří ani ti, kdo jinak jsou ochotni uznávati možnost zázraku, už z těch příčin máme první důvod, abychom pro tento rozpočet nehlasovali; nevěříme, že je pravdivý, nevěříme a nemůžeme věřiti, jak jsem již řekl, že bude dodržen samou vládou. (Posl. Nepomucký: Ale váš principál tomu věřil dlouho!) Nevím, poněvadž žádného principála nemám.

To je jedna stránka věci. Druhá se týká už letošního způsobu projednávání rozpočtu. Je to opravdu rok co rok stále lepší s tou naší demokracií, kterou se stále chlubíme a o které jsme zrovna teď slyšeli taková krásná slova, že opravdu nevím, jak vysoko máme nosit hlavu hrdostí nad tím demokratickým režimem. Jedna věc nám vadí, že tento demokratický režim zásadně nemiluje volby, to se jaksi s československou demokracií patrně nesrovnává. Stačí, když se tady prohlásí, že se v naší republice děje všecko tak, jak si to přeje vůle lidu. A aby to bylo jisté, tak se lidu na jeho vůli nezeptáme. Tento systém, že se demokracie krásně obchází bez voleb, je stále víc a více zdokonalován. Slyšeli jsme slib, že tohoto roku budou volby i do všech sociálních ustavů atd., do obchodních rad, zkrátka do všeho, dokonce i do sněmu Podkarpatské Rusi. A mně, vážení pánové, se stal malér. V tuto dobu jsem dělal nějakou práci, prohlížel staré materiály a nalezl jsem spis z r. 1922, kde vláda republiky Československé prohlašuje, že všecky přípravy pro volby do sněmu karpatoruského jsou vykonány a že ještě r. 1922 budou volby provedeny. A teď je rok 1937 a my se chlubíme, jak už uskutečňujeme tu autonomii, ale to, co již mělo býti r. 1922, se ještě nestalo. Ta autonomie je ovšem "lepší", když je prováděna lidmi nikoli zvolenými zdola, nýbrž s vrchu jmenovanými; oni pak vyjádří vůli lidu tak, jak se to líbí asi méně tomu lidu, ale více těm, kdo je jmenovali.

Vážené dámy a pánové, letos tedy jsme to posvětili tím, že se neprovedly ani volby do obcí. Za Rakouska každé tři roky - a ovšem to bylo velmi nedemokratické - se volilo. Pak jsme si to prodloužili na 4, potom na 6 let, ovšem i 6 let uplynulo, a teď se zase nemůže voliti, buď pro vzrušení nebo něco takového. Nevím, jaké tu všecky ty důvody jsou. Na mne to dělá vážný dojem, začínám míti obavu o zdraví našeho národa; zřejmě vidím, že my všichni trpíme ohromnými srdečnými vadami, nám hrozně škodí každé rozrušení. Jak je hrozba rozrušením, žádné volby, celý národ by mohla patrně ranit mrtvice. A protože bylo veliké rozrušení, někde v Teplicích byla nějaká rvačka, nemohou se nejen volby konat, ale i všecky schůze se musely v republice zastaviti. Nyní se slavnostně dovídáme, že se zákaz schůzí končí.

Dovolte mi, abych to uvedl v souvislost s tímto rozpočtovým jednáním. Ten zákaz se znamenitě hodil. Je pravda, tento sbor je velmi poslušný, ten nehrozí žádnou revolucí, ale byl by to přece jenom tvrdý oříšek i pro pány z vládních stran, kdyby se byly mohly konat veřejné schůze - ne o Teplicích, ale o té sbírce nových daní, které se mají uvaliti na občanstvo této republiky. Pánům by se to přece potom tíže schvalovalo, kdyby se veřejné mínění uplatnilo i v jejich stranách, kdyby se jim jejich vlastní stoupenci začínali bouřit, až by byli včas informováni, co se chystá. Tak se to všecko zakázalo.

Slavná sněmovno, to je právě charakteristické pro naši "demokracii". Vždyť kontrola vlády veřejným míněním, to je první a základní podmínka, aby mohla vůbec fungovati demokratická soustava, aby se opravdu mohlo uplatňovati, že se vládne ve shodě s vůlí lidu. A jak se to u nás dělá? Schůze se zakázaly, a všechen tisk se svázal tak neslýchanou censurou, že až do chvíle, kdy úhradové osnovy byly oficielně předloženy, noviny měly přísně zakázáno cokoli o tom otisknouti, jinak že budou konfiskovány, aby tu nebyla kontrola ani tisková ani na shromážděních, aby se možnost diskuse, která je prý základem demokracie, úplně znemožnila, aby se postavilo občanstvo před hotovou věc.

Tedy takové jsou skutečnosti, a ty jsou rozhodující, nikoli vzletná slova. Skutečnosti jsou ovšem ještě horší. To není zdaleka všecko. My víme, že už vypršela platnost zmocňovacího zákona, víme však, že se oba nejvyšší soudy obrátily k ústavnímu soudu s otázkou po ústavní platnosti, po zákonnosti zmocňovacího zákona a nařízení podle nich vydaných. A co vidíme? Že vláda systematicky sabotuje možnost, aby ústavní soud vůbec mohl vysloviti svoje mínění o tomto hospodářství podle zmocňovacího zákona, že se prostě ústavní soud neustavuje. (Ministr dr Dérer: Ale už je ustavený!) Nu, až po kolika letech, pane ministře? (Výkřiky.) Tato věc je přímo křiklavým obviněním vlády. Pánové se rozkolébali teprve tehdy, když už platnost zmocňovacího zákona vypršela, v předpokladu, že zrušení nějakých zákonů a nařízení platí jen do budoucnosti. Tedy to znamená, dokud zmocňovacího zákona potřebovali, ústavní soud znemožňovali. Když už nyní zmocňovací zákon nemají, tak se může i ústavní soud zase obnovit.

Ale to není ještě všechno. Řekl jsem, že platnost zmocňovacího zákona se skončila 30. června t. r. A slavná vláda vydala 21. července 1937 vládní nařízení, za tři neděle po skončení platnosti zmocňovacího zákona, kterým se mění stanovy československé obilní společnosti. A toto nařízení začíná takto: "Vláda republiky nařizuje podle článku . . . . o mimořádné moci nařizovací . . . .". V době, kdy tři neděle zmocňovací zákon už neplatil, vydala vláda podle něho vládní nařízení. Víte proč, slavná sněmovno? Interpeloval jsem vládu a mluvil jsem zde o tom, že obilní společnost vlastně právně neexistuje, že není dosud zapsána do obchodního rejstříku. Vláda mi odpověděla na mou interpelaci, že právně existuje. Ale soud po vládní odpovědi a po mé řeči rozhodl, že právně neexistuje, a tak vláda pospíchala, aby dodatečně umožnila to, o čem před tím tvrdila, že už je. Aby zjednala právní existenci obilní společnosti, tedy aby vlastně suspendovala ustanovení obchodního zákona, podle kterého by společnost vůbec nemohla býti zapsána do rejstříku, vydala toto nařízení - konstatuji znovu, tři neděle po tom, co přestal platiti zmocňovací zákon. Takto tedy vládne vláda, která se tu prohlašuje za vládu demokratickou, za vládu ústavní. A je jenom smutným vysvědčením pro Národní shromáždění, že k takovým věcem a zjevům mlčí.

Nemůžeme tedy ze zásadních důvodů hlasovati pro rozpočet, který by vyjadřoval důvěru ve vládu a důvěru, že ona bude hospodařiti podle rozpočtu, důvěru, kterou nemáte ani vy, páni z vládních stran. Musíme však proti rozpočtu hlasovati i z důvodů dalších. Lhůta je tak krátce vymezena, že, abych nevzal jiným kolegům možnost účastniti se debaty, vynechám kritiku politiky zahraniční i politiky národnostní v této republice. Spokojím se několika slovy. My, kritisujíce zahraniční politiku, nekritisujeme ji proto, že bychom chtěli, aby se republika připojovala na nějakou osu Řím-Berlín. To nás nikdy ve snu nenapadlo a před tím bychom ze všech sil nejen varovali, nýbrž tomu bychom se také bránili. My však žádáme, aby naše zahraniční politika nezapomínala hájiti především, hlavně a vždycky zájmy naší Československé republiky, našeho národa, a ne zájmy nějakých ideologických skupin, poněvadž to již není věcí zahraniční politiky státu, to je snad věcí nějakých II. a III. internacionál, aby se o tyto věci staraly.

Co se týká vnitřní politiky, konstatuji docela stručně: My zde vidíme opakování chyby, která se celému světu nevyplatila v poměru k Německu, to je pořád do zásoby ustupovat, aby se získala přátelská a smířlivá nálada. Skončilo to tam tím, že to vyhrál Hitler, a u nás to dopadlo na 100 % stejně. Ale ani to nevyléčilo vládu a občanskou koalici, naopak, ona již teď dělá zase Henleinovi do zásoby jeden ústupek za druhým v otázkách personálních, jazykových atd. Za co? Za to, že jsou v oposici a že republice spílají ze všech sil? Jsme zvědavi, co bude vláda dělat, až jednoho krásného dne shledá, že je třeba také získávat naše německé oposiční skupiny do vlády. Vidíme v tom hřích na státu a opakujeme svoje dávné přesvědčení: jako naše republika vznikla, tak se také udrží, ne ústupky Němcům, ani Maďarům, ale uspokojením toho slovanského obyvatelstva, které tento stát založilo, a to je možné jen na základě zásady, že v českých zemích je pánem Čech, na Slovensku Slovák, na Podkarpatské Rusi Rus. (Výborně! - Potlesk.)

Slavná sněmovno, my nemůžeme hlasovat pro rozpočet také proto, že v tomto rozpočtu vidíme svrchovaně nebezpečné zjevy pro další hospodářský vývoj. Já jsem tu slyšel: Vidíte tam požadavky na obranu státu! Pro vojenský rozpočet hlasovat budeme, ale pro úhrady již ne. Ono se to v té státní pokladně nepozná, zdali korunka, která se vydává na hrazení schodků Obilní společnosti, nevyšla právě z těch nových zvýšených úhradových osnov. A když také vidíme, že stát doplácí stamiliony, aby obyvatelstvo bylo špatně zásobováno, aby zemědělci byli špatně odměňováni za svoji práci, jen aby vydělávaly ohromné společnosti, kterým je svěřeno hospodaření s obilím, promiňte, my se na tuto udici chytiti nedáme. Nás z toho vyvádí jedna věc: Dříve než rozpočet, dostali jsme, jak známo, vládní návrh, kterým se vyslovuje dodatečný souhlas k přestoupení rozpočtu v r. 1936. Tam byla také, pravda, vyšší vydání na armádu, na sociální péči - prosím, nic nenamítám. Na armádu 118 mil. Kč. Stálo by za to zkoumati, zda je to všechno na armádu, a není-li to na zvyšování cen za věci, které se armádě dodávají. Ale ponechme to stranou! Jsou tam zajímavější položky, pokud se týče překročení rozpočtu. Tak na př. položka 140 mil. Kč na převod vkladu z konsolidačniho fondu do Zemské banky v Praze pro Moravskou banku, 60 mil. Kč státního vkladu Tatrabance, 3 mil. Kč státního vkladu pro Ústřední jednotu živnostenských záložen a družstev středostavovských v Praze, 7 mil. Kč pro Svaz živnostenských úvěrních ústavů pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, 10 mil. za záruky bance Československých legií, 18.5 mil. Kč za závazky z převzatých záruk; dovídáme se, že jsou to záruky chmelařskému syndikátu atd.

Tolik set mil. Kč činí překročení rozpočtu jenom na sanace bank, družstev a útvarů, které jsou ve vlivu politických stran. Promiňte, když se takhle hospodařilo r. 1936, jakou můžeme mít důvěru, že zrovna těchto zvýšených příjmů se nepoužije na nové stamilionové sanace?

Slavná sněmovno, mohl bych kritisovati i tu neobyčejně optimistickou stránku rozpočtu, který vůbec nebéře zření k tomu, že ve světovém měřítku i u nás doma vývoj kursů na bursách, které vždy předbíhají druhé konjunkturální křivky, ukazuje, že se zase konjunktura začíná obracet. My však zde předpokládáme větší výnosy daňové, větší obraty atd. Já se spokojuji jenom konstatováním, že rozpočet není pravdivý, protože i po zvýšení úhrad skončí zase schodkem, neboť se zvýšila také vydání. Kromě toho je tu dále nehrazena ohromná suma. Rozpočet nebude dodržován. Rozpočet tento jest jedním z nástrojů udržování řízeného hospodářství, které rozvrací hospodářství ve státě, poškozuje stát, občanstvo a prospívá jenom malému počtu privilegovaných obchodních společností.

Ale my nemůžeme hlasovat také proto, že by to byla důvěra v režim, který odsuzujeme a odmítáme. My ovšem víme, že rozpočet schválen bude. To už je kratičká doba a zase bude otázka, kdo je pro, a zvedne se ohromná spousta rukou. Ale odpusťte mi, když řeknu, že by snad lépe přiléhalo k podstatě a rázu hlasování, kdyby otázka nezněla, kdo je pro, nýbrž, kdyby se řeklo hned: "Ruce vzhůru" - protože toto shromáždění, když hlasuje, má na sebe namířen revolver vázaných kandidátek a podepsaných reversů. (Potlesk.) Zahoďte ten revolver, a pak uvidíme, půjdou-li ruce vzhůru. (Výborně! - Potlesk poslanců nár. ligy.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. F. Richter. Dávám mu slovo.

Posl. F. Richter: Slavná sněmovno!

Dříve než v rámci skutečně deflačního časového rozpočtu určeného pro debatu přejdu k tématu, které se týká některých otázek obrany našeho státu, dovolím si krátce reagovati na jeden výrok p. posl. dr Roscheho ze strany sudetskoněmecké, který do značné míry osvětluje taktiku této strany u nás.

Odmítám s naprostou rozhodností nepravdivé a jen na agitaci a snad i na štvaní vypočítané prohlášení p. dr Roscheho, jakoby naše zahraniční politika byla založena na nenávisti k našemu severnímu sousedu. K takovému tvrzení nenajde dr Rosche v naší politice, v projevech a činech těch, kdož odpovídají za zahraniční politiku našeho státu, ani nejmenšího podkladu, a mohu také prohlásit jako člen našeho národa, že naše politika vůči Německu nikdy nebyla vedena citem nenávisti. Nemícháme se do věcí sousedního státu, ponecháváme tomuto národu, aby si sám vyřídil své věci, vždycky jsme uznávali konečné právo i národa německého zaujmout mezi ostatními mocnostmi v Evropě místo naprosto rovnocenné, ovšem za podmínek přijatelných pro všechny státy a zejména pro nás, jeho nejbližšího souseda. Jsme ochotni vždycky přátelsky upravit náš poměr k našemu sousedu, ovšem za jasné podmínky, že to bude v souhlase s našimi spojenci a v souhlase s mezinárodními závazky, které jsme na sebe přijali, a že také bude uznán princip, že se nelze míchat do poměrů, které jsou jedině a jedině věcí suverénního národa a státu. Takový projev, i když uvážíme citový poměr našeho německého obyvatelstva ke státu sousednímu, je v podstatě štvaním proti českému národu, a bude-li tohoto projevu dr Roscheho použito v sousedství, znamená to v podstatě štvaní našeho souseda proti naší republice, proti našemu státu.

Vážení pánové! Ústředním bodem letošního rozpočtu jsou potřeby obrany státu a tedy rozpočet ministerstva nár. obrany. Zdůrazňuji jménem strany, za kterou mluvím, že máme vřelý, upřímný, ale ovšem vždy také kritický zájem o všechny otázky, které se týkají obrany našeho státu a naší bezpečnosti, a že jsme ochotni přinésti všechny nutné oběti pro dokonalé vybavení naší armády a obrany. Máme také k naší armádě plnou důvěru.

Naše zbrojení nevyplývá z nějakých našich expansivních úmyslů, neboť jsme národ mírumilovný; naše odhodlání postavit naši armádu na nejvyšší stupeň, umožněný našimi poměry populačními, finančními, hospodářskými a výrobními, je nám vnuceno vývojem mezinárodních poměrů, v podstatě stoupající mezinárodní anarchií, nedbající právních a mravních zásad mezinárodního soužití. Stačí jen přehlédnouti události posledních několika let, obsazení Porýní, Habeš, Španělsko a Čínu, abychom si uvědomili, že udržení míru a obhájení samostatnosti, nezávislosti a integrity naší je především problémem naší síly. V dnešních poměrech není snad jiné možnosti vyhnout se válce, než se války nebát, postavit do služeb míru síly, být prostě na všecko dobře připraven.

Náklady na armádu v tomto smyslu jsou pojistnou prémií pro zachování všech hodnot - které jsou representovány naší demokratickou republikou - kterou musí platit každý rozumný hospodář. My ji platit chceme v zájmu vlastním a také v zájmu evropského míru.

V těchto dnech byl znovu posunut do popředí problém států středoevropských, zejména Československa jakožto státu ve střední Evropě zvláště exponovaného. Bylo to v souvislosti s návštěvou lorda Halifaxe v Německu. Po jeho návratu následovaly projevy francouzských a anglických státníků v Londýně. Dnes už se mlhy a dohady, které se snesly kolem této návštěvy, počínají trhat a možno znovu prohlásit, co jsme předpokládali, že se nestalo nic, co by poškodilo pro nás nepříznivý poměr sil v Evropě a že posice našeho státu zůstává neotřesena a neoslabena.

Vážené dámy a pánové, exponovaná posice našeho státu, posice exponovaná dějepisně, zeměpisně, politicky a názorově, vyvolává někdy dojem isolace, jakéhosi osamocení, i snad v řadách našich. Je nutno korigovati tento názor. Tvrdím, že ze všech států malých a středních v Evropě je naše republika v podstatě státem, který je nejméně isolovaný. (Tak jest!) Nemyslím - ačkoliv i to nutno zdůrazniti - tu na velký projev presidenta Roosevelta, který mluvil o 90% národů oddaných míru. Já budu poukazovati na to, že my jako členové Společnosti národů, kteří plní vždy s obětavostí své povinnosti plynoucí z Paktu o Společnosti národů, máme také právo žádati od každého člena společenství národů, aby plnil vůči nám své povinnosti. (Výborně!)

Ale my máme také spojenecké smlouvy s Malou dohodou, která, doufám, už zapustila pevné kořeny v systému střední Evropy. Máme vedle toho spojenecké obranné smlouvy proti vyprovokovanému útoku s Francií a se Sovětským svazem. Uznáváme velmocenské postavení Německa a Italie, a i když s nimi máme mnohé zájmy společné, a společně jsme s Italií bojovali ve světové válce, nechceme, aby na místo hegemonie rakouské monarchie nastoupila nějaká hegemonie jiná. Také myslím, že není výpočet evropských velmocí Německem a Italií vyčerpán. Je zde Francie a je zde Sovětský svaz a tvrdím, že přes tyto země a státy odhodlané hájiti mír a status quo Evropy. jak byl spravedlivě vytvořen světovou válkou. nelze v Evropě přejíti k novému pořádku. (Výborně!) Zůstáváme bezpodmínečně věrni našim spojeneckým svazkům a nepřejeme si, aby vznikaly sebemenší pochybnosti o naší spojenecké politice. Jsme přesvědčeni, že Sovětský svaz - a navštívil jsem také Sovětský svaz - přes všecky nesnáze, které ve svém revolučním varu měl a v podstatě dnes ještě překonává, se vyvíjí ve velkou lidovou demokracii, oddanou míru, a jsem zejména přesvědčen, což je důležitější v dnešní době, že Sovětský svaz nejen chce, ale také může, a na sto procent, své závazky plynoucí ze spojeneckých smluv splniti. (Výborně!)