Na mnohých místech se v občanském
zákoníku uplatňují i sociálně
politické úvahy. Myslím zde na úpravu
vlastnictví. Právě na poli vlastnického
práva se odedávna jevil rozpor mezi individualistickým
římským pojetím a více sociálně
politickým, nebo sociálním germánským
pojetím vlastnictví, nebo, chcete-li, křesťanskou
ideou vlastnictví, což se obyčejně vyjadřuje
tak, že vlastnictví zakládá sice soukromé
panství, ale že je do jisté míry zatíženo
sociální hypotékou. Je velmi potěšitelným
zjevem, že v občanském zákoníku
je toto pojetí vlastnictví, které je již
částečně vyjádřeno ve
starém zákoníku, vyjádřeno
v mnohem širší a důraznější
míře vzhledem k sociálním povinnostem
vlastníkovým, zejména velmi účelnou
a požadavkům vyhovující úpravou
sousedského práva, t. j. omezení vlastnictví
nemovitosti ve prospěch souseda atd. Dále jest uvítati
ochranu vlastnictví před přetížením
hypotékami vhodnou úpravou t. zv. vlastníkovy
hypotéky, říkám tak zvané,
protože ani staré ani nové právo nezná
vlastníkovu hypotéku v technickém slova smyslu,
a ustanoveními o konversi hypoték.
Příliš opatrný, t. j. samozřejmě
velmi opatrný, protože jde o věc politickou,
o otázku, která z právnického stanoviska
by se mohla vyřešiti škrtnutím pera zcela
přirozeným způsobem, jejíž řešení
je však závislé na politických úvahách
- velmi opatrný je zákon při velmi sporné
otázce kolektivních smluv a omezuje se jen na to,
že říká, co je kolektivní smlouva,
čímž však nikomu nic nového neříká,
z opatrnosti však nemá ustanovení, zda a pokud
jsou takové kolektivní smlouvy závazné
i proti vůli jednotlivých stran, tedy o pověstné
otázce tak zvané závaznosti nebo nezávaznosti
kolektivních smluv. Domnívám se, že
o tento bod bude se parlament velmi živě zajímati
a nechtěl bych dělati proroka a především
falešného proroka a zdržím se proto jakékoliv
předpovědi, jak dopadne řešení
této celé otázky. Rovněž nevyjasňuje
zákoník prakticky významnou otázku
zajišťovacího převodu; bylo by bývalo
účelným něco o tom říci,
ježto nejde o věc politickou. Problém, který
byl částečně rozřešen
v řádě konkursním a vyrovnávacím,
ale konkursní a vyrovnávací řád
je jen zákon obsahující formální
a nikoliv materiální právo. Proto je stále
sporná otázka, zda je zajišťovací
převod, t. j. převod vlastnictví s omezenou
a podmíněnou platností za účelem
zajištění vůbec přípustný.
O tom se mohlo v zákoně něco říci.
Naproti tomu jest uvítati definitivní zřeknutí
se rejstříkového zástavního
práva domnívám se, že alespoň
v poslední osnově se o tom vůbec nemluví
- protože to je nevyzkoušený, odvážný
a nebezpečný pokus a protože bude zachováno
v tom oboru, kde má jistě praktický význam
a kde nemůže býti prostě nahraženo
jinými formami zástavního práva, a
to na poli lodního zástavního práva.
Loď může býti zastavena jen tím,
že bude zapsána u rejstříkového
úřadu, neboť nelze ji dáti věřiteli
do úschovy. To je výslovně uvedeno ve zvláštním
zákoně a je velmi podivné - a není
to, jak již řečeno, zcela jasné - že
uvozovací zákon k občanskému zákoníku
ponechává v platnosti jen § 13 tohoto zákona
o právních poměrech lodí, ve kterém
se mluví o nabytí vlastnictví k lodím.
Naproti tomu je tímto zákonem zřejmě
zrušen § 21, který mluví o nabytí
práva zástavního k lodím, protože
je zachován jen § 13. Je třeba ovšem říci,
že pro právníka nebude těžké
věc vyložiti a říci, že lze vystačiti
s §em 13 bez §u 21, nabývá-li se lodi
zápisem do rejstříku. Bylo by však účelnější
zachovati tento § 21 v platnosti.
Za velmi odvážný považuji způsob
řešení diferenční hry. Obchod
diferenční, jehož podstatu mohu předpokládati
jako známou, jenž spočívá v tom,
že někdo kupuje zboží nebo cenné
papíry, ale nikoliv v úmyslu, aby jich skutečně
nabyl, nýbrž jen v úmyslu, aby konečně
byla zaplacena jen skutečná diference, že získá,
kleslo-li zboží na ceně od doby prodeje zboží,
že však ztrácí, stoupla-li cena mezitím.
To je obchod velmi nebezpečný, který již
skutečně zničil mnoho lidí. Zákon
ovšem vytyčuje diferenčním obchodům
meze, zvláště že může býti
vznesena námitka obchodu diferenčního, kdyby
splněním obchodu měla býti zničena
existence dotčeného člověka. Avšak
okruh, rozsah, ve kterém jsou diferenční
obchody připuštěny, je podle mého mínění
příliš veliký. Není jen přípustným
pro kupce plného práva, proti čemuž
by se nedalo nic namítati, neboť tento musí
věděti, co dělá, musí věděti,
co diferenčními obchody podniká. Povážlivé
je, že i na jiných lidech mohou býti bezpodmínečně
vymáhány závazky z těchto obchodů,
a je především veliké nebezpečí,
že diferenční hry bude zneužito malými
bankami a jejich majiteli, že tomuto zneužití
není dosti čeleno. V tom spatřuji vadu zákona
a myslím, že tato otázka musí ještě
býti předmětem důkladné porady.
Není to dále pokusem, ale je to politování
hodnou mezerou v zákoně, ovšem vědomou
mezerou, že určité otázky dědického
práva na Slovensku byly do jisté míry ponechány
nevyřešeny. Jest se obávati, že v dalším
oboru nastane opět právní dualismus, který
nelze vítati. Jde především o selské
právo dědické a zde bude vůbec nutna
reforma, neboť selské právo dědické,
tak zvaný rolnický nedíl, má jistě
své plné oprávnění, a je vadou,
že toto selské právo dědické
platí dnes u nás v Čechách, ale nikoliv
také na Moravě a ve Slezsku, proto se bude musiti
na poli selského práva dědického něco
podniknouti. Podle uvozovacího zákona se zdá,
že se zamýšlí vydati zákon o kmenovém
jmění, a domnívám se, že tento
zákon se bude zabývati těmito otázkami.
Vedlo by to příliš daleko, kdybych se pouštěl
do dalších jednotlivostí. Není pochyby,
že parlamentnímu jednání zbývá
ještě mnoho práce, má-li se podařiti,
aby novým zákonem byl vytvořen důstojný
protějšek zákoníku starému, zákoník,
který má žíti více než sto
let a který po sto letech má býti ještě
stále tak chválen jako dnes náš starý
občanský zákoník. Přikročme
k práci s přáním a vůlí,
aby se nám to podařilo v duchu demokratickém
a v zájmu pokojného a šťastného
spolužití národů ve státě.
(Potlesk.)
Místopředseda Mlčoch (zvoní):
Dávám slovo dalšímu přihlášenému
řečníku, jímž je p. posl. dr
Dominik.
Posl. dr Dominik: Slavná sněmovno!
Národnímu shromáždění
Československé republiky byly předloženy
k ústavnímu projednání dvě
velké zákonné osnovy: zákoník
občanský a zákon o soudním řízení
ve věcech občanských a o příslušnosti
soudů. Těmito zákony má se dostati
Československé republice nové úpravy
občanského práva po stránce materiální
i formální.
Je třeba říci několik slov o tom,
co je to občanské právo. Jsou to věci
obecně známé, ale přece jen je nutno
si tento pojem aspoň v krátkosti ujasniti, abychom
věděli, co všechno do občanského
zákoníka patří nebo nepatří.
Názvem občanské právo se označuje
v nauce od dávných dob a přes mnohý
odpor t. zv. právo soukromé, ačkoliv i tento
pojem je velmi neurčitý, právě tak
jako pojem opačný, pojem práva veřejného.
Tato neurčitost plyne z toho, že pro rozlišování
práva soukromého a veřejného není
žádné absolutní zásady, pomocí
níž bychom mohli přesně ohraničiti
oba právní obory. Dějinný vývoj
a právě platné názory určují
pro ten či onen právní řád,
co jest počítati k právu soukromému
a co k veřejnému. Obyčejně se rozlišuje
podle římské methody tak, že do veřejného
práva zahrnujeme předpisy, které především
slouží k dosažení celkových účelů
a mají chrániti zájmy kolektiva, do práva
soukromého ty, které mají podporovati zvláštní
účely jednotlivců a chrániti jejich
zájmy. Ale všechno veřejným účelům
sloužící právo není už proto
právem veřejným. Vidíme, že veřejná
moc uskutečňuje veřejné úkoly
z části také soukromoprávními
formami, jako naopak soukromé právo je proniknuto
namnoze - a v poslední době stále častěji
a intensivněji - prvky veřejnoprávními.
Vidíme dále, že stát může
býti nositelem práv soukromých, jednotlivec
nositelem práv veřejných, a konečně
že v občanském soudním řízení
rozhoduje se mnohdy o veřejnoprávních nárocích,
kdežto naopak někdy o soukromoprávních
nárocích rozhodují úřady správní.
K tomu přistupuje další komplikace. Pojem práva
soukromého a práva občanského není
totožný. Neboť právo soukromé stanoví
dílem obecná, pro všechny občany platná
právní pravidla, dílem zvláštní
normy pro určitý zvláštní okruh
osob nebo právních poměrů, které
buď z vnitřních důvodů nebo následkem
dějinného vývoje a historické setrvačnosti
zvláštní úpravy jsou potřebny
nebo odedávna účastny, a proto mluvíme
o zvláštním právu soukromém na
jedné, a o obecném soukromém čili
občanském právu na druhé straně.
A tak tedy tradice, praktické potřeby a názory
vědy i soudnictví budou rozhodující
i u nás pro vymezení pojmu občanského
práva. Ostatně tato tradice již od dob římských
právníků vymezuje rozsah občanského
práva a stanoví jeho soustavu způsobem, který
ještě dnes se uznává za obecně
platný. Podle této tradice rozpadá se celé
občanské právo na dvě velké
části: na právo osobní a na právo
majetkové - a ovšem také právo procesní,
které my vylučujeme a zařazujeme z technických
důvodů do zvláštních zákonů.
Právo osobní je v podstatě právo manželské
a rodinné. V rámci majetkového práva
lišíme současné a posloupné právo
majetkové, čili právo dědické,
a uvnitř současného majetkového práva
rozdělujeme práva věcná a obligační.
Takový je v podstatě obsah i systematika obecného,
dnes ještě platného občanského
zákoníka, ačkoliv jeho soustava se nám
jeví na první pohled trochu temnou a nepřehlednou.
Tento obecný zákoník občanský
obecný jednak proto, že obsahuje obecné, pro
všechny občany závazné právní
předpisy, jednak proto, že měl platiti pro
všechny země císařství rakouského,
vyjma zemí uherských, kde dodatečně
na přechodnou dobu byl zaveden - vstoupil v platnost 1.
ledna 1812, takže platí již přes 125 let.
Za této doby byla sice řada jeho ustanovení
zrušena nebo změněna, nejpodstatněji
třemi t. zv. dílčími novelami, a bylo
vydáno mnoho jednotlivých zákonů a
nařízení, která doplňují
občanské právo zákoníka, ale
jako celek zůstal tento zákoník ve své
platnosti nedotčen.
Politické převraty, změny ústavy,
velkolepé úspěchy technické, přetvoření
výrobního způsobu, zásadní
změny agrárních poměrů, opětovné
změny peněžního hospodářství
a celého hospodářského života,
nová úprava úřadů, soudů
a občanského řízení soudního,
to vše se přeneslo přes tento občanský
zákoník. Na konec sám rakouský stát,
který ho vydal, zmizel v hlubinách minulosti, avšak
jeho občanský zákoník všechno
to přetrval a platí dodnes. Vysvětlení
tohoto jistě velmi zajímavého zjevu sluší
hledat zajisté jen ve vnitřní hodnotě
tohoto zákona.
Posuzujeme-li občanský zákoník s hlediska
jeho doby, můžeme ho vším právem
nazvat dílem mistrovským. Toto dílo předběhlo
svou dobu a předběhlo dokonce celý sociální
vývoj první polovice devatenáctého
století. Vědecké poznání a
zpracování jeho materialií umožnilo
judikatuře, aby se povznesla nad literu zákona.
Přispělo podstatně k tomu, že jsme se
přiblížili jeho duchu, že jsme mohli odstraniti
mnohé zdánlivé nedostatky, vyplnit mnohé
zdánlivé mezery a tak se dopracovat vyššího
souladu mezi zněním zákona a právní
potřebou doby. Tento vývoj byl jen ještě
podporován dobrými zákony procesními,
zejména v Rakousku po reformě Kleinově od
r. 1895, které dovolily soudům, aby novým
duchem vyplňovaly staré formy práva, aniž
se vzdálily bezpečné a pevné základny
psaného práva.
Nuže, obecný zákoník občanský
má býti nyní u nás nahrazen dílem
novým. Toto nové dílo chce podržeti
ze starého zákona vše, co je v něm ještě
schopno života a dalšího vývoje, a chce
provésti opatrnou reformu se zřetelem na potřeby
dneška. Mimo tuto reformu jde novému občanskému
zákoníku o unifikaci občanského práva
v republice a o to, abychom konečně měli
autentický text tak důležitého zákona
v jazyku státním, československém.
Stanovisko redaktorů, že reforma občanského
práva nemá býti prudká a že nové
právo má pokud možno navazovati na staré
osvědčené a vžité předpisy,
dlužno schvalovati. Neboť loučíme-li se
teď s obecným zákoníkem občanským,
nemůžeme se ubrániti jistému pocitu
lítosti jako nad odchodem starého věrného
služebníka, který naši generaci provázel
svými moudrými radami od kolébky až
do zralého mužného věku a který
nám poskytoval ochranu nejen v nejdůležitějších
našich životních událostech, nýbrž
i v právních jednáních denního
života. Ale tento pocit lítosti nad odchodem starého
občanského zákoníka je mírněn
skutečností, že obecný občanský
zákoník nezmizí v hlubinách minulosti
beze stopy, nýbrž že lepší jeho část
bude žíti dále v zákoníku novém,
který je tělem z jeho těla a krví
z jeho krve.
Jiná bude však naše kritika, pokud jde o otázku
unifikace platného občanského práva.
Jak známo, vylučuje se z úpravy předloženou
osnovou celé právo rodinné, a to je velmi
podstatná vada tohoto zákonodárného
díla. Právo rodinné je přece, jak
jsem již dovodil, jednou z obou hlavních součástí
občanského práva, a nemíní-li
nový občanský zákoník upraviti
právo rodinné, pak to nebude občanský
zákoník, nýbrž bude to prostě
zákon o majetkovém právu a nic více.
Celé toto velké dílo, ovoce tolikaleté
práce a píle našich předních
odborníků občanského práva,
zůstane zkomoleným útvarem a pouhým
torsem občanského práva. A nedociluje se
unifikace. Vedle nového občanského zákoníka
bude platit nadále rodinné právo občanského
zákoníka dříve rakouského i
občanského zákoníka dříve
uherského a k tomu ještě manželské
právo v úpravě provedené zákonodárstvím
Československé republiky po převratě.
To, co osnova uvádí na omluvu této skutečnosti,
nás nemůže uspokojiti, ale snad je veřejným
tajemstvím, na čí přání
bylo manželské a rodinné právo vyloučeno
z nové úpravy. Já se ptám, jaká
logika vedla rozhodující činitele k tomuto
postupu? Naše platné manželské právo
se zakládá v podstatě na zákoně
z 23. května 1919. Tento zákon, plod vzrušené
doby popřevratové, odstraňuje dosavadní
konfesní ráz manželské smlouvy a otevírá
téměř dokořán brány
manželské rozluce. Zákonu tomu dostalo se po
zásluze odmítavé kritiky téměř
obecné, a to nejen z kruhů vědeckých,
nýbrž i ze širokých vrstev občanských.
Zejména odsuzuje se připouštění
rozluky na základě nepřekonatelného
odporu a na základě t. zv. rozvratu manželství,
poněvadž takto se vlastně zavádí
rozluka z vůle a dohody samých manželů.
Přední znalec manželského práva,
zesnulý již profesor Masarykovy university dr Josef
Vacek, vyslovuje se o tomto zákoně se vzácnou
otevřeností a praví, že zákonodárce
při jeho stavbě ztratil půdu pod nohama,
že zcela nekriticky přebral všechny možné
důvody rozluky ze všech možných právních
systémů, a že zejména s houževnatostí
lepší věci hodnou ulpěl na názorech
ovlivněných kulturou německou. "Opravdu
kulturní státy světa" - praví
dr Vacek - " Anglie, Francie a Spojené státy
severoamerické, dovolujíce manželskou rozluku,
počínají si u věci velmi opatrně.
A to navrhovatelé zákona, věděli-li
to vůbec, svému posluchačstvu sdělit
úplně zapomněli." A připomíná
slova Horácova: "Hříšné
století, nejprve zkazilo manželství a život
rodinný a z toho pramene vytryskla zkáza, jež
zaplavila národ a vlast." Tento zákon především
zasluhoval reformy. A reformy by se bylo dosáhlo, a to
reformy vycházející ze zásady, že
manželství je svazek nerozlučitelný
a že toliko z nejvážnějších
životních důvodů lze povoliti výjimku
rozluky. Tato reforma byla by zcela jistě našla odezvu
ve všech vrstvách národa, bez ohledu na jeho
nynější rozdělení politické,
třídní nebo stavovské. "Vždyť
v našem lidu" - praví zmíněný
již prof. Vacek "všeobecně, a to hodně
hluboko, tkví dosud přesvědčení,
že stálost poměrů manželských
jest zárukou zdaru a rozkvětu rodiny a že zdar
a rozkvět této jest prvou podmínkou klidného
a úspěšného rozvoje sociálního
života všeho národa!" A naši katolíci,
místo aby se byli přičinili ze všech
sil o moudrou reformu tohoto rozlukového zákona
v novém občanském zákoníku,
dali tomuto proti nim a proti jejich učení tak zahrocenému
zákonu své placet svým odporem proti současné
nové úpravě manželského práva.
A ostatně do rodinného práva nepatří
jen předpisy o uzavírání a rušení
manželství, nýbrž také předpisy
o vzájemném poměru obou manželů,
o poměru rodičů k dětem, o právním
postavení nemanželských dětí,
o poručnictví, o kuratele, a tyto věci nemají
přece nic společného se světovým
názorem katolickým nebo křesťanským.
Nezavádějme tento způsob jako pracovní
metodu do své zákonodárné prakse.
Kdyby jiné politické strany při projednávání
tohoto občanského zákoníka se postavily
na podobné stanovisko, na př. socialisté
se svého stanoviska se vyslovili proti dnešní
úpravě práva vlastnického nebo práva
dědického, anebo strany, holdující
principům hospodářského liberalismu,
činily se svého hlediska námitky proti obmezování
smluvní svobody, pak bychom musili vyloučit z občanského
zákoníka právo vlastnické, dědické,
musili bychom vyloučiti právo obligační,
a tak by nám na konec z tohoto slavného občanského
zákoníka zbyl snad jen nadpis, uváděcí
formule a závěrečná prováděcí
klausulka.
Osnova nového občanského zákoníka
dává nám konečně, jak jsem
již řekl, text v československém jazyce,
a to je také určitý kladný výsledek,
poněvadž se tím provádí konečně
definitivně i po stránce jazykové právní
odluka naší republiky od států bývalé
monarchie.
Současně s touto osnovou nového občanského
zákoníka se předkládá osnova
nových zákonů procesních. Snad to
není jen náhodná souvislost vnější,
nýbrž souvislost vnitřní, ideová.
Právo hmotné velmi úzce souvisí s
právem formálním, a již naši učitelé,
římští právníci, vybudovali
soustavu soukromého práva jako soustavu žalob,
nerozlišujíce hmotného nároku od formálního
prostředku k jeho vydobytí, nerozlišujíce
předpokladu od důsledků. A občanovi
dnešní doby nezáleží jen na tom,
aby svého práva opravdu došel, nýbrž
jde mu i o to, aby ho došel cestou bezpečnou a jistou
a pokud možno rychle. V tom směru bude nutno učinit
zásadní rozhodnutí mezi různými
protichůdnými zásadami, o nichž ani
redakční komise sama nebyla původně
jednotna, doporučuje-li se spíše princip samosoudcovský
nebo soustava senátní, má-li býti
dovoleno přednášet nové skutkové
okolnosti i ve vyšší soudní stolici, má-li
se omeziti instanční pořad na dvě
stolice nebo připustiti dovolání k nejvyššímu
soudu v rozsahu co nejširším. Upozorňoval
jsem již před časem v ústavně-právním
výboru na některé výhody i nevýhody
senátního rozhodování a na nežádoucí
důsledky, které přinesla novela o úlevách
nejvyššímu soudu, nejednotnost judikatury krajských
soudů, nepřesné a nespravedlivé rozhodování
a pod. S těmito konkretně zjištěnými
fakty musíme počítat při nynější
definitivní úpravě občanského
soudního řízení a snažit se,
abychom je zamezili aspoň pro budoucnost. Neboť jen
za použití nejrozsáhlejších procesních
kautel na prospěch těch, kdož hledají
u soudu své právo, a za předpokladu, že
nový občanský zákoník bude
rozumně a správně vykládán
a spravedlivě užíván sborem vzdělaných,
zkušených, svědomitých, poctivých
a nezávislých soudců, může se
tento zákoník i přes tu zásadní
vadu, kterou mu vytýkám, státi pramenem trvalého
dobra pro nejširší vrstvy československého
národa. (Potlesk poslanců národní
obce fašistické.)