Teď bych rád přešel k druhé kapitole, která se nazývá politika levných peněz. Velectění, při uvolňování našeho hospodářského života, při tom osvěžování hospodářském opět a opět narážíme na problém úvěru. Vy se pamatujete, že jsem vás s tohoto místa několikrát trápil výkladem o operacích na volném trhu, a protože já to pamatuji také, chci býti dneska o této kapitole stručný tím spíše, že u nás už známí odpůrci operací na volném trhu nemohou strašiti tento stát inflací, protože tyto operace již dělají, ovšem oklikou a nesmí se jim říkati operace na volném trhu, nýbrž pouze intervence Reeskontního ústavu.

Velectění, všichni jsme měli radost a nejenom radost, byli jsme také překvapeni velkým úspěchem půjčky na obranu státu. Tento úspěch by se nebyl mohl dostaviti, kdyby nebyl býval usnadněn operacemi na volném trhu, kdyby nebylo našim peněžním ústavům bylo dáno k disposici mnoho set milionů Kč, aby náš stát na obranu proti nepříteli vnějšímu dostal to, co se mu odpíralo na obranu proti nepříteli vnitřnímu, totiž hladu a nezaměstnanosti. Když byla vyložena půjčka na obranu státu, Reeskontní ústav už měl nakoupeno za 900 mil. Kč státních papírů. To proto, že mnozí lidé u nás, zbytečně poplašení tou výměnou starých půjček za nové konsolidační, nechtěli je vyměňovati a raději prodávali. A Reeskontní ústav ochotně kupoval. Měl nakoupeno za 900 mil. Kč. Při skončení upisovací lhůty půjčky na obranu státu měl nakoupeno za 2200 mil. Kč. Měl do tohoto nákupu t. zv. vlastních prostředků pouze 530 mil. to jsou ty povinné vklady z peněžních ústavů a pojišťoven - plus 100 mil. Kč zápůjčky, kterou dostal do svého základu. Co potřeboval nad těch 530 mil. Kč t. zv. vlastních prostředků, to si vypůjčil. Jen Národní banka mu na to půjčila 900 mil. Kč, aby mohl kupovati prvotřídní státní obligace, jež naše Národní banka podle zákona a svých stanov kupovati nesmí a jež podle svého pana guvernera kupovati nechce, poněvadž on se brání změně stanov a změně zákona, aby naše Národní banka směla dělati, co dělají nejlepší banky cizozemské, t. j. otevřený nákup prvotřídních obligací na volném trhu. Ale ať se to jmenuje tak nebo tak, ať se to dělá přímo nebo oklikou, faktem zůstává, že naše Národní banka umožňuje nákup státních papírů a uvádí do oběhu víc hotových peněz, než kolik by jich tam přišlo cestou eskontu směnek a lombardu na krátkou dobu. (Posl. Remeš: Dělá na černo to, co nechce dělati legálně!) Dělá oklikou to, co nechce její vedení otevřeně přiznati, že se dělati musí a má, má-li náš stát se dostati z krise.

Vedení Národní banky občas ukazuje na to, co všecko udělalo pro uvolnění našeho peněžního trhu. Mimo jiné ukazuje na umožnění t. zv. přímého eskontu směnek exportních a tuzemských. Velectění, vy se pamatujete, že k tomu cíli jsme udělali dva zvláštní zákony v dubnu a prosinci r. 1935. Náš stát dal záruku Národní bance, nejdříve 300 mil. Kč, pak to rozšířil na 500 mil. Kč, aby mohla Národní banka poskytovati přímý eskont směnek exportních i tuzemských. Velectění, kolikpak myslíte, že z těchto úvěrů, za něž stát chtěl ručiti do 500 mil. Kč, bylo skutečně realisováno? 13.6 mil. Kč, podle posledního výkazu, diskontem a 1.7 mil. Kč lombardem. Z toho exportních směnek přímo eskontovaných, je 10.4 mil. Kč. Každý z vás vidí, jak směšná je to pomoc našemu úvěrovému trhu. Také každý vidí, jaký je rozdíl mezi tím, co parlament a vláda chce umo niti ručením do 500 mil. Kč, a tím, co se pak skutečně provede. Možná, že pánové v Národní bance řeknou: Není o to interes. Já prosím, aby bylo řečeno, proč o to není interes! Proč ti, kdo potřebují krátkodobé peníze cestou eskontu směnečného, dávají přednost dražšímu úvěru v akciových bankách soukromých a nejdou do akciové Národní banky pro lacinější úvěr přímý. Ať se nám to vyloží!

Z vedení Národní banky také často slyšíme velebiti t. zv. lombard bursovní; to prý je také jedna metoda uvolnění peněžního trhu. Velectění, podívejte se do měsíčních zpráv Národní banky a uvidíte, jak se tohoto velkého vynálezu na pražské burse užívá. Mám zde poslední zprávu za říjen, kde jsou cifry za dobu od 25. září do 24. října. Tento bursovní lombard byl v celku proveden za měsíc šestkrát. Jsou na něj 4 sazby, 14, 30, 60 a 90 denní. Dvou z těchto sazeb se vůbec neužilo - 30 denní a 90 denní, - sazby na 14 dnů se užilo pětkrát a na 60 dní jedenkrát. Obraz v jiných měsících není jiný. Opět opatření úplně bezvýznamná. Nepůjde to bez těch operací na volném trhu, a ti z vás, kteří uznali argumenty pro nutnost těchto operací na volném trhu, ať jsou jisti, že jsou v dobré společnosti. Profesor Keynes, slavný anglický profesor národního hospodářství, ve své poslední knize "Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz" píše mimo jiné doslova (čte): "Snad souborná nabídka cedulové banky, že koupí a prodá za určité oznámené ceny papíry se sirotčí jistotou všech splatností na místě jediné bankovní sazby pro krátkodobé směnky, jest nejdůležitější praktické zdokonalení, které může býti učiněno v technice správy peněz." Tedy rozvití politiky operací na volném trhu, zavedení nákupu a prodeje obligací všech možných splatností, krátkodobých i dlouhodobých, považuje Keynes za nejdůležitější praktické zdokonalení, které může býti učiněno v technice správy peněz.

Naše Národní banka nebyla nikterak nadšena pro devalvaci - rozumí se pro tu druhou. To víme, a nepotřebuji o tom vykládati žádné podrobnosti; ale když jsme devalvaci dělali, neodmítla prospěch z ní. Možná že nejeden z vás se domnívá, že účetní zisk, který vyplynul z přepočtení zásob zlata, oceněných dříve v korunách dražších, korunami levnějšími, připadl celý státu. Nikoli. Jen ta část tohoto účetního zisku připadla státu, která plyne ze zlata, nalézajícího se již v disposici Národní banky, ale zisk na zlatých zásobách loni sice sepsaných u různých držitelů, ale dosud nepřevzatých, zůstane Národní bance podle §u 4 zákona devalvačního. Je to pakatel kolem 40 mil. Kč, který rozhojní zisk Národní banky, této akciové společnosti, v letošním roce. Mohu říci, že jsme se snažili zachrániti těchto 40 milionů - říkám okrouhlou cifru - pro státní pokladnu, ale nenašli jsme pochopení ve vládě samotné.

My budeme museti při uvolňování peněžního trhu operovati také v našem bankovnictví mimo banku cedulovou. Budeme si muset vzíti příklad z Belgie a zredukovat naše velké banky na ústavy úvěrové a nikoli spekulační. (Tak jest! - Potlesk.) My jim musíme zakázat držet nejen akcie jejich vlastní, nýbrž i akcie hospodářských podniků a vyssávat ty průmyslové podniky dvojím způsobem: jako věřitelky a jako velkoakcionářky. (Výkřiky: To je oříšek pro všechny strany!) Jenom se musíme do toho dát, pane kolego. Myslím, že těchto bankovních praktik máme všichni zrovna dost, takže v tom bychom mohli býti zajedno, jenom začít.

Několik málo slov bych měl věnovati reformě veřejné správy. Je to takové thema, o kterém mnozí řečníci už promluvili a které musíme znovu a znovu zdůrazňovati. U nás o reformě veřejné správy začíná se vždy jednati tenkráte, když jde o platy veřejných zaměstnanců. Tu se jim sice přiznává, že dostávají individuálně aspoň z velikánské části malý plat, ale že celkový výdaj státu na veřejné zaměstnance je veliký a že prý je to zaviněno jich počtem. To by nebyla úplná pravda. To je pouze částečně správné vysvětlení. Myslím, že další kus pravdy je v tom, že t. zv. drahota veřejné správy vzniká také z povahy veřejné správy. Velmi mnoho dřiny ve veřejné správě nezasluhuje jméno práce, nýbrž pouze šikany, otravování poplatnictva a klientů stejně jako úředníků takovým sisyfismem. Musíme reformovati veřejnou správu po stránce práce. Nesmíme říkati, že máme veřejných zaměstnanců tuze mnoho, dokud přesně nevíme, kolik jich ve skutečnosti potřebujeme na užitečnou práci. O to jde.

Myslím, že neprovedeme reformu veřejné správy bez veřejných zaměstnanců samých, poněvadž je-li kdo zde znalcem, pak jsou to především veřejní zaměstnanci. Ovšem nesmíme zapomínati, že mnoho z nich je také interesováno na tom šlendriánu, aby trval tak, jak je. To jsme viděli na Exportním ústavu. My musíme požádati pracovní souručenství stát. zaměstnanců, aby se důkladně dalo do úkolu, jejž některé sekce státního zaměstnanectva již dobrovolně plní, to je, aby soustavně probralo methody veřejné správy v konkretních problémech, na př. při řešení silničních prací, vodních staveb atd., aby nám ukázalo, jak by tato věc mohla býti zlevněna a zrychlena. My se pak o tom budeme radit nějakým komitétem, který by k tomu účelu mohl býti parlamentem zvolen, a uvidíme, co se dá přijmout a co by mohlo býti změněno. Fakt je, že každý z nás ve své poslanecké praksi, hlavně v té neoblíbené její části, v praksi intervenční, shledal, že největší obtíže veřejné správy jsou v mnohonásobné kompetenci a že o téže věci rozhoduje několik resortů paralelně nebo několik úřadů nad sebou, nebo že některé instance, na př. zemský úřad, jsou spíše instancemi průchodními než rozhodujícími, že jenom zdržují a zdražují tuto věc. Před francouzskou revolucí bylo vytýkáno francouzské veřejné správě, že jsou některá místa obsazena trojmo, na př. výběrčí daní byl obsazen trojmo, ale tak, že se okupanti úřadu střídali, každý rok jeden, každý přišel jedenkrát za tři roky k "lizu", abych tak řekl. (Veselost.) U nás nemáme to obsazování provedeno po sobě, za sebou, nýbrž paralelně vedle sebe. O to je, myslím, náš systém horší než francouzský. Nebo naše veřejná správa trpí úžasnou centralisací: ve věcech, kde by mělo býti rozhodování soustředěno do jedněch rukou, tam to máme roztříštěno, ale kde by mělo býti rozhodování postoupeno instanci okresní, tam to máme centralisováno do ministerstev, ba do ministerské rady, poněvadž ani ministr někdy nesmí nějakou samozřejmost rozřešiti a musí si opatřiti vyjádření a souhlas řady svých kolegů.

Dále vidíme, jak naší veřejné správě škodí špatné zásady o odměňování práce, o povyšování a disciplinování úředníků. U nás je často šikanován úředník, který nemá resty. Proč? Protože zmenšuje prestiž úřadu (Veselost.), ten nimbus, že úředník má ohromně těžký úkol, nad kterým musí přemýšlet několik měsíců, než jej rozřeší. Dva osobně mně známí kolegové mně řekli, že dostali nos od svého šéfa, že nemají restů. Věc neuvěřitelná, ale vysvětlíte si ji způsobem, jakým se u nás honorují vyšší úředníci. Ten úředník cosi znamená, který má pod sebou, jak se říká, hodně referentů, a aby jich hodně dostal, musí trpět jeho oddělení resty. (Veselost.) On potom dostane posilu, až dokáže, že se tam topí ve spisech, a aby se mohl topit ve spisech, musí zakázat rychlé úřadování. (Výkřiky.)

Nebo si vezměte disciplinování úředníků! Co chvilka dnes přicházejí do veřejnosti některé případy, kdy se konečně jde na tu t. zv. hydru korupce. Ale ptejte se, jak dlouho ten korupčník důvodně podezřelý, často dokonce se doznavší, bral služné, kolik defraudantů, kteří se soudu doznali, že defraudovali, béře služné po dobu svého arestu nebo svého procesu, který se táhne instancemi třeba 2 roky. (Hlasy: Potom ho povýší!) Samosprávné svazky často musejí platit ze svých skrovných grošů platy defraudantům, kteří budou nakonec zavřeni, ale než rozsudek o nich nabude moci práva, pobírají služné, byť i snížené, k velkému pohoršení nezaměstnaných poctivých lidí v té obcí. Kdo tohle trpí? Přispívá tohle k úctě k veřejným zaměstnancům? Proč se veřejní zaměstnanci, ti personální referenti v ministerstvech nestarají, aby tato do nebe volající nespravedlnost a nerozumnost byla odstraněna, proč se nestarají, aby disciplinární řízení bylo urychleno a aby tyto platy delinkventům byly zastaveny?

Nebo kolikrát jsme všichni reklamovali zákon, jehož předlohu vypracoval náš zesnulý kol. Kafka, zákon o ručení veřejných zaměstnanců za výkon nebo také nevýkon jejich služby! Nemůžeme se ho dočkat. Ovšem jsou také někteří znalci, kteří říkají: Bude-li muset veřejný zaměstnanec, vysoký úředník ručit za své rozhodnutí, že je podle práva, že jím nezpůsobil straně nespravedlivým způsobem škodu, pak teprve bude vymýšlet, jak by odsunul zase pomocí t. zv. šíbování rozhodnutí na někoho jiného. Ale já si troufám tvrdit, že by si pak dovedli jeho kolegové na něho posvítit a že by na sebe nenechali šíbovat odpovědnost za rozhodnutí, které měl učinit onen jejich kolega.

Velectění, když tak přemýšlíme o té reformě politických principů ve veřejné správě i ve vládě - pan zpravodaj se zmínil právem velmi ostrým způsobem o tak zv. meziministerském připomínkovém řízení, o té organisované sabotáži vládních aktů - když tak o všem přemýšlíme, co by naše demokracie měla změniti, aby se stala systémem ne pouze slavnostně uctívaným, nýbrž také milovaným, tak přicházíme k přesvědčení, že se musí měniti a také mění názor na demokracii samou.

Zajisté nikdo z nás si nedá namluviti, že by demokracie měla modernější a pravdivější formu ve státech fašistických nebo nacionálně-socialistických, že by tohle byly nějaké nové formy demokracie, ale myslím, že většina z nás uznává, že demokracie musí přestati býti pouhým elektoralismem, to je pouhým choděním k volbám. Demokracie se nevyčerpává pouze právem volebním, nýbrž demokracie záleží v aktivní spolupráci všech občanů při plnění těžké povinnosti volební, té odpovědné funkce občanské, při níž občan se stává spolurozhodujícím článkem při řízení osudů státu. Naše demokracie musí býti aktivní, nesmí to býti pouze demokracie, která zvolila ledabyle a pak naříká nebo dokonce nadává na ty, které zvolila. Ne, naše demokracie musí býti činná a bdělá, musí to býti demokracie kontrolující, pozorně kontrolující; demokracie nesmí naříkati na t. zv. břemena daňová, nýbrž musí se dívati, co se za ty daně pořizuje. Tak jako nenaříkáme na břemeno krejčovské, když si kupujeme dobré šaty za pořádné peníze, tak nebude uvědomělý poplatník naříkati na břemeno daňové, když shledá, že mu za ně stát dává více, než by si on dovedl sám poříditi za těch svých pár korun, kdyby přemýšlel o tom, jak zlepšiti si komunikace do vedlejší vesnice, případně ještě dále.

Roste oblast kolektivních potřeb a kolektivní úhrady, rostou úkoly veřejné a rostou také náklady veřejné. Velectění, my jak v politice, tak i v hospodářství začínáme se loučiti se statickými pojmy a přecházíme k pojmům dynamickým. Už začínáme chápat, že vystihovati a řešiti problém politiky a hospodářství není dumati o rovnováze, nýbrž o růstu. Národ je něco, co se nedělá, nýbrž co roste, a právě proto, že to roste, dostává to nové a nové potřeby a musí to dostávati nové a nové prostředky k úkoji potřeb. Mluviti o stabilisaci výdajů veřejných je veliké nedorozumění. Tak jako nikdo nemůže přemýšleti o tom, aby stabilisoval šaty na 18letém mladíkovi, tak nemůžeme stabilisovati výdaje na 18leté republice. To je pošetilost. Musíme se pouze starati o to, aby republika na potřeby, které uznáváme, si dovedla vydělat, aby organisace politická a hospodářská byla taková, aby občané i větší daně snáze nesli, než nezaměstnaní a podzaměstnaní občané nesou daně menší. Má-li občan z čeho platit, nenaříká tak na větší daně, jako naříká občan na menší daně, když to znamená zmenšování jeho nuzné životní míry. Zdůrazňování úhrady veřejných nákladů je správné. I tenkráte, když stát v době krise, jak navrhujeme, musí si pomáhat úvěry, musíme si býti vědomi, že se dluhy musí platit, a musíme se starat, abychom byli schopni je zaplatit. Ale v době, kdy z běžných daní nemůžeme uhradit potřebné výdaje na potírání nepřátel vnějších i vnitřních, musíme si vypůjčiti. Dluhy, které dnes uzavíráme na osvěžování hospodářského života, nejsou dluhy, které nám jedí z mísy, nýbrž jsou to dluhy, které do těch nejprázdnějších mis přidávají.

Mluvívá se u nás o nové ekonomice. Čím se liší nová ekonomika od staré? Tím, že stará ekonomika pracovala jenom s představou lidské potřeby, lidské nouze. Neposlušná příroda skryla své poklady tuze hluboko nebo dává růst jen býlí, kdežto užitečným plodinám jen když půda je zdělávána v potu tváře. Ta představa nouze a hladu byla chimérou, která strašila lidstvo již před Malthusem, ale hlavně po Malthusovi. Všichni si vzpomenete na ta strašidla malthusovská, na ty věštby, že lidstvo se množí rychleji než potraviny a že tlak populace vede buď k hladu nebo k epidemiím nebo k válkám, které musí promýtit ten přehoustlý les lidstva. Tato strašidla dnes již, doufám, nikoho z těch, kdo mají zdravý rozum, nestraší, protože každý vidí, že člověk má nejen hladový krk, nýbrž i důmyslnou hlavu a pracovité ruce. Každý vidí - objektivně to lze dokázat jakými si přejete statistikami - že stupeň výroby statků k uspokojování všech možných potřeb je rychlejší než stupeň přírůstku obyvatelstva, jen kdyby se lidé naučili užívat svých hlav a rukou k tomu, aby stupňovali životní blahobyt každého spolupracovníka toho velkého pracovního společenství, které představuje lidstvo a každý národ, kdyby národ národu nepřekážel, kdyby v tom národě uvnitř jeden druhému nepřekážel, nezáviděl, nezdražoval, nechtěl dostat mnoho za nic. O to jde. (Posl. Čuřík: To je křesťanské stanovisko!) Zajisté. Nemůže být lepší. Myslím, že jediná správná politická maxima je: dělat druhému to, co chceš, aby tobě činil, a nedělat mu, co nechceš, aby ti činil. (Výborně!) Zásada, která má jinou formu ve známé větě: Leben und leben lassen.

Velectění, nová ekonomika vedle faktu lidské potřeby pracuje s faktem lidské schopnosti a ukazuje lidstvu v každém národě zvlášť, že tak jako je úkolem lidského důmyslu naučit se ovládat síly mimolidské, přírodní, organisovat - řekněme - uhlí a rudu k tomu cíli, aby vzniklo železo, že musí být stejně úkolem pečlivě plněným vynalézati způsoby, jak zorganisovat lidskou spolupráci sedláka s průmyslovým člověkem, venkovana s městským člověkem, člověka pracujícího převážně rukou s člověkem pracujícím převážně hlavou, člověka pracujícího na tomto kousku zeměkoule s člověkem pracujícím na druhém kousku zeměkoule, čili ta nová ekonomika neučí ničemu, nežli aby lidstvo k těm velkým technickým vynálezům, kterými se naučilo ovládat síly mimolidské, připojilo další sociální vynálezy, kterými se učí lépe organisovat lidskou spolupráci a lépe užívat jejích plodů. (Potlesk.)