Dlužno však při tom uvážiti, jak ubohou byla předválečná provise, dále jaký je poměr nynější provise k dávkám podle zákona o sociálním pojištění a podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, nehledě k dávkám zaměstnanců státní správy a státních podniků. Průměrná invalidní provise r. 1913, tedy v posledním předválečném roce, činila 257 42 rak. korun, t. j. 70 hal. denně, provise vdovská 105 69 K, t. j. 29 hal. denně, provise sirotčí 38 05 K, t. j. 10·4 hal. denně.

To byly částky velmi ubohé, proto se dávky hornickému pojištění poskytované nenazývají pense nebo důchod, jak je tomu v jiném pojištění, nýbrž provise. Jejich nepatrnost byla uznána i podnikateli v hnědouhelném revíru severozápadních Čech, kteří již r. 1906 ze zvláštního fondu jimi dotovaného vypláceli k provisím z bratrské pokladny příplatky ve výši 100 K ročně, které později r. 1912 byly odstupňovány tak, že při 25 letech členství v bratrské pokladně činily 250 K ročně, tedy bezmála tolik, kolik činila průměrná invalidní provise z bratrské pokladny. S připočtením těchto příplatků nedosahuje celková invalidní provise podle zákona čís. 242 ani sedminásobek provise předválečné.

Že dnešní výše provise je velmi skrovná, je zřejmo z jejího průměru, který činí u provise invalidní ročně 2.760 Kč, t. j. 7·50 Kč denně, u provise vdovské 1.240 Kč, t. j. 3·40 Kč denně, u provise sirotčí ročně 419 Kč, t. j. 1·15 Kč denně. Poměr této provise k průměrnému ročnímu výdělku horníka činí kolem 29% a je menší než r. 1889, kdy průměrná provise k průměrné mzdě činila 34·36%.

Při porovnání výše této provise k důchodům vyplaceným ve třídě D sociálního pojištění, do níž by horníci podle svého výdělku nejméně ze 3/4 byli zařazeni, je provise vyplácená Ústřední bratrskou pokladnou nižší o tyto částky: při 10 letech členství o 500 Kč ročně, t. j. 261/2%, po 20 letech o 420 Kč, t. j. 15%, při 30 letech o 320 Kč, t. j. 8.8%, a při 40 letech méně o 260 Kč, t. j. 5·7%. Při tom je celkové pojistné za pojištěnce v Ústřední bratrské pokladně placené skoro 2 1/2krát vyšší nežli pojistné ve třídě D sociálního pojištění.

V hornickém pojištění je ovšem nápad invalidní provise podmíněn neschopností k povolání, poskytuje se bezpodmínečně provise vdovská a nápad na provisi starobní je v 55 letech při 30 letech hornické práce, event. v.60 letech při nejméně 15 letech členství.

Srovnání s důchody poskytovanými v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, při němž rovněž je nárok na důchod v pádu neschopnosti k povolání, bezpodmínečně vdovský důchod a nižší věková hranice než v pojištění sociálním, vypadne pro hornické provisionisty ještě daleko nepříznivěji. V tomto pojištění je průměrný důchod, náležející pojištěnci pojištěnému ve III. třídě služného při níž pojistný příspěvek je nižší nežli u Ústřední bratrské pokladny - více než dvojnásobně vyšší, nežli činí provise poskytovaná bratrskou pokladnou. Toto srovnání, doufám, stačí k vyvrácení tvrzení, že hornické provise byly zákonem č. 342/1922 stanoveny příliš vysoko.

A nyní k další námitce: Proč hornické pojištění se nespojilo a nespojuje ani nyní s pojištěním sociálním? Zmínil jsem se už na počátku, že osnovou zákona, který projednáváme, přivádí se hornické pojištění do organické souvislosti s pojištěním sociálním, což je nesporně pokrok proti dosavadnímu stavu a vytváří do budoucna podmínky ku spolupráci. Osobně stojím na zásadě spojení všeho sociálního pojištění v jeden útvar, pojišťující všechny dělníky a zaměstnance, a mám za to, že v tomto rámci bylo by možno vyříditi zájmy jednotlivých skupin pojištěnců. Jsem si vědom ovšem, že od toho jsme ještě hodně vzdáleni.

Otázkou připojení hornického pojištění k pojištění sociálnímu jsme se zabývali už v době, kdy bylo jednáno o úpravě hornického pojištění na podkladě vládního návrhu z února 1922. V této době byla již v činnosti vládou jmenovaná komise pro vypracování zákona o všeobecném sociálním pojištění dělnickém. V jednání, které v květnu 1922 bylo vedeno mezi některými členy této komise a zástupci koalovaných svazů hornických, bylo jednáno o tom, zda by nebylo možno úpravu hornického pojištění provésti v rámci připravovaného všeobecného pojištění sociálního. Na přímý dotaz v tomto směru bylo zástupci koalovaných svazů hornických dne 3. května 1922 odpověděno, že připojení hornického pojištění k všeobecnému pojištění sociálnímu je možné za předpokladu, že horníkům budou zachovány jejich vydržené nároky a práva v oboru pojišťovacím a že bude přihlíženo k zvláštním obtížím hornického povolání. Tedy stanovisko v zásadě kladné.

Objektivně je toto stanovisko také plně odůvodněno. Myslím, že není třeba široce rozebírati nebezpečí a riskantnost hornického povolání, jeho těžkou fysickou práci, spojenou se stálým nervovým napětím a konanou za daleko obtížnějších poměrů a nebezpečí, nežli je tomu u kteréhokoliv povolání na povrchu. Jejím důsledkem je větší nemocnost a úrazovost i rychlejší vyčerpání pracovní schopnosti. Klasickým dokladem riskantnosti tohoto povolání je katastrofa na dole "Nelson", kterou celá veřejnost byla vzrušena. Okolnost, že ač od té doby plynulo už přes 2 1/2 roku a přece se ještě dnes nalézá v hlubinách dolu 60 obětí, a že od té doby bylo v hornictví postiženo více než 150 osob smrtelnými úrazy, je nejpádnějším obrazem poměrů, za nichž horníci pracují.

Je tudíž úplně oprávněným, aby tato riskantnost byla respektována i v pojištění nemocenském a zaopatřovacím. Ostatně nutnost této zvláštní ochrany vyzdvihuje prof. dr Engliš ve své knize "Národní hospodářství", a byla uznána i uhelnými podnikateli ve schůzi soc.-politického výboru uhelné rady dne 23. dubna 1929, tedy v době, kdy bylo jednáno o třetím sanačním návrhu ministerstva veř. prací. V usnesení tohoto výboru, pro něž hlasovali i zástupci podnikatelů, stojí toto (čte): "Uhelná rada doporučuje ministerstvu veřejných prací a vládě, aby při sanaci hornického pojištění bylo dbáno zvláštních obtíží a těžkostí hornického povolání. Je proto hospodářskou a sociální nutností, aby pojištění horníků bylo vybaveno lépe, nežli činí zákon č. 221 z r. 1924."

Proč hornické pojištění nebylo možno připojiti k pojištění sociálnímu, je dále velmi výstižně uvedeno v důvodové zprávě, připojené k vládnímu návrhu o pojištění sociálním. Také pracovní výbor sanační komise, jejímž dílem je předložený návrh zákona, znovu a velmi podrobně se zabýval připojením hornického pojištění k pojištění sociálnímu a došel na konec k názoru, že samostatné pojištění horníků má býti i nadále zachováno.

Na konec přicházím nyní k nejnepříjemnější části osnovy, jíž je zatížení jednotlivých skupin sanačními příspěvky. Jsou to podnikatelé, konsumenti uhlí, stát a pojištěnci. Zatížení podnikatelů činí 2 1/2% z výdělku směrodatného pro placení úrazového pojištění a má vynésti 24·2 mil. Kč. Pravda, že hospodářská krise hornický průmysl těžce postihla. To je zřejmo z úbytku těžby uhlí, který v r. 1935 proti r. 1929 činí u uhlí kamenného 34%, u výroby koksu 51%, tedy více než polovinu, u těžby uhlí hnědého 32%.

Hornické pojištění je však součástí hornického průmyslu a tento je povinen se starati o jeho zabezpečení. Při tom je nesporným, že odkladem sanace ušetřili podnikatelé na příspěvcích velmi značné částky, jimž by se nemohli vyhnouti, ať byla sanace provedena způsobem jakýmkoliv, a zejména, ze těchto povinností nedbali ani v době největší prosperity a ponechávali pojištění svému osudu.

K zatížení konsumentů přirážkou k cenám uhlí a koksu ve výši 15, 25 a 20 hal za 1 q, která má vynésti 40 mil. Kč ročně, došlo se teprve tehdy, když nebylo možno z jiných pramenů opatřiti chybějící úhradu. I když s přirážkou k cenám paliv se počítalo v obou předcházejících sanačních návrzích, byli by zástupci pojištěnců raději viděli, kdyby úhradu bylo možno opatřiti z prostředků jiných. S ohledem na to, že touto dávkou bylo odvráceno krácení hornických provisí a že v celkovém kolektivu nemůže býti tak tíživá, jako by tomu bylo při individuálním postižení jednotlivců, projevili jsme s jejím zavedením souhlas.

K zatížení státní pokladny poznamenávám toto: Z tohoto zatížení, které činí v celku 90 mil. Kč ročně, připadá 37 mil. Kč jako příspěvek k napadlým provisím, poskytovaný ve stejné výši, jako se poskytuje k důchodům v sociálním pojištění. Vlastní sanační příspěvek státu činí 53 mil. Kč, nečiní tudíž ani třetinu příjmů státu na uhelné dani. Celkový příspěvek státu, tedy těch 90 mil. Kč, proti nynějšímu stavu je nižší o částku kolem 25 mil. Kč.

Není sporu o tom, že za dnešního stavu státní pokladny je toto zatížení velmi citelné. Leč třeba si uvědomit, že tato oběť je v jeho vlastním zájmu a že horníci jsou oprávněni žádati, aby pokladna státu, která na sanaci bank a peněžních ústavů přispěla již částkou kolem jedné miliardy Kč a stále ještě přispívá značnými částkami, přispěla k finančnímu zabezpečení hornického pojištění tím spíše, že na výnosu uhelné daně přijala až dosud přes 6 1/2 miliardy Kč, a také z toho důvodu, že na pasivitě hornického pojištění velmi značně participují státní báňské a hutnické závody. Tato jejich pasivnost je zřejma z toho, že proti odvodu na pojistném Ústřední bratrské pokladně v letech 1931 až 1933 ve výši 22 mil. Kč bylo v téže době provisionistům z těchto závodů na provisích vyplaceno 52 mil. Kč.

Konečně přichází v úvahu, že sanační příspěvek státu byl požadován v každém předchozím sanačním návrhu. Kdyby měl býti poskytován ve výši 87 mil. Kč, jak je obsaženo v prvém sanačním návrhu z r. 1926, a kdyby byl v této výši placen od 1. ledna 1928, do konce r. 1935 by bylo státní pokladnou vyplaceno kolem 800 mil. Kč.

Rovněž zatížení pojištěnců je velmi citelné. Sanační příspěvek ve výši 1% z výdělku, který vynese v celku 9 mil. Kč ročně, zatěžuje každého pojištěnce průměrně částkou 90 až 100 Kč ročně. Při omezeném počtu šichet - v některých závodech se pracuje na dvě šichty - je toto zatížení dvojnásob citelné.

Vedle toho jsou však pojištěnci postiženi zhoršením dosavadních nároků a práv v pojištění proti dosavadnímu stavu materiálně tím, že do doby příspěvkové se nezapočítává, jako dosud, doba nemoci, že se započítávání doby vojenské zkracuje o více než dvě třetiny, a dále také čtyřnásobným zvýšením uznávacího příspěvku udržovatelům čekatelství. Vedle toho je značně omezen vliv pojištěnců, a to jak na správu Ústřední bratrské pokladny, u níž se zavádí paritní zastoupení, tak i na správu revírních bratrských pokladen, které se nesanují, poněvadž nemocenské pojištění je celkem ve stavu dobrém. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Na konec chci ještě upozorniti na okolnost, jíž jsem se již s počátku dotkl, totiž že tento tak obtížný problém sanace hornického pojištění řeší se dohodou podnikatelů, odborových organisací hornických a vlády. Je-li jeho řešení lepší, než jak bylo provedeno v sousedním Německu a Rakousku, je to dokladem, že demokracie je schopna i za svízelných poměrů hospodářských řešiti i vážné otázky sociálně-politické.

Doporučuji za výbor soc.-politický osnovu zákona k přijetí ve znění výborem navrženém. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji, za výbor rozpočtový, p. posl. Lancovi.

Zpravodaj posl. Lanc: Slavná sněmovno! Vážení pánové!

Již před 80 lety vyvolalo obrovské risiko hornické práce značný zájem veřejnosti a v důsledku toho bylo uvažováno o povinném zřízení hornického pojištění. Pres veškeré překážky, které se těmto snahám stavěly v cestu, došlo ke zřízení hornického pojištění a horníci se stali průkopníky dělnického pojištění v Rakousku.

Základ k hornickému pojištění byl položen 23. května 1854 vydáním obecného horního zákona, jehož § 210 majitelům dolů ukládal, aby pro své zaměstnance zřídili bratrské pokladny pro poskytování podpor v případě nemoci, invalidity a v případě úmrtí také podpor vdovských a sirotčích. Každý horník i dozorce byl povinen přistoupiti za člena bratrské pokladny toho dolu, kde právě byl zaměstnán, a platiti do ní stanovami určený členský příspěvek. Členský příspěvek byl tehdy stanoven percentuálně 2, 3 až 4% z každého zlatého čistého výdělku měsíčně.

Horník, který po 33letém členství vstupoval do pense, měl nárok na provisi vyměřenou třetinou z průměrné mzdy. Ustanoveno však, že provise důlního dozorce a mistra nesmí přesahovati 50 zl. ročně a provise dělníka 30 zl. ročně. Tímto ustanovením potvrzeny byly nedostatky § § 210 až 214 obecného horního zákona, kterým se zřizování bratrských pokladen nařizovalo, ale úprava dávek byla ponechána blahovolnému uvážení báňských podnikatelů. Tyto nedostatky byly v krátké době pociťovány zvláště tehdy, když velká část bratrských pokladen nemohla dostáti povinnostem stanovami jim uloženým. Tak vypadalo hornické pojištění před 50 lety.

Proto plným právem dožadovali se horníci reformy hornického pojištění. Teprve po velkých nepokojích hornictva ve všech uhelných revírech došlo k reformě hornického pojištění roku 1889 zákonem ze dne 28. července, čís. 127 ř. z., který byl v letech 1891 a 1892 doplněn a zejména po stránce úhradové nově upraven. Touto reformou byly hornické důchody částečně zvýšeny. Mimo provedené zvýšení důchodů zřídila se v rámci bratrských pokladen oddělení nemocenských pokladen, do kterých si členové platili stanovami určený příspěvek na úhradu podpor v nemoci a v úmrtí. Výše členských příspěvků do bratrských pokladen řídila se podle zařazení do příslušné kategorie a podle stáří při vstoupení do hornictví.

Pense v první kategorii byla stanovena při členství až do 10 let částkou 8 zl. 50 krejcarů a zvyšovala se za každých 5 let o 50 krejcarů až do nejvyšší stupnice 12 zl. měsíčně. Pense v druhé zřízenecké kategorii byla stanovena při členství až do 10 let částkou 12 zl. 75 krejcarů a zvyšovala se za každých 5 roků o 75 krejcarů až do nejvyšší stupnice 18 zl. měsíčně.

R. 1906 dožadovali se horníci znovu reformy hornického pojištění. Nespokojenost projevovala se ve všech uhelných revírech a zvláště vyvrcholila v hnědouhelném revíru severočeském, kde za zlepšení hornického pojištění vstoupili horníci do stávky. V této stávce bylo dosaženo, že samotní majitelé dolů uznali dosavadní pense za nedostatečné a uvolili se dobrovolně přispívati každému pensistovi 100 K k jeho pensi z bratrské pokladny. Roku 1912 dosazeno zvýšení těchto mimořádných přídavků na 250 K ročně. Pense horníka za 30letou členskou dobu činila podle reformou změněných stanov 252 K ročně. Připočítáme-li k tomu dobrovolný příspěvek majitelů dolů v hnědouhelném revíru severočeském v částce 250 K ročně, činilo to celkem 502 K ročně, čili 41.83 K měsíčně.

V takovém stadiu zastihla hornické pojištění světová válka, která jeho další vývoj na čas zastavila. Ceny životních potřeb ve světové válce rapidně stoupaly, jenom nedostatečné důchody hornických pensistů, vdov a sirotků po hornících zůstávaly nezměněny. Teprve po převratu r. 1919 došlo k zvýšení hornických provisí drahotními přídavky. Nejprve zákonem ze dne 29. října, čís. 608 Sb. z. a n., který však rozdělil provisionisty do 2 kategorií, a to na t. zv. starodůchodce, kteří vstoupili do provise před 1. červencem 1919, a na novodůchodce, kteří vstoupili do provise po 30. červnu 1919. Proti zřízení těchto dvou kategorií hornických provisionistů bylo mnoho oprávněných námitek a stesků se strany starodůchodců, kteří byli tímto zákonem citelně poškozeni.

Horník, který vstoupil po 30letém zaměstnání před 1. červencem do pense, měl podle zákona č. 608/1919 nárok na důchod ve výši 720 Kč ročně, čili 60 Kč měsíčně. Vstoupil-li však do pense teprve po 30. červnu 1919, měl nárok na důchod ve výši 1.200 Kč ročně, čili 100 Kč měsíčně.

Další zvýšení hornických důchodů bylo provedeno v r. 1921 zákonem ze dne 30. července, č. 248 Sb. z. a n., kterým se drahotní přídavky, poskytnuté zákonem č. 608/1919, zvýšily o 100 %. Horník, který vstoupil do pense po 30letém zaměstnání před 1. červencem 1919, měl nárok na důchod ve výši 2.148 Kč ročně, čili 171 Kč měsíčně.

Poslední reforma hornického pojištění byla provedena v r. 1922 dosud platným zákonem č. 242 Sb. z. a n. o pojištění u báňských bratrských pokladen. Tímto zákonem bylo provedeno sloučení bratrských pokladen, zaveden jednotný důchod, jednotný členský příspěvek a důchody částečně zvýšeny. Byla jím také odčiněna křivda, která byla způsobena starodůchodcům zákonem č. 608/1919.

Nynější členský příspěvek činí podle zákona č. 242/1922 částku 87 Kč měsíčně, z kteréžto částky platí horník 33 Kč a zaměstnavatel 54 Kč měsíčně. Člen má po 5letém členství - době čekací - nárok na důchod invalidní nebo starobní, který sestává ze základní částky 900 Kč a z částek zvyšovacích, které činí 8 Kč za každý příspěvkový měsíc, dokonaný po době čekací. Důchod invalidní přísluší bez průkazu neschopnosti k povolání členu, který má příspěvkovou dobu 30letou a dokonal 55. rok věku, nebo členu, jenž dokonal 60. rok věku a má příspěvkovou dobu 15letou. Bezpodmínečný vdovský důchod stanoven polovinou důchodu příslušejícího zemřelému manželovi. Sirotčí důchod stanoven u jednostranně osiřelého sirotka jednou čtvrtinou a u oboustranně osiřelého jednou polovinou důchodu, náležejícího zemřelému pojištěnci.

Podle zákona č. 242 z r. 1922 má horník nárok za 30letou členskou dobu na důchod ve výši 3.300 Kč ročně, čili 275 Kč měsíčně, t. j. 9.04 Kč denně.

O sanaci hornického pojištění jedná se již od r. 1926. Prvním sanačním návrhem ministerstva veř. prací z r. 1927 a také druhým sanačním návrhem z r. 1929 měly býti nedostatečné hornické důchody a získané nároky aktivních horníků sníženy ještě o 1/3 a bezpodmínečný vdovský důchod, invalidita z povolání a samostatnost hornického pojištění zrušeny.

Na sanaci hornického pojištění podle návrhu ministerstva veř. prací z r. 1929 byli by majitelé dolů vydělali přes 60 mil. Kč, jak číselně prokázal v naléhavé interpelaci vládě, tisk 2106 ze dne 7. března 1929, poslanecký klub čsl. strany nár. socialistické. Je zcela pochopitelné, že tento způsob sanace hornického pojištění vyvolal nejen mezi horníky, nýbrž i v celé československé veřejnosti oprávněné pobouření, takže v důsledku toho vůbec nedošlo k projednání sanačního návrhu z r. 1929.

V r. 1932 byla p. ministrem veř. prací inž. Dostálkem jmenována zvláštní komise s užším pracovním výborem, který byl pověřen vypracováním návrhu na sanaci hornického pojištění. Také první sanační návrh této užší pracovní komise z října 1935, podle něhož měly býti dosavadní důchody až o 18 % sníženy, narazil na houževnatý odpor zástupců hornických organisací a v důsledku toho byl po stránce úhradové nově upraven.

Jest velkou předností této osnovy proti všem předcházejícím sanačním návrhům, že zachovává samostatnost starobylého hornického pojištění bez krácení napadlých důchodů, invaliditu z povolání, bezpodmínečný vdovský důchod a při tom staví hornické pojištění na pevný finanční základ.

Osnova zavádí vychovávací příspěvek k provisím ve výši 1/10 z částky základní a z částek zvyšovacích, prodlužuje sirotčí důchod do 17 let, zavádí výbavné pro pojištěnky a odbytné pro pozůstalé po zemřelém členu před dosažením čekací doby a snižuje dosavadní 3letou čekací dobu na 24 příspěvkových měsíců podle obdobného ustanovení v zákoně o invalidním pojištění.

Dále osnova zavádí státní příspěvek k důchodům, zachovává získané nároky na dobu 5 let a zavádí ochrannou lhůtu bez placení uznávacího poplatku. Zavádí dobrovolné pokračování v pojištění a při tom zavádí také připojištění podle zákona o sociálním pojištění. Na úhradu deficitu Ústřední bratrské pokladny zavádí osnova sanační příspěvek státu, majitelů dolů, aktivních horníků a sanační dávku z uhlí na dobu 10 let. Čl. II upravuje přestupy pojištěnců do jiného pojištění a čl. III zavádí pro Ústřední bratrskou pokladnu zajištění nároků všech členů u Ústřední sociální pojišťovny. V čl. IV, §u 8 vláda se zmocňuje, aby nařízením upravila započítání legionářské služby legionářům-horníkům pro nápad provise. Závazky Ústřední bratrské pokladny zaručené státem do 30. června 1936 v částce 498 milionů Kč uhradí stát.

Při tom však osnova zrušuje dosavadní způsob započítávání doby nemocenské a služby vojenské do příspěvkové doby bez placení členských příspěvků, zavádí státní příspěvek za člena konajícího službu vojenskou a snižuje zvyšovací částky za dobu vojenské služby po sanaci. Osnova zrušuje také dvoutřetinové zastoupení zaměstnanců na valné hromadě Ústřední bratrské pokladny a zavádí paritu se zástupci podnikatelů. V důsledku zavedené parity zrušuje se dozorčí výbor Ústřední bratrské pokladny.