Nikomu nikdo nemůže namluvit, že by snad nebylo
objektivně možno dosíci pro pracující
lid výhodnějšího rozdělení
břemen, že totiž u pánů peníze
prostě nejsou. Jsou, a každý to ví.
Tak na př. zestátnění zbrojařského
průmyslu, zřízení státního
monopolu cukerního místo cukerního kartelu,
zřízení státního monopolu lihového
místo lihové společnosti už tato tři
opatření, která jsou konec konců na
programu v té či oné formě většiny
koaličních stran, by přinesla tolik mimořádných
příjmů pro státní pokladnu
na účet nynějších mimořádných
zisků zbrojařů, cukrovarníků,
cukrových kartelů a lihobaronů, že by
nebylo vůbec nutno zvyšovati daně a zaváděti
nové. Ale ovšem: pak by se nesmělo kapitulovat
před monopolisty a karteláři, když na
burse organisují paniku. Pak by se nesmělo ustupovat
před jejich politickými zástupci ve vládě,
když bouchají do stolu a vyhrožují reakcí.
Zde se opět - znovu a znovu k tomu přicházíme
- mstí ústupová politika socialistické
a demokratické části koalice. Místo
aby své návrhy postavila před veřejnost,
apelovala na masy a svedla s reakcí politický zápas
o prosazení svých návrhů, tak jak
to dělá agrární strana, když
chce něco prosadit, velmi šikovně - dá
souhlas k zákazu psaní o chystaných útocích
a dá dokonce souhlas k tomu, aby v době projednávání
rozpočtu byly zakázány schůze. Pak
se to ovšem Preissům a jejich agrárnickým
kolegům velmi lehce bojuje a prosazuje, aby na obraně
republiky sice hodně vydělali, ale nic ze své
kapsy nedali.
Opakujeme od roku a ode dne, že celá tato politika
ustupování reakci vede od deseti k pěti.
Je to starorakouské "Fortwursteln" ze dne na
den, bez jistoty, co bude zítra. A to je proto, poněvadž
socialistické strany nadále odmítají
to, co je ve vzduchu, čeho si dělnictvo toužebně
přeje a co konec konců jednou přijíti
musí: To jest jednotnou frontu dělnictva, jednotu
odborů a lidovou frontu všech antifašistů.
Jestliže se socialistickým stranám vytkne,
že před reakcí ustupují a dávají
souhlas k různým protilidovým opatřením,
pak odpovědí: Děláme, co můžeme,
na co nám síly stačí. Je-li to pravda,
pak se nutno socialistických stran ptát: Proč
tedy zamezujete zmnohonásobení dělnických
sil, které můžete v boji s reakcí hoditi
na váhu, pomocí nichž můžete na
reakci vynutit podstatné ústupky? Jestli chci lid
a republiku skutečně zabezpečit před
reakcí zevnitř i zvenčí, pak musím
sbírat a formovat všechny dosažitelné
síly, všechny dosažitelné spojence a všechny
dosažitelné soupeře. Pak musím dbáti,
aby v mém táboře zavládla jednota.
Pak si nemohu dovoliti luxus malicherného stranického
hašteření a malicherných spekulací,
anebo zlehčování velké myšlenky
dělnické jednoty, jak zde si to bohužel dovolil
posl. Hampl. Pak musím viděti dále
přes rámec své strany zájem třídy,
zájem všeho pracujícího lidu, zájem
země.
Socialistické strany žijí zřejmě
v ilusi, že s reakcí možno na trvalo vyjít.
Smířily se jaksi s daným stavem přešlapování
s nohy na nohu a myslejí si, že i reakce se s daným
stavem smířila. A to je omyl, který nám
všem může jednou přijít draho.
Socialistické strany se utěšují, že
bez nich nelze v republice vládnout. I to je omyl, pokud
se reakce nevzdala svých černých plánů
na reakční převrat a pokud má dost
síly, aby se vážně pokoušela o
jich uskutečnění. Ale kde stojí psáno,
že jednou nelze otázku postavit jinak, že v Československu
lze vládnout bez reakce a proti reakci? A zde je protiútok
nejlepší obranou. Nejlepší obranou v daném
případě by bylo, kdyby socialistické
strany konečně jednou začaly dělat
politiku, která by vedla k tomu, že by se v Československu
vládlo bez reakce a proti reakci, politiku, kterou my komunisté
neustále navrhujeme, politiku dělnické jednoty
a lidové fronty, politiku, jejímž důsledkem
by bylo vytlačení zástupců reakce
z vlády a nastolení vlády lidové,
která by lid a republiku zabezpečila před
domácí a zahraniční reakcí.
Nakonec poznámku k našemu hlasování
o rozpočtu. Jak jsme již v rozpočtovém
výboru prohlásili, hlasujeme proti rozpočtu
jakožto celku, a to předně proto, že rozpočet
má protilidový ráz, a dále proto,
poněvadž jde o rozpočet vlády, k jejíž
celkové politice nemáme důvěry, jejíž
politiku považujeme s hlediska zájmů lidu a
republiky za škodlivou, jak jsme to obšírně
odůvodnili.
Rozlišujeme však mezi vládou a republikou. Abychom
to dali najevo, abychom zejména zdůraznili, že
na obranu republiky proti vnitřním i vnějším
nepřátelům stojíme pevně a
neochvějně, hlasujeme pro kapitolu presidenta republiky.
Podobně také hlasujeme pro kapitolu ministerstva
zahraničních věcí, abychom zdůraznili
ochotu kdykoliv podpořit onu část zahraniční
politiky, která je napadána reakcí všech
odstínů, t. j. politiku míru, kolektivní
bezpečnosti, odporu proti uchvatitelským choutkám
Třetí říše, jakož i politiku
dobrého poměru ke spojencům, zejména
pak k Sovětskému svazu.
Positivním hlasováním o zmíněných
dvou kapitolách dáváme také najevo
naši snahu společně se všemi socialisty
a demokraty bojovat za zřízení takové
vlády, která by byla vládou vskutku lidovou
a za jejíž politiku bychom také my mohli nésti
odpovědnost. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
jímž jest p. posl. Stašek.
Posl. Stašek: Slavná sněmovno, dámy
a pánové!
Rozpočet na r. 1938, který právě projednáváme,
je obecně nazýván rozpočtem na obranu
státu. A je tomu tak, poněvadž dnešní
doba plná mezinárodních nebezpečí
a krisí nutí nás, abychom náš
celý život politický, hospodářský
i kulturní řídili zájmy obrany státu.
Poměry už jsou takové, že neubráníme-li
sami sebe, žádný jiný nás brániti
nebude! (Výborně!) A to tím spíše,
že vidíme, kterak velké státy Evropy
i světa jsou nesjednoceny a jak je těžko je
organisovati a spolčiti, aby byly brzdou rozkladných
sil evropských a ochranou míru a pokoje v Evropě
a v celém světě.
Dámy a pánové, malou historickou reminiscenci.
V Budapešti na t. zv. Rybářské baště
stojí sousoší dvou mnichů, kteří
kdysi na začátku 13. století vyšli hledat
pravlast, ze které Maďaři přišli
do Evropy. Úmysl jejich se jim celkem zdařil, ale
všude kam přišli, nalezli panický strach
a hrůzu před přicházejícími
hordami tatarskými. Spěchali rychle zpátky
do své vlasti. Burcovali Budín, Vídeň,
Prahu, zapřisahali panovníky velkých států
evropských, aby zanechali starého svého nepřátelství,
poněvadž se blíží hrozné
nebezpečí: Tataři jdou! Ale všecko jejich
volání bylo marné, a tak za krátko
ze zpustošené Rusi Karpatskými průsmyky
drali se divoké hordy Tatarů, kteří
plenili, vraždili a pálili, nač přišli.
A kdyby jim velký chán, jak známo z historie,
nebyl umřel v jejich vlasti, snad by nejen z celé
střední Evropy, nýbrž z celé
Evropy vůbec bylo zůstalo spáleniště
a hřbitov.
A jinou dobou společného nebezpečí
pro všechny státy a národy evropské
byly, jak známo, divoké výpady Turků
do států evropských. Marné bylo úsilí
papežů, marný byl hrozný strach před
janičáry tureckými, velké státy
evropské nedovedly v těchto kritických a
nebezpečných chvílích se sjednotiti
proti nebezpečí, které ohrožovalo nejen
jejich kulturu, nýbrž i holý život. A
v bitvě u Moháče ztratil život nejen
nešťastný Ludvík Jagellonský, nýbrž,
slavná sněmovno, ztratila takřka celá
Evropa na půldruhého století svou kulturu,
svobodu a pokoj.
Proč tyto historické reminiscence? Říká
se. že historie učí. Ale v těchto dnech
mohli jsme čísti výrok anglického
spisovatele Shawa, který paradoxně praví,
že historie učí, že se z ní člověk
nikdy ničemu nenaučil. Také velké
státy evropské právě v těchto
dobách ukazují, že se z historie a z kritických
velkých dob nebezpečí pro celou Evropu ničemu
nenaučily a že je marné čekati, jak
celá situace ukazuje, že by tyto velké státy
evropské se semkly na ochranu míru a proti nebezpečí,
které ohrožuje náš život, naši
kulturu i naši svobodu.
Co nám tedy zbývá? To jediné, abychom
se v těchto dobách neohlíželi po jiných,
nýbrž abychom se opřeli o svou sílu,
o svou lásku k vlasti a její svobodě a o
obětavost našich občanů. (Potlesk.)
Dále je třeba a je povinností naší
zahraniční politiky pracovat k tomu, abychom se
spojili a sjednotili s těmi státy, s nimiž
nás víže stejný zájem a, řekl
bych, také stejné nebezpečí. Nemyslím
tu jen na Francii a Rusko, ačkoliv bych chtěl říci,
že spojenectví s těmito státy přece
jen pro nás něco znamená, jak je vidět
z divokých útoků vedených proti těmto
smlouvám a spojenectvím. Já však myslím
v této chvíli zvlášť na státy
střední Evropy.
Myšlenka střední Evropy, jako by byla přírozenou
myšlenkou, neboť žije od té doby, od kdy
žijí státy střední Evropy. Prvý
její záblesk vidíme ve Velkomoravské
říši, dále za Přemysla II., a
posléze se středoevropské státy sjednotily
před tureckým nebezpečím pod žezlem
Habsburků. Ale ti zničili myšlenku střední
Evropy v té chvíli, kdy z těchto drobných
středoevropských států utvořili
monarchii, která potlačovala svobodu těchto
národů a stala se nakonec nebezpečím
pro samou střední Evropu. (Výborně!
- Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
Dnes vidíme u států středoevropských
nové tendence pro dorozumění, jistě
že vynucené mezinárodní situací,
ale také tím, že to, co ohrožuje jeden
stát středoevropský, ohrožuje také
všechny ostatní. Já vím, cesta je ještě
daleká, bude třeba překonávat fůru
různých překážek, intrik, ale
nakonec přece, myslím, že by spolek středoevropských
států, založený na organisaci Malé
dohody a při naprostém zachování suverenity
a neodvislosti jednotlivých států mohl prokázati
velikou a cennou službu jak bezpečnosti těchto
států, tak také tomu, aby se tyto středoevropské
státy nestaly hříčkou velmocenských
sil a aby se na různých konferencích nejednalo
o nich bez nich a proti nim a aby se kdesi nedělili o kůži
medvěda, kterou nemají a nikdy mít nebudou.
(Potlesk.)
Slavná sněmovno, má-li býti naše
zahraniční politika vedena s ohledem na obranu státu,
potom je nutno říci, že také naše
vnitřní politika musí býti refleksem
těchto potřeb našeho národa, naší
republiky. Je třeba - a doba nynější
to vyžaduje - abychom byli sjednoceni a jednomyslní
- i když se v jednotlivostech můžeme různit
- právě v názoru na základní
otázky a potřeby našeho státu, na jeho
zahraniční politiku, na jeho brannost a obranu.
Snad byly v našem státě zjevy, které
dávaly našim nepřátelům jakous
naději, nesvornost, nesjednocenost, a že tou skulinou
vniknou do našeho státu a budou jej rozkládat.
Ale dnes můžeme říci, že tyto klamné
a falešné naděje našich nepřátel
jsou marné a že právě v základních
a zásadních otázkách našeho československého
státu nejen všecky naše československé
strany, ale já bych se odvážil říci
i všechen československý lid stojí jednotný
a svorný. (Potlesk.)
Právě v posledních dobách měli
jsme několik příležitostí ukázati
světu překvapující divadlo naší
národní jednomyslnosti. Stalo se tak na př.
při pohřbu našeho presidenta Osvoboditele,
kdy kolem rakve mrtvého presidenta sešel se celý
národ bez rozdílu, všechny strany, nejen pro
tu velkou osobnost mrtvého, nýbrž také
pro ideu, kterou on ztělesňoval, totiž svobodu
a neodvislost Československé republiky. (Potlesk.)
Jako kolem mrtvého presidenta, mohu říci,
tak i kolem živého presidenta, jak vidíme na
těch četných jeho zájezdech, shromažďuje
se všechen československý lid ve svornosti
a jednotě. Proč? Poněvadž tento president
- a Bůh dá že i každý další
president - bude nám vždycky symbolem naší
státní suverenity a naší národní
neodvislosti a svobody. (Potlesk.)
Dámy a pánové, uvádím dále
za příklad i tuto dnešní naši velkou
rozpočtovou sněmovní debatu. Promluvili tu
přední zástupci našich velkých
politických stran a z jejích řečí
celá cizina může se přesvědčiti,
že všechny československé strany jsou
zajedno ve věrnosti k našim smlouvám mezinárodním,
ve věrnosti k demokracii, ke státu, jehož neodvislost,
svobodu a jednotu, chtějí brániti za všech
obětí a vší silou. (Výborně!
- Potlesk.)
Musíme ovšem říci a nesmíme si
zapírat, že nad touto jednomyslností československého
národa jakoby visel černý mrak a těžký
stín. Jsou to poměry mezi našimi německými
spoluobčany nebo, spíše bych řekl, mezi
částí těchto spoluobčanů.
Domnívám se, že v tak vážné
chvíli, jako je dnes, máme se odhodlaně a
mužně podívat do těchto věcí
a říci si, jaký poměr k nim máme
a jak je chceme překonávat. Především
bych chtěl říci, že se musíme
na to všecko dívat objektivně, bez šovinismu,
a říci si, že myšlenky, idee a zvláštní
názory, které dnes plní duše našich
německých spoluobčanů, nejsou žádnou
specialitou československou. Mnozí státníci
tam na Západě ukazují, že nerozumějí
naším poměrům, domnívají-li
se, že všelijaké stížnosti a všecko
ostatní snad vyvěrají z našich zvláštních,
neupravených československých poměrů.
(Tak jest!) To je zjev světový, tyto myšlenky
a idee ovládají stejně duši a mysl našeho
československého Němce jako Němce
v jiných zemích Evropy, v Americe, Africe a kdekoli
jinde. Museli bychom zase jít do historie. Spisovatel Foerster,
žijící v exilu v Paříži,
ve své velké poslední knize "Evropa
a německá otázka" ukazuje, kolikrát
německý lid žil v tomto, abych tak řekl,
mystickém a romantickém poblouzení, v tom
velikášství a v tom nepravém mesianismu,
který naposled německému lidu vždycky
přinesl katastrofu. Tak jsme to viděli ve světové
válce. Při vší objektivnosti a chápání
tohoto zvláštního stavu duše německé
musíme přece jenom říci, jak tyto
poměry v naší Československé
republice překonáme. Chtěl bych především
říci se vším důrazem a aby to
z této sněmovny bylo daleko slyšeti, že
nebudeme je překonávat tím, že bychom
chtěli dát píď československé
půdy (Výborně! - Potlesk.),
že je nebudeme překonávati tím, abychom
roztrhali to jednotné roucho naší československé
vlasti na nějaké kantony nebo jazyková území.
(Potlesk.) Čím je tedy budeme překonávat?
Řekl bych především naprostou spravedlností,
kterou chceme, aby se vládlo všemu československému
lidu a také našim německým spoluobčanům.
(Tak jest!)
V těchto dobách vzpomínáme právě
40tého výročí zrušení
t. zv. jazykových nařízení Badeniových,
které tenkráte způsobilo veliký otřes
v českém lidu. Vzpomínám, že
na Příbramsku se vypravuje o vlasteneckém
knězi Čermákovi, který, když
byla ta nařizení zrušena, vystrčil z
věže svého kostela černý prapor;
lidé chodili do kostela a ptali se, kdopak to umřel.
A pan farář jim to na kazatelně vysvětlil,
kdo umřel: V Rakousku umřela spravedlnost! A co
dále řekl, bylo ovšem předmětem
vyšetřování soudů a četníků,
ale nic naplat, poněvadž v Rakousku umřela
spravedlnost, musilo také Rakousko umříti.
Dámy a pánové! Nechceme, aby Československo
umřelo, chceme, aby žilo, a právě proto
chceme - a zesnulý president tolik nás v tom napomínal
a žádal - zachovati přísnou, opravdu
křesťanskou spravedlnost. A proto za těmi úmluvami
z 18. února plně stojíme a chceme, aby se
našim německým spoluobčanům dostalo
všeho spravedlivě, ale, jak již zde několikrát
bylo řečeno, nejenom lásku za lásku,
nýbrž také spravedlnost za spravedlnost, aby
také němečtí naši spoluobčané
byli tak spravedliví k Čechům, jako Češi
chtějí býti spravedliví ke svým
Němcům. (Potlesk.)
A za druhé říkám, že se chceme
starat o hospodářské poměry celé
republiky a ovšem také našich spoluobčanů
německých. Je to těžká věc
v nynějších krisích, ale musíme
říci - a ti, kteří přicházejí
ze sousedních států, to potvrzují
- že i přes ty obtíže, ve kterých
žijeme, se u nás i tomu pracujícímu
člověku pořád lépe vede než
ve státech, které jsou mnohým zaslíbeným
rájem, zaslíbenou zemí. (Výborně!)
A konečně bych řekl, je třeba ne tvrdé
pěsti, je třeba pevné ruky, aby nám
poměry v menšinových územích
nepřerostly přes hlavu. Slyšeli jsme v posledních
dobách tady v Praze několikrát naše
hraničáře. Prosím, aby ty resoluce,
které posílají vládě, nebyly
odkládány ad acta - nezaslouží si toho
lidé, kteří v těžkých
posicích brání a hájí státní
myšlenku - nýbrž abychom podle jejich zkušeností
se zařídili. Dámy a pánové,
tímto postupem překonali jsme u nás nebezpečí
komunismu a fašismu, a jsem přesvědčen,
že překonáme i všecko ostatní nebezpečí,
které by ohrožovalo klid a pořádek v
Československé republice. (Potlesk.)
Dámy a pánové, přecházím
na pole hospodářské. A i když, jak zde
pan kol. Beran dovodil, nemůžeme býti
plně spokojeni s hospodářským stavem,
v jakém se dnes nalézáme, ani ho nemůžeme
nazývati růžovým, přece jen bych
řekl, že jsme dosáhli toho, čeho nedosáhly
ani jiné velké státy, které jsou nám
často dávány za vzor a příklad,
totiž vyrovnanosti našeho státního rozpočtu.
Stalo se to ovšem za těžkých obětí,
které ještě v tomto parlamentním období
máme uzákoniti.
Čekalo se také, jaký ohlas tyto těžké
oběti budou míti v českém lidu. A
musíme říci, že československý
národ tyto oběti přijal s plným klidem.
To však zavazuje! A prosil bych v této chvíli,
aby všichni, kteří vládnou a pracují
se státními prostředky - nemyslím
jen našeho ministra financí a vládu, nýbrž
i tam dole toho mazače, který maže olejem státní
stroje, topiče, když nakládá uhlí
do státní mašiny, každého myslím,
zacházeli s nimi a s těmi korunami se šetrností,
s úctou a aby každou korunu dvakrát obrátili,
než ji vydají. To zasluhuje náš československý
lid, který je ochoten ke každé oběti,
ale žádá od nás jedině šetrnost
ve státním hospodářství.
Když rozebíráme náš rozpočet,
vidíme, že je to několik kapitol, které
zvláště dělají velké nároky
na státní pokladnu. Je to především
obrana státu, která nás do konce příštího
roku bude státi na 10 miliard Kč. Je to úrokování
našeho státního dluhu, které brzo vzroste
na tíživou číslici, je to naše
vydání na kulturu, jsou to naše sociální
vydání a zejména náklady osobní
a pense, které v celku representují 9 miliard Kč.
Dámy a pánové, při projednávání
této kapitoly mluví se obyčejně o
t. zv. reformě správy státu. Tento požadavek
se opakuje každého roku. Nikdy se však neuskutečnil.
Domnívám se, že této reformy je svrchovaně
třeba nejenom z důvodů fiskálních,
nýbrž také z důvodů potřeb
státních. A řekl bych hned na začátku,
že nepředstavuji si reformu státní správy
tak, jak se obyčejně dělá anebo co
si pod ní mnozí představují, buď
snížení gáží zaměstnanců
anebo snížení jejich počtu. To nikdy
nevedlo k cíli a nepovede ani v budoucnosti. Budeme muset
jíti na reformu státní správy jinak.
Řekl bych, dámy a pánové, že
jsme až nesmyslně mnoho - odpusťte to slovo -
uložili úkolů naší státní
správě a centrálním úřadům,
úkolů, které by dobře mohly vykonávati
zejména naše autonomní sbory, naše obecní
zastupitelstva, okresy i země. Při této příležitosti
řekněme si upřímně, že
u nás po převratě autonomii a této
koordinaci se příliš nepřálo.
A přece autonomie, vy se dobře pamatujete, je nejkrásnější
list z naší národní historie před
převratem. Co znamenala tenkrát taková obecní
zastupitelstva, okresní výbory, naše zemské
sněmy? Dnes je to pouhý stín. A jestliže
ještě dáme do obecních zastupitelstev
státní tajemníky takřka s diktátorskou
mocí, pak už můžeme tu autonomii položit
do hrobu. Naši odpovědní činitelé
často mluvili o regionalismu, decentralisaci atd. Nebojme
se k ní přistoupiti; všude tam, kde ta autonomie
nebude brzdou a nebezpečím pro státní
správu, vzkřisme ji opět k její slávě
a významu. (Potlesk.)
Dámy a pánové, a potom jest tu druhá
věc. Státní správu bude nutno také
reformovati v tom směru, že řadu úkonů
a úkolů hospodářského rázu
a života, které státní správa
na sebe vzala, s ní sejmeme a dáme těm orgánům,
které k ní jedině jsou a mají býti
povolány, a to jsou naše komory práce. To souvisí
s t. zv. autonomií hospodářskou. Nechci o
té věci široce mluviti, ale všichni víme
a cítíme, že hospodářský
život nemůžeme organisovati v kartelech, v centrálách,
ať ovládaných hospodářskými
diktátory anebo politickými stranami. (Výborně!
- Potlesk.) My potřebujeme řádně
na demokratickém volebním řádu vybudované
komory práce, aby v nich měl oporu nejen podnikatel,
nýbrž i dělník, konsument a konečně
stát.