Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr. Hula. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Hula: Slavná sněmovno!

Rozprava o státním rozpočtu skýtá nejrozmanitější barvitost námětů, jejichž zhodnocení má býti podkladem všestranné únosnosti státního celku. Ústy představitelů jednotlivých politických směrů bylo v generální debatě proneseno mnohé zřetelné slovo, mnohá nejasnost současného politického vnitra i pohnutého zahraničí byla zřetelně dokreslena, aby žádná z destruktivních sil domácích i cizích nezůstala v pochybnostech.

Je tudíž jen doplňovacím úkolem probrati v rozpravě podrobné otázky zúženého rozsah u a třebas jen kriticky přispět ku snaze o nejvyšší dokonalost zabezpečení státu. Stát sám je příliš živoucím tělem, příliš složitým organismem, než aby bylo možno položit zřetelné hranice mezi jeho jednotlivými potřebami. Většina úkolů státních prolíná se vzájemně tak hluboko, že nakonec velmi těžko lze nalézti otázky významu ryze speciálního.

Avšak přes to jsem povinen předložit slavné sněmovně několik poznámek, které se pokusí seznámiti vás s nazíráním lidové strany na pravý stav jednoho z největších problémů státně-politických.

Chci a musím mluviti velmi zhuštěně a jen kritickými poznámkami chci doprovoditi projev p. předsedy vlády dr. Hodži v rozpočtovém výboru. K tomuto úzce vymezenému úseku státního zájmu zavdávají mi příčinu jeho slova, pronesená při posuzování potřeby reformy veřejné správy. Je to velký soubor otázek panem předsedou vlády zodpověděných, v celé té kresbě, jak si představuje řešení mnohých státních nezbytností. Pan předseda vlády pravil doslovně (čte): "Co se týče reformy veřejné správy, má jistě předpoklad v t. zv. právní jistotě a zpevnění hmotného postavení státních zaměstnanců."

Slavná sněmovno! V debatě bylo zde několikráte - a svědčí to o velkém zájmu - žádáno, aby bylo přikročeno konečně k reformě veřejné správy. Potřeba reformy vyplývá ze zkušeností nejen intervenujících poslanců, nejen těch, kteří se mají starat o právo a spravedlnost pro svého svěřence - nemyslím politického - kteří cítí nedostatečnost naší veřejné správy a administrativy, nýbrž i ze zkušeností žadatelů jiných, mnohdy právě těch nejdrobnějších, o nichž si musí člověk říci: Když mi dá někdy tolik práce, mám-li - vybaven ústavními možnostmi a jistou autoritou - přemáhat administrativní názor, který by jinak sám o sobě měl právu a spravedlnosti pomoci, co má potom dělat ubohý malý člověk, který věc nezná, který nemá takových možností a který se následkem toho stane skutečnou hříčkou někdy strohého rozhodnutí administrativního?

Proto chci právě zdůrazniti, že pan předseda vlády dr. Hodža velmi pěkně postavil otázku státně-zaměstnaneckou na basi zcela novou, že z ní udělal něco, co už není otázkou sociálně-politickou, nebo alespoň ne výhradně sociálně-politickou, nýbrž že z ní udělal otázku reformy státní administrativy. Chtěl bych říci - a v tom máme již zkušenosti, že bylo voláno již v dřívějších dobách po reformě správy a že už dokonce máme také před řadou let zřízenou zvláštní komisi pro reformu, víme také, že se rodila nějakých 8 let a že už asi 4 léta existuje, ale také víme, že jsme se nedočkali žádného výsledku. Jestliže pan předseda vlády přišel s touto novou poučkou, že reforma státní je nejenom pevnost právního cítění, že ta reforma státní správní správy, administrativy je také zároveň požadavkem zpevnění hmotného postavení státních zaměstnanců, vítám to tím spíše, protože se přibližujeme k problému, který začínáme řešit podle skutečné a pravé podstaty.

Nechci se mýlit, tvrdím-li, že není reforma státní správy v tom, dáme-li jí nové normy, novou spoustu zákonných ustanovení, zpracujeme-li nové správní právo. Vždyť ve skutečnosti máme těch norem mnohdy až tak mnoho, že je třeba hledat teprve nějaké unifikování, nějaké sjednocování. Ale, slavná sněmovno, já bych při té reformě veřejné správy řekl, že největší a nejdůležitější normou není to, co vychází jen ve Sbírce zákonů a nařízení. Je to sice ta základní norma, která má být teprve zpracována, ale norma pravá a lépe řečeno praktický výsledek té správní reformy je správné pochopení státního zaměstnance, který celou tu filosofii státní správy vlastně tvoří, který je povolán k tomu, aby - nezávislý na všechny strany, tedy také na svém slabém sociálním postavení mohl rozhodovati podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Slavná sněmovno, proto tolik vítám ten nový směr posuzování této vážné otázky ústy premiéra vlády, neboť se dostáváme ke skutečnému řešení. Přichází-li zde představitel vládní a závazně slibuje - a je to jistě závazek velmi vážný, o jehož splnění vůbec ani okamžik nepochybuji - aspoň 150 mil., které mají být dány v příštím správním rozpočtovém období našim státním zaměstnancům, tedy pravím, slavná sněmovno, že bych nechtěl zůstati při těch 150 mil.; musil bych zde s tohoto místa zdůrazniti skutečnost, že by to bylo jenom velmi malé zlepšení, jen velmi malý krůček, který by nás měl dostat tam, kde chceme být i s tou správou i s těmi zaměstnanci. Nemůžeme pochybovati, jak jsem se zmínil, že to není jenom otázka sociální, jenom problém sociálně-politický pro veřejného a státního zaměstnance samého, nýbrž že je to problém nejširšího rozměru - a dovolím si to teď rozšířit na veškeré zaměstnanecké kategorie zaměstnanců soukromých i veřejných, na veškerou tu sílu, která se nám nakonec jeví problémem konsumentským, která nám nakonec dává možnost, abychom z daných peněz dosáhli zisku nejen pro stát sám v daních, nýbrž i pro ostatní vrstvy, ostatní části, které jsou odkázány na řádnou naši konsumentskou politiku.

Proto jsem si tolik vážil toho, že pan předseda vlády vytvořil toto nové nazírání. Slavná sněmovno! Kdybych zde měl probírat všechny bolesti veřejných a státních zaměstnanců, jsem si vědom, že bych neříkal nic nového, že je to již otázka mnoho let stará, zde mnohdy přetřásaná. Také řečníci přede mnou v této velké debatě, každý se svého hlediska, přispěli k tomu, aby bylo hnuto veřejným míněním, aby bylo hnuto cítěním i zákonodárných sborů, aby zde prostě byla lidem dána aspoň možnost nějaké naděje, když už nemůžeme dáti to, co by viděli nejraději, aby jim bylo totiž dáno splnění jejich spravedlivých požadavků.

Jestliže, slavná sněmovno, bychom měli posuzovat a snad v cifrách vyčíslovat, jak jednotlivé složky obyvatelstva tohoto státu pomáhaly zmírňovati současnou hospodářskou tíseň, ani bych se toho neopovážil, abych zbytečně nejitřil postižené, a nechtěl bych říci, kolik zaplatily různé akciové a obchodní společnosti, které představují nějakých 20 miliard Kč akciového kapitálu, a jak přispěly ke zmírnění současné tísně státních financí, zatím co musíme na druhé straně jasně vystihnouti známou skutečnost, a půjdu hodně dolů, že státní zaměstnanci ze svého hospodářského základu, který nebyl snad nikdy skvělý, musili ještě poskytnouti dobrou půl miliardu. A dovolte, abych řekl, že ne půl miliardy ze záložen, ze vkladních knížek, nýbrž od úst utrženou, vyrvanou svým dětem a rodinám.

Slavná sněmovno! Měl bych se vlastně tímto způsobem dostati k řešení, co vlastně ti státní zaměstnanci chtějí. Chtějí jedno a jediné: slušnou existenci. Jakou formou, do jaké míry? Vím, že to bude musit býti měřeno možností státní, vím, že zde je jedním z hlavních a důležitých činitelů také ministerstvo financí. I když si chci však vážiti tohoto úřadu a i kdybych si přál, aby mělo ministerstvo financí trvale pevnou rukou držet spořádané finance státní, dovolím si upozorniti trochu snad malou výtkou tomuto ústřednímu úřadu našeho státního hospodářství, aby nebyl ještě někdy zbytečně tvrdší a krutější ke státním zaměstnancům, než je zákon sám, než jsou vlastní srážky a náš vlastní úsporný systém.

Mohli bychom snésti spoustu dokladů, že zbytečnými výmysly a vynálezy se jde na poslední desetikorunové zbytečky, kde by je bylo možno urvat tomu zaměstnanci, ale ne v nejvyšších třídách platových, nýbrž nejčastěji těm, kteří jsou slabí, kteří se nebrání a pro něž nakonec znamená ta desetikoruna velmi těžko oželitelnou ztrátu. Proto prosím, abych se směl analogicky připojiti k mínění p. posl. Hampla, který zde v generální debatě, pojednávaje o platech zaměstnaneckých vůbec řekl: "Na nízkých mzdách nevybudujete silný průmysl." Dovolte mně, abych řekl: A na mizérii a bídě veřejných a státních zaměstnanců nevybudujeme silný stát, nevybudujeme to, čeho nám zaměstnanci mají býti první a hlavní zárukou: pevnou a neotřesenou demokratickou správu! Vždyť ta demokracie není ničím jiným než správný výkon státní administrativy. Demokracie může býti ohrožena se strany veřejných zaměstnanců ne špatným smýšlením se státem, ti zaměstnanci jsou věrní a oddaní, alespoň ve zdrcující většině, a budou sloužit tomu státu. Měli bychom však dosti příkladů, abychom si mohli také ujasnit a uvědomit, že takový zaměstnanec, který má zápasiti někde o denní chlebíček, je v důsledku našeho platového systému a způsobu systemisace udržován v úplné životní beznaději tím, že před ním jsou uzavřeny, někdy možná protekčním způsobem, možnosti postoupení kousek dále. Ten člověk si to uvědomuje a srovnává. Vidí, že tomu, který slouží někomu jinému než jenom státu a své úřednické povinnosti, bylo umožněno, aby byl něčím více, aby se dostal výše. Slavná sněmovno, taková slabost potom by se nám mohla projeviti někdy v měřítku širším a mohlo by se nám státi, že také takové směry, které sledují něco jiného nežli jenom to, co se hlasitě říká, právě tímto postižením veřejných zaměstnanců by jednou mohly dostati větší vliv, ne sice přirozený, legální, nýbrž vliv praktický, a že by potom takový zaměstnanec řekl, že pro něho je lépe, aby se někam dostal, sloužiti něčemu jinému, než výhradně té nejvyšší státní idei.

Vážená sněmovno, musel bych mnoho o těchto věcech hovořiti (Místopředseda Taub zvoní.), ale musím jenom stručně dojíti k závěru tohoto svého malého rozboru. Chci zde prostě říci, aniž bych mohl vyčerpati všechno to, co by mělo býti průvodními důkazy pro moje slova, abychom se postavili na mínění, které pronesl pan předseda vlády, ale abychom zároveň také řekli, že otázka reformy stát. správy a zpevnění hmotného postavení stát. a veřejných zaměstnanců nesmí již býti výlučně hospodářsky podmiňována tím, bude-li stát na to míti. Měl-li stát - a nikomu to nezávidím, každý to při nejmenším subjektivně potřebuje - slušné částky na různé sanace - zdůrazňuji, že předpokládám spravedlivé sanace - měl-li všecky prostředky na pomoc druhým, chtěl bych zde volati, aby byly také prostředky ne na pomoc veřejným zaměstnancům, nýbrž aby se nalezly prostředky na státní nezbytnost, na reformu státní správy, která jenom mimochodem je podložena zároveň potřebou pomoci veřejným zaměstnancům.

Slavná sněmovno, měl bych zde pro to mnoho dokladů. Především o jednom bych chtěl mluviti, snad to zde také bylo zmíněno, abychom se postarali o naše bezpečnostní sbory, četnictvo a policii. (Místopředseda Taub zvoní.) Ale k tomu všemu je třeba, abychom všichni bez rozdílu stran vyloučili jakoukoli možnost agitačního závodění ve snahách o zlepšení hmotného postavení zaměstnanců, abychom všichni udělali to, co potřebuje stát, co potřebují jeho zaměstnanci, abychom dali i zaměstnancům státním, i tomu státu skutečně splatnou a schopnou směnku, že jim bude konečně řádně pomoženo. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. Topoli.

Posl. Topoli: Slávna snemovňa!

K predloženému rozpočtu na rok 1937, pokiaľ ide o kap. 10, zaujal by som stanovisko ako výkonný roľník predovšetkým k našim národným ľudovým školám. Som si vedomý, vážená snemovňa, že náš ľud roľnícky toho vzdelania najviac potrebuje, a síce preto, aby prestal byť hračkou v rukách niektorých politických špekulantov, ktorým často stačí poukázať na jeho biedu, na jeho nedostatky, na ťažkú hospodárskou situáciu, aby ho zaviedli na špatné politické chodníčky, ktoré nášmu slovenskému roľníckemu ľudu nikdy nepomôžu.

Potreba budovania škôl na Slovensku je síce veľká, ale čiastka 8 1/2 milionov Kč na tento cieľ sa mi vidí prinízka. Keďže som si aj vedomý toho, čo školská správa od prevratu urobila, neprestanem stále zdôrazňovať, že tempo stavby hospodárskych ľudových škôl má sa zrýchliť. Sám z vlastnej skúsenosti viem, že t. zv. polodenné vyučovanie na našich ľudových školách nijako našemu roľníckemu ľudu neprospeje. Keďže som si toho vedomý, že jedna miestnosť musí slúžiť vyučovaniu striedavému, mám obavu, že naše deti, až dospejú, pocítia tie nedostatky školenia, a preto, vážená snemovňa, je potreba urýchliť tempo budovania škôl hospodárskych u nás na Slovensku, lebo pre tieto školy takýchto miestností je potreba ešte mnoho. Situácia je totiž taká: Cirkevníci na to nemajú finančných prostriedkov a politické obce už takmer všade vyberajú najvyššie procento obecných prirážok. Niektoré obce sú dokonca na tom tak biedne, že ani len nestačia desatinou nákladu na stavby škôl, a iné zasa nestačia dokonca ani na vecný náklad jestvujúci u škôl.

Tento problém čaká nás, slávna snemovňa, od prevratu a k riešeniu musí sa prikročiť. Ako roľník nemôžem mlčky pozerať na tento stav, lebo viem, že my, slovenskí roľníci, toho vzdelania najviac potrebujeme. V minulosti, vážená snemovňa, sa najviac škodilo slovenskej dedine. Mladšia generácia pred vojnou, ktorá vychádzala zo škôl, vychádzala bez osvojenia si čítania a písania v materinskom jazyku. A kde sú ostatné požiadavky? Teraz musíme to všetko doháňať. A to je tak, vážená snemovňa, ako s obvodovými meštianskymi školami. Kto ich má stavať? Obvod, okres, krajina. Ani tak to nepôjde z príčin už hore uvedených. Vážená snemovňa, tuná sa veci majú takto: Na Slovensku by bolo potrebné ešte do 500 mil. Kč, lebo tieto jednotriedky už nám miznú. Potrebujeme asi 10.000 nových učební, aby sme po tejto stránke stáli na výške doby. Bez značnej pomoci štátu to nepôjde.

Bolo už spomenuté, vážená snemovňa, že na Slovensku sa pripravuje zriadenie krajinskej školskej rady. To by znamenalo istú školskú reformu. Ale nech tá reforma dopadne akokoľvek, prajeme si rozhodne, aby ona znamenala zabezpečenie politickej slobody cirkevnému učiteľstvu, aby sa s naším učiteľom neopakovaly také prípady, že keď sa hlási verejne k štátu, k republike, bez všetkého disciplinárneho vyšetrovania je pozbavený miesta na cirkevnej škole. Nesmieme pripustiť, aby ľudia, ktorí sa hrdo hlásia k tomuto štátu, boli prenasledovaní pre svoje politické republikánske smýšľanie, trebárs keď sú aj učiteľmi na cirkevných školách.

Slávna snemovňa! A teraz niekoľko slov o ľudovýchove. Ako vyzerá u nás na Slovensku ľudovýchova, ktorú si aj takto prial minulého roku pán minister školstva, ktorý hovoril, že v terajšej dobe je potrebné prevádzať zvýšenú výchovu štátnoobčiansku? Ľudovýchova má slúžiť a poskytnúť výhody tým občanom, ktorí už školu nenavštevujú. A práve preto potrebujeme jej tak ako školy. Ale nie sme ešte tak ďaleko, vážená snemovňa, nemáme ešte pevný káder ľudovýchovných pracovníkov, aby sa mohla potrebná ľudovýchova prevádzať. Tuná opäť sú potrebné financie, a preliminovanú čiastku 2,246.000 Kč pre celý štát považujem za veľmi nízku položku. Je priamo smiešne, važená snemovňa, keď máme položku 15.000 Kč na cestovné ľudovýchovných pracovníkov, ktorí z mest majú isť do obcí prednášať. A bez spojenia mest s dedinou ani po stránke kultúrnej sa náš vidiek nedostane kupredu, čoho si najviac prajeme.

Ale je tu ešte jedna prekážka a azda väčšia než financie. Na našom kraji nemáme vhodných miestností, kde by sa mohla občianstvu prednášať ľudovýchova. Zakázalo sa prednášať v cirkevných školách roľníkom z príčin, ktoré si nijako nevieme vysvetliť. Dostali sme sa v ľudovýchove tam, že osvetoví pracovníci prednášajú dnes po krčmách. Kam sme to dospeli? Svedčí sa o význame nášho oslobodenia, o našom odboji, o literatúre, o čítaní dobrých kníh, o obecnej zdravovede, o praktickom hospodárení, o sadení stromkov a o všetkom, čo náš roľník potrebuje - trebárs aj o abstinencii - prednášať po krčmách? Je to dôstojné miesto, aby sme na takom mieste šírili kultúru, aby náš ľud nemal prístupu do školy, ktorú celú vystaval a aj vydržiava? V tomto ohľade čakáme nápravu, lebo je nemysliteľné, aby sme vo slobodnom štáte kultúru rozširovali po kútoch. Proti takým obmedzeniam našich kultúrnych pracovníkov protestujem.

Slávna snemovňa, dovoľte mi, aby som sa zmienil niekoľko slovami o tom výmysle slovenskej ľudovej strany, o autonomii. Pán dr. Tiso chcel nám dokazovať a dokazoval, že slovenský problém sa nedá ináč riešiť, jedine na programe autonomistickom, a chcel nás presvedčiť o tom, že príde čas, že aj vláda sa raz prikloní a uzná, že ich postup bol správny. Ale pri tom všetkom nezabúdajú poukazovať na výsledky volieb. Ale jedno nám zabudli povedať, a síce dať nám odpoveď na tomto mieste, akým spôsobom získavajú masy voličov na Slovensku; o tom sme ešte tuná nepočuli. Pánovia, to tesne súvisí s ľudovýchovou na Slovensku. Ja ako slovenský sedliak sledujem politický boj na Slovensku od začiatku republiky a môžem povedať, že v politickom boji obzvlášte so stranou ľudovou som všeličo zažil. Málo tu bolo o tom povedané, ako páni ľudáci zneužívajú náboženského cítenia nášho ľudu na Slovensku. Slovenská ľudová strana v týchto veciach ide príliš ďaleko. Z vlastnej vedomosti viem dokazovať, čo už vykonala v týchto veciach a ako si trúfala fanatizovať v náboženskom ohľade ľud na naších slovenských dedinách. A pán poslanec dr. Tiso bol sa vyjadril minulého roku, že ľudová strana nezdráha sa k vládnej spolupráci. Je to pekné, že sa hlásila, ale predca to nedodržala. Ja sa pýtam, zda bude v stave nahradiť Slovensku, čo pre svoju politiku zameškala? Čo zameškala najviac pri pozemkovej reforme, o tom by sa dalo veľmi mnoho hovoriť. Pán posl. dr. Tiso začal podceňovať ako Slovák Slováka, nášho terajšieho predsedu vlády, pána dra Milana Hodžu. Hovoril trochu aj neprístojne, že dr. Hodža sa tvári dvojakou tvárou. Ale, vážená snemovňa, ja tuná dodávam príkladom, že strana ľudová dovede sa pretváriť aj trojakou tvárou, keď je to potrebné k jej politickým účelom. (Tak jest!) Uvádzam tuná jeden príklad, ako sa ona pretvarovala trojakou tvárou, pretvára sa aj teraz, ale pretvarovala sa najviac, keď sa prevádzala pozemková reforma. Vtedy páni od ľudovej strany prišli na naše dediny a hovorili: Ľudia boží, neberte ten prídel zeme, lebo vám nikdy nebude daný, a keď vám to i dajú, dajú vám to Česi, ale Česi za pár rokov ujdú, vezmú vaše peniaze a i pozemky a nebudete mať nič, ani pozemky, ani peniaze. (Slyšte!) Pravda, že takýmto spôsobom mnoho našich ľudí sa zľakalo a od parcelácie upustilo. Došlo to tak ďaleko v tejto veci, že hovorili, že kto sa opováži vziať pozemky a vyorať na prevzatých pozemkoch prvú brázdu, že z tej prvej brázdy vyskočí čert a vezme ho. (Veselost.) Pravda, náš ľud sa zľakal a mnohí upustil od toho, ale tomu, kto pozemky vzal, hovorili: keď vám to dajú, za 15 rokov vám to vezmú. To bola už druhá dvojaká tvár. Ale pri posledných voľbách minulého roku hovorili: Čo sa vám, ľudia boží, dostane od štátu, tie pozemky, to vám nik nevezme, to môžete hlasovať aj pre ľudovú stranu, toho sa nebojte. Tedy tým sa dokazuje, že sa ľudová strana pretvárala trojakou tvárou. (Místopředseda Taub zvoní.)

Som napomínaný pánom predsedajúcim, aby som skončil, ale preca len niekoľko slov by som chcel ešte povedať k tomu, čo hovoril pán posl. Florek o legitimáciách; on poukazoval najviac na stranu agrárnu, ale týkalo sa to aj národných socialistov a soc. demokratov, že politizujeme tým, že snáď ideme tak ďaleko, že len toho dáme do služieb, kto má legitimáciu politickej strany. Ale zapomenul pán poslanec povedať to, že oni to nepotrebujú, lebo toho majú viac, majú na každej slovenskej dedine sekretariát, a to je farský úrad (Hlasy: To je pravda!) a každý farár slúži ako tajomník strane ľudovej. Vážená snemovňa, tuná je to dôkaz aj k tomu, že aj učiteľ musí takto slúžiť. Pravda, že oni týchto legitimácií nepotrebujú. Idú tak ďaleko, že štvú naše ženy, aby nežily s mužom, keď nehlasuje so stranou ľudovou.