Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Chmelík. Dávám mu slovo.

Posl. Chmelík: Slavná sněmovno!

Chápu se slova, abych jménem národního sjednocení zdůraznil kladné stanovisko nejen k právě projednávané osnově zákona o báňských bratrských pokladnách, nýbrž i k soc.-politickému zákonodárství vůbec. Není zákona, není sociálně-politické vymoženosti, na které bychom neměli podílu a na které bychom iniciativně nespolupracovali; ať jde o požadavky státních zaměstnanců, obecních a veřejných vůbec nebo o požadavky soukromých zaměstnanců, vždy našly u nás plné porozumění a potřebnou podporu. Je to nutno říci docela otevřeně a na všechny strany, tím spíše, že vítáme zlepšení hornického pojištění a, doufejme, i trvalé zabezpečení bratrských pokladen. Zejména je to třeba říci na adresu socialistických stran a komunistické strany, které tak rády označují národní sjednocení za stranu reakční v otázkách sociálních, za stranu kapitálu, za stranu Svazu průmyslníků a nevím kdekoho ještě, ačkoli delegace národního sjednocení v tomto váženém sboru, ve všech výborech a při každé příležitosti dokazovala, že má právě velké pochopení pro sociální potřeby všech širokých vrstev našeho obyvatelstva. To nás ovšem nezbavuje práva a nároku na kritiku a k zaujmutí pevného stanoviska ke každému návrhu týkajícímu se jednak soc.-politických zákonů a jednak i všech velkých problémů, jež úzce souvisí s hospodářským vývojem, a proto pod zorným úhlem smyslu pro právo a spravedlnost a pod zorným úhlem hospodářské možnosti zaujímáme ke všem otázkám, jak jsem uvedl, pevné stanovisko.

Proto i při projednávání uvedené osnovy zákona v soc.-politickém výboru, resp. v jeho subkomitétu zaujali jsme stanovisko a dokázali jsme neobyčejnou důležitost právě projednávané osnovy. Vždyť, pánové a dámy, pojištění horníků u báňských bratrských pokladen stávalo se pomalu problémem ohrožujícím stát. Vzpomeňte minulosti, v jakém stavu dnes tu zjišťujeme hospodaření v bratrských pojišťovnách.

Řekl jsem, že v soc.-politickém výboru jsme hlasovali pro sanační zákon a mohu zdůraznit, že budeme proň hlasovati i v plenu sněmovny, a to tím spíše, že zde došlo k rozumové dohodě, a to je nutno zdůraznit; s uspokojením lze uvítati skutečnost, že předložená osnova je dílem dohody nejen mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, nýbrž i resortních ministrů. Byl podán důkaz, že je možno i těžké věci, veliké problémy řešiti dohodou, je-li dosti dobré vůle a pozorumění pro společné věci, společné zájmy a společný osud.

S politováním však musíme konstatovati, že k řešení sanace hornického bratrského pojištění dochází tak pozdě a že v tomto slavném sboru byly odhlasovány zákony, které schvalovaly vydání, ale nepostaraly se o jich úhradu.

Vážený sbore, to se mi zdá, že byl stav protizákonný. Za takových okolností se stalo, že hospodářství v pojištění hornickém stalo se těžkými sta miliony pasivním a že schodky rostly od měsíce k měsíci. Proto je svrchovaný čas, že k sanaci pojištění dochází, bohužel, stát bude musit uhraditi schodek, který toto pojištění vykazuje koncem r. 1935, a to v částce přes 443 mil. Kč.

Na sanaci hornického pojištění přispějí zaměstnavatelé ve formě 2 1/2% příspěvku, což má vynésti ročně 24 1/2 mil. Kč. Velikou oběť přinášejí dělníci ve formě 1% ze skutečně vyplácené mzdy, což má vynésti 9 mil. Kč ročně. Ale budou přinášeti oběť také všichni konsumenti, jimž se zdraží přirážkou na sanaci 1 q hnědého uhlí o 15 hal., kamenného uhlí o 25 hal., koksu o 30 hal., což má vynésti 40 mil. Kč ročně. Vedle toho bude přispívati na hornické pojištění a jeho sanaci stát 90 mil. Kč ročně.

Je jisto, že tento způsob sanace ztěžuje konkurenční schopnost našich dolů a že zatěžuje v této kritické době nejen dělníka, nýbrž i konsumenta. Dále se musíme pozastaviti nad tím, že v osnově zákona se počítá s úchylkami a slevami sanační dávky pro podniky všeobecně prospěšné. Je to široce řečeno "všeobecně prospěšné", ale může to vésti k zneužívání, protože není přesně a jasně řečeno, kolik závazků a jaké závazky stát převezme z pasivního hospodaření v báňských bratrských pokladnách. I tato otázka měla by býti přesně vyřešena. Je třeba ještě dál říci, že postupem času bude muset býti také vyřešena otázka rozvrstvení pojištěnců, neboť nebude lze trvale stavěti na roveň všechny pojištěnce bez zřetele na částky, které na pojištění zaplatili, a na to, zda jsou při hornictví zaměstnáni jen přechodně, či trvale.

Slavná sněmovno, řekl jsem, že sanační novela zákona znamená zlepšení hornického pojištění. Chci dodati, že Národní sdružení odborových organisací přispělo k tomuto řešení svými návrhy, a s radostí konstatuji, že k nim úřady i subkomitét resp. přípravný výbor přihlížely a že tím všechny naše připomínky, až asi na 2 nebo 3, byly pojaty do dnešní novely, a. zcela otevřeně nutno přiznat, že není třeba té kritiky uvedené osnovy, jaké ji podrobil mluvčí z řad komunistických. Osnova zákona tak, jak je předložena, znamená veliké zlepšení. To plyne ze zajišťovacího poměru a z přiblížení se k všeobecnému pojištění podle zákona č. 221 z r. 1924 o starobním a invalidním pojištění. Jde o jakési vzájemné doplnění, poněvadž toto pojištění bude právě opřeno o všeobecné pojištění. A poněvadž projednávaná osnova je výsledkem rozumové dohody, není třeba meritorně projednávati jednotlivé paragrafy. Chci se zmíniti jen o některých, které jsou určitou předností, nebo přinášejí určité novum. Zde zejména při nároku na provisi zlepšuje se dosavadní doba čekací a krátí se ze 3leté na 2letou (§ 18). Zavádí se jako novum státní i příspěvek, stejně jako je v zákoně o starobním a invalidním pojištění [§ 18 a) ]. Stejně je novum ustanovení nároků na státní příspěvek pro cizí státní příslušníky na základě reciprocity [§ 18 a) ].

Podle §u 23 jest opět zlepšení dnešního stavu v ochranné lhůtě, která se prodlužuje a přizpůsobuje pojištění starobnímu a invalidnímu tím, že nejkratší doba je stanovena na 24 měsíce. Lze litovati, že nebylo přihlíženo k našemu návrhu, aby bylo pamatováno v příznivější době na § 24, aby i v době vojenského výcviku měl horník započítanou plnou pojistnou dobu.

Rovněž měl býti podle našeho návrhu vsunut § 24 b), týkající se doby nemoci, neboť podle starého způsobu jak vojenský výcvik, tak i doba nemoci byla plně započítána do doby pojistné. Tyto naše dva návrhy bohužel byly zamítnuty a o to je podle našeho názoru toto pojištění chudší.

Jinak v zásadě souhlasíme v plném znění s uvedenou osnovou i pokud jde o správu báňských bratrských pokladen. Podle nového zákona bude složena ve svých orgánech rovněž v duchu zákona č. 221/1924. Valná hromada delegátů je ovšem složena na základě parity (§ 32).

§ 34 se mění, a cituji doslovně (čte): "Podnikatelé jmenují své zástupce. Nedohodnou-li se o jejich jmenování, volí je podle zásady poměrného zastoupení na základě kandidátních listin, při čemž podnikatel má tolik hlasů, kolik bylo u něho zaměstnáno členů v rozhodný den. Zástupci podnikatelů nemusí býti ani zaměstnanci ani plnomocníky podnikatelovými."

Podle tohoto citátu mohou se do správy báňských bratrských pokladen voliti i neodborníci, nehutníci. Bylo by daleko lépe, kdyby ústavy tyto spravovali jen podnikatelé a pojištěnci. Ovšem toto ustanovení je součástkou sanačního plánu.

Jinak ve správě revírních báňských bratrských pokladen, jak jsem již uvedl, jde o systém, jaký je u okresních nemocenských pojišťoven. A chci při této příležitosti zdůrazniti další naše stanovisko proti zpolitisování pojištění vůbec a zejména nemocenského pojišťování i bratrských pojišťoven zvlášť.

Je nutno si uvědomiti, že v sociální politice nejde o socialismus, nýbrž o sociální cítění, a že nemá ho víc ten, kdo je příslušníkem kterékoliv socialistické strany nebo kdo má tu nebo onu politickou legitimaci, ale že má jen ten, kdo prokázal smysl pro právo a spravedlnost a kdo má pochopení pro slabšího. A proto bych pěkně prosil, aby ve vedení nejenom bratrských pojišťoven, nýbrž nemocenských pojišťoven a sociálních ústavů vůbec se uplatnil nestranný duch, aby naše pojišťovny plnily velký úkol, ke kterému jsou předurčeny: dáti členům nejen to, co zaručuje zákon, nýbrž starati se pokud možno o to, aby mohly dávat co největší nadlepšení. Pomáhati nejenom svým členům, nýbrž i příslušníkům jejich rodin, to je zlepšovati nemocným, nešťastným lidem život, zejména zabraňovati neštěstí, vraceti nemocným zdraví, odborně je léčiti, zmenšovati risiko práce. Prováděti taková preventivní opatření, aby každou práci mohl horník vykonávat bezpečně. Předcházeti všem vlivům, prostě snažiti se, aby každé risiko, jež může vzniknout z práce, bylo odstraněno. To je úkol bratrských i všech nemocenských pojišťoven. Proto musíme vždy odmítnouti každý pokus o zpolitisování, o monopol těchto sociálních ústavů.

Po této stránce jsme měli ovšem řadu připomínek, snad se nám naskytne jindy příležitost na ně upozornit. Dnes chci říci, že voláme po unifikaci veškerého pojištění. Uvědomme si, kolik máme nejenom nemocenských pojišťoven, ale kolik druhů pojištění, kolik škatulek, kolik forem a jaká z toho vzniká výhoda nebo nevýhoda ať pro pojištěnce, nebo pro zaměstnavatele vůbec.

Hospodářsko-sociální sbor při parlamentní delegaci národního sjednocení projednal návrh na vybudování národního pojištění, které by se týkalo i pojištění pro případ nezaměstnání. Jde o odstranění všech škatulek, jde o unifikaci, jde o sjednocení pojišťovacích ústavů. Jde o sjednocení, při kterém by se mohla poskytnouti daleko větší léčebná péče, mimořádné dávky, zabezpečiti lépe rodinné pojištění, dávky v mateřství atd. Ale hlavně tu jde o vybudování velkých reservních fondů, jde o snížení příspěvků, jde o snížení nákladu na pojištění, o menší režii, o zjednodušení administrativy, jde jedním slovem, jak jsem již řekl, o unifikaci veškerého pojištění, aby toto pojištění bylo levnější, dokonalejší, aby za menší příspěvek mohl pojištěnec dostati více na podpoře, dávkách, ale zejména, aby byla lepší a bezpečnější odborná léčebná péče.

Pravda, v hornickém odboru jsou určité zájmy, které ať z tradice či z povahy zaměstnání vyžadují samostatného pojištění. Ale i to jde upraviti, zejména když jsme viděli, že bratrské pokladny nebyly schopny života a že nemohly svou samostatnost bez sanace udržeti.

A jako další požadavek vyzdvihuji jménem národního sjednocení při této příležitosti volby do nemocenských pojišťoven, ale nejen do pojišťoven, nýbrž do všech sociálních ústavů a podniků. Již přes 22 let nebyly volby do sociálních ústavů. Co vody uplynulo, co jsme po té stránce slyšeli slibů, co jsme slyšeli o demokracii, jejímž hlavním předpokladem a podkladem jsou svobodné volby, a vážení pánové, doposud veškeré volání po volbách do sociálních ústavů bylo házením hrachu na zeď. A toho třeba litovati. Řadu let se u nás mluví o demokracii, zvláštním zákonem zabezpečujeme demokratickou formu státu, ale vy, členové koalice, kteří máte moc v rukou, nedovedete jí použíti, abyste demokracii zabezpečili především v sociálních ústavech, v sociálních institucích. Všechny politické strany, tudíž i koaliční, nesčíslněkráte vyslovily své stanovisko k otázce voleb do nemocenských pojišťoven, do pensijních ústavů, do úrazové pojišťovny a do jiných a jiných sociálně-politických ústavů. Co je to platné? Podávali jste i návrhy, aby vláda vypsala volby do těchto ústavů, ale všecky vaše návrhy zapadly tam, kam zapadly naše návrhy, kam zapadlo naše marné volání.

Ve volbách r. 1935 slibovala koalice, že dojde k volbám i do sociálně-politických institucí. Utekl rok a jsme tam, kde jsme byli před 20 lety. Volby do nemocenských pojišťoven a ostatních sociálně-politických ústavů nebyly bohužel provedeny, a nevěříme, že budou provedeny v dozírné době. Zlomyslní lidé dokazují, že jde o napalovací politiku slavné koalice a že nikdo z jejích příslušníků neví, jak by kdo v těchto volbách dopadl. Na jedné straně se mluví o strachu z komunistů, kteří prý by do těchto sociálních ústavů zanesli to, co zanesli do jiných sborů, zákonodárných, samosprávy a pod. Ale, vážený sbore, není to nic platné: pak máme u nás falešnou demokracii, pak ji u nás připouštíme jenom potud, pokud to chtějí ti, kteří v tomto státě vládnou, kteří si rozdělili moc; pokud ji ještě v sociálně-politických ústavech mají, chtějí ji míti dále zabezpečenu. Zůstává proto stále při složení správních orgánů na základě jmenování provedeného před dobou kratší nebo delší. Jsou některé nemocenské pojišťovny, kde byly správní orgány jmenovány před 17 lety. Dnes z nich zbylo jen torso, dnes máte řadu osob v oněch orgánech již vyměněnu, a doplňuje se od případu k případu bez vůle členů, bez vůle těch, kteří si na nemocenské pojištění platí. Ale, slavná sněmovno, shledáváme se se skutečností, že ve správě Ústřední nemocenské pojištovny sedí osoby, které nejsou pojištěnci a které nejsou ani zaměstnavateli. Pojištěnce zastupují úplně cizí lidé, kteří s námezdní prací nemají naprosto nic společného. Na tuto skutečnost, na tuto pseudodemokracii s tohoto místa žaluji. O nic lepší to není v Úrazové pojišťovně a o nic lepší to není ve všeobecných pensijních ústavech.

A ke konci, vážená sněmovno, se chci zmíniti ještě o otázce pojištění osob samostatně výdělečně činných. Vzpomínejme na tragedii návrhu tohoto pojištění. Letošního roku byl soc.-politickému výboru předložen návrh zákona tisk 130 na urychlené vydání zákona o pojištění živnostnictva pro případ nemoci, invalidity a stáří. Návrh podali, tuším poslanci strany politických živnostníků. Udělali si to ovšem pohodlné, řekli v návrhu stručně (čte): "Vláda se vyzývá, aby urychleně předložila osnovu zákona o pojištění živnostnictva pro případ nemoci, invalidity a stáří." Vláda se vyzývá! Páni jsou přece ve vládě, a je to tedy moc pohodlné. Daleko větší zásluha by byla, kdyby páni vypracovali podrobný návrh, jak si pojištění představují, kde vzíti úhradu, a všechno, co s tím dále souvisí. Ale říci: "Vláda se vyzývá, aby to udělala", když sami ve vládě sedí a vědí, že vláda to neudělá, to je povrchní a demagogické, nehledě k tomu, že se tady tříští názory na jedné straně politických živnostníků a na straně druhé strany agrární; jde o dvě sekce, živnostenskou a zemědělskou. Jde o to, zdali risikové souručenství obchodníků a živnostníků bude společné se zemědělci. Obě skupiny tvrdí, že přípravné práce jsou v plném proudu. Bohužel, pánové v koalici odsunují řešení tohoto problému, a tím celá tato velká věc, na kterou čekají obchodníci a živnostníci, ano i zemědělci, trpí. Jménem národního sjednocení se vyslovuji pro brzké řešení této otázky a pro brzké její uskutečnění.

Jsme pro spravedlnost, jsme pro zabezpečení celého národa. Sociální politika není, nebude a nemůže býti monopolem jen socialistických stran. Pomoc a zabezpečení po této stránce musí se ze zákonodárných sborů dostati všem, kteří se prací živí, všem příslušníkům jejich rodin. Stát má povinnost ke všem vrstvám obyvatelstva.

Já s tohoto místa, i když vítám novelu zákona o bratrských pojišťovnách, volám též po všech dalších novelisacích, volám po volbách, volám po unifikaci nemocenského pojištění a volám po rázném a rychlém řešení pojištění i pro osoby samostatně výdělečně činné. Znovu prohlašuji jménem národního sjednocení, že v každé otázce, jez bude znamenati ne třídní, nýbrž rozumové řešení sociálního pojištění všech vrstev, najdete v nás své podporovatele. Tím končím. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Otáhal. Dávám mu slovo.

Posl. Otáhal: Slavná sněmovno!

Obyčejně občané nejevili příliš mnoho zájmu o otázky hornické, ačkoliv v celém dění a v celém hospodářském žití stýkáme se s výsledky hornické práce na každém místě. Snad teprve tehdy, když vznikne nějaká katastrofa v dolech, rozvíří se časopisy, teprve tehdy se každý zajímá o otázky hornické, každý si představuje, co při takové katastrofě se stává, vidí ty ztracené životy, plačící vdovy a sirotky, a každý pak hledí, aby horníkům bylo pomoženo. Konají se sbírky, ale všecko v brzkém čase zanikne a opět přechází lidská společnost přes otázky hornické a nevšímá si jich.

A přece hornický stav je pro společnost lidskou jedním z nejdůležitějších. Vždyť není, jak jsem už řekl, důležitějších věcí, které by nepocházely z práce horníka. Vezměme uhlí, vezměme kovy, vezměme železo, všechno to je výsledek hornické práce. A proto také by mělo býti povinností nejen snad jedné třídy nebo jedné složky lidské společnosti, nýbrž celé společnosti lidské, aby zájmy hornické hájila a otázku hornickou řešila tak, aby se horníkům dostalo sociální spravedlnosti.

Na prvém místě je třeba si všimnouti, zda je dostatečně postaráno o bezpečnost horníků. A tu musíme říci, že mnohdy naráží právě tato otázka na nesvědomitost zaměstnavatelů, kteří chtějí co nejvíce při malém nákladu z dolu vytěžiti a přivádějí pak přímo v nebezpečí horníky, kteří vstupují do podzemí. Někdy je to ovšem také vina technických sil v oboru tom zaměstnaných. Je nutno zdůrazniti, že náš stát, naše vláda se stará, aby zájmy a bezpečnost horníků byly co nejlépe chráněny. Ale přesto jsou nepředvídané události, výbuchy v dolech, zaplavení dolů, kdy přichází mnoho horníků o život, a proto nelze se divit, že se již v dávných dobách, kdy nebylo zákonodárství, které by se staralo, aby se horníkům dostalo jakési ochrany a zajištění, ustavovaly t. zv. instituce sociální, které se v dobách takových velkých neštěstí měly starati o postižené. To byl vlastně základ nynějších bratrských pokladen, a je co nejvíce vítati, že r. 1854 vynesen byl obecný zákon horní, který uložil konečně majitelům dolů jakousi povinnost starati se také o sociální zajištění horníků.

Avšak při roztříštěnosti nositelů tohoto pojištění, která byla příliš velká - při přejímání po převratu byly převzaty 93 bratrské pokladny - nebylo možno, aby tyto pokladny plnily svou povinnost tak, jak bylo jejich úkolem, ba dokonce nemohly poskytovati ani minimální dávky, poněvadž ani ty nebyly kryty reservami, zvláště když reservy ty vloženy byly v částce asi 172 mil. do válečných půjček a vůbec nebyly valorisovány. Tu teprve se jevila nutnost sáhnouti k provedení sanace hornických pokladen, nemělo-li úplně ustati vyplácení podpor v jakémkoliv směru. Stálým odkládáním naléhavé sanace provisního pojištění byly tyto obtíže jen zvyšovány a důsledek toho byl, že kapitál, který měl býti sanován, vzrostl do takové míry, že se ukázalo nemožným uhraditi tento kapitál z prostředků nositelů pojištění a z pojistného horníků.

Bylo tedy nutno, aby návrh úhrady snížil sanační břemeno a rozvrhl je na všechny účastníky, t. j. na zaměstnavatele, aktivní členy - horníky a stát. Sanační kapitál se tím, že stát porozuměl této nutnosti a uvolil se přejmouti dluhy bratrských pokladen a prominouti úvěry dosud poskytnuté, náramně zmenšil. Tak bylo umožněno uhraditi celou sumu, která zůstávala, a to tím, že se stát uvolil k příspěvku 90 mil. Kč ročně; ostatek měl býti uhrazen pojistným horníků, které je jistě značně vysoké, přirážkou podnikatelskou, sanačním příspěvkem podnikatelů a pojištěnců a sanační dávkou z uhlí. Také veškeré třídy občanstva byly přitaženy k tomu, aby přispěly na sanaci hornických pokladen. Proč se stát cítil povinen přispěti na sanaci hornických pokladen? Předně proto, poněvadž k hornickému pojištění nepřispěl dříve ničím, a přece na pojištění, které má dělnictvo, na dělnické pojištění přispívá na jednotlivce 500 Kč, to je asi při 100.000 pojištěncích za 10 let 500 mil. Kč. Tedy byl by schodek 443 mil. Kč úplně uhrazen. Mimo to stává se hornické pojištění právě problémem proto, poněvadž, jak tady už bylo zpravodajem naznačeno, poklesl počet hornických pojištěnců na 97.000 a provisionistů je přes 100.000, takže aktiva pojistného činí 102 mil. Kč, kdežto pense 203 mil. Kč, tudíž každého roku se nedostávalo 101 mil. Kč. Z toho je patrno, že byla nutná sanace a že stát tím, že se uvolil k příspěvku na sanaci hornických pokladen, skutečně vykonal veliké dílo sociální spravedlnosti.

Ačkoliv není zákon o pojištění u bratrských pokladen snad ve všech směrech dokonalý, je zde přece veliké plus, které zasluhuje ocenění, že totiž podle přání horníků bylo zachováno samostatné hornické pojištění. Tím, že toto pojištění bylo zachováno, byly též zachovány všechny výhody hornického pojištění, to je předně invalidita z povolání, bezpodmínečný důchod vdovský a příznivější podmínky pro důchod starobní. Je také veliké plus, že nová úprava ponechává beze změny dosavadní stav, ve kterém pojišťovací schema není vázáno na výši výdělku, a ponechává jednotné dávky a jednotné pojistné, nezavádí tedy tříd s odstupňovaným pojistným. Doba pojištění jest jen 55 let anebo 30 let v hornických pracích zaměstnaného dělnictva. A jest tedy také poměrně snížena. Tím pak, že hornické pojištění bylo uvedeno v těsnější souvislost s pojištěním invalidním prostřednictvím zajištění u sociální pojišťovny, bylo dosaženo toho, že bude hornické pojištění opřeno o daleko silnější a početnější kádr pojištěnců a že tedy získá daleko pevnější základny.

Je jistě splněn sociálně odůvodněný požadavek tím, že byly zavedeny k invalidnímu pojištění též vychovávací příspěvky. Je samozřejmé, že toto se jevilo zvláště nutné, poněvadž jistě by invalida nebyl schopen, aby ze své odměny invalidní mohl vychovávati a opatřovati také své děti.

Dále důchod vdovský není vázán ani věkem, ani invaliditou vdovy, ani počtem dětí. To je velikou výhodou právě předložené osnovy zákona. Nárok na sirotčí provisi mají všichni pozůstalí ode dne působnosti nového zákona, i pozůstalí po pojištěncích zemřelých již před počátkem působnosti nového zákona, jsou-li splněny podmínky. Je sice nárok na pojištění vázán čekací lhůtou, ale tato lhůta byla též snížena, a jak již zde bylo řečeno, byla snížena se 36 měsíců na 24 měsíce. Mimo to zanechal-li pojištěnec osiřelé vnuky nebo nevlastní děti do 17 let, mají tito nárok na provisi sirotčí, byli-li výživou odkázáni na zemřelého pojištěnce.

A tak, srovnáváme-li jednotlivé body tohoto návrhu pojištění, vidíme, že osnova zákona o pojištění u bratrských pokladen je dílo sociální spravedlnosti, na které hornictvo dlouho čekalo a které zabezpečuje jeho budoucnost a stáří a zachovává jeho neztenčená práva, i když se značným příspěvkem státním.