Od slavného biblického Desatera až po naše dny vždy byl zákon lepší než člověk, protože zákon právě byl představa lepšího člověka, příkaz, který má formovat skutečnost, budoucnost, která má zdokonalit přítomnost. Kradeš, ale: Nepokradeš! Zabíjíš, ale: Nezabiješ! Podívejte se, chcete-li malý příklad, na onen § 365 starého občanského zákona, kde se - v době politického absolutismu! - soukromé vlastnictví zásadně omezuje obecným dobrem, kde už se tedy i soukromý majetek chápe jako sociální funkce, a najdete v tomto jediném zákoně více zdravého smyslu pro ideu dobra a pokroku, než ve všelikém tom fanatismu, který je hotov dobro obecné podřídit zájmům jednotlivců nebo zase jindy omeziti svobodu lidské osobnosti i tam, kde to obecnému zájmu neprospívá, fanatismu, který v obojí této výstřednosti pustoší mír uvnitř národů a dnes už také mír mezi národy. Je to jen jeden příklad místo tisíců jiných, a každý z nich ukazuje na podivnou pravdu: Že svět, který se všemi dosavadními revolucemi změnil jenom nepatrně, změnil by se k nepoznání revolucí, která by žádných zákonů nezrušila, ale způsobila, že by se zákony opravdu plnily, tedy revolucí, která by změnila člověka.

Ani nový občanský zákon, jehož osnovu máte v rukou, nezmění nic podstatného na nynější soustavě soukromých práv a povinností občanských. Avšak i když si to uvědomujeme a i když to spíše chválíme než kářeme, nezastře nám to dějinný dosah díla, které podnikáme. V prostředí politickém zdá se ovšem právo soukromé čímsi méně důležitým u srovnání s právy veřejnými, s normami ústavními a správními, ale to je právě jen zdání, kterým nás obluzuje naše politická profese, a snažme se raději se z něho vymaniti. Ve skutečnosti totiž jsou příkazy, formy a instituce práva soukromého pro život a pospolitost občanů nesrovnatelně důležitější než všechna jejich práva veřejná a všechny jejich veřejné povinnosti, takže každá úchylka nebo změna v této oblasti právního řádu dotýká se našich životů citlivěji a budí citlivější reakci než sebe pronikavější reformy politické. Jen jednou za mnoho let volí občan svoje politická a stavovská zastupitelstva, jen jednou za rok přiznává ke zdanění své důchody, i když se pak na to zdanění celý rok zlobí, a zlobí se tím méně, čím více v pořádku své soukromé věci. Všecka tato práva snášejí odklad a všechny tyto povinnosti si jej často vynutí, nesnáší však odkladu výkon práv rodinných, výchovná moc rodičů, správa majetku mezi živými nebo pro případ smrti, péče o sebe a o sobě svěřené duše - ne nadarmo byly nejmocnějšími interdikty vždy ty, které se dotýkaly duší a srdcí. Naše soukromí se svými každodenními a stálými povinnostmi a nároky, nesnázemi a výhodami, to je právě náš nejvlastnější život, naše osobnostní kultura, čímž míním: kultura osobnosti každé, která teprve určuje úroveň celku a z níž jediné vyrůstá kultura národní, to je i základ veškeré osobní odpovědnosti, bez níž neobstojí žádná pospolitost kolektivní, buďsi stavovská, buďsi národní nebo mezinárodní, buďsi sociální nebo hospodářská, duchovní nebo mravní.

Jestliže tedy na dosavadním soukromém právu tato osnova mnoho nezmění, aniž my změníme mnoho na této osnově, a jestliže přesto přisuzujeme své práci význam dějinný, je to právě odůvodněno tím, že na tomto poli každá úchylka má tak rozsáhlý i hluboký vliv na život a tak nepřirozeně kontrastuje s politickou jednotou státního celku. Unifikace a kodifikace soukromého práva Československé republiky především stmeluje státní jednotu, neboť ta se nezakládá jen hranicemi a ústavou státu, ale také stejnorodostí jeho vnitřního právního života, onou společnou právní kulturou, která se projevuje v každodenních občanských vztazích a poměrech rodinných, majetkových a smluvních. Státní občanství je vlastně jen forma, kterou teprve právní život uvnitř státu naplňuje živým obsahem. Dáti soukromému právu jednotný základ a seřaditi jeho normy ve společném kodexu, to není malá věc. Jednota občanského práva se takto stává opravdu nejbezpečnější zárukou jednoty politické. Aby se náš život v rodině, v soukromém hospodářství a v soukromých závazcích zařizoval u nás po našem a stejně, je hlavní důvod, proč své soukromé právo sjednocujeme a koordinujeme a proč svému unifikačnímu a kodifikačnímu dílu přisuzujeme tak velký význam.

Po našem - co to znamená? To znamená po česku, a to znamená také po slovensku a, státně myšleno a cítěno, znamená to také v souladu s národně-kulturním a právně-kulturním cítěním všech našich ostatních národních skupin. Po slovensku: Jehliczkovy brožury a pamflety, vydávané za budapešťské peníze, rády by přesvědčily svět, že tisíc let právního a tím i kulturního společenství s říší uherskou nelze překonati nebo zahladiti žádnou mírovou smlouvou. Tu se ovšem zapomíná, že v onom tisíciletí nebyla střední Evropa dvojí nebo trojí nebo několikerou kulturně-právní oblastí, neboť její národní rozvrstvení a mocenské rozdělení bylo podloženo a překlenuto zřetelnou a nespornou kulturně-právní příbuzností. Kultura všech těchto zemí rostla z týchž kořenů, z nichž se živila všechna kultura evropská. Jednotný pramen pravotvorný dalo ovšem oběma našim národním kmenům pro všechnu budoucnost teprve státní společenství Čechů a Slováků v Československé republice, ale unifikace a kodifikace našeho soukromého práva ukáže se zároveň být krásnou příležitostí k důkazu, že se zde přidružilo svoje k svému a svoji k svým. Jestli se říkalo, že náboženská kultura Slovenska je ohrožena spojením s husitskými Čechami, čím to, že na př. teprve v tomto spojení dostalo se slovenským katolíkům svobody vstupovat církevním obřadem a pouhým církevním obřadem v pravoplatné manželství? Ukázalo se tu i na poli soukromého práva a ukáže se znova všude, kde budeme dosavadní právní různosti na tomto poli překonávat a smiřovat, že tradice pravé svobody a snášenlivosti slouží všem kulturám a všem kultům, kdežto methody autokratické dostávají se nakonec do sporu i s tak zjevným kultem autority, jako je katolický, jak to právě vidíme v sousedním Německu.

A řekněte dále, zda toto naše pracovní thema není také příležitostí nad jiné vhodnou, aby i v našich národních menšinách, zejména ve významné menšině německé, rozjímalo se konkretněji než dosud o smyslu kulturní pospolitosti národní a o jejím vztahu ke kulturní pospolitosti státní? Vždyť jedna z hlavních oblastí kulturního plánu je přece právě právní řád. Kulturní pospolitost německého národa vyznávají ovšem - a právem - všichni Němci a všechny německé strany, ale ne všichni smyslu kulturní pospolitosti stejným způsobem rozumějí. Ve své známé přednášce o kulturním programu Němců v Československu nemluví na př. p. Henlein toliko o mateřské řeči, nýbrž také o mateřské zemi, Mutterlandu, a sotva mu křivdím, tvrdím-li, že kulturní ideály dnešní říšskoněmecké provenience jsou jemu v hlavních rysech závazným měřítkem německé kulturní pospolitosti. Neboť není-li naprosté téměř mlčení o tom všem, co se v posledních letech děje na německém právním a také soukromoprávním zřízení, na německé vědě a škole, na německém umění, na německé osobnosti, rodině a národě, není-li mlčení o tom všem projevem souhlasu, bylo by přece právě toto mlčení popřením německé kulturní pospolitosti. Vždyť moje pospolitost s určitým kulturním prostředím může se projeviti souhlasem i nesouhlasem - také nesouhlas je forma účasti a zájmu nemůže se však projeviti lhostejností. Předpokládám-li tedy, že tu nemáme co činiti s lhostejností, která by Henleinovo úsilí o kulturní pospolitost sama vyvracela, poněvadž by je usvědčovala z úplné bezobsažnosti, pak stojí p. Henlein spolu s ostatními německými stranami a spolu s námi všemi před složitou a osudovou otázkou, jak lze a jak nelze sloučiti kulturní pospolitost německou s kulturní pospolitostí státní, neboť dozajista ta i ona má existenční právo, ba víc, má existenční povinnost. Abych nekřivdil nikomu, ani p. Henleinovi, musím ještě připomenout, že ve své českolipské řeči, která ovšem neznala ještě žádný Mutterland, zásadně vytkl říšskoněmeckému Nazionalsozialismu nepřípustný nedostatek oné liberálnosti, která se zakládá na uznání práva osobnosti v obecných, soukromých i veřejných vztazích mezi lidmi. Nuže, jestli si tehdá vůdce sudetskoněmecké strany neuvědomil, že tato jeho výtka bezděčně obsahuje kritiku ne pouze politickou, nýbrž také kulturní, mohu to ukázat na příkladě ještě zřetelnějším. Když formuloval ve zdejším Německém domě kulturní program své strany a nechtěl si už nechat brát Mutterland, spojil přece i on slavnostní vyhlášení křesťanského světového názoru své strany s požadavkem, aby sňatek církevní byl stejně pravoplatný jako sňatek civilní. Tuto fakultativnost církevního nebo civilního sňatku však právní řád naší republiky uskutečňuje, kdežto právní řád mateřské prý země jej zavrhuje. Jak se to má tedy zde s kulturní pospolitostí, a vůbec, který stát žije s vyznavači křesťanství v míru: Republika nebo Reich? A pan ministr spravedlnosti se ve svém dnešním výkladu velmi pěkně dotkl i té otázky, souvisící se známou pomluvou, že my zde nejsme nic jiného než expositurou bolševictví.

Při práci o nové úpravě našeho soukromého práva bude tato pomluva zase nejlépe vyvrácena. Kritickému pozorování a rozboru národního života nemůže prostě ujíti, že není žádného výlučně národního Kulturgemeinschaftu, protože není žádné výlučně národní kultury. Je kultura národní, ale je také kultura křesťanská, kultura evropská, kultura XX. století, jsou kulturní měřítka společná všemu civilisovanému lidstvu, i když je někdy civilisovaný svět zrazuje, takže klesá pod úroveň světa barbarského.

Dovoluje-li si režim, který dnes v Německu vládne, vyhlašovati i myšlenkovou soustavu svého právního řádu za jedinou přípustnou soustavu německého myšlení vůbec a nazývat v úředních projevech i v úředně koncedované vědecké nauce na př. svoje představy o občanském nebo trestním právu "Bürgerliches Recht des deutschen Volkes" nebo "Strafrecht des deutschen Volkes", co to znamená? Znamená to, či správněji znamenalo by to, kdyby to bylo správné, že všichni ti Němci, kteří onomu režimu nepodléhají, tedy nejenom 3 mil. Němců československých, nýbrž že zejména další miliony Němců rakouských a švýcarských, kteří si svoje právní řády určují úplně autonomně, žijí a řídí se také podle jakéhosi práva, ale ne podle práva německého národa, takže s hlediska německé kulturní pospolitosti zůstává jim cosi odepřeno a plnost jejich národního života zkrácena, což by nezbytně, kdyby to bylo pravda, jejich národního ducha mrzačilo.

Kde však je psáno a kdo si troufá určiti, jaké právo je německé a jaké není, co je německým činí a co je činí neněmeckým? Recepce křesťanské právní etiky a římské právní techniky, která zformovala evropské právní řády a tím i národní kolektivy, které se za platnosti a účinku těchto právních řádů rozvíjely, je spiata s právní kulturou německou stejně jako s naší, takže to německé státní národní a společenské prostředí, které křesťanských základů evropské kultury neopouští, které na př. v tomto tradičním duchu míní pečovat o národní zdraví jinými prostředky, než je kastrace, nebo které v tomto tradičním duchu zasnubuje lidi podle jejich svobodné vůle a ne podle plemenné ryzosti, zůstává patrně v těsnějším styku s duchem německé kultury než jiný německý národní a státní kolektiv, byť i početnější, který je svým režimem učen, nabádán a donucován, aby své němectví obnovoval a sjednocoval staropohanskými i novopohanskými pověrami. Takových ryze duchovních otázek nelze rozhodnouti pouhou politickou mocí, a veškero násilí se jeví tu právě s hlediska národního jako pych a rouhání, neboť národ, to je netoliko více než obsáhne jeden režim, to je netoliko více než obsáhne jedna strana nebo i všechno občanstvo jednoho státu, národ jest i více než může obsáhnouti a zodpověděti všechna současná národní generace na celém světě: Národ jest společenství národního života kvetoucího, setlelého i klíčícího a v klínu věčnosti teprv čekajícího. (Potlesk.)

Hle tedy, proč jsme si jisti, že ti naši němečtí spoluobčané, kteří budou v příštích měsících prostřednictvím svých zástupců s námi kodifikovati jednotné soukromé a trestní právo československé i se všemi jeho přečetnými zásadními a stěžejními odchylnostmi od platného a chystaného práva říšskoněmeckého, nijak se tím nezpronevěří německé kultuře. Ve znamenitém občanském zákoně z r. 1811, jehož vliv naše osnova nemůže a nechce zapírati, jest uloženo více německé duševní práce než v celé dosavadní zákonodárné reformě t. zv. Třetí říše. Druží-li se dnes k našemu národnímu českému a slovenskému úsilí o konservaci i modernisaci starého kulturního díla součinnost národních menšin, je to práce, která jejich národní kulturu nezrazuje, nýbrž prokazuje.

Není náhoda, že naše osnova nového občanského zákona hned v první hlavě ustanovuje za vrcholné interpretační pravidlo ústavní zásadu spravedlnosti, svobody a rovnosti před zákonem, tedy ony směrnice, od kterých žádná národní kultura a žádný právní řád se nemůže odchýliti, leda za tu cenu, že se sníží pod úroveň dosažené kultury evropské a světové.

Obsahem obecného soukromého práva jest především určení právní osobnosti a jejích manželských a rodinných vztahů, pak správa soukromého majetku mezi živými a na případ smrti a posléze soustava soukromých závazků.

To všechno, jak už bylo řečeno, je naše soukromí, ale není to ještě dno našeho soukromí, není to ještě to soukromí nejsoukromější. Právní řád i v oblasti práva soukromého může upraviti svými předpisy a zřízeními jenom vzájemné vztahy mezi lidmi, a ne jejich myšlení, cítění a chtění, neboť to všecko jsou věci oné odpovědnosti, která se všemu lidskému hodnocení a souzení vymyká. Chceme-li tedy život rodinný, správu majetkovou a vzájemné závazky mezi lidmi označiti jako soukromou pospolitost, na rozdíl od pospolitosti veřejné a politické, neunikne nám, že celá tato oblast pospolitosti soukromé je na našem nitru a na jeho vlastnostech a stavech bezprostředně závislá, že je na něm závislá mnohem patrněji než naše pospolitost veřejná a politická, než naše orientace stranická, národní, státní atd. To má za následek, že jsme si v této své pospolitosti soukromé navzájem mnohem podobnější a bližší než v politice. Sobectví lidí není snad tam, kde běží o jejich soukromé záležitosti, větší než tam, kde se upravují věci veřejné, je tam však zřetelnější, protože doznané. Soukromý zájem nemá, čím by se v této pospolitosti soukromé maskoval, zatím co jej v politice odhalíme tak často teprve pod škraboškou domnělého zájmu veřejného. Ve své pospolitosti soukrom, ve výkonu svých soukromých práv a povinností jsme zpravidla všichni prostší, průhlednější, pravdivější, sobě navzájem srozumitelnější a intimněji lidští než tam, kde se řadíme vedle sebe a proti sobě ve formacích veřejných prací a veřejných zápasů. Užijme proto příležitosti, kdy se nám z politické povinnosti ukládá nová úprava celé této soukromoprávní oblasti, abychom dívajíce se navzájem na svoji tvářnost - nikoli v navyklém a ustáleném názvosloví a větosloví politickém, nýbrž v zrcadle svých vztahů soukromých - si uvědomili, oč více je toho, co nás spojuje a v čem jsme si podobni, než toho, co nás rozlišuje a rozvádí. Tímto způsobem si připomeneme relativnost a zbytečnost aspoň některých sporů, půtek a kontrastů, jejichž předmět nestojí mnohdy za grešli, natož za hněv, který se pro ně vzněcuje, nebo za krev, která pro ně teče. A zase s druhé strany ukáže nám pohled na naši pospolitost soukromou a na naši nejistotu v některých vážných otázkách, které se této pospolitosti týkají, kde jsou nejhlubší kořeny nedorozumění a neshod také pospolitosti veřejné.

Tak se nám ukáže možná příznačně i ten nedobrý fakt, že naše osnova občanského zákona neupravuje a nesjednocuje práva rodinného. Základem lidské pospolitosti po její soukromé stránce je rodina, a nikoli majetek. Mám přece jen pochybnosti, zda občanský zákoník bez rodinného práva je skutečnou kodifikací soukromého práva. Neběží tu snad, jak velmi správně dovodil ve svém výkladu už pan ministr spravedlnosti, o nějakou kalamitu praktickou. Vždyť i kdybychom uzákonili osnovu tak, jak ji máme v rukou, nevzniklo by žádné vacuum juris, neboť v oboru manželského a rodinného práva zůstala by v platnosti ustanovení stará, a právě v oblasti práva manželského provedena byla valnou měrou unifikace hned po převratu. Trapné by bylo právě jen to, že kdyby se nám nepodařilo doplnit osnovu touto nejdůležitější částí soukromého práva, zela by v našem díle zlá mezera. Jsem upřímně dalek toho vytýkati vládě, že v té věci nebylo dosaženo dohody už v době, kdy se osnova chystala. Kdo si vzpomene, s jakými starostmi bojuje naše vláda, jakými starostmi ji zatěžuje světová krise hospodářská a krise ve vztazích mezinárodních, pochopí, proč nám raději odevzdala dílo ve stavu nehotovém, než by je i sebe zdržela pro jeho nejožehavější a nejchoulostivější kapitolu. Parlament však bude míti času dost, aby tuto mezeru vyplnil a dílo dokonal v jeho celistvosti, a má tu snad nejlepší příležitost k osvědčení demokratické výkonnosti a vyspělosti, jaká se mu kdy naskytla. Úspěchu by se tu ovšem nedosáhlo, kdybychom pohrdali překážkami. Naopak úspěch by nám unikl zcela jistě, kdybychom překážky bagatelisovali nebo kdybychom jich chtěli zneužívat k jakékoli stranické agitaci nebo spekulaci. Jen loyálními a přátelskými prostředky lze zde dojíti cíle. Překážky jsou velké a vážné a nejsou nikomu k necti. Není k necti neumlčet v hluku otázek politických otázky svědomí. I když si všichni k tomuto pokusu o potřebnou dohodu přineseme zdravý a úctyplný smysl pro význam projednávaných otázek, zbudou mezi námi ještě celé propasti světových názorů. Ty však právě praktický kompromis překlene, budeme-li jen všichni stejně bolestně cítit bídu této rozpolcenosti a neukonejšíme-li svých svědomí lhostejností, která raději máchne rukou, místo co by jí mnula čelo až do úplného poznání a do potřebné praktické dohody.

Nemá smyslu rozebírat zde onu problematiku manželského a rodinného práva, která mezi námi zůstala zatím nedohodnuta. Jest však potřebí, abychom všichni stejně a všichni společně nesli tíhu této disharmonie, která není povahy politické a která u nejednoho z nás znamená nesoulad se sebou samým. Bída všech běd není modernímu člověku jeho vrozená lidská slabost a nedokonalost, nýbrž ztráta společného ideálu a společné mravní autority, váhavá bezradnost a nevíra ve věčné a absolutní hodnoty a měřítka, kterých nenahradí ani nejbohatší rozkvět relativního vědění. Bída všech běd a prapříčina oné světové mravní krise, o které se tolik mluví a tak málo opravdu ví, je osudný sklon moderního člověka raději v jakémsi unaveném defaitismu přizpůsobiti nedokonalostem lidským ty normy a instituce, které vyjadřují ideál a pevnou kázeň, než kultivovati se jejich autoritou a kontrolou; osudný sklon raději zviklati tradici, normu a instituci, než vychovávati právě jimi nebo aspoň také jimi neodpovědné chtění a utužit je v odpovědnou vůli. Musíme ovšem vždy dobře rozlišovati etický ideál, kterému společenské a kulturní instituce slouží, a právní formu, jež zajišťuje jen obecně dosažitelné minimum.

Celkem není důvodu vzdávat se naděje, že parlament dospěje k dohodě o občanském právu celém, budeme-li míti na paměti dvojí fakt: Předně stát sám není konfesijní, neboť jeho právní řád zavazuje a oprávňuje všechny občany bez rozdílu; za druhé manželství a rodina jsou instituce v podstatě metajuristické, nadmateriální povahy, a jejich kořeny kulturní musí se živit obecným respektem, jinak se zkazí a uschnou.

Chtěl bych ještě připomenouti, že vynechání rodinného práva těžce nesou zejména ženy a ženské organisace, které zase na druhé straně vděčně kvitují, že náš nový občanský zákon kodifikuje a ještě upevní a rozšíří všechna ustanovení, jimiž v Československé republice postavení žen v soukromém právu se zlepšilo.