19. září 1927 konala se ve velkém sále Slovanského ostrova v Praze manifestační schůze příslušníků uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti, která vzbudila zájem celé veřejnosti. Na této schůzi byly tlumočeny všechny požadavky příslušníků tohoto stavu. Od schůze uplynulo plných 9 let a všechny poslanecké kluby dostaly v poslední době memorandum, ve kterém shrnují se všechny nesplněné požadavky z r. 1927. Jedním ze stěžejních požadavků je, aby základní struktura organisace policejní služby byla vybudována stejně v prvé, druhé i třetí instanci, čímž bude dosaženo všech předpokladů organisace po vzoru vojenského zřízení, jako jsou kázeň, pořádek, jednotnost vedení a velení, jednotnost školení, jednotný poukaz náležitostí a pod.

Velmi naléhavým požadavkem je, aby v novém služebním řádu, který je právě v meziministerském připomínkovém řízení, byla upravena služební doba členů uniformovaného policejního strážního sboru tak, jako toho zájem služby a naléhavost služby vyžaduje.

Platový zákon č. 103/1926 značně zhoršil hmotné poměry příslušníků policejních sborů a zavinil tak hodně trpkostí. Poukazuje se hlavně na rozdílné oceňování služby četnické a policejní, poukazuje se na rovnocennost obou služeb. Přáli bychom si z velmi vážných důvodů, aby mezi příslušníky obou sborů bezpečnostních nebylo trpkostí, nebylo žehravosti, která vzniká z pocitu méněcennosti a křivdy, a proto se dožadujeme, aby došlo k narovnání rozdílů i v přiznávání nároků na dovolenou, zrušení oděvní masy, započtení vojenských roků, správné hodnocení služební doby, strávené v poměru délesloužících. My ze země Moravskoslezské klademe zvláštní důraz na to, aby výplata nočních a mimořádných odměn byla prováděna pravidelně za 2 měsíce, aby tak nevznikaly velké nedoplatky. Je pozoruhodné, že u zemského úřadu v Brně je pro tyto odměny záloha pouze 20.000 Kč, ač nedoplatek dostoupil již 103.000 Kč. Tu je třeba určité nápravy, a já se jí dožaduji v zájmu klidného chodu služby samé.

Dívám se na příslušníky neuniformované a uniformované stráže bezpečnosti jako na lidi, kteří nejsou žádných starostí ušetřeni. Je to patrno ze zprávy podpůrného spolku stráže v Brně, kde se praví, že při stavu 600 mužů uniformované stráže je každý měsíc půjčeno 45.000 Kč jako záloha na služné vedle každoměsíčního úvěru v. obchodech. Proto je třeba, aby vláda věnovala pozornost jejich volání po spravedlivém služebním řádu, který upravuje jejich hmotné poměry. (Tak jest!) Dosavadní provisorní služební řád nevyhovoval, a je v zájmu služby, aby definitivní služební řád nebyl horší provisorního. Umožněme jim takové služební podmínky, aby sloužili vždy rádi svému demokratickému státu.

V tit. 2 (ústřední úvěr) je vsunuta položka 2 až 4 "Hospodářská a kontrolní služba", jejíž věcné a osobní výdaje jsou preliminovány částkou 5,322.800 Kč. Tyto položky jsou věnovány k reorganisaci protilichevní služby, která byla, předpokládám že prozatímně, organicky včleněna do neuniformovaného policejního strážního sboru.

O činnosti dozorčích orgánů protilichevní služby je veřejnost informována jen z případů potrestání zdražovatelů nebo falšovatelů potravin, které občas proniknou do veřejnosti. Že je takových případů mnoho, dokazuje také zpráva pana ministra vnitra, kterou podal dne 23. září t. r. v zásobovacím výboru poslanecké sněmovny. Praví tam, že za prvé pololetí tohoto roku bylo orgány protilichevní služby učiněno 20.888 trestních oznámení, a o 1.856 pro předražování a 5.574 pro porušování, t. j. falšování potravin. (Slyšte!) My národně socialistické ženy máme mohutné a silné organisace hospodyň a už dlouhá léta poukazujeme na fakt, že zdražováním a falšováním potravin je možno mnohem nebezpečněji snižovat životní úroveň obyvatelstva než záměrným snižováním mezd a platů. Proti ohrožování mezd a platů může se pracující svět bránit zásahem svých odborových organisací, kdežto proti falšování potravin byl by spotřebitelský svět úplně bezmocný, kdyby tu nebylo pamatováno na jeho ochranu proti lichevní službou. Proto jsme na tuto službu kladly vždy velký důraz, proto jsme se dožadovaly ostrých trestů proti nesvědomitým výrobcům a nesvědomitým prodávajícím, kteří za méně hodnotné zboží požadují tutéž cenu jako za zboží plně hodnotné. Proto jsme se dožadovaly systemisace míst pro orgány protilichevní služby, proto se domáháme takové reorganisace lichevní služby, která by byla ku prospěchu spotřebitelů i reelních výrobců a obchodníků. Proto také zařazení položky pro hospodářskou kontrolní službu vítáme z důvodů zásadních jako slibný začátek ochrany zájmů spotřebitelů vůbec.

Domáháme se už léta řádné ochrany zájmů spotřebitelů, a proto nás překvapuje nízká položka 49.000 Kč, která je zařazena v rozpočtu ministerstva soc. péče pod titulem "ochrana spotřebitelů". Tato částka je věnována na úhradu výdajů zemských hospodářských rad a nebývá velmi často ani vyčerpána. Zemské hospodářské rady a zemský poradní sbor pro otázky spotřebitelské jsou také jedinou ochranou, jediným poradním sborem, který je určen pro ochranu zájmů spotřebitelů. Stěžujeme si tedy právem, že zatím co výroba a meziobchod má mohutnou ochranu v ministerstvech, komorách, syndikátech a monopolech, má spotřeba ke své ochraně jen poradní sbory. Proto by měla vláda věnovati náležitý zřetel problému ochrany zájmů spotřebitelů.

Když mluvíme o spotřebitelích, je třeba říci, koho tím míníme. Zemědělec, živnostník i továrník může právem říci, že je také spotřebitel. To je pravda, ale při posuzování otázky, které funkci dává přednost, rozhodne ten zájem, na němž závisí celá jeho existence a výše životní míry. Proto mluvíme-li o spotřebitelích, máme na mysli především ty, kdo sami nevyrábějí, neobchodují a jejichž životní standard je určován výší cen životních potřeb, které nakupují a spotřebují. Mluvíme-li tedy o ochraně spotřebitelů, myslíme na ty, kteří jsou odkázáni na pohyblivý důchod a mzdy a musí všechno nakupovat.

Na důležitost funkce spotřebitele jako poplatníka státu upozorňuje výnos daní nepřímých, které tvoří podstatnou část příjmů státní pokladny. Jeto suma přes 3 miliardy Kč, kterou odvedou spotřebitelé ve formě daně z cukru, droždí, z masa, lihu, ze zápalek, ze zdrojů elektrického záření, ze soli, z piva, umělých tuků a z výnosu daně obratové a cel, které jsou rovněž započteny do ceny výrobků. A za to, že tak poctivě a bez vymáhání exekucí platí spotřebitel daně státu, zaslouží si, aby mu dal stát tutéž ochranu, jako dává výrobě a meziobchodu.

Spotřebitelé očekávali právem svou spásu od řízeného hospodářství. Po uplatnění kartelového zákona, obilního monopolu, kontingentace výroby umělých tuků, mléčných osnov, živočišného syndikátu klesla důvěra celé veřejnosti ve správnost zásad řízeného hospodářství na bod mrazu. Řízené hospodářství mělo uvést v praksi a ve skutečnost všechny zásady hospodářské demokracie. Litujeme hluboce, že jsou to právě kartely, které zprofanovaly zásady řízeného hospodářství, poněvadž strhly na sebe nejdůležitější část moci, a to právo tvoření cen hotových výrobků. A tak, prosím, dnes vedle blahoslavené hospodářské autarkie, které máme zvláště co děkovati za denaturování obilí, za denaturování cukru, ničení průmyslové výroby, máme tu ještě hospodářsky a sociálně škodlivou činnost kartelů, na niž si právě stěžujeme, poněvadž kartely nám vykořisťují živnostníky a spotřebitele. (Tak jest!) Klasickým dokladem tohoto tvrzení je zejména naše cukerní hospodářství. Zásobovací výbor posl. sněmovny jednal o tom, aby cena cukru byla pro spotřebitele snížena, a ejhle, cukerní kartel posílá do obrany všechno své vojsko. Spolek velkoobchodníků cukrem na Moravě poslal právě v těchto dnech oběžník, ve kterém upozorňuje, že se bude muset zvýšit cena cukru o 10 až 20 hal na 1 kg, protože se prý dnes už nevyplácí prodej a obchod cukrem. Upozorňujeme protilichevní orgány na tento oběžník, poněvadž jakékoli zdražení cukru je lichva. My národně socialistické ženy jsme podaly návrh na snížení cla z cukru, aby páni cukrovarníci poznali, že také jejich stromy neporostou do nebe. (Výborně!) Bylo by hospodářskou pikantností, kdybychom, vážená sněmovno, dostávali náš cukr ze zahraničí levněji, než je cukr na domácím trhu. Proto musíme se vší rozhodností trvati na tom, aby cena cukru byla pro spotřebitele v nejbližší době snížena. Poukazujeme na jeden fakt, že v Anglii se živí národ jamy a marmeládou, vyrobenou z našeho laciného cukru. Poukazujeme dále, že spolek včelařů má pro včelaře 1 kg cukru za 4 Kč, aby včeličky nevyhynuly přes zimu hladem, ale pro lidské včely, pro naše hospodyně, nemůžeme dosáhnouti snížení ceny cukru ani pro dobu zavařování. Našim sadařům shnilo na celé vagony třešní, švestek, jablek a hrušek jenom proto, že nám hospodyním nebyla dána možnost nakoupiti cukr za sníženou cenu. Proto v zájmu spotřebitelů dožadujeme se, aby stát a vláda při tvoření všech hospodářských zákonů, které mají uvádět hospodářskou demokracii v život, pamatovala na rovnoměrné rozdělení sil výroby, meziobchodu a spotřebitele, aby byl soulad mezi těmito složkami v zájmu státu, v zájmu spotřebitele a ke spokojenosti všeho občanstva našeho státu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Holeček. Dávám mu slovo.

Posl. Holeček: Slavná sněmovno!

Největší vojenský myslitel a genij, velký francouzský voják Napoleon Bonaparte, varoval už ve své době před lehkomyslností, s kterou nenapravitelný lidský romantismus přehlíží rád v době míru brannou přípravu: "Tři čtvrtiny všech lidí zabývají se nezbytnými vojenskými věcmi teprve, když je jich naléhavá potřeba, avšak to je právě okamžik, kdy už bývá trochu pozdě." Poučení dějin bývají lekcemi trpkými. Jestliže však a ni poučení nepoučuje, i když někdy ukazuje prstem - jak omluviti, co už není lehkomyslností a o čem platí slovo francouzského filosofa, že dějiny mají největší hrůzu z napálených a staví je často na roveň viníkům?

Československo mělo na štěstí prvním svým ministerským předsedou státníka, který od počátku jasně rozpoznával, že mír zaručuje síla, ne slabost. Když ještě na podzim r. 1919 podával dr. Kramář zprávu parlamentu o Společnosti národů, otevřeně dal výraz svému přesvědčení o nezbytnosti dobře vyzbrojené a pohotové armády (čte): "Nepochybuji, že naše Národní shromáždění k ujednání o Lize národů s radostí přistoupí. Já bych ovšem měl za svou povinnost říci při této příležitosti jen jedno, totiž to, abychom nepřeceňovali význam Ligy národů. Mohlo by to býti nebezpečné, poněvadž bychom snad proto zapomínali na to, že přece jen i nyní nejprvnější zárukou budoucnosti a bezpečnosti státu každého je vlastní síla, síla vnitřní a také síla obranná. Není nejmenší pochybnosti, že přes to, že princip a ustanovení Ligy národů jsou neobyčejně krásné, přece jen Liga národů má jednu základní chybu, totiž tu, že se nepodařilo na konferenci urovnat poměry politické v Evropě takovým způsobem, že by byla Liga národů korunováním těchto ustálených poměrů. Naopak, poměry, jak byly utvářeny, nesou v sobě řadu budoucích konfliktů."

U nás se ovšem soudilo, že se musíme poděkovat za takové štěstí Kramářových dobrých rad, a po dubnových obecních volbách r. 1920 naše levice, která sen o věčném míru viděla div ne už na prahu uskutečnění, vrhla se slepě do náruče rozmyslných a úkladných našich nepřátel, přijavši jejich nastraženou lest za svůj dobyvatelský úspěch, když vyslovila souhlas s míněním, které vyslovil velmi rozšířený a nám pramálo přátelský německý deník (čte): "Veškerý československý lid jasně vyslovil, co chce. I vojáci se zdrcující většinou hlasovali socialisticky, tedy antimilitaristicky. A tím je z kořene vyvrácen branný zákon, jehož beztak bylo dosaženo jen postranními cestami. Lid si nepřeje stálého vojska, lid si přeje klidný hospodářský vývoj."

Jak to znělo krásně: Lid si nepřeje stálého vojska, lid si přeje klidný hospodářský vývoj! A tak ve jménu nastraženého lidu a ve jménu nastraženého klidného hospodářského vývoje vyzdvihováno za úkol "pokroku" převrátit postupně systém militaristický v systém miliční, který nám dá "revoluční lidovou armádu", jako ji dal Trocký sovětskému Rusku, a ideálem opravdového pacifismu se staly názory, které byly skutečným panstvem na našich školách a které byly hlásány v časopisech, určených především výchově mládeže. "Představme si", vykládalo se s povýšenectvím naší mládeži a našemu lidu, "národ naprosto antimilitaristicky vychovaný, bez vojska, pokládající válku za zločin. Kdyby byl napaden, jistě by měl na své straně sympatie celého světa a vědom si své mravní povýšenosti nad svým protivníkem, jistě by se uměl velmi silně bránit. Nevraždil by, protože by vraždu pokládal za něco, čím by se nesmazatelně poskvrnil, ale jistě by při bystrosti a vynalézavosti a v dnešních technických vymoženostech nalezl způsob obrany, která by útočníka na čas omráčila, učinila k boji neschopným, ale nezabila, ať už by to byly plyny, elektřina nebo jiné prostředky."

Bylo prohlášeno přímo za klamání veřejnosti, když se řekne, že škola má připravovat k brannosti, neboť by to prý znamenalo nemístné zasahování do autonomie výchovných cílů. Není tedy divu, že čítanky našich škol obecných, měšťanských, středních a obchodních i učitelských ústavů ponechaly otázku tak životní důležitosti, jako je otázka brannosti, docela stranou. Přední naši intelektuálové považovali za svou povinnost podepisovati t. zv. mírové manifesty, ve kterých branná povinnost byla označována za formu nevolnictví a vojenský výcvik za výchovu ducha i těla k zabíjení a válce.

Nezapomeňme, že ještě r. 1931 vynikající socialistický politik, jeden z nejstarších členů branného výboru, se vyslovil v tomto parlamentě proti branné přípravě mládeže, usoudiv, že na př. Anglii a Americe ve válce světové prý neuškodilo, že neměly takových armád jako kontinentální mocnosti; dokonce r. 1932 prohlásil v branném výboru, že snahou jeho strany je, aby se náš stát stal státem neutrálním a že naše armáda nepotřebuje žádného dlouhého výcviku profesionálního, neboť prý v případě nebezpečí "zajisté každý občan přispěje k jeho obraně".

To bylo v době velmi slibných nadějí, jak se aspoň prohlašovalo, v odzbrojovací konferenci, kdy bylo modou nejen mluviti o profesionálních zájmech generálů, kteří nechtějí prý rozumět náladě doby, nýbrž kdy prostě idea obranné války byla v "Právu lidu" prohlášena za vědomý anebo nevědomý klam a šalbu a vyčítáno náčelníku generálního štábu, že má odvahu předkládati nám tyto pohádky...

Tehdy jsme právě my nacionalisté prodělávali velmi těžké kampaně, abychom bránili brannou pohotovost armády, abychom hájili nutnou brannou přípravu mládeže, abychom obhájili to, co dneska se stalo a musilo stát všeobecným požadavkem celého národa a republiky.

U nás se zapomnělo, že zahraniční situace není a nemůže býti rozhodující při řešení zásadních vojenských otázek. Bezpečnost státu, těsně spjatá se silou armády, musí být stále nezměněnou hodnotou. Armádu nelze beztrestně zanedbávati, když je jasná zahraniční obloha, a nelze se jí teprve dovolávati, když se tato obloha nebezpečně chmuří. Snadno se mluví o tom, že když je doba, děláme pakty, a když přijde doba, že zase budeme dělat kanony. Pakty se dělají daleko snáze, než je možno, aby se stejně rychle dělaly také kanony v době, kdy je nezbytně třeba válečné pohotovosti národa a republiky.

Od armády musíme žádati, aby plnila nejtěžší úkoly kdykoliv, poněvadž nikdo nemůže ručiti za to, před jakými chvílemi budeme stát v nejbližších okamžicích. Již slavný maršál francouzský Foch, kterého tehdy naši studenti, svedení socialistickou a bolševickou výchovou, vítali v ulicích města Prahy posměšnými demonstracemi, připomenul nám otevřeně své přesvědčení, že skutečný zájem na vojsku nesmí se měnit, že se musí měřit jenom podle přinášených obětí. "Zde chtíti nepřiměřeně šetřiti, je vždy povážlivé a může se stát i osudným. Vysílat do boje armádu špatně vyzbrojenou, znamená poslat ji na jatky."

Nuže, řekněme si otevřeně, že otázka našich vojenských rozpočtů dlouho nebyla ve stavu uspokojujícím. Marně ústavní představitelé armády po celých 12 až 14 let opakovali stálé výstrahy před nebezpečím, do jakého se vydáváme, nedostává-li se armádě toho, čeho potřebuje při zachování maxima šetrnosti. Snižovaly se i ty rozpočty, které byly zpracovány podle minimálních existenčních potřeb armády, přes vážné a o doklady opřené námitky vojenské správy a hlavního štábu. Sám ministr nár. obrany Udržal r. 1928 musil v rozpočtovém výboru posl. sněmovny prohlásiti, že jak v r. 1927, tak r. 1928 vojenská správa je již nucena sahat k augmentačním zásobám, poněvadž na udržování a doplňování výstroje armády je preliminováno méně, než činí skutečné potřeba. Takový postup je ovšem neudržitelný, poněvadž zmenšením augmentačních zásob se zmenšuje skutečná pohotovost armády.

Z úsporných důvodů se musilo upouštěti od armádních manévrů a branná moc republiky byla nucena omeziti se na manévry divisní, při kterých početní stav manévrujících jednotek je příliš nízký a ani zdaleka nedosahuje počtu, s jakým nutno počítati při válečných operacích. Redukovaný vojenský rozpočet nedovoloval povolávati na cvičení ve zbrani ani polovinu záložníků k těmto cvičením povinných, což ovšem poškozovalo kvalitu armády. Dobu cvičení bylo nutno zkrátiti a promíjet cvičení více nežli 160.000 vojákům v záloze. To nebyla nejhorší fakta jenom z r. 1927 a 1928.

To, co se dělo na poli mravní výchovy branné a skutečného vojenského výcviku, mělo ovšem své vážné nepříznivé důsledky tím těžší tam, kde se šetřilo s nejnutnějšími potřebami armády. Řekněme si otevřeně, že naše rozpočtová politika, i když byla snaha v r. 1926 ji postaviti na zdravější základy, opomíjela tyto požadavky armády, které dnes lze velmi těžko dohánět. Jestliže zákon z r. 1926 předvídal správně, že tehdy fixovaná částka 1.400 mil. Kč běžného rozpočtu nemá znamenat stabilisaci, a v předpokladu nebrzdit vývoj armády připouštěl zvyšování této částky o náklady, které vzniknou prováděním nových vojenských zákonů, postupovalo se v podstatě a ve skutečnosti tak, že všude tam, kde ministerstvo financí mělo dávat souhlas k předlohám takových vojenských zákonů, z nichž by vznikly nové náklady, bylo žádáno přímo od vojenské správy, aby všechny nové požadavky vzniklé z nových vojenských zákonů, jako byl zákon o náležitostech délesloužících, o ubytování vojska, o propůjčování přípřeží, o obraně státu atd., se hradily z vojenského rozpočtu a z fondu na věcné výdaje nár. obrany. Tím se ovšem stalo, že armáda, která je organismem podléhajícím stálému vývoji jak po stránce organisační, tak i technické, nebyla skutečně stabilisována, nýbrž byla ohrožována ve svém vývoji. Bylo svrchovaně nerozumné přímo zákonem si vynucovati, aby stabilisace armády byla uzákoněna na celou dobu 11 let, na kterou měl fond pro věcné výdaje národní obrany platiti. Musíme děkovat zde skutečně hlavnímu štábu, především jeho obětavosti a také velkému sebezapření vojenských gážistů, všech těch, kteří v těchto osudných letech stáli věrně při svých povinnostech, že skutečně veškeren svůj um a smysl pro hospodárnost dovedli beznáročně a neosobně věnovati zájmu vojenské služby. Musíme býti vděčni tomu, že materiál armády byl zachován co možná ve vzorném stavu, ačkoliv peníze na jeho udržování a konservování nestačily.

Jak se nám ovšem mohlo při takovém postupu vymstít to, že i naše vynikající studijní ústavy vojenské jako Vojenský technický ústav letecký, Vojenský zeměpisný ústav, Vojenský vědecký ústav byly připravovány soustavně o nejnutnější podpory a že byla brzděna jejich činnost, ačkoliv odborníci a také politikové si musili býti vědomi, že to znamená snižování armády, zejména její kvality! Branné i rozpočtové výbory posl. sněmovny i senátu už od r. 1929 uznávají potřebu zvýšení úvěru pro letectví. Při materiálu tak drahém, tak neustále překotnému vývoji podléhajícím, zároveň tak spotřebitelném, jako je materiál letecký, nebylo možno nikdy z peněz dosud dávaných letectvu k disposici poříditi mnoho. A opět je třeba zdůrazniti, že tam, kde dnešní materiál při rychlém vzestupu této dosud definitivně nevyřešené zbraně by byl zítra už zastaralý, bylo docela rozumné se strany vojenské správy, že omezovala nákup na minimum a neplýtvala penězi za množství strojů, které by mohly býti za krátký čas uloženy někde v leteckých museích.

Znovu nyní v rozpočtovém výboru připomněl zpravodaj o vojenském rozpočtu, jak je třeba podporovati letectvo a vojenský letecký studijní ústav, chceme-li právě tuto zbraň při nynějším vývoji vojenských věcí v celém světě tak významnou udržeti na výši, které potřebujeme, chceme-li vždycky zadost učiniti všem svým povinnostem.

Zanedbávali jsme i to, co jsme museli, srovnáváme-li vojenské náklady ostatních států, považovati především za svou povinnost, to jest nezbytné řádné vojenské rozpočty upraviti tak, abychom dovedli vyhověti nezbytným potřebám armády. Nedovedli jsme si uvědomiti, že to demokratické Československo, které je postaveno do tak těžkých poměrů ve střední Evropě, které chtělo za svou demokracií státi pevně a neústupně, dovedlo věnovati z celého svého rozpočtu pouze 8 1/2 % na armádu, zatím co neutrální Švýcarsko vydávalo 10 %, Dánsko 12.6 %, Norsko 12.8 %, Švédsko 17.7 %, Finsko 13.6 %, Rumunsko téměř 16 %, Bulharsko celých 16 %, Litva téměř 20 %, Jugoslavie 21 %, Španělsko 22 %, Estonsko 23 %, Italie 24 %, Lotyšsko 24 %, Francie 29 %, Albánie 36 %, Polsko 38 %, Turecko 40 %. Zapomínali jsme, že v Německu, Maďarsku a sovětském Rusku byly pro potřeby armády preliminovány úvěry v rozpočtech civilních resortů, takže celkové sumy věnované na vojsko se nedají ani přibližně zjistiti a tvořily téměř nezměřitelnou percentuální část celostátních výdajů.

Bylo docela vědecky a učeně poukazováno, že prý jsou vojenské výdaje neproduktivní, že veškerá věcná vydání ve své realisaci vlastně znamenají ztrátu pro národní hospodářství. Zapomínalo se ukázati, že právě potřeby armády také přinášejí práci dělníkům, zisk pro zemědělství a živnostnictvo a že žádá-li vojenská správa zvýšení rozpočtových prostředků, aby mohla lépe opatřiti potřeby armády, zároveň tím také obstarává lepší zaměstnání průmyslu, živností, že se stará o obchod, zemědělství i dělnictvo.