Vliv hitlerovských hrozeb vrhl znovu temný stín
i na kulturní život u nás v Československu.
Fašistický tisk, a to přímo tisk Henleinův,
"Zeit", i Hitlerův berlínský tisk
dokázal za asistence českého reakčního
tisku, že bylo zakázáno další provádění
hry "Zkáza eskadry", sovětské hry,
při čemž tento protisovětský
zákaz byl provokativní ukázkou, jak se Československo
hodlá revanšovat za to, že v Kijevě byla
tak velkolepě předvedena "Prodaná nevěsta",
jak se Československo hodlá revanšovat za nadšené
sovětské manifestace pro Československou
republiku, jichž svědkem a dějištěm
byl Kijev. Zatím co tam předvádějí
s úctou "Prodanou nevěstu" a manifestují
pro Československo, u nás se zakazuje sovětská
hra, která je nesporně významným dílem
sovětské dramatické literatury. To je ukázkou,
jak Československo hodlá se své strany plnit
úmluvu o výměně kulturních
statků mezi Československou republikou a Sovětským
svazem, kterou uzavřel r. 1934 se Sovětským
svazem dr Beneš za své návštěvy
v Moskvě. Mohli bychom uvést mnoho dokladů,
jak se ustupuje hitlerismu, a všechny by potvrdily, že
se prostě veřejné mínění
Československa zpracovává, aby bylo připraveno
přijmout a strpět určitou formu ústupu
před Hitlerem, určitou formu pokoření
se před Hitlerem, aby bylo prostě připraveno
přijmout a strpět event. dohodu s Hitlerem, kterou
diplomacie chystá.
Bylo nesporně zarážející, jak
odpověděl předseda vlády dr Hodža
na Hitlerovu řeč. Zatím co ústy Delbosovými
bylo odpověděno sebevědomě v tom smyslu,
že Francie trvá na zásadách kolektivní
bezpečnosti, na zásadách celoevropského
řešení sporných mezinárodněpolitických
otázek, na zásadě nedělitelného
míru, a zatím co Delbos manifestoval jménem
Francie pro Československo, pro Malou dohodu, pro pevné
spojenectví se Sovětským svazem, byla Československem
naznačena ochota připustit klín do systému
mírových zásad a přistoupit na event.
jednání o dvoustranném paktu. Pánové,
všechno nasvědčuje tomu, že ruce tajné
diplomacie, v tomto směru mezi Berlínem a Prahou,
nějak pracují. Uplatňuje se již i v
tisku zcela jiná argumentace, na př. taková,
jakoby Československo neodmítalo prý dohodu
s Německem a jakoby mělo pouze zájem na tom,
aby se vytvořila lepší atmosféra pro
toto mírové jednání a pod. Jsou to
jasné náznaky, které dokazují, že
se připravuje úklad, úder proti spojenectví
se Sovětským svazem a s Francií. Každému
je přece jasné, že jakýkoliv dvoustranný
pakt by znamenal zásadní politický ústup
před Berlínem. Ať se operuje čímkoliv,
na př. i tím, že by nešlo při tom
o nic jiného než o sjednání postavení
a nějakou modifikaci garanční úmluvy
mezi Německem a Československem vzhledem k celkovému
zrušení locarnských smluv, je přece
jasné, že dvoustranné paktování
s Německem by znamenalo dělat to, co Německo
chce, jíti na cestu odlučování se
o Francie a Sovětského svazu. My prohlašujeme,
že lid Československa nestrpí, aby se takto
hazardovalo s věcí míru, s postavením
republiky. Lid Československa nestrpí jakékoliv
uvolňování svazku s Francií a se Sovětským
svazem; nestrpí aby snad se dělo - co napsal "Völkischer
Beobachter" aby smlouvy s Francií, smlouva o vzájemné
pomoci se Sovětským svazem byly umrtvovány,
aby se mohly postupně nahražovati jiným smluvním
systémem. Je skandální, že reakční
kruhy mohou intrikovati proti spojenectví s Francií
a že spojenectví se Sovětským svazem
může býti soustavně napadáno
a uváděno v pochybnost, ačkoliv tato obě
spojenectví představují jedinou spolehlivou
oporu republiky. My říkáme, že opouštěti
spojenectví se Sovětským svazem a s Francií
bylo by šílenstvím. Není možno,
aby někdo mohl věřiti mírovým
nabídkám Hitlerovým, a ten, kdo by věřil,
že nějaká úmluva s Hitlerem má
skutečně nějakou trvalou platnost a v Československu
to tvrdil, tak pravíme, že takový člověk
patří jen a jen do břevnovského Vincentina,
do ústavu pro slabomyslné. Pánové,
dohadovati se s Hitlerem znamená jen a jen pokořovati
se před Hitlerem; bráti z rukou Hitlera mír,
znamená jen nuzotu a bídu.
Což není výstrahou postavení Rakouska,
pokud jde o paktování s Německem? Po úmluvě
s Německem stalo se postavení Rakouska tak žalostným,
že Schuschnigg nyní činí zoufalý
pokus, aby Rakousku dodal ještě navenek zdání
nějakého samostatného významu. S Československem
by to bylo ještě horší než s Rakouskem
a Polskem, právě proto, že by přes Berlín
pokořovaly Československo i polský a maďarský
fašism, revisionism. Pokoření před Berlínem
formou nějakého dvoustranného paktu by znamenalo
i pokoření před Varšavou a Budapeští.
Československo by ztratilo politickou posici, kterou zaujímá,
a Malá dohoda by spěla k rozbití. Vývoj
další konstelace středoevropské i mezinárodně-politické
by se musil obrátiti proti Československu, směrem
k jeho úplné zkáze.
V tomto duchu pracují proti Československu ostatně
i intrikářské vlivy německo-polského
fašismu. Dokladem je případ odvolání
vyslance Šeby z Bukurešti. Jde tu o doklad toho, jak
mezinárodní fašistická mafie dociluje
úspěchů ve své snaze: odstraňovati
systematicky tvůrce, opory a zastánce spojenectví
Malé dohody s Francií a Sovětským
svazem. V Marseille byl vraždou odstraněn král
Alexandr. Po odstranění. krále Alexandra,
zastánce francofilské politiky, tajemné ruce
se postaraly o odstranění rumunského státníka
Titulescua, když také ukládaly vůbec
o jeho život vražedným travičstvím,
a po Titulescuovi byla na řadě oběť
za Československo. Fašistické vlivy německo-polské
si vybraly za oběť vyslance Šebu v Bukurešti.
Jest naprosto jasno, že jejich štvanice vpravdě
směřovala přes Šebu výše,
proti Kroftovi a proti presidentu republiky.
Zločinné ruce mezinárodní fašistické
mafie, usilující o to, aby Československo
bylo přivedeno, přetaženo k Berlínu,
k Římu a odsouzeno tak k bezmocnosti, pracují
systematicky, plánovitě. A při tom jim pomáhají
vydatně domácí exponenti cizího fašismu.
Případu Šebova se chopil ke štvanici
přímo sám pan Stříbrný
v "Poledním listě", aby si vyřídil
jeden ze svých mstivých účtů
za to, že posl. Šeba byl jeden z těch,
který se postaral o demaskování Stříbrného
v jeho korupčních aférách a o politické
a mravní odsouzení ligistického šejdrismu.
Pan Stříbrný se pokusil vyvolati při
Šebově případu atmosféru
takového psychického, skandalisačního
ubijstva jako Gringoire v případě Salengrově.
Řekli jsme: Neučiní-li se přítrž
travičství takových politických gangsterů
ihned, půjdou dále proti význačnějším
činitelům, aby vzali odplatu za demaskování
své politické nemorálnosti a aby ukojili
touhu po politické roli, byť sebe zločinnější.
Jest nesporně pobuřující, že
v případě Šebově se ustoupilo
fašistickému vyděračství a že
se tak dodala fašistické Mafii odvaha k dalším
úkladům.
Mluvíme jménem veškeré pokrokové
veřejnosti československé, když zde
vyjadřujeme toto roztrpčení a když vytýkáme
zhoubnou slabost oproti fašistickým vyděračům
a když tuto slabost vytýkáme vládě.
Jest třeba říci, že vláda nemá
ani ve vnitřní politice vůle k rozhodným
a důsledným opatřením, která
by zajišťovala obranu republiky. Jako doklad chceme
uvésti česko-německé vyrovnání.
Tento problém se již dostal na pořad politického
jednání. My komunisté jsme vždycky poukazovali,
že jednou z nejaktuálnějších otázek
obrany republiky proti náporu hitlerovskému jest
řešení poměru k německému
národu. Nelze také popříti, že
to byla KSČ, která první přišla
s iniciativou v této otázce. My jsme první
vystoupili s heslem vyrovnání a žádali
jsme zahájení jednání o této
otázce tím, že jsme podali panu předsedovi
vlády Hodžovi již před mnoha měsíci
memorandum, jež obsahovalo naprosto konkretní návrhy
ve věci demokratického vyrovnání s
Němci. Předseda vlády dr Hodža
nám neodpověděl. Iniciativní krok
KSČ přispěl však k tomu, že otázka
vyrovnání byla politicky rozvířena
a prostě se dostala na pořad konkretního
jednání. Avšak jak se jedná o vyrovnání
nyní, kdy německé koalované strany
se otázky chopily? Jedná se zákulisně,
jedná se důvěrně, jedná se
ve vládních salonech, v koaličních
konventiklech, se zřejmým úmyslem, aby rozhodování
a vyrovnání bylo vyhrazeno opět jen koalici.
Pokládáme to za osudnou chybu. Jaké je naše
stanovisko? Naše stanovisko je takové: V každém
případě trváme na tom, že starost
o to, jak bude upraveno postavení německého
lidu v Československu, nesmí býti ponechána
zahraničním činitelům, kteří
řešení této otázky staví
s hlediska přímého nepřátelství
proti Československé republice a s úmyslem
rozbíti Československou republiku a odtrhnouti od
sebe národy, jež v Československé republice
spolužijí. Na takovéto řešení
tlačí se zahraniční německý
fašismus, a takovémuto řešení odpovídá
i agitace Henleinovy strany, hlásající požadavek
autonomie, jež by neznamenala nic jiného než
jen oddělení německého lidu od českého
lidu, vytvoření uzavřeného území
německého, v němž by vládla hitlerovská
iredenta, která by připravovala situaci pro to,
aby se německé území ČSR stalo
součástí Třetí říše.
Jestliže v takovémto smyslu provádí
Henleinova strana agitaci i za hranicemi, jako na př. agitačními
akcemi v Londýně, a jestliže část
anglické veřejnosti projevuje sklon k akceptování
henleinovských projektů, tak i dělnictvo
s největší rozhodností odmítá
všechny takovéto zásahy zahraničních
činitelů, ohrožující pod záminkou
ochrany německého lidu celistvost a existenci Československé
republiky. My říkáme, že otázka
poměru k německému lidu, otázka jeho
postavení, může býti otázkou
jen vnitřního uspořádání
poměru mezi národy Československa, otázkou
jejich lepšího spolužití, otázkou
jejich pevnějšího demokratického svazku.
Ovšem že takto demokraticky musí býti
otázka česko-německého vyrovnání
vskutku řešena, stejně jako otázka vyrovnání
československého a vyrovnání česko-ukrajinského,
česko-polského atd. Toto demokratické řešení
není však podle našeho názoru zaručeno
oním kabinetním, před veřejností
utajovaným způsobem jednání, jejž
zvolila koalice. KSČ navrhla, aby se o českoněmeckém
vyrovnání jednalo veřejně, před
očima českého a německého lidu
a lidu ostatních národů Československa
a aby jednání bylo přeneseno na jediné
povolanou půdu v demokratickém státě,
na půdu parlamentu, aby parlamentním demokratickým
orgánům bylo také ponecháno veškeré
rozhodování o ústavně-právních
a politických otázkách, jež s demokratickým
národnostním vyrovnáním souvisí.
KSČ navrhla, aby k jednání o vyrovnání
byl zvolen parlamentní výbor, k jehož zvolení
dává sněmovní jednací řád
možnost. Tento výbor byl by ovšem složen
jako kterýkoliv jiný parlamentní výbor,
to znamená ze zástupců všech politických
stran a ze zástupců parlamentních stran všech
národností, a nikoliv tedy snad jenom z německých
stran, jak se snažil tendenčně zfalšovati
návrh naší strany mnohý tisk. Prostě
KSČ se zasazuje o to, aby se s otázkou českoněmeckého
vyrovnání neprováděly nějaké
demokracii kompromitující čachry, aby Henleinově
i Hitlerově propagandě nebyla dávána
možnost zkřížiti a zlehčovati tento
důležitý krok čsl. demokracie, jímž
národnostní vyrovnání je.
Nebylo by podle našeho názoru nic osudnějšího,
než kdyby byla zklamána důvěra, kterou
německý lid vkládá v slibované
českoněmecké vyrovnání. A nechť
je výstrahou vzpomínka, jak byla za války
důvěra českého národa ve vídeňskou
vládu nenávratně ztracena, když tehdy
za války daný slib ústavněprávního
řešení české otázky nebyl
dodržen a když naopak byl zaměněn v křiklavý
opak. Chci říci, že německé obyvatelstvo
přímo čeká na demokratické
vyrovnání a přeje. si ho, poněvadž
německé obyvatelstvo není ztraceno pro demokracii,
německé obyvatelstvo není ztraceno pro republiku.
Není pravda, že jedinou vůlí německého
obyvatelstva jest jenom následovati Henleina, a není
pravda, že by jedinou touhou německého obyvatelstva
bylo připojiti se k Třetí říši.
Není pravda, že obyvatelstvo německého
území Československa by bylo zachváceno
protičeskou šovinistickou záští
do té míry, že by nebylo možno zachovati
a upevniti svazek mezi českým a německým
lidem. Tento defaitism v německé otázce šíří
v českém táboře jen ti, kteří
jsou spřaženi s Henleinem a kteří jsou
připraveni přes Henleina vydati německé
Sudety do rukou Hitlerových. Nikoliv! Německé
obyvatelstvo podle našeho názoru může
býti vyrváno z vlivu Hitlerovy ideologie, může
býti v naprosté své většině
získáno pro republiku a demokracii, když se
ovšem demokracie bude vůči němu prakticky
uplatňovat, když demokratičnost pocítí
na svém postavení, když uvidí, že
příslušnost jeho k německému
národu není příčinou okleštění
jeho občanských práv, když uvidí,
že je občansky rovnoprávné ve věci
chleba, práce, ve věcech kulturních, hospodářských
a politických požadavků a že poměr
k německému národu není určován
nějakými šovinistickými tendencemi.
Pánové, komunisté jdou mezi německý
lid s programem demokratického vyrovnání
a je potřebí říci, že program
demokratického českoněmeckého vyrovnání
mezi německým lidem vítězí.
Dokladem jsou velké schůze soudr. Gottwalda
v Chebu a Karlových Varech. V Karlových Varech vydali
henleinovci letáky, ve kterých přímo
vražedně štvali proti soudr. Gottwaldovi.
Na zdech dali nalepiti: Žeňte Gottwalda, pověste
Gottwalda. Představitel KSČ, český
dělnický vůdce přišel do německého
území, přišel do Karlových Varů,
a němečtí dělníci ho nejen
nepověsili, nýbrž manifestačně
souhlasili s programem, se kterým Gottwald do německých
území šel, s programem demokratického
vyrovnání. Henleinovský fašismus, který
hlásá protičeský šovinismus,
utrpěl již několik citelných porážek.
Ukazuje se, že program demokratického vyrovnání,
jak jej hlásáme my komunisté, jest schopen
paralysovat henleinovskou iredentistickou propagandu, umlčeti
ji a postaviti německý lid proti agentům
Hitlerovým. Ovšem že různí političtí
makléři, kteří v masách německého
lidu již dávno prohospodařili důvěru,
kterou německý lid měl v demokracii, a kteří
se buď ze špatného svědomí nebo
ze strachu neodváží jíti mezi německý
lid, a zvláště ne do ohnisek, jako jsou Karlovy
Vary a Cheb, že tito makléři se snaží
zlehčovat význam komunistických akcí,
které dokazují, že jen komunisté mohou
jíti mezi německý lid s úspěchem
mluviti ve jménu obrany demokracie a vésti mysl
německého lidu opět na správnou cestu.
Jest příkazem lidu českého, aby si
vynutil skutečné demokratické vyrovnání,
které by vytvořilo ovzduší snášenlivosti
a bratrského poměru mezi českým a
německým lidem, stejně jako musí postaviti
otázku vyrovnání se Slováky, Poláky
a Ukrajinci. Pánové, jenom cestou demokratického
národnostního vyrovnání se dospěje
k tomu, že mezi národy Československa bude
fakticky navázán pevný svazek a že se
nepodaří odtrhnout od sebe Čechy a Němce
tak, jako se ve Švýcarsku nedaří trhat
Němce od Francouzů, a švýcarští
Němci jsou odhodláni i se zbraněmi v rukou
bojovat proti hitlerovskému útoku. Toho ovšem
bylo možno dosáhnouti jenom cestou demokratického
vyrovnání, cestou uznání občanské
rovnoprávnosti bez ohledu na národní příslušnost,
která umožňuje, aby se podobně důsledně
a zásadně mohl řešit i celkový
poměr národů v rámci Československa.
Tím bude také zajištěno, že nejen
český lid, nýbrž i lid druhých
národností, německé, slovenské,
polské, maďarské a ukrajinské, bude
odhodlán spolu s českým lidem brániti
demokracii a republiku tak, jako to je dnes ve Španělsku,
kde vidíme Basky a Katalánce právě
proto, že se jim dostalo svobody, na straně madridské
vlády. Tak budou tyto národy na straně pražské
vlády jenom tehdy, jestliže se jim ukáže
pevná a důsledná vůle k demokratickému
řešení nacionálních otázek.
Ovšem je potřeba říci, že vláda
k takovémuto důslednému řešení
politických problémů nemá odvahy.
Vláda se ukázala v podstatě slabou k tomu,
aby čelila situaci, aby udávala pevný kurs
v obraně před nebezpečími, která
plynou z náporu německého hitlerismu. Vláda
uplatňuje ve svém postupu metodu opatrnického
uhýbání a vyhýbání se
zásadním politickým otázkám,
vláda uplatňuje metodu spekulování
a spoléhání na samočinný, automatický
vývoj a obrat situace. Avšak, pánové,
my říkáme, že tato metoda politického
postupu je politikou bez jasné perspektivy, je politikou
pro demokracii a republiku nebezpečnou, poněvadž
hlavní věcí je aktivně působit
na vývoj, nenechat jenom Hitlerům, jenom Mussoliniům
vytvářet situaci, dělat překvapující
činy, dělat dějiny, nýbrž míti
odvahu také s druhé strany, se strany demokracie
působit na vývoj, dělati dějiny. Ovšem
pro demokracii to znamená uvésti v pohyb lid, tohoto
mocného činitele vývoje, a nikoliv nechat
pracovat jen zákulisí a diplomacii. (Výkřiky.
- Místopředseda Taub zvoní.) Zkušebním
kamenem demokratického režimu je, má-li schopnost
uvést v pohyb sílu lidu a opřít se
o ni.
Pánové, všechny vlády evropské
se snaží mobilisovat lid a národy všech
států různými formami. My máme
demokratickou vládu, která nejen nechává
lid, tohoto politického činitele, tuto mohutnou
sílu vedle, nýbrž která jeho aktivitu
docela omezuje, dusí, potlačuje. Představte
si, jak jinak by musilo vše u nás vypadat, kdyby tu
nebyl strach před lidem, kdyby se lidu dostalo slovo a
kdyby se vedl ke svornému uplatnění své
síly. Slovo svornost je už ovšem strašlivě
zdiskreditováno, avšak my neváháme říci,
že obrana proti Hitlerovi, obrana demokratické nezávislosti
Československa vyžaduje svornosti lidu, svornosti
národů. Nejlepší odpovědí
Hitlerovi a zahraničnímu fašismu na všechny
štvanice by bylo, kdyby se do Berlína sebevědomě
a pevně řeklo: Ano, pánové v Berlíně,
štvete si jakkoliv, mluvte si třebas o bolševisaci
Československa, ale vezměte na vědomí,
že proti hitlerovské dobyvačnosti stojí
ve svorné frontě všechny složky československého
lidu včetně revolučního dělnictva,
včetně bolševiků, včetně
komunistické strany. To by se mělo učinit.
Pohleďme na Francii! Ta skýtá obraz daleko
pevnější jednoty proti Hitlerovi než Československo.
Kolikrát už byla francouzská sněmovna
dějištěm té velkolepé manifestace
francouzské jednoty, že všechny strany se postavily
spolu s vládou lidové fronty svorně proti
Hitlerovi. Ovšem že k této svornosti přivedla
francouzský národ lidová fronta na doklad,
že lidová fronta nepřichází národ
tříštit, nýbrž sjednocovat proti
vnějšímu fašismu, a že jen na lidové
základně je dnes možná široká
jednota národa a země při vyloučení,
umlčení a zneškodnění vnitřních
zrádců, koupených cizím fašismem,
k čemuž se propůjčují jen ty
nejhorší elementy, vyvrhelové národa
a země. Kdysi Clemenceau sjednocoval Francii, nyní
je to francouzská lidová fronta, která ji
sjednocuje. Ovšem jaký rozdíl v duchu oné
francouzské jednoty, která má svůj
základ ve francouzské lidové frontě,
ve francouzském lidu, v dělnictvu, v těch,
kteří jsou pravoplatnými dědici Jakobínů,
dědici revoluční slávy a tradice pařížské
komuny!
Takovouto svornost lidu a země proti Hitlerovi vy znemožňujete.
Před jednotou lidu je v Československu strach, a
to proto, poněvadž se význam jednoty lidu neposuzuje
s hlediska zájmů demokracie a republiky, nýbrž
s jiného hlediska. Buržoasie se bojí jednoty
lidu z pocitu špatného svědomí, poněvadž
ví, že 19 let strašlivě vykořisťovala
a vyssávala dělníky, že k nim byla bezohledná;
má špatné svědomí a myslí,
když lid sjednotí, že to bude rána proti
ní a že lid dá také výraz svému
rozhořčení na tím, čím
trpěl. Buržoasie se bojí jednoty lidu ze strachu
o své profity, o své kapsy, a právě
na tyto kapitalistické, živočišné,
majetkové a vyssavatelské pudy apeluje Hitler, když
rozpoutává proti Československu štvanici
ve znamení osočování z bolševismu.
Je naprosto jasné, že protibolševická
kampaň hitlerismu je skutečně podvodem, jen
pouhým pláštíkem imperialistických
plánů německých, že nejde v podstatě
o kampaň protibolševickou, nýbrž o kampaň
protičeskoslovenskou. Ale my přesto vidíme,
že ve znamení bolševismu se daří
Československo strašit a dociluje se toho, že
se u nás zavrhuje jednotná fronta lidová
jako bolševické strašidlo, a to nejenom reakcí,
nýbrž i socialistickými stranami. Z ustrašenosti
se hledí kde kdo zříkati komunistů,
těch komunistů, kteří v prosinci r.
1935 prokázali tak významnou službu čsl.
demokratickému systému. A je přímo
humorné, jak si mnozí lidé počínají
při od říkání se jakýchkoliv
vztahů ke komunismu. Socialisté a demokraté
se tváří, jakoby se jich netýkalo
osočování z bolševismu, ačkoliv
je jasno, že v očích fašistů, v
očích hitlerovské propagandy je bolševikem
míněn každý demokrat, pacifista, humanista,
realista, Masarykovec, Benešovec, stejně
jako docela Msgre Šrámek a podobní bohabojní
lidé. Socialisté a demokraté se však
tváří jakoby nic a opakují onu známou
biblickou scénu s farizejem a publikánem. Dokazují,
že nejsou bolševiky, že jsou docela krotkými
lidmi. My však vidíme, že jim to není
nic platné. Hitlerovská propaganda a její
interpreti ve "Venkově" mají thesi, že
demokratism je pařeništěm komunismu, že
evoluční a demokratický socialismus je jen
jinou formou marxismu a komunismu a že je nutno demokratism
a reformistický socialism vyhlazovati stejně právě
jako komunismus. Pan inž. Žilka v jedné
debatě v zahraničním výboru řekl,
že jsou proti eventuálnímu společenství,
neboť již nejsou jenom kontrarevolucionáři,
nýbrž kontraevolucionáři. Ona argumentace
farizea s publikánem je u konce, neboť hitlerovské
propagandě je bolševismem vše poctivě
československé a zalíbiti se jí může
v Československu jenom jedna strana, fašismus, který
se stává pomocným nástrojem hitlerovských
snah.
Bylo by možno mluviti o tom, že toto chování
oficiálních socialistů a demokratů
je humorné, směšné. Avšak tragika
spočívá v tom, že při této
ustrašenosti před bolševickou kampaní
jsou tito krotcí demokraté ochotni dělati
koncese a vydávati posice reakci, vystavovati dělnictvo
a lid útokům a působiti velké škody
eventuálně třebas nenapravitelné s
hlediska zájmů lidu, demokracie i republiky. Dokladem
toho je mírové hnutí v Československu,
v němž je odmítána spolupráce
komunistů, při čemž pánové
se vymlouvají na politickou předsudečnost
Angličanů. Říkají, že
se nebojí Hitlera, ale že to dělají
ze strachu před Angličany, kteří jsou
tak politicky předsudeční, ačkoliv
to pravda není. Naopak vedoucí angličtí
politikové, ať strany konservativní, liberální
či Labour Party s Cachinem a Thorezem činí
mírová prohlášení a angličtí
pacifisté vyslovují podiv na tím, proč
z československého mírového hnutí
jsou vylučováni komunisté, když v Anglii
v zájmu míru se děje obrat ke komunismu a
Sovětskému svazu. Ale u nás se tito ustrašení
opatrníci vymlouvají na tuto politickou předsudečnost
Angličanů naprosto bezdůvodně. Varujeme
před tím, aby bylo pokračováno v úmyslu
zavděčovati se Hitlerovi nějakou persekucí
dělnického hnutí, jako se to děje
v souvislosti se stíháním dobrovolníků
do Španělska se strany ministerstva vnitra. Dělnictvo
rozhodně nestrpí, aby pro chválu Hitlerovu
byla oklešťována práva lidu, nestrpí,
aby dělnické hnutí, demokratické živly,
pokrok a kultura odnášely onu slabost československých
demokratů, kterou jest ponechávání
policejní a administrativní státní
moci v rukách agrárního reakčního
křídla, které této hejtmanské
moci využívá mimo jiné k tomu, aby se
agrární strana mstila na komunistech za to, že
rolnický lid je nespokojený a že proti agrární
straně vyrůstá čím dále
větší odpor.