Podívejme se na problém obrany republiky se stanoviska sociálního. Není třeba žádné zvláštní duchaplnosti, aby každý pochopil, že skutečná ochota bránit republiku se zbraní v ruce předpokládá jakés takés uspokojení sociálních a hospodářských zájmů oněch aktivních účastníků. Jinými slovy je nutno dát lidu práci a chléb, aby bylo s úspěchem možno žádat, aby bránili republiku. Co však vidíme u nás? Je fakt, že se prostě ignoruje samozřejmá nutnost zvýšení životní úrovně pracujícího lidu. (Výkřiky posl. Čuříka.) Málo zemí je v Evropě, kde je produktivita práce tak velká jako v Československu, ale současně je málo zemí v Evropě, kde je tak nízká životní úroveň jako u nás. (Výkřiky posl. Mrskošové.) Kam ten rozdíl jde? Rozdíl jde zřejmě do kapes kapitalistů. Když výroba a zaměstnanost klesaly, zaměstnavatelé byli všude jako na koni a žádali snížení mezd, prý je krise a nelze platit takové vysoké mzdy, nutno se podílet na té bídě, kterou máme, všichni společně. Dnes výroba a zaměstnanost stoupá, ale nikomu z pánů zaměstnavatelů nenapadne, aby stejně rychle spěchal podělit se o dobré výsledky se svými dělníky. Tak máme dnes takový stav, že ačkoliv výroba a zaměstnanost stoupá, zisky stoupají, životní úroveň nestoupá, naopak v mnohých případech je snižována a dělníci se dnes musejí se zaměstnavateli přímo hrdlit o mizernou drahotní výpomoc, o pár korunek. Jest-li někdo má na srdci skutečně obranu republiky, jak může snésti takový stav? Jak může snášeti stav, kdy tisíce a miliony lidí trpí podvýživou, ačkoliv zde je reální, materiální možnost ukojiti jejich požadavky?

A vláda? Vláda v tomto případě prstem nehne, aby se státního stanoviska přiměla fabrikanty k ústupnosti vůči těm skromným dělnickým požadavkům. (Výkřiky posl. Čuříka.) Je možno snad namítnouti, že vláda nemá vlivu na to, jak se utvářejí mzdové poměry, že nemůže diktovat fabrikantům, jaké mzdy mají nebo nemají platit. No dobře, vezměme tedy drahotu. V Československu je takměř všechno zkartelováno. Máme přes 900 kartelů. Téměř veškeré zboží prochází kartelovou výhní, jeho ceny jsou určovány kartely. Na drahotu kdekdo nadává, i Stříbrný dokonce ve svém plátku štve proti kartelům a proti drahotě, mluví proti nim ministři, dr Hodža proti nim mluvil, ten onen mluvil, všecko nadává, není zde v parlamentě snad nikoho, který by se odvážil vystoupiti a říci: Kartely mají pravdu a jsem také pro jejich dnešní cenovou politiku. Ale ceny zůstávají stále stejné. Kartely si zdražují podle svého a vláda nezakročuje, ačkoliv k tomu má právní, legální možnost, ačkoliv zde v tomto případě zkartelisované hospodářství je jaksi diktováno a snížení cen je organisačně i technicky úplně možné a proveditelné. A vláda přece jenom nezakročuje. Řekne-li nám snad někdo, že dosavadní zákon k tomu nestačí, ať tedy předloží zde vláda v parlamentě zákon proti kartelům, který by vládě umožnil naříditi snížení kartelových cen. Všechny kartelové ceny jsou více méně neodůvodněné.

Rád bych věděl, kdo by zde v parlamentě si troufal hlasovat proti takovému zákonu. Ale vláda to nedělá. To znamená, že na její rozhodování v tomto případě mají vliv více kartely a monopoly nežli volání nejširší veřejnosti.

Možno snad říci, že těch 900 kartelů zrušit naráz je mnoho, že to nejde, že je to příliš bolševické. Dejme tomu. Ale pak by bylo záhodno vzíti na paškál aspoň některé kartely, ty, které obzvláště řvou. Řekněme takový cukrový kartel. Pro cukrobarony je to hotový zlatodůl, každý to ví, po léta a léta se o tom píše, hausíruje se s tím na schůzích, všichni na to nadávají - a cukerní kartel si žije vesele dál. Kde je překážka, aby se cukerní kartel přeměnil, řekněme, ve státní cukerní monopol, když již to tedy musí býti zkartelisováno? Cena cukru by mohla býti nižší, sedláci by mohli dostati více za řepu, mohli by více osívat, a státní pokladna by též dostala více. Proč to nejde? Rád bych, aby nám to zde někdo z pánů koaličníků upřímně vysvětlil, proč to nejde, aby vláda použila zákonné moci a změnila cukerní kartel ve státní cukerní monopol a aby tím pro státní pokladnu získala při nejmenším několik set milionů Kč. (Výkřiky posl. Krosnáře.)

Na každý pád je faktem, že to nejde, že se sice mluví, ale nic se nedělá, z čehož plyne jediný logický závěr, že zase zájmy cukerních kartelářů mají ve vládě větší vliv než zájmy milionů a milionů občanů - spotřebitelů cukru.

Anebo vezměme takový špiritusový kartel. Z toho již je veřejné pohoršení. Vrabci na střeše cvrlikají o pohádkových ziscích špiritusových baronů. Mohlo by se říci - a já to říkám - když už je tomu tak, že na špiritusu je možno a nutno vydělávati stamiliony, tak proč to nemá dostati státní pokladna, aby měla pro státní zaměstnance, aby měla na práci, na investice, podpory v nezaměstnanosti atd.? Proč pak ne? Proč ne státní špiritusový monopol? Organisační, technické, finanční a právní překážky nejsou. Přes noc je možno přeměniti dnešní lihové hospodářství na státní lihový monopol a tím získati pro státní pokladny miliony a miliony příjmů. Všichni jsou pro to. V koalici, jak slyšíme, je jediná strana agrárnická, která je proti, a ostatní strany jsou pro. A co je příčinou, že to se špiritusovým monopolem nejde? Zase jediný možný závěr, že zájmy špiritusobaronů v koalici váží více než zájmy státu. Marné, nedá se žádný jiný závěr odvoditi.

Anebo se podívejme na zbrojařský průmysl. Zbrojařský průmysl má vysokou konjukturu. Státu draho prodává, dělníkům platí bídné mzdy, i o tu bídnou drahotní několikastovkovou výpomoc se musejí dělníci rvát s těmi těžkými prachaři, takže to každého přímo pobuřuje. Hlavním zákazníkem zbrojařského průmyslu je stát. A vzniká logická otázka, proč nezestátniti zbrojní průmysl, proč zisky, které shrabuje takový Schneider z Creuzotu, které shrabuje takový Loewenstein a vůbec majitelé Škodovky - Vraný má také nějaké akcie - nepřevésti do státní pokladny, když vlastně jsou ty zisky ze státních peněz? A bez státních dodávek by museli zbrojaři chcípnout. Bylo by to logické a účelné. Stát by měl lacinější výrobky, dělníci by mohli míti lepší mzdy, poplatníci by mohli platit méně daní na zbrojení, zkrátka všechno mluví pro to, aby se to zestátnilo, zatím však dožíváme se u nás právě v těchto dnech přímo neslýchaného skandálu - a jestliže už Remeš mluvil o všelijakých koucích, pak měl mluviti právě také o tom - najednou se veřejnost dovídá, že v době, kdy nebylo peněz ve státní pokladně, kdy se vypůjčovaly na těžká procenta, [ ], že právě v té době se hodilo do Škodovky ze státních peněz 250 mil. Kč. Více než celý akciový kapitál Škodovky, více než co tam akcionáři Škodovky dali, hodilo se jim tam ze státní pokladny. Nikdo o tom nevěděl, ani parlament, ani veřejnost, ani úsporná a kontrolní komise. Dobře, řekněme, dali jim to. Postavme se na to stanovisko, dobře tak, bylo to nutno z těch nebo oněch důvodů, ale proč se toho potom nevyužilo, když už tam státní peníze dali, proč si neřekli: Počkejte, vy Škodováci, my si teď Škodovku zajistíme pro stát. Vždyť to bylo, jak povídám, více než celý akciový kapitál. Za to bylo možno Škodovku přímo vykoupiti. Nestalo se to. 250 mil. Kč se dalo, léta prošla, stát dával objednávky, Škodovka lifrovala, posílala účty, a tak se to vyrovnalo na protiúčet se ziskem nevím už jakým, ale obvyklým zbrojařským, který je ve Francii, tuším 200% a ve Škodovce, poněvadž Škodovka má také francouzského patrona, nebude méně. Jak může vláda něco takového připustiti? Zřejmě jen proto, poněvadž v ní převládají zájmy zbrojařů nad zájmy republiky. Nemohu si pomoci, jinak to nelze pochopiti, jiný důvod nelze pro to nalézti.

A už z těchto několika příkladů je vidno, že sociální a hospodářská politika dnešní vlády neodpovídá zájmům republiky. A co říci na příklad tomu, co provádějí orgány ministerstva vnitra v německých územích, když se na celou věc díváme s hlediska obrany republiky? Co provádí ministerstvo vnitra ve věci podpor v nezaměstnání v německých územích? V německých územích jsou okresními úřady a orgány ministerstva vnitra soustavně a hromadně škrtány žebračenky. Tisíce rodin, jejichž živitelé již jsou půl roku bez zaměstnání, rodin, které prožívají bídu, o které se nikomu z nás zde nesní, jsou zbavovány posledních deseti korun. V celku běží o pakatel, o několik milionů Kč. [ ]. (Posl. Čuřík: Tam to bylo všecko přehnáno dr Czechem!) Měl byste se tam podívat, jak je to přehnáno! (Posl. Dubický: Tam je třeba revise!) V ministerstvu zemědělství je třeba revise. (Výkřiky.) Ale poslyšte, vy páni čeští vlastenci, i kdybychom tam do německého území měli dávati stamiliony a ne mizerně žebračenky, tedy je to v zájmu obrany republiky nutné. (Posl. Dubický: Poštvete to tam zase proti republice!) [ ]. A tato sorta (ukazuje na poslance strany sudetskoněmecké) děkuje hlavně těm a podobným metodám za svoji existenci. (Výkřiky.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Gottwald (pokračuje): [ ] V takových poměrech je každá odepřená žebračenka vodou na mlýn Henleinovi a tím Hitlerovi. [ ] Ale je potřebí ovšem také říci, že ministerstvo soc. péče se tomu příliš laksně brání.

Když už jsme při tom, vezměme takový případ, jako je pracovní spor v Mauthnerových závodech v Mšeně (Grünwald u Jablonce). Mauthnerovy závody v Mšeně patří Živnobance. Asi před 6 měsíci tam vznikla stávka pro t. zv. Bedeaux-systém, racionalisační systém, který vyčerpává a vymačkává z dělníka poslední energii. Dnes tito dělníci přijali v podstatě všechny podmínky firmy, ale fabrika zůstává dále zavřena. Proč? Poněvadž Živnobanka vydírá teď na vládě; chce, aby stát jí dal v té neb oné formě miliony, než znovu otevře fabriku. A zatím 1.200 dělníků na horké půdě v pohraničí je bez práce už šestý měsíc. A vláda jako celek? Krčí rameny. Nedá se nic dělat, to je mzdový spor, do kterého se zasahovati nemůže. Ačkoliv tam jde o eminentní zájmy republiky, je tam, v pohraničí, 1.200 lidí šestý měsíc bez práce, poněvadž Živnobanka si postavila hlavu, že zkrotí nejen dělníky, nýbrž i vládu. Co tomu říci? Zase je zřejmé, že zájmy Živnobanky převažují ve vládě nejen zájmy 1.200 textiláků, nýbrž i zájmy pracujícího lidu. A na druhé straně, zatím co takto a podobně se týrají, šikanují chudí němečtí lidé, ponechává se úplná volnost hakenkrajclerské agitaci henleinovských vůdců. Je to národnostní politika, postavená přímo na hlavu. Drobného německého člověka dráždit, píchat, šikanovat, štvát - a při tom volně pouštěti lidi, kteří jeho oprávněnou nespokojenost eskontují pro Hitlera. My jsme navrhli vládě prostředky a způsoby, jak možno docíliti demokratického vyrovnání mezi Čechy a Němci. V koaličních novinách se také teď píše o nějakém vyrovnání, bohužel jen píše a mluví, ale skutek utek. A přece je německá otázka pro republiku životní otázkou. Co by bylo nutno v tomto směru udělat v zájmu ochrany republiky? Dát Němcům což jejich jest, dát jim to nejen na papíře, nýbrž prakticky ve skutečnosti a sou časně si rázně došlápnout na ony pány, kteří myslí, že hitlerovský Berlín je pupkem světa a Goebbelsovo ministerstvo jediným zdrojem moudrosti. Než ministerstvo vnitra má zřejmě ve všech těchto věcech protichůdné názory. Ale poněvadž ministerstvo vnitra nevisí v luftě, je zřejmo, že za jeho politiku konec konců má odpovědnost celá vláda.

To jest několik podle mého soudu pádných důvodů, pro které nám pro rozpočet dnešní vlády hlasovati nelze. Snad nám někteří socialisté namítnou, že oni nejsou pro vše, co se ve vládě dělá, nadšeni, že i oni by si přáli jinou politiku, ale že za daných okolností to jinak nejde. Nuže, podle našeho soudu to není vůbec pravda. Prostředek, který donutí re akci k ústupu, podle našeho soudu spočívá v jednotné frontě a v lidové frontě. Je nutno se tázati, proč socialisté tohoto prostředku ne používají. Oni říkají: proto, abychom nedráždili reakci, abychom nedráždili Vraného u nás a Hitlera v Berlíně. Nu, ale Vraný je rozdrážděn stejně dost, Hitler také. Více rozdrážděn býti nemůže. Hitler chce spolknouti Československo i tak, a Vraný chce dostati v Československu vrchní komando. A tak jak ho chcete více podráždit? Zkrátka a dobře, reakce jest rozdrážděna stejně dost. A jak se nevyplatí před ní ustupovat, to ukazují zkušenosti z minulého prosince, resp. zkušenosti po minulém prosinci. Tehdy po prosinci přikryli - jak to říkal Stivín - blamáž, mírně řečeno, reakce pláštěm zapomenutí. Oni se vnucovali do zapomenutí, to je, chtěli strkat hlavu do písku. Ale oni nezapomněli. Oni si mysliti, že Vraní přijdou k rozumu, když jim jejich zkrachovaný puč v prosinci nebude nikdo připomínat. Ale co se ukazuje? Ukazuje se, že teď jsou znovu na koni, a to tak nebezpečně na koni, že přímo ohrožují existenci republiky. Co je může zkrotit? Jediné sjednocená dělnická třída a se sjednocenou dělnickou třídou postupující vrstvy měst a venkova. Prostředkem k tomu je právě lidová fronta. Dnes je situace taková, že o osudu a o složení koaliční vlády rozhodují více méně reakční agrárníci, titíž lidé, které vodí deputace k Hitlerovi do Goslaru.

Vytvoření lidové fronty u nás by přivodilo takový stav věci ... (Posl. Stunda: Ako vo Španelsku!) To vy byste přivedli, ale my bychom to s vámi udělali lépe, předem bychom vám to zatrhli. Ve Španělsku to udělali vaši lidé.

Vytvoření jednotné fronty u nás by přivodilo takový stav věci, že o složení vlády by nerozhodovali fašističtí karteláři, nýbrž demokraté, republikáni a lid. Dnes je situace taková, že reakce s plnou vážností pomýšlí na dosazení pravicového reakčního režimu. Utvoření lidové fronty by přivodilo takovou situaci, v níž by v Československu bylo možno pomýšleti na dosazení režimu levicového, lidového, na zřízení levicové vlády, bez stoupenců pp. Vraných, těchto agentů Hitlerových. Dnes ještě mají odpůrci lidové fronty ve vedení socialistických stran převahu, dosud ještě mohou lidovou frontu odmítat, ač její vytvoření je životním zájmem republiky. My jsme však přesvědčeni, že přijde, brzy přijde den, kdy členstvo socialistických stran zlomí sabotáž nepřátel jednoty a kdy i v Československu bude uskutečněna lidová fronta, a pak také republika bude obhájena před úklady domácího i zahraničního fašismu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Luschka. Dávám mu slovo.

Posl. dr Luschka (německy): Slavná sněmovno!

Poradou o rozpočtu vstoupil parlament do své letošní hlavní sezony, jejímž vrcholem jest věru opět rozprava o státním rozpočtu v plenu sněmovny. Státní rozpočet jako takový poskytuje v každé demokratické pospolitosti povinnou příležitost zabývati se nejen rozpočtem jako takovým, nýbrž také veškerým státním hospodářstvím a státní politikou. Státní rozpočet sám, jako páteř státního hospodaření v kalendářním roce, ve kterém se zrcadlí celé hospodářství státu - může se věru říci, veškerý hospodářský a politický život ve státě - znamená ciferně velký požadavek na daně platící obyvatelstvo, na všechny korporace a především přísnou kontrolu pro výdaje, které byly vyměřeny v letošním roce oproti roku loňskému o ca 400 milionů výše.

Nemohu jinak než na začátku svých vývodů o státním rozpočtu projeviti naše zadostučinění, že pan zpravodaj vyvíjí velkou energii a rozhodnost, aby udržel nejvyšší parlamentní práva právě stran rozpočtu, z části je opět obnovili a že zakročuje s velkou energií proti byrokracii, která hledí svou svémocností parlamentní práva zkracovati a která by chtěla příliš ráda pohlížeti na rozpočet jako na vlastní nástroj moci. Jest také se zadostučiněním zdůrazniti v letošním roce, že byl po prvé rozpočet podroben při svém projednávání ve výboru změnám, které i když nejsou značnějšího ciferného rozsahu, jsou přece symptomatické pro vůli parlamentu se osamostatniti proti ciferním kostrám, které byly dříve jen předloženy a většinou jednoduše spolknuty, aby byla chráněna parlamentní práva právě stran stanovení cifer. Jistě pokrok, o kterém doufáme, že jest příznivým začátkem k vývoji, že budou míti parlamentáři stále více příležitosti míti vliv na jednotlivé položky, na jejich samotné číselné stanovení. To jest tím nutnější, neboť právě při rozpočtu se v posledních letech bohužel vždy zjistilo, že jest nadějí, která se neplní. Museli jsme od roku 1927, tedy již 10 let zažíti vždy stejný obraz, že se rozpočet stal částkou asi 1.8 miliardy státním deficitem a že tím vzrostl samotný státní dluh asi z 27.6 miliard mezitím na 46.8 miliard, zjev, který se může státi tím povážlivějším, neboť přece úroková a umořovací služba státního dluhu vyžaduje již miliardovou položku, která proti roku loňskému v samotném letošním rozpočtu dělá plus 387 milionů korun na zatížení pro státní hospodářství následkem státního dluhu.

Myslím, že energická činnost zpravodaje, jakož i kontrolní komise, která byla přece zřízena nikoliv naposled za účelem kontroly státního hospodářství, bude příště pokračovati ve stejném směru a že se tím zajištění, podle kterého je státní rozpočet také skutečností a nezůstane fantasií, stále více bude uskutečňovati. Rozpočet sám, který jest zvýšen na straně vydání a také v očekávané straně příjmů, neodpovídá v mnohých položkách našemu očekávání. Důležité položky nás nemohou uspokojiti. Především bych tu chtěl zdůrazniti podržení srážek z platů státních zaměstnanců, které pocházejí z doby krise a které se staly následkem zbidačení a zadlužení státních zaměstnanců všech kategorií, tedy středního a dělnického stavu státu, pramenem nejvyšší nespokojenosti. Stále naléhavějším se stávající požadavek obnovení pragmatických platů jest tím odůvodněnější, že přece agendy státní správy stále rostou a tím roste agenda jednotlivých ministerstev, na druhé straně však nenásleduje rozmnožení služebních míst, a také povyšování v mnohých odvětvích správy, může se skoro říci v celé civilní správě, stále vázne.

Také prostředky k oživení hospodářství, obzvláště v oblastech krisí postižených, odstranění nezaměstnanosti, vyžadují ještě mnohého doplnění, aby mohly svůj účel také splniti. Zvláště při investičních pracích, jejichž význam věru nesmí býti podceňován, mluvíme-li o rekonvalescenci hospodářství, by se mělo obzvláště žádati, pokud výtěžky půjčky na obranu státu nemohou býti použity nebo k tomu nestačí, aby byly naplněny fondy, které byly zřízeny pro stavbu silnic, obzvláště pro vodní hospodářství, které však jsou již z části vyčerpány a rozhodně se ukazují jako nepostačující vůči požadavkům, které právě pro tyto stavby, jež nejsou pouze stavbami nouzovými, v nejbližší době se nevyhnutelně budou klásti. Potom mohou oprávněné požadavky k oddlužovacím akcím zemí, okresů a obcí klásti na státní hospodářství ještě další nároky, aby mohla býti provedena sanace nouzí trpících korporací a nouzových oblastí s tím většími vyhlídkami.

Dovoluji si zde obzvláště poukázati na požadavky země Moravskoslezské, která asi před měsícem podala předsedovi vlády memorandum, ve kterém jsou jmenovitě uvedeny požadavky země a kde se především požaduje zrovnoprávnění země Moravskoslezské se zemí Českou ve všech bodech, kde dochází k dotaci zemí ze státního hospodářství. Podporujeme tyto požadavky, které jsou spravedlivé, obzvláště pokud jde o zrovnoprávnění, na které země Moravskoslezská proti zemi České jistě právem může míti nárok.

Nemohu však nechati bez povšimnutí, že musí býti požadována plná rovnoprávnost Slezanů také v rámci země Moravskoslezské. Správní reforma roku 1927 nevtělila Slezsko do Moravy, nýbrž země Slezská byla stejně jako země Moravská sloučena ve společnou správní oblast Moravskoslezskou. Bylo by proto nezákonné a musili bychom co nejrozhodněji odsouditi, kdyby snad správa země Moravskoslezské hleděla na Slezsko jako na moravskou kolonii. Náznaky tohoto druhu však nejsou bohužel nepatrné. Do regionální investiční rady, která byla zřízena pro společnou zemi, aby byla po ruce vládě, nebyl jmenován ani jediný Slezan, ani jako člen ani jako náhradník, ani Němec ani Čech. Vyřizování agendy okresů a obcí, žádosti stran všeho druhu z našeho území, z oblasti země slezské jsou vyřizovány tak vlekle, že to zde musí býti s politováním konstatováno. Také způsob a výsledky intervencí v Brně jsou podle zkušeností tak tísnivé, takže musíme odtud žádati, aby ústřední vláda podporovala úsilí všech povolaných zástupců země Slezské.

Ve školní správě, v politické a obzvláště ve finanční správě zdůrazňuji jen pasivitu, která existuje nyní jako dříve stran požadavků Slezska o udržení finančního úřadu druhé instance. Je to skoro hra "lichá neb sudá", chceme-li se dozvěděti, zda finanční ředitelství zůstane či nezůstane. Jeden den se to potvrdí, druhý den však opět odvolá a po léta jest pozorovati v tomto ohledu neúčelnost a nejistotu a tím rušení úředního provozu, které působí jistě také v obyvatelstvu Slezska bez rozdílu národnosti neb strany nejnepříznivější dojem. Stejně jest rozhodně nutné splniti požadavek daňové samosprávy země Slezské. Zkusili jsme, že se částečné oddisponování kompetencí finančního ředitelství v Opavě neprojevuje k prospěchu služby a zájmů země a jejích obyvatelů. Bylo by již na čase, aby se dala opravdu služebním zájmům přednost přede všemi politickými pohnutkami a při objektivní úvaze by se muselo dojíti k přesvědčení, že obnovení slezského finančního ředitelství v plném rozsahu jest akt, který musí býti v zájmu státním pozdraven a podporován každým.

Stejně jest tomu s politickou správou, která přesídlila do Brna ke druhé instanci. Dnes je ve Slezsku všeobecně rozšířeno slovo, že Praha leží blíže Slezska než Brno. Před krátkou dobou byla zřízena v Košicích expositura zemského úřadu pro 24 východoslovenských obcí. Když jsme to slyšeli, tázali jsme se, zda by nebylo totéž stejně nutné pro Slezsko. Podle všeobecných požadavků, které stran toho byly kladeny, a jistě podle skutečnosti, že musíme v tom případě požadovati také opět rovnoprávnost s pojetím o politické správě na Slovensku pro nás Slezany, jest to nutné. Žádáme ohledu na slezské zájmy a zdůrazňujeme, že se nikdy nemůžeme vzdáti plné rovnoprávnosti proti ostatním částem země. Žádáme při této příležitosti také, abyste si uvědomili, že by bylo nutné, aby byli úředníci země, kteří byli dříve zapracováni a se službou srostlí, v této části společné země ponecháni a aby bylo upuštěno od toho, aby se stále překládali a aby se překládali na jejich místo do našeho území země a poměrů neznalí úředníci. Když se nyní při tomto překládání úředníci v rámci služební pragmatiky postaví proti tomu námitkami a uvádějí osobní, hospodářské a sociální poměry rodiny, aby vymohli odvolání případného přeložení, které přece většinou jsou již doručena, pak již musím prohlásiti, že se to nesmí považovati v žádném případě za tvrdošíjnost nebo pohodlnost úředníků. Úředníci nejsou ve službě tvrdošíjní, neboť by jinak byli hazardéry s osudem vlastním a svých rodin. Byla by to šílenost, kdyby si dovolili neoprávněný odpor proti přesazování, obzvláště u německých úředníků, kteří přesně vědí, jak pro ně jest těžké konati službu, a kteří se proto dvojnásobně snaží dostáti v každém ohledu požadavkům služby. (Potlesk.) Musím se proto ohraditi proti tomu, aby byla pojímána podobná paušální podezření, snad pod vlivem nějakých počešťujících spolků, proti německým státním a veřejným zaměstnancům a aby se jich dbalo proti všem jiným úvahám, tak jako dříve.