Vezmeme-li v úvahu, že ustanovení o závaznosti právních zásad vyslovených správním senátem má své čistě politicky stinné stránky, musíme přiznati, že tyto stinné stránky jsou přece jen vyváženy velmi důležitými světlými stránkami, které jsem právě vyjádřil.

Když v r. 1924 stála sněmovna před změnou zákona o volebním soudu, tehdy tatáž otázka byla rozvířena, otázka nebezpečí nestálé, rozdílné judikatury volebního soudu. Tehdy jsme byli pod dojmem několika judikátů volebního soudu, kterými někteří členové zákonodárných sborů podle žaloby svých stran byli zbaveni mandátů. Poněvadž volební soud je složen z největší části, mohu-li to tak říci, ze zástupců politických stran - třeba právníků - a poněvadž vliv těchto politických stran je paralysován toliko menšinou členů nejvyššího správního soudu, stáli jsme před obavou, že by volební soud v jednom případě u příslušníka určité strany nebo určité konstelace politické mohl vysloviti ztrátu mandátu, naproti tomu u příslušníka jiné strany nebo jiné konstelace mohl říci z těchže důvodů, že ztrátu mandátu nepřipouští. A pak bychom byli snížili volební soud s jeho vysokého piedestalu soudního na nízkou úroveň politického sboru, kde nerozhodují pevné právní zásady, nýbrž ryze utilitární hledisko politické. Tomu chtěla tehdy posl. sněmovna zabránit a do novely z r. 1924 pojala ustanoven o kvalifikované většině v případě, že by se volební soud chtěl od právní zásady jednou vyslovené odchýliti. Tam už správně jsme vycítili, co by politicky znamenalo nejen pro volební soud, nýbrž také pro politické strany a občanstvo vůbec, kdyby volební soud měl rozhodovati podle politické příslušnosti, jednou zbavovat mandátu a po druhé nezbavovat, ačkoliv by tu věcné a právní podmínky byly úplně stejné.

K tomu bych chtěl dodati, že i když máme za to, že se může i nejvyšší tribunál soudní mýlit, a že i kdybychom byli toho názoru, že je potřebí nějaké kautely, pak že snad nemusíme sahat k oné kautele, ke které se mínilo sáhnouti při projednávání výmarské ústavy, nýbrž že máme cesty jiné. Když byla projednávána výmarská ústava, rozvinuta byla v celé šíři otázka vzájemného poměru moci zákonodárné k moci výkonné a k moci soudcovské. Tehdy byly vznášeny těžké obžaloby na soudce, kteří zneužívají své neodvislosti k stranickému rozhodování, a byl podán návrh, aby říšský sněm německý měl právo svými důvěrníky okamžitě suspendovati soudce, který by zneužil své neodvislosti k stranickému rozsudku, a aby tito důvěrníci sněmu měli právo obžalovati takovéhoto provinivšího se soudce u zvláštního výboru říšského sněmu. Uvádím to na doklad, jak se již pociťuje potřeba vyvažování těch různých mocí, jak se dobře nesnáší nechat jednu moc prevalovati nad mocemi ostatními a jak teprve ve vzájemném vyvažování se vidí ochrana státu a občanstva proti každému vybočování jedné nebo druhé moci.

Myslím, že my nepotřebujeme takových drastických návrhů, nýbrž že zákonodárné sbory mají vždycky možnost, kdyby s určitou judikaturou nejvyššího správního soudu nebyly spokojeny, sáhnouti ke změně zákonů. Vede ovšem u nás k takové změně trnitá cesta vzhledem k našemu složení vlády i sněmovny vůbec, ale přece jenom nakonec je to cesta. A posléze prosím, abychom nepřehlíželi význam kritiky, zejména odborné, vědecké, která způsobem slušným může pochybenou judikaturu, příčící se zákonům a právnímu názoru obyvatelstva, přece jenom podrobiti takovému rozboru, že nakonec uznají se tyto důvody za správné.

Nerad bych, abychom tím, že jsme se tady vyslovili pro závaznost právních zásad rozšířeného senátu, měli snad přivoditi ustrnutí nejvyššího správního soudu a soudů vůbec, abychom tím měli dosíci, že judikatura musí být za každých okolností konstantní. To bychom podlamovali činnost a chuť každé nové generace, každé individuality, pak by každý nový přírůstek u soudu vlastně nic neznamenal, poněvadž by se prostě musil včlenit v zajetou již starou judikaturu. To ani zákon nemá na mysli ani jednací řád tomu nebrání a naopak zákon připouští změnu této judikatury.

Nyní dovolte, abych ještě ukázal na jeden politický význam osnovy, kterou projednáváme. Rozhlédneme-li se kolem sebe, shledáme, že je dnes málo zemí kolem nás, kde by se tak úzkostlivě dbalo všestranné a pronikavé ochrany, zejména soudní ochrany obyvatelstva proti správním orgánům. Naopak pozorujeme, že dnes se šíří a proniká názor právě opačný, který chce jednotlivce bezprostředně podřídit celku, který staví zájem celku - ať je to strana, idea, stát, stát bolševický, fašistický, či národně-socialistický nad zájem jednotlivce a tudíž jednotlivce podřazuje pod zájem celku, a to bezprostředním způsobem, bez jakéhokoliv omezení a jakékoliv kontroly. Tyto totalitní systémy se vypořádaly nejen se soudní kontrolou správního aparátu, nýbrž vlastně se soudy vůbec. Tam ne soudy jsou nadřízeny administrativě a povolány k její právní kontrole, nýbrž naopak, administrativa je mimo soud a nad soud. Dnes byla v některých těchto státech silně nebo úplně omezena nezávislost soudcovská, soudci podléhají při svém rozhodování státnímu dozoru, jsou volně sesaditelní a přesaditelní. Jejich rozhodnutí může býti dokonce zásahem vlády změněno, čili soudy tu nejsou pro to, aby chránily osobní svobodu, aby chránily jednotlivce před celkem, nýbrž aby naopak chránily vyšší zájmy státní i proti interesům jednotlivcovým. Uvážíme-li, že v těchto státech může býti vyslovena ztráta na svobodě, ba i životě bez soudního výroku, pouhým administrativním opatřením a že může býti také pouhým administrativním opatřením provedena, a když na druhé straně postavíte náš stát, kde ani uložení nepatrné peněžité pokuty cestou administrativní se nemůže státi bez kontroly nejvyššího správního soudu, pak si teprve uvědomíte ten veliký ideologický rozpor mezi tím, co se děje v okolním světě (Výborně!), a naším státem.

Proto jsem konstatoval ve svém úvodu, jakou odezvu vyvolala v občanstvu jen pouhá snaha osekat pravomoc nejvyššího správního soudu; ukázalo nám to jasně, že u nás je ideologie chránit práva jednotlivcova před přehmaty kohokoliv, před přehmaty celého správního systému nebo jednotlivého orgánu tak silná, třeba by důvody byly u každého jiné, ale vzhledem k daným poměrům je tak silná, že nepřipouští prosazování takové zásady, jakou vidíme se šířit jinde. Živý ohlas, který byl vyvolán touto osnovou, nám teprve plasticky ukazuje, jak to vypadá ve smýšlení našeho obyvatelstva.

Můžeme konstatovati, že jiné státy dnes nemají ctižádosti míti ráz státu právního, ony naopak vidí svou chloubu v neomezené, nekontrolované správě. U nás naproti tomu parlament, všechny strany bez rozdílu odstínu, vládní i oposiční, a kruhy odborné, zejména vědecké kladly velikou váhu na zachování právního rázu našeho státu. Tento moment nelze politicky dosti oceniti. Ve státě národnostně smíšeném může uvolnění libovůle správního aparátu způsobiti takové omezení občanstva, jednotlivých jeho vrstev a složek, jednotlivců i národnostních menšin, že nejtužším zákonem by se toho dosíci nedalo. Náš stát měl tu možnost a příležitost bez speciálního účelového zákona rozšířiti pravomoc administrativy způsobem, který by mohl býti po případě i prakticky využíván proti příslušníkům národnostních menšin. V tutéž dobu, kdy za hranicemi na náš stát jsou vznášeny těžké obžaloby, že své národnostní menšiny utiskuje, kdy stát měl v rukou prostředek cestou velmi chladnou zvýšiti svou pravomoc a rozšířiti si prostředky, aby mohl vystupovati proti národnostním menšinám, v tu dobu on a celý parlament jednomyslně vzdává se prostředků, které by zvyšovaly libovůli správního aparátu, a naopak zachovává ochranu občanstva všeho druhu, tedy i příslušníků menšin, a dokonce ji zvyšuje. Tento moment má dalekosáhlý význam nejen pro naši republiku uvnitř, nýbrž také pro stát za hranicemi. (Výborně!)

Československá republika byla založena na zásadě pravdy, spravedlnosti a práva. Ona touto osnovou dokazuje, že nechce býti státem moci a libovůle, nýbrž státem spravedlnosti a práva. Osnova je důkazem, že Československá republika chce si zachovati charakter právního státu a že na tento charakter je hrda. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 60 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Petrášek, dr Pružinský, dr Clementis, Esterházy, dr Wolf; na straně "pro" pp. posl. dr Rašín, dr Dominik, dr Klapka a dr Mareš.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Petráškovi.

Posl. Petrášek: Vysoko ctená snemovňa!

Musím priznať, že som s veľkou pozornosťou počúval reč pána referenta, a keď doznám, že mal som reč pripravenú, keďže som si doma preštudoval originálny vládny návrh, potom tú osnovu, ktorú priniesol ústavne-právny výbor, preca musím na tú jeho zaujímavú reč reflektovať ihneď.

Spomenul hneď na začiatku reči, že je to liberalistická ideologia, ktorú najvyšší správny súd priniesol. Vskutku je tomu tak a nemusíme sa toho slova obávať, keďže je to hájenie a obrana slabšieho proti mocnému. Pán zpravodaj spomínal, že neobsekávať treba pravomoc najvyššieho správneho súdu, ale potom, žiaľbohu, jeho kritika veľa zaujímavá ale odznela viac proti najvyššiemu správnemu súdu nežli zaň. Spomenul na pr., že vo finančných veciach najmä niekoľké chyby a vady sa stávajú vo finančných úradoch. Ja by som, vysoko ctená snemovňa, povedal, že niekoľko chýb nie, ale veľa chýb. Však práve pri rozpočtovej debate nielen my sme kritizovali berné úrady a správy, ale i koalícia.

Pán dr Meissner spomínal, že úrady vraj majú dobrú snahu pomáhať občianstvu. Na to by som odvetil, že de internis non iudicat praetor, a ja, hoci chcem byť objektívny, nemohol by som to tvrdiť na Slovensku najmä o administratívnych úradoch, že by ich vždy dobrá snaha viedla. V tom ale už mal pravdu, že keby kontrola najvyššieho správneho súdu vystala, ešte viac by bolo tých krívd. Hovorí sa, že vraj aby sme potrebnú iniciatívu a pružnosť úradov voľako nepodkopali, keď dáme väčšiu moc najvyššiemu správnemu súdu. Myslím, že my nijako nechceme podkopať iniciatívu a pružnosť úradov, ale chceme ju podrobiť kritike, a keď je administratíva nespravedlivá, tak chceme mať voľajakú oporu v najvyššom správnom súde. Zákony sú vskutku nejasné a napochytre robené - to pán referent tiež bol spomínal. Ale to už som nepočul, že by bol spomenul, prečo sú zákony a nariadenia tak veľmi nejasné a napochytre robené, že za to je odpovedný zmocňovací zákon, proti ktorému sme vždy hlasovali. My nechceme robiť zákony napochytre a len tak znenadála. Keď ich ale páni ministri vydávajú, nemôže byť za to istotne odpovedný zákonodarný sbor.

Pán referent spomenul i to, že zákonodarci majú sa venovať vedľa zákonodarnej práce vraj v prvom rade kontrole správy. Nuž ostaňme na chvíľu pri tomto výraze: kontrola správy. Ja by som o veľa radšie kontroloval doma tú správu než aby som sem donášal plné vačky intervencií. Ale čo sa stáva? Môže byť, že koaličným pánom poslancom sa to darí, keď kontrolujú správne úrady. Ale ja môžem z praxe povedať, že je to ohromne ťažká práca. Spomenem len jeden prípad. Bola reč o jednom notárovi, ktorý popáchal hrozné veci. Doznal to pred okresným náčelnikom, ktorý sám hovoril: Pre pána Boha, ako je toto možné? Na krajinskom úrade vedeli o všetkom: poškodil obec aj občanov o ťažké tisíce. 9 či 10 mesiacov som chodil po úradoch, dokiaľ sa mi podarilo to, aby bol aspoň preložený - nežiadal som smrť jeho, len preloženie. A hoci dobre vedeli, že ako sa previnil, bolo ťažko priamo a zavčas zakročiť. Notár povedal verejne predo mnou i pred náčelníkom, že on sa exponoval za agrárnu stranu a preto vraj to všetko popáchal. Tá ho držala. Ako teda môžem kontrolovať verejnú správu? A čo, keď náčelník alebo prednosta bernej správy povie: A prosím vás, čo vy idete do toho? Nemáte nič s tým! Ďalej keby administratívne úrady boly spravedlivé a objektívne, tak by sme nemuseli toľko intervenovať, ako sa na to každý žaluje.

Pán referent i to bol spomenul, že on cíti akúsi obavu, keď dáme takú veľkú moc najvyššiemu správnemu súdu, že nám snáď voľakedy narastie nad hlavu, ako aj Rooseveltovi v Amerike sa to stalo. Ja by som sa, vysokoctená snemovňa, toho nikdy neobával, keď súdy budú pozostávať ozaj z kvalifikovaných a neodvislých sudcov a nie len z administratívnych úradníkov.

Pán zpravodaj hovoril i to, že však aj ten najvyšší správny súd sa môže mýliť. To je pravda. Tiež je pravda, že vynáša koľkorázy nálezy, ktoré si jeden druhému protirečia. Per absolutum je to možné, veď každý človek sa môže mýliť. Ale keď budú sudcovia kvalifikovaní, objektívni a nie stranícki a politickí, tak sa môžeme aspoň spoľahnúť, nakoľko sa vôbec spoľahnúť dá.

Že sa tak veľaráz musí obecenstvo obracať na najvyšší správny súd, toho príčinou podľa pána referenta je, že my sme slabí, ze zákonodarný sbor je slabý atď. Nuž, čiastočne to azda obstojí, ale ja myslím, že najvyšší správny súd je z toho tak preťažený, preto bola podaná novela a preto sa hrnie každý tam, lebo administratívne správne úrady sú zpolitizované, partajnícke a nedodržujú tie zákony, ktoré zákonodarný sbor vynesie.

To by som tak krátko predniesol ako reflex na reč pána referenta.

Slávna snemovňa! Najvyšší správny súd bol dosiaľ pre obecenstvo jedinou ochranou proti administratívnym úradom a jedinou nádejou celej opozície, v prvom rade menšín. Mal som v rukách memorandum Svazu čsl. sudcov k chystanému zákonu o najvyššom správnom súde. Je to z 5. decembra m. r. a píšu tam sudcovia, tedy odborníci, doslovne takto: (čte): "Vynikajúca spôsobilosť tohoto súdu sa osvedčila v judikatúre. Požíva vážnosti a úcty v kruhoch právnických a vo verejnosti. Keby však vládny návrh bol uzákonený, prestal by najvyšší správny súd byť, čím bol dosiaľ, t. j. súdnou kontrolou zákonnosti správy a stal by sa de facto len púhou 4. inštanciou."

Ústavne-právny výbor - myslím, že je to v dôvodovej zpráve - uznáva tiež - myslím, že to osnoval práve pán referent, ktorý istotne s tým mal veľa práce - že by bolo vítanejšie, keby bola vláda predložila osnovu o najvyššom správnom súde, prevádzajúcu všetky podrobnosti zásady, obsaženej v §e 88 ústavnej listiny. Výbor tento vykonal síce veľkú prácu, ale hľadaním kompromisov a v prílišnej loyalite k vláde poukázal na chyby vládneho návrhu, ale len čiastočne ich opravil. Som toho názoru, keby si bol ústavne právny výbor a jeho veľavážení členovia, najmä zo Slovenska, všimnul, že koľko a akých nesprávností popáchajú na Slovensku správne úrady prepolitizované, bol by, myslím, zamietnul vládny návrh a limine. A tu nech mi je dovolené spomenúť, že v týchto krivdách, nesprávnostiach a nespravedlivostiach vedie referát ministerstva školstva v Bratislave. Mal som to šťastie v r. 1926 sa zúčastniť jedného t. zv. verejného líčenia tu pri najvyššom správnom súde vo veci kongruovej. Prirodzená vec, že z referátu sa tam nikto nedostavil. Mám i nález najvyššieho správneho súdu, ktorý ruší rozhodnutie referátu pre vady riadenia a ktorý roztrhal rozhodnutie referátu tak, že ani nitky na ňom nezostalo. A čo sa stalo? Odvtedy v takých veciach kongruových, cirkevných a školských ten istý referát cez to, že má v rukách ten výrok, ktorý roztrhal rozhodnutie referátu, totiež stále opakuje, tedy nevšíma si školský referát vôbec najvyššieho správneho súdu. Práve v ten čas, keď som bol tuná v Prahe pri tom ústnom líčení, vyšla jedna štatistika, ktorá mi prišla vhod. Tam bolo uvedené, koľko procent rozhodnutí tých ktorých ministerstiev najvyšší správny súd zrušil. V tejto štatistike bolo tiež uvedené, že okolo 80% rozhodnutí tohoto preslavného školského referátu, ako sa dobre pamätám, musel najvyšší správny súd zrušiť. Nie je to tedy tak, ako to pán zpravodaj povedal, že tie úrady urobily niekoľko chýb, keď najvyšší správny súd musel zrušiť tuná 80%. A koľko bolo tých, ktorí nešli s ponosom na najvyšší správny súd, poneváč je to drahá a zdlhavá vec! (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) Slávna snemovňa, odvtedy som takej štatistiky žiaľbohu nečítal, ačkoľvek by bolo dobré nám dať do rúk takú štatisstiku, koľko percent rozhodnutí a výrokov ministerstiev musí najvyšší správny súd zrušiť.

Spomeniem tuná jeden najnovší prípad: Katolícka školská kancelária v Bratislave podala na najvyšší správny súd vyše 300 sťažností ohľadom nesprávneho pokračovania referátu ministerstva školstva a nár. osvety len pri schvaľovaní učiteľov na katolíckych školách. Kolkové poplatky na tieto sťažnosti činily vyše 17.000 Kč. A teraz sa ešte povie, že máme obmedziť, okliestiť a obsekať, ako hovoril pán referent, moc najvyššieho správneho súdu. Koľko nesprávnych výrokov a rozhodnutí vynáša ten istý referát na príklad i vo veciach rozširovania a stavby cirkevných škôl, kongruy atď. napriek už jestvujúcim nálezom najvyššieho správneho súdu, ktoré referát musí mať a zná ich! Bolo by tedy ne-demokratické obmedziť bársakým spôsobom kompetenciu najvyššieho správneho súdu.

Všeobecne je známe ďalej i to, že koaličná tlač to tiež uznáva, že celý verejný život na Slovensku je prepolitizovaný a najmä na Slovensku administratívne úrady sú temer na celej čiare - to verejne poviem - v rukách agrárnikov, počnúc od krajinského prezidenta až po posledného notára. Na príklad - zasa uvediem len jeden príklad - jeden agrárny náčelník medzi voľbami, medzi 19. a 26. májom 1935, rozkáže notárovi - či i ostatným notárom, to som si nepreskúmal aby si dal predvolať vo svojej obci predsedov miestnej organizácie fašistickej, komunistickej a kresťansko-sociálnej, a hrubým spôsobom ich zterorizoval. Vo skutočnosti to urobil notár na rozkaz náčelníka - ovšem oba sú agrárnici. Bez protekcie agrárnej sa nikto nielen do služby nemôže dostať, ale ako najnovšie okolo Nitry sa začína nielen tabak, ale aj paprika dorábať - ani 1/4 jutra papriky nemôže sadiť, keď nemá agrárnej legitimácie.

O povestných neporiadkoch a morálke v daniach sme písali a rečnili nielen my, ale i količní páni, netreba to tedy opakovať. - V okr. nemocenských pokladniciach panuje výhradne strana soc. demokratická. Či by bolo účelné v daných okolnostiach oklieštiť práva obcí, spolkov a jednotlivcov s hociakým obmedzením kompetencie najvyššieho správneho súdu?

A teraz preberem niekoľko tých paragrafov. Ja som už rad týchto paragrafov prezrel ako v originále, tak už potom ústavne-právnym výborom trošku, ale málo zmenených. Tam je § 3, odst. 1, lit. b). Nemôžeme súhlasiť na pr., aby boly vylúčené z príslušnosti najvyššieho správneho súdu t. zv. bagatelné veci do 500 Kč. Kde je tu sociálny cit? Práve tí najchudobnejší by to odniesli, lebo administratívne úrady by zneužily tejto moci a to v opätovných prípadoch. Protiví sa to demokracii a sociálnemu citu. Podivný je v tom istom paragrafe výraz, že vraj "veľmi vážny" význam. Totižto v tom páde môže vraj prijať súd sťažnosť. Malo by tam byť "vážny význam" a to "veľmi" by sa vynechalo. Myslím, že do judikátov také výrazy nepatria, napotom "veľmi vážny", veď chudobnému človeku je každá korunka vážna.

Odst. 2 §u 4 doslovne citujem česky (čte): "O námitce nepříslušnosti rozhoduje nejvyšší správní soud zpravidla sám". Navrhujem slovo "zpravidla" vynechať a dodať: vynímajúc prípad v § 9 povedaný. Prečo by nemal len sám ten súd rozhodovať, veď náčelník krajinského úradu, prezident alebo prednosta bernej správy má rozhodovať, či to má ísť na najvyšší správny súd a či nie.

V § 6, odst. 2, kde sa praví, že keď "nejvyšší správní soud pro vadné řízení vrátí věc správnímu úradu k novému rozhodnutí", navrhujem, že by sa malo pridať toto: Správny úrad musí behom 3 mesiacov rozhodnutie vyniesť, ináč je referent a či šéf príslušného oddelenia disciplinárne a hmotne odpovedný.