Jde o to, můžeme-li zachrániti plody naší země a naší práce pro sebe, pro svůj lid. (Posl. Špaček [rusky]: Můžete!) Nemůžeme! Moc je ve vašich rukou, vy nepřipouštíte moci do rukou karpatoruského lidu a celé bohatství béřete od nás pro sebe do Prahy.

Podá-li vláda návrh, který může zajistiti životní podmínky lidu, může dáti chléb tomuto lidu, prosím, my jej přijmeme, ale nemá-li ho, ať nedělá pokusy, ale ať přijme náš návrh. My máme svůj návrh zákona, podle kterého můžeme zajistiti chléb našemu lidu a dáti mu možnost žíti. (Posl. Špaček [rusky]: Co to znamená?) To znamená návrh Ústřední ruské národní rady. (Posl. Špaček [rusky]: Jaký jest jeho základ?) Jeho základem jest, že všechny státní majetky, které jsou na Podkarpatské Rusi, jsou vlastnictvím autonomního území. (Posl. Špaček [rusky]: To jest docela jasné.) A co si myslíte, že jsme je odtrhli od Maďarska, abychom vám je dali? (Posl. Špaček [rusky]: Tento majetek vám nikdo nebéře!) Ale vy tam hospodaříte. (Posl. Špaček [rusky]: Jak to? Já jsem tam nebyl!) Vláda nám nechává majetek, ale výnos, plody naší práce nám béře jako daně. My sami musíme tedy určiti, v jakém poměru máme platiti daně a v jaké míře se máme účastniti státního rozpočtu. Ve státním rozpočtu stejně jako v závěrečném účtu jsou číslice, kapitoly a položky smíchány s kapitolami, číslicemi a položkami hospodářství v českých a slovenských zemích.

S tohoto místa musím připomenouti členům poradní komise, kteří podle veškeré pravděpodobnosti vědí o návrhu zákona Ústřední ruské národní rady o autonomii, že pouze tento návrh může býti základem pro jakékoliv jednání o autonomii. Pro každého zástupce karpatoruského lidu může býti pouze jeden cíl: zajistiti chléb pro všechny, a nikoliv pouze pro 10 nebo 20 úředníků guvernérského úřadu. Může-li se karpatoruský lid jako kolektivum domoci svých práv a zajistiti pro sebe život, dovede zajistiti chléb své inteligenci a všem svým úředníkům. A bude-li lid hladověti i dále tak jako dosud, nechť jeho inteligence a jeho zástupci spolu s ním zahynou.

To musí pochopiti i vláda a ti členové, kteří sem přijeli s nadšením k jednání o provedení autonomie, a nepochopí-li to oni, pochopí to sám karpatoruský lid, který každému jednou odplatí jakékoliv prohřešení proti němu.

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Kopecký. Dávám mu slovo.

Posl. Kopecký: Rozprava o účetní uzávěrce skýtá nám příležitost, abychom vyjádřili stanovisko k závažným politickým problémům současné doby. Nelze popříti, že celý politický život v tomto státě je již po delší dobu ovládán zvláštními pocity. Pocity tísně se střídají s horečným rozechvěním a napětím. A co je toho příčinou?

S Československem - můžeme říci - se na jevišti mezinárodní politiky sehrálo zvláštní divadlo. Byl učiněn pokus postaviti je jakoby na pranýř před světovým veřejným míněním. Kterýsi cizí list napsal, že na Československo jsou se všech stran namířeny reflektory. Režie tohoto divadla pracuje s takovými efekty, že se k Československu fakticky obracejí zraky světa jako k nějakému odsouzenci na smrt. Vyvolává se takové napětí, jakoby zítra nebo pozítří měla začíti popravčí exekuce proti Československu. Režiséři tohoto mučivého divadla doufají, že Československo, malý stát, nevydrží tohoto útoku na své nervy, že nevydrží dojmů přípravy popravčího aktu ani pohledu mezinárodního sadistického publika, a očekávají, že Československo dostane trému, že se zhroutí, padne na kolena a bude své ohrožovatele prositi o milost.

Takovéto divadlo inscenoval pro Československo Adolf Hitler se svými Goebbelsy a Ribbentropy, se svými propagandistickými a diplomatickými pomocnými režiséry. Je fakt, že celý svět je přesvědčen, že neustávající kampaň hitlerovské propagandy proti Československu, prováděná pod pláštíkem osočování z bolševismu, znamená předzvěst útoku na Československo. Hitlerův oficielní tisk už po několik neděl píše nad Československo "mene-tekel-ufarsin" slovy, že Československo je v očích vládců III. říše druhým Španělskem, to znamená, že Československo se má stát po Španělsku dalším objektem rozvratných a výbojných imperialistických plánů německého fašismu.

A zatím co Hitler takto stigmatisuje Československo jako další oběť německého fašismu, ozval se proklatý anglický patron fašistického revisionismu, lord Rothermere, aby s despektem otrokářského parvenua beze všech skrupulí surovými a ničemnými slovy hanobil Československou republiku a aby před Evropou dokazoval, že zničí-li Hitler tento stát, pak prý tím bude jen odstraněn "zrůdný zmetek, stvořený mírovými smlouvami".

Obyvatelstvo, národy a lid republiky jsou nesporně vystaveni těžkým zkouškám. Nikdy za 19leté existence se nedostalo tomuto státu, jeho lidu a národům takových urážek jako v této době. Nikdy nebyla suverenita Československa tak výsměšně zlehčována, tak provokativně šlapána jako nyní. A nikdy ve své historii nebyl český národ tak hrubě ponižován, hanoben a tupen jako v této době šílených, nenávistných protičeskoslovenských výlevů hitlerovské propagandy. (Výkřiky posl. Hatiny.) A přece se nikdy nejevilo jeho dějinné poslání tak čestně v očích civilisovaného, kulturního světa jako právě nyní, kdy na Československo vylévá německý fašismus všechnu kalnou sprostotu, již může vymysliti mrzácká goebbelsovská duše.

Je jisto: ukládá se dále o osud republiky, o osud demokratické svobody, jejího lidu, jejích národů. Pomyšlení na vážnost situace jen dokazuje, že nikdy nebylo třeba posuzovati tak vážně úlohu politiků, parlamentu, vlády, úlohu všech nás, kteří jsme politickými zástupci lidu, jako nyní. Je nutno si uvědomiti, že jde o velké věci a že musíme všichni stát na výši velikých úkolů, má-li činnost parlamentu odpovídati vědomí odpovědnosti za osud 15 milionů lidí, obývajících tento stát, za osudy jejich lidské svobody, za osud demokracie, míru i za osud Evropy. Naše odpovědnost před dějinami je veliká

Mluvím takto za revoluční stranu dělnictva, za internacionální proletářskou třídní stranu. Nechť se nikdo nesnaží vyvozovat z toho nějaké nicotné tendenční závěry a nechť se nikdo nepokouší zlehčovati vážnost našich projevů. Jsme stranou proletariátu, stranou dělnické třídy. Dělnictvo tvoří nejmohutnější složku obyvatelstva této země. Dělnictvo je a zůstává částí těla národů. Nikdy jsme proletářský revoluční internacionalismus nechápali snad v tom smyslu, že bychom se chtěli z těla národa vydělovat, jako bychom snad k němu nepatřili nebo jako bychom se nechtěli snad k němu počítat. Nechtěli jsme a nechceme jako třídní proletářské hnutí v národě zmizeti. Chceme, aby dělnictvo mělo v národě své velké místo, aby mělo vliv na rozhodování o osudu národa. Nikdy nám nebylo lhostejno, jak budou národní otázky řešeny. Nikdy jsme neříkali, že by nám byl lhostejný osud demokratického systému v Československu, i když to je svým třídním charakterem systém měšťácké demokracie. Chtěli jsme vždy pouze lepší demokracii, ale demokracii chceme a budeme hájiti proti fašismu a proti každé reakci. Nikdy nebylo naší myšlenkou, aby jakkoli bylo pomáháno ohrožovati samostatnost českého národa a přivolávati snad návrat nějaké cizovlády.

A právě v této vážné chvíli prokazujeme, jaký je v onom pravém světle marxismu, leninismu a Stalinových nauk náš poměr k národu, k demokratické republice a jak zlovolnými byly všechny ty nájezdy proti naší straně, všechno to napadání naší strany jako protinárodní, velezrádné, protidemokratické, jehož jsme po 17 let byli předmětem.

Bylo by ovšem naprosto nesmyslné, kdyby někdo tvrdil, že positivně mluvíme nyní v otázce národa a republiky z nějaké nouze. To by byl nesmysl. Otázka postavení národa, demokracie a republiky stála v minulých letech naprosto jinak. Odmítali jsme podporovati šovinism těch, kteří hlásali nacionální českou zpupnost oproti druhým národům a zvláště proti Němcům, když postavení českého národa bylo příznivé a když Němci byli demokratičtí, nevýbojní, aby dnes, kdy českému národu a republice hrozí nebezpečí a kdy německý fašism ukazuje násilnickou výbojnost, od věci národa a republiky utekli a zbaběle se německému fašismu pokořovali. (Posl. Hatina: Nazvěte je pravým jménem!) Ještě je nazvu.

Existence národa a republiky nebyla v minulých letech v sázce, otázka existence republiky a národa nebyla nikdy tak osudově postavena, abychom musili zaujímati takové stanovisko jako dnes, kdy je republika a národní samostatnost ohrožena fašistickým násilnictvím. Kritická situace republiky a jejího lidu určuje naše dnešní stanovisko a nikoliv nějaké naše postavení stranické. Prostě s osudem republiky a národa je ohrožen osud dělnictva, jehož jménem mluvíme. Vystupujeme, abychom jménem dělnictva mluvili do věcí republiky a národa. Dělnictvo nemůže a nechce pasivně přihlížeti, jak s osudem republiky je rozhodováno i o jeho osudu. Kromě toho dělnictvo je schopno říci mužné a vážné slovo k otázkám obrany demokracie a obrany republiky. Dělnictvo, jeho mohutná organisovaná síla, jeho odvaha a bojovná vůle jsou schopny postaviti otázky tak, že se ukáže, že není třeba zoufati nad osudem republiky ani v nejkritičtější chvíli, ani v nejkritičtější situaci, jakou prožíváme dnes. Nám jde o to, aby hlas dělnictva v otázce obrany republiky nebyl podceňován, umlčován, přehlížen, aby nebyl podceňován hlas jednoho milionu revolučních dělníků, které zde zastupujeme my, komunisté, aby bylo prostě známo, jak dělnictvo posuzuje politické úkoly v otázce obrany republiky a demokracie.

Hitler nepřestává hroziti. Co je třeba podle našeho názoru dělati? Především je třeba učiniti konec šíření strachu, zbabělému panikářství, zhoubnému defaitismu, ustrašenému opatrnictví. Je třeba se podívati pevně do očí všem nebezpečím. Je téměř až neuvěřitelné, jak se Hitlerovi podařilo zanésti do republiky paniku a strach. Přišla první kritická chvíle od vzniku samostatnosti a vidíme, jak slabou jest odolnost mnohých politických stran, jaké kolísání, kapitulantství a zbabělost projevují. (Posl. Hatina: Ne všechny!) A v nejubožejší úloze se ukazuje český nacionalismus, na jehož representování si vždy dělaly nárok národní demokracie, národní sjednocení, agrární strana, živnostenská strana atd. (Posl. Hatina: Velkostatkáři, to není národ!) Nacionalisté si vždy osobovali právo mluviti jménem národa, jménem jeho historie. Kdy však český národ projevoval zbabělost, aby tito nacionalisté mohli za národní vlastnost vydávati svoji nezměrnou zbabělost, kterou prokazují vůči náporu hitlerismu? Kdy historie českého národa mluví něco o zbabělosti? Nikdy! Historie českého národa mluví jen o hrdinství českého lidu, o veliké jeho síle, schopné čeliti i největší přesile. Je prostě krajně žalostný pohled na to, jak patentovaní čeští vlastenci a národovci, kteří ještě r. 1932 v Praze uspořádali protifilmové demonstrace proti německé říšské vládě, zkrotli a jak zbaběle padají na břicho před hrozbami fašistického Berlína a jak dovedou prestiž národa, prestiž státu bezpříkladně hanobiti podlízáním hitlerovskému fašismu. Na německém fašismu obdivují tito národně sjednocení vlastenci nacionální dynamismus, obdivují, jak Hitler dovedl roztrhati mírové smlouvy, jak obnovil prušácký militarism, jak terorisuje, jak sahá po koloniích, obdivují, jak prý jde k národní velikosti. Avšak jaké postavení přisuzují tito čeští kapitalisté oproti výbojnosti německého fašismu českému národu? Českému národu přisuzují takové chování, že se má krčiti před náporem německého imperialismu, že mu má uhýbati s cesty, že si má připadati malým, nepatrným a slabým. Vsugerovávaji českému národu defaitism, kapitulantství a jsou odhodláni obětovati i existenci republiky, i samostatnost národa v zájmu velikosti a slávy fašistické Německé říše.

Tak se zvrhl pod vlivem fašismu český nacionalism. Ovšem, že chování těchto českých měšťáckých nacionalistů nemá nic společného se skutečným cítěním národa a lidu. Naopak je s tímto cítěním v nejpříkřejším rozporu. A pravíme také, že agrární strana nemluví jménem českého rolnictva, když nyní vede vnitropoliticky onu frontu kapitulantů před Hitlerem. To, že Vraní, Kahánkové mohou šířiti zbabělost před Hitlerem a také patolízalsky nadbíhati Berlínu, to je nejen hanobením celé lepší minulosti agrární strany, nýbrž je to hanobením cti celého českého rolnictva. Selský lid český byl vždy národně nepoddajný. Nikdy mu nebyla půda nejvyšším zákonem, nikdy nedával půdě přednost před věcí vyšší. A svůj boj za půdu vždycky spojoval s bojem za národní svobodu. Český rolník chce půdu, ale půdu národně svobodnou, a český rolnický lid je odhodlán si uhájiti národně svobodnou půdu. Nechce býti na své půdě prostě rabem cizovlády. Říkáme, že jen velkostatkáři, jen agrární velkokapitalisté pomýšlejí na to, aby svůj majetek zachránili zbabělostí, za cenu obětování národní samostatnosti a státní prestiže. Jen Feierabendové mohou jezditi do Třetí říše skládati hold hitlerovským vládcům. A jen páni Vraní myslí pro strach o své statky v pohraničí na pokoření se před Hitlerem. Tážeme se, který agrární politik to byl, který pronesl k francouzskému nacionalistickému poslanci de Kerilisovi slova: "Vydrželi jsme 300 let pod Habsburky, vydržíme i pod Hitlerem." Zde se prozradily zrádné duše. Už se smiřují s myšlenkou ztráty samostatnosti státní a myslí na to, jak budou i vůči hitlerovské cizovládě servilní, jako byli mnozí z nich servilní vůči císařské vládě Franců Josefů. Prostě českým agrárním velkokapitalistům, velkostatkářům, velkodobytkářům by se nesporně líbilo zapojení do rámce autarkního hitlerovského hospodářství, do rámce Göringova válečného hospodářství, aby se mohli podíleti na válečném lichvářském zhodnocování svých velkozemědělských produktů.

My říkáme, že není příkladu tak bezohledného, materialistického egoismu, jaký nyní vidíme u agrárních velkokapitalistů, kteří pro své kapsy a pro své zisky myslí i na možnost zaprodání národní a státní samostatnosti. Prostě jenom kapitalističtí výdělkáři a jejich reakční a fašističtí pohůnkové jsou zbabělí před Hitlerem. Lid Československa není bojácný a ustrašené není dělnictvo! Dělnictvo ovládají naprosto jiné city oproti hrozbám Hitlera a jeho pomahačů. Pro obranu republiky bylo vydáno heslo: Nepovoliti a vydržeti! Dělnictvo a lid si poctivě a oddaně osvojil tento příkaz. Dělnictvo jest odhodláno demokracii a republiku proti fašismu hájiti všemi silami a do všech důsledků.

A jestliže se hitlerovští páni v Berlíně oddávají dobyvatelským snům a jestliže i vy, páni z Henleinovy strany, šíříte po schůzích onu snivou domněnku, že snad za 2 hodiny od útoku na hranice u Podmokel se budou oddíly Reichswehru procházeti na Wenzelsplatze, pak říkáme, že se silně mýlíte. Vezměte na vědomí, že dělnictvo a lid Československa si učinilo heslem ono španělské "no passaran!", "neprojdou!" (Potlesk komunistických poslanců.) Hitlerovské oddíly neprojdou ku Praze, neprojdou na Václavské náměstí. A neprojdou, poněvadž by musily jíti přes mrtvoly statisíců německých dělníků, antifašistů, demokratů v německém pohraničním území a poněvadž by musily jíti přes mrtvoly milionů českých dělníků, antifašistů, demokratů a antifašistů druhých národností Československa. No passaran! Neprojdou! A nepomohou jim ani Krebs, ani Jung, ani Schubert, ani Henlein, ani Kundta nepomůže jim ani zbabělá zákeřná zrada českých fašistů, zbabělost Vraných, Stříbrných, Kahánků a podobně. Nepomohou jim ani tisíce letadel, tanků, kanonů, ani pancéřové divise, ani nějaké afrikánské žoldácké hordy, jestliže do té doby dostanou kolonie. Nechť si prostě hitlerovci pamatují: I dělnictvo Československa i antifašistický československý lid si učinil heslem: Raději ve stoje zemříti, než v kleče žít! (Potlesk komunistických poslanců.)

K parlamentu, k vládě a ke všem, kdož o tom rozhodují, pravíme: Dejte dělnictvu a lidu Československa možnost, aby řekl své mínění Hitlerovi, dejte možnost, aby Hitler poznal ono pevné antihitlerovské a antifašistické smýšlení dělnictva a lidu Československa, dejte možnost, aby dělnictvo a lid odpověděly Hitlerovi na jeho vyhrůžky a aby lordu Rothermerovi odpověděly na jeho parvenuovské sprostoty. Ovšem situace, bohužel, je taková, že protihitlerovské projevy dělnictva a lidu jsou zakazovány, jsou znemožňovány, poněvadž ustrašenost pronikla i do vlády, ustrašenost pronikla i do řad demokratické části koalice. I tam se ujímá bázlivé opatrnictví.

V poslední době byli jsme svědky již mnoha aktů, které musely Hitlerovi naznačovati, jak se oficielní Československo bojí. Jest to především ustrašenecká opatrnickost ve věci poměru ke španělským událostem, ve kterých je německý fašismus, tento úhlavní nepřítel československé demokratické republiky, tak silně angažován. Konstatujeme, že za celou dobu osmiměsíčního zápasu ve Španělsku nebylo s oficielních míst proneseno ani jedno slovíčko sympatie a solidarity se španělskou demokracií. Československá demokratická republika úplně zapřela španělskou demokracii a odřekla se jí na venek, přestože valencijskou vládu jinak legálně uznala. Taková ustrašenost se oficielně pěstuje, ačkoli zápas španělské demokracie je předobrazem osudu Československa a ačkoli víme, že každým úspěchem a vítězstvím španělského lidu tam u Madridu se zároveň pojišťuje a zajišťuje postavení Československa proti Hitlerovi. Neutralitní chování Československa šlo za všechny meze chápání neutrality jinými státy. U nás nejsou možné veřejné sbírky ve prospěch španělského lidu. Dobrovolníkům, kteří se chtějí z Československa vypraviti na pomoc španělským demokratům a kteří prokazují daleko větší moudrost, než prokazuje vláda, tím, že se dovedou bíti, poněvadž vidí, že je to fronta obrany ČSR, se to nejen znemožňuje, ale ministerstvo vnitra si ze stíhání dobrovolníků udělalo celou persekuční politickou kampaň proti komunistické straně, aby dodávalo Hitlerově propagandě materiál k štvanicím proti Československu a aby vykonávalo touto akcí politický, tendenční nátlak na ministerstvo zahraničních věcí. Z Československa, ze země humanity, nebyla vypravena ani nejmenší sanitní pomoc od oficielních institucí ve prospěch španělského lidu.

A říkáme, že naprosto nepochopitelně si v některých okamžicích počínal i tisk socialistických stran a specielně tisk národně-socialistické strany. On se nerozpakoval i konjunkturně nadržovati Francovi. On se nerozpakoval denunciovati a hanobiti hrdinné československé bojovníky, kteří bojují ve Španělsku, bez ohledu na to, že tím zároveň plival po českém dobrovolnictví za války. My říkáme, že za chování oficielního Československa ve věci Španělska se musí do hloubi duše styděti každý demokratický občan republiky, jemuž demokracie není prostě pouhou konjunkturní věcí.

A vezměme, pánové, jinou věc pro ilustraci toho, jak postupem oficielních orgánů se přímo lahodí oné hrozebné domýšlivosti hitlerovských pánů. Myslím na onen skandální případ, kdy za Henleinovy návštěvy v Berlíně na iredentistické slavnosti sudetskoněmecké šel vyslanec Československé republiky dr Mastný poctíti svou pokornou poklonou Henleina, tohoto Hitlerova místodržitele v Československu, tohoto představitele hitlerovské iredenty, při čemž tomuto setkání Mastného s Henleinem asistovali z povzdálí Jung a Krebs. Říkáme, že suverenita a důstojnost československého státu nemohla býti hůře před Hitlerem pokořena a zadána než tímto aktem. A je velmi zajímavé: Vyslanec Šeba musel demisionovati, avšak vyslanec Mastný, na němž nebylo nikdy nic diplomatického, než jeho monokl a jeho kamaše, ponechává se v Berlíně, aby svou mondénní impotentností a omezeností byl hitlerovským pánům pro smích. (Výkřiky.)

Pánové, velmi jasným dokladem stupňující se ústupnosti vůči hitlerovským výhrůžkám jest systematické zakazování různých schůzí a projevů. Tak byly zakázány všecky projevy a schůze, ohlášené a svolané u příležitosti procesu proti trockistům v Moskvě. Stalo se tak prý na přání německého vyslance, který se obával, zřejmě důvodně, aby nebyl v souvislosti s Trockým urážen Hitler. Jest ovšem něco neslýchaného, že takovým zákrokům německého vyslance se vyhovuje. Nikoho již při rostoucí ustrašenosti ani nenapadne odmítnout takové zákroky jako politicky tendenční a nepřípustné vměšování do vnitřních věcí, do politických práv občanstva demokratického státu. Za to se ovšem dovolilo, aby byl v souvislosti s protitrockistickým procesem neslýchaným způsobem urážen Sovětský svaz, jeho představitelé, jeho justice, ačkoliv má Československo spojenecký a přátelský poměr k Sovětskému svazu, a aby proti soudr. Stalinovi, který zosobňuje nejen Sovětský svaz, jeho lid a národy, nýbrž i celou světovou věc míru, pokroku a socialismu, mohly býti u nás pronášeny urážlivé nadávky, aby tak byla hájena věc Trockého, spřežence hitlerovského fašismu, nepřítele nejen Sovětského svazu, nýbrž i všech jeho spojenců, všech odpůrců hitlerismu, nepřítele i Československa.