Vliv hitlerovských hrozeb vrhl znovu temný stín i na kulturní život u nás v Československu. Fašistický tisk, a to přímo tisk Henleinův, "Zeit", i Hitlerův berlínský tisk dokázal za asistence českého reakčního tisku, že bylo zakázáno další provádění hry "Zkáza eskadry", sovětské hry, při čemž tento protisovětský zákaz byl provokativní ukázkou, jak se Československo hodlá revanšovat za to, že v Kijevě byla tak velkolepě předvedena "Prodaná nevěsta", jak se Československo hodlá revanšovat za nadšené sovětské manifestace pro Československou republiku, jichž svědkem a dějištěm byl Kijev. Zatím co tam předvádějí s úctou "Prodanou nevěstu" a manifestují pro Československo, u nás se zakazuje sovětská hra, která je nesporně významným dílem sovětské dramatické literatury. To je ukázkou, jak Československo hodlá se své strany plnit úmluvu o výměně kulturních statků mezi Československou republikou a Sovětským svazem, kterou uzavřel r. 1934 se Sovětským svazem dr Beneš za své návštěvy v Moskvě. Mohli bychom uvést mnoho dokladů, jak se ustupuje hitlerismu, a všechny by potvrdily, že se prostě veřejné mínění Československa zpracovává, aby bylo připraveno přijmout a strpět určitou formu ústupu před Hitlerem, určitou formu pokoření se před Hitlerem, aby bylo prostě připraveno přijmout a strpět event. dohodu s Hitlerem, kterou diplomacie chystá.

Bylo nesporně zarážející, jak odpověděl předseda vlády dr Hodža na Hitlerovu řeč. Zatím co ústy Delbosovými bylo odpověděno sebevědomě v tom smyslu, že Francie trvá na zásadách kolektivní bezpečnosti, na zásadách celoevropského řešení sporných mezinárodněpolitických otázek, na zásadě nedělitelného míru, a zatím co Delbos manifestoval jménem Francie pro Československo, pro Malou dohodu, pro pevné spojenectví se Sovětským svazem, byla Československem naznačena ochota připustit klín do systému mírových zásad a přistoupit na event. jednání o dvoustranném paktu. Pánové, všechno nasvědčuje tomu, že ruce tajné diplomacie, v tomto směru mezi Berlínem a Prahou, nějak pracují. Uplatňuje se již i v tisku zcela jiná argumentace, na př. taková, jakoby Československo neodmítalo prý dohodu s Německem a jakoby mělo pouze zájem na tom, aby se vytvořila lepší atmosféra pro toto mírové jednání a pod. Jsou to jasné náznaky, které dokazují, že se připravuje úklad, úder proti spojenectví se Sovětským svazem a s Francií. Každému je přece jasné, že jakýkoliv dvoustranný pakt by znamenal zásadní politický ústup před Berlínem. Ať se operuje čímkoliv, na př. i tím, že by nešlo při tom o nic jiného než o sjednání postavení a nějakou modifikaci garanční úmluvy mezi Německem a Československem vzhledem k celkovému zrušení locarnských smluv, je přece jasné, že dvoustranné paktování s Německem by znamenalo dělat to, co Německo chce, jíti na cestu odlučování se o Francie a Sovětského svazu. My prohlašujeme, že lid Československa nestrpí, aby se takto hazardovalo s věcí míru, s postavením republiky. Lid Československa nestrpí jakékoliv uvolňování svazku s Francií a se Sovětským svazem; nestrpí aby snad se dělo - co napsal "Völkischer Beobachter" aby smlouvy s Francií, smlouva o vzájemné pomoci se Sovětským svazem byly umrtvovány, aby se mohly postupně nahražovati jiným smluvním systémem. Je skandální, že reakční kruhy mohou intrikovati proti spojenectví s Francií a že spojenectví se Sovětským svazem může býti soustavně napadáno a uváděno v pochybnost, ačkoliv tato obě spojenectví představují jedinou spolehlivou oporu republiky. My říkáme, že opouštěti spojenectví se Sovětským svazem a s Francií bylo by šílenstvím. Není možno, aby někdo mohl věřiti mírovým nabídkám Hitlerovým, a ten, kdo by věřil, že nějaká úmluva s Hitlerem má skutečně nějakou trvalou platnost a v Československu to tvrdil, tak pravíme, že takový člověk patří jen a jen do břevnovského Vincentina, do ústavu pro slabomyslné. Pánové, dohadovati se s Hitlerem znamená jen a jen pokořovati se před Hitlerem; bráti z rukou Hitlera mír, znamená jen nuzotu a bídu.

Což není výstrahou postavení Rakouska, pokud jde o paktování s Německem? Po úmluvě s Německem stalo se postavení Rakouska tak žalostným, že Schuschnigg nyní činí zoufalý pokus, aby Rakousku dodal ještě navenek zdání nějakého samostatného významu. S Československem by to bylo ještě horší než s Rakouskem a Polskem, právě proto, že by přes Berlín pokořovaly Československo i polský a maďarský fašism, revisionism. Pokoření před Berlínem formou nějakého dvoustranného paktu by znamenalo i pokoření před Varšavou a Budapeští. Československo by ztratilo politickou posici, kterou zaujímá, a Malá dohoda by spěla k rozbití. Vývoj další konstelace středoevropské i mezinárodně-politické by se musil obrátiti proti Československu, směrem k jeho úplné zkáze.

V tomto duchu pracují proti Československu ostatně i intrikářské vlivy německo-polského fašismu. Dokladem je případ odvolání vyslance Šeby z Bukurešti. Jde tu o doklad toho, jak mezinárodní fašistická mafie dociluje úspěchů ve své snaze: odstraňovati systematicky tvůrce, opory a zastánce spojenectví Malé dohody s Francií a Sovětským svazem. V Marseille byl vraždou odstraněn král Alexandr. Po odstranění. krále Alexandra, zastánce francofilské politiky, tajemné ruce se postaraly o odstranění rumunského státníka Titulescua, když také ukládaly vůbec o jeho život vražedným travičstvím, a po Titulescuovi byla na řadě oběť za Československo. Fašistické vlivy německo-polské si vybraly za oběť vyslance Šebu v Bukurešti. Jest naprosto jasno, že jejich štvanice vpravdě směřovala přes Šebu výše, proti Kroftovi a proti presidentu republiky.

Zločinné ruce mezinárodní fašistické mafie, usilující o to, aby Československo bylo přivedeno, přetaženo k Berlínu, k Římu a odsouzeno tak k bezmocnosti, pracují systematicky, plánovitě. A při tom jim pomáhají vydatně domácí exponenti cizího fašismu. Případu Šebova se chopil ke štvanici přímo sám pan Stříbrný v "Poledním listě", aby si vyřídil jeden ze svých mstivých účtů za to, že posl. Šeba byl jeden z těch, který se postaral o demaskování Stříbrného v jeho korupčních aférách a o politické a mravní odsouzení ligistického šejdrismu. Pan Stříbrný se pokusil vyvolati při Šebově případu atmosféru takového psychického, skandalisačního ubijstva jako Gringoire v případě Salengrově. Řekli jsme: Neučiní-li se přítrž travičství takových politických gangsterů ihned, půjdou dále proti význačnějším činitelům, aby vzali odplatu za demaskování své politické nemorálnosti a aby ukojili touhu po politické roli, byť sebe zločinnější. Jest nesporně pobuřující, že v případě Šebově se ustoupilo fašistickému vyděračství a že se tak dodala fašistické Mafii odvaha k dalším úkladům.

Mluvíme jménem veškeré pokrokové veřejnosti československé, když zde vyjadřujeme toto roztrpčení a když vytýkáme zhoubnou slabost oproti fašistickým vyděračům a když tuto slabost vytýkáme vládě. Jest třeba říci, že vláda nemá ani ve vnitřní politice vůle k rozhodným a důsledným opatřením, která by zajišťovala obranu republiky. Jako doklad chceme uvésti česko-německé vyrovnání. Tento problém se již dostal na pořad politického jednání. My komunisté jsme vždycky poukazovali, že jednou z nejaktuálnějších otázek obrany republiky proti náporu hitlerovskému jest řešení poměru k německému národu. Nelze také popříti, že to byla KSČ, která první přišla s iniciativou v této otázce. My jsme první vystoupili s heslem vyrovnání a žádali jsme zahájení jednání o této otázce tím, že jsme podali panu předsedovi vlády Hodžovi již před mnoha měsíci memorandum, jež obsahovalo naprosto konkretní návrhy ve věci demokratického vyrovnání s Němci. Předseda vlády dr Hodža nám neodpověděl. Iniciativní krok KSČ přispěl však k tomu, že otázka vyrovnání byla politicky rozvířena a prostě se dostala na pořad konkretního jednání. Avšak jak se jedná o vyrovnání nyní, kdy německé koalované strany se otázky chopily? Jedná se zákulisně, jedná se důvěrně, jedná se ve vládních salonech, v koaličních konventiklech, se zřejmým úmyslem, aby rozhodování a vyrovnání bylo vyhrazeno opět jen koalici. Pokládáme to za osudnou chybu. Jaké je naše stanovisko? Naše stanovisko je takové: V každém případě trváme na tom, že starost o to, jak bude upraveno postavení německého lidu v Československu, nesmí býti ponechána zahraničním činitelům, kteří řešení této otázky staví s hlediska přímého nepřátelství proti Československé republice a s úmyslem rozbíti Československou republiku a odtrhnouti od sebe národy, jež v Československé republice spolužijí. Na takovéto řešení tlačí se zahraniční německý fašismus, a takovémuto řešení odpovídá i agitace Henleinovy strany, hlásající požadavek autonomie, jež by neznamenala nic jiného než jen oddělení německého lidu od českého lidu, vytvoření uzavřeného území německého, v němž by vládla hitlerovská iredenta, která by připravovala situaci pro to, aby se německé území ČSR stalo součástí Třetí říše. Jestliže v takovémto smyslu provádí Henleinova strana agitaci i za hranicemi, jako na př. agitačními akcemi v Londýně, a jestliže část anglické veřejnosti projevuje sklon k akceptování henleinovských projektů, tak i dělnictvo s největší rozhodností odmítá všechny takovéto zásahy zahraničních činitelů, ohrožující pod záminkou ochrany německého lidu celistvost a existenci Československé republiky. My říkáme, že otázka poměru k německému lidu, otázka jeho postavení, může býti otázkou jen vnitřního uspořádání poměru mezi národy Československa, otázkou jejich lepšího spolužití, otázkou jejich pevnějšího demokratického svazku. Ovšem že takto demokraticky musí býti otázka česko-německého vyrovnání vskutku řešena, stejně jako otázka vyrovnání československého a vyrovnání česko-ukrajinského, česko-polského atd. Toto demokratické řešení není však podle našeho názoru zaručeno oním kabinetním, před veřejností utajovaným způsobem jednání, jejž zvolila koalice. KSČ navrhla, aby se o českoněmeckém vyrovnání jednalo veřejně, před očima českého a německého lidu a lidu ostatních národů Československa a aby jednání bylo přeneseno na jediné povolanou půdu v demokratickém státě, na půdu parlamentu, aby parlamentním demokratickým orgánům bylo také ponecháno veškeré rozhodování o ústavně-právních a politických otázkách, jež s demokratickým národnostním vyrovnáním souvisí. KSČ navrhla, aby k jednání o vyrovnání byl zvolen parlamentní výbor, k jehož zvolení dává sněmovní jednací řád možnost. Tento výbor byl by ovšem složen jako kterýkoliv jiný parlamentní výbor, to znamená ze zástupců všech politických stran a ze zástupců parlamentních stran všech národností, a nikoliv tedy snad jenom z německých stran, jak se snažil tendenčně zfalšovati návrh naší strany mnohý tisk. Prostě KSČ se zasazuje o to, aby se s otázkou českoněmeckého vyrovnání neprováděly nějaké demokracii kompromitující čachry, aby Henleinově i Hitlerově propagandě nebyla dávána možnost zkřížiti a zlehčovati tento důležitý krok čsl. demokracie, jímž národnostní vyrovnání je.

Nebylo by podle našeho názoru nic osudnějšího, než kdyby byla zklamána důvěra, kterou německý lid vkládá v slibované českoněmecké vyrovnání. A nechť je výstrahou vzpomínka, jak byla za války důvěra českého národa ve vídeňskou vládu nenávratně ztracena, když tehdy za války daný slib ústavněprávního řešení české otázky nebyl dodržen a když naopak byl zaměněn v křiklavý opak. Chci říci, že německé obyvatelstvo přímo čeká na demokratické vyrovnání a přeje. si ho, poněvadž německé obyvatelstvo není ztraceno pro demokracii, německé obyvatelstvo není ztraceno pro republiku. Není pravda, že jedinou vůlí německého obyvatelstva jest jenom následovati Henleina, a není pravda, že by jedinou touhou německého obyvatelstva bylo připojiti se k Třetí říši. Není pravda, že obyvatelstvo německého území Československa by bylo zachváceno protičeskou šovinistickou záští do té míry, že by nebylo možno zachovati a upevniti svazek mezi českým a německým lidem. Tento defaitism v německé otázce šíří v českém táboře jen ti, kteří jsou spřaženi s Henleinem a kteří jsou připraveni přes Henleina vydati německé Sudety do rukou Hitlerových. Nikoliv! Německé obyvatelstvo podle našeho názoru může býti vyrváno z vlivu Hitlerovy ideologie, může býti v naprosté své většině získáno pro republiku a demokracii, když se ovšem demokracie bude vůči němu prakticky uplatňovat, když demokratičnost pocítí na svém postavení, když uvidí, že příslušnost jeho k německému národu není příčinou okleštění jeho občanských práv, když uvidí, že je občansky rovnoprávné ve věci chleba, práce, ve věcech kulturních, hospodářských a politických požadavků a že poměr k německému národu není určován nějakými šovinistickými tendencemi.

Pánové, komunisté jdou mezi německý lid s programem demokratického vyrovnání a je potřebí říci, že program demokratického českoněmeckého vyrovnání mezi německým lidem vítězí. Dokladem jsou velké schůze soudr. Gottwalda v Chebu a Karlových Varech. V Karlových Varech vydali henleinovci letáky, ve kterých přímo vražedně štvali proti soudr. Gottwaldovi. Na zdech dali nalepiti: Žeňte Gottwalda, pověste Gottwalda. Představitel KSČ, český dělnický vůdce přišel do německého území, přišel do Karlových Varů, a němečtí dělníci ho nejen nepověsili, nýbrž manifestačně souhlasili s programem, se kterým Gottwald do německých území šel, s programem demokratického vyrovnání. Henleinovský fašismus, který hlásá protičeský šovinismus, utrpěl již několik citelných porážek. Ukazuje se, že program demokratického vyrovnání, jak jej hlásáme my komunisté, jest schopen paralysovat henleinovskou iredentistickou propagandu, umlčeti ji a postaviti německý lid proti agentům Hitlerovým. Ovšem že různí političtí makléři, kteří v masách německého lidu již dávno prohospodařili důvěru, kterou německý lid měl v demokracii, a kteří se buď ze špatného svědomí nebo ze strachu neodváží jíti mezi německý lid, a zvláště ne do ohnisek, jako jsou Karlovy Vary a Cheb, že tito makléři se snaží zlehčovat význam komunistických akcí, které dokazují, že jen komunisté mohou jíti mezi německý lid s úspěchem mluviti ve jménu obrany demokracie a vésti mysl německého lidu opět na správnou cestu.

Jest příkazem lidu českého, aby si vynutil skutečné demokratické vyrovnání, které by vytvořilo ovzduší snášenlivosti a bratrského poměru mezi českým a německým lidem, stejně jako musí postaviti otázku vyrovnání se Slováky, Poláky a Ukrajinci. Pánové, jenom cestou demokratického národnostního vyrovnání se dospěje k tomu, že mezi národy Československa bude fakticky navázán pevný svazek a že se nepodaří odtrhnout od sebe Čechy a Němce tak, jako se ve Švýcarsku nedaří trhat Němce od Francouzů, a švýcarští Němci jsou odhodláni i se zbraněmi v rukou bojovat proti hitlerovskému útoku. Toho ovšem bylo možno dosáhnouti jenom cestou demokratického vyrovnání, cestou uznání občanské rovnoprávnosti bez ohledu na národní příslušnost, která umožňuje, aby se podobně důsledně a zásadně mohl řešit i celkový poměr národů v rámci Československa. Tím bude také zajištěno, že nejen český lid, nýbrž i lid druhých národností, německé, slovenské, polské, maďarské a ukrajinské, bude odhodlán spolu s českým lidem brániti demokracii a republiku tak, jako to je dnes ve Španělsku, kde vidíme Basky a Katalánce právě proto, že se jim dostalo svobody, na straně madridské vlády. Tak budou tyto národy na straně pražské vlády jenom tehdy, jestliže se jim ukáže pevná a důsledná vůle k demokratickému řešení nacionálních otázek.

Ovšem je potřeba říci, že vláda k takovémuto důslednému řešení politických problémů nemá odvahy. Vláda se ukázala v podstatě slabou k tomu, aby čelila situaci, aby udávala pevný kurs v obraně před nebezpečími, která plynou z náporu německého hitlerismu. Vláda uplatňuje ve svém postupu metodu opatrnického uhýbání a vyhýbání se zásadním politickým otázkám, vláda uplatňuje metodu spekulování a spoléhání na samočinný, automatický vývoj a obrat situace. Avšak, pánové, my říkáme, že tato metoda politického postupu je politikou bez jasné perspektivy, je politikou pro demokracii a republiku nebezpečnou, poněvadž hlavní věcí je aktivně působit na vývoj, nenechat jenom Hitlerům, jenom Mussoliniům vytvářet situaci, dělat překvapující činy, dělat dějiny, nýbrž míti odvahu také s druhé strany, se strany demokracie působit na vývoj, dělati dějiny. Ovšem pro demokracii to znamená uvésti v pohyb lid, tohoto mocného činitele vývoje, a nikoliv nechat pracovat jen zákulisí a diplomacii. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Zkušebním kamenem demokratického režimu je, má-li schopnost uvést v pohyb sílu lidu a opřít se o ni.

Pánové, všechny vlády evropské se snaží mobilisovat lid a národy všech států různými formami. My máme demokratickou vládu, která nejen nechává lid, tohoto politického činitele, tuto mohutnou sílu vedle, nýbrž která jeho aktivitu docela omezuje, dusí, potlačuje. Představte si, jak jinak by musilo vše u nás vypadat, kdyby tu nebyl strach před lidem, kdyby se lidu dostalo slovo a kdyby se vedl ke svornému uplatnění své síly. Slovo svornost je už ovšem strašlivě zdiskreditováno, avšak my neváháme říci, že obrana proti Hitlerovi, obrana demokratické nezávislosti Československa vyžaduje svornosti lidu, svornosti národů. Nejlepší odpovědí Hitlerovi a zahraničnímu fašismu na všechny štvanice by bylo, kdyby se do Berlína sebevědomě a pevně řeklo: Ano, pánové v Berlíně, štvete si jakkoliv, mluvte si třebas o bolševisaci Československa, ale vezměte na vědomí, že proti hitlerovské dobyvačnosti stojí ve svorné frontě všechny složky československého lidu včetně revolučního dělnictva, včetně bolševiků, včetně komunistické strany. To by se mělo učinit.

Pohleďme na Francii! Ta skýtá obraz daleko pevnější jednoty proti Hitlerovi než Československo. Kolikrát už byla francouzská sněmovna dějištěm té velkolepé manifestace francouzské jednoty, že všechny strany se postavily spolu s vládou lidové fronty svorně proti Hitlerovi. Ovšem že k této svornosti přivedla francouzský národ lidová fronta na doklad, že lidová fronta nepřichází národ tříštit, nýbrž sjednocovat proti vnějšímu fašismu, a že jen na lidové základně je dnes možná široká jednota národa a země při vyloučení, umlčení a zneškodnění vnitřních zrádců, koupených cizím fašismem, k čemuž se propůjčují jen ty nejhorší elementy, vyvrhelové národa a země. Kdysi Clemenceau sjednocoval Francii, nyní je to francouzská lidová fronta, která ji sjednocuje. Ovšem jaký rozdíl v duchu oné francouzské jednoty, která má svůj základ ve francouzské lidové frontě, ve francouzském lidu, v dělnictvu, v těch, kteří jsou pravoplatnými dědici Jakobínů, dědici revoluční slávy a tradice pařížské komuny!

Takovouto svornost lidu a země proti Hitlerovi vy znemožňujete. Před jednotou lidu je v Československu strach, a to proto, poněvadž se význam jednoty lidu neposuzuje s hlediska zájmů demokracie a republiky, nýbrž s jiného hlediska. Buržoasie se bojí jednoty lidu z pocitu špatného svědomí, poněvadž ví, že 19 let strašlivě vykořisťovala a vyssávala dělníky, že k nim byla bezohledná; má špatné svědomí a myslí, když lid sjednotí, že to bude rána proti ní a že lid dá také výraz svému rozhořčení na tím, čím trpěl. Buržoasie se bojí jednoty lidu ze strachu o své profity, o své kapsy, a právě na tyto kapitalistické, živočišné, majetkové a vyssavatelské pudy apeluje Hitler, když rozpoutává proti Československu štvanici ve znamení osočování z bolševismu. Je naprosto jasné, že protibolševická kampaň hitlerismu je skutečně podvodem, jen pouhým pláštíkem imperialistických plánů německých, že nejde v podstatě o kampaň protibolševickou, nýbrž o kampaň protičeskoslovenskou. Ale my přesto vidíme, že ve znamení bolševismu se daří Československo strašit a dociluje se toho, že se u nás zavrhuje jednotná fronta lidová jako bolševické strašidlo, a to nejenom reakcí, nýbrž i socialistickými stranami. Z ustrašenosti se hledí kde kdo zříkati komunistů, těch komunistů, kteří v prosinci r. 1935 prokázali tak významnou službu čsl. demokratickému systému. A je přímo humorné, jak si mnozí lidé počínají při od říkání se jakýchkoliv vztahů ke komunismu. Socialisté a demokraté se tváří, jakoby se jich netýkalo osočování z bolševismu, ačkoliv je jasno, že v očích fašistů, v očích hitlerovské propagandy je bolševikem míněn každý demokrat, pacifista, humanista, realista, Masarykovec, Benešovec, stejně jako docela Msgre Šrámek a podobní bohabojní lidé. Socialisté a demokraté se však tváří jakoby nic a opakují onu známou biblickou scénu s farizejem a publikánem. Dokazují, že nejsou bolševiky, že jsou docela krotkými lidmi. My však vidíme, že jim to není nic platné. Hitlerovská propaganda a její interpreti ve "Venkově" mají thesi, že demokratism je pařeništěm komunismu, že evoluční a demokratický socialismus je jen jinou formou marxismu a komunismu a že je nutno demokratism a reformistický socialism vyhlazovati stejně právě jako komunismus. Pan inž. Žilka v jedné debatě v zahraničním výboru řekl, že jsou proti eventuálnímu společenství, neboť již nejsou jenom kontrarevolucionáři, nýbrž kontraevolucionáři. Ona argumentace farizea s publikánem je u konce, neboť hitlerovské propagandě je bolševismem vše poctivě československé a zalíbiti se jí může v Československu jenom jedna strana, fašismus, který se stává pomocným nástrojem hitlerovských snah.

Bylo by možno mluviti o tom, že toto chování oficiálních socialistů a demokratů je humorné, směšné. Avšak tragika spočívá v tom, že při této ustrašenosti před bolševickou kampaní jsou tito krotcí demokraté ochotni dělati koncese a vydávati posice reakci, vystavovati dělnictvo a lid útokům a působiti velké škody eventuálně třebas nenapravitelné s hlediska zájmů lidu, demokracie i republiky. Dokladem toho je mírové hnutí v Československu, v němž je odmítána spolupráce komunistů, při čemž pánové se vymlouvají na politickou předsudečnost Angličanů. Říkají, že se nebojí Hitlera, ale že to dělají ze strachu před Angličany, kteří jsou tak politicky předsudeční, ačkoliv to pravda není. Naopak vedoucí angličtí politikové, ať strany konservativní, liberální či Labour Party s Cachinem a Thorezem činí mírová prohlášení a angličtí pacifisté vyslovují podiv na tím, proč z československého mírového hnutí jsou vylučováni komunisté, když v Anglii v zájmu míru se děje obrat ke komunismu a Sovětskému svazu. Ale u nás se tito ustrašení opatrníci vymlouvají na tuto politickou předsudečnost Angličanů naprosto bezdůvodně. Varujeme před tím, aby bylo pokračováno v úmyslu zavděčovati se Hitlerovi nějakou persekucí dělnického hnutí, jako se to děje v souvislosti se stíháním dobrovolníků do Španělska se strany ministerstva vnitra. Dělnictvo rozhodně nestrpí, aby pro chválu Hitlerovu byla oklešťována práva lidu, nestrpí, aby dělnické hnutí, demokratické živly, pokrok a kultura odnášely onu slabost československých demokratů, kterou jest ponechávání policejní a administrativní státní moci v rukách agrárního reakčního křídla, které této hejtmanské moci využívá mimo jiné k tomu, aby se agrární strana mstila na komunistech za to, že rolnický lid je nespokojený a že proti agrární straně vyrůstá čím dále větší odpor.