Pokud se naše zákonodárné thema týká
úpravy soukromého vlastnictví, mělo
by nás vésti k tomu, abychom obecnou psychologickou
shodou, kterou na tomto poli v sobě a mezi sebou zjišťujeme,
modifikovali, mírnili a kontrolovali spory sociálně-hospodářských
programů a teorií. Společná účast
stran socialistických i nesocialistických na této
práci není politickou nedůsledností,
nýbrž naopak živým důkazem, že
politická součinnost individualistických
a kolektivistických směrů ve všech téměř
našich parlamentních většinách
a vládách republiky od převratu je podložena
shodným cítěním a myšlením
o nejkonkretnějších a nejtypičtějších
občanských vztazích. Tu se nám objevuje
soukromé vlastnictví ve dvojím zorném
úhlu: Je to především instituce tkvící
dosud hluboce v lidské přirozenosti, a to nejenom
v přirozenosti vlastníků, nýbrž
také v přirozenosti nevlastníků, kteří
by vlastníky státi se chtěli. Zároveň
je však soukromé vlastnictví právní
funkce, jejíž existence a vývoj jsou podmíněny
jejím souladem s nezbytnostmi lidské společnosti,
čili soukromé vlastnictví je zároveň
funkce sociální. § 365 rakouského občanského
zákona, který to vyjadřoval, je recipován
§em 144 osnovy, který jedná o povinném
připuštění vyvlastnění,
kde toho obecní zájem žádá.
Psychologickou příbuznost účastníků
i kritiků soukromého vlastnictví ukazuje
nám pěkně dvojí zkušenost. První:
Ani ten, kdo radikálně odmítá instituci
soukromého vlastnictví, není ochoten dopustiti
se krádeže, i kdyby si byl jist, že nebude prozrazen,
a i kdyby chtěl a mohl užíti odcizené
hodnoty k nezištnému a dobročinnému
účelu, právě proto, že cítí,
že by se tím dostal do konfliktu s vlastní
představou o počestnosti. Druhá: Proč
se rozsah a velikost soukromého majetku považuje za
cosi diskretního a otázka po něm za všetečnou
a neslušnou i mezi lidmi a právě mezi lidmi,
kteří zásadu soukromého vlastnictví
nejhlučněji hlásají? Proč se
bez risika, že budeme považováni za nezvedence,
klidně každého zeptáme, kolik má
dětí, a proč ne také, kolik má
peněz? Tato konvence nemá původ v ničem
jiném než v tom, že společnost sama cítí
hlubokým instinktem a v samém svědomí,
že s majetkem je spojena odpovědnost před nemajetkem
a nouzí, odpovědnost, která existuje a cítí
se přes to, že společenské a právní
řády se jí dosud nepřizpůsobily.
Cítí se to však i tam, kde jde o vlastnictví
nezakryté a veřejně zapsané, ba tam
nejvíce. Bylo řečeno starým: "Země
pak nebude prodávána; nebo má jest země
a vy jste příchozí a podruzi u mne."
Je-li nebo bude-li přes toto slovo Písma a proti
němu všechna souše na této zeměkouli
zapsána v gruntovních knihách jako majetek
jen jedné části těch příchozích
a podruhů, co s těmi ostatními? Je problém
půdy, ale je právě proto problém bezzemků.
Idea půdy je přece idea, tedy odhmotněnost
toho nejhmotnějšího, a znamená v podstatě
myšlení o hmotě, a nabádá nás
tedy i ona, i idea půdy, abychom se o těchto věcech
dohodli a sjednotili. Zákon půdy není jen
zákon toho, co máme, ale také toho, co jsme
a v co se všichni obrátíme a navrátíme.
A je to tedy i zde stejně jako se soukromým vlastnictvím
veškerým: Má-li soukromé vlastnictví,
jak to občanský zákoník chce, býti
panstvím člověka nad věcí,
musí se jím teprve státi. Dnes je spíše
panstvím věcí nad lidmi. (Tak jest!) Ne,
co je naše, ale čí jsme my, je velký
problém soukromého vlastnictví. (Výborně!)
A posléze smlouva: I zde se bude náš makrokosmos
podobat našemu mikrokosmu. Soustava soukromých závazků
nemůže nám nepřipomenout, jak se v našem
věku - a ne teprve po válce - zlehčila váha
slova. Byly doby - a jsou teoreticky dosud - kdy zákon
ukládal zkoumat, není-li ten nebo onen závazek
proti dobrým mravům. Je dnes ještě proti
dobrým mravům pohrdnouti závazkem kterýmkoli?
Není veliká krise jen rubem velikého pohoršení?
A když pohoršení, z čeho vzešlo?
Jen z protestu a skepse? Nebylo proti čemu protestovat
a o čem pochybovat? Pacta sunt servanda, smluv je třeba
šetřit, toť stěžejní zásada
obligačního práva. Proč je dnes třeba
jich šetřit? Jen proto, že bude plnit soudní
vykonavatel, nesplní-li ten, kdo slíbil? Jak uvěří
člověk člověku a země zemi,
není-li společné víry ve smysl života
a váhu slova a není-li už lidské plémě
žádným plemenem? Úvěr, ani kdyby
chtěl, nenahradí víru v povinnost, což
je něco jiného než vědomí povinnosti.
Kde zchátrala ona, shnije i on. A tak i v této kapitole
soukromého práva ozve se v nitrech a svědomích
ozvěna společná.
Končím a shrnuji: Republika obnovuje a sjednocuje
soukromé právo. Věcí této povšechné
a nejpovšechnější rozpravy jistě
nebylo odborné posouzení soustavy a podrobností.
Bylo však, doufám, na místě konfrontovat
při této příležitosti aspoň
zběžně ducha společnosti a státu
s duší občanovou. Je-li blaho republiky vrcholným
zákonem občanů, jest blaho a duchovní
zdraví občanů vrcholným zákonem
republiky v tom jejím úkolu, do něhož
se dnes dáváme. (Výborně! -
Potlesk.)
Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Ďalším rečníkom je p. posl. dr
Mayr-Harting. Dávam mu slovo.
Posl. dr Mayr-Harting (německy): Slavná
sněmovno!
Zdá se, že je dnes den profesorů, a proto jsem
se také přihlásil ke slovu. Chci se však
od svého předchůdce a od toho, kdo bude mluviti
po mně, lišiti svou stručností.
Označuji-li dnešní den jako historický,
není to obvyklá řečnická fráze,
ale domnívám se, že toto označení
je oprávněné, neboť den, kdy zahajujeme
porady o novém občanském zákoníku,
znamená jednak rozloučení s velikou minulostí
a jednak první rozhodný krok ke sjednocení
práva na území celého státu,
kterého jsme se již dávno domáhali a
které až dosud bylo uskutečněno jen
ve skrovné míře; a vytvoření
nového občanského zákoníku
je magna charta občanského práva pro občany
státu, která se svým významem skoro
rovná ústavní listině.
Při této příležitosti, kdy se
loučíme s velikou minulostí, se snad patří,
abychom si vzpomněli na tohoto velikého mrtvého
nebo vlastně umírajícího. Všeobecný
zákoník občanský, který má
býti zatlačen novým zákonem, byl jedním
z největších mistrovských děl
všech dob. Je především jazykovou památkou
nedosažené velikosti, vyznačuje se stručností,
jasností a jednoduchostí, ba lidovostí jazyka
a bylo by si jen přáti, aby se nový zákoník
po jazykové stránce alespoň poněkud
vyrovnal tomuto svému příkladu.
Zákoník je však svým obsahem ještě
významnější. Vzpomínáme-li
na dobu jeho vzniku - bylo to v době největšího
zahraničně politického úpadku tehdejšího
státu a byla to také doba, kterou tak rádi
označujeme jako dobu nejčernější
reakce - uvědomujeme-li si to, musíme s podivem
konstatovati, že zákon, který daleko předbíhá
ducha své doby, je po stránce sociálně
politické, kulturní i přísně
právnické dílem vynikajícím.
Nejlepším důkazem toho je jeho tuhý
život, neboť má za sebou platnost delší
než pět čtvrtin století a v podstatě
platí ještě v četných jiných
státech. Je mistrovským dílem a byl - a nechť
jím je i budoucí zákoník cenným
pojítkem hospodářského a sociálního
spolužití národů a jednotlivců
tehdejší říše.
Není tedy loučení s tímto starým
zákoníkem pro znalce tohoto zákona opravdu
snadné. Utěšuje však myšlenka. že
zákoník může o sobě říci:
"Non omnis moriar", neumru celý! To znamená,
že zákoník bude žíti dále
i v budoucnosti, jak ještě blíže uvidíme.
Vznik našeho státu způsobil, že dosavadní
právní řád musil býti prozatím
ponechán v platnosti, neměl-li vzniknouti právnicky
vzato vzduchoprázdný prostor. To tehdy znamenalo
právní trialismus: rakouské právo
na bývalých územích rakouských.
uherské právo na bývalých územích
uherských a říšskoněmecké
právo na bývalých územích říšskoněmeckých:
a i když bylo říšskoněmecké
právo na malém hlučínském území
velmi brzy nahrazeno bývalým rakouským právem,
máme přece od té doby tento právní
dualismus, toto dvojí právo, v poměrně
malém státě stav, který je na delší
dobu neudržitelný. Proto byla zde od prvního
dne otázka, jak uskutečniti sjednocení práva,
zvláště na poli občanského práva.
Otázkou bylo jen, jak by se to mělo provésti.
Nejbližší myšlenkou, o které se tehdy
po určitou dobu vážně uvažovalo,
bylo přeložiti prostě text starého zákoníka
do nynějšího státního oficielního
jazyka a provésti při této příležitosti
nezbytné změny. To by bylo. bývalo jistě
nejrychlejší a nejprostší cestou a pro
novelisaci by bylo vždy zbylo ještě dosti času.
Ale jednak politická citlivost, jednak, abych tak řekl,
svědomí právních teoretiků
a praktiků zabránilo, že tato myšlenka
nebyla uskutečněna, a usnesli se vytvořiti
nový zákoník. Na určitou dobu - na
určitou dobu je snad příliš mnoho řečeno
na určitou chvíli objevila se tehdy abstrusní
myšlenka, snad jako vzpomínka na přestálou
válku, aby se již nenavázalo na staré,
dosud platné právo, nýbrž aby se převzalo
právo francouzské, které platí v Code
civile nejen ve Francii, nýbrž i v několika
jiných evropských zemích. Na štěstí
se od této myšlenky upustilo a vrátilo se k
římsko-germánskému základu
starého občanského zákoníka
s úmyslem nenahraditi tento zákoník novým,
nýbrž pokračovati na cestě, kterou se
postupovalo již za války tak zvanými dílčími
novelami, tím že se zachová zákoník
a jeho základní myšlenky a provedou se jen
novoty, kterých si žádá potřeba
doby. Jistě to byla nejšťastnější
myšlenka.
Proto byla práce poměrně, abych tak řekl,
menší. Doba 18 let se může snad nezasvěcencům
zdáti poněkud příliš dlouhou.
Také zasvěcenec by se snad domníval, že
by to mohlo jíti rychleji, ale chceme se konečně
těšiti z toho, že se to provedlo.
Řekl jsem však, že starý zákon
žije dále, a to jednak v tom dobrém smyslu,
že sám nový zákoník převzal
ducha a velikou část starého zákoníka,
a to jest potěšitelné ze dvou důvodů:
jednak je tím zaručena právní kontinuita,
právní stav se i za vlády nového zákoníka
poměrně málo změní, a jednak
zachovala tato kontinuita souvislost s právem sousedních
států a tak se na poli soukromého práva
vytvořil, abych tak řekl, základ pro spolužití
a přiblížení států, jejichž
území bylo kdysi ovládáno občanským
zákoníkem starého císařství
rakouského.
Nahradil se tedy starý zákoník novým.
Ale při tom se ponechala v platnosti část
starého zákoníka jako takového, což
je méně potěšitelnou stránkou
myšlenky, že starý zákoník žije
dále. A je tomu tak ve třech otázkách.
Nejprve při otázce státního občanství
§§ 28, 32 a 3 starého zákoníka
byly ponechány v platnosti - dále v otázce
nabytí vlastnictví přírůstkem
způsobeným vodní silou a konečně
celé rodinné právo.
Pokud tedy jde o otázku státního občanství,
domnívám se, že další platnost
těch několika paragrafů bude trvati jen krátce,
neboť dnes se již staly novým zákonem
o státním občanství skoro zbytečnými
a, pokud vím, zabývají se vůbec reformou
zákona o státním občanství
a pak zmizí tyto paragrafy opět samy sebou a budou
dále platiti snad jen v uvozovacím zákoně,
aniž byly prakticky ponechány v platnosti.
Proč nebyla otázka vodního práva podrobena
novelisaci, na to jsem nepřišel, ačkoliv jsem
o tom mnoho přemýšlel, neboť tyto paragrafy
bývalého rakouského občanského
zákoníka se skoro doslovně kryjí s
analogickými předpisy bývalého uherského
práva, tak že nebylo nesnadno sjednotiti tyto předpisy
a tuto jednotnou úpravu převzíti do nového
občanského zákoníka. Zde se asi myslilo
na brzkou reformu i v tomto oboru. Ale pak tím spíše
nebylo třeba převzíti stará ustanovení,
nýbrž se měly paragrafy nově sestaviti
a říci, že platí jen krátkou
dobu, než tu bude nové vodní právo.
Nejdůležitější je však, že
240 paragrafů, §§ 44 až 284, celé
rodinné právo starého občanského
zákoníka je jako takové převzato.
To můžeme, skoro bych řekl, musíme,
bohužel pochopiti, protože komise v tomto oboru jinak
opatrná a zdrženlivá se dopustila veliké
chyby, kterou lze vyjádřiti známou větou:
Dobrého pomalu. Věci se přepialy. Všichni
se pamatujeme na těžké boje, které kdysi
způsobilo zavedení fakultativního civilního
manželství. A tu chtěli jíti ještě
o krok dále a nahraditi fakultativní civilní
manželství obligatorním; a dělá
to smutný dojem, jak již musím říci,
že si komise byla již od prvního okamžiku
vědoma slabosti svého stanoviska a vyjadřuje
to tím, že do znění původního
návrhu pojala obligatorní civilní manželství
a zároveň v odůvodnění skromně
prohlašuje: Kdyby to nebylo možno, zůstaneme
tedy při fakultativním civilním manželství.
To si měla komise rozmysliti předem a neměla
se věci vůbec dotýkati.
Druhou příčinou, proč se chce rodinné
právo vynechati, je, myslím, otázka, jak
se osnova pokusila upraviti problém nemanželského
otcovství. I tady dává osnova najevo takový
radikalismus - světové i právní názory
se o tom mohou rozcházeti - že si i rozvážní
zákonodárci musí říci: Tak
to nepůjde!
Tak jsme dospěli k výsledku, že v novém
občanském zákoníku nejsou vlastně
obsaženy nejdůležitější části
rodinného práva a že tedy sjednocení
práva je opět provedeno jen částečně,
protože v tomto oboru bude dále platiti staré
právo, a to jak rakouské, tak i uherské.
Nechci předbíhati budoucím poradám,
ale chci pronésti za svou osobu své mínění,
že se nedomnívám, že se podaří
překonati tyto politické námitky proti nové
úpravě a proto se pravděpodobně sotva
dočkáme zařazení rodinného
práva do nového občanského zákoníka.
Ale co bych považoval za možné a může
se o tom ještě přemýšleti, jest,
aby se odstranil dualismus mezi starým rakouským
a starým uherským rodinným právem,
který nevykazuje skoro žádného zásadního
rozdílu. A bude nutno nadhoditi otázku, zda slovenská
polovina státu, mám-li se tak pyšně
vyjádřiti, nebude míti uznání
a nesvolí, aby sice staré rodinné právo
bylo prostě ponecháno v platnosti, ale aby staré
rakouské rodinné právo bylo rozšířeno
na celý stát. Tím by bylo dosaženo alespoň
jednoho cíle, právní jednoty v tomto oboru.
Tím jsem se dostal k novému občanskému
zákoníku. Abych jej stručně posoudil,
chtěl bych říci: Je to dobrá práce
- dobrá práce pochopitelně proto, že
je dílem nejlepších odborníků
ve státě. Mohu to říci, aniž
bych byl neskromný, protože jsem měl sice kdysi
jako ministr spravedlnosti příležitost podporovati
podle nejlepšího vědomí a svědomí
toto dílo v jeho vzrůstu a protože jsem měl
také příležitost býti slyšen
jako vědecký kritik a této kritice bylo alespoň
zčásti dopřáno sluchu, protože
jsem se však zvláštní shodou okolností
nikdy nezúčastnil přímo práce
na tomto zákoníku, takže mohu tvůrce
tohoto zákona posuzovati. Je nepochybně dobrou prací.
Vyznačuje se moudrou zdrženlivostí, je veden
snahou zachovati, co bylo zachování hodno, vyznačuje
se svědomitým a pečlivým propracováním
každého ustanovení a cennými novotami
beze snahy o originalitu za každou cenu a bez odvážných
pokusů.
Co se týče novot, považuji novou úpravu
mezinárodního práva soukromého za
nejcennější část nového
zákoníka, protože právě mezinárodní
soukromé právo bylo podle tehdejších
poměrů ve starém zákoníku velmi
bídně a spoře upraveno, zatím co vývoj
věcí ukázal, že otázka mezinárodního
práva soukromého se stala velmi aktuální,
a způsob, jakým je tato otázka rozřešena,
lze s určitými omezeními a pochybnostmi označiti
za naprosto vhodný.
Původně chtěli vynechati tak zv. úvodní
paragrafy starého zákoníka. Jsou to paragrafy,
které se zabývají způsobem vzniku
a výkladem právních norem, poměrem
zákona k obyčejovému právu, zákona
k soudcovskému výroku. V poslední chvíli,
míním tím poslední meziministerskou
poradu a na to navazující poradu komise, se tato
ustanovení z větší části
opět přejala a já to považuji za úplně
správné. Ovšem leccos si v tomto oboru žádá
opravy a zejména novoty, které komise na těchto
ustanoveních provedla. Myslím především
na řešení otázky, jak jest vyplniti
t. zv. mezery v právu. Zákon zde odkazuje soudce
na zásady svobody, rovnosti a spravedlnosti vyslovené
v ústavě. To velmi pěkně zní
a je naprosto ideální. Ale nemohu si, upřímně
řečeno, představiti soudce, který
by věděl, co si má počíti se
svobodou a rovností před zákonem v jednotlivém
případě, který má rozhodnouti
a pro nějž nemá v zákoně nějakého
ustanovení. Domnívám se, že by jiné
vzory než naše ústava byly účelnějšími
prostředky pro doplnění zákona. Mám
především na mysli ustanovení švýcarského
občanského zákoníka, kde se praví,
že soudce má takový případ rozhodnouti
tak, jak by rozhodl, kdyby byl zákonodárcem; ustanovení,
které také není zcela bezvadné, které
však přece soudci něco říká,
zatím co svobody, rovnosti a spravedlnosti, i když
jsou sebe krásnější, se dá velmi
nesnadno použíti pro rozhodnutí na př.
otázky, zda smlouva domovnická je smlouvou služební
nebo nájemní. Na druhé straně jest
zcela vítati, že zákon zásadně
omezuje volnou úvahu soudce ve prospěch autonomie
stran, ve prospěch libovůle stran při každé
příležitosti, kde záleží
na volné úvaze soudce.
Nanejvýš potěšitelný konservativní
duch zákona vychází na jevo z toho, že
systematika starého zákoníka je až na
nepatrné odchylky ponechána. Zdá se však,
že ve dvou směrech, nebyla věc udělána
správně. Okolnost, že zmíněná
úvodní ustanovení, která předcházejí
ve starém občanském zákoníku
celý systém, byla do zákoníka pojata
teprve při poslední redakci, měla za následek
zvláštní zjev: První hlava nového
občanského zákoníka nese název:
O zákonech a osobách. Toto spojení je při
nejmenším zvláštní. Zde bych se
domníval, že by bylo účelnější
vrátiti se k systému starého zákoníka
a vsunouti před první díl úvod, který
obsahuje tato ustanovení anebo je pojmouti do uvozovacího
zákona. (Předsednictví převzal
místopředseda Mlčoch.) Jinak nelze nic
namítati proti rozdělení zákona na
tři části, jak to bylo ve starém občanském
zákoníku. Ale již proti starému občanskému
zákoníku se namítalo, že rozdělení
na tři části, jak bylo provedeno, je skoro
nesprávné. Je málo těch, kteří
si uvědomují rozdělení občanského
zákoníka na tři části. Chci
jich vzpomenouti: První část jedná
o právu osobním, druhá část
o právu majetkovém, abych se vyjádřil
moderně - občanský zákoník
to nazývá věcné právo - třetí
část pojednává o společných
ustanoveních práv osobních a věcných.
To zní samo o sobě velmi logicky a je to také
logické. Chyba však spočívá v
tom, že v třetí části o t. zv.
společných ustanoveních práv osobních
a věcných se mluví zase jen o věcném
právu, a vůbec ne o osobním právu,
takže toto označení třetí části
je alespoň nesprávné a nepřiléhavé.
Nyní dělá nový zákoník
zcela zbytečně tutéž chybu a to ještě
ve větší míře. Prvá část
jedná o osobách, druhá část
o majetkových právech a třetí o ustanoveních
společných právům majetkovým
i osobním, ačkoliv se v třetí části
nemluví ani slovo o osobních právech.
Nový občanský zákon chtěl a
chce z důvodů účelnosti pojmouti do
zákoníka také ony vedlejší zákony,
které upravují speciální otázky,
které nebyly upraveny ve starém zákoníku,
protože upraveny býti nemohly, protože tenkrát
ještě neexistovaly. To je zcela účelné.
Tak se dostaly do občanského zákoníka
právo stavby, pro které máme až dosud
samostatný zákon, výměnek, který
ještě vůbec nebyl podroben jednotné
zákonné úpravě, smlouva zprostředkovatelská
a j. Zvláštní osud stihl obchod splátkový.
Obchod splátkový se opíral až dosud
o zvláštní zákon, jehož novelisace
potřebovala, byl bych skoro nadsadil a řekl, lidský
věk, rozhodně však polovinu lidského
věku. Neboť jsem ji nalezl již v r. 1926 v ministerstvu,
byla však přijata teprve v r. 1935 nebo 1936. Tento
zákon o splátkových obchodech je také
zákonem vedlejším. A tu druhá osnova,
superrevisní osnova, pojala i tento zákon do občanského
zákoníku. Z poslední úpravy však
opět vypadl. Nevím, zda se tak stalo z uražené
ješitnosti autora splátkového zákona,
že právě sestavený zákon má
opět zmizeti. Spíše bych se domníval,
že splátkový obchod není jen zjevem
občanského, nýbrž i obchodního
práva, takže není zcela vhodné, aby
byl upraven ve všeobecném občanském
zákoníku; potud je samostatná existence splátkového
zákona v budoucnosti oprávněna.