O guberniální radě konstatuji toto:
1. § 13 říká, že guvernér
bude míti ještě poradní sbor, aby se
mohl raditi. Guvernérovi nestačí, aby se
radil s podřízenými, a dává
se mu možnost, aby se radil ještě s jedním
sborem.
2. Složení této guberniální rady
svědčí o úplném byrokratismu.
Zemské zastupitelstvo a zemský výbor volil
lid nikoliv pro tento účel. Členové
zemského zastupitelstva a zemského výboru
obdrželi své mandáty od lidu výhradně
pro práci v zemském zastupitelstvu a výboru.
Členové guberniální rady jsou jmenováni
a proto rada má o hodně menší význam
než zemské zastupitelstvo. Z toho je očividné,
že guberniální rada nemá nic společného
s většinou obyvatelstva.
3. Konstatuji, že obor činnosti guberniální
rady a její kompetence je značně menší
než obor činnosti a kompetence zemského zastupitelstva.
Zemské zastupitelstvo má právo rozhodovati,
ale guberniální rada jen raditi a raditi se.
4. Jest absurdem, aby zemské zastupitelstvo které
již má 6 členů jmenovaných vládou,
volilo 9 členů, ke kterým vláda jmenuje
svých 9 členů. Tento čin nemá
nic společného s autonomním zařízením.
V odůvodnění se říká:
1. "Vláda je si vědoma svých závazků
a chce je loyálně dodržeti". Je to pro
nás nepochopitelné. Vláda musí nejenom
chtíti, nýbrž musí plniti své
závazky.
2. Vláda se přidržuje generálního
statutu, proti kterému nejenom já, nýbrž
i zástupci koaličních stran podali interpelace
v Národním shromáždění.
Ale když vláda se přidržuje generálního
statutu, tak proč nevypsala volby do sněmu v r.
1919? Z toho vyplývá, že vláda se nepřidržuje
ani svých nařízení a rozhodnutí
a pokládá je za ilusorní.
Zde musím ještě poukázati na nesprávné
odůvodnění referenta Révaye
v právním výboru: 1. že doba realisace
autonomie byla již uvedena v generálním statutu,
a pak 2. že již nepotřebujeme experimentace a
provisoria, jelikož nejsou ničím odůvodněny;
3. že guvernér, není-li sněmu, nemůže
rozhodovati ani o jediné důležité otázce.
Proto potřebujeme nejdříve sněm a
pak guvernéra. O tom, co říkal posl. F. Richter,
velmi pochybuji. Myslím, že provisorium nikoho neuklidní,
jelikož tento návrh není autonomie.
O autonomii Podkarpatské Rusi se mluvilo mnohokráte.
Tento návrh jest prvním případem,
kdy se otázka autonomie projednává v Národním
shromáždění z vládní iniciativy.
Tuto iniciativu je nutno připsati předsedovi vlády
dr Hodžovi, který za 18 let první z
předsedů vlády má upřímné
přání provésti autonomii Podkarpatské
Rusi. Avšak návrh, který jest výsledkem
koaličního smlouvání a který
se objevil jako vládní návrh, nás
neuspokojuje.
Ruské nacionálně-autonomní hnutí
na Podkarpatské Rusi nemůže souhlasiti s předloženým
návrhem, jako s návrhem neodpovídajícím
ústavě Československé republiky, mezinárodním
smlouvám, které republika podepsala, a neodpovídajícím
historické minulosti a přítomnosti karpatoruského
národa. Protestuje proti antidemokratickému vnucování
mínění menšiny většině
karpatoruského národa.
Ruské nacionálně-autonomní hnutí,
které se seskupilo v ruskou nacionálně-autonomní
stranu, podle tradicí velkého ruského národa
nezměnilo svého slova a ve svém návrhu
"Ústava autonomní Podkarpatské Rusi",
tisk 624, v prvním jeho článku prohlašuje:
"Podkarpatská Rus, která jest autonomním
krajem, tvoří neodlučnou a nedělitelnou
část Československé republiky".
Toto hnutí není iredentistické, jest proniknuto
vřelou láskou ke svému národu a věrností
k Československé republice. Tato věrnost
nutí, abychom vám napřed vysvětlili
nebezpečí přijetí tohoto návrhu
zákona.
O postupném a vážném uvádění
do života autonomie Podkarpatské Rusi bylo by možno
mluviti jen tehdy, kdyby první opatření
v tomto směru se dotýkala základů
autonomie, kterými jsou: stanovení opravdových
hranic a svolání sněmu Podkarpatské
Rusi.
Nesplnění mezinárodních smluv jest
revisionismus. V přítomné době revisionistické
proudy v Evropě zesílily. Věrnost mezinárodním
smlouvám a ústavě, to jest jediné
mocné a poctivé protiopatření proti
vnitřnímu a vnějšímu revisionismu.
Autonomie Podkarpatské Rusi jest zabezpečena: článkem
10 až 13 mírové smlouvy v St. Germainu, čl.
81 mírové smlouvy s Německem, čl.
53 mírové smlouvy s Rakouskem, čl. 48 mírové
smlouvy s Maďarskem, §em 3 hlavy I ústavy Československé
republiky a generálním statutem. Generální
statut obsahuje přesné pokyny, kdy má býti
svolán sněm Podkarpatské Rusi: "Volby
členů ruského sněmu budou provedeny
nejpozději do 90 dní po volbách do Národního
shromáždění Československé
republiky". Od prvních voleb uplynulo nikoliv 90 dní,
ale mnoho let, avšak sněm Podkarpatské Rusi
není svolán.
Tak ruský národ je zbaven kompetentního autonomního
fora, sněmu, který jediný může
udělati konec nynějšímu bezútěšnému
stavu. Avšak oddalováním svolání
sněmu situace na Podkarpatské Rusi stále
se více komplikuje. (Předsednictví převzal
místopředseda Košek.)
Stav, v kterém jest otázka autonomie Podkarpatské
Rusi ode dne podepsání mírových smluv
a přijetí ústavy Československé
republiky až do našich dnů, působí
přirozený nepokoj a proto se obracíme na
vládu naší republiky s těmito žádostmi,
které jsou odůvodněny mezinárodními
smlouvami a ústavou Československé republiky:
1. Budiž ihned svolán sněm a 2. buďtež
určeny opravdové hranice Podkarpatské Rusi.
(Potlesk.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je pan posl. inž. Schwarz.
Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!
Právě jako Čech jsem pokládal za svoji
povinnost, abych se vyslovil také o vládním
návrhu zákona, který projednáváme.
Není to věc prostá. Člověk
má při tom dvojí pocit. Jednak snad opravdu
jakési úlevy, třebaže se tímto
návrhem žádná autonomie neprovádí.
Určuje se tu jen pravomoc úředníka
dosazeného vládou a neodpovědného
žádným zástupcům karpatoruského
lidu, a určuje se tak, že se mu dává
právo schvalovat to, co mu podřízené
úřady navrhnou, a kdyby to neschválil, již
o tom nerozhodne on, nýbrž centrální
úřady. Ale ačkoli toto všecko je pravda,
je snad možno přece viděti v tomto návrhu
aspoň projev vědomí, že tak, jak to
na Podkarpatské Rusi jest, nemůže to zůstati
na vždycky a že se konečně musí
udělat náprava a zřídit právní
stav. To je ta úleva. Na druhé straně je
tu trochu pocit hanby. Hanby za to, že to tolik let trvalo
- a že na konec to takhle dopadlo.
Slavná sněmovno! Podpisuji doslova, co řekl
dr Fencik: Karpatoruský národ není
v této republice menšinou. On je státním
národem na svém území i podle ústavy
i podle skutečnosti. V době, kdy příslušníci
stran, které nyní zasedají ve vládě
tohoto státu, organisovali proti tvořící
se naší republice Sudetendeutschland, Deutschböhmen,
Podkarpatská Rus svými zástupci americkými
již za války, těmi ruskými radami na
území Podkarpatské Rusi a Prešovska
po válce doma, připojila se dobrovolně k
naší republice. Ale ona to opravdu neudělala
proto, jak někteří pak blouznili. že
by se snad chtěla přeměniti na nějakou
československou jazykovou národnost, ne, nýbrž
proto, že věřila, že v slovanském
československém národě najde ochranu
pro svoje vlastní jazyková a národní
práva ruská. Ona to také jasně vyslovila
ve všech svých požadavcích, ve všech
svých memorandech, ona si kladla jako podmínku právě
tu autonomii, zabezpečení, že ve věcech
jazykových, náboženských a místní
správy budou oni sami pány na svém území.
A tak to bylo také vloženo do mírových
smluv. (Jejich delegace byla na mírové konferenci
přítomna.) Z mírových smluv se to
přestěhovalo do ústavy republiky. A já
jsem už o tom v této sněmovně jednou
hovořil, když jsme právě slyšeli
tolik velikých projevů o nutnosti ochrany demokracie
a ústavy, že především je potřebí
ústavu respektovati a prováděti. Sama ústava
- a to bych tak navázal na ty etapy už trošičku
slevila z toho, co říkají mírové
smlouvy. Mírové smlouvy - vy víte, že
byly o tom spory, zda je to možné čili nic
- předpokládají vlastně dvojí
Národní shromáždění, poněvadž
praví, že poslanci, zvolení za Podkarpatskou
Rus, nesmějí se účastniti jednání
o věcech, které příslušejí
autonomii podkarpatoruské. Tedy, že v otázkách
jazykových, náboženských a místní
správy pro území mimo Podkarpatskou Rus nesmějí
se tito poslanci účastniti jednání.
Bylo by to bývalo něco takového, jako někdejší
širší a užší říšská
rada. Naše ústava to změnila tím, že
ponechala karpatoruským poslancům plná práva
jednati a hlasovati o věcech pro ostatní území
republiky, i když jsou ty věci vyhrazeny autonomii
Podkarpatské Rusi.
Druhá změna je v tom, že mírová
smlouva hovoří, že v čele země
bude guvernér, odpovědný sněmu. Ústava
řekla: "Odpovědný také sněmu",
a vy víte, že § 1 této projednávané
osnovy zákona praví, že guvernér je
odpovědný vládě a po zřízení
sněmu bude odpovědný také tomuto sněmu.
Jde to tak trošičku už stále dolů
a dolů. Ale myslím, že Podkarpatská
Rus by byla bývala plně uspokojena, kdyby se byla
provedla ústava Československé republiky.
A zde již bylo upozorňováno, že to bylo
občanstvu této země slíbeno prohlášeními,
manifesty a generálním statutem, který nedávno
vláda této republiky v odpovědi na interpelaci
posl. Fencika prohlásila za závazný
a platný. Tam ovšem bylo řečeno, že
za 90 dní po volbách do Národního
shromáždění musí býti
provedeny volby do sněmu. Ale těch 90 dní
se natáhlo už na 17 let a o volbách dosud nic
neslyšíme. Konstatuji jednu věc: já
po všecka ta léta všemi prostředky, které
jsem měl, jsem upozorňoval na to, že se tím
poškozuje právě zájem naší
republiky.
Tvrdilo se, že volby nemohou býti hned, že musíme
dříve tento lid pro republiku získat. Slavná
sněmovno, věřte mi, kdyby se byly provedly
volby hned r. 1920, vyšli by z těchto voleb lidé,
kteří by byli všichni věrnými
a oddanými syny této republiky, protože, jak
správně tu Fencik řekl, v té
první etapě, v té etapě Brejchově,
se na nás díval karpatoruský národ
jako na své osvoboditele a jméno Čech bylo
v takové slávě, jak od té doby už
nikdy.
Ten režim, který prohlašoval, že musí
napřed získati lid pro naší republiku,
ve skutečnosti tento lid od naší republiky
stále odpuzoval a oddaloval. Dr Fencik se zde dovolával
mnohých projevů českých politiků
i koaličních - o tom. Já pánům,
kteří by chtěli pochybovati, chtěl
bych jen připomenouti ty serie svých článků
ještě v "Českém slově"
o těchto poměrech. Bohužel bylo by to všecko
hlasem volajícího na poušti. Režim na
Podkarpatské Rusi se netoliko nezlepšoval, nýbrž
stále zhoršoval.
Jistá věc je, že Podkarpatská Rus hospodářsky
po válce velmi trpěla a do značné
míry i trpí. Z části to byl nepochybný
následek té státoprávní změny,
protože bylo znemožněno spojení s uherskou
nížinou, kam chodívali lidé na práci
atd., ale bylo to také způsobeno obecnými
následky světové války a americkou
politikou vystěhovaleckou, která zastavila přistěhovalectví,
takže ten odtok přírůstku obyvatelstva,
který způsobil, že opravdu v té Americe
je Karpatorusů tolik, jako zde ve starém kraji,
byl znemožněn.
Ale, slavná sněmovno, kdybychom byli dali Podkarpatské
Rusi její sněm, ti lidé by viděli,
že jim to nedělají Češi. Také
kdybychom byli splnili to, aby se do veřejných služeb
brali místní lidé - a mohli se brát
a daleko vyšší měrou, než se to dělalo.
Mám doklady z posledních dob volající
přímo do nebes; když se vypíše
místo a přihlásí se jen jeden karpatoruský
žadatel, absolvent české vysoké školy,
tak se místo neobsadí, protože je Karpatorus,
čeká se, až přijde nějaký
žadatel ze západu.
Ale nejde jen o to. Zejména ta drobná místa
ve státní službě, na př. četníků,
finančníků, poštovních poslů,
mohla býti obsazena z místního obyvatelstva,
a ti lidé by se aspoň klamně nedomnívali,
že to Čech jim exekvuje krávu, kdyby to dělal
vlastní státní úředník.
Když obyvatelstvo se stýkalo s nějakým
representantem veřejné moci - a to již tak
je, že to nebývají příjemné
věci, jako placení daní, exekuce atd. - tu
vidělo, že to proti němu dělá
ten Čech, kterého dříve pokládalo
za svého osvoboditele. Vrcholem zvrácené
politiky byla naše jazyková politika na Podkarpatské
Rusi. Celá tradice karpatského národa byla
ruská. Byla velká chyba, že lidé, kteří
na Podkarpatskou Rus šli, nic o ní nevěděli.
Představovali si, ba psali - na př. školní
referenti pro Podkarpatskou Rus - jako by šli do nové
země, kde se teprve tvoří nějaký
národ, a zatím přišli do země,
odkud sto let před tím carské Rusko povolávalo
vědecké odborníky na organisaci universit
nebo vytvoření právnické terminologie
stačí uvésti jména Balučjanský,
Orlaj atd. Teprve v poslední době, jako na Slovensku,
maďarský teror působil potlačování
duševní úrovně tohoto lidu. Není
to úžasná věc? Zákony tohoto
shromáždění se tisknou ve všech
jazycích, i menšinových, ale rusky vůbec
ne, a není to menšina, je to národ, který
má zajištěnou autonomii. V r. 1867 v Maďarsku
vycházely maďarské zákony v čistě
ruském překladu.
Tedy, vážení pánové a dámy,
to byla politika úžasně krátkozraká
a zvrácená. Byla zvrácená i tím,
že jsme tam vnesli jazykový chaos tím, že
se tam úmyslně protlačovalo ukrajinství
proti ruskosti. (Výkřiky.) Je dosti možné,
že i bez nás by tam ty tendence byly vznikly, ale
pak nás to nemuselo bolet; rozhodli si to sami. Jsou Rusové,
chtějí psát ruskou literární
řečí nebo ukrajinskou nebo jinou. Ale když
my tam vnášíme tento chaos, lze pochopiti,
že v tom viděli pokus o odnárodnění.
Jaký jsme měli zájem právě
na protlačování směru, který
pro náš stát a celou naši tradici je nejnebezpečnější,
protože Podkarpatská Rus má k ruskému
celku daleko a k ukrajinské Haliči má náramně
blízko? Ale nejen to, my jsme dokonce podlehli bláhové
víře - a kolikrát jsme to slyšeli a
četli - že lze udělat z Podkarpatské
Rusi nějakou naši novou slovanskou národnost.
Také se udělala nová gramatika, vrchol, řekl
bych, nesmyslnosti, jaká může býti.
Tohle dělali Maďaři, že si vymysleli extra
spisovný jazyk pro východní Slováky
a že se pokoušeli v Bosně udělat nějakou
novou národnost. My jsme se tímto pokusem zabývat
neměli, protože chtíti z lidí, kteří
jsou součástí ohromného národa,
nejbohatšího ze slovanských jazyků kulturou,
literaturou krásnou i vědeckou, najednou udělati
samostatný národ bez literatury, bez vědy,
beze všeho, to je dílo v pravém slova smyslu
barbarské. Vzpomeňme si zase na odpověď
vlády, když si stěžoval dr Fencik,
že na t. zv. ruské škole pro hajné na
Podkarpatské Rusi se vyučuje česky. V odpovědi
se říká, že se to děje proto,
že prý v této lidové řeči
nejsou odborné termíny. To je, myslím, samozřejmé.
Já bych rád věděl, kde na celém
světě je řeč, která by měla
v lidové řeči výraz jenom na př.
pro pojem tečny, kružnice nebo nějaké
křivky. Takového výrazu v lidové řeči
neznáme. Všechny odborné termíny jsou
vytvořeny uměle. Než jíti na to takhle:
tam se musí užívat lidové řeči,
ta ovšem nemá vědeckých a odborných
termínů, tak budeme učiti česky, račte
prominout, to je logika trochu nedůstojná našeho
národa. Uvědomte si, že na Podkarpatské
Rusi, která má i tuším 450 nebo kolik
obcí, jest už zřízeno několik
set českých škol a že podle poslední
statistiky je tam mezi 720.000 lidmi 40.000 Čechoslováků,
ale že jsou tam také některé slovenské
obce, takže ani těch 40.000 nejsou jenom Češi.
A teď se podívejte, jaký to má účel.
Nevěřte tomu, že počeštíme
nějak Podkarpatskou Rus. Vždyť jsme ani nemohli
obnoviti tu někdejší skutečnou jazykovou
jednotu se Slovenskem. Jak může někoho napadnout,
že by mohl počeštiti území tak
vzdálené od oblasti s českým jazykem?
My tam nepočeštíme nikoho, ale popuzujeme tak
proti republice lidi, kteří v nás viděli
své spasitele a pevně nám věřili.
(Tak jest!) To je politika přímo žalostná
a úžasně zaslepená. Již to zde
bylo řečeno. To židovské obyvatelstvo,
které naplňuje tyto české školy.
se také nestane českými vlastenci. Promiňte,
řeknu-li své hluboké přesvědčení:
Kdyby byli bývali Podkarpatskou Rus obsadili Rumuni, tak
by Židé posílali své děti do
rumunských škol. Za Maďarska plnili svými
dětmi maďarské školy. A posílali
by své děti i do čínských škol,
kdyby Podkarpatskou Rus obsadili Číňané.
Zůstali by však stále Židy. Tedy je to
taktika falešná a nesprávná, která
republice nezískala nic, ale natropila nesmírně
mnoho škod a znehodnotila i tu velikou práci hospodářskou
a jinou, která se tam konala. Toho všeho nebylo potřebí.
Pak je těžko chlubiti se tím, kolik se tam
investovalo, neboť dostanete odpověď: Ano, ale
ruské školy jsou stále ještě v
těch chajdách, jako byly za Maďarska, ač
nastavěli jste tam mnoho krásných budov pro
české školy. Pak je těžko chtíti
na podkarpatoruském lidu, aby uznal, že to byly investice,
které se činily pro něj a nikoliv proti němu.
Varoval jsem před touto politikou, bohužel, zdá
se, že právě vzdálenost této
země a neznalost jejích poměrů umožnila,
aby určovaly politiku na Podkarpatské Rusi zájmy
velmi krátkozrakých exponovaných úředníků.
Je to bolestné a je to ovšem také špatné
vysvědčení pro naši politickou vyspělost
i pro naši vládu.