P. kol. dr. Tiso hovoril o t. zv. ideologii, a ja tuná zas musím citovať ten článok, ktorý hovorí (čte): "A ideová náplň toho dňa? Človek s úžasom čítal, ako si niektoré české kruhy robily posmech z 28. októbra v Prahe. Uvádzaly, že išlo "o historickú prechádzku na Václavskom námestí." Tvrdily, že vodcovia českého domáceho odboja boli vlastne kompromisnými zbabelcami. Keď vraj masy pražského ľudu manifestovaly na námestiach Prahy, za ten čas dr. Rašín telefonoval, aby sa národné české prápory nekladaly. Neide vraj o svrhnutie vlády Rakušanov, ale len o kapituláciu Viedne a dynastie. Musel vraj prísť na Václavské námestie nejaký malý obchodník so zeleninou, Kopecký, aby vykrikol na slávu novému štátu a len vraj potom sa vodcovia českého domáceho odboja spamätali a pripojili sa k nadšeniu pražského ľudu."

Myslím, že toto je mizerná ideologia, toto je skrucovanie dejín. (Posl. Sidor: Však to odsudzujem, len čítajte ďalej!) To mňa teší, že v tomto ohľade to odsudzujete, i to ďalšie prečítam (čte): "Tvorily sa rozličné legendy o oslobodení. Šlo to veľmi krásne do tých čias, dokiaľ neprišiel poplatok za oslobodenie." Prosím, i tento poplatok všetci uznali a proti tomuto poplatku, myslím, nikto sa nevzpiera, je s tým úplne spokojný a drží si za povinnosť, aby tento poplatok bol v istých čiastkach, resp. postupom času vyrovnaný. - "Atmosféra osloboditeľská bola tak napnutá, že vysoký štátny hodnostár bol svojho času najzaslúžilejšiemu mužovi Slovenska, predsedovi našej strany Andrejovi Hlinkovi, v liste doslovne napísal: "Ja som Slovensko oslobodil!" Tá istá tendencia vládla aj v Čechách a na Morave a tak sa stalo, že význam 28. októbra vyzdvihovať bolo pokladané za útok proti nášmu zahraničnému odboju a proti jeho vodcom a predstaviteľom."

Nechcem tvrdiť, že by to bola snáď zlomyseľnsť, preca ale musím pripomenúť, že je to trochu prekrúcané. Mylím, že oslobotiteľské legendy neodohrávaly sa tak, ako je tuná prednášané, a myslím, že i pán kol. Sidor, ktorý je redaktorom časopisu "Slovák", tých pánov, ktorí v redakcii sedia, poučí o tom, že nech o takýchto veciach píšu tí, ktorí to prežili, ktorí to poznajú, lebo tí by písali spôsobom slušnejším.

A teraz prídem k reči posl. Esterházyho a Petráška. Obidvaja si veľa sťažovali na mizerné školstvo, najmä na zlú situáciu školstva cirkevného a kol. Petrášek hovoril tiež proti nacionalizmu. Myslím, že ani jeden ani druhý nemal pravdu, a ani jeden ani druhý nemal tiež legitimáciu k tomu. aby to kritizoval. Bývalý gróf Esterházy mal možnosť, aby tam, kde je patrónom škôl, vystaval riadne školy. A on to neurobil. A keďže p. Petrášek hovorí ohľadom nacionalizmu, myslím, že tam, kde sa jedná o národné sebavedomie a ten t. zv. svojráz, tam nemá on legitimáciu k tomu, aby o svojráze hovoril, poneváč inakšie neišiel by do strany Magyar nemzeti és keresztényszocialista párt, ktorá potrebuje tých Slovákov len ako t. zv. Auslagegójov. Myslím, že takýto človek nemôže hovoriť o nacionalizme, a keďže si sťažoval, že sú podozrievaní z maďarónstva, musím pripomenúť, že to maďarónstvo v týchto vrstvách ešte jestvuje, poneváč keďže sa dvaja Slováci shovárajú maďarsky, nie je to národné sebavedomie, ale je to maďarónstvo.

Časopis "Slovák" v minulom týždni písal v jednom úseku tiež, akým smerom bude sa vyvíjať zahraničná politika Československa teraz, keďže na jednej strane sa podarilo Juhoslávii upraviť priateľskejší pomer s Talianskom a na druhej strane sa pripravuje úprava zahraničného pomeru medzi Rumuskom a Poľskom. Čo v zahraničnej politike robia štáty Malej dohody, je jednomyseľné usnesenie, a keď sa snáď aj Československá republika, prípadne jej zahraničné ministerstvo a zahraniční činitelia neobrátili priamo na niektorý z týchto štátov, urobia to za nich tí, ktorí sú našimi spojencami. Ale musím tuná zdôrazniť, že v Československej soc. demokracii bolo vždycky dostatok pochopenia pre potreby poľského ľudu. Ešte nebohý sen. dr. Winter, ktorý Poľsko navštevoval, vždycky hľadel, aby poradil, vždycky tam pomáhal vo veciach soc. politických poľskému ľudu, a myslím, keby tá vysoká byrokracia nerobila takú politiku, akú proti Československu robila, možno, že by sme neboli prišli k vypovedaní poľských robotníkov od nás, resp. čsl. robotníkov z Poľska. Snáď i Poľsko, ktoré teraz zbadalo, že tá láska hitlerovského Nemecka nie je úprimná, akiste sa odorientuje, že by som potom v mene strany, ktorú mám česť zastupovať, mohol prehlásiť, že my takúto rozumnú zahraničnú politiku budeme podporovať a myslím, že niet ani príčiny, aby sme smer našej zahraničnej politiky v tomto ohľade revidovali.

Hovorilo sa veľmi mnoho o otázkach Slovenska. Pravda, otázka úpravy pomerov na Slovensku je v prvom rade nie tak politická, ako sociálna a kultúrna. Musíme v prvom rade hľadeť na to, aby nastalo pre pracujúci ľud, pre robotníkov a zamestnancov, vyrovnanie miezd. Nie je mysliteľné, aby mohly na Slovensku jestvovať podpriemerné mzdy. Úradná štatistika hovorí, že priemerná stredná mzda zemerobotníka na Slovensku je na deň 8.89 Kč, u ženy 8.46 Kč, ale priemer miezd v Československej republike je u mužov 11.15 Kč, u žien 8.92 Kč. Z tohoto vidíte, keďže má byť Slovensku pomožené, že musíme pomáhať aj tým, ktorí sa síce hlásia k marxizmu, ale ktorí tvoria veľkú čiastku slovenského národa. V priemere sú mzdy mužov na Slovensku 13.04, u žien 8.86, v celoríšskom priemere 19.93 u mužov a 10.74 u žien. Z toho vidno, že sú tuná veľké mzdové rozdiely a v záujme úpravy sociálnych pomerov bude, aby sme pri riešení slovenskej otázky pamätali tiež na vyrovnanie miezd.

Na Slovensku prevádza sa veľké kupovanie duší a týka sa to najmä sprostredkovania práce. Nevytýkam to žiadnej strane, ale musím upozorniť, že v budúcnosti musí kupovanie duší prestať. Neni mysliteľné, aby snáď tam, kde potrebujú robotníkov, ktorí čakajú na zamestnanie, sa dostávaly k práci sily hospodársky silnejšie, prípadne sily, ktoré v pracovnom pomere nikdy neboly, a najmä keď sa jedná o podnik štátny, resp. na ktorom je štát zúčastnený. Sprostredkovanie práce je nedostatočné, staly sa isté nápravy, ale toto je všetko málo. Nie je tiež mysliteľné, aby ten alebo onen politik hovoril k robotníkovi: My sme si továreň postavili, my si tam dodáme robotníkov a sociálni demokrati resp. marxisti nech si postavia fabriku novú a zamestnávajú svojich ľudí. Myslím, že toto je politika nesprávna, ktorá neprospieva konsolidácii pomerov na Slovensku a treba, aby také veci sa nestávaly, poneváč myslím, že toto konsolidácii pomerov na Slovensku ani nepomáha. (Posl. Ursíny: Kto kupuje tie duše?) Ja som nemenoval žiadnu stranu, aby sa nehovorilo, že mluvím politicky. (Výkřiky.) Ja chcem byť v tejto veci loyálny, preto som nemenoval žiadnu stranu. Keď sa niekto cíti urazený...

Teraz hovorím k agrarníkom, a to ohľadom úpravy sporiteľníctva. Nie je mysliteľné, aby peňažné ústavy, ktoré majú agrárny náter, udržovaly si tým tiež politickú hegemoniu. Slovenské peňažníctvo potrebuje isté smernice a slovenské sporiteľníctvo musí byť výbudované na tom, aby drobným, hospodársky slabším vrstvám v podnikaní napomáhalo, a nie je mysliteľné, aby sa sporiteľníctvo práve zásahom ministerstva vnútra, prípadne niektorých agrárnych činiteľov brzdilo. Keď sa hovorí o tej Čadci, že tam sporiteľňa nemusí byť, snáď by sa o tej veci nechalo diskutovať, ale myslím, že uzná i pán kol. Ursíny, že je preca nemožné, aby také Košice, Prešov, Nové Zámky, taký Zvolen nemaly mestskú sporiteľňu, ktorá by následkom hospodárskych smerníc po upravenom úrokomere neposkytovala ľuďom peniaze na dlhodobý úver a prípadne lacnejšie. Toto sporiteľníctvo potrebujú všetky sociálne slabé vrstvy, ako roľníci tak aj robotníci a tiež živnostníci, a myslím, čím skorej bude táto úprava prevedená, tým bude lepšie.

Teraz zas na stranu agrárnikov. Hovoril som o kupovaní duší, a musím pripomenúť, že neni práve zdravé, keď niektorá politická strana, v tomto prípade agrárna, príde s heslom, že v Brazilii potrebujú toľko a toľko robotníkov, ale že sa tam môžu dostať len tí, ktorí sú organizovaní u argalášov - ako sa na Slovensku hovorí. Myslím, že uzná každý úprimný argaláš, že to je taktika nesprávna, ktorá musí byť korigovaná.

Zemedelský ľud slovenský svojím sociálnym postavením je už dosť bitý, preto neotravujme ho i takými vecami. (Posl. Ursíny: To je tiež z koaličnej lásky?) Nie, ja na to upozorňujem, poneváč to patrí k riešeniu slovenskej otázky, tak myslím, že je to na mieste. (Posl Ursíny: Od stavby železnice chceli vyháňať tých, ktorí sa prihlásili ku strane agrárnej!). Stávajú sa niekde také veci, ale myslím, že práve rozumným zasiahnutím u sprostredkovateľní prác, pre ktoré žiadame väčšiu exekutívnu moc a žiadame správne výbory, by sa mohly tie veci riešiť tak, ako boly riešené na pr. v Zlatých Moravciach pri najímaní robotníkov. Snáď v Púchove sa niečo stalo, ale myslím, že takým rozumným spôsobom to bude tiež riešené pri stavbe trati Banská Bystrica atď. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

Odpolitizovanie politickej správy, to je otázka veľmi dôležitá a ja ju len tak letmo prednášam preto, poneváč v záujme konsolidácie pomerov na Slovensku je nutné, aby politická správa bola odpolitizovaná.

Bude tiež nutné, aby sme sa pozreli na naše národné hospodárstvo na Slovensku. Dostal som zprávu (Místopředseda Langr zvoní.), že celulózka v Horke má zastaviť prácu pre nedostatok dreva. Nebol som tam, neviem, či majú drevo alebo nie, ale myslím, že o týchto veciach by sme preca len mali uvažovať, poneváč zastavenie podniku v takom kraji, kde je toľko dreva a toľko materiálu, prinieslo by podobné nedorozumenia, bez ktorých by sme mohli byť.

Musím poukázať na t. zv. sprostredkovanie prác, najmä pokiaľ sa týka prác na obranu štátu. V Bratislave resp. pri Petržalke prevádzajú sa tieto práce, a napriek tomu, že je povinnosťou brať robotníkov zo sprostredkovateľní práce, nech sa pozrú aj na ich štátnu spoľahlivosť, ale nech sa to robí prostredníctvom úradov, a nie na základe odporúčania niektorých pánov generálov. (Místopředseda Langr zvoní.) Berú tam do práce tých, ktorí sú členmi národnej gardy. Nechcem o národnej garde hovoriť, ale myslím, že v Petržalke by sa našlo málo mladíkov a ľudí, ktorí by boli štátne spoľahliví, poneváč Petržalku aspoň v tomto ohľade poznám po špatnej stránke. Toto sú veci, ktoré musia byť riešené.

Keď je prítomný pán predseda vlády, chcel by som ho osobne upozorniť na to, aby sa s otázkou cirkevných veľkostatkov už urobil poriadok, aby sme vedeli, na čom sme, aby i v tomto ohľade mohlo nastať nové hospodárenie, aby sme sa dostali k novým smerniciam.

Rozpočet prijímam! (Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Köllner. Dávám mu slovu.

Posl. dr. Köllner (německy): Slavná sněmovno! Několik dní po založení bývalé sudetskoněmecké vlastenecké fronty začalo štvaní jak našich stranických odpůrců, tak i českých šovinistů proti našemu nově založenému hnutí, aby je usvědčili, že je protistátní. Kdybychom shrnuli novinářské články napsané za tímto účelem, bylo by to několik set stránek k tomuto účelu popsaných. Přímo bych řekl, že se při tom mísily zoufalé pokusy s nadšením, takže nebylo lze rozeznati pravý úmysl tohoto počínání. Až do dnešní doby po dlouhých třech letech se nikomu nepodařilo dokázati to nejmenší z těchto tvrzení, která byla stále v novinách opakována. Avšak letos na jaře zdálo se pojednou, že je zde dostatečný podklad pro rozhodný útok proti sudetskoněmecké straně a čekalo se jenom na vhodný okamžik, aby se s tímto materiálem vystoupilo na veřejnost a tím zasadilo pak sudetskoněmecké straně smrtelnou ránu. Ale sensace pro nehodu osob na ni zúčastněných propukla příliš brzo. Až dosud jsme mlčeli o tak zvané dokumentové aféře, protože jsme se domnívali, že je zde dosti průkazného materiálu, dosti indicií, že úřady a soudy mají dosti průkazných prostředků, aby mohly zakročiti z moci úřední. To se dosud nestalo a tak musíme chtě nechtě zaujmouti k tomu se svého hlediska stanovisko.

Jistý pan Peuker, který nám není zcela neznámý, vždyť chtěl kdysi v "Lidových novinách" dokázati, že sudetskoněmecká strana - tehdy vlastenecká fronta - dostala z prostředků německé říše několik milionů korun, aby financovala své volby; proces, který byl tehdy zahájen, zcela jasně a zřetelně ukázal, že tento pan Peuker nemohl pro své tvrzení uvésti ani nejmenšího důkazu nebo okolnosti vzbuzující důvodné podezření. Peuker však neměl na tom dosti, ale pokusil se sehnati nový materiál a obrátil se ve své činnosti na bývalého úředníka časopisu "Zeit", aby od něj dostal za odměnu materiál proti kamarádskému svazu a sudetskoněmecké straně. Förster zdánlivě s těmito návrhy souhlasil, ale zpravil směrodatné činitele našeho hnutí o těchto událostech a podával po každé rozmluvě přesné zprávy, které byly sepsány do pamětního protokolu a které mohou v každé době býti nabídnuty soudům jako důkazy. Konečně po delší době odhodlal se Peuker dne 8. října odhaliti své tajné spojení s Förstrem a prohlásil, že prý má dobrý obchod, aby totiž Förster prokázal pravost dokumentů velezrádného obsahu. Tento Förster měl prokázati, že fotografie dokumentů velezrádného obsahu jsou pravé, protože originály těchto fotografií viděl v listinách dr. Branda a jiných význačných funkcionářů strany. Mimo to je prý o těchto dokumentech informován jistý ředitel Dürr z Liberce a také kancelář pana presidenta ví o těchto velezrádných dokumentech. Jde jen o to, aby to Förster dosvědčil, a to před úředníkem zemského úřadu, že při tom nemusí uváděti své jméno, protože jde jen o to, aby pravost dokumentů byla prokázána jedním člověkem, který pracoval v době úřadování dr. Branda v místnostech sudetskoněmecké strany. Dne 31. října dostavil se Peuker k Förstrovi do bytu, předložil mu čtrnáct fotografovaných dokumentů a prohlásil, že nyní přivede úředníka, kterému říkal dr. Schmidt, aby Förster mohl věc dosvědčiti. Mezi tím přišel, jak je známo již z novin, jistý úředník pracovního úřadu, schoval se ve skříni a naslouchal rozhovoru Peukera s Förstrem, je tedy korunním svědkem tohoto rozhovoru. Peuker prohlásil, když se vrátil, že vyúčtoval sdružení, které má zájem na padělaných dokumentech, již 27.000 Kč jako výdaje a že na to přidal z vlastní kapsy 3000 Kč. Vypravoval dále, že o těchto dokumentech ví mimo to ještě bývalý ředitel německého politického úřadu práce Dürr. Materiál, který usvědčuje kamarádský svaz a sudetskoněmeckou stranu v Československu, byl odevzdán úřadům, kdežto materiál, ze kterého vyplývá, že kamarádský svaz je národně nespolehlivý, byl poslán do říše. Jak je z novin známo, šli potom s Peukrem na policejní komisařství a tam na něj učinili oznámení pro svádění ke křivému svědectví. Tam se stalo, že se Peuker odvolal na úředníka libereckého policejního ředitelství Čmolíka, který prý celou věc objasní. Vzdálil se zatím s úředníkem policejního komisařství, byl hodinu pryč, a když se tento komisař z policejního komisařství v Jindřišské ulici vrátil, vyzval majitele dokumentů, kterým byl nyní inž. Kraus, aby listiny vrátil, že je tím celý případ vyřízen. Dodatečně se zjistilo, že u liberecké státní policie je skutečně zaměstnán vrchní aktuárský tajemník František Čmolík, bylo však dále zjištěno, že tento tajemník nekonal téhož dne službu v Liberci, že byl na cestách a že se čekalo, že se vrátí pozdě večer.

Z uveřejnění dokladů, které se dostaly zatím do rukou listu "Prager Montagsblatt", lze seznati, jak se věci vyvíjely dále. Pan Dürr se přiznal, že o materiálu ví, zdá se však, že v souvislosti s touto výpovědí bude učiněn pokus celou věc nějak zastříti a zatemniti a ji obrátiti tak, jako by Förster kdysi na určitém místě Peukerovi doklady tajně odevzdal. Lze snadno poznati, že tento pokus učiněný v poslední chvíli je neohrabaným a hloupým výmyslem a domnívám se, že se sotva dá jím někdo napáliti. Jedna otázka však musí býti objasněna: Proč policejní komisařství v Jindřišské ulici neučinilo na základě dokladů, z kterých musil každý laik seznati, že jde o důkazy protistátní činnosti, příslušné oznámení a potřebné kroky? Proč neučinilo zpravodajské oddělení policejního ředitelství v Praze, které bylo ještě téhož dne večer o celém případě zpraveno, opatření, aby zajistilo materiál, aby mohl býti uveřejněn v novinách? Dále je pravděpodobné, že na celé věci je zúčastněn oficielně úřad a to policejní ředitelství v Liberci panem Čmolíkem a bylo by záhodno, aby i s této strany se zaujalo jasné stanovisko, co měl pan Čmolík co činiti s celou věcí, totiž sváděním ke křivému svědectví, vyhotovením padělaných dokladů atd. V této souvislosti bylo by záhodno konečně jasně prohlásiti, protože to také stálo v časopisu "Montagsblatt", a že se prý o tom mluvilo v informovaných kruzích, jak se to má s tím dopisem říšského ministra Rudolfa Hesse Konrádu Henleinovi.

Není přece možno, aby se po celé týdny a měsíce mluvilo o tom, že tu jsou takové do klady, a zároveň se zdráhalo odevzdati tyto doklady státnímu zastupitelství jako důkazní prostředky, neboť šlo by přece o skutkové podstaty trestních činů. Jako ilustraci, jak se takové skutkové podstaty vyrábějí, bych uvedl tento případ. Letos v létě navštívil náš pražský úřad práce americký novinář Miles Bouton a měl rozmluvu s jedním z našich úředníků. Nyní se dovídáme ze severní Ameriky, že tam tento Miles Bouton pořádá řadu přednášek a že veřejně prohlašuje, že slyšel na vlastní uši, jak úředník pražského úřadu práce v Praze dostával příkazy od říšského ministra Rudolfa Hessa. Bylo lze lehce dokázati, že tento Hess není říšským ministrem, ale naším zasloužilým tajemníkem v klubu, kterého lze u nás v celé jeho kráse spatřiti. Tak vznikají a jsou kolportovány v cizině pověsti o naší protistátnosti a našich stycích s Německem a nepochybuji ani chvíli, že tento pan Miles Bouton, jakmile opustil úřad práce, jel ihned na hrad nebo do ministerstva vnitra, aby tam ihned pány zpravil o události, že jeden z úředníků úřadu práce mluvil s říšským ministrem Hessem - což je nezaslouženou poctou našeho tajemníka. Bude-li nutno, předložíme důkazy i účty telefonní ústředny o všech rozhovorech, z nichž žádný nebyl veden s Berlínem.

V poslední době byla v této sněmovně pronesená významná slova o dohodě sudetských Němců s českým národem, o odstranění psychologických překážek a přehrad nakupených neodpovědnými živly mezi národy a bylo debatováno o možnostech, jak je odstraniti. Chci pojednati o několika hlavních překážkách, o největší přehradě, která je mezi státní mocí a obyvatelstvem. Jde o činnost našich správních úřadů, našich okresních úřadů, komisařů, státní policie, četnictva a státních policejních strážníků samých. Základem našeho politického života je veřejná schůze. Tato shromažďovací svoboda je zaručena v naší ústavě a podrobněji upravena shromažďovacím zákonem. Zdá se, že okresním úřadům a komisařům příliš na tom nezáleží, aby se tohoto ústavně zaručeného práva dostalo všem stejně. Jak by bylo jinak možno, že na př. jeden okresní úřad prohlásí, že "volná rozprava" jako bod denního pořadu neodpovídá požadavkům, oznámiti účel schůze. Bývalý president Masaryk vyslovil heslo "Demokracie je diskuse". Přednosta okresního úřadu v Žatci není patrně tohoto mínění a chce volnou rozpravu znemožniti. Jiný okresní úřad se zase domnívá, že "proslov poslancův" je příliš všeobecné a neurčité označení, aby mohla býti povolena schůze s takovým obsahem. Všeobecně lze říci, že každý okresní úřad zakáže každý projev a každou schůzi tvrdě, že ruší veřejný klid a pořádek, když se mu nehodí nebo když si toho někdo, kdo má na tom zájem, přeje. S tímto odůvodněním nám zakázali letos v létě veliké projevy ve Falknově a Teplicích a dokonce říšský sjezd naší strany, zatím co říšské sjezdy ostatních stran, zejména stran vládních nejen nejsou zakazovány, nýbrž i všemožně podporovány. Zakazují nám hráti pochody a zpívati písně. Odvolávají se při tom na patent Ferdinanda Dobrotivého ze začátku minulého století. Domníváme se, že není třeba opírati tak moderní ústavu jako československou a tak moderní právní praksi jako československou o patenty ze začátku minulého století.

Další oblíbenou záminkou pro zákaz schůzi je blízkost hranic. Tento zákaz platí pouze pro sudetskoněmeckou stranu, nikoliv však pro sociální demokraty, naopak tyto tak zvané projevy v pohraničí jsou podporovány tím, že jsou z vnitřních Čech dováženy autobusy a zvláštními vlaky posily pro sociální demokraty v německém pohraničním území, aby tyto schůze vyzněly mohutně. Na koho tím chcete dělati dojem? Nám sudetským Němcům nemůžete dovezenými českými soudruhy imponovati. A rovněž pochybuji, že tím něčeho dosáhnete tam za hranicemi.

Další odůvodnění chebského okr. úřadu je: Oznámení schůze: "Uvítání, zahajovací proslov okresního důvěrníka X X, zpráva posl. Kundta o politické situaci, volné návrhy a konec", neodpovídá zákonným ustanovením a schůze musí býti zakázána, "poněvadž z oznámení není zřejmý účel schůze". Myslím, že je každé slovo o tom zbytečné. Velmi jasně to ukazuje, jak pojímá chebský okresní úřad své mocenské postavení. Pozoruhodné je, že se tento okresní úřad a to okresní hejtman odhodlá žalovati muže, který veřejně prohlásil, že úřad trýzní [ ].

Politický úřad nemá rád, mluví-li se na obžínkových slavnostech politicky. Dokonce se stalo, že členům Národního shromáždění sudetskoněmecké strany bylo vůbec zakázáno mluviti a není nám nic známo o tom, že by členové Národního shromáždění svazu německých zemědělců byli při obžínkových slavnostech postiženi podobnými zákazy. Nevím však, zda se kromě prý tak veliké obžínkové slavnosti v Žatci konaly ještě jiné slavnosti svazu německých zemědělců, aby tak úřady měly možnost zakročiti. Vládní komisaři, zástupci úřadů na schůzích, si vůbec osobují postupně právo rozhodovati o námětu schůze. Nelíbí se jim na př. mluví-li se o samosprávě. Nesouhlasí, mluví-li se na schůzích o hraničářské otázce, ba zakazují dokonce schůze a napomínají řečníka, kritisuje-li činnost německých vládních stran. Také kritiku poměrů v Sovětském Rusku považují za nevhodnou, zřejmě proto, že máme s Ruskem spojeneckou smlouvu. Sudetskoněmecká bída je rovněž kapitolou, o které zástupci vlády neradi slyší, také kritiku činnosti mladoaktivistů vládní komisaři asi nepovolují.

Nechci dále mluviti o trýznění četnictva a úřadů při schůzích podle § 2, o tom jsou u ministerstva vnitra stohy interpelací a je-li zde dobrá vůle uskutečniti ústavně zaručenou shromažďovací svobodu, má ministr vnitra dosti moci a příležitosti, aby zasáhl a odstranil tyto nešvary a týrání. Je nevyzpytatelné, proč na př. zakazuje zástupce vlády na schůzích potlesk, proč dokonce schůzi rozpouští, mluvil-li řečník příliš hlasitě. Domnívám se, že se na tuto kritiku a na toto jednání se svobodně zvolenými zástupci lidu nehodí slovo trýznění, zde by se musily vymysliti silnější výrazy.