Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Štůla. Dávám mu slovo.

Posl. dr Štůla: Vážené shromáždění!

Nebude bez zajímavosti, jestliže sdělím, že státní uzávěrka na r. 1935 se projednává právě ve výročí tragického skonu jedné z největších postav našeho parlamentu a Československé republiky, našeho prvního ministra financí a zakladatele československé měny, dr Aloise Rašína. Vzpomínáme, že to byla skutečně význačná osobnost, která přímo fanaticky bojovala za upevnění československého státu, která snad byla ve formách někdy strohá, po případě i tvrdá, ale v níž bilo srdce zlaté, srdce, které i při posledních okamžicích svého života myslilo a obávalo se jen a jediné o osud Československé republiky.

Žel, že do dnešního dne velikost a význačnost tohoto muže, který položil základ našemu finančnímu i státnímu hospodářství, nenalezla ještě výrazu v tom, aby mu byl postaven pomník, přes to, že již dávno parlament odhlasoval, že prvnímu ministru financí Československé republiky z vděčnosti a úcty má býti postaven pomník. Připomínám proto význačnou osobnost dr Rašína právě v těchto dobách, kdy projednáváme si státní závěrku státního hospodářství za r. 1935. Myslím, že je dobře vzpomínati bojů, které míval dr Rašín o svůj rozpočet, když bojoval za rovnováhu rozpočtovou, za to, aby byla rovnováha nejen na papíře, nýbrž aby také hospodářství státní bylo rovnovážné a odpovídalo tomu, co jsme si v rozpočtu samém dali. Bohužel, že není tomu tak v dnešních dnech a že už po 7 let nenalezla Československá republika rovnováhy svého hospodářství státního, že už po 7 let pokulhává silně stamilionovými schodky hospodářství státní za rozpočtováním státním. Připadá mně mluvení o státních uzávěrkách asi tak jako promlouvání pohřební řeči nad něčím, co již dávno zašlo. Vidíme z neúčasti v rozpočtovém výboru i v parlamentu samém, že se nerado mluví o tom, co již minulo, jakkoli by bylo velice a velmi zapotřebí, zvláště dnes, v těchto těžkých hospodářských dobách, uvažovati a zpytovati svědomí, proč že státní hospodářství Československé republiky pokulhává miliardovými schodky za vlastní svojí rovnováhou.

Co je potřebí vykládati o milionech? Dnes se u nás hází ne miliony, nýbrž miliardami. A nikoho také tyto veliké cifry neoslní a nepřekvapí, poněvadž my, poměrně malý národ, jsme si rychle zvykli na milionové i miliardové položky. Ale přece jenom je potřebí si alespoň zhruba říci, jak vypadá ten rok 1935, abychom zvážili celou bídu našeho hospodářství. Račte uvážiti: Sám pan rozpočtový zpravodaj posl. Remeš řekl, že kasovní schodek za r. 1935 činí 3 miliardy Kč. Do závěrek státních jsme si dali jen 1.5 miliardy Kč schodku, poněvadž to ostatní kryjeme úvěrovými operacemi, zejména pokladničními poukázkami. Při tom vidíme, že naše výnosové daně, ať jsou kteréhokoliv druhu, zejména výdělková daň, jsou na trvalém sestupu, a nemůže nás překvapiti, jestliže snad některý měsíc nebo některý rok má poněkud menší výkyv k lepšímu. Jest trvalý sestup výnosových daní, zejména zvláštní daně výdělkové; jen činžovní daň nám jeví vzestup následkem odbourávání zákona o ochraně nájemníků. Stejně je tomu s dávkami konsumními. To vidíme nejen ve velkých městech, nýbrž i v celém státě, že upadají konsumní dávky. Co to znamená? To znamená, že upadá a ochabuje konsumní schopnost občana, že občan nemůže konsumovat tolik, kolik by chtěl, protože nemá tolik výdělku, tolik možnosti, aby mohl dávat svůj výdělek do oběhu. Při tom vidíme z uzávěrky za r. 1935, že státní dluh je 46.800 milionů Kč; to je, prosím, jen státní dluh Československé republiky, nemluvě o 11 miliardách Kč, které je dlužna samospráva. Skoro na 60 miliard Kč je dlužen stát Československé republiky, který má 16 milionů obyvatel, z toho 8 milionů výdělečně činných. Celá jedna pětina našeho státního rozpočtu připadá na úrok a úmor státního dluhu. Zde bychom měli dnes uvažovati, zde bychom měli aspoň v postních dnech jíti ke zpovědi a zpovídati se, proč jsme tak daleko upadli. Zde by byla nejlepší příležitost k diskusi o tom, na čí straně by byla pravda.

Závěrky našeho státního rozpočtu a také závěrka za r. 1935 jsou těžkou obžalobou dnešního koaličního systému nejen vládního, nýbrž i parlamentního. Rádi volíme velká gesta; když nevíme kudy kam, říkáme, že je ohrožena demokracie. Chvástá se s tím kde kdo a konečně i komunisté se obávají o demokracii, ale že sami jsme si demokracii oklestili zmocňovacím zákonem, že parlament sám se vzdal výsostného práva zvažovat, hospodařit, zákonodárně zasahovat do veškerého dění hospodářského, politického, kulturního, sociálního a že přenesl dobrovolně toto své svrchované právo na vládu, v tom se nevidí okleštění demokracie. Nevzdáváme se sami dobrovolně této demokracie? Proč tedy ve veřejnosti křičíme, že je ohrožena demokracie? Vždyť se jí sami dobrovolně zříkáme. (Tak jest!) A při tom vidíme jednu smutnou věc, totiž že parlament ztratil iniciativu. Kolik je iniciativních návrhů, které jsou projednávány v plenu parlamentem? Vždyť jsou to vesměs vládní návrhy! Sledujete-li blíže Sbírku zákonů a nařízení, budete viděti, že daleko větší počet rozhodnutí a ustanovení připadá na vládní nařízení nežli na nařízení zákonná. Je viděti, kam dospěl parlamentarismus za dnešního chápání demokracie.

Účetní závěrky jsou skutečně obžalobou dnešního systému, ale také parlamentarismu. Disparita mezi rozpočtováním a státními uzávěrkami je zároveň obžalobou dnešního veřejného systému hospodářského i výrobního. Aby náš hospodářský život byl vyrovnán a uveden do rovnováhy, musily by naše státní příjmy stoupnouti aspoň o 25%. Zatím není té možnosti.

V závěrkách státních docela dobře se odráží boj názorový o dnešní výrobu a hospodářský život. Vidíte, že se dnes vede veliký boj o to, jakáže výroba a hospodářství má platiti, zda výroba soukromá, či kolektivní nebo družstevní nebo etatisace. Vidíme smutnou věc, že nejen v zákonech, které si dáváme, nýbrž i v praktickém provádění výroby je dnes soukromé podnikání utloukáno (Tak jest!) daňovými zákony, dodávkovými zákony a vším ostatním. Nechť nikdo neříká, že soukromá iniciativa by snad nebyla nejlepší, pružnou a vzpružující pákou hospodářského života. Ať se nikdo nemýlí o významu a velikosti kolektiva. Kolektivum pracuje, ale kolektivum nemyslí a netvoří. Kolektivum jen pracuje, individuum myslí. A proto my soukromou iniciativu v hospodářském životě skutečně ubíjíme. Zato na druhé straně hýčkáme kolektivní výrobu, družstevní výrobu a děláme z ní skleníkovou výrobu, kterou chráníme skleněným šturcem před veškerými závany jakékoliv konkurence a podporujeme ji ještě sanačními zásahy. Myslím, že si nesloužíme právě nejlépe, když tuto kolektivní, družstevní výrobu takto chráníme, poněvadž přece jen může dojíti k tomu, že ten skleněný šturc, který družstevní výrobu chrání před závanem konkurence, se odstraní a tato výroba bude najednou postavena před normální a obyčejnou konkurenci. Jest otázka, jak obstojí v této konkurenci, když vidíme, že nemůže ani za tohoto chráněného systému hospodářského dostáti svým povinnostem a že potřebuje mnohých a mnohých podpor sanačních.

A konečně třetí výroba by byla výroba etátní, státní čili etatisace. Vidíme dobře, jak to vypadá s našimi státními podniky. Vidíme to hospodářství, jak se tyto podniky nemohou hnout pro těžkou svoji povinnost, i tenkrát, když říkají, že jsou na obchodní basi. Vidíme, že až na tabákovou režii a ještě některé menší podniky všechny státní podniky jsou pasivní. Z toho vyplývá závěr, že jestliže nemáme dosti kuráže k tomu, abychom provedli etatisaci ve výrobě, poněvadž vidíme, že Rusko samo od toho ustupuje, jestliže nemáme dosti síly, abychom mohli provésti kolektivisaci výroby formou družstevní, bylo by střízlivé, zdravé a rozumné, abychom také neubíjeli soukromé podnikání, které je přeci jen hlavním základem hospodářského života, které je a zůstane (Posl. Špaček: A je nositelem státní síly!) nositelem státní síly a pevnosti.

A proto není potřebí volati, že je demokracie ohrožena, nýbrž po tom, aby se zavedl do našeho hospodářského života klid a pořádek, aby naše výroba mohla správně kalkulovati, abychom ji nezatěžovali novými břemeny, která přinášejí jen nejistotu a nedůvěru. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

Velice rádi u nás mluvíme o tom, že se má šetřit. Konečně se také u nás ozve svědomí a řekneme: Šetřit! Dovolte, abych poukázal na některé druhy šetření, které v našem státě provádíme. Vezmu kapitolu, která promlouvá o úsporách v osobních výdajích zaměstnanců, která mluví o tom, jak stát na svých zaměstnancích ušetřil. Bylo konstatováno, že ve státní správě je zaměstnáno 186.700 zaměstnanců, nepočítaje v to podniky, takže připadá 1 státní zaměstnanec na 143 obyvatel. Není to tedy překrvení státními zaměstnanci; ale přece státní správa, poněvadž je třeba, aby se šetřilo, provádí úspory.

Dovolte, abych vám řekl, jak vypadají tyto úspory v jednotlivých resortech. Předsednictvo ministerské rady ušetřilo na zaměstnancích r. 1935 podle uzávěrky 624.000 Kč stovky nebudu uvádět - ministerstvo nár. obrany 1,885.000 Kč, ministerstvo vnitra 1,270.000 Kč, ministerstvo spravedlnosti 4,284.000 Kč, nejvyšší správní soud 170.000 Kč, ministerstvo školství 7˙5 mil. Kč, ministerstvo zemědělství 1,920.000 Kč, ministerstvo obchodu 634.000 Kč, ministerstvo veř. prací 4,246.000 Kč, ministerstvo pošt a telegrafů 101.000 Kč, ministerstvo soc. péče 1,411.000 Kč, ministerstvo zdravotnictví 1,489.000 Kč, ministerstvo financí 6,711.000 Kč a nejvyšší účetní kontrolní úřad 141.000 Kč. Ve státních závěrkách vidíme, že státní správa ušetřila na zaměstnancích dohromady 32,376.188 Kč.

A nyní se ptám, jak a v čem ušetřila? Odpověď máte zase v příslušných kapitolách státní uzávěrky, kde se praví, že se to ušetřilo z převážné části tím, že nebyla obsazena systemisovaná služební místa, že bylo omezeno ustanovování smluvního personálu a že byli zavedeni aspiranti. Táži se, bylo-li třeba, aby státní správa sahala k těmto úsporným opatřením, bylo-li třeba, aby nebyli ustanovováni pragmatikální zaměstnanci, aby nebyli přijímáni smluvní zaměstnanci? Cožpak nevidíme, že státní administrativa stůně? Stále se mluví o tom, jak by se administrativa zhospodárnila a zlevnila, ale při tom vidíme, že poměry jsou čím dále tím horší. Nemůžeme na př. od nejvyššího soudu dostat rozsudek dříve než za 2 léta, u nejvyššího správního soudu to trvá 3 léta, než dostaneme rozhodnutí, ale ministerstvo spravedlnosti přece - i když neprojevuje přímo radost - konstatuje, že na justiční správě ušetřilo celkem 4.25 mil. Kč. Stejně je tomu ve financích; ministerstvo financí ušetřilo jen na finanční stráži - přes to, že bylo preliminováno, že mohla býti ustanovována 3,092.000 Kč a ředitelství státního dluhu na personálu 1,341.000 Kč. Ministerstvo zdravotnictví ušetřilo tím, že neustanovovalo lékaře při politických úřadech a při policejní službě lékařské, 1˙25 mil. Kč.

Ovšem musíme si také říci, jak byla tato služba prováděna. Myslím, že to nejsou nejsprávnější škrty, které se ve státním rozpočtu provádějí, a že úspory tohoto druhu se státu poměrně špatně vyplácejí. Nejlépe to vidíme, v soudnictví, kde následkem toho, že soudcové mohou jen pomalu vykonávati své úřední úkony, trpí nejen poplatník, nýbrž i státní pokladna a trpí také stát sám.

Ptáme se dále, co je s odbouráním srážek 150 mil. Kč, o kterých se rozšiřují stále nepříznivé zprávy? Tady vidíte, že právě tyto úspory ve státním rozpočtu a ve státní závěrce zrovna by nemusely býti vyčíslovány. Naproti tomu se podívejme, jak to vypadá jinde, na str. 359, kde se mluví o kapitálové účasti státní správy v soukromých podnicích. Je pravda, že se vypichuje na této stránce řada peněžních ústavů, u kterých má stát uloženy své vklady ve formě akcií, ovšem takovou formou, že nedostává žádných čistých zisků, ani dividend, ani cokoliv jiného. Nevypichuji to zvláště, ale cituji jenom: Anglobanka 60 mil. Kč, Tatrabanka 8 mil. Kč, Diskontníbanka 14 mil. Kč, Průmyslová banka 30 mil. Kč, Německá agrární banka 5 mil. Kč, Telegrafia 6 mil. Kč, Zemská banka na podporu německých spořitelen 20 mil. Kč; ale na položce čistého zisku nevidíme ani haléře. Nevypichoval bych dvakráte tyto cifry, zrovna tak ani okolnost, že stát se zúčastní na některých podnicích, kdybychom chtěli býti spravedliví a tyto cifry všude znamenali.

V našem rozpočtu a v našich uzávěrkách mluvíme také o státních zárukách. I to je položka neobyčejně vážná a významná. Víme a podle státní uzávěrky se vidí, že stát garantuje celkem za 11.347 mil. Kč a že z těchto garancií je garantováno téměř za 4 miliardy Kč podle zákona o stavebním ruchu za léta od r. 1919 až 1930. To je stejné, jako by stát byl dlužen, poněvadž víme dobře, co je garancie ve směnkách a všude jinde. Ptám se, když je garancie při stavbách podle zákona o stavebním ruchu, proč se neprojednává zákon o regresu, proč se neprojednává právě tento regresní zákon, neboť mnozí majitelé domů, kteří mají státní garancii, přímo čekají na to, aby již jednou tento regresní zákon spatřil světlo světa, aby věděli, na čem jsou, aby věděli, jsou-li ještě majiteli toho domu, který podle státní garancie postavili, či zdali snad budou jejich domy ohodnoceny tak vysoko, že se budou musit těchto majetků vzdáti.

Říkám, že bych zvláště nevypichoval otázku kapitálové účasti státní správy na peněžních ústavech, kdybych nepostrádal v našem rozpočtování a v našich závěrkách také cifer, kterými státní správa ať formou garancií nebo formou vkladů nebo po případě formou podpor přispívala na družstevní naše hospodářství. My jen tu a tam něco slyšíme, jednou o 36 mil. Kč, o 150 mil. Kč, zase o 8 mil. Kč, ale nikde to ani v rozpočtu, ani v závěrkách nevidíme. Máme-li kuráž a považujeme-li za nutné, abychom řekli, že uložili jsme do banky tolik a tolik milionů Kč jako neúročnou půjčku, proč nemáme také nejen tolik odvahy, nýbrž tolik seriosnosti, abychom si řekli, že stát má všude jinde také garancie, že všude jinde dal své prostředky? Myslím, že kdybychom si řekli, že se garantují družstevní podniky, buďte ubezpečeni, že by nebylo ve veřejnosti tolik křiku, že se děje snad něco špatného a nesprávného, když se takové nebo onaké podnikání podporuje. Pokud to nebudeme vyčíslovat ve svém rozpočtu, nedivte se, pak jsou mnozí, kteří myslí, že se zde hraje nějaká nepoctivá, šalebná hra právě při těchto otázkách družstevního podnikání.

Další smutnou kapitolou našeho závěrečného účtu a našeho hospodářského života státního je samospráva. To jsou samosprávné finance, část veřejné správy. Já bych byl opravdu šťasten jako člověk, který přece jen v samosprávě po léta pracuje, kdyby jednou slavná. sněmovna chtěla těmto otázkám samosprávným, zejména samosprávným financím, věnovati trochu více pozornosti, než věnuje. Nechť si nikdo nemyslí, že samospráva je tak malým útvarem hospodářským, aby se mohlo přes ni přecházeti k dennímu pořadu. Mám za to, že samospráva již dnes je velice tvrdým oříškem nejen ministerstva financí, ale také všech zúčastněných ministerstev. Dali jsme si celkem 5 finančních zákonů, které se týkají samosprávy. Byl to zákon, který upravoval limit přirážkový, a pamatujete se, co bylo tenkrát křiku o tom, že panská koalice uškrtila samosprávu limitem přirážkovým, jakkoliv se ukázalo, že rudozelená koalice v tom neudělala ani o haléř více a lepšího, a jestliže něco vymyslila, tedy jen vyrovnávací fond, a dnes uvažuje o zvýšení dalších přirážek. Při tom vidíme, že samospráva hyne proto, že, jsouc připojena svým přirážkovým systémem na daně výnosové, které uvadají, má také výnos těchto svých přirážek daleko menší a menší, takže musíme dnes prostě konstatovat, že ani okresy ani obce nemohou jíti dále, že obce a okresy nemohou dnes splňovati své zákonné povinnosti, které jim uložil zákon.

Velice mnoho se mluví o oddlužení samosprávy, ale já myslím, že je to spíše jen gesto a heslo, jako když se mluví o investicích státních a o regionalismu veškerých těchto investic. Jsem příliš skeptikem, než abych chtěl věřit všemu, co se ve veřejnosti o těchto věcech mluví, zejména mluví-li se o těch miliardových cifrách.

Oddlužení samosprávy! O této věci se již mluvilo velmi mnoho v poradním sboru pro úpravu samosprávných financí. Měl být zřízen pomocný fond, ze kterého by se samosprávným financím ulehčilo. V novinách proběhla zpráva, že se utvořilo kuratorium pomocného fondu pro úpravu dluhů okresů a obcí, ale jenom v Čechách, a že se do tohoto fondu má dát roční přiděl daně obratové a také příspěvek státní. Ale tento fond pro úpravu obecních dluhů v Čechách přijímal na sebe, nebo, řekl bych, snaží se převzít úrokování a úmor obecních a okresních dluhů ve výši 2 miliard. Co to znamená na jedenáctimiliardový dluh samosprávy, když chce tento pomocný fond bráti na sebe úlohu, že bude úrokovat a umořovat jen 2 miliardy a na ty dvě miliardy potřebuje 80 mil. peněz na úrok a úmor! Co se bude dělat s dalšími 9 miliardami korun? A jak vypadá celý ten pomocný fond, který jsme si dali? Začalo se hezky, to je pravda, asi jako v každém řízeném hospodářství, které jsme si udělali. Hezky se rozběhne, ale obyčejně se to skončí slaběji, než jsme se rozeběhli. Také v lecčems v tom řízeném hospodářství, o kterém jsem ochoten diskutovat příznivě, jsme se dobře rozeběhli, ale bohužel dechem nestačíme. A také v tom pomocném fondě, který jsme si udělali nebo chceme udělati pro sanaci samosprávných financí. Je to zákon z r. 1935, č. 69 Sb. z. a n., kde jsme si řekli, že z tohoto fondu mají obce a okresy dostávat 151 mil. Kč na úrok a úmor svých dluhů. To bylo jen zbožné přání, které parlament pronesl svým zákonem. Přišel hned finanční zákon z r. 1936, který oklestil těchto 151 mil. Kč tím, že řekl: My nemůžeme dát ze státních prostředků, z řádného našeho rozpočtování 151 milionů Kč a proto je budeme hradit úvěrovými operacemi, to znamená: jestli se nám ty úvěrové operace podaří. A poněvadž se nám ve finanční správě nepodařily, nedostala samospráva 151 mil. Kč do pomocného fondu, nýbrž dostala pak zákonem méně. Později přiklusalo vládní nařízení ve smyslu zmocňovacího zákona, a to hned vidělo, že prý samospráva vydělá na tom, že se sníží úroková míra, a proto se řeklo, že 151 mil. Kč by bylo příliš mnoho, a tato částka se snížila o to, co samospráva vydělá na snížení úrokové míry. A tak z celých 151 mil. zbývá nakonec jenom 70 mil., ale i z této částky dala státní správa finanční do fondu pouze 30 mil. Tak vidíte, jak dopadl tento pomocný fond pro úrokování dluhů okresů a obcí v Čechách. A přece jsou to celé 4/5 okresů v Čechách a převážná většina obcí v Čechách, která čeká už na vyřízení této otázky, poněvadž potřebuje vybavení z dluhů. Většina obcí ví, že tyto dluhy nezaplatí strýček z Ameriky, ale přece očekává od státní správy, že jí pomůže nésti tuto úrokovou a úmorovou službu dluhů. A proč to očekává od státní správy? Poněvadž státní správa uložila samosprávě formou zákonodárnou tolik nových břemen, že jich samospráva prostě nemůže snést za dnešní finanční mohoucnosti, za dnešních svých finančních zdrojů. (Posl. Špaček: Nemohoucnosti!) Ano, nemohoucnosti.

Nové úkoly. Zdá se na první pohled maličkost a malichernost, řeknu-li, že samospráva byla zatížena také tím, že okr. hejtmani musejí být ubytováni na účet obce. Račte si představit, že město, které má 3000 obyvatel, platí takový byt nebo udržování částkou 28.000 Kč! Co znamená stavba okresních domů, které jsme si postavili, tak rozsáhlých a rozměrných, často nadbytečně velkých, jak jsme si u nás v Československu, bohužel, zvykli dívat se na vše velkýma očima, že velmi rádi přestřelujeme. Nikdo se pak neptá, z čeho budeme udržovat tyto velké budovy, které máme.