Avšak v inom pomere sú k Rusku Juhoslávia a Rumunsko. A tak je tomu i s Itáliou, Nemeckom a Poľskom, lebo ako s hľadiska verejnoprávneho, tak i hospodárskeho a priemyselného všetky tri členské štáty majú divergentné, rôzne, ba sebe si odporujúce záujmy. Rovnaký cieľ majú štáty Malej dohhody iba vo smere negatívnom, ačkoľvek i tu sú veľké rozdiely. Toto negatívum je dvojaké. Jedno sa nazýva: revízia hraníc, druhé: reštaurácia Habsburgovcov. Ale i tu je rozdiel. Je štát, kde je proti otázke Habsburgovcov menej odporu než proti riešeniu otázky územnej, a je štát, kde zasa úz emná revízia je menšej významnosti než reštaurácia Habsburgovcov. Je však nesporné, že toto negatívum svedlo dohromady tento trojspolok, a je nesporné aj to, že obhájenie cieľov negativnych vyžaduje si vždy obranu pozitívnu. To je sťažajnou chybou Malej dohody a nech sa zasedáva akokoľvek a nech sa akokoľvek fúka do tej veľkej jerichovskej trúby, nebude sa môcť nahradiť tá vnútorná jednota, a p reto sa Malá dohoda nepokladá za veľmoc. Vyciťoval to i druhý veľký organizátor Malej dohody Titulescu a preto utvoril Balkánsku dohodu, aby tieto dve dohody spolu boly veľmocou, ktorá uspokojí ambície štátnika. []. To tedy neposkytuje ochranu. A to môže byť zahraničnepolitickou príčinou toho, že vláda prichádza s takýmto návrhom.

A teraz budem hľadať dôvody vnútropolitické, ktoré asi primaly vládu k predloženiu podobného návrhu zákona.

Zvýšenie stavu brannej moci je odôvodnené len vtedy, pozorujú-li sa v obyvateľstve symptomy takých hnutí, ktoré vyplývajú z nespokojnosti. Napriek tomu, že zovne nemožno tu hovoriť o nespokojnosti hromadnej, je bez pochyby, že hnutie komunistické sa rozširuje a že plané hospodárske pomery vyvolávajú v tomto štáte značnú nespokojnosť, ktorá je ohnišťom každého podobného hnutia. Nedostatok chleba je príčinou nespokojnej nálady a podkladom tejto je hospodárska politika, ktorú zahájila agrárna strana, ktorá je u vesla, a pochybenosť tejto politiky uznala sama agrárna strana tým, že sa vzdala krajných konsekvencií tejto hospodárskej politiky.

Československý štát je nielen štátoprávne, ale i hospodársky rozdelený na dve rôzne územia. Jedne ým sú krajiny hisistorické, ktoré sú povahy priemyselnej, druhým je Slovensko, ktoré je skôr povahy agrárnej. Československá vláda, poháňaná stále fantomom, aby amalgamovala a učinila tento štát jednotným národným štátom, preto hlása a všetkým úsilím prevádza politiku agrárnu, aby tým získala si masy voličov, zemedelskú sedliacku triedu od strán, ktoré sú nositeľkami národnej myšlienky. A totiž nie preto robí vláda jednotne so svojimi socialistickými, ľudoveckými a živnostenskými stranami politiku agrárnu, lebo je to celoštátnym záujmom s hľadiska hospodárskeho, lež s hľadiska politického robí politiku agrárnu, aby sa tým splnila jej túžba: štát národný.

Z toho však nasledovalo, že bola tým vyvolaná presýtenosť agrárneho smeru, čím utrpely oblasti priemyselné; tým bola však utvorená situácia, že v Malej dohode somknuté spojenecké národy, ktoré sú taktiež agrárne, nemôžu spolupracovať v dôsledku agrárnych ciel. Druhá vnútropolitická príčina, ktorá tu vyvoláva nespokojnosť a soslabuje štabilitu vlády a tým i celé vedenie republiky, je stanovissko, ktoré zaujíma vláda voči národnostiam.

Cesta vlády čo do nakladania s národnosťami je vlastne vymedzená smluvami o menšinách, ktoré štát prijal. Tieto medzinárodné menšinové smluvy povýšily menšiny podľa názorov najvýznamnejších učencov štátoprávnych - na pr. Lapradelle - na právne osoby, ktoré tedy majú určité práva voči štátu.

Toto hľadisko však vláda z celej svojej politiky vynecháva, a to je príčina nespokojnosti vnútornej. Márne sú pokusy prikrývať túto otázku kdejakými falešnými flajstrami, tieto rany národných menšín spôsobia páľčivosť na tele štátu a k ich vyliečeniu nehodí sa spôsob, ktorý je viac mastičkárstvom než liečbou.

Jediným spôsobom a prostriedkom liečby je - a tu sa jednotne shodujú názory tunajších poslancov Slovákov, Nemcov, Maďarov, Poliakov a Rusínov - aby zákony štátu boly také, aby ony každému tunajšiemu etniku, tedy každému tunajšiemu národu garantovaly národné jestvovanie a trvanie a znemožnily ich amalgamizáciu vládnymi činiteľmi s poukazom na väčšinu.

Kým táto otázka nebude radikálne a spravedlive vyriešená, dotiaľ nebude tu spokojnosti, ktorá je potrebná ku spravovaniu vecí štátu. Nie je pravda, čo sa hlása tuná so strany vlády práve proti vedúcim národnostných strán, že ich akcia škodí konsolidácii štátu, keďže sa nechcú dohodnúť s vládou. Nie je pravdivá veta, ktorú práve vyhlašujú Maďarmi menovaní a prekvalifikovaní členovia vládnych strán, že vraj tí, ktorí chcú tuná zachovať národnú samostatnosť Maďarov a sú v opozícii, robia iba panskú politiku, lebo chcú zavádzať ľud.

Nechcem sa púšťať do podrobného rozboru, či bolo, či je tak, že páni zavádzajú ľud; ale tí, čo to hlásajú, nech ráčia uvážiť, že dnes sú tu Čechoslováci páni.

Zo všetkého, čo som tu povedal o základných príčinách nespokojnosti a nekľudu, musím vyvodzovať, že vládna politika vyžaduje ssi zmeny smeru. Záujem štátu si vyžaduje, aby vláda sledovala takú zahraničnú a vnútornú politiku, ktorá by neprepínala ochotu ľudu k obetiam, ale ktorá by zaviedla v štáte hmotný i duševný kľud. Vláda musí sledovať politiku, ktorá nepovedie štát do hospodárskej a válečnej krízy, ale ktorá položí základy prosperity tunajšieho obyvateľstva a pokojného porozumenia so súsedmi.

Keďže túto snahu nevidím, neprijímam predložený návrh. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi, pánu posl. Smetánkovi.

Posl. Smetánka: Slavná sněmovno!

Vláda předkládá k schválení návrh zákona na zvýšení početního stavu mírové armády, který by nebyl, jako dosud, přesně vyčíslen, nýbrž který by se řídil a měnil podle potřeby, účelnosti a nutnosti. Nemusím zvlášť zdůrazňovat, že národní sjednocení, za které kladu si zde za čest mluviti, s tímto návrhem a stanoviskem vojenské správy plně souhlasí. Vždyť se tak splňuje naše volání po zvýšení početního stavu naší armády, které je v dnešní době horečného všeobecného zbrojení a mezinárodní nervosity víc než opodstatněno. Z dnešních politických stran bylo to právě jediné národní sjednocení, které se v této věci chopilo iniciativy a upozorňovalo nejen na potřebu, nýbrž přímo na nutnost zvýšení početního stavu naší mírové armády. Naposledy jsem tak učinil článkem před půl rokem, který byl publikován v "Poledním listě" ze dne 29. srpna m. r., který k vůli dokumentární ceně si dovolím slavné sněmovně přečísti. Obsah tohoto článku zní (čte):

"Právě v slavnostním okamžiku zdařile skončených velkých manévrů naší branné moci došla nás vzrušující zpráva ze sousedního Německa, které pokračujíc v politice překvapení ohlašuje po tolika už úspěšně podniknutých úderech proti mírové smlouvě další dalekosáhlé rozhodnutí, totiž: zavedení 2leté presenční služby.

Není divu, jestliže toto odvolání Hitlerovo vzrušilo velmi především Francii a Anglii. I Polsko, které spěšně posílá do Francie generálního inspektora své armády, generála Rydz-Smiglyho. Pokud nás se týče, kteří v případě válečného konfliktu budeme první na ráně, poslední vojenská opatření německá nejenže nesmějí býti námi podceňována, nýbrž naopak musí nás vzpružiti k dalším, však rychlým a účinným protiopatřením".

K těm jsme byli povinováni přikročiti už dávno, jak jsem byl o tom několikrát psal. Hned, jakmile v Německu byla zavedena všeobecná branná povinnost a z námezdné malé armády 100.000 mužů došlo se k početnému stavu přes 700.000 mužů. Nyní, kdy 2letou presenční službou má býti docíleno zdvojnásobení početního stavu na cca 1 1/2 mil. mužů, jeví se víc než naléhavá potřeba, abychom takovému ohromnému vzrůstu a pohotovosti našeho souseda čelili.

Je zajímavé, že zavedení dvouleté presenční služby u nás a ve Francii nezvýšilo celkem nijak zvlášť početní stav armády; zvlášť naší, která je sešněrována branným zákonem.

U nás dvouletou presenční službou mělo býti dosaženo především zvýšení pohotovosti a zlepšeného výcviku. Německo však sleduje prodloužením vojenské služby na dva roky především a hlavně zdvojnásobení početního stavu, čímž mu bude umožněno míti už v míru k okamžité akci schopnou a pohotovou vojenskou sílu, s kterou už může se něčeho odvážit

s vyhlídkou na značný počáteční úspěch, zvlášť v případě odhodlání k náhlému přepadu sousedů.

I bez zvýšeného stavu na 1 1/2 milionu mužů byla německá armáda schopna provésti náhlý přepad, na kteroužto okolnost jsem několikrát poukazoval a volal po nutném protitahu z naší strany. Posledně jsem tak učinil článkem v "Nedělním listě" ze dne 26. července, z něhož k vůli zajímavosti a obzvláštní aktuálnosti cituji (čte):

"Počítá-li se všeobecně nyní skoro s jistotou, že útočník vpadne na cizí území bez dřívějšího vyhlášení války, nutno se tomuto nebezpečí i vojensky organisačně přizpůsobit. Na nové způsoby zahájení operací nutno odpovědět novým, zlepšeným způsobem připravenosti a pohotovosti. Je jisto, že ani nejmodernější zbraně by nebyly mnoho platny, jestliže by jich napadený nemohl rychle využíti proti hbitě postupujícímu dravému útočníkovi.

Jisto je, že vzhledem k enormně zvýšenému stavu německé armády, provedenému hitlerovským režimem, početní stav naší branné moci nikterak neodpovídá těmto značně pro nás nepříznivým poměrům, jimž třeba se chtěj nechtěj přizpůsobiti: buď zvýšením početního stavu mírové armády, nebo vhodným povoláváním záložníků v turnusech nepřetržitě na sebe navazujících po celá příští léta, nebo oběma způsoby současně.

Chceme-li míti řádnou obranu, musíme ji neustále zdokonalovat s ohledem na naše příští nepřátele a postup jejich vojenských opatření. Zvyšují-li stavy, nesmíme zůstati pozadu. Zlepšují-li motorisaci a zvyšují-li pohyblivost svých vojsk, musíme jednat právě tak. Provádějí-li systematickou brannou výchovu mládeže, dorostu a dospělých, nesmíme toto jejich počínání podceňovat. A tak bychom mohli ve výčtu a porovnávání pokračovat hezky dlouho."

Tak jsem psal ještě nedávno, kdy nebylo známo, že Německo zamýšlí zdvojnásobit početní stav své armády. Tím spíš je nyní třeba, aby odpovědné kruhy přikročily k realisaci mého návrhu. Ostatně podle novinářských zpráv naléhá se v Polsku i v Belgii na zvýšení početního stavu armády. Pokud nás se týče, chceme-li držet krok s Německem, které zařazuje nyní něco přes 2% svého obyvatelstva do mírové armády, aby dosáhlo počtu 1 1/2 milionu mužů, měli bychom zvýšiti naši brannou moc na cca 300.000 mužů.

Zároveň s námi musili by k zvýšenému početnímu stavu přikročiti všichni naši spojenci Malé dohody, nehledě k Francii, Belgii, Anglii i také Polsku, půjde-li ovšem toto v příští válce s námi.

Otázka finančních nákladů nesmí zde padati na váhu. Jde-li o zabránění katastrofě, která by poražený stát neúprosně postihla, nesmí se penězi na vojenské účely nemístně šetřiti. I v tomto směru nutno si vzíti příklad ze států, kde militarisace přes těžkou hospodářskou krisi dostoupila přímo gigantických rozměrů, nechceme-li se dočkati svou vlastní vinou v rozhodujícím okamžiku, kdy půjde o bytí a nebytí našeho státu, nemilých překvapení a nedozírných důsledků. Jediné správná odpověď na zvýšený početní stav německé armády musí býti u nás i našich spojenců: Nezůstati v početní síle mírových armád pozadu.

Slavná sněmovno! Jak vidno, národnímu sjednocení se dostává ve vojenských věcech opětně plné satisfakce, když vojenská správa přikročuje nyní k realisaci zvýšeného početního stavu naší branné moci. Uvědomuje si, že v dnešní době nelze prostě vyhověti zvýšeným požadavkům, na řádnou obranu státu kladeným, s daným početním stavem, nač jsme upozorňovali a co jsme tvrdili.

Na naše volání ve veřejnosti nebylo však celkem reagováno. Jediné komunistické noviny po uveřejnění shora mnou citovaného článku byly velmi rozhořčeny, ba přímo pobouřeny. Jak by ne, když sledujeme zvýšenou vojenskou připravenost a pohotovost, která je našim komunistům trnem v oku, o čemž podali víc než jasné svědectví při projednávání zákona na obranu státu a zákona na zvýšení trestů za špionáž v posledních letech u nás přímo bující. (Výkřiky komunistických poslanců.) A to ani nepřihlížím k sabotáži půjčky na obranu státu, ke všem protistátním akcím, k rozvratné a podvratné výchově a činnosti, směřující k nenávisti a nelásce k naší branné moci, k oslabení, ohrožení, ba zničení našeho státu, jehož komunisté jsou a zůstanou největšími nepřáteli.

Po ostrém odmítnutí mého požadavku na zvýšený početní stav naší branné moci jsem předpokládal, že komunisté odmítnou velmi rozhořčeně také vládní návrh, zabývající se týmž předmětem, že budou v branném výboru proti němu hlasovat. Ale stalo se něco neobvyklého. Komunisté po prvé souhlasí s požadavkem vojenské správy. Nahlížejí nutnost zvýšení početního stavu naší armády, za který mně před 1/2 rokem spílali. Je to obrat, který, kdyby byl míněn vážně, by měl jistě ohromný význam. Leč toto první kladné stanovisko k vojenským otázkám a k potřebám armády je zrovna tak pokrytecké, neupřímné a záludné, jako přihlašování se komunistů k demokracii, nebo jako nadbíhání stranám socialistickým, které by svou láskou nejraději v pravém slova smyslu snědli. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Domnívají se, že se jim to po vzoru Španělska a Francie také u nás podaří, a nelitují velkých dočasných obětí, jež přinášejí na oltář tohoto velkého ideálu ovládnutí a nakonec pohlcení socialistických stran. Touto podvratnou, státu a jeho bezpečnosti krajně škodlivou činností pracují přímo do rukou našich příštích nepřátel, kteří si nic jiného nepřejí a nemohou přáti než to, aby se naše vnitřní poměry vyvinuly podle přání komunistů (Výkřiky komunistických poslanců.), správně počítajíce a uvažujíce, že jistě nepatrná vojenská odolnost vnitřně rozvráceného státu jim umožní zmocniti se lehce celého našeho území, obyvatelstva a veškerého našeho bohatství.

Bolševismus natropil už tolik škod a tolik zla, že je opravdu víc než naléhavě třeba, aby tam, kde ještě existuje, byl rychle a bezohledně vymýcen. Vždyť on to je, který má na svědomí úžasné zbrojení, jehož jsme svědky a jemuž i my se musíme přizpůsobiti, nechceme-li se státi lehkou kořistí vojensky velmi dobře připravených a tudíž velmi nebezpečných nepřátel. Není nejmenší pochyby, že kdyby byl býval bolševismus v Rusku hned v zárodku celkem nepatrnou potřebnou vojenskou silou vyhlazen, jak dr Kramář při mírových jednáních v Paříži státníkům a diplomatům doporučoval (Výkřiky komunistických poslanců.), situace Evropy, ba možno říci celého světa, byla by jistě radostnější, poněvadž klidnější a spořádanější než situace dnešní, plná nervosity, neklidu a obav před novou velkou válkou, k níž se schyluje. Varovného hlasu dr Kramáře však dbáno nebylo a výsledek toho je, že bolševismus zachvátil četné národy, které v sebeobraně hledaly a nakonec nalezly útočiště ve fašismu.

Nijak nepřeháním, když tvrdím, že nebýti zachránění bolševismu v Rusku, nebylo by ho nikde v Evropě, nebylo by však také fašismu, nebylo by Mussoliniho, Hitlera ani jiných diktátorů, nebylo by také úžasného zbrojení a vážně, ba přímo nebezpečně ohroženého míru a nebezpečně ohroženého stavu vzniklého z mírových smluv. Tedy bolševismus je prvým a hlavním původcem dnešního ohrožení míru.

Druhým původcem dnešního po zuby ozbrojeného stavu je však také Společnost národů, pro kterou, pokud nás se týče, jsme se exponovali víc, než nám bylo zdrávo a prospěšno. Společnost národů zklamala na celé čáře naděje v ni skládané. Utrpěla svou vlastní vinou hodně porážek, že není divu, že místo opory míru stala se přímo podněcovatelkou války. Jen slabosti, nerozhodnosti a možno říci ustrašenosti této mezinárodní instituce v kritických a odpovědných chvílích vděčí poražení s Německem včele za to, že nyní jsou vojensky připraveni a pohotoví tak, že se nového válečného konfliktu už ani mnoho nebojí. Jen vinou Společnosti národů se stalo, že Německo za 4 léta hitlerovského režimu se přeměnilo v ozbrojený, do krajnosti zmilitarisovaný stát, který za podpory fašistické Italie se domnívá, že nadejde jednou veliký historický okamžik, kdy se bude moci vypořádati se stavem vnuceným mu mírovými smlouvami. Dámy a pánové, fašistická Italie rozhodně je vojensky velmi silným a mocným státem, který nesmí býti nijak podceňován. Skvělé vítězství italských zbraní v Habeši je toho nejpádnějším důkazem.

Německu mohlo býti velmi snadno zabráněno ve zbrojení, kdyby byla Společnost národů čelila podniknutému útoku na mír se strany hitlerovské říše vojensky jedině správnou odpovědí. Totiž preventivní válkou, kterýžto zákrok měl vyhlídky na poměrně hladký průběh, rychlý spád a jisté vítězství. K tomuto s hlediska vojenského jedině správnému odhodlání, které jsem propagoval a obhajoval, bohužel nedošlo. Tak se poskytl. čas poraženým se vzchopit a vojensky připraviti takovou měrou, že státům mírového bloku už nyní nahánějí strach. Je to vidno z povolovaných miliardových částek na zbrojení ve Francii, u nás a jinde. Tak Anglie, jak známo, dává nyní na zdokonalení svých vojenských opatření 56 miliard v našich československých korunách. Těchto přímo horentních částek nebylo by třeba, kdyby byla Společnost národů včas, kdy měla značnou vojenskou převahu na své straně, nedovolila Německu se ozbrojovat. Tato slabost se už nyní mstí a ještě vymstí. (Výkřiky. - Místopředseda dr Markovič zvoní.)

Není nejmenší pochyby o tom, že zdolání dnešního Německa a jeho spojenců, až dojde s nimi k válce, nebude tak lehké, jako by bylo bývalo před 3 roky, kdy Německá říše proklamovala zavedení všeobecné branné povinnosti a odhodlání pro vybudování co nejsilnější armády. Jisté vítězství států bloku mírového před 3, 4 roky je, bohužel, dnes to tam, a tak dnes nezbývá nic jiného než zbrojit, zbrojit a horečně se na válku připravovat.

I my tak činíme. Bohužel také hodně pozdě. I když jsme četné vady a nedostatky v naší vojenské připravenosti a pohotovosti mohli napraviti a také napravili, přece jen v porovnání s vojensky nejsilnějším naším příštím nepřítelem nejsme ještě tam, kde bychom měli být. Nechci podrobně vypočítávati, v čem za Německem (Výkřiky.) a ostatními zmilitarisovanými státy pokulháváme. Není toho opravdu málo.