Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Bergmann.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno!

Ve státním závěrečném účtu za rok 1935 se nejvyšší účetní kontrolní úřad pokusil provésti řádný soupis státního majetku. Podle výkazů, které jsou obsaženy v tomto závěrečném účtu, vlastní stát 5733 nemovitosti a 6168 objektů v ceně 7.352,268.131 Kč. Domnívám se, že tento soupis není ještě úplný a že bude potřebí v příštích účetních uzávěrkách jej doplnit, abychom měli naprostý přehled veškerého majetku státního a mohli tak vůči těm, kteří plaší naši československou veřejnost tvrzením, že stát je příliš zadlužen, ukázat, že také státní majetek je dostatečným ručením za státní dluhy.

K tomuto výkazu nemovitostí nutno ovšem připočítat zakládací aktiva státních podniků, která činí přibližně 24˙5 miliardy Kč. Kdybychom k tomu ještě připočetli aktiva různých zřízených fondů, jistě bychom došli k velmi slušné cifře státního majetku, a kdybychom měli naprosto přesný inventář veškerého státního majetku a státních podniků, ukázalo by se, že státní dluh není vůči tomuto státnímu majetku přehnaný ani veliký. Konečně podíváme-li se do jiných států, vidíme, že tam připadá na hlavu daleko více státního dluhu, na př. v Německu třikrát tolik, co u nás. Tedy situace po této stránce není tak katastrofální, aby bylo zapotřebí plašit československou veřejnost, že snad stojíme před katastrofou.

Pan kol. dr Štůla chtěl nás svou řečí přesvědčiti, že nevěnujeme příliš mnoho pozornosti tomu, že už po několik let zápasíme s deficity státního hospodářství a že zejména tento schod za rok 1935 převršil sumu 3 miliard, a dokazoval nám, že se tak nedělo v minulosti, zejména když byl ministrem financí zvěčnělý dr Alois Rašín. Pan kol. dr Štůla se mýlí; kdyby se podíval do závěrečných účtů státních rokem 1919 počínajíc, přesvědčil by se, že i za éry Rašínovy jsme měli schodky, dokonce v jednom roce převršil schodek státního hospodaření částku 4 miliard. To je důkazem, že ani dr Rašín, kterého si jistě všichni vážíme a jehož památku všichni ctíme, neubránil se poměrům a musil hospodařit také schodkově (Tak jest!), poněvadž schodky vyplývají z nuzných hospodářských poměrů. Měli jsme zde také éru, která vykazovala značné přebytky, ovšem to byly doby, které se tak brzy nenavrátí.

V daňových nedoplatcích podle státního závěrečného účtu za r. 1935 nedocílili jsme velkých výsledků. Teprve v r. 1936 se objevují výsledky reorganisačních snah býv. ministra financí dr Trapla a jeho spolupracovníka, tehdejšího presidiálního šéfa, nynějšího ministra financí dr Kalfuse, takže se státní příjmy značně lepší a podle provisorního účtu závěrečného vidíme, že v r. 1936 bylo likvidováno daleko více nedoplatků daňových nežli v dobách minulých.

Vydáním vládního nařízení čís. 10 z r. 1936 o zjednodušení vyměřovacího řízení a vládního nařízení čís. 28 z r. 1936 o likvidaci nedoplatků nastalo postupné odstraňování nedostatků administrativy a všecky tyto výsledky a snahy přinášejí konečně obrat.

Výkazy a přehledy, které nám ve státním závěrečném účtu předkládá nejvyšší účetní kontrolní úřad o daňových nedoplatcích, svědčí o tom, že tyto nedoplatky byly z valné části nebo hlavně zaviněny vadnou organisací, nedostatkem vybavení úřadů vyměřovacích po stránce technické i osobní, a konečně nemístným šetřením ministerstva financí samého. Teprve provětráním zatuchlého vzduchu, pensionováním několika přestárlých, zkostnatělých úředníků nastala nová éra pružnosti finanční správy, která měla také svoje výsledky.

Osobní výdaje ve státním závěrečném účtu za r. 1935 činí ve státní správě 2.540 mil. Kč, t. j. 29.53% celkového státního vydání. U podniků činí osobní náklady 2.025 mil. Kč, to je 27.52% provozních vydání. Tato procenta nepřekročují obvyklé procento osobních nákladů v podnikání soukromém a proto ti, kteří stále mluví o nenormálních a vysokých osobních nákladech, by se měli podívati do bilancí soukromých podniků, že také tam osobní náklady se pohybují asi v rámci těchto procent.

Vlastní státní správa zaměstnává 178.181 zaměstnanců a průměrný náklad na 1 zaměstnance činí 14.225 Kč ročně; v podnicích je zaměstnáno 166.205 zaměstnanců a průměr platový na jednoho je 12.186 Kč ročně. Tyto průměry jistě nejsou nijak vysoké, aby opravňovaly k výtce, že platy zaměstnanců našich jsou příliš vysoké.

Naproti tomuto osobnímu nákladu ve státním závěrečném účtu bylo ušetřeno na osobním vydání proti rozpočtu 24.5 mil. Kč. Připočteme-li k tomu srážky platové podle zákona čís. 204/32 391 mil. Kč a podle vládního nařízení 252/33 181 mil. Kč, srážky učitelů na výši 142 mil. Kč a zvláštní pensijní příspěvek ve výši 29 mil. Kč, přicházíme k cifře 768 mil. Kč, které byly uvaleny na zaměstnance státní jako zvláštní břemeno daňové k sanaci státních financí.

Nyní přislíbené zmírnění srážek pro rok 1937 ve výši 150 mil. Kč je malou náplastí na velký dluh, ale přesto bylo sympaticky státními zaměstnanci uvítáno. Nutno se však ohraditi proti tomu, aby se zneužívalo tohoto úspěchu k agitaci, a také proti otravování zaměstnaneckých řad. (Tak jest!) Přislíbené zmírnění je dílem celé vládní koalice a jako takové musí býti také posuzováno. (Výborně!) Konstatuji, že veškeré zprávy tisku, které mají za účel jen vnésti neklid, naočkovat nedůvěru a rozsévati zmatek v řadách zaměstnanců, jsou nepravdivé a mají spíše agitační tendenci než snahu zaměstnancům pomoci. (Tak jest!) S realisací tohoto slibu není spojena otázka úhrady a také není nijak junktimována. Proto tendenční zprávy rozšiřované některým tiskem neodpovídají pravdě a pokoušejí se stavěti proti stát. zaměstnancům jiné kategorie občanstva, aby na státní zaměstnance bylo vrženo nepříznivé odium. Už v rozpočtovém výboru jsem se ohradil proti těmto tendenčním zprávám tisku a opakuji to zde v plenu znovu. Není-li způsob použití částky 150 mil. Kč dosud sjednán, nebudou poškozeni státní zaměstnanci, neboť průtah neznamená odklad termínu účinnosti těchto opatření. Šíření nepravdivých a vymyšlených zpráv vyvolává nervositu a ztěžuje jen positivní jednání. Pracovní souručenství jako mluvčí 90% organisovaných státních zaměstnanců je si vědomo své odpovědnosti vůči zaměstnancům a vynasnaží se, aby rozdělení přislíbené částky bylo co nejspravedlivější. Odmítá proto, aby si kdekdo chtěl přihřívati svou polívčičku neočekávanou a nežádoucí starostlivostí o státní zaměstnance, o jejichž bolestech dříve nevěděl, až nyní, když se jim má dostati nepatrné splátky na velký dluh. (Výborně!) Má se jim pouze splatiti část toho, co jim při sanaci státní pokladny v době krise bylo vzato. Nejde tedy o žádný přídavek, žádné zvýšení platu anebo zlepšení poměrů, jak je způsobily a vytvořily platové zákony. Věci může jen prospěti, odbude-li se bez agitace, licitace a zveličování a přenechá-li se její vyřešení dohodě mezi vládou a pracovním souručenstvím. Navěšování jiných problémů nelze připustiti a proto nutno jen uvítati jasné prohlášení pracovního souručenství, že je ochotno spolupracovati s vládou a zákonodárnými sbory na vyřešení státně-zaměstnaneckého problému ve svém celku, nikoliv na jednotlivých otázkách z tohoto souboru vytržených. (Tak jest!)

Diskutuje-li se u nás velmi často tíživost pensijního problému, nutno uvésti, že to není vinou odborových organisací státně-zaměstnaneckých, nýbrž plodem neplánovité personální politiky státní správy již od převratu.

Státní zaměstnanci prodělali během 18 let existence Československé republiky různá období. První období bylo obdobím parcielních úprav, které měly napraviti staré křivdy na zaměstnancích, spáchané dřívějším režimem. Období toto skončilo zákonem č. 222 z r. 1920 o propočítání služební doby. Pak následuje období druhé t. zv. prosincových zákonů. Toto období počalo zákonem z 21. prosince 1921, č. 495, kdy započala likvidace mimořádných měsíčních a nouzových výpomocí a nastalo také zvýšení pensijního příspěvku na 8 %. Konečně podnikový zákon z 18. prosince 1922, č. 404, je také pokračováním tohoto období, které končí zákonem č. 394 z r. 1922 a zákonem č. 286 z r. 1924, t. zv. zákonem restrikčním. Zákon tento měl býti pokusem o reformu státní správy. Bohužel, přesto, že jsme tehdy varovali, prosili a zrazovali, aby nebylo přikročeno k nerozmyslnému propouštění zaměstnanců státních, ať již odchodem dobrovolným nebo nuceným, ať již na odstupné nebo s minimální pensí. stal se tento zákon skutkem a podle statistik odešlo tehdy dobrovolně ze státní služby 7.362 zaměstnanců a nuceně bylo restringováno s pensijními požitky 26.362 zaměstnanců. Celkem odešlo tedy z veřejné státní správy 33.724 zaměstnanců s poukazem, že si mohou ke svému odbytnému nebo ke své minimální pensi najíti jiné zaměstnání v soukromých službách. Právě tím, že jsme těchto více jak 33.000 zaměstnanců vrhli na trh práce soukromých zaměstnanců, způsobili jsme u soukromých zaměstnanců velikou konkurenci, která měla veliké sociální důsledky. Ale ani státní pokladna nevyšla z tohoto opatření dobře, neboť pensijní etát byl zatěžkán pensemi poměrně mladým lidem vyplácenými, třeba v minimálních částkách. které podle našich odhadů činí asi 400 mil. Kč ročně. Následuje třetí období, období platových zákonů č. 103 a č. 104 z 24. června 1926. Jsou to zákony, které měly býti zaplacením t. zv. Švehlovy směnky státním zaměstnancům, žírované 16. října 1925 celou tehdejší koalicí. Musíme dnes po 11 letech konstatovati, že tato směnka dosud honorována nebyla, poněvadž k platovým zákonům nebyla vydána vládní prováděcí nařízení, a platový zákon tedy proveden nebyl. Tehdy se tvrdilo. že se státním zaměstnancům dostane zlepšení jejich služebních poměrů částkou okrouhle asi 700 mil. Kč, a pro úhradu této částky povolily zákonodárné sbory tehdy ministru financí dr Englišovi úhrady, které státní pokladně vynesly 1.250 mil. Kč. Je dosud spor o to, zdali skutečně platové zákony zavinily zvýšení personálního nákladu o 700 mil. Kč, poněvadž státní závěrečné účty mluví o opaku, že od r. 1936 je zde snižovací tendence osobních nákladů. Ale fakt zůstává faktem, že i kdyby se bylo dostalo státním zaměstnancům těmito zákony 700 mil. Kč, vydělala na tom státní pokladna téměř jednou takovou částku na úhradách.

Nelze popírati, že i platové zákony znamenaly zatížení pensijního etátu, že ovšem také znamenají zatížení státní administrativy a že jejich strnulá konstrukce rozešla se naprosto se životem. Následky tohoto individuelního systému vidíme v celé státní správě a vidíme, že tento systém vychovává nám zaměstnance jako honce po kariérách, kteří shledávají všechny možné a nemožné protekce, aby se dostali výš, a kteří se politicky i mravně demoralisují. (Tak jest!) Nelze také popírati, že tyto zákony vyvolaly velikou nespokojenost mezi státními zaměstnanci, že také jejich následkem je právní nejistota a zmatek, a že právní smysl a cit při provádění těchto zákonů ustoupil právnickým finesám, právnímu žonglérství a akrobacii, obsaženým v komentářích, vysvětlivkách, pokynech, výnosech a vyhláškách, které měly nahraditi řádná prováděcí nařízení. A dnes toneme v bohaté literatuře těchto správních aktů a rozsáhlé judikatuře nejvyššího správního soudu, který byl stížnostmi přímo zavalen.

Platový zákon nám tedy nevyřešil problém státních zaměstnanců v Československé republice, nýbrž spíše jej komplikoval. Jeho důsledky, sešněrování a ustrnutí pociťujeme zejména dnes v době hospodářské krise, poněvadž zákon neumožňuje přiměřených a potřebných pružných disposic dáti pravé lidi na pravé místo a zajištění odborně vzdělaných sil pro potřeby nynější doby pro státní administrativu, kdy stát čím dál tím hlouběji zasahuje do hospodářských dění. Máme o tom několik důkazů z poslední doby. Nemáme dosud vyřešeno ku př. postavení komerčních inženýrů ve veřejné a státní správě. Školu máme, absolventy této vysoké školy obchodní také máme, ale nevíme, co s nimi ve státní správě, nemáme rozhodnuto, do které kategorie patří a jaké je jich postavení. (Slyšte!) Události na Wilsonově nádraží 30. ledna u příležitosti nové organisace pololetních prázdnin (Hlasy: To byl skandál!) svědčí také o tom, že tady něco ve státní administrativě, ať je to ve vlastní správě, nebo v podnicích, neklape. Pro vyjednávání obchodních smluv máme jedinou garnituru vyjednavačů a proto nemůžeme s obchodními smlouvami hnouti a vždycky nás předejdou druzí, pohotovější. Soustředili jsme povolovací řízení pro zrušení devisového režimu v ministerstvu obchodu. Při tom se ukázalo, že toto ministerstvo nemá dostatek k tomu kvalifikovaných úředníků, a ministerstvo financí je nechtělo ministerstvu obchodu postoupiti. Exportní ústav nemá dostatek kvalifikovaných sil, aby je mohl vyslati do ciziny, a já se nedivím, poněvadž kdo by šel za ty groše, které se vyplácejí státnímu zaměstnanci, na takovéto exponované místo s potřebnou obchodní, jazykovou a event. i jinou kvalifikací? A konečně v některých resortech přesluhují úředníci-specialisté proto, poněvadž stát za ně nemá náhrady. Jako následek této pochybené personální politiky se pak objevuje paradox, že na jedné straně máme nedostatek potřebných kvalifikovaných sil, na druhé straně máme celé desítky tisíců nezaměstnané inteligence. Neadministrujeme, nýbrž úřadujeme. Nerozhodujeme, nýbrž topíme se v aktech. Každý resort jest ohražen čínskou zdí nevyjasněné nebo složité kompetence, není zde souhry mezi resorty a není také vzájemné důvěry.

Poukázal bych na jednu věc, se kterou přicházím každoročně a která by byla také součástí reformy státní správy a mohla by zavésti do státní správy pořádek. Je to zákon z 2. října r. 1865, č. 108 ř. z., o osvobození od poštovného. Tento zastaralý zákon měl býti dávno zrušen. Ačkoli všichni vidí, že se tento zákon obchází, že se ho zneužívá, že se na základě tohoto zákona okrádá stát, není možno dosíci dohody, aby tento zákon byl zrušen. Vždyť nedávno dva případy velmi drastické prošly veřejným tiskem, že jeden funkcionář osvětového sboru rozeslal všem osvětovým sborům pod úřední obálkou porta prosté propagační tiskopisy určitého tiskárenského podniku, že jeden obecní tajemník z Horažďovic, pan Kudrna, posílal na městské a obecní úřady pod úřední obálkou porta prosté agitační letáky pro určitou politickou stranu. To se všechno ví, ale není možno překonat odpor, zejména ministerstva financí, aby se zde jednou udělal pořádek, aby se nemohlo tohoto zákona zneužívat určitými osobami, aby zde stát nepřicházel ke škodě. Vždyť by to vedlo také k hospodárnosti ve státní správě.

Musíme ještě přiznati, že platovými zákony byla zasažena také naše populace. Vždyť je to zákon, který veřejným zaměstnancům doporučuje systém dvou dětí, poněvadž výchovné se dostává jen na 2 děti.

Konečně prodělali státní zaměstnanci čtvrté období, období krise, období platových srážek. Jsou to zákony 176/1931, 204/1932 a vládní nařízení 252/1933, nové prosincové zákony, které jistě nebyly s to, aby vnesly do státně-zaměstnaneckých řad klid a zvýšily jejich důvěru, nýbrž které rozrušily hladinu, která se jakž takž usadila. Můžeme tedy říci, že zaměstnanci prodělali v Československé republice za těch 18 let období experimentování a improvisací se státními zaměstnanci, že stále a stále jsou v neklidu, v nejistotě, co bude zítra, na místo aby se mohli věnovati v klidu svému úkolu a své práci. Jestliže při sdělávání vládního nařízení č. 252 tehdejší tak zv. "dvanáctka" měla odvahu vzhledem k tehdejší situaci státní pokladny a státu spolupůsobiti, prokázala státu nedocenitelnou službu. Riskovala svoji popularitu mezi státními zaměstnanci, riskovala důvěru a převzala ještě k tomu těžký úkol uklidňování a vysvětlování. Na to by neměli lodivodové našeho státu nikdy zapomenouti. A proto by všechny otázky veřejno-zaměstnanecké měly býti projednávány s pracovním souručenstvím (Správně!) jako nástupcem této dvanáctky. Zaslouží si jistě respektu, zaslouží si, aby jeho rad bylo dbáno. (Posl. Tichý: Věci by to jen prospělo! Jsou to praktikové!)

Řekl bych: Čekati, že nám nějaká komise, která byla zřízena pro reformu státní správy, tuto reformu provede, bylo by, myslím, velmi naivní. Domníval bych se, že bychom měli v této sněmovně zříditi zvláštní výbor pro státní správu (Výborně!), výbor, který by se zabýval nejen problémem reformy státní správy, nýbrž také problémem plánovité personální politiky státní. (Správně!) Parlament konečně dokázal, že je schopen takovéto práce, dokázal to svou úspornou komisí, dokázal to také i daňovou reformou, svým podvýborem rozpočtového výboru, a myslím, že jediné parlament by byl schopen a s to přivésti nás k reformě státní správy a také k plánovité personální politice. (Posl. Tichý: Svrchovaný čas!) Pracovní souručenství jako representant 90% odborově organisovaných státních zaměstnanců je připraveno spolupracovati nejen s vládou, nýbrž také s parlamentem v tomto směru.

Čin znamená více než teoretisování. Nuže přikročme k činu, čeká naň celá naše veřejnost, čekají zaměstnanci a čeká státní správa, nemáme-li se na konec utopiti v lavině papírů a bídných neurovnaných poměrech státních zaměstnanců.

Hlasujeme-li pro překročení úvěru r. 1935 a pro státní závěrečný účet z r. 1935, hlasujeme v naději, že tento čin konečně se také dostaví. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Hirte, dávám mu slovo.

Posl. Hirte (německy): Slavná sněmovno!

Dovolte mi, prosím, učiniti v krátkých vývodech několik zásadních zjištění. Zatím co jsou zde v posl. sněmovně shromážděni členové a projednávají uzávěrku za r. 1935, čeká venku velký počet - jsou to jistě statisíce - toužebně na ukončení hospodářských a sociálních nesnází. Státní účetní uzávěrka se dá libovolně a různě podle dobrého zdání účtovatelů představiti, ale to, co se vlastně nedá různě představovati podle pouhého dobrého zdání, to jest příčina a účinek hospodářského úpadku, zvláště však v sudetskoněmeckém území. Přes nesmírné zatížení hospodářství vykazuje státní účetní uzávěrka stále ještě veliký schodek a já si dovoluji v souvislosti se zatížením tohoto hospodářství poukázati na zvláštní důsledky ve Cvikově v severních Čechách a v jeho nejbližším okolí. Cvikov byl kdysi velice pracovitým průmyslovým městečkem a zaměstnával přes 4000 pracujících lidí v textilním průmyslu. Dnes je v něm zaměstnáno již jen 400, a to ve čtyřech podnicích, pracujících omezeně. Počet obyvatelů klesl daleko více než o 1000 a jen 20% školou povinných dětí bylo uznáno za zdravé. Hospodářský úpadek začal u nás již roku 1928, tedy, dámy a pánové, již 10 let čeká toto obyvatelstvo v bezpříkladné trpělivosti na nějaké zlepšení. A za těch 10 let byl jeden stroj za druhým rozebrán, zavlečen do ciziny a z části zaslán také do jiných krajů tohoto státu. Právě nyní se rozebírají a prodávají zbytky strojů našeho textilního průmyslu ve Cvikově a také se již započalo s dalším rušením továren. V roce 1933 byla zrušena první veliká továrna a nyní další. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) A obyvatelstvo stojí před úzkostlivou otázkou: "který objekt bude následovat?" Ale stojí za zmínku, jak se nabízejí v tisku jednotlivé stavební hmoty, které se zrušením uvolňují. Čteme zde v časopisech hodně zveličené: "Zboření továrny ve Cvikově. Prodají se: Prvotřídní cihly do zdi za 1000 kusů 140 Kč. Strojní tašky za kus 20 haléřů. Korkové desky za čtvereční metr 10 Kč. Kamenné schody za kus 9 Kč Domovní dvéře, jednoduché a dvojité, podle velikosti 30 až 40 Kč, úplná železná okna kus za 30 Kč. Prvotřídní stavební dříví a prkna za 50% původní ceny. Okenní sklo o 50% levnější než původní cena. Okapové žlaby 6 Kč za běžný metr. Dále traversy každé tloušťky a délky pro stavební účely, zábradlí z litého železa, litinové sloupy, železná posunovací vrata, železná okna atd. za podivuhodně laciné ceny, dokud zásoba stačí."