Já sám rovněž nepochybuji, třebaže
jsem oposičník, který nemá příčinu
měniti své oposiční stanovisko, že
snad dr Hodža je první z těch posledních
předsedů vlád, který snad proto, že
je tak zblízka odtamtud, má snahu tyto poměry
rozřešiti. Ale obávám se, že to
nebude mít snadné. Návrh zákona, jak
je nám předložen, je toho dokladem. Je to všechno
spíše zase jenom zdání a žádná
skutečnost. Jedna z metod na nás tak vyzkoušených
právě na nás se prokázalo, že
k ničemu nevedou - byla, že jsme z každého,
kdo hájil práva svého národa - a po
mém soudu je darebák a ničema, kdo to nedělá
- dělali odpůrce republiky a iredentistu. Mám
v té věci, slavná sněmovno, zkušenosti.
Než jsem udělal s trudovou stranou a s dr Gagatkou
za stranu nár. socialistickou dohodu o společném
postupu, psali v "Českém slově",
že Gagatko je iredentista. Ale není to nic
překvapujícího, neboť tato metoda se
uplatňovala skoro proti každému podkarpatoruskému
politikovi. Opakuje se to s dr Fencikem. Ten spáchal
iredentu především na své americké
cestě a byl ihned, jak se vrátil, zatčen.
Ale on na té cestě vykonal úžasně
záslužný čin pro republiku, poněvadž
způsobil, že Sojuz, jenž za předsednictví
Juhasze a Gerovského poslal stížnost Společnosti
národů proti nám, přešel do rukou
státně spolehlivých a tyto revisionisty vyházel.
Když to udělal, vyslovili na témže sjezdu
dr Fencikovi plnou důvěru. Za to byl u nás
prohlašován za iredentistu. Já znám
takovéto písničky. Ještě před
tímto posledním sjezdem - a četli jste i
v našich novinách varování, co zase
chtějí ti Američané republice provést
- chystaly se protesty, i guvernér Hrabar, který
tu byl správně oceněn, co se týče
schopností i práva býti representantem Podkarpatské
Rusi, činil projevy, v kterých varoval před
činností amerických Karpatorusů. Já
jsem před tím varoval a upozorňoval jsem,
že podle mých informací budou naopak revisionisté
na sjezdu poraženi, že by bylo svrchovaně netaktické
protestovat, že ten sjezd nemá práva mluviti
o našich věcech. Dopadlo to, jak jsem předpovídal.
Svědčí to o tom, jak špatně je
naše vláda informována o věcech amerických
i o věcech karpatoruských.
Komunistické útoky mne ovšem nepřekvapily.
Je to taková zvláštní společnost.
Když jsem dělal r. 1924 na Podkarpatské Rusi
volby, byli komunisté největšími ruskými
vlastenci. Vydávali "Russkuju pravdu" v čistě
literárním jazyku, vydávali i plakáty
"Moskva prikazyvaet: Golosujtě vsje na spisok nomer
pervyj!" Ale potom jim z Moskvy vzkázali, že
to nejsou Rusové, nýbrž Ukrajinci, a proto
"Russkuju pravdu" předělali na ukrajinskou.
Už mluví ukrajinsky a jsou Ukrajinci.
Dovolte, abych pokračoval v tom příkladu,
o kterém jsem mluvil před tím. Kdyby se Stalin,
"krasnoe solnyško", jednou jinak vyspal a telefonoval
jim, že se mají prohlašovat za Číňany,
budou psát čínsky. (Veselost.)
Také mne nepřekvapuje, že pánové
objevili iredentu na Podkarpatské Rusi. Jak by se jim z
té velezrady a iredenty hlava trochu nezamotala, když
jim každý den odstřelují nějakého
ministra nebo maršála v sovětském Rusku
proto, že je prý velezrádce, že páchal
špionáž atd. Chvála Pánu Bohu,
u nás ještě Stalinovy metody, doufám,
se nebudou uplatňovat, a tedy budete musit zatím
svoji krvežíznivost poněkud ukrotiti.
Slavná sněmovno, jak jsem řekl, tato osnova
zákona má do sebe něco dobrého jen
tím, že se konečně Podkarpatskou Rusí
zabývá; pro její obsah ovšem pro ni
hlasovati nemůžeme, ale vyslovujeme pevné přesvědčení,
že chyby, které se na Podkarpatské Rusi staly,
nejsou zaviněny zlou vůlí našeho národa.
Náš národ o tom neví. Náš
národ vítá každého člověka
z Podkarpatské Rusi - a vy jste to viděli i tu v
Praze velmi nedávno - s největší láskou
a s největší sympatií. Jsem přesvědčen,
že bude dobře pro republiku jako v jiných věcech
a bude dobře pro Podkarpatskou Rus, až se bude vládnout
v tomto státě i tam podle skutečné
vůle slovanských národů této
republiky. Věřím, že naše republika
si získá znovu to jméno, které měl
náš národ před válkou světovou,
že totiž to byl jediný národ, který
žádný jiný národ slovanský
neutlačoval. To nám dávalo možnost státi
v čele všeho slovanského hnutí. Věřím,
že tato smutná léta budou překonána
a že v zájmu národa, v zájmu republiky
a v zájmu slovanské solidarity budou zapomenuta.
(Potlesk.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je pan posl. E. Klíma.
Posl. E. Klíma: Dámy a pánové!
Naše strana přikládá podkarpatským
otázkám dalekosáhlý význam.
Význam podkarpatských problémů je
pro nás určen napjatou mezinárodní
situací, expansivní politikou fašistické
osy Berlín-Řím. Případ Tuchačevského,
ze kterého se pokoušejí míti radost
pánové ze sudetskoněmecké strany a
všichni páni reakcionáři, je opravdu
varovným signálem pro všecky demokratické
státy. Ten ukazuje také, že fašismus intensivně
pracuje na všech úsecích protifašistické
fronty a že provádí svou podvratnou činnost
všemi možnými prostředky.
Jedním z velmi významných prostředků
fašistického rozvratu a fašistické podkopné
práce je beze sporu využívání
nacionálních rozporů. V takové době
správná nacionální politika má
nedozírný význam stejně jako na druhé
straně politika nesprávná může
míti následky katastrofální. Chtěl
bych zde uvést jenom krátce, co píše
o nacionální politice staré monarchie ve
spisku "Vojenský význam Československa
v Evropě" plukovník Moravec. Plukovník
Moravec praví (čte): "Špatná
rakouská politika nacionální připravila
rakouskou armádu v poli nejméně o tři
miliony bojovníků, z nichž na dva miliony odešlo
do zajetí." - "Slovanští a románští
národové habsburské monarchie připravili
Německo a Rakousko r. 1914 o vítězství
nad Srbskem, r. 1915 o drtivé vítězství
nad Ruskem tím, že Rakousku znemožnili postavit
40 nových divisí. Kdyby bylo v Rakousku všechno
obyvatelstvo souhlasilo s rakouským přisluhováním
Německu, mohlo postavit do pole místo 80 divisí
nejméně 120 divisí." To píše
plukovník Moravec o nacionální politice staré
monarchie. Pánové, nám musí býti
jasno, že dosah nacionální politiky není
dnes menší, naopak že je větší,
než byl před světovou válkou.
Jedině důslednou a opravdovou politikou demokratického
vyrovnání a národní rovnoprávnosti,
jak se jí dožaduje naše strana, lze dosáhnouti,
aby se všechny národy Československa svorně
semkly k obraně míru, republiky a demokracie a postavily
tak pevnou hráz temným silám války
a rozvratu.
Význam podkarpatských otázek vyplývá
pro nás mimo to zvláště ze strategicky
neobyčejně významného postavení
Podkarpatska. Podkarpatsko je naším mostem na východ,
k Rumunsku a Sovětskému svazu. [ ] není divu,
že tento most k východu je právě předmětem
soustředěných fašistických intrik,
že právě tady je usilovná podkopná
práce. Není v republice obdoby, že by na poměrně
tak malém území pracovaly cizí peníze
tak intensivně jako na Podkarpatsku. Tady pánové
Bródy, Fencik i pan Schwarz chtěli
vylíčit věci tak, jako by všechno to
povídání o iredentismu různých
skupin bylo jen pomluvou. Ale ať nám řeknou
pánové Fencik, Bródy a páni
z maďarské nacionální strany, jak uhrazují
náklady na své početné stranické
aparáty! Tady je naprosto jasné, my to říkáme
otevřeně, že maďarský, polský
i německý fašismus se snaží vybudovati
právě na Podkarpatsku své filiálky,
aby mohl v příhodném okamžiku provésti
své zločinné dílo a spojení
republiky s východem zničit. Upozorňujeme
zvláště na zvýšené úsilí
hitlerovsko-henleinovské propagandy na Podkarpatsku.
Pociťujeme dále velkou odpovědnost při
projednávání podkarpatských otázek
také proto, že jsme nejsilnější
podkarpatskou stranou. Na vzdory reakčnímu agrárnickému
teroru bylo podkarpatskými Ukrajinci, Maďary, Židy,
Němci a Rumuny odevzdáno při posledních
volbách nejvíce hlasů pro komunistickou stranu
Československa. My jsme stranou, která má
ve svých řadách nejobětavější
protifašistické bojovníky, lidi, jako je Ivan
Lokota. Komunistická strana na Podkarpatsku zachránila
rozhodující vrstvy pracujícího lidu
Podkarpatska před fašistickým morem právě
v době, kdy se fašistická vlna zvedala nejvýše.
Tím se nesporně velmi zasloužila o obranu republiky,
o obranu demokracie. Protestujeme důrazně proti
tomu, že tato strana byla vyloučena z jednání
o úpravu podkarpatských otázek a že
se jednání dělo v zákulisí,
bez účasti podkarpatského zemského
zastupitelstva a sněmovny.
Jaké jsou poměry na Podkarpatsku? Jsou zlé.
Vláda po 18 let odkládá uskutečnění
autonomie a vypsání voleb do sejmu a umožňuje
tím reakčně fašistickým skupinám,
aby demagogickými návrhy klamaly lid. Vláda
vydala Podkarpatsko teroristickému diktátu agrárně-reakční
kliky, která ve spojení s ruskými a ukrajinskými
emigrantskými živly okupovala zemský úřad,
všechny okresní úřady a notariáty
a provádí politiku pronásledování
dělnických a rolnických organisaci, politiku
hromadných protikomunistických procesů a
subvenčního kupování duší.
Je příznačné, že v této
rozpravě se nepřihlásil, neměl odvahy
přihlásiti se ke slovu ani jediný z representantů
agrárního režimu na Podkarpatsku, aby obhájil
nesnesitelné poměry na Podkarpatsku.
Podkarpatsko je zemí nejnižší životní
úrovně a hladu. Pozemková reforma ustrnula
v počátečním stadiu. Podkarpatsko
se topí v dluzích.
Úmrtnost na Podkarpatsku činí 19.43 na 1.000
obyvatel proti 13.49 v Čechách a 14˙24 na Slovensku;
je tedy o plných 46 % vyšší než v
Čechách. Z 1.000 dětí umírá
tam do roka 163 dětí proti 99 na Moravě;
je to tedy úmrtnost o 64 % vyšší než
na Moravě.
Spotřeba cukru na Podkarpatsku činí ročně
5 kg na hlavu proti 26 kg v Čechách a 23 kg na Moravě;
tvoří tedy necelou pětinu české
spotřeby.
Na Podkarpatsko se uměle zanáší jazykový
chaos; jsou zakládány české školy
a do domácích škol se zavádějí
ruské učebnice, domácímu obyvatelstvu
nesrozumitelné, a kulturní rozvoj Podkarpatska je
tím uměle brzděn.
Za takových okolností musil se na Podkarpatsku nutně
vytvořiti podivný stav. Přiznává
to nepřímo i ústavně-právní
výbor, který se ve své zprávě
dožaduje, aby předložený návrh
zákona o úpravě právního poměru
postavení guvernérova byl považován
za projev dobré vůle, a vyslovuje naději,
že zákon "naplní obyvatelstvo Podkarpatska
důvěrou a tato důvěra že připraví
příznivou atmosféru, v níž bude
možno v plné shodě pokračovati".
Tato slova o dobré vůli, důvěře
a příznivé atmosféře nejsou
náhodná. Vládní politika slibů
a neplnění závazků vyvolala nedávno
prudký odpor, dokonce i v řadách koaličních
stran na Podkarpatsku. Již i v koaličních řadách
na Podkarpatsku byly vážné pochybnosti o dobré
vůli vlády a důvěra ve vládu
povážlivě kolísala.
My se tážeme: Je možné, aby uzákoněním
této osnovy zákona byla vytvořena důvěra
podkarpatského lidu? Je možné, aby byla vytvořena
příznivá atmosféra na Podkarpatsku?
Může býti tato osnova považována
podkarpatským lidem za projev dobré vůle?
Vždyť co vlastně dává tato osnova
zákona Podkarpatsku? Nač má podkarpatský
lid nárok?
§ 3 ústavní listiny praví v odst. 2:
"Nedílnou součástí tohoto celku"
- totiž Československé republiky - "jest
a to na základě dobrovolného připojení
podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými
mocnostmi a Československou republikou v Saint Germainen
- Laye ze dne 10. září 1919 samosprávné
území Podkarpatské Rusi, které bude
vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou
s jednotností republiky Československé.
(3) Podkarpatská Rus má vlastní sněm,
který si volí předsednictvo.
(4) Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný
usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových,
vyučovacích, náboženských, místní
správy jakož i v jiných věcech, které
by naň přenesly zákony Československé
republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské
Rusi, projeví-li president republiky s nimi souhlas svým
podpisem, vyhlašují se ve zvláštní
sbírce a podepisuje je také guvernér."
Takové je znění ústavy. A vláda
nyní přichází s návrhem, který
nedává autonomii a neřeší ani
národní, ani sociální a hospodářské
otázky Podkarpatska. Nedává Podkarpatsku
práv, jež jsou mu zaručena mírovými
smlouvami a ústavou. V důvodové zprávě
se sice říká, že uskutečnění
těchto zásad je otázkou doby, ale sama zpráva
ústavně-právního výboru nebéře
toto vládní ujišťování příliš
vážně a napomíná vládu,
aby to nebylo jenom otázkou doby, nýbrž krátké
doby.
Dr Kugel, jeden z representantů vládního
tábora na Podkarpatské Rusi, mluvil zde v úterý
o tom, čím tato osnova zákona je, a označil
ji, že je gigantickým šagom vpjerod. Podle našeho
názoru, má-li býti tato osnova zákona
označena za něco takového, je k tomu třeba
opravdu zvláštního měřítka,
řekl bych takového, které může
míti pan Kugel, který jako poctivý
Karpatorus vyrostl a chodil do škol v Minsku za carismu,
a s toho starého hlediska carského předrevolučního
Minska snad se mu ten návrh zdá nějakým
velikým šagom vpjerod, ale s hlediska československého,
s hlediska r. 1937 za nějaký krok vpřed,
a tím méně za gigantický, není
možno tuto osnovu označiti. Je to v nejlepším
případě takové nějaké
šlapání na místě. Vždyť
osnova dává Podkarpatské Rusi guvernéra,
který má právo dávat jen rady a návrhy
a jiného práva nemá. Dává Podkarpatské
Rusi dále nevolenou guberniální radu, která
má zase právo jenom radit guvernérovi. Guvernér
je podle osnovy bezmocný pán, a guberniální
rada je nulou.
Tato osnova ponechává Podkarpatskou Rus nadále
v rukou reakční agrární kliky, jež
napáchala již tolik škod. Takováto osnova
zákona nemůže obnoviti důvěru
podkarpatoruského lidu. Není s to, aby byla považována
za projev dobré vůle, poněvadž ukazuje
naopak nedostatek dobré vůle. Takovou osnovu my
musíme odmítnouti.
Neprovádění autonomie se odůvodňuje
dvěma hlavními zřeteli. Především
se říká, že podkarpatoruský lid
je nízké kulturní úrovně, za
druhé, že prý je politicky nevyspělý
pro řízení vlastního osudu a že
nemá dostatek smyslu pro zájmy státu. Tvrdí
se tedy, že uskutečnění autonomie by
ohrozilo obranu republiky. Ale při tom hlavní, třetí
a rozhodující důvod se neříká
veřejně. To je totiž ta skutečnost,
že dnešní koalice nemá na Podkarpatské
Rusi většinu. To je ten rozhodující
důvod. Všechny tyto důvody jsou pochybené.
Dovolávati se nízké kulturní úrovně
nemá práva režim, který již plných
18 let měl možnost kulturní úroveň
podkarpatoruského lidu pozvednouti. A místo toho
zanášel jazykový chaos, zakládal české
školy pro nečeské děti, nepodnikl nic
k odstranění hrozných hospodářských
poměrů a brzdil tak rozvoj kulturního života
podkarpatoruského.
A mimo to není pravda, že by dnešní kulturní
úroveň podkarpatoruského lidu znemožňovala
uskutečnění autonomie. V ruské sovětské
federativní soc. republice RSFSR jsou autonomní
sovětské republiky: Tatarská, Baškirská,
Dagestanská, Burjato-mongolská, Kabardinsko-balkarská,
Kalmycká, Karelská, Komi, Krymská, Marijská,
Mordovská, Němců Povolží, Severoosetínská,
Udmurtská, Čečensko-ingušská,
Čuvašská a Jakutská.
A, pánové, veliká část národů
obývajících tyto republiky vstupuje teprve
na scénu dějin. Činí první
kroky, a přes to jim poskytuje sovětská ústava
rozsáhlou autonomii, která se osvědčuje
a osvědčila by se také na Podkarpatské
Rusi a přispěla by k urychlení politického,
kulturního i hospodářského rozvoje
podkarpatoruského lidu.
Nepravdivé je také tvrzení, že by uskutečnění
autonomie zeslabilo obranu republiky před fašistickými
útočníky. Rozhodující většina
podkarpatoruského obyvatelstva je v neposlední míře
zásluhou komunistické strany - vyhraněně
protifašistického smýšlení. Podkarpatským
dělníkům a rolníkům není
lhostejným osud Prahy, Brna a Bratislavy, a je hanebnou
pomluvou podkarpatského lidu, tvrdí-li se, že
by autonomie zneužil ku prospěchu fašistických
režimů, ohrožujících republiku.
Podkarpatský lid se nechce znovu ocitnouti pod knutou maďarských
grófů a nechce se také ocitnouti pod botou
polských plukovníků, pod níž
úpí polský pracující lid a
7 mil. ukrajinského obyvatelstva Haliče a Volyně.
Smýšlení rozhodující většiny
podkarpatského lidu je zárukou, že uskutečněním
autonomie by se Podkarpatsko nestalo rejdištěm fašistických
a iredentistických živlů, nýbrž
že naopak teprve potom za součinnosti lidu bude právě
těmto iredentistickým živlům postavena
pevná hráz. Právě poskytnutí
autonomie a vyřešení naléhavých
hospodářských, sociálních a
kulturních otázek v duchu naprosté národní
rovnoprávnosti by znamenalo velmi podstatné přiblížení
podkarpatského obyvatelstva k republice a bylo by posílením
obrany republiky. Tak jako národní autonomie Basků
a Katalánců posílila obranu španělské
demokracie a republiky před fašistickými útočníky,
poskytnutí ústavou zaručených práv
Podkarpatsku by bylo posílením obrany republiky
Československé.
Provedení autonomie je okamžitě uskutečnitelné
a je s hlediska obrany republiky prospěšné.
Proti tomu stojí jediná skutečnost, že
totiž dnešní vládní koalice nemá
na Podkarpatsku většinu. Ale je potřeba říci,
že na Podkarpatsku existuje mohutná většina
protifašistická. Jako jedna z hlavních složek
protifašistického tábora je komunistická
strana ochotna zúčastniti se ve smyslu protifašistické
lidové fronty práce v podkarpatském sejmu
a zaručiti jeho demokratickou většinu. Ať
se sejde porada komunistické strany a demokratických
stran z Podkarpatska a pojedná o vytvoření
protifašistické spolupráce a o přípravě
voleb do sejmu. Není tedy ani s hlediska demokratického
žádných důvodů pro další
odkládání autonomie. Je příznačné,
že dnešní vláda respektuje ústavu
jen natolik, pokud to odpovídá úzkým
koaličním zájmům.
Považujeme osnovu zákona a stanovisko vlády
k autonomii Podkarpatska za pokus o vyhnutí se ústavním
povinnostem a prohlašujeme, že se nepřestaneme
dožadovati skutečného a úplného
provedení autonomií práv, ústavou
Podkarpatsku zaručených, a především
vypsání voleb do sejmu. Současně žádáme,
aby byly provedeny radikální změny správní,
hospodářské a sociální, které
by splnily alespoň nejpalčivější
požadavky lidu, daly mu více práv, povznesly
zemi hospodářsky a kulturně. Především
žádáme rozšíření
pravomoci zemského zastupitelstva, rozšíření
pravomoci okresních a obecních zastupitelstev a
finanční pomoc pro ně tak, aby výše
přídělů činila aspoň
8% z celkové částky státních
přídělů, dále žádáme
zřízení Zemské hypoteční
banky, provedení velkorysých investičních
prací - výstavba železnic a silnic - a výstavby
průmyslu. Na investiční práce budiž
ve státním rozpočtu pamatováno nejméně
8% z úhrnné sumy. Žádáme provedení
pozemkové reformy a opravdové oddlužení
drobného obyvatelstva, provedení melioračních
a vodohospodářských prací. Státní
poloniny nechť jsou dány do správy a užívání
obcí. Dále žádáme pomoc živnostníkům,
stanovení minimálních mezd a pomoc nezaměstnaným,
likvidaci hladu na Verchovině, vybudování
nemocnic a zajištění kulturního rozvoje
národů Podkarpatska, zajištění
práva na používání mateřského
jazyka v úřadech, zajištění vyučování
v mateřštině a ukončení jazykového
chaosu.
My s tohoto místa ujišťujeme podkarpatský
lid, že se český pracující lid
za jeho požadavky staví a považuje je za své.
Český pracující lid si uvědomuje,
že má bezprostřední zájem na
tom, aby národy Podkarpatska měly chléb,
práci, půdu a svobodu. Český pracující
lid odmítá dnešní vládní
praksi vůči Podkarpatsku, odmítá dnešní
podkarpatský režim. Lidová fronta v Československu,
která je věcí nedaleké budoucnosti,
napíše požadavky národů Podkarpatska
na svůj prapor.
Jako nejsilnější podkarpatská strana
varujeme vládu a demokratické živly v koalici
před pokračováním ve staré
politice na Podkarpatsku. Dejte podkarpatskému lidu, co
mu patří, a uvidíte, že bude nejoddanějším
a nejobětavějším obráncem této
republiky proti fašistickému barbarství. (Potlesk
komunistických poslanců.)