Slávna snemovňa! Dobre vieme, čo robia a ako sabotujú správne úrady najvyšší správny súd. Jedine vtedy, bude-li referent vedeť, že to musí zaplatiť a že nebude dobre kvalifikovaný, keď jeho rozhodnutie a výmery bude museť stále ničiť a rušiť najvyšší správny súd, je akási nádej na túto nápravu.

V §u 7 podobne treba určiť termín 3 mesiace. Kvalifikácia úradníkov mala by sa diať podľa toho, koľko rozhodnutí a výrokov toho alebo oného úradníka zrušil najvyšší správny súd. Štát potažne dotyčný úradník má byť odpovedný za tú škodu, ktorú zapríčinil stránke nedodržaním názorov a zásad najvyššieho správneho súdu, súdom už uverejnených. On ich má znať a musí im lepšie rozumeť než my, ktorí sme laici. Prečo ich tedy nedodrží? Náhrada škody - to by malo byť v zákone povedané - môže byť uplatnená súdnou cestou. Je isté, že by sa takýmto spôsobom h odne uľavilo najvyššiemu správnemu súdu a myslím, že celá novela je prinesená za tým účelom, aby sa tomu súdu uľavilo.

K odst. 3 §u 10 navrhujem, že nie tretina - a ústavne-právny výbor dovoľuje už veľkodušne 2/5 - ale aspoň polovica sudcov má byť riadne kvalifikovaných. V odst. 4 §u 10 pomocní referenti majú sa vybrať z právnikov a sudcov a nikdy nie z administratívnych úradníkov, a to pomerne dľa krajín a zemí, ako vy hovoríte. Na pr. taký český sudca môže byť výborne kvalifikovaný, ale prijde na Slovensko a nikdy nepočul, čo sú to urbariálne veci, čo sú cirkevné školy. Sám jeden sudca mi to hovoril: To sú mne neznáme veci, ja neviem, čo je to. Z toho dôvodu by mali byť priberaní sudcovia z tej zeme, o ktorú ide.

Ďalej tam je povedané, že "nejdéle" na 3 roky majú byť pribraní tí referenti. Ja by som navrhoval, že najmenej na 3 roky, a to v záujme právnej istoty. Potom hovorí osnova, že ich slúžobné a platové pomery môže, bude-li toho potreba, upraviť vláda. Nie môže, ale musí a má upraviť vláda, už vopred, aby ich nemohla odmeňovať alebo poťažne trestať; keď sa im neľúbi, trestať, a keď slúži, odmeňovať. Z úradu ich môže odvolať alebo sprostiť iba prezident.

§ 13, odst. 8. Právne zásady rozšírených senátov sú pre najvyšší správny súd záväzné. To je znamenitá vec, to sme dávno čakali, ale ešte by sa to malo doplniť takto: "a pre správne úrady, a to 15. dňom od vyhlásenia v úradných novinách. Lebo veď je to až smiešne, že v tých samých veciach napriek už vynesenému nálezu najvyššieho súdu každý jednotlivec sa má znova obracať na najvyšší správny súd.

§ 40, odst. 1. Vynechať tú prvú čiastku, aby totižto sťažovateľ, podľa nášho žalujúci, musel nahradiť správnemu úradu náklady. Veď, slávna snemovňa, podať sťažnosť je beztak riskantné a mohly by odpadnúť práve opodstatnené ponosy u tých osôb, ktorým je náprava najpotrebnejšia. V druhej čiastke však nie "může", ale má uložit žalovanému úradu, aby žalujúcemu nahradil náklady, i advokátne výlohy, poplatky, jestli to administratívny úrad proti zákonom a proti vydaným názorom správneho súdu súdil.

§ 41 by sa mal skrátiť takto: Najvyšší správny súd môže uložiť sťažovateľovi, strane spolužalovanej od 50 Kč do 1000 Kč - bude stačiť 1000 Kč a nie 4000 až 10.000 Kč - a to len tak, jestli sa sťažnosť opiera o zrejme nesprávne údaje. D emokracia žiada, aby nie poškodená a ukrivdená stránka a v labyrintoch paragrafov sa nevyznajúca bola stíhaná, ale aby úradníci administrativní prehrešujúci sa proti právu a zákonu boli trestaní.

Je síce pravda, že je veľa zákonov nejasných, najmä vládnych nariadení podľa zmocňovacieho zákona vydaných. My sme ho neodhlasovali! Na príklad, toto je veľmi zaujímavé: najvyšší správny súd už vyniesol viac nálezov, podľa ktorých príležitostní robotníci vo vinohradoch nepodliehajú poisteniu u okr. nemocenskej poisťovne. Ja som šiel s jednou veľkou deputáciou v Nitre nedávno do okr. nemocenskej poisťovne a tam mi riaditeľ povedal toto: My na také výroky a nálezy vraj nič, my sa držíme tohoto. Poisťovna každého robotníka - keďže neide z pasie pracovať, majúc z čoho vyžiť - považuje za takého, ktorý musí byť zahlásený. A zamestnávateľ vraj, keď sa cíti byť ukrivdený, nech sa v každom páde každý zvlášť obráti na najvyšší správny súd. Z toho však nenasleduje, že je tento stav a postup správny, demokratický a sociálny, a má byť sankcionovaný ešte ďalším obmedzením kompetencie najvyššieho správneho súdu; naopak nasledovalo by to, že sám parlamament má vynášať zákony bez zmocňovacieho zákona, že zákony majú byť jasné a ministerstvá majú dôrazne upozorniť podriadené úrady a úradníkov, že sú i hmotne zodpovední za svoje vynesené výroky a rozhodnutia a že nálezy najvyššieho správneho súdu sú záväzné a majú moc exekutívnu. Tak by sa ihneď odbremenil najvyšší správny súd a uľavilo by sa mu, takže by nebol tak obťažený.

Mne sa, slávna snemovňa, tak pozdáva, keď vidím, že táto osnova chce uľaviť najvyššiemu správnemu súdu tým, že obmedzuje jeho pravomoc a obecenstvu obťažuje cestu k nemu, že pri tom tak sa robí, ako keby na pr. do jednej nemocnice sa veľmi hrnuli chorí a táto bola by už preplnená - osnova hovorí, že zúžiť pravomoc - t. j. tú nemocnicu už nerozšíriť, ale vyhodiť niekoľko postieľ a pár lekárov, a tak vraj bude obecenstvu pomožené. Ja myslím naopak, že najvyššiemu správnemu súdu by sa tak uľavilo, keby menej bolo tých sťažností a ponosov, a tých bude menej vtedy, keď administratívne úrady nebudú stranícku politiku prevádzať.

Keďže tento vládny návrh, už aj zmenený ústavne-právnym výborom, protiví sa §u 88 úst. listiny, je proti demokracii a proti sociálnemu citu, nemôžeme zaň hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu posl. dr Rašínovi.

Posl. dr Rašín: Slavná sněmovno!

Osnovou zákona o nejvyšším správním soudě odůvodnila vláda v podstatě přetížeností nejvyššího správního soudu, poněvadž byla přesvědčena, že za dnešního stavu se soudní kontrola správy stává více méně ilusorní. Ukázalo se ovšem - a ústavně-právní výbor byl v tomto smyslu téměř jednomyslný - že cesty, které volila vláda k tomuto cíli, byly bludné, poněvadž navrhovala takové omezení kompetence nejvyššího správního soudu, že by byla téměř polovina stížností odpadla.

První president nejvyššího správního soudu dr Hácha napsal v úvodě ke komentovanému vydání zákona o nejvyšším správním soudě (čte): "Bylo zásluhou, a dokud myšlenka právního státu nebude přežitkem, zůstane chloubou liberálního režimu rakouských Němců, že uskutečňuje příslib prosincové ústavy postaral se o zřízení nezávislého správního tribunálu s posláním chránit občana v jeho právech proti nezákonným aktům úřadů správních."

Kdyby se byl stal vládní návrh skutkem, pak podle mého názoru by svobodomyslnost demokratické republiky Československé nesnesla srovnání s konstitučně-monarchickým Rakouskem z r. 1875. A je zásluhou ústavněprávního výboru, že pokud jde o názor na nejvyšší správní soud, uchránil vládu alespoň té hanby, že naše demokratická vláda dr Hodži nezůstala pozadu za ústavověrným liberálním režimem vlády Auerspergovy z let 70tých minulého století.

Ale, slavná sněmovno, jedno vážné nebezpečí v osnově přece jen zůstalo. Podle dnešního právního stavu aspoň polovina členů nejvyššího správního soudu musela míti způsobilost k úřadu soudcovskému. Vládní osnova snižovala účast na jednu třetinu soudců, a ačkoliv po celou dobu jednání subkomitétu jsem hájil dosavadní stav, byl můj pozměňovací návrh zamítnut a dosáhlo se pouze toho, že účast soudců byla s jedné třetiny zvýšena na 2/5.

A přece v tomto případě nejde podle mého přesvědčení o otázku, kterou bychom mohli posuzovati jenom s úzkých hledisek stavovských. Pan zpravodaj zdůraznil, že naše veřejnost plným právem vidí v účasti soudců v různých tribunálech veřejného práva často jedinou záruku nestrannosti těchto soudů. Proto senáty nejvyššího důchodkového soudu jsou složeny kromě z předsedy ze 2 soudců nejvyššího soudu a ze 2 radů ministerstva financí, senáty patentního soudu jsou kromě předsedy složeny ze 2 soudců nejvyššího správního soudu, jednoho rady ministerstva obchodu a 3 technických přísedících. Ústavní soud je složen ze 3 členů jmenovaných presidentem republiky, 2 soudců nejvyššího soudu a 2 soudců nejvyššího správního soudu. Státní soud je kromě předsedy složen ze 3 soudců z povolání a ze 3 přísedících práva znalých. Vrchní pojišťovací soud je složen z předsedy-soudce, 2 soudců z povolání, 1 přísedícího-zaměstnance a 1 přísedícího-zaměstnavatele. Také rozhodčí soud Státního pozemkového úřadu byl složen z předsedy-soudce, jednoho člena soudce a jednoho člena hospodářského odborníka, jmenovaného pozemkovým úřadem.

Jestliže je tedy v celém našem právu provedena v podstatě zásada parity soudců s odborníky v těchto oborech soudnictví, kde se uznává nutnost, aby byl zastoupen odborný element, pak opravdu nevidím důvodu, proč právě u nejvyššího správního soudu bychom měli zaváděti novotu a proč bychom měli účast soudců snižovati na úkor administrativních nebo finančních úředníků. Po této stránce nedovedl vládní návrh odůvodniti, proč se tak děje.

Jestliže původní vládní osnova uváděla, že "účast osob s kvalifikací pro úřad soudcovský ve správní jurisdikci nelze sice podceňovati, nelze však tvrditi, že by administrativní úředníci služby právní, znalí příslušných správních předpisů, správní prakse a zvláštních zásad, ovládajících obor správního práva, byli pro úřad soudce u nejvyššího správního soudu méně kvalifikovaní a nelze je tedy deklasifikovati" ustanovením, že polovina členů musí míti způsobilost k úřadu soudcovskému, pak podle mého názoru tato argumentace může sice odůvodniti účast správních úředníků v tribunálech nejvyššího správního soudu, ale nemůže odůvodniti, aby soudci byli z těchto tribunálů odstraňováni.

Slavná sněmovno, podstata věci je přece jen v něčem docela jiném. Zde se nám netvrdí, že soudci jsou neschopní nebo nezpůsobilí. Kdybychom soudce považovali za neschopné a nezpůsobilé, pak bychom je museli odstraniti z vrchního důchodkového soudu, z pojišťovacího soudu atd., poněvadž tam také jistě finanční úředníci ovládají event. finanční právo lépe nežli soudci. Tedy důvod, proč ve všech těchto tribunálech se pamatuje na účast soudců, musí býti jiný.

A tímto důvodem podle mého názoru je to, že u soudců předpokládáme nestrannost, ale předpokládáme také výchovu k nestrannosti, výchovu, kterou prošli soudcové, kteří byli zvyklí vždy státi nad stranami. A proto již vládní návrh byl na omylu, jestliže se domníval, že tato nestrannost se dá nahraditi neodvislostí, a jestliže argumentoval, že účasti soudců není třeba proto, že soudci u nejvyššího správního soudu jsou neodvislí. Neodvislost neznamená ještě nestrannost. Budu citovati názor dr Augustina Popelky, který byl před válkou radou vídeňského nejvyššího správního soudu a po převratu se stal presidentem našeho nejvyššího soudu.

Dr. Popelka napsal (čte): "Chtěl-li zákon náležitě vyzbrojiti správní soud, musil určiti součinnost soudců, advokátů a správních úředníků u správního soudu. Nemohl postrádati soudců, když též správní soud jest kat exochen, výhradně, povolán chrániti materielní práva jednotlivcova v konfliktu s kolektivními zájmy veřejnými. Jest na bíledni, že při tom právě soudci, u nichž specifickým jich povoláním vypěstěn je postřeh práv jednotlivcových přímo v instinkt a užívání formálního práva, sloužícího jich záštitě, ve virtuositu, jsou zvláště způsobilí pro tuto složku judikování správního soudu, kdežto členové správního soudu, školení v právu správním, jimž v jich dřívějším úřadě právo individuální nebývalo tak blízké, ba často jimi pociťováno bylo jako překážka při sjednávání průchodu veřejnému zájmu, mívají vytříbenější mysl a proto bystřejší postřeh pro veřejný zájem nežli pro překážející mu právo jednotlivcovo. Jim tudíž připadá převážně úkol expertů v oboru práva veřejného. Kdo zasedával v senátech správního soudu. poznal, že teprve součinností členů soudcovsky kvalifikovaných s členy vyškolenými v právu správním a vzájemným pronikáním obou těchto stejně podstatných složek judikování správního soudu v největší míře zabezpečena jest způsobilost senátů pro správné rozsuzování. Právě této své organisaci děkuje nejvyšší správní soud za svou vynikající způsobilost, skvěle osvědčenou v obecně uznávané judikatuře své. Touto organisací podmíněna jest specifická povaha nejvyššího správního soudu; byl-li by jí zbaven, proměnil by se nevyhnutelně, zachovávaje si jenom jméno správního soudu, v pouhou čtvrtou instanci správní. Nebylo by nadále instituce, sloužící jen k ochraně práv individuelních v konfliktu s kolektivním veřejným zájmem. Bylo by po správním soudnictví".

Slavná sněmovno! Tato změna je tím nebezpečnější, že současně se zrušuje dřívější ustanovení §u 13, podle něhož z radů, přidělených do jednotlivých senátů, musela býti alespoň polovina z členů, kteří měli kvalifikaci pro úřad soudcovský. To znamená, že se nejenom snižuje účast soudců v gremiu nejvyššího správního soudu, nýbrž to zároveň znamená, že jednotlivé senáty tohoto soudu mohou býti sestaveny výhradně z úředníků administrativních nebo výhradně z úředníků finančních, bez jakékoliv účasti elementu soudcovského. Soudcové musí býti jen v gremiu nejvyššího správního soudu, ale zrušuje se ustanovení, které by předpisovalo, že musí býti v senátu. Tedy nadále president nejvyššího správního soudu může sestavit senát bez ohledu na to, zdali v tom senátu bude soudce nebo výhradně správní nebo finanční úředníci. Kdybychom touto cestou měli dospět k vyloučení soudců, pak nejvyšší správní soud přestává býti tím, čím byl dosud v očích veřejnosti, přestane býti skutečnou soudní kontrolou zákonnosti správy a stane se de facto nejvyšší správní instancí obsazenou bývalými nejvyššími úředníky centrálních a jiných úřadů, jak se o tom zmiňuje dr Popelka.

A tu bych řekl toto: tato tendence zákona je v naprostém rozporu s tím, o čem se zmínil pan zpravodaj, s voláním veřejnosti po rozšíření působnosti soudů i na takové právní oblasti, které dosud byly vyhrazeny výhradně správním úřadům. Toto volání naší veřejnosti jest ovšem způsobeno a je nezbytně důsledkem zpolitisování naší administrativy, poněvadž dnes občan pomalu ztrácí víru v objektivitu našich státních úřadů, které pod tlakem politických intervencí a pod tlakem příkazů politických ministrů neměří každému stejně podle práva a zákona, nýbrž podle politické legitimace a podle moci té neb oné politické strany, jež prosazuje právo - a někdy také nadpráví občanovo. Zase bych citoval hlas nepolitického člověka, samého prvního presidenta nejvyššího správního soudu, který v zmíněné již publikaci napsal (čte): "V demokraciích, jež nenásledujíce anglosaských vzorů, nemají soustavy dvou politických stran, nýbrž vytvářejí vládní většinu jen koalicí většího počtu stran, takže zákonodárné akty vznikají zpravidla kompromisem stran koaličních, objevuje se správní tribunál v nové roli, to je v roli strážce zákonodárných kompromisů, který bdí nad tím, aby správa, zejména jsou-li vládní resorty rozděleny mezi koaliční strany politické, aplikovala zákony, kompromisem vzniklé, v duchu sjednaného kompromisu a nikoliv v duchu politické strany, v jejímž držení je příslušný resort. Tato role je ještě významnější v demokraciích, jež nedovedly se ubrániti zpolitisováni úřednického aparátu správního a o nichž nelze říci, co se říká o Anglii, totiž, že státní úředník, sloužící stejně loyálně každé straně, jež je právě u vlády, a sám jsa do parlamentu nevolitelný, pokládal by přímo za urážku, kdyby byl tázán, ke které politické straně náleží".

Vidíme-li u nás dnešní zpolitisovanost, máme obavy, že by se naše demokracie nedovedla ubránit zpolitisování celého úřednického aparátu a že, jestliže jsme nezabránili tomuto zpolitisování, nakonec nebudeme moci také zabrániti zpolitisování nejvyššího správního soudu samého, bude-li doplňován výhradně z tohoto zpolitisovaného aparátu úřednického.

Nezapomínejme, slavná sněmovno, že nejvyšší správní soud, jehož úkolem je chránit občana proti veřejné správě, se snadno ocitá - jak to zase napsal první president dr Hácha a jak se o tom zmínil i pan zpravodaj - v nebezpečenství, že bez nezbytné nutnosti zkříží nebo dokonce zmaří velmi prospěšné úmysly správy; a je věcí nejen právnického důmyslu, nýbrž i věcí taktu, aby byla nalezena rozumná a pro veřejnou správu snesitelná linie.

S tím je sice možno souhlasit, ale na druhé straně bychom nemohli souhlasit s tím, kdyby snesitelnost judikatury pro veřejnou správu byla nadřazováno vlastnímu účelu a smyslu nejvyššího správního soudu, t. j. ochraně občana proti této veřejné správě. Takt je vlastnost příliš subtilní, než aby na ni mohl zákonodárce spoléhat. A my se obáváme, že opravdu by mohl nastat okamžik, kdy by se tohoto taktu nedostávalo. Již pan zpravodaj se tázal, kdo nám ručí a kdo nám dá bezpečnost, že se poměry nezmění. Dnes jistě není nikoho, kdo by chtěl vytýkat nejvyššímu správnímu soudu stranickost nebo nedostatek odůvodněnosti jeho nálezu. Chtěl bych argumentovat pro účast soudců, ve které vidíme přímo zákonnou záruku nestrannosti. Výchova soudců je od samého počátku jiná. Oni na rozdíl od správních úředníků nikdy nebyli a nejsou jednou stranou v rozepři, nýbrž vždy stojí nad stranami, nad svářícími se zájmy soukromými, a to i tehdy, když jednotlivec stojí proti státní moci. Soudci od počátku své soudcovské činnosti jsou vychováváni v úctě před zákonem, jsou zvyklí rozhodovat pod osobní odpovědností, poněvadž jsou si vědomi toho, že musí eventuálně nésti následky přestoupení svých povinností. Po celou dobu své činnosti jsou si vědomi, že musí býti politicky neutrálními, že musí vykládati zákony jako články celého platného právního řádu v jejich celku, že musí užívat ustálených interpretačních metod a že to musí činit bez ohledu na to, zdali se to komu zalíbí nebo zdali tím někoho proti sobě popudí. Oni jsou zvyklí, že nesmějí od nikoho přijímat příkazů, jsou zvyklí, že u nich nejsou možné politické nebo poslanecké intervence, vědí, že jsou-li u obchodního soudu, nesmějí rozhodovat podle toho, zdali ta či ona strana je příslušníkem živnostenské strany, vědí, jsou-li u pracovního soudu, že nesmějí rozhodovat podle toho, zdali ta či ona strana se hlásí k zaměstnavatelům nebo k zaměstnancům. A proto podáváme zvláštní návrh pozměňovací, aby dosavadní účast soudců v gremiu nejvyššího správního soudu byla zachována a aby také bylo zachováno ono ustanovení, které garantuje, že těchto soudců bude skutečně v senátech potom také používáno. Jenom při splnění tohoto předpokladu bychom mohli hlasovati pro předloženou osnovu zákona.

Slavná sněmovno, pokud pak týče se celé osnovy, pak nemůžeme se ubrániti jistému zklamání. Jestliže se vláda odhodlala předložiti návrh zákona o nejvyšším správním soudu, byli bychom mohli očekávati, že bude tímto návrhem vyřešen způsobem skutečně vyčerpávajícím nejenom předpis §u 88 úst. listiny, který zabezpečuje soudní ochranu proti správním úřadům, nýbrž i předpis §u 86 úst. listiny o správním soudnictví a zejména také v souvislosti s tím předpis §u 92 úst. listiny o ručení státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci. A tu uvážíme-li, že tato osnova byla připravována s kratšími nebo s delšími přestávkami už od r. 1924, pak výsledek této 13leté práce je poněkud hubený. Ústavně-právní výbor ostatně sám dal nejenom dnešní vládě, nýbrž všem vládám předcházejícím prašpatné vysvědčení, jestliže vyzývá vládu, aby konečně po 17 letech uvedla v život mrtvé litery ústavní listiny z r. 1920. Doufejme, že tato resoluce bude skutečně resolucí poslední. Bylo jich podáno již několik a doufejme, že tuto práci, na kterou nestačily síly 4 sněmoven, ani síly 15 vlád republiky, vykoná na konec dobrovolnická instituce, jakou jest právní rada.