Československá vláda pohlížela
na karpatoruský národ v období, když
se připojoval k Československu, jako na národ
úplně uvědomělý a zralý,
aby rozhodoval o svém osudu, a nazývá ho
nezralým, když jde o uskutečnění
autonomie, přiznané mezinárodními
smlouvami a ústavou Československa. Nesčetná
memoranda na obranu svého ruského rázu. dějiny
karpatoruského národa, mínění
České akademie věd a slovo Československé
republiky, která uznala karpatoruský lid při
jeho připojení za ruský, svědčí
o tom, že jest ruský. Třetí důvod
postrádá politické důslednosti a logiky.
Nechci zde kritisovati zahraniční politiku naší
republiky a ukazovati na porážku Malé dohody
v poměru ke Svazu sovětských socialistických
republik.
Musím konstatovati, že to všechno, co poskytují
karpatoruskému národu mezinárodní
smlouvy a ústava, nebylo dosud splněno. Dobu po
připojení lze rozděliti na 4 období:
I. období, režim administrátora Brejchy. Toto
období lze označiti za období s ruskou tendencí.
Vidíme, že poválečná úsilí
a city slovanské konsolidace ještě nevychladly.
Ale pokud jde o uskutečnění autonomních
práv, toto období nám nic nedalo, leda sliby,
které ještě vzbuzovaly naději a důvěru.
Jako příklad uvedu plně znění
první výzvy, tištěné ve třech
jazycích, mezi nimiž na prvém místě
krásným ruským spisovným jazykem (čte):
"Obyvatelé Karpatské Rusi! Československá
republika plní své sliby. Jejím přáním
jest dáti vám samosprávu, která vám
poskytne možnost vrátiti se k pravidelnému
životu a při tom vám dovolí uhájiti
si své národní zvláštnosti. Proto
vám byl v čelo postaven pan dr Brejcha jako přednosta
politické správy pro Karpatskou Rus v Užhorodě.
Jeho jmenování vám budiž zárukou,
že v mezích Československé republiky,
s kterou vás spojují pouta slovanské krve,
můžete svobodně rozvíjeti: svou samostatnost,
svou národnost, svou víru, svá zařízení
a své národní zvyky. Jméno dr Brejchy
znamená snášenlivost, znamená svobodu,
oddanost, pokrok a spravedlnost. Obyvatelé Karpatské
Rusi! Konečně minulo 5 let úžasné
bídy, způsobené strašnou válkou.
Nyní se musí vyléčiti ještě
čerstvé rány a nutno žíti v klidu
a práci. Československá republika, věrna
šlechetným zásadám, které jsou
i vašimi zásadami, podává vám
s láskou svou ruku, přijměte s důvěrou
její výzvu. Vzchopte se a ujměte se práce
v pořádku a klidu pro blaho vašeho mladého
národa! V Košicích dne 18. srpna 1919. Generál
Hennocque, velitel východního československého
vojska."
Jako příklad, jak silně podporovala vláda
naše historické národní tradice, lze
poznamenati, že nyní tak horlivý ukrajinský
šovinista jako P. Vološin, byl v těchto dobách
nejčistším rusofilem a vydal také ruskou
mluvnici pro karpatoruské školy. Tento čas
byl velmi vhodný pro svolání sněmu.
Naše republika by byla vzdálena mnohých nepříjemností,
kdyby to byla učinila.
II. období - režim Žatkoviče a ukrajinofila
socialisty Ehrenfelda. Tento režim vytvořil na Podkarpatské
Rusi ukrajinský směr, který pak vnesl bratrovražedný
boj v náš národ. Celá literatura tohoto
období je věnována negativnímu boji,
byla pokažena řeč a úplně zanedbána
otázka hospodářského obrození
národa a země. Mnohokrát žádaly
ruské organisace o ukončení poukrajinšťování
na základě těchto nepopiratelných
faktů: všichni naši spisovatelé, dějepisci,
kulturně-veřejní a političtí
činitelé tvořili kulturní nacionální
hodnoty v ruské spisovné řeči a to
nepřihlížejíce k mnohým překážkám
a pronásledování maďarsko-rakouské
vlády. Avšak v ukrajinské nebo rusínské
řeči u nás na. Podkarpatské Rusi nikdo
nic dosud neutvořil.
Jazykový spor, totiž spor rusko-ukrajinský
vznikl a vyvinul se jen po sjednocení Podkarpatské
Rusi s Československou republikou, kdy školní
úřady začaly prováděti protiruskou
školní a kulturní politiku a poskytly všechna
práva ukrajinské řeči pod záminkou,
že je to "místní národní
řeč", a zároveň s tím
poskytly všechna práva ukrajinské protiruské
samostatné ideologii. Poukrajinšťování
Podkarpatské Rusi provádí se systematicky
proti vůli ohromné většiny karpatoruského
národa, který vede po 15 let proti němu tvrdošíjný
skrytý boj, který dochází až
ke školním stávkám. To, že neexistuje
karpatoruský sněm, a pak internacionální
politika většiny koaličních činitelů
vytvořila na Podkarpatské Rusi tuto vražednou
jazykovou otázku. Rána Tatince, modro-žluté
prapory, tisíce brožur ukrajinských iredentistů,
z kterých jedna se rozdávala před nedávnem
zde ve sněmovně, uvalují na nynější
režim těžkou odpovědnost před dějinami
za zrození ukrajinské otázky na Podkarpatské
Rusi a za utvořivší se situaci. Ruská
fronta je historicky státotvorná a tradiční
a ten, kdo se snaží ji zeslabiti, podrývá
i náš stát.
Marně volal karpatoruský národ, dovolávaje
se §§ 10 a 11 saint-germainské smlouvy, §u
3 hlavy I. ústavy, §u 137 téže ústavy,
která zapovídá každý způsob
odnárodňování, a mínění
pana presidenta republiky T. G. Masaryka. Ani dějiny,
ani smlouvy, ani zákony, ani široce vyhlašovaná
zásada demokratismu nepřesvědčily
vládních socialistických činitelů,
aby přestali s násilným odnárodňováním
karpatoruského národa. Že je to násilné
vnucování ukrajinské řeči,
škol a kultury karpatoruskému národu, ukazují
nestranné číslice státního
soupisu lidu z r. 1930, kdy na Podkarpatské Rusi dalo se
zapsati jako Ukrajinci pouze 2.335 osob, t. j. 0.31% všeho
ruského obyvatelstva země. Volby do posl. sněmovny
a do senátu v r. 1935 daly ukrajinské straně
Vološinově pouze 7.000 hlasů a strana neobdržela
ani jednoho mandátu; při volbách do zemských
a okresních zastupitelstev v témže roce táž
strana soustředila pouze 4.000 hlasů. Všechny
tyto osudné chyby jsou přímým následkem
neuskutečnění autonomie karpatoruského
národa.
III. období - režim viceguvernéra a zemského
presidenta Rozsypala, režim agrární strany.
Následkem činnosti pana Rozsypala ve všech
úřadech Podkarpatské Rusi se úřaduje
v české řeči, 74% úředníků
v zemi jsou Češi, bylo otevřeno asi 715 nových
českých tříd, v nichž se učí
hlavně děti židů, jelikož českých
dětí není. Avšak ruské školy
zůstávají v počtu pro ruské
obyvatelstvo nedostatečném, jsou umístěny
v nevyhovujících místnostech a skoro postrádají
i elementárního zařízení. Ve
zkomolování řeči se pokračuje.
Díky vyvinutému protekcionismu se zdržuje provádění
pozemkové reformy v obcích, které hlasovaly
ne pro agrárníky, dostati práci bez stranické
agrární legitimace není skoro možné.
Ohromná většina licencí jest v rukou
židů, kteří se dovedli přizpůsobiti
agrárnímu režimu, jako dříve
se dovedli přizpůsobiti i maďarskému
režimu. Dokonce v úřadech není možno
obdržeti i obyčejnou informaci bez použití
české řeči a není vždy
možné obdržeti informaci, když se člověk
neprokáže legitimací agrární
strany. Úředníci Češi se vyvážejí
z historických zemí na Podkarpatskou Rus nejenom
na místa, která vyžadují velkých
zkušeností a praktické znalosti, nýbrž
i na nižší místa. Nestranné číslice
to potvrzují: z 31 zřízenců na politických
úřadech na Podkarpatské Rusi je 21 Čechů
a 10 jiných národností. Z 232 notářů
je 142 Čechů a 90 jiných národností,
ze 46 kancelářských úředníků
jsou 42 Češi a 4 jiných národností,
z 65 účetních je 56 Čechů a
9 jiných národností. V přítomné
době tato otázka se již stala velkou tragedií
pro karpatoruskou mládež, která hledá
využití svých sil ve prospěch rodné
země a národa.
Dík nevhodné zahraniční politice všechny
sousední státy se uzavřely vývozu
karpatoruského zboží. Že československá
vláda uzavřela kompensační smlouvy,
měla na zřeteli jen vývoz zboží
z historických zemí. Vývoz karpatoruského
zboží je ztížen dokonce i uvnitř
republiky zvýšeným železničním
tarifem a následkem toho dříví z Podkarpatské
Rusi v Čechách přijde dráže než
dříví z Polska. Na Podkarpatské Rusi
dříví hnije, továrny a podniky se
uzavírají, lesy a nerostné bohatství
je monopolisováno státem, je monopolisováno
i obilí, zřizují se živočišné
syndikáty, celý hospodářský
život se centralisuje. My Karpatorusové nechceme býti
obětmi nesprávné zahraniční
politiky a sobecké vnitřní politiky československé
vlády. Konstatujeme, že nacionální směr
zahraniční politiky zesnulého dr Kramáře
jest bližší zájmům karpatoruského
národa a kryje se s míněním známého
francouzského činitele generála A. Niessela,
který prohlásil, že nejlepší zárukou
pro Československou republiku jsou těsné
smlouvy s jejími sousedy ("Národní listy"
č. 107) . Všeobecná nespokojenost, boj, ožebračení
a nevraživost nevěstí blízké
konsolidace. A vinu na tom nese režim. Má slova potvrzují:
1. Proslov sen. Klofáče 14. prosince 1926,
2. Petice I. Kurťaka ke Společnosti národů
21. srpna 1928; 3. Petice M. Juga sa ke Společnosti národů
12. prosince 1932; 4. Kniha De Gerando: "Le Complot Rouge
en Ruthénie", Paris 1930. 5. Kniha dr. I. Kaminského
"Autonomie nebo klam", Užhorod 1932, a mnoho proslovů
a článků v naší republice, v
cizině a zvláště v Americe.
IV. období - režim, vyznačující
se návrhy autonomie po etapách, který teď
byl předložen Národnímu shromáždění.
Hledajíc rehabilitaci, že nesplnila své povinnosti
ke Karpatorusům, vláda dělá nové
chyby, které ještě více komplikují
situaci na Podkarpatské Rusi a falešnost postavení
Československé republiky v otázkách
plnění mezinárodních smluv a demokratismu.
Aniž by se toho účastnil karpatoruský
národ a jeho veřejnost, guvernérem je jmenován
páter ukrajinofil a nepodařený ředitel
Podkarpatoruské banky v Užhorodě - Hrabar.
O činnosti tohoto člověka v bance nejlépe
mluví odpověď, která byla pronesena
s tribuny československého senátu (čte):
"Ano, do guberniálního paláce byl
zavřen generální ředitel této
banky (Podkarpatoruské banky v Užhorodě) Hrabar",
kterážto odpověď byla dána na otázku:
"byl-li někdo z ředitelů banky v Užhorodě
zatčen?" Otevřené podporování
ukrajinismu a rusínismu guvernérem, jmenovaným
vládou, charakterisuje ho jako člověka, který
nezná dějin a není duchovně vázán
ke karpatoruskému národu. P. Hrabar, řecko-katolický
duchovní podle vzdělání, nemůže
býti guvernérem země, jejíž obyvatelstvo
se vyznamenává svou nábožností
a vyznává nejenom řecko-katolickou víru.
Na Podkarpatské Rusi mimo 359.167 řeckých
katolíků žije 112.034 pravoslavných,
102.542 židů, 69.265 římských
katolíků a asi 100 tisíc osob jiných
vyznání. Guvernérem autonomní země
nemůže býti osoba bez právnického
vzdělání. Se zřetelem ke způsobu,
jak byl Hrabar jmenován guvernérem, protože
není základu autonomie - sněmu, guvernér
jest obyčejný státní úředník,
který má velmi málo společného
s autonomií.
Z těchto okolností vyplývá nutnost
uklidniti karpatoruský národ doma i v Americe, a
aby bylo možno bojovati proti různým tendenčním
akcím vedeným proti republice, dáti karpatoruskému
národu nejširší autonomii a ukončiti
experimentaci, která vede k bratrovražednému
boji a k nenávisti proti Československé republice.
Nechci zde užíti latinského přísloví:
parturiunt montes ..., ale prohlašuji, že karpatoruský
národ očekává takovou autonomii, která
bude vykoupením. Karpatoruský národ očekává
ji, jak židi Mesiáše.
Projednávaný návrh zákona o autonomii
jest výrobek koaličních stran, t. j. podle
politické situace menšiny obyvatelstva Podkarpatské
Rusi. V koalici jsou zastoupeni výhradně představitelé
centralistických stran a zločin koaličních
poslanců z Podkarpatské Rusi jest v tom, že
osvětlují situaci tak, jak to neodpovídá
skutečnosti. Lékař nemůže udělati
správnou diagnosu, když pacient ho nesprávně
informuje o svém stavu. Sen. Bačinský
ve své řeči ze dne 14. prosince r. 1936 popisuje
situaci na Podkarpatské Rusi jako skvělou a postupně
se zlepšující díky četným
vládním opatřením. Ve své řeči
vůbec nemluví o tom, že tato opatření,
provedená v celostátním měřítku,
byla provedena na Podkarpatské Rusi v poměru nesouměrném
k velikosti země a podkarpatoruského obyvatelstva
(na př. investice), byla provedena tendenčně
a jednostranně.
Příkladem mohou býti velice trpící
karpatoruské školy, o kterých mnoho mluvil
sen. Bačinský. Počet škol se
zvětšil, ale tvořily se "počtem
více, ale hodnotou menší". V téže
době týž úřad zaváděl
jazykový boj nadržováním ukrajinismu
a rusínismu, mrzačil se krásný ruský
jazyk a celý význam školy, celá její
práce se rozplývala v niveč. Mimoškolní
vzdělání pro tuto příčinu
vedlo k bratrovražednému boji, zlobě a nenávisti,
která rozdělila karpatoruský národ
a pohltila vědu, umění a osvětu. Příkladů
je mnoho: karpatoruské národní divadlo, miliony
"Prosvitě" a bídné zbytky Spolku
Duchnoviče, dotace koaličnímu tisku a jiné.
Nepoukazuje sen. Bačinský ani na počešťování
všech úřadů na Podkarpatské Rusi,
na budování českých škol k počešťování
místního obyvatelstva, neuvádí rozvoj
úplně výjimečného protekcionismu,
následkem něhož obyvatelstvo nemůže
obdržeti půdu, práci, licenci a j., aniž
se prokázalo agrární legitimací. To,
co země dostala, to dostala v celostátním
měřítku jako poplatník, ale všechno
bylo zařízeno tak, že přineslo s sebou
rozdělení, nerovnost, závist, nepřízeň
a hlubokou urážku. Kdyby autonomie byla provedena,
takový stav by se byl nevytvořil. Ale práva
karpatoruského národa nezajímají poslance
centralistické agrární strany, jelikož
se o ně nejenom nezajímá strana sama, ale
přála by si na ně dokonce zapomenouti.
Poslední tvrzení dokazuje řeč posl.
Révaye, proslovená s této tribuny
ve dnech 5. a 11. března t. r. Tato řeč ukázala,
jak se koalice bojí kritiky návrhu autonomie, jejž
předložila, jak je nutná pro koalici konspirace,
aby bez překážek se strany karpatoruského
národa a jeho veřejnosti úspěšně
provedla to, co je nadiktováno ústředními
orgány koaličních stran. Nešlechetnost
činu zástupců koalice z Podkarpatské
Rusi zvláště jasně je zdůrazněna
prohlášením předsedy vlády o
jeho úmyslu provésti plnou autonomii Podkarpatské
Rusi, jak toho žádají mezinárodní
smlouvy. Toto prohlášení bylo učiněno
dne 9. března t. r. k delegaci Ústřední
ruské národní rady, kdy mu odevzdávala
memorandum s návrhem zákona o autonomii. Široká
veřejná kritika a mínění veřejnosti
podkarpatoruského národa není na prospěch
návrhu parlamentních zástupců koaliční
menšiny z Podkarpatské Rusi. Koalice to ví
a hledí provésti svůj návrh bez zbytečného
hluku, konspirativně a nevolajíc k přípravě
a projednávání návrhu zástupce
většiny karpatoruského národa.
Sám způsob přípravy a projednávání
tohoto návrhu mluví o přehlížení
karpatoruského národa a jeho veřejnosti.
Guvernér Hrabar na konferenci o přípravě
I. etapy autonomie pozval 1 Rusa, 3 Čechy, 3 Ukrajince
a 1 Žida. Jest otázkou, proč nebyli pozváni,
až na jednoho, představitelé toho národa,
který rozhodoval o otázce dobrovolného sjednocení
a o podmínkách tohoto sjednocení, o autonomii,
a pro nějž se připravuje projednávaný
návrh zákona? Diktátorský a protidemokratický
způsob přípravy, násilné vnucování
karpatoruskému národu plánů cizích
mu živlů jest zločinem proti národu
a proti základním zásadám naší
republiky. Ze zástupců oposičních
stran a skupin ani jeden nebyl pozván na uvedenou konferenci,
ale oposice na Podkarpatské Rusi disponuje dvěma
třetinami voličů. Kde je zde smysl pro stát
a logika? Návrh zákona se týká výhradně
Podkarpatské Rusi, je navržen koaliční
menšinou a snad bude přijat koalicí v Národním
shromáždění. Přítomný
stav nás učí, že koalice, ačkoliv
má všechny výhody: poslušný aparát
většiny státních úředníků,
moc, peníze, půdu, práci, licence a jiné,
nejenom že se nezesiluje, ale ztrácí na Podkarpatské
Rusi hlasy voličů. Teď koalice seká
i tu větev, na které se ještě drží.
Neuspokojivé řešení otázky autonomie
může ji navždy vyhnati z Podkarpatské
Rusi.
Když se začíná mluviti o etapách,
tu s politováním je nutno konstatovati, že
autonomní Podkarpatská Rus prožila a prožívá
již tři druhy takových etap. První takovou
etapou byl generální statut vydaný r. 1919.
R. 1927 při administrativních změnách
občanské správy slyšeli jsme totéž.
I v prvním i v druhém případě
nás těšili, že jsou to "prozatímní
opatření". Tyto etapy nemají asi nic
společného s autonomií, mírovými
smlouvami, ústavou a demokratickými zásadami
republiky. Třetí etapa, "vládní
návrh tisk 936 zákon o prozatímní
úpravě právního postavení guvernéra
Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních
organisačních", se vydává na
základě týchž zákonů a
nařízení a ponechává autonomní
postavení Podkarpatské Rusi taktéž ilusorním.
Ze zásadního stanoviska ohledně této
poslední etapy nám čest konstatovati toto:
1. Návrh, předložený zástupci
koaličních stran, týkající
se první etapy autonomie, jest etapou centralisace, ale
nikoliv autonomií v demokratickém státě.
Pokládati tento návrh za první krok ku provedení
autonomie, ale nikoliv k jejímu oddalování,
bylo by možno jen za podmínek, že bude krátkodobým,
přechodným činem, že doba jeho platnosti
bude v něm přesně omezena a pak že bude
následovati svolání demokraticky zvoleného
sněmu Podkarpatské Rusi.
Základem naší ústavy a republiky jest
demokracie. Pojem autonomie neodporuje tomuto základu.
Avšak nesprávné vykládání
ústavy, to je nebezpečný precedens.
2. Nechci zde porovnávati tento návrh zákona
s maďarským zákonem o autonomii ze dne 18.
prosince 1919 ani s generálním statutem ze dne 18.
listopadu 1919, ani s novelisací tohoto statutu ze dne
26. dubna 1920, chci jen konstatovati, že tento nový
návrh zákona nic neříká o platnosti
nebo neplatnosti generálního statutu. Zdůrazňuji,
že generální statut, který nebyl vůbec
realisován, byl nedemokratický. V něm se
mluví o "prozatímním" guvernérovi
do svolání sněmu. Podle §u 4 guberniální
rada má 10 volených a pouze 4 jmenované členy
a podle §u 11 se radě poskytuje větší
pole činnosti. Podle toho nový návrh fakticky
jest novým vydáním generálního
statutu, ale vydáním zhoršeným.
3. Právnický výbor opravil v návrhu
"ruský" v "ruský a maloruský".
Tím se legalizuje bratrovražedný boj, škodlivý
jak pro Podkarpatskou Rus, tak i pro celou republiku. Musím
kategoricky protestovati jak proti ukrajinské otázce,
tak i proti prohlášení posl. Révaye,
který žádá ukrajinskou universitu v
Užhorodě, jelikož na Podkarpatské Rusi
není "Ukrajina".
O právech guvernéra konstatuji toto:
1. Podle tohoto zákona guvernér jest státní
úředník, nikoliv hlava autonomní země.
2. V návrhu se mluví o správě, nikoliv
o samosprávě. Práva, která dříve
patřila zemskému presidentu, nyní se dělí
mezi guvernéra a viceguvernéra rozdělením
resortů.
3. Tato práva, odebraná zemskému presidentovi,
jak vyplývá z §§ 4, 6, 7, 12, jsou formulována
tak, že guvernér musí na každém
kroku prositi o souhlas viceguvernéra anebo školní
referát, t. j. guvernér musí se dožadovati
souhlasu úřadů, které jsou podřízeny
vicepresidentovi, správněji viceguvernérovi.
Následkem toho guvernér není guvernérem
v přímém smyslu slova, nýbrž
jenom úředníkem s degradovanými a
pochybnými právy, pak s poradním hlasem ve
věcech správy a s právem mlčeti.
4. Návrh diskredituje guvernéra, neboť dělá
z něho předsedu administrativního orgánu
- zemského zastupitelstva. Guvernér Podkarpatské
Rusi jest representantem a hlavou autonomní země,
nikoliv podřízený orgán, musí
spravovati a vydávati nařízení.
5. Z §u 8 a jiných vyplývá neuvěřitelná
komplikace a byrokratismus v administraci. Místo jednoho
zemského presidenta fakticky budou dva. V době rychlého
vývoje pokroku, kdy všude kolem spěchá
život a všechno jde ku předu rychlými
tempy, tento návrh bude jen překážeti
a brzditi vývin Podkarpatské Rusi.
6. Z §§ 9 a 10 vyplývá, že viceguvernér,
ačkoliv je státním úředníkem,
je i zástupcem hlavy autonomní země - guvernéra,
ale není mu podřízen. Jinými slovy
Podkarpatská Rus dostává dva šéfy,
což vede k dualismu a k chybám s tím spojeným.
Podle uvedeného konstatuji, že podle tohoto návrhu
zákona guvernér Podkarpatské Rusi bude míti
o hodně méně práv než zemský
president na Slovensku.