Zatím arciť vidíme mnoho zarmucujících a zahanbujících zjevů, zejména v našem umění slovesném a výtvarném. Umění musí tryskati vždycky z domácí hroudy, musí míti svůj kolorit, musí míti svůj svéráz. Taková tupá všednost, jakási bezmyšlenkovitá šeď, banálnost a jednotvárnost, zkrátka umění, s něhož byl setřen národní pel a svéráz, to, prosím, paní a pánové, ubíjí citovost, ubíjí porozumění pro krásu, to nezušlechťuje tak, jak má zušlechťovati pravé umění. To, co tvoří lid sám, může nám býti vzorem. A nerozpakuji se říci, že v takovém pěkném národním kroji, v takové selské chalupě české nebo slovenské vidím a cítím mnohem více umění, toho pravého umění, které působí na srdce a na duši, než v takových honosných moderních budovách, jako je Všeobecný pensijní ústav anebo Mánes. Historie učí, že to bylo vždycky národní umění, které podmaňovalo a šlo vítězně světem. Toto umění je věčné, tak jako je věčný majestát národa. Pravé umění, to musí míti smysl samo v sobě, to nesmí především sloužiti politice a nějaké politické straně. U nás, pohříchu, je tomu tak. A není divu, když "Rudé právo" jásá nad rozdělením státních cen pro umění a když městská rada pražská přiznává Jiráskovu cenu Marii Majerové!

Konečně mám za svou povinnost upozorniti na křiklavý rozdíl ve vztazích země a státu ke kultuře. Země Česká, paní a pánové, měla vždycky, i v dobách největší hospodářské tísně, mnohem vřelejší poměr k naší kultuře, mnohem hlubší porozumění pro kulturní požadavky než stát. Jistě slouží to zemi České ke cti, ale také náš stát měl by plniti své kulturní poslání a podporovati národní kulturu rukou mnohem štědřejší, než to činí dosud.

Žaluji na to, že ani v rozpočtové debatě nemají poslanci volnost projevu, poněvadž jsou ušněrováni řečnickou lhůtou. To mne také nutí k tomu, abych se omezil jenom na několik málo poznámek k některým titulům kapitoly 10.

Bylo by především nutno sjednotiti veškeré školství v jediném resortu. Bylo by to účelné, neboť nynější stav vede k tomu, že se všem neměří stejně, že je školství privilegované a školství odstrkované. Jestliže na př. střední hospodářské školy jsou v rámci ministerstva zemědělství, pak by ovšem bylo logické, aby také vysoké školy zemědělské a lesnické byly v rámci téhož ministerstva; dnes jsou, jak víte, podřízeny ministerstvu školství a nár. osvěty. Pak by arciť ministerstvo obchodu mělo reklamovati všechny odborné školy a zejména také vysokou školu obchodní, pak by ministerstvo veřejných prací mělo se hlásiti o vysokou školu báňskou v Příbrami, pak by ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy mělo se hlásiti o vysokou školu zvěrolékařskou atd. A snad by to, slavná sněmovno, vedlo tak daleko, že konec konců by se i resorty mohly děliti o jednotlivé fakulty. Zkrátka a dobře, jsem přesvědčen, že tato soustava by vedla bezpečně ad absurdum. Proto myslím, že by bylo velmi účelné nedělati výjimek a podříditi veškeré školství bez výjimky ministerstvu školství a nár. osvěty.

Poměr kultury a politiky není u nás zdravý. Vyjádřil jsem to nedávno v jedné anketě tím, že jsem napsal, že naším programem mělo býti zkulturnit politiku, ale prosím, my jsme to udělali naopak, my jsme zpolitisovali a zbyrokratisovali naši kulturu. Zpolitisování kultury je podle mého hlubokého přesvědčení opravdu národním zlem, a právě v něm tkví svými kořeny dnešní mravní krise a také osvětová bída. Všechny stíny našeho režimu politického padají na naši kulturu a na příslušné ministerstvo. Jinými slovy, toto ministerstvo, které si nedovedlo nikdy obhájiti plně svých požadavků vůči ministerstvu financí, neboť jeho politický význam býval u nás podceňován, toto ministerstvo trpělo vždy všemi nemocemi našeho politického režimu, ale nemělo opory v této soustavě. V takovéto svěrací kazajce nemohla se naše kultura zdárně rozvíjeti a když pak došlo k hospodářské krisi, tu se uplatnilo to tvrdé, strohé fiskální stanovisko, které nikdy nechce uznati, že jsou také úspory, které mohou býti pro stát ztrátou. Jsou to však politické ohledy, že se nešetří tam, kde by se šetřiti mělo a mohlo, zatím co se šetří s každou korunou pro mnohou věc nevyhnutelnou a užitečnou. Klasickým dokladem toho jsou naše dvě německé techniky. Už parlamentní úsporná a kontrolní komise navrhovala zrušení jedné z těchto technik a 12. listopadu m. r. jsem předložil sněmovně propracovaný a odůvodněný návrh, aby tyto dvě techniky byly sloučeny v techniku jedinou, lépe vybavenou a hovící také svému účelu. Mám za to, že tato netečnost k mému návrhu je velmi neodpovědná v době, kdy tolik potřebujeme úspor. Proč se neřekne jasně bez obalu, jaké jsou to důvody, že naše vláda - přes příslušný návrh úsporného a kontrolního výboru a přes návrh, podaný ve sněmovně - neprovádí toto sloučení technik v jedinou techniku, když se ví, že i z důvodů věcných bylo by to žádoucí, poněvadž nemáme prostředků na to, abychom tyto dvě techniky vybavili tak, jak by bylo potřebí, a když se ví už z doby, kdy se o tom jednalo v parlamentní úsporné komisi, že byli také Němci, kteří s tímto sloučením plně souhlasili.

Je samozřejmé, že s touto otázkou souvisí i otázka techniky na Slovensku. Je to spravedlivý požadavek Slováků a ovšem i nás všech Čechů, neboť jedna technika na Slovensku je jistě oprávněným kulturním požadavkem. Je arciť otázka, kde má býti vybudována. Je nepochybné, že nejsnáze a nejlépe bylo by možno ji vybudovati v Bratislavě, kde je také potřebné prostředí pro vysokou školu, kde jsou všecky pomůcky v Komenského universitě, v universitní knihovně atd. Ale proti tomu vidíme, že většina Slováků si přeje techniku v Košicích, někteří pak jsou pro to, aby byla ve středním Slovensku. Této otázky nechci se dále dotýkati.

Čas od času se zrodí kulturní zákon, který je opravdu radostný. Ale nejednou ta naše radost netrvá dlouho, poněvadž se ukáže, že se zákon neprovádí. Už jiní řečníci a také pan předseda kulturního výboru kolega Jaša, poukázali na dosud neprovedený zákon o újezdních měšťanských školách, zákon neobyčejné důležitosti, který však úplně uvázl pro nedostatek prostředků; a snad také není ani pro to dosti pochopení a dobré vůle. Mohl bych uvésti řadu jiných příkladů. Podle zákona má býti v Bratislavě úplná universita. Vy víte, paní a pánové, že přešla už od té doby, kdy byla založena Komenského universita, hezká hromádka let, ale bratislavská universita dodnes nemá své přírodovědecké fakulty. Jiný příklad by byl čl. XX finančního zákona ze dne 18. prosince 1930, kterýmžto zákonem mělo býti zabezpečeno vybudování vysokých škol v celé republice. a měla býti po 15 let vkládána do rozpočtu každý rok částka 60 mil. Kč; ale pohříchu přišla hospodářská krise a v samých začátcích bylo provádění tohoto zákona zastaveno.

Jsou i jiné zákony, které jsou jistě velmi spravedlivé a nutné, ale narážejí na nepochopení anebo na překážky finanční, a tím, že se buďto nevydávají anebo neprovádějí, vznikají naší kultuře velké a těžké škody. S plnou odpovědností označuji jako křivdu to, že dosud nebyly zlepšeny hmotné poměry odborných učitelů, dále inspektorů a přidělených učitelských sil, i profesorů a ředitelů. Není třeba, abych s tohoto místa promlouval o těžké krisi měšťanských škol, kde je tak ohromný nedostatek zkoušených sil, protože se vyšší kvalifikace nižádným způsobem nehonoruje. Doufám, že brzy bude předložen slavné sněmovně návrh zákona na přiznání přestupového přídavku ve výši 3.600 Kč ročně učitelům měšťanských škol a že návrh zákona inspektorského bude také konečně schválen.

Je skutečně kuriosní, proč tento zákon byl odložen. Koaliční strany dohodly se s ministerstvem školství a s ministerstvem financí o tomto zákoně již před letními prázdninami a na základě toho byl svolán také kulturní výbor, ale tu došlo k velikému překvapení, že ministerstvo financí, které dříve dalo svůj souhlas, najednou mělo své námitky a osnova zákona nemohla býti projednána.

Památkový zákon je dalším příkladem zákona velmi nutného, po dlouhá léta slibovaného, ale stále neprováděného. O něm mluví se léta a léta. Pan ministr dr. Krčmář prohlásil 14. listopadu minulého roku, že zákon skoro hotový je v připomínkovém řízení, ale uplynul zase jeden rok a zase nestalo se nic; zkrátka je to jeden z těch typicky zamrzlých školských zákonů. A rozumí se, že přírodní a umělecké památky se ztrácejí a ničí a není možnosti, jak tomu zabránit. Uvádím toto jako ukázku, jak nesnadno přicházejí u nás na světlo boží určité zákony, a když se již probojují - často po mnohých průtazích najednou se zase neplní. I tu apeluji na nepřítomného pana ministra školství a nár. osvěty, aby všem těmto bolestem věnoval svoji pozornost a zjednal nápravu.

Pro nedostatek času omezím se na některé konkretní návrhy k prelimináři rozpočtu.

Položka na nové stavby škol je naprosto nedostatečná a měla by býti podstatně zvýšena se zřetelem na naléhavé stavby škol všeho druhu, národních, středních, vysokých a také škol v našem pohraničí, na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Z důvodů státních bylo by dobře zavésti státní dozor československých inspektorů nad školami německými a maďarskými, což jistě nepotřebuje bližšího odůvodnění.

Velmi nutná je pomoc živnostenskému pokračovacímu školství učňovskému a jsem velmi povděčen tomu, že se také o této věci kol. Jaša právě přede mnou velmi sympaticky zmínil. Předložil jsem resoluci ke III. skupině pol. 14 v tom smyslu, aby podíl fondu živnostenských pokračovacích či učňovských škol byl zvýšen ze 3 na 7 milionů Kč. To je jen spravedlivé a odpovídá to zákonu č. 141 z r. 1926 i vládnímu nařízení z 26. ledna z r. 1934, poněvadž tomuto fondu má se dostati podílu ve výši pokut za přestupky živnostenských předpisů a zákonů a to, jak statisticky ministerstvo školství zjistilo, odpovídá částce asi 7 mil. Kč. Máme velkolepý plán na vybudování tohoto školství v době asi 8 let. To vyžaduje částky asi 150 mil. Kč, z čehož připadá 50 mil., t. j. 1/3, na ministerstvo školství a nár. osvěty. Dnes toto živnostenské školství je ke škodě státu tak zanedbáno, že chybí budovy pro tyto školy i v takových velikých městech jako je Plzeň, Č. Budějovice, Mor. Ostrava, Brno, Košice atd. Myslím, že tento spravedlivý požadavek a tato resoluce měla by býti v zájmu našeho živnostenského dorostu, v zájmu státu a zaměstnanosti celou sněmovnou podporována.

Velmi ožehavou otázkou je péče o nezaměstnanou inteligenci. Je to problém veliký, ale nesmíme před ním zavírat oči a nesmíme si také namlouvati, že by tu stačila snad jen pomoc státní a soukromá jako dosud. Tento sociální problém musí býti řešen skutečně s širokého hlediska a musíme si také býti vědomi, co znamená ta úžasná nezaměstnanost duševních pracovníků, jíž jde v zápětí demoralisace lidí hodnotných a cenných. Myslím, že by se mělo stát aspoň toto: Především povinná registrace všech vystudovaných mladých lidí, která by byla prvním krokem k evidenci. Potom by měl náš Státní statistický úřad podrobně zpracovati všechen ten materiál, abychom viděli, jakého rozsahu a dosahu je nezaměstnanost inteligence. Ministerstvo soc. péče mělo by dáti podnět k založení zprostředkovatelny duševní práce a k pojištění proti nezaměstnanosti inteligence.

Pokud se týče vysokých škol, mohu říci povšechně, že loňská bída trvá. Je pravda, že číselně zdá se situace mnohem příznivější. Celkový náklad na vysoké školy, je to tit. 6, kap. 10, činí 142,581.000 Kč, tudíž ani ne o plných 9 % méně než pro rok 1930. Ale zase vidíme, že radikální restrikce položek jde vesměs na úkor výdajů věcných, poněvadž osobní výdaje stále ještě spíše vzrůstají.

S lítostí konstatuji, že jsou neustálé potíže se státní podporou na obnovu Karolina, zaručenou rozpočtem, a prosím pana ministra, aby přihlédl také k této věci.

Mnoho byla v posledních měsících přetřásána otázka vysokoškolské autonomie, která by měla býti okleštěna neslýchaným způsobem podle osnovy zákona, předložené vysokým školám k vyjádření. Vzhledem k tomu, že bývalý ministr školství dr. Krčmář vyjádřil se tak zřejmě a nedvojsmyslně pro zachování autonomie, což je tištěno v jeho exposé, vydaném státním nakladatelstvím, a dále vzhledem k tomu, že nynější pan ministr školství dr. Franke k mé interpelaci z 29. února letošního roku k této věci prohlásil výslovně, že "ministerstvo nijak nepomýšlí na to, aby rušilo či omezovalo autonomii vysokých škol, jejíž přednosti je si dobře vědomo" - je pochopitelné, že nás tato osnova musila nemálo překvapiti. Vysokoškolská autonomie neznamená dnes nic jiného, než obranu proti politickým vlivům na vysoké školy. To je věc, kterou každý kulturní člověk musí podporovat. (Posl. Mrskošová: Ale když se toho právě často zneužívá, jsme toho svědky z poslední doby!) Paní kolegyně, já bych rád viděl nějaký konkrétní případ, ihned bych vám dal na to odpověď. Ale máte-li na mysli, jak se o tom psalo, co bylo na německé universitě, byli jste svědky toho, že při té autonomii pan ministr školství mohl zjednati pořádek velmi radikálním způsobem, který dříve na vysokých školách nebyl obvyklý, a šlo to úplně hravě. Prosím, to je snad domněnka ve veřejnosti, že se pod autonomií skrývají bůhví jaká práva, vždyť vysoká škola nejmenuje své profesory, nýbrž pouze navrhuje, avšak brání se tomu, co je v této osnově, aby mohl býti jmenován profesorem někdo, řeknu to otevřeně, vlastně pod politickým vlivem, kdo nebyl navržen příslušnou fakultou vysoké školy, dále aby mohl býti některý vysokoškolský profesor, když by byl uznán za neschopného vykonávati svůj úřad, prosím, buď dán do pense - to bychom chápali - nebo přeložen na jinou vysokou školu anebo do jiného státního úřadu. To by připouštělo, že by vysokoškolský profesor určitého rázu mohl býti třebas přeložen k bernímu úřadu! To jsou věci, kterým se bráníme. Nechceme žádných výsad, nýbrž jenom pořádek na vysokých školách. Uznáváme, že disciplinární řízení potřebuje jakési reformy proto, aby nebylo tak zdlouhavé, poněvadž jsou disciplinární věci, které trvají 2, 3 roky a třeba se vůbec nevyřídí. Doufám, že tato osnova snad nebude předložena, a stane-li se tak, přijde do kulturního výboru, kde bude mně i jiným dána možnost, abychom k jednotlivým jejím paragrafům zaujali stanovisko.

Vysokoškolské extense, které se tolik za sloužily o popularisaci naší kultury, jsou také dnes popelkou odstrčenou ministerstvem školství a nár. osvěty. Ony, které tolik udělaly pro popularisaci vědy, měly vždycky státní subvenci 70.000 Kč; ta však byla loňského roku snížena na 21.000 Kč a letošního roku dokonce jen na 16.000 Kč. To se rozumí, že je potom podvázána jakákoli činnost.

Je opravdu radostné, že v tit. 6, vysoké školy, vidíme zvýšení položky na stipendia, a to o 100.000 Kč pro university a o 147.000 Kč pro techniky. Vítám to velmi radostně a kvituji to také s povděkem panu ministru školství, poněvadž je to první krok k provedení sociálně spravedlivého požadavku, aby ty almužny vědeckých pomocných sil a demonstrátorů - dnes je to většinou 150 až 200 Kč měsíčně - byly konečně upraveny, jak o to usiluji už druhý rok.

Konečně se zmiňuji ještě o úředním projektu přemostiti Divadelní ulici jakousi železobetonovou zasklenou bednou. Předkládám v té věci zvláštní interpelaci, v níž uvádím námitky technické, estetické a národní, neboť, věřte mi, kdo viděl tento projekt, ten moderní zasklený železobetonový most, který se přímo přimyká k nádherné loggii Národního divadla, musí být proti tomu, poněvadž není možno připustiti, aby tato architektonicky tak krásná, ucelená budova Zítkova byla znešvařena a znesvěcena tak hanebným způsobem.

Vzpomněl jsem jen několika kulturních požadavků a přál bych si, abychom se aspoň v těchto otázkách vzdali hlediska politickostranického a abychom všichni uznali, že péče o ducha a duši lidskou má v nynější těžké a osudově nebezpečné době výsostný význam; neboť jestliže nepřekonáme krisi mravní, pak jsem přesvědčen, že nevybředneme ani z krise hospodářské a sociální. Přál bych si ze srdce, abychom alespoň ve věcech kulturních nehledali to, co nás dvojí, nýbrž naopak to, co nás spojuje, jak se to už několikrát také podařilo v kulturním výboru, neboť věřím, že touto cestou a tímto společným úsilím pracujeme jediné pro šťastnější a radostnější zítřek našeho státu a národa. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Jenšovský. Dávám mu slovo.

Posl. Jenšovský: Slavná sněmovno!

Poctivě se přiznám, že pro předmět o kterém chci mluviti, rád bych získal všechny lidi dobré vůle, nejen koalici, nýbrž také oposici a také celou čsl. veřejnost. Když prohlédnete celý ten velký masiv a labyrint číslic našeho státního rozpočtu, najdete v kap. 10 pod tit. "Odborné školství" 2 položky, které nesou název živnostenské školy pokračovací. Z celé této dvouřádkové potřeby je zjistitelno, že osobní náklady dělají 19 mil. Kč a věcný náklad na toto školství 423.000 Kč.

Paní a pánové, zdálo by se, kdo není do celé věci dost dobře zasvěcen, že snad ta částka je pro toto školství postačitelná. Uvážíme-li, že na této částce je závislých 2.144 škol pokračovacích a 10.146 učitelů, tedy nakonec zjistíte, že na 1 školu připadá osobních nákladů asi 9.000 Kč ročně a pro 1 učitele asi 1.900 Kč ročně. Škola je vydržována příspěvky státu, které činí asi 56 %, dále zemskou subvencí ve výši asi 14 % a obcí asi 11 %, zbývá tedy cca 20 %, které nejsou v žádném případě právně a finančně zajištěny, které, paní a pánové, jsou odvislé od veřejné dobročinnosti. Tyto školy jsou nesmírně důležité. Prohlédnete-li statut těchto škol, vidíte, že plných 54 roků na něm nebylo naprosto nic měněno. Poslední ministerský výnos z r. 1883 zůstává v platnosti tak, jak před 54 lety byl vydán. (Slyšte!) Školy konají svoji povinnost po dobu plných 87 roků, do roku 1883 na podkladě spolkového zákona a teprve od r. 1883 na podkladě státní podpory, která do převratu poskytovala se ve výši 1/3, po převratu, jak jsem už konstatoval, ve výši 56 %.

Do těchto škol, paní a pánové, chodí v republice 112.000 žáků. Na těchto 112.000 žáků počítá státní rozpočet částku 423.000 Kč věcných nákladů. Rozvrhnete-li tyto náklady, s úžasem zjišťujete, že na 1 žáka připadají celé 4 Kč věcného nákladu. Kdyby školy neměly tak dobrého učitelstva, kdyby školy neměly snad různých společenstev a ve vzrůstu svých obcí a průmyslových oblastí tolik přízně, tedy by nemohly svoji povinnost vykonávati, poněvadž na podkladě dobrovolných darů musí se sehnati celých 20 %, na nichž Obchodní komora participuje cca asi 2 %. Z toho vidíte, že je nutno, abychom se dožadovali pro toto školství nutného právního i finančního základu. (Tak jest!)

Paní a pánové, račte prosím uvážiti, že učitelé na těchto školách jsou honorováni tímto způsobem: Rozděleni jsou ve 3 kategorie. V první kategorii má učitel 7 Kč za hodinu, ve druhé 8 Kč, ve třetí 9 Kč. Počítáte-li 100 % času na přípravu, dojdete k tomu, že učitel je honorován v prvé kategorii 3˙50 Kč za hodinu, ve druhé 4 Kč za hodinu a ve třetí 4˙50 Kč za hodinu. Některá průmyslová města a město Praha dávají učitelům přídavek, a to 2, 3 nebo 4 Kč za hodinu podle kategorie. Ve velké většině však, kde není možno mimořádným způsobem sehnat příspěvky, zůstává učitelstvo jen na platu, který dává stát. Je to stav, který by bylo možno při trochu dobré vůli upraviti, aby postavení učitelstva mělo určitý právní základ. Nesmí se zapomínat, že v těchto školách jsou vychováváni budoucí dělníci a také budoucí mistři, tato armáda našeho národohospodářského výboje, a že je proto nutno věnovat těmto školám co největší pozornost, protože tvoří budoucí existenční základ našeho řemeslného dorostu. Není možno takovým jednoduchým způsobem ponechati tyto věci na bedrech veřejnosti. Dodnes nevím, co tyto dobré, ba výborné učitelské síly drží při tomto povolání. Peníze to jistě nejsou, neboť, jak jsem konstatoval, jejich poměry jsou velmi skromné.

Přehlédnete-li dlouholetou práci těchto lidí, kteří nejsou jen z řad učitelů, nýbrž i z řad dílovedoucích, inženýrů a jiných kvalifikovaných mužů, musíte říci "klobouk dolů", poněvadž tito lidé vykonávají fakticky kus velké a kladné práce.

Všechny pokusy o reorganisaci a postavení tohoto školství na finanční základ doposud selhaly. Snad proto, že učitelé a žáci jsou těmi nejskromnějšími tvory. Zajímavé je, že žáci, tito chudí učňové, platí pravidelně do těchto škol 20 Kč zápisného. Uvažte, že 20 Kč od učně znamená 5 % vydržovacího věcného nákladu do těchto škol. Takový učeň platí pětkrát víc na věcné potřeby školy než stát. Nechci to ovšem kritisovat, ale je nutno zjednat nápravu a na dnešní stav upozornit, poněvadž se tyto otázky v řadě měst stávají opravdu prekérními, když těžká hospodářská deprese zavřela kapsy podniků, které dosud velmi štědře tyto školy podporovaly. Vypjatá konjunktura posledních dnů, nedostatek řádných řemeslných sil, zvlášť mladých, ukazuje, jak důležité je toto školství.