Dále, dámy a pánové, je třeba
zmodernisovati a zjednodušiti náš právní
řád. Tady ve Velké Praze má člověk
často příležitost viděti, co
to je a co to znamená, na příklad dnešní
předpotopní stavební řád pražský.
Já bych přál předložiti slavné
sněmovně tu haldu spisů, popsaného
papíru od chvíle, kdy si kupující
koupí parcelu, vystaví na ní svůj
domek, až do chvíle, kdy nejen dostane klíč,
ale i poslední výměr, dočká-li
se toho vůbec. A kdybychom, dámy a pánové,
percentuálně spočítali, kdo má
vinu na nezaměstnanosti, viděli byste, jak velkým
procentem participují tato naše předpotopní
právní nařízení na dnešní
nezaměstnanosti a dnešní krisi ve výrobě.
Mluví se o výstavbě Velké Prahy. Dámy
a pánové, dovolím si říci:
Kdyby se byl Karel IV. při výstavbě Prahy
řídil podle pražských stavebních
řádů, nebyl by ještě dnes hotov
s Karlovým mostem. (Veselost.)
Konečně bych řekl, že reforma naší
státní správy znamená - a to bych
chtěl zvlášť zdůrazniti - odpolitisování
naší státní administrativy. Pan kol.
Hampl zde o tom obšírně a výstižně
mluvil. Známe z historie, že každý stát
začal chátrat od té doby, kdy v jeho úřadech
nerozhodovala objektivita a spravedlnost, nýbrž politická
stranickost. A já se ptám se vší vážností:
Zda-li pak i u nás není nebezpečí,
že vláda politické legitimace je větší,
než je našemu státu zdrávo? Dámy
a pánové, dovedli byste všichni uváděti
drastické obrázky o vládě politické
stranickosti v oboru státní administrativy. Nejde
dávat někomu chléb a zaměstnání
podle toho, jakou má legitimaci. Řekněme
si upřímně, že je to krise našeho
stranictví, jestliže naše strany přestanou
mezi sebou zápasiti myšlenkami, programem, ideami
a prací a budou zápasiti mezi sebou jenom tím,
kolik kdo dovede svým voličům opatřiti
míst. Pan kol. Hampl mluvil také o tom, že
by mělo býti při povyšování
a jmenování státních zaměstnanců
jen jedno hledisko: schopnost a poměr ke státu.
Dámy a pánové, zavádíme mezi
naše státní zaměstnance demoralisaci,
když vidí, že nerozhoduje pilnost, pracovitost
a schopnost, nýbrž politická legitimace a příslušnost
ke straně. Tady není vinen státní
zaměstnanec, tady je vinen systém. (Tak jest!)
Také občan naší republiky si zaslouží
- pravím to zde otevřeně když přijde
do úřadu, aby cítil a věděl,
že je v úřadě našeho státu
a ne v sekretariátě některé politické
strany. (Potlesk.)
Tato věc úzce souvisí s t. zv. výměnou
resortů. Slyšeli jsme tu prohlášení
dvou velkých socialistických stran, že jsou
pro výměnu resortů. Domnívám
se, že pro tu myšlenku bude a musí býti
každý, komu jde o ozdravění naší
státní administrativy.
Mluvím-li o té otázce, řekl bych ještě
jednu věc. Reformu státní správy neprovedeme
bez součinnosti státních zaměstnanců.
My s vrcholnými organisacemi státních zaměstnanců
- odpusťte - jednáme, jen když jim chceme snížiti
gáže. Ale bylo by třeba s nimi jednati právě
v těchto dobách a o těch otázkách.
které jsou životním zájmem nejen státu,
nýbrž také státních zaměstnanců
samých. Je vůbec třeba - řekněme
si to tu upřímně abychom vzpružili jejich
ducha a vzbudili v nich takovou čestnou poctivou hrdost,
jakou měl starý rakouský úředník,
který byl hrdý na to. že byl c. k. úředníkem,
aby i naši státní zaměstnanci byli hrdí,
že jsou zaměstnanci československého
státu. A proto, když budeme řešiti otázku
státní správy, musíme právě
řešiti v celém jejím rozsahu otázku
státních zaměstnanců, abychom z nich
nenadělali proletáře, ale abychom z nich
udělali stavovsky hrdé zaměstnance, hrdé
na to, že mohou sloužit svému státu a
své republice.
Dámy a pánové, nyní bych řekl
několik slov ke kapitolám našeho kulturního
rozpočtu a řekl bych hned, jestliže náš
politický a hospodářský život
nese na sobě charakter obrany státu, že se
to musí nutně jeviti i v našem životě
kulturním. Zavedli jsme do našich škol t. zv.
brannost, předvojenskou výchovu. Bylo již zde
zdůrazněno, že tato věc nemá
překročiti rozumnou míru. Plně se
k tomu připojujeme. Brannost jako idea má pronikat
nenápadně, ale životně všechny
předměty vyučování naší
školy, zeměpis, dějepis atd. a řekl
bych i vyučování náboženství.
Proč? Poněvadž naše náboženství
učí, že každý občan je ve
svědomí zavázán, je-li jeho vlast
nespravedlivě napadena, aby ji hájil vším,
co má, svou krví i svými statky. A to bych
chtěl zdůrazniti, že my naši brannost
podkládáme mravními zásadami náboženství
křesťanského, náboženství
pokoje a míru a že nespočívá
na nějakém vojáčkování
nebo násilném militarismu. Tyto mravní zásady
mají býti právě podkladem nejen naší
brannosti, nýbrž celého našeho kulturního
života a předmětem naší demokracie.
Náš zemřelý president o tom tolikrát
mluvil. Vzpomínám si na spisovatele Kelsena, který
je přece bojovníkem za demokracii. V jedné
své knize o demokracii napsal tuto zajímavou episodu:
Kdo odsoudil Krista na smrt? Kdo to byl? A odpovídá:
Demokracie. Když Pilát bál se ve své
slabosti rozhodnouti, dal rozsouditi celou věc Kristovu
národu - tenkráte opravdu národ byl celý
shromážděn v Jerusalemě - postavil před
něho Barabáše a Krista a řekl: Kterého
chcete, abych propustil? Národ hlasoval: Krista ukřižuj,
Barabáše propusť - a evangelista dodává:
Barabáš ten byl lotr.
Dámy a pánové! Tato věc snad by se
dala použíti proti demokracii vůbec, ale my
ji nepoužijeme, poněvadž, řekněme
si upřímně, nejen u nás je možná
jediné vláda demokracie, ale jsem toho přesvědčení,
že demokracie je vůbec nadějí a ideálem
všude, i v zemích diktátorských. (Potlesk.)
Když Ludwig, životopisec Mussoliniho, položil
Mussolinimu otázku: Kdo po vás přijde, odpověděl
Mussolini: "Nevím, ale jsem přesvědčen,
že národ by duceho č. 2 nesnesl".
Jestliže tedy nesnese nového duceho, koho snese? Nemá-li
po diktátorech přijíti úplný
rozvrat a boj všech proti všem, jest jediná naděje
v demokracii.
Ale já jsem Kelsenův případ uvedl
jen proto, abych ukázal, že je-li v nějakém
systému vládním třeba pěstovat
mravní stránku občanstva, je to především
třeba v demokracii, kde rozhoduje vláda většiny,
neboť bude-li ta většina mravně vadná,
potom - jak Kelsen ukázal - dovede se dopustit i zločinu.
A proto především je třeba dbát
také v našem československém státě
této stránky našeho občanstva a našeho
veřejného života.
A já se táži: slyšeli jsme nebo pozorovali
jsme někdy, že by se vláda touto stránkou
občanstva zabývala? Pí kol. Zeminová
tu obšírně mluvila o rodině a žádala,
aby bylo předloženo parlamentu rodinné právo.
Loyálně doznávám, že to byla
strana lidová, která, jak se říká,
nepustila tu část občanského zákoníka,
která pojednává o rodinném právu.
Učinila tak ne proto, že by nebyla názoru,
že je třeba manželského zákona,
ale proto, že nechtěla petrifikovat a snad na staletí
- víme, na jak dlouhou dobu se občanské zákoníky
dělají - uzákonit zvláštní
poměry a tu praksi našeho manželského
zákonodárství, která dámy a
pánové mi to odpustí, ale opakuji jen slova
pí kol. Zeminové - z našeho manželského
a rodinného života dělá holubník,
do kterého každý vletí, kdy chce, a
z něhož vyletí, kdy a jak se mu zachce.
Otázka moderního rodinného zákona,
to není jen otázka mravní, týkající
se rodin samých, toho základu státu, ale
je to otázka, která má své důsledky
a zasahuje i do života soc. politického a hospodářského.
Pan ministr soc. péče si láme hlavu, co s
250.000 nezaměstnanými. Jen předložte
rodinný zákon, který dá zase našim
rodinám pevnost a stabilitu, jakou kdysi mívaly,
aby žena věděla, že má v rodině
pevnou půdu pod sebou, oporu a jistou existenci, a jsem
přesvědčen, že z našich úřadů,
dílen a obchodů uletí těch 250.000
žen a dívek a že bude mít pan ministr
soc. péče po starosti.
Dámy a pánové! Mluví se o nízkých
mzdách. Jak by nebyly! Víte, že jsou soukromé
kanceláře a obchody, kde platí takovým
děvčatům za práci po třech,
čtyřech letech 200 nebo 300 Kč měsíčně!
To jsou dumpingové mzdy, které stlačují
i mzdy našich mužů. Takové nepatrné
mzdy dostávají zejména mladí lidé,
takže je vyloučeno, aby si bez podpory rodičů
či odjinud mohli založit svou domácnost. Mluví
se také o dvojích příjmech v rodinách.
Je to věc tíživější, než
si kdo myslí, a naše občanstvo pobuřující,
ale jedna taková pokroková žena mi řekla:
"Nám v manželstvích visí Damoklův
meč stále nad hlavou, kdy nás muž opustí.
Mohu opustiti jisté a bezpečné za nejisté?"
A tak se stává, že v rodinách kde muž
má takové příjmy, že by ženu
i rodinu dobře uživil, žena sedí ještě
na místě, na které marně čekají
nezaměstnaní mladí lidé.
Pan ministr zdravotnictví dr Czech často
mluví o populaci a vykládá, že ten úbytek
populace je z důvodů hospodářských,
zdravotních atd. Také je to pravda! V Národním
divadle dávají teď novou hru "Kde se žebrá".
Tam je dojímavý jeden pasus, kde mladí lidé
před tím, než se má děcko naroditi,
stěžují si a pláčí: protože
ten dědeček, o němž hra jedná,
representant to starého světa, sedí na žoku
peněz, nemůže a nesmí se to naše
malé dítě naroditi.
Je to pravda, že tu působí též
hospodářské důvody, ale není
to celá pravda. Otázka populace byla vždycky
otázkou mravního stavu našich rodin. (Potlesk.)
Dámy a pánové, víte, že jsou
v Praze pensiony, které jsou zřízeny pro
rodiny, které nebudou míti děti a které
se musí zavázati, kdyby se jim dítě
narodilo, že se vystěhují. Nám vyrůstá
celá generace, která nemiluje děti, nenávidí
dětí jako překážku - jak říkají
- vyžití se a pohodlného života. A co
vůči tomu dělá stát, co vůči
tomu dělá vláda? Prosím, vypracovala
zákoník, ve kterém najdeme nejen to, co tak
rozvracelo rodinu, ale ještě je tam řada věcí,
které dělají ještě snadnější
rozvody a rozluky manželské. A co to vládní
famosní ustanovení, že na třetí
dítě veřejného zaměstnance
se už nic nedává? To je přece jasný
pokyn. Co je s rodinami o četných dětech,
pomáháme jim? Dnes jsme četli, že pan
president dr Beneš odměnil hocha z četné
rodiny. Jak my odměňujeme rodiny s četnými
dětmi? Dámy a pánové, zde je třeba,
řekněme si to upřímně, rodinného
zákoníka, který by velkoryse tu věc
řešil tak, aby nám zachránil naši
rodinu, aby jí dal pevnost, stabilitu a aby žena měla
v rodině zase to postavení a byla tím, čím
bývaly naše matky, jejichž životním
štěstím bylo ne vyžíti se, nýbrž
práce, povinnost a oběti pro děti. (Potlesk.)
Dámy a pánové, nakonec jen ještě
několik slov. Jestliže taková má býti
naše rodinná politika, musíme si všimnouti
také naší školské politiky. Pan
posl. Beran vyčíslil zde naše náklady
na kulturu, téměř na 3 miliardy Kč.
To je číslo, to je částka, před
kterou musí smeknouti klobouk celý kulturní
svět. My se musíme ptáti, zdali těchto
peněz je řádně a účelně
použito, zdali naše školská politika je
taková, aby odpovídala zájmům státu.
Já bych v té věci nechtěl slyšeti
jen naše školské pracovníky, nýbrž
také praktiky denního života, naše zemědělce,
živnostníky, dělníky a obchodníky,
průmyslníky, aby se vyjádřili, zdali
školní praxe je v souladu také s praxí
života a zdali máme - a na to bych kladl zvláštní
důraz - nejen absolvované gymnasisty a realisty,
ale také vzdělané živnostníky,
dělníky, rolníky atd.
Tato správná organisace školy musí být
ovšem také naplněna správným
duchem. Dámy a pánové, v jednom pražském
divadle - připomínám, pokrokovém divadle
- hrají už měsíce kus: Škola základ
života. Kdo na něm byl, odchází smuten
i přes to, že ví, že je to karikatura,
nebo snad právě proto, a řekne si: Takový
duch panuje v našich školách? Takoví jsou
naši profesoři a žáci? - Vidíme,
jak fakultní spolky konají své volby, a všecko,
co se kol nich děje, nás nutí, abychom si
upřímně řekli - ne ze škarohlídství,
vždyť my všichni máme mladé lidi
rádi a mezi nimi a s nimi pracujeme: Naše mládež
stůně! Snad bychom se tu v diagnose této
nemoci lišili podle svých světových
názorů, ale nakonec bychom se shodli v tom, že
příčinou té nemoci jsou těžké,
strašlivé životní poměry, v nichž
dnes mladí lidé žijí, a potom - nezapírejme
si to - světové názory, které jsme
cpali do mladých lidí, na nichž jsme je vychovávali
a které naší mládeži nedovedl dát
cíl. ideál. které nedovedly zapálit
její mladou duši. (Výborně!) To
je jedna z nejtěžších otázek demokracie,
aby to, co dá diktatura mládeži, dovedla jí
dát také demokracie: ideál, vznět,
cíl života. Jako jsme se sešli v té kulturní
otázce o stavu rodiny s pí. kol. Zeminovou -
a konstatuji, že snad po prvé, co parlament zde je
(Potlesk), tedy budeme-li poctivě hledat, jak vychovávat
naši mládež, sejdeme se ve společném
názoru, že nejspolehlivějším výchovným
prostředkem, který kdy na světě byl,
jest ten, který světu přinesl sám
Kristus.
Dámy a pánové, tolik jsem chtěl říci
s hlediska lidové strany k projednávanému
rozpočtu. Nemám nakonec vřelejšího
přání, než aby náš rozpočet,
jehož cifry ztělesňují naši odhodlanost
a obětavost k obraně státu, přinesl
mu mír, pokoj a rozkvět všech jeho sil fysických
i duchovních. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo dalšímu přihlášenému
řečníku, jímž je p. posl. dr
Pješčak.
Posl. dr Pješčak (rusky): Slavná
sněmovno!
Posuzujeme státní rozpočet na rok 1938. Rozpočet
na rok 1938 jest vyšší, než býval
na léta dobré hospodářské konjunktury,
a také o 1 1/2 miliardy Kč vyšší
než rozpočet na letošní rok. Vláda
očekává v příštím
roce asi 19 miliard Kč na příjmech a 21 1/2
miliard Kč na výdajích.
Uznáváme, že stát potřebuje mimořádných
příjmů, ale uvalovati na bedra lidu další
břemena, to je dnes již prostě nemožné.
A když se vláda k tomu rozhodla, uvidí, kolik
bude míti koncem příštího roku
schodku a kolik bude nepříjemností při
vymáhání daní. Když stát
potřebuje mimořádné příjmy,
měly se nahromaditi v letech lepší hospodářské
konjunktury, dnes bychom měli úspory, ale vidíme,
že pro případ těžkého mezinárodního
postavení není u nás žádných
zásob. To právě dokazuje, že vlády
u nás špatně hospodařily s národním
majetkem.
Náš lid prostě sotva dýchá pod
nemilosrdnou rukou exekutorů. (Předsednictví
převzal místopředseda Sivák.) Lid
by rád platil, ale nemá z čeho. U nás
se skoro každá exekuce provádí s četnickou
asistencí, exekutoři zabavují mnohdy i to,
co podle zákona jest vyňato z exekuce, zabavují
i takové věci, kterých dlužník
ani nemá. To dokazuje povrchnost berních úřadů
a jejich exekučních orgánů. Ale těžce
sebrané peníze od lidu přicházejí
dále do oběhu, vracejí se lidu zase ve formě
subvencí a platů úředníků
a zřízenců. Ale zde musíme ukázati
na to, že peníze sebrané u nás, u našeho
lidu, se zase k nám nevracejí.
Vezměme pouze po řadě rozpočet státní
správy. Výdaje jsou tam rozpočteny na 10.117,423.000
Kč a příjmy na 10.120,233.000 Kč.
Výdaje jsou o 1 1/2 miliardy Kč vyšší
než letos. Podle jednotlivých odborů se rozpočet
zvyšuje takto: president republiky a jeho kancelář
více o 1,219.000 Kč, Národní shromáždění
a jeho kancelář více o 4,398.600 Kč,
předsednictvo ministerské rady více o 12,518.800
Kč, ministerstvo zahraničních věcí
více o 17,008.000 Kč, ministerstvo nár. obrany
více o 738,567.000 Kč, ministerstvo vnitra o 163,311.100
Kč, ministerstvo spravedlnosti o 18,265.600 Kč,
ministerstvo školství a nár. osvěty
o 69,846.000 Kč, ministerstvo zemědělství
o 1,684.400 Kč, ministerstvo obchodu o 6,007.800 Kč,
ministerstvo veř. prací o 243,438.100 Kč,
ministerstvo železnic o 3,779.600 Kč, ministerstvo
soc. péče o 12 mil. 638.800 Kč, ministerstvo
veřejného zdravotnictví o 6,496.700 Kč,
ministerstvo financí o 55,410.000 Kč atd. To znamená,
že o takové částky budou vyšší
výdaje jednotlivých odborů.
A nyní se podívejme na některé kapitoly,
abychom aspoň přibližně zjistili, kolik
peněz se vrátí ze státního
rozpočtu našemu lidu.
Vezměme jako příklad ministerstvo vnitra:
Jeho výdaje jsou rozpočteny na 937,030.000 Kč,
to jest o 163,311.100 Kč více než letos. Toto
zvýšení se odůvodňuje tím,
že se zřizují nová policejní
komisařství a že byl zvýšen počet
četnictva. Zvýšené daně se předepíší
a vyberou stejně ode všech, to jest i od ruského
lidu, ale k policii a četnictvu nebyl u nás přijat
ani jediný Rusín. V okresních úřadech
v ruských okresích východního Slovenska
nenajdete ani jednoho úředníka ruské
národnosti.
Z toho je potom zřejmo, že skoro z celé miliardy
korun rozpočtu ministerstva vnitra náš lid
nic nedostává zpět. To znamená, že
náš lid jenom platí a že všechno
to jde do cizích rukou, že svými mozoly dělá
z každého pána s měsíčním
platem, a sám je podvyživen, sám jí
potravu bez soli. Ještě štěstí,
že náš lid byl celá století utiskován
a není schopen již jednou protestovati proti těmto
křivdám.
Podíváme-li se na rozpočet ministerstva školství
a národní osvěty, uvidíme, že
jeho výdaje jsou rozpočteny na 1.067,681.000 Kč.
O 69,846.000 Kč více než letos. Z těchto
peněz se k nám vrátí velmi málo.
Málo se vrátí i proto, že v řadě
ruských obcí jest vyučovacím jazykem
jazyk slovenský. Plných 19 let se ruský lid
na východním Slovensku násilně odnárodňuje.
Plných 19 let lid žádá, aby do jeho
škol byl zaveden ruský vyučovací jazyk.
Spousta memorand leží u ministerstva školství
a nár. osvěty, ale nic se neděje. Celé
desítky obcí čekají na změnu
vyučovacího jazyka, jejich žádosti byly
dávno předloženy, ale dosud nebylo o nich rozhodnuto.
Jest přímo absurdní, aby ruský lid
v této republice, ke které se dobrovolně
připojil, byl dále odnárodňován.
Spravedlivý požadavek Rusů na východním
Slovensku, aby byl změněn vyučovací
jazyk, aby se ruské děti vyučovaly ve své
mateřštině, některé kruhy kvalifikovaly
jako "porušťování" a vyhlásily
tomuto spravedlivému požadavku boj, prý jako
boj proti "porušťování". Pánové,
takové prohlášení za porušťování
mohl učiniti jen duševně chorý člověk.
Abych vám ukázal, že u nás nejde o porušťování,
že u nás jde jen o spravedlivý požadavek
ruského lidu, uvedu vám stručně dějiny
této věci.
Po světové válce, po převratu se u
nás počalo ve všech školách vyučovati
rusky. To bylo úplně pochopitelné. S počátku
tomu nikdo nepřekážel a také referát
ministerstva školství v Bratislavě to vzal
prostě na vědomí svým nařízením
ze dne 27. ledna 1921, č. 272/21, a nařídil,
aby kromě vyučovacího jazyka byly děti
vyučovány i československému jazyku
tři hodiny týdně. To jsme považovali
za úplně přirozené a ruští
učitelé se tomu podrobili. Ale to potrvalo jen několik
dní, neboť týž školský referát
v Bratislavě nahradil ono nařízení
novým ze dne 1. července 1921, č. 27.519/21
a nařízením ze dne 18. září
1921, č. 62.799/21 ustanovil: "Ve školách,
ve kterých podle zák. čl. XXVII z r 1907
(to jest zákon Apponyiho s pomaďaršťovací
tendencí) ruský jazyk nebyl dopuštěn
jako vyučovací, nemůže ani nyní
býti jako takový zaveden."
Uvědomělí ruští učitelé
vidouce nespravedlnost a bezdůvodnost takového nařízení,
učili i dále rusky, což vedlo k ještě
ostřejšímu nařízení školského
referátu v Bratislavě č. 2708/22, ve kterém
se doslovně praví: "Pokud jde o prvé
nařízení, nepřipouštějí
se výjimky a nebude-li dodržováno, budou učitelé
řecko - katolických obecných škol pohnáni
k disciplinární odpovědnosti."
Dlužno ukázati i na to, že přímo
před převratem býv. maďarský
ministr školství Martin Lovaszy nařízením
č. 200.532/18 rozhodl, aby se vyučovalo v mateřštině,
a zde se školský referát v Bratislavě
v demokratické republice odvolává na zákon
Apponyiho a praví, že tam, kde vyučovacím
jazykem byl dříve státní jazyk, tam
i nyní má jím zůstati státní
jazyk, to znamená místo jednoho cizího jazyka,
maďarského, druhý cizí jazyk, slovenský.