Budeme tedy projednávati další odstavec pořadu, jímž jest:

4. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 503) o pojištění u báňských bratrských pokladen (tisk 536).

Zpravodaji jsou: za výbor soc.-politický p. posl. Brožík, za výbor rozpočtový p. posl. Lanc.

Dávám slovo prvému zpravodaji, za výbor soc. politický, p. posl. Brožíkovi.

Zpravodaj posl. Brožík: Slavná sněmovno!

Vládní návrh zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen, který soc.-politický výbor doporučuje ke schválení, je dílem velmi důkladným a významným. Řeší se jím konečně velmi svízelný problém finančního zabezpečení invalidního a starobního pojištění horníků a pozůstalých příslušníků jejich rodin, o něž bylo po 10 let bezvýsledně usilováno. Invalidní a starobní pojištění horníků dostává se touto osnovou na pevný finanční základ, zabezpečující jeho existenci, a odstraňuje se tak velmi tíživý nedostatek, na nějž bylo s různých stran právem poukazováno a který byl příčinou obav a znepokojení horníků i hornických provisionistů. Je to vůbec po prvé v dějinách hornického pojištění, které je nejstarším zařízením sociálním, že se mu dostává finančního zabezpečení a že se odstraňuje finanční nejistota, která jeho zdárný vývoj a existenci od jeho počátků znemožňovala, ba přímo ohrožovala.

Vedle toho touto osnovou se přivádí hornické pojištění do organické souvislosti se všeobecným invalidním a starobním pojištěním dělnickým. Jeho vnitřní struktura upravuje se analogicky podle zásad zákona o invalidním a starobním pojištění s ponecháním tradičních výhod, které hornické pojištění má již celá desetiletí a které odpovídají většímu risiku hornického povolání. Hornickému pojištění dostává se tím opory a zajištění u největšího nositele našeho sociálního pojištění, což ve vývoji celého sociálního pojištění našeho státu je značným pokrokem.

Předložený návrh je cílem sanační komise, jmenované ministrem veř. prací r. 1932, která byla složena ze zástupců zúčastněných skupin a odborníků, s předsedou p. prof. dr Schönbaumem. Jak osnova zákona, tak i důvodová zpráva jsou dokladem svědomité práce a úsilí členů užšího pracovního výboru, z této komise sestaveného, která zasluhuje plného uznání.

Jak obtížným bylo toto řešení problému hornického pojištění, je zřejmé z tohoto hrubého přehledu o finančním stavu Ústřední bratrské pokladny, která je nositelem invalidního a starobního pojištění horníků:

Proti celkovému příjmu r. 1934 ve výši 99.4 mil. Kč činí vydání jen na úhradu napadlých provisí 203.4 mil. Kč. Celkový příjem Ústřední bratrské pokladny nestačí tudíž ku krytí ani poloviny napadlých provisí, nehledíc ke krytí nároků aktivních pojištěnců a správních nákladů. Výplata napadlých provisi je možna jen z výpůjček na státní záruku, s nimiž se započalo v květnu 1930 ve výši kolem 2 mil. Kč měsíčně a které se postupně zvyšovaly, až dosáhly r. 1934 výše kolem 9 mil. Kč měsíčně, na níž se dosud drží.

Při tom ovšem stoupalo zadlužení Ústřední bratrské pokladny, které koncem r. 1934 činilo 330 mil. Kč a ke konci r. 1935 dosáhlo již výše 443 mil. Kč.

Za tohoto stavu je zřejmé, že problém sanace a zabezpečení další existence pojištění byl nesmírně obtížný.

Užší pracovní výbor zjišťoval nejprve finanční stav Ústřední bratrské pokladny, musil si opatřiti nutné a spolehlivé podklady pro pojistně matematické výpočty, směrodatné pro stanovení výše úhrady. V 64 pracovních schůzích vedle řady různých jednání a intervencí zabýval se řešením tohoto problému, při čemž zkoumal všechny předchozí návrhy a všechna možná hlediska a způsoby řešení. Dokladem toho je 7 různých a podrobně napočítaných variant, v důvodové zprávě uvedených. Jeho konečný elaborát, který členům sanační komise byl předložen v září 1935, byl podkladem jednání 6 plenárních schůzí sanační komise, vedle několika porad a jednání vedených v užším kruhu zástupců zúčastněných skupin.

Po změnách dosažených v jednání mezi zúčastněnými skupinami za spoluúčasti zástupců národohospodářského oddělení předsednictva vlády, bylo v plenární schůzi konané 21. prosince 1935 dosaženo dohody, která byla nato jednomyslně schválena celostátní konferencí zástupců všech odborových organisací hornických a revírních rad, konanou dne 22. prosince 1935.

Okolnost, že řešení tohoto svízelného problému bylo dosaženo dohodou, je jistě velkého významu, zejména s ohledem na poměry, které prožíváme. Dosažení dohody bylo proto s povděkem vzato na vědomí soc.-politickým výborem ve schůzi dne 26. listopadu 1935 a následujícího dne předsedou vlády.

Po provedení menších změn a doplňků uplatněných v meziministerském řízení byla konečná textace návrhu předložena vládě. Dne 5. června 1936 byl návrh vládou s chválen se změnou §u 82 d) z důvodu, aby jednoprocentní sanační příspěvek pojištěnců byl vybírán podle měsíčního výdělku skutečně dosaženého, a tím docíleno stejnoměrného zatěžkání všech pojištěnců, což odpovídalo požadavkům pojištěnců a odborových organisací. Dne 9. června 1936 byl návrh předložen posl. sněmovně k projednání a ústavnímu schválení.

Touto osnovou zákona zabezpečuje se existence Ústřední bratrské pokladny, která se stává schopnou plniti všechny své závazky, a umožňuje se úhrada jejího pojistně matematického deficitu, který podle důvodové zprávy a číselných dokladů v ní obsažených činí ke konci r. 1935 částku 2.054 mil. Kč.

Soc.-politický výbor ve schůzi dne 9. června zvolil k projednání předloženého návrhu zákona 11člennou subkomisi. Schůze této subkomise se konala 12. června za účasti předsedy sanační komise p. profesora dr Schönbauma a zástupce ministerstva veř. prací pana vrch. vl. rady dr Bednáře. Po zevrubné rozpravě, v níž zástupci všech stran své stanovisko precisovali, byl předložený vládní návrh schválen se změnou §u 82 d), odst. 10, čl. I a s připojením nového §u 8 k čl. IV. Tyto změny jsou v důvodové zprávě soc.-politického výboru uvedeny. Soc.-politickým výborem byl pak vládní návrh zákona se změnami navrženými subkomisí schválen ve schůzi dne 17. června 1936.

Budiž mi při této příležitosti dovoleno zabývati se některými otázkami a skutečnostmi i výtkami, které souvisí s celým problémem hornického pojištění a které byly s různých stran buď opomíjeny nebo někde i nesprávně vykládány. Jde tu především o objektivní posouzení příčin a poměrů, které zavinily nynější neudržitelný stav hornického pojištění.

Při stručném sledování tohoto procesu dojdeme k tomu, že tu jde o řešení sahající daleko do poměrů předválečných, vyvrcholené poměry válečnými a důsledky poválečnými. Hornické pojištění bylo zákonně upraveno po prvé horním zákonem z r. 1854, který se ve svých §§ 210 až 214 omezil jenom na povinnost uloženou majitelům dolů, že jsou povinni pro poskytování pomoci potřebným zaměstnancům v případě nemoci a neštěstí zříditi bratrské pokladny. Nic víc. Úhrada, částky, hospodářství, to všechno bylo ponecháno stanovám. Povinnost vypracovati stanovy byla uložena podnikatelům, schválit je dozorčím báňským úřadům.

Až do r. 1914 nesly bratrské pokladny i risiko pojištění úrazového, a je zajímavé, že úrazové pojištění, které v Rakousku vešlo v život počátkem r. 1888, vylučovalo horníky z úrazového pojištění, ačkoliv je nepochybné, že hornické povolání je povolání nejriskantnější. Tím ovšem byli nejtíže postiženi horníci, neboť bratrské pokladny odškodňovaly úraz jediné tehdy, když jím byla způsobena pracovní invalidita, a to poskytnutím provise ve výměře značně nižší, než byla v pojištění úrazovém. Bratrské pokladny nebyly před válkou nikdy finančně zabezpečeny. Jejich pasivita značně stoupla v důsledcích poměrů, které přinesla válka. Vládním nařízením ze dne 24. května 1918 bylo bratrským pokladnám uloženo vypláceti provisi v případě invalidity způsobené konáním vojenské služby a provisi pozůstalým po členech bratrských pokladen ve válce padlých nebo nezvěstných. Pravda, toto vládní nařízení obsahovalo ustanovení, podle něhož úhradu těchto nákladů měli nésti podnikatelé, ovšem že to zůstalo z největší části na papíře.

Další zatížení bylo způsobeno abnormální invaliditou, zaviněnou nedostatečnou výživou a podvýživou na jedné straně, na druhé straně přímo drakonickým popoháněním k práci, což všechno účinkovalo abnormálně na zdravotní stav a v důsledku toho i na invaliditu.

K dalšímu zatížení dochází bezprostředně po válce. Spočívá především v tom, že následkem poválečného znehodnocení peněz byly znehodnoceny i jinak už samy o sobě nedostatečné reservy bratrských pokladen. Tyto reservy podle likvidace bratrských pokladen provedené r. 1922 činily v celku kolem 120 mil. korun předválečné hodnoty. Kdyby byly valorisovány jenom na př. 7násobkem, odpovídala by jejich hodnota částce kolem 840 mil. Kč, takže by jí byl kryt dosavadní běžný deficit, který hornické pojištění vykazuje, a ačkoliv by ani sanace zabezpečena nebyla, konečné zabezpečení pojištění bylo by snazší.

Další poválečné zatížení spočívá v tom, ze Ústřední bratrská pokladna musila převzíti výplatu provisí, které musily býti valorisovány, a získané nároky členů bratrských pokladen, nalézajících se na území Hlučínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi po válce k nám připojených. Reservy bratrských pokladen neodpovídaly ani zdaleka nárokům předválečné výměry a pochopitelně zdaleka nemohly odpovídati nárokům valorisovaným.

Ale i později bylo hornické pojištění i s těmito zatíženími bez pomoci ponecháno svému osudu.

Nedostalo se mu ani státního příspěvku podle zákona o invalidním a starobním pojištění zaměstnanců č. 221/1924 Sb. z. a n., který vešel v platnost 1. července 1926 a podle něhož k důchodům, podle tohoto zákona napadlým, poskytuje se státní příspěvek ve výši 500 Kč pro důchodce, 250 Kč pro vdovu, 100, event. 200 Kč pro sirotka. Kdyby tento příspěvek v téže výši byl poskytován i hornickému pojištění, což zdá se býti samozřejmým - totiž mělo by to býti samozřejmé - bylo by toto pojištění obdrželo do konce r. 1935 při započtení 4 1/2% úroku částku kolem 385 mil. Kč, tudíž skoro tolik, kolik činí zadlužení na státní záruku u Ústřední bratrské pokladny se jevící. Zatížení hornického pojištění v důsledku uvedených poměrů předválečných, válečných a poválečných, bylo vyvrcholeno důsledky hospodářské krise, které se jeví zhruba takto:

V poklesu počtu aktivních pojištěnců, platících pojistné, se 140.340 r. 1929 na 97.797 r. 1934, t. j. méně o 42.543, s čímž souvisí pokles příjmů Ústřední bratrské pokladny na pojistném se 141,731.000 Kč r. 1929 na 98,875.000 Kč r. 1934, t. j. méně o 42,856.000 Kč.

Dalším důsledkem krise jest abnormální vzestup provisionistů, způsobený hromadnými propouštěními a provisionováním na provisi starobní, který se jeví ve vzestupu částky vyplacených provisí, a to se 159,700 000 Kč r. 1929 na 203,400.000 Kč r. 1934, t. j. o 43,700.000 Kč více.

Z toho, co bylo zde uvedeno, je zřejmo, že bylo nemožno, aby hornické pojištění uneslo všechno toto zatížení a břemena uvalená naň v důsledku předválečných, válečných, poválečných poměrů a hospodářské krise. Neudržitelnost a svízelnost nynějšího stavu hornického pojištění jest zřejmá i z těchto srovnání se všeobecným pojištěním sociálním a pojištěním pensijním soukromých zaměstnanců. Kdežto u Ústřední sociální pojišťovny připadá jeden důchodce na se dm pojištěnců, u Všeobecného pensijního ústavu na pět pojištěnců, připadá v Ústřední bratrské pokladně na 97.797 pojištěnců 100.038 provisních jednotek. Kdežto na úrocích z uložených reserv obdrží Ústřední sociální pojišťovna 250 mil. Kč úroků, Všeobecný pensijní ústav 225 mil. Kč, Ústřední bratrská pokladna, jak jsem již z počátku uvedl, nemůže ze svého pojistného uhraditi ani polovinu napadlých provisí.

Nyní k další věci, a to k námitce, že zákon o hornickém pojištění ze dne 11. července 1922 se nepostaral o úhradu. K tomu bych chtěl říci toto: V důvodové zprávě zákona, který projednáváme, je stručně a objektivně vysvětleno, proč nebylo možno v hornickém pojištění udržeti stav vytvořený po převratu prozatímními úpravami podle zákonů č. 608/1919 a 248/1921. Hlavními důvody pro provedení nové úpravy bylo, aby byla odstraněna nemožná roztříštěnost pojištění, jevící se v tom, že pojištění bylo prováděno 93 bratrskými pokladnami, z nichž mnohé měly jen několik desítek členů. Bylo proto naléhavě nutno postaviti pojištění na novou organisační základnu. Vedle toho bylo třeba část dávkovou upraviti jednotně a s ohledem na ceny životních potřeb, aby životní úroveň provisionistů nebyla nižší než smutně známá ubohá životní úroveň předválečná. Nutnost tohoto řešení byla uznána i vládou, která v únoru 1922 předložila posl. sněmovně vládní návrh zákona o bratrských pokladnách tisk 3416. Na podkladě tohoto návrhu došlo se k nynějšímu zákonu ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n. Organisačně bylo hornické pojištění tímto zákonem upraveno tak, že pro nemocenské pojištění byla zřízena pro každý hornický revír revírní bratrská pokladna, pro pojištění invalidní a starobní Ústřední bratrská pokladna pro celé území státu. Tato úprava je velmi účelnou a dosud plně vyhovuje. Výše provise stanovená po 5leté karenční době částkou 900 Kč ročně, je nižší o 300 Kč proti výši stanovené prozatímně zákonem č. 248/1921 a činí asi 4 1/2 násobek proti provisi předválečné. Zvyšovací částky stanoveny za každý měsíc členství ve výši 8 Kč, ročně 96 Kč. Výše provise podle tohoto zákona činí po 40letém členství 4260 Kč ročně, provise vdovská polovinu, provise sirotčí 1/4 této částky s obmezením, že úhrn provise vdovské a sirotčí nesmí převyšovati 3/4 dávky náležející zemřelému členu.

Pokud jde o stanovení úhrady, je správným, že zákon č. 242/22 v §u 82 obsahuje jen všeobecné ustanovení, že úhrada má býti stanovena tak, aby bylo zajištěno trvalé poskytování dávek zákonem stanovených a že způsob výpočtu úhrady byl ponechán vládnímu nařízení. Toto všeobecné ustanovení bylo vzato z původního vládního návrhu. Stalo se tak proto, že za stavu roztříštěnosti, v němž se hornické pojištění nalézalo, nebylo možno očekávati, aby od 93 bratrských pokladen různě vedených a spravovaných dostalo se v dohledné době potřebných dokladů a dat pro spolehlivé pojistně-matematické zjištění úhrady nutných.

Ježto opatření těchto podkladů bylo možným až po provedeném sloučení bratrských pokladen, byla úhrada ve smyslu vládního nařízení č. 197/1923 pro první rok stanovena rozvrhem za předpokladu, že po tomto roce bude zjištěna podle zásad pojistně-matematických.

Výše těchto závazků, která v r. 1925 byla zjištěna, je uvedena v důvodové zprávě přiložené k osnově, kterou projednáváme. A stejně tak je tam i uvedena výše pojistných příspěvků, nutných k jejímu postupnému uhrazení za předpokladu, že počet pojištěnců neklesne. Již tehdy bylo zřejmé, že opatřiti úhrady v uvedené výši, zahrnující zatěžkání způsobená poměry předválečnými, válečnými a poválečnými, o nichž jsem se již zmínil, jediné pojistnými příspěvky nelze, zejména když počet pojištěnců v r. 1925 značně poklesl. Bylo proto nutno jednati o opatření prostředků jiných. Proto zástupci pojištěnců u vědomí následků, které se dostaví, nebude-li dostatečná úhrada opatřena, navrhli již v říjnu 1925 při jednání s podnikateli, aby společně bylo zakročeno u vlády a jednáno o finančním zabezpečení pojištění a opatřen úhrady na těchto zásadách: 1. úhrada napadlých provisí a nároků získaných pojištěnci do dne účinnosti zákona, t. j. do 1. října 1924 budiž uhrazena hornickým průmyslem a státem; to jsou: pasivita předválečná, vyvrcholená po válce důsledky poválečných poměrů, znehodnocení peněz, nutná valorisace a zatížení způsobená připojením Hlučínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi, tedy okolnosti, které hornické pojištění udržeti nemohly; 2. úhrada závazků vzniklých po 1. říjnu 1924 uhradí se pojistným placením rovnoměrně pojištěnci a podnikateli; 3. příspěvek hornického průmyslu tvoří přímý příspěvek podnikatelů, případně přirážka k cenám paliv, rud a nerostů, nebo oboje; 4. příspěvek státu tvoří podíl na dani z uhlí; 5. skupina podnikatelů i pojištěnců zahájí o tomto řešení jednání s vládou.

Tento návrh byl podnikateli odmítnut. Jejich požadavkem bylo, aby nejdříve bylo provedeno snížení provise, zabezpečen větší vliv podnikatelů na správu pojištění, a pak teprve že je možno jednati o přispění k úhradě z prostředků hornického průmyslu a státu. Při tom ohlásili, že je třeba vyčkat návrhu, který předloží ministerstvo veř. prací. Celostátní konference koalovaných svazů a zástupců revírních rad dne 16. prosince 1925 schválila postup a návrhy učiněné se zástupci podnikatelů jako jedině způsobilou základnu pro finanční zabezpečení hornického pojištění. Bohužel tohoto návrhu nebylo dbáno a stejně tak návrhu, který posl. Brožíkem a Pohlem v listopadu 1927 v této posl. sněmovně byl předložen.

Ministerstvo veř. prací v únoru 1926 předložil svůj první sanační návrh. Tento návrh byl odmítnut pojištěnci a ministerstvem financí. Pojištěnci proto, že pro ně a provisionisty přinášel zkrácení provisí a získaných nároků, které byly do 1. října 1924 hodnoceny podle třídy A sociálního pojištění o více než o 1/3, a ministerstvem financí z důvodů příliš vysoké částky od státu požadované. Stát měl totiž v prvních letech přispívati částkou 87 mil. Kč, do čehož byl zahrnut i státní příspěvek ve výši poskytované k důchodům podle zákona o všeobecném sociálním pojištění.

Rok na to byl ministerstvem veř. prací předložen druhý sanační návrh zpracovaný na zásadách usnesených vládou v únoru 1927. Podle tohoto návrhu mělo hornické pojištění býti připojeno k pojištění sociálnímu, při čemž příspěvková doba získaná do dne účinnosti tohoto návrhu byla hodnocena podle třídy A všeobecného sociálního pojištění. Provise napadlé do dne účinnosti návrhu měly býti kráceny o 1/3). Úhrada podle tohoto návrhu byla stanovena zvláštním příspěvkem podnikatelů ve výši 18 mil. Kč, pojištěnců 7 mil. Kč, státu 65 mil. Kč a přirážkou k cenám paliv a vyhrazených nerostů ve výši 32 až 36 mil. Kč. O tomto návrhu bylo jednáno i v Poradním sboru pro otázky hospodářské, jednání nevedlo však k výsledku.

Také třetí sanační návrh ministerstva veř. prací z r. 1929, spočívající na zásadách návrhu předchozího a přizpůsobený novele zákona o soc. pojištění ze dne 8. listopadu 1928, nebyl proveden.

Z toho je zřejmo, že o sanaci hornického pojištění bylo usilováno, a je velmi nápadným, že nebyla provedena v době nejvyšší konjunktury hornického průmyslu, jehož výnosnost je doložena tím, že stabilisační bilance sedmi hlavních společností vykázaly ve stabilisačním fondu 1.800 mil. Kč, a v kteréž době také i státní pokladna byla ve stavu daleko příznivějším, než je tomu nyní.

Provedení úpravy podle těchto tří návrhů by ovšem narazilo na krajní odpor horníků i hornických provisionistů. Bylo však možno s přihlédnutím k jejich oprávněným požadavkům v důsledku prosperity hornického průmyslu a lepšího stavu státní pokladny provésti sanaci za poměrů daleko příznivějších, než je tomu nyní, a nemuselo se dojíti k nynějšímu katastrofálnímu stavu. Toto oddalování, které bylo v zájmu podnikatelů, je dokladem, jak se mstí, když se řádné řešení naléhavých nutností odkládá.

Pojištěncům a odborovým organisacím nelze vytýkati, že by se včas o úpravu nestarali. Úprava nyní navrhovaná ukazuje, že jejich původní návrh byl správný.

Další výtkou, která při problému sanace byla vznesena, je, že zákonem č. 242/1922 byly dávky stanoveny příliš vysoko. V důvodové zprávě, připojené k nynějšímu vládnímu návrhu, je uvedeno, že provise stanovené zákonem č. 242/1922 činily u provisí invalidních devítinásobek, provise vdovské téměř desetinásobek a sirotčí asi sedminásobek provisí předválečných. To je správné.