Není mým úkolem zabývati se dnes těmito věcmi, ale mám opět úkol, který je nejsmutnější, a to mluviti o bídě a nouzi venku v našich pohraničních krajích. Říkám vám upřímně, že jsme ještě nikdy za krise nehleděli s většími obavami vstříc zimě, než té, která je před námi. Nemůžeme se zřetelem na nesmírnou bídu sudetských Němců uznati zdánlivé známky počínajícího hospodářského oživení. Jak to na př. teprve nedávno prohlásil vládní soc. demokrat Rind v Trutnově, který řekl: Nemůžeme vládě vyčítati, že v rozpočtu snížila položku pro sociální péči na nezaměstnané o 100 milionů. Je to skoro zásluha, že to mohla učiniti, řekl, toto snížení je ospravedlněno všeobecným zlepšováním poměrů. Jak vypadá toto všeobecné zlepšování poměrů? Odůvodnění tohoto poklesu a průvodní zjevy, které se s tím spojují, jsou však z velké části mylné a je z nich až příliš jasně zřejmo, že se zaměňuje přání se skutečností. Je známo, že v počtu nezaměstnaných se uvádí převážně jen počet podpor v nezaměstnanosti. Těch, kteří nepobírají podpory v nezaměstnanosti, nepočítají ani zprostředkovatelny práce ani státní statistický úřad. Pro přísný výklad těchto směrnic jsou desetitisíce vylučovány a nejsou zaregistrovány. Na to navazuje tvrzení o hospodářském oživení. Říkám vám: Nezaměstnanost v sudetskoněmeckém území je tři a půlkrát tak veliká jako v českém území. Státní statistický úřad na př. uvádí, že na 100 českých nezaměstnaných připadalo v červenci tohoto roku 303, v srpnu 310, v září 311 a v říjnu 351 německých nezaměstnaných. Koncem října tohoto roku napočítal Státní statistický úřad v sudetskoněmeckém území se 31/4 miliony obyvatel jen o 19.000 nezaměstnaných méně, než mezi 11 miliony ostatních státních občanů ve státě. A tu teprve chápeme mimořádně velikou bídu, zvláště velikou nouzi v sudetskoněmeckém území, kterou je znáti na rozhořčení obyvatelstva, chátrání obytných stavení, podvýživě a nemocech dětí a mládeže. To jsou obžaloby panující vládní soustavy, která prostě tuto nouzi nebéře na vědomí. Důkazem jsou lékařské zprávy, kde se zjišťuje, že 90 % mladých lidí trpí podvýživou a jeví proto známky chorob.

Podle statistiky ministerstva soc. péče bydlelo uboze v bídných bytech v roce 1930 2000 rodin s 9000 příslušníky a v roce 1935 11.000 rodin s 90.000 příslušníky. Nemusím dále říkati, že daleko největší část připadá na sudetskoněmecké území.

Mám zájem, protože se nám nevěří, že bída v sudetskoněmeckém území je daleko větší než v českém, abych vám přečetl zprávu očité svědkyně, která v minulém létě pobyla 3 týdny v sudetskoněmeckém kraji zamořeném bídou a která se o tom přesvědčila. Je to paní dr. Anna Lindnerová, sestra švédského Červeného kříže, která v dobách revoluce v sovětském Rusku získala veliké zásluhy o péči a zajatce. Paní dr. Lindnerová uvádí: Nemohu pochopiti, že je možné, že se svět klidně dívá, jak vymírá národ. Zde nelze již mluviti o národě, který trpí hladem; je vydán úplné zkáze, nebude-li poskytnuta pomoc, a to rychlá pomoc beze všech vedlejších politických úmyslů. Co by asi řekli naši Švédové takovým obydlím, jaká nalézáme na př. v Reichersdorfu nebo v Rybářích? Řeklo by se o nich, že jsou ostudou státu, který dovolí, aby sloužila lidem za obydlí. Byly to bídné chatrče, zchátralé železniční vagony, které propouštěly sníh a déšť. Stará žena v Sauersack se nás tázala, zda jí nemůžeme opatřiti novou peřinu: to bylo její největší přání v životě. V reichersdorfském chudobinci bydlelo 120 lidí v jedné místnosti, která byla jen pro 40. V Kohlingu se prodával 1 kg psího masa za 4 Kč. V Kraslicích jsme navštívili nemocnici, která, ačkoliv je vystavěna jen pro 40 lidí, je obsazena trojnásobným počtem nemocných. Nemocní, kteří jsou dopravování do této nemocnice, jsou, jak nás ujistili lékaři, hladem a strádáním tak vyčerpáni, že musí býti 14 dní zvláště živeni, než může býti vůbec proveden zákrok, může-li se při skrovných zásobách potravin i v nemocnicích mluviti o zvláštním vyživování. Paní dr. Lindnerová pak dále zjistila, že v krajích bídou zamořených není mléko potravou, nýbrž již lékem. Uvádí dále: Jiný lékař si skoro zoufal; jedna matka přišla se svým nemocným dítětem, aby se zeptala, co má dělat. Lékař mohl lehce zjistiti, že jediným potřebným lékem je mléko a lepší výživa. Ale jak ji mohl předepsati?

Takové zprávy podává dr. Lindnerová o neštěstí a bídě v sudetskoněmeckém území. Šla potom k pověstnému zdravotnímu inspektorovi dr. Schulzovi, který je předsedou Československého Červeného Kříže. Tam si paní dr. Lindnerová stěžovala na to, co viděla, a prosila, aby se pomohlo, a to rychle. Odpověď pana dr. Schulze zněla: "Země je bohužel příliš malá, aby mohla zajistiti dostatečný důchod všemu obyvatelstvu. Kdyby se ti, kteří ještě něco mají, rozdělili s těmi, kteří nemají nic, zhoršilo by se tím jen postavení prvých. Proto se musíme snažiti, abychom zachovali část obyvatelstva, kdežto jiné části musíme vydati na pospas smrti hladem." Této odpovědi jsme se zhrozili, píše dr. Lindnerová ve švédských novinách, kteréžto zprávy byly u nás bohužel zakázány, protože se chce všemi prostředky potlačiti zprávy o bídě a nouzi. Je smutné, použije-li takových slov muž, který je povolán, aby působil na vládní místa, aby se konečně pomohlo, ježto takovou bídu nelze déle snášeti. Věřte nám, že se musíme domnívati, mluvíme-li o těchto věcech, že většina těch, kteří nesou odpovědnost za změnu osudu sudetských Němců, chová podobné myšlenky. Proto musíme co nejenergičtěji a nejrozhodněji poukazovati na to, že trpělivost sudetských Němců má také svůj konec. Katastrofa je nevyhnutelná, nebude-li se vláda těmito věcmi vážně zabývati.

Zkoumáme-li životní úroveň svého dělnictva, musíme konstatovati, že životní úroveň dělnictva v Československu je na posledním místě v Evropě. Ze zprávy Ústřední sociální pojišťovny z r. 1935 vyplývá, že 44.6 % všech pojištěnců nemá vyšší mzdu než 60 Kč týdně, průměrná mzda v sudetskoněmeckém území je samozřejmě mnohem nižší. Tak má na př. bruntálská okresní nemocenská pojišťovna 7.045 pojištěnců z 8.900, kteří mají nižší roční mzdu než existenční minimum 6000 Kč ročně. Naproti těmto hladovým mzdám stojí stoupání cen,které den ode dne zhoršuje životní úroveň německého dělníka. Proto žádáme, aby se zcela rázně zakročilo proti neodůvodněnému zdražování, které lze opět po devalvaci zjistiti. Současně žádáme zvýšení těch mezd, které nemají nic společného se spravedlivou mzdou.

V této souvislosti také žádáme, aby kolektivní smlouvy byly konečně upraveny zákonem a aby dále byl proveden zákon o minimálních mzdách. Výsledkem dnešních poměrů je, že nesociální podnikatel až dosud odmítal vyjednávati s dělnictvem v podniku, odmítal uzavírati s dělnictvem mzdové smlouvy, určoval mzdy podle své libovůle a dělník neměl práva se tomu brániti. Žádáme proto, aby se stala náprava jasnou zákonnou úpravou otázky kolektivních smluv a prohlášením závaznosti těchto smluv. Dále je nutno, aby zmizely rozdílné mzdy v jednotlivých krajích a aby na jejich místo nastoupil zákon o minimálních mzdách, při čemž nijak nesouhlasím s ustálením dnešních bídných mezd, naopak zdůrazňuji ještě jednou, že žádáme zvýšení mezd. Dělník má právo na spravedlivý podíl na své práci a nikoliv aby se jako dosud spokojil prostě s hladovými mzdami, které určí podnikatel. Proto žádáme, aby se připravovalo vydání zákona o minimálních mzdách a kolektivních smlouvách, jakož i zřízení rozhodčích a smírčích úřadů, a prozatím prodloužení závaznosti kolektivních smluv ve všech odvětvích průmyslu. Ve Frýdlantě, Rumburku a Liberci se již dávno rozhodli, že kolektivní smlouva má býti prohlášena za závaznou. Zákonná lhůta uplynula, přes 70 % dělnictva je pro to a až dosud se nehnulo ani brvou. Tyto poměry musí býti konečně odstraněny.

V této souvislosti musí býti také upravena práce přes čas, řekl bych nešvar pracovati přes čas. V posledním roce se pracovalo 318.320 hodin přes čas a tolik jich též bylo povoleno; z těchto hodin jich bylo odpracováno ne méně než 235.264 v Čechách a na Slovensku. Největší podíl na těchto hodinách přes čas má těžký průmysl, t. j. strojní průmysl, kde se v posledním roce pracovalo 131.598 hodin přes čas, z čehož na německé území připadá jen 240 hodin. Stejně je to se zprostředkováním práce. Zákon o zprostředkování práce, který nabyl platnosti dnem 1. října, nemůže sudetskoněmecká strana schváliti, neboť nejsou dány podmínky pro jeho nestranné používání. § 3, odst. 2 je ustanovením, které může býti zcela libovolně vykládáno. Je přímo překážkou při výběru sil. Při tom stanoví ještě zákon, že nárok na práci mají především ti, kteří jsou zařazeni do gentského systému nebo kteří požívají státní podpory, a nikoliv ti, kteří jsou již dlouhá léta bez zaměstnání, vyloučeni z každé podpůrné akce, mají doma děti a také rodinu. Ten má především nárok na práci a stanoví-li se dnes povinnost pracovati nebo zabývají-li se touto otázkou směrodatní činitelé, jest rovněž třeba stanoviti právo německého dělníka na práci. Proto musí býti podle § 6 povoleno zřízení a další provoz zprostředkovatelny práce všem organisacím, které se o to ucházejí. I zde se musí projeviti zásada rovnoprávnosti. Rovněž nesmí zprostředkování práce sloužiti nějakým odnárodňovacím snahám. Je nutno rázně zakročiti proti všem odnárodňovacím snahám a nesmí se státi, že na př. Svaz mistrů a zaměstnanců textilního průmyslu v Náchodě hledá ve svých zprávách mistry pro firmu Pollak ve Fulneku, kteří musí ovládati německý jazyk, ježto město je německé a jde o to, aby byli zaměstnáni čeští uchazeči. Rovněž se nesmí státi, že se při výběru dělníků použije četnictva, jak se to stalo na stavbě státní silnice Plzeň-Karlovy Vary. Rovněž nemůžeme schvalovati, ujímají-li se ony šovinistické svazy hraničářů zprostředkování práce venku v našem německém území. Nemají na to ani podle zákona právo. Máme nyní na př. případ brandovský, kde byli pro pokles konjunktury propuštěni dělníci, kteří byli již po léta zaměstnáni u firmy F. A. Lange, závody pro zpracování kovu v Zeleném Dole, a nyní, kdy nastala v těžkém průmyslu a zejména ve zbrojařském průmyslu vrcholná konjunktura, jsou opět dělníci přijímáni do práce, ale nikoliv dělníci, kteří po léta pracovali v tomto podniku, nýbrž dělníci z českých krajů, kteří nemají o obrábění kovu ani ponětí, a nebéře se zřetel na dělníky, kteří na to mají právo. Proti tomuto jednání musíme důrazně protestovati. Žádáme okamžité propuštění všech těch dělníků, kteří byli v posledních 6 týdnech přijati u fy F. A. Lange do práce, a zaměstnati dělníky, kteří mají právo dostati práci u této firmy. Ale zde se projevuje nejen zprostředkování práce, nýbrž i zákon o obraně státu. Tento podnik se před časem dostal do česko-židovských rukou a stal se proto podnikem pro stát důležitým a nyní mají zájem, aby zaměstnali v tomto podniku spolehlivé státní občany a nespolehliví nejsou prostě zaměstnáváni. To je důsledek zákona o obraně státu, zejména § 21, se kterým nemůžeme za žádných okolností souhlasiti. Nemám v úmyslu kritisovati zákon o obraně státu, neboť jsme své stanovisko k němu zcela jasně prohlásili. Konstatuji zde však, že němečtí dělníci a zaměstnanci nejsou ani státně nespolehliví ani nejsou jinak státu nebezpeční. Nebojují za nic jiného než za své právo a my Němci máme právo vésti tento boj, protože to je sociální bezpráví. Jako my stojíme na půdě tohoto státu a stavíme se kladně k jeho životním potřebám, musí stát přihlížeti k životním potřebám pracujících členů německé menšiny.

Při této příležitosti musím poukázati na otázku, která je v sudetskoněmeckém území zvlášť ožehavá, a to na zastavování provozu podniků a jejich zavlékání do země zákazníkovy nebo také do českého území, jež nastalo z různých příčin. Jsou obžalobou racionalisačních a odnárodňovacích snah. Ze sta a tisíců případů chci vyjmouti jen bídu v Rotavě a boj dělníků v Mautnerově továrně v Grünwaldě, ale chci i konstatovati, že zákonité prostředky boje dělníků o pracovní místa jsou naprosto nedostatečné a že nařízení o zastavování provozu podniků a hromadné propouštění poskytuje rovněž jen nedostatečnou ochranu. Zvláště se to ukázalo v boji proti přeložení podniku "Rafinerie minerálních olejů Apollo akc. spol." ze Šumperka do Bratislavy, kde bylo hladu francouzského kapitálu po dividendách obětováno 100 lidí, ačkoliv byly vyčerpány všechny zákonité prostředky.

Poukazuji v této souvislosti na působení bank a kartelů a uvádím jako příklad ujednání prodejny Českých železáren s firmou Štěpánovské a Sobotínské železárny, které dostaly za zastavení podniku na 10 let odstupné 4 miliony Kč. Tím ztrácí zaměstnání přes 1000 lidí zaměstnaných v tomto podniku. Pomyslete jen, pánové, jakých prostředků se zde užívá. Ziskuchtivost a touha po kapitálu je z části příčinou bídy v sudetskoněmeckém území. Ať nám nikdo nepřijde a neříká, že je tím vinna hospodářská krise. Ano, víme, že hospodářská krise je v dějinách lidstva ojedinělým jeho ochuzením, ale víme také, že příčinou bídy v sudetskoněmeckém území je nerovné rozdělení statků v našem státě. Stejně tak je tomu s přeložením podniků do českých území z národnostních důvodů. Zjevem, zasluhujícím největšího politování v národnostním hospodářském boji je, že podniky v sudetskoněmeckém území se zastavují, kdežto v českém území se zřizují a uvádějí v provoz. Továrna na záclony Pacovský a spol. v Budišově byla v roce 1934 pro konkurs zastavena. Prostějovská konfekční firma Sborowitz a synové, známá jako konfekční dům "Sbor", nezahájila již provoz v podniku, kterého nabyla v exekuční dražbě, ale prodala tovární budovu Ústřednímu svazu zemědělských družstev jako skladiště, aby tím znemožnila znovuzahájení provozu v této továrně.

Dále je boj Němců o pracovní místa ve veřejných službách rovněž kapitolou, která nás opravňuje, abychom prohlásili, že se s námi nenakládá jako s rovnoprávnými, neboť křivda páchaná na německém živlu projevuje se ještě křiklavěji ve státních službách než v soukromém průmyslu, a ze spousty materiálu o kázeňských trestech německých státních zaměstnanců, učitelů atd. chci vyjmouti jen dva příklady, a to kázeňské potrestání německých tabákových dělníků v Jáchymově a v Lanškrouně, což jsou dva zvláště křiklavé případy nespravedlivého posuzování a odsuzování. V Jáchymově byli prostě propuštěni z práce 1 tabákový dělník na 3 roky, další dva na dva roky a jedna dělnice navždy za současné ztráty nároku na výslužné jen proto, že byli členy německé nár. socialistické strany dělnické a protože byli uvedeni na jejích kandidátních listinách, tedy pro výkon svých občanských práv a povinností. Nejinak je tomu v Lanškrouně. Tam bylo zavedeno kázeňské řízení proti německým tabákovým dělníkům a dělnicím, protože byli členy rozpuštěné německé národně socialistické strany dělnické. Bylo 15 obviněných a v žádném z těchto případů nemohl býti uveden ani jeden určitý skutek, ale byli odsouzeni k vyloučení z práce celkem na 6 let, 5 měsíců a 13 dnů. Přes zřejmě nesprávné rozhodnutí disciplinární komise nebyla podaná žádost o milost až dosud vyřízena.

Dále je také křivda páchaná na Němcích ve státních službách neslýchaným bezprávím, a denně se ze státní služby stále více německých zaměstnanců odstraňuje a nahrazuje českými. Toto počešťování se s české strany odůvodňuje, jak již posl. Kundt v rozpočtovém výboru řekl, nedostatkem důvěryhodnosti. Proti tomuto macchiavelistickému heslu se musíme co nejrozhodněji ohraditi, neboť je nepřípustné, aby se prostě z důvodů státní nespolehlivosti, které tu vůbec není, odstraňovali němečtí státní zaměstnanci ze státní služby. Vždyť s vysokých a nejvyšších míst se opětně mluvilo o spravedlnosti a spravedlivém rozdělení práce a ujišťovalo se, že bude provedeno. Německým dělníkům a podnikatelům byl přislíben spravedlivý podíl na pracovních a výdělečných možnostech. Jak si však podřízené úřady tento slib vykládají, ukazuje tento příklad. Na stavbě státní silnice Volary - Prachatice byli sice zaměstnáni němečtí dělníci, ale ačkoliv byl nařízen 40hodinový pracovní týden, pracovali čeští dělníci 80 hodin a za mnohem vyšší mzdy než dělníci němečtí. Na to jsme podali protest, protestu se vyhovělo v tom smyslu, že čeští dělníci měli pracovati rovněž jen 40 hodin a za stejné mzdy. Na to opustili všichni čeští dělníci příštího dne práci. Stejně je tomu při zadávání veřejných prací. Bylo již řečeno, že v době od roku 1933 až do roku 1936 bylo zadáno 547 veřejných prací, z toho dostali v našem německém území zadáno Češi 448 a němečtí podnikatelé jen 99. Číselně lze tento poměr vyjádřiti jako 82: 10, zatím co by nám podle práva, kdyby se rovnoprávnost skutečně prováděla, patřilo 100 %, protože jde o práce, které byly vykonány v naší německé domovině.

Ještě křiklavější je chebský případ. Od roku 1918 bylo v Chebu provedeno 21 státních pozemních staveb za celkovou částku 19 mil. Kč. Z těchto 21 pozemních staveb nebyla ani jedna zadána místní německé firmě, ale místním živnostníkům byly zadány jen méně důležité dodávky a práce v celkové částce 125.000 Kč. Z 19 milionů dostali Němci v německém městě Chebu jen 125.000 Kč na podružných dodávkách, všechny ostatní práce provedly české firmy a čeští dělníci.

S touto křivdou souvisí ovšem také úplné zatlačení německého dělníka a zaměstnance. Nechci mluviti o tom, jak se zachází s německými dělníky a zaměstnanci ve velkých průmyslových podnicích, které jsou pod českým vlivem. Odstraňování německých dělníků a zaměstnanců ze Škodových závodů, ze závodů Tatra je známé a chtěl bych zde vyjmouti jen jeden příklad, příklad muže, který byl jmenován čestným členem Národní jednoty, protože silně podporoval počešťovací snahy v německém území. Je to ředitel závodů Moravia v Hlubočkách-Mariánském Údolí.

Mohlo by býti uvedeno ještě mnoho příkladů, ze kterých vychází najevo, že se na české straně o rovnoprávnosti pouze mluví, že však mají na mysli soustavné zničení sudetských Němců. Jak se postupuje při přijímání do práce, ukazuje případ Františka Hradila z Olomouce, který byl přijat jako cestářský dělník. Několik dní po přijetí zeptal se dělníka vedoucí inženýr, zda je Čech čili nic a zda své děti posílá do české školy. Na to odpověděl tento bodrý prostý dělník: "Jsem Němec a posílám své děti do německé školy." Na to mu řekl vedoucí inženýr: "To jsem měl věděti několik dní před tím, pak bych Vás nebyl zaměstnal." Počátkem příštího týdne byl tento bodrý německý dělník ze silniční stavby opět propuštěn. Mohl bych tedy uvésti ještě mnoho příkladů, ze kterých by bylo zřejmo, že zatlačování německého dělníka a německého státního zaměstnance z práce se provádí zcela soustavně. Musíme také konstatovati, že tento boj proti německým občanům vedou české ochranné spolky, které spatřují svůj zvláštní úkol v tom, aby německé vlastnictví k půdě, výrobní prostředky a pracovní místa proměnily ve vlastnictví české. To je známou skutečností, která se nemusí dále rozváděti. Újmu na německých občanech páchanou lze zjistiti ve všech oborech.

Chci zde provésti srovnání daňových platů, neboť není to tak, jak se to zhusta líčí. Výnos přímých daní činil v roce 1933 1893 mil. Kč, takže na hlavu připadlo v celém státním území 128.50 Kč. Srovnáme-li přibližně stejný obvod německý s obvodem českým, shledáme, že na př. daňový výnos v území libereckém, ústeckém, teplickém a karlovarském činí při 470.239 obyvatelích 102.5 milionů, z čehož připadá na hlavu 215.80 Kč, kdežto v území královéhradeckém, pardubickém, mladoboleslavském, náchodském a plzeňském činí daňový výnos při 527.281 obyvatelích jen 64.4 milionů, připadá tedy na hlavu 122.10 Kč. Částka připadající na hlavu je v německém území nejen vyšší než daňový průměr v celém státním území a v historických zemích, nýbrž je skoro dvakrát tak vysoká jako daňový průměr ve stejném českém území. V této souvislosti by byl zajímavý přehled daňového zatížení nebo daňových příjmů, pocházející z českých novin. Ale se zřetelem na krátkou dobu musím se omeziti na nejnutnější a dovolím si podati vládě podrobné memorandum. ze kterého bude možno viděti, jak se provádí rovnoprávnost v německém území. Musíme proto žádati, aby po těch krásných slovech, kterých se nenajíme, následovaly konečně činy.

Nyní o stavebnictví v českém a německém území; chci jen uvésti několik čísel, která nutí k přemýšlení. Pan ministr sociální péče zjistil, že příznivý vliv vládních opatření se projevuje ve zvýšení stavebního ruchu o 15 %, a uvedl, že v prvním čtvrtletí roku 1935 bylo uděleno povolení pro zastavení 587.000 m³ v 38 městech, v prvním čtvrtletí roku 1936 pro 815.000 m³, v druhém čtvrtletí roku 1935 pro 865.000 m³, v druhém čtvrtletí roku 1936 pro 1,890.000 m³. Mezi 38 městy, o kterých se ministr sociální péče zmínil, je 23 českých, 14 německých a Praha. Mezi uvedenými 38 městy je tedy asi podle klíče obyvatelstva 22.4 % měst německých, v samotné Praze bylo však povoleno 592 staveb, v českých městech 499 a v německých jen 160. Stejně se to má se schválením novostaveb za dobu od ledna do července 1936, jichž bylo schváleno 668. V Praze zase 283, v českých městech 292, ale jen 93 v německých městech, jichž je 22.4 % a ve kterých bydlí skoro čtvrtina obyvatelstva celého státu. Tyto cifry jasně ukazují, kterých krajů se ještě nedotklo oživení soukromého stavebního ruchu, jak ministr říká. Tím větším právem mohou německá území žádati, aby se na ně bral zřetel při státních stavebních zakázkách, jakož i při výstavbě zařízení, jichž je v sudetskoněmeckém území zvláště veliký nedostatek. Sem patří stavby nemocnic, které země provádějí v německém území zcela nedostatečně. V nejpříznivějším případě se starají, aby všichni lékaři a zaměstnanci ve veřejných nemocnicích se naučili česky, ale nikoliv, aby taková zařízení vyhovovala požadavkům na ně kladeným.