Nejhorším sociálním důsledkem, kterému musíme věnovati pozornost, je úžasný pokles ceny práce soukromých zaměstnanců. Setkáváme se s velmi častými případy, že po 2 i víceletém čekání dostane hoch či dívka se středoškolským vzděláním místo s počátečním platem 100 až 200 Kč měsíčně. K ilustraci neutěšených poměrů bylo by záhodno provésti soupis t. zv. praktikantů. Tisíce hochů a dívek nabízí své služby zdarma k zapracování. A nesvědomití zaměstnavatelé, kterých, věřte pánové a dámy, není málo, využívají této nabídky s rafinovaností, která až zaráží. V jedné velké kanceláři v Brně pracují 2 síly už zapracované a vedle nich 8 praktikantů, kteří 1/2 roku i déle pracují zdarma, platí si sami nemocenské a pensijní premie a za půl roku jsou propuštěni jako zapracovaní a na jejich místo je přijato nových 8 praktikantů. Tak kořistí zaměstnavatelé z bezmocnosti a touhy po práci tisíců mladých lidí, studentů a studentek.

Nejpovážlivější ovšem je, že jde vesměs o příslušníky nejchudších vrstev, syny a dcery malých úředníků, zemědělců, živnostníků a dělníků. Plat 300 až 500 Kč, které má kancelářská síla, která pracuje již několik let, samozřejmě nestačí, aby se mladý člověk ve velkém městě mohl samostatně živit. Z toho platí ještě polovinu sociálních dávek, byt, stravu. Šatit se musí též podle svého titulu úředníka. To jsou, vážení pánové a dámy, strávníci automatů, kteří obědvají za 2 Kč denně polévku nebo párek, aby jim zbylo na šaty a boty, na to, co mladého člověka činí pěkným. Mladé děvče nebo hoch má jenom trochu té radosti ze šatů, a ten, kdo je vidí a nezná skutečnost, netuší, kolik bylo třeba šetření, kolik bylo třeba utrhnout si obědů, aby ten mladý člověk mohl věnovat trochu na tu parádu. Může mít někdo za zlé, že mladý člověk šetří, aby aspoň z těch 300 Kč nebo 500 Kč něco uspořil na cestu na weekend?

I stát dává špatný příklad soukromým zaměstnavatelům zákonem o aspirantech. Zrušit tento zákon, zamezit bezplatnou praxi ve službách státu a tím také zamezit kořistění z práce mladé generace našeho národa ve službách soukromých! Tím bude jenom učiněno zadost spravedlnosti. Za všechny mladé příslušníky soukromého stavu a inteligence trpící nezaměstnaností prosím, aby slavná sněmovna a slavná vláda s největším urychlením zrušila aspirantský zákon a dala tím ochranu i mladé mužské a ženské inteligenci, zaměstnané v soukromých službách.

Přiznávám se upřímně, že my nejsme proti technickému pokroku. S radostí sledujeme všechny zprávy, jak počítací, rozmnožovací stroje, parlofony usnadnily práci v kanceláři, ale, slavná sněmovno, je však také naší povinností postarati se o zaměstnání těm, které moderní stroje z kancelářské práce v soukromých službách vyřadily. Volá-li nezaměstnané dělnictvo po zavedení 40hodinné pracovní doby, aby se největšímu počtu nezaměstnaných dostalo zaměstnání a pracovní příležitosti, pak toto volání po zavedení 40hodinného pracovního týdne ozývá se také z řad soukromých zaměstnanců se vší naléhavostí, protože jenom důrazným zákazem práce přes čas a uzákoněním 40hodinného pracovního týdne dostane se do zaměstnání také hodně nezaměstnaných příslušníků stavu soukromých zaměstnanců.

Posuzujeme-li dále možnosti k pracovní příležitosti, pak nesmí naší pozornosti ujíti zejména skutečnost, že zavedení celostátního nedělního klidu v obchodech a přísné dodržování otvírací a zavírací hodiny v obchodech přispěje rovněž k zvýšení pracovní příležitosti. Jestliže se naříká na to, že částky, které se každoročně musejí věnovati na podporu nezaměstnaných dělníků, ale také nezaměstnaného úřednictva, jsou příliš vysoké, pak se musíme všichni snažiti, aby tato číslice byla zvýšením pracovní příležitosti co nejvíce snížena. Již r. 1919 byl dnešním ministrem, panem posl. Tučným, předložen posl. sněmovně návrh zákona o nedělním klidu v obchodech a kancelářích. Čsl. obchodnická beseda a jiné organisace soukromozaměstnanecké v nesčetných memorandech, adresovaných příslušným ministerstvům, dokazují, že prosperita obchodu nespočívá v dlouhé pracovní době a pozdním zavíráním prodejen. Je chybné dokazovati, že venkovští lidé jsou zvyklí obstarávati své nákupy jen v neděli. Jsem z venkova a pamatuji se velmi dobře, že moje maminka stejně jako tisíce jiných hospodyň chodila a chodí obstarávati své nákupy do města nejraději ve všední den odpoledne a v neděli chce mít klid, jako jej chce mít tisíce obchodníků, kteří by se rádi se svými rodinami věnovali nedělnímu klidu.

Ale je přímo hříchem zdržovat v neděli v obchodě nebo v kanceláři mladého hocha nebo děvče - obchodního příručího, učně nebo úředníka, kteří největší radost ze svého mládí - touhu po sportu, po rekreaci celodenním pobytem v přírodě a u řeky musejí potlačovat pro pohodlí několika nakupujících a pro problematický zisk prodávajících.

Od r. 1918, tedy od dosažení státní samostatnosti se domáháme toho, aby byl novelisován § 92 e) živn. řádu o otvíracích a zavíracích hodinách, který je v přímém rozporu s duchem zákona o 8hodinové době pracovní a také jednou z příčin, proč se do dneška praktikuje v obchodech dlouhá pracovní doba, která poškozuje kulturně i zdravotně celý stav a nikomu nepřináší užitku. Dlouhá pracovní doba a špatné platy jsou dvě velké bolesti stavu obchodních příručí, které bude nutno v zájmu růstu a zdárného dospívání mladé generace se vší vážností řešit. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

Nejlepším dokladem, jak těžce snášejí tento stav všichni zaměstnanci v obchodech, je jeden z dopisů, který dostala Československá obchodnická beseda. Dovolím si jej přečíst jen k ilustraci (čte):

"Vyučil jsem se od 1. října 1931 do 1. října 1934. Dne 1. října 1934 vstoupil jsem ke jmenované firmě jako příručí, kdež jsem dodnes zaměstnán. Jsem zde k celému zaopatření (praní prádla, byt a strava), pojistné platí pan šéf a můj plat až do 1. října 1935 byl 100 Kč měsíčně. 1. října 1935 po mé zdvořilé prosbě byl mi zvýšen plat na 120 Kč. Pracuji od 7. hodiny ranní nepřetržitě do 7. hodiny večerní, v létě i do půl deváté hod. večerní, pracoval bych rád, jen kdybych viděl, že za moje dření mně aspoň něco zbude, ale na mne bohužel doplácejí stále rodiče. Potřebuji šaty, boty, pláště, protože máme čilý odbyt, též vápno a uhlí, plat 120 Kč mi nestačí na režii v těchto věcech, je mi líto, že musím prositi stále rodiče o podporu, a lituji též toho, že mám plat jako služka, která je u nás zaměstnána. Proč jsem se 3 roky učil, dřel, vykládal vagony, proč rodiče museli za moje vyučení zaplatiti 1000 Kč? A co mne nejvíc bolí, je, že dnes, kdy bych již měl žíti na svoji vlastní pěst, musí mne ještě rodičové podporovati. V minulém roce měl jsem s p. šéfem nedorozumění, při kterém jsem uctivým způsobem vytkl p. šéfovi, že za 100 Kč měsíčně pracovati nemohu, načež mi pan šéf odpověděl: "Když se ti to nelíbí, můžeš ihned odejít, jen si jdi, za jednoho sto jiných a ještě za méně."

To jsou, prosím, slova mladého obchodního příručího. Myslím, že tyto řádky, psané prostým, neumělým slohem, dostatečně vypověděly celou duševní trýzeň, kterou musí snášet špatně placený a pracovně dokonale využitý zaměstnanec.

Pan ministr obchodu už několikrát vyslovil deputacím odborových organisací a zaměstnanců svůj souhlas se zavedením celostátního nedělního klidu a přísným dodržováním otvírací hodiny. Slušní a uznalí obchodníci s tím souhlasí též, jak je vidno zejména v okresích, kde už obé bylo zavedeno a osvědčilo se. Má jen ohled na několik jednotlivců bránit uplatnění spravedlnosti pro tisíce příslušníků stavu soukromých zaměstnanců?

Žádám proto za všechny mladé obchodní příručí, úředníky i učně, muže i ženy, aby v zájmu zdravotní i duchovní zdatnosti naděje národa, jak se mládeži říká, byl nedělní klid v obchodech a rovněž tak i zavírací a otvírací hodina v obchodech co nejrychleji uplatněny.

Stejně naléhavě jeví se v soukromém zaměstnání nutnost ochrany práce žen. Několikrát bylo i s tohoto místa voláno po náležité ochraně práce žen. K politické rovnoprávnosti ženy nutno přičísti i rovnoprávnost hospodářskou, aby námezdně pracující žena nebyla vykořisťována. Špatně placená žena podlamuje i hospodářskou posici muže, nehledě k důsledkům, které prostřednictvím ženy postihují celý stav, společnost i národ v samých kořenech. Zatím co u mužů ve vyšších službách je r. 1929 průměr ročních požitků 18.600 Kč, u ženy byl pouze 10.000 Kč, r. 1935 u muže 16.500 Kč, u ženy už jen 8.700 Kč. Z těchto číslic je zřejmo, že průměrný plat pojištěnců rok od roku klesá a do r. 1935 činil pokles více než 10%.

Pro podepření mého tvrzení, že práce žen je vykořisťována, mluví skutečnost, že průměrný plat pojištěnce je při stejném pracovním výkonu téměř dvakráte tak veliký, jako průměrný plat pojištěnky.

Srovnáme-li stále klesající průměr ročních požitků, a to při zvýšeném počtu zaměstnanců, vidíme, že největší platový průměr vykazují zaměstnanci v peněžnictví, pak v průmyslu, v zemědělství a veřejné službě, kdežto nejnižší platy vykazují zaměstnanci v obchodech.

Dokazujeme tím, že jde o soustavné chudnutí vrstev soukromých zaměstnanců a že jsou oprávněny požadavky na zavedení minimálních platů, stejných pro muže jako pro ženy, a zákona o právní závaznosti kolektivních smluv.

Snížení platů soukromých zaměstnanců znamená miliardové ztráty pro konsum, pro odbyt v živnostech, ale také desetimilionový pokles daně důchodové pro státní pokladnu. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Proto se znovu hlavně pro ženy dovoláváme uplatnění požadavku "Za stejnou práci, stejný plat". Jde opravdu o značný počet žen. Jen ve Všeobecném pensijním ústavě bylo 1. ledna 1936 pojištěno 94.337 žen, jejichž výše platů jest uvedena ponejvíce v nejnižších třídách třetí a čtvrté. Průměrná třída žen jest o dvě celé třídy nižší nežli průměrná třída u mužů, ač ve kvalitě i kvantitě pracovního výkonu není rozdílu. Bohužel, že právě ženy mají velmi málo pochopení pro vstup do odborové organisace a jsou tedy proti vykořisťování mnohem méně chráněny než muži. Proto nesmí být ani při uzákonění veřejných zprostředkovatelen práce zapomenuto na povinnost zaměstnávati ženy, které jinak stanou se - nechráněny ještě větší a nebezpečnou konkurencí mužů a ještě vítanější kořistí nesvědomitých zaměstnavatelů. Zdůrazňujeme opětně, že jde vesměs o příslušnice nejchudších vrstev lidových, které v zaměstnání nalézají jedinou možnost sociálního a celoživotního zaopatření. Za 400 nebo 600 Kč měsíčně nepůjde sloužiti dcera boháče nebo dobře zaopatřeného občana, to jde a musí jít jen dcera chudého živnostníka, chudého dělníka, zemědělce, zřízence nebo zaměstnance, a proto je také povinností státu, aby v ochraně práce žen dával dobrý příklad.

Jsou to ponejvíce ženy, které v zaměstnání v soukromých službách hledají obživu. Dokazuje to také stále rostoucí počet žákyň obchodních učilišť. Ve školním roce 1933/1934 bylo v Československé republice 105 obchodních škol s celkovým počtem 24.860 žáků, z nichž bylo 9018 dívek, t. j. 36.27%. V celkovém počtu žáků obchodních akademií představovaly dívky 28.74%, veřejných obchodních škol 47.5% a u veřejných jednoročních obchodních škol, kam se hlásí nejvíce jen děti chudých lidí, už je zapsáno z celkového počtu 81.65% dívek.

Také ve 101 samostatných kupeckých školách pokračovacích ze 4790 žáků bylo 1791 dívek, t. j. 37.39%. Že jsou to vesměs děti chudých rodičů, to snad zvláště zdůrazňovati nemusíme. Za ně také mluvil dopis mladého obchodního příručího, který jsem si dovolila přečísti.

Proto se velmi vřele přimlouvám za to, aby poměrům zaměstnanců v soukromých obchodních službách byla věnována veliká pozornost; projednává-li se novela o přímých daních, která má zvýšiti i příjmy státu, upozorňujeme na všechny možnosti, kterými by se poměry ve stavu soukromých zaměstnanců mohly změnit. Nechceme, hlavně pokud jde o mladé a zaměstnávání mladých, nic jiného než aby mladým lidem v rámci našeho státu byla dána možnost uplatniti se ve všech zaměstnáních, zejména v soukromých službách.

Nyní mi dovolte, slavná sněmovno, abych věnovala pozornost zejména tomu, k čemu se vztahuje osnova o přímých daních. Včera uvedl p. kol. dr Brdlík zajímavá percentuální porovnání výše daní, jimiž je zatíženo obyvatelstvo různých států. Pozorně jsem poslouchala, protože pro mne stejně tak jako pro každou hospodyni byla nejzajímavější číslice porovnávající zatížení daní spotřební. Jsme na třetím místě za Švýcary a Italií, jsme tedy státem, který své spotřebitele hodně daněmi zatížil. Já to chápu, vybírání spotřebních daní děje se cestou nejmenšího odporu, protože se ukládají všem, kdo daní zatížený produkt kupuje a spotřebuje. Na jedno se však nesmí zapomínat. Čím větší jsou daně spotřební, tím více klesá životní úroveň postižených, protože zvýšená daň zatěžuje velmi značně rozpočet vrstev středních a nižších na úkor spotřeby. To je přece všeobecně známo, že zdraží-li určitý produkt, ihned se na zdražení reaguje šetřením ve spotřebě.

Můj klubovní kolega posl. dr Klapka tu v pondělí uvedl, že při poklesu národního důchodu na polovinu vynáší v r. 1934 spotřební daně o 200 mil. Kč více než v r. 1927, t. j. v době konjunktury. Souhlasím úplně s p. kolegou dr Brdlíkem, že strukturou daní spotřebních musíme se jednou zcela vážně zabývati. Spotřebitelé masa, mouky, cukru, lihu jsou dnes nejvýznamnějšími poplatníky státu. Číslice výnosu daně spotřební za rok 1934 jsou vůbec velmi výmluvné. Cla 623 milionů, daň z lihu přes 334 mil., spotřební daň z droždí 47.5 mil., daň z cukru 581 3/4 mil., daň ze zapalovadel 54.5 mil., z elektr. zdrojů záření 22 mil., všeobecná daň nápojová 42.5 mil., daň z piva 186.5 mil., daň z masa 117 mil., daň z uhlí 150.5 mil. Kč a připočteme-li k tomu výnos tabákové režie a daň obratovou, objeví se cifra přes 3milardy, kterou zaplatí občané ve formě daní spotřebních. To jsou daně započtené vesměs do ceny výrobků, které konsument kupuje a celou jejich tíhu nese.

Tyto číslice dokazují, že nejvyšším a nejspolehlivějším zdrojem příjmu státní pokladny jsou spotřebitelé. A je velkou vinou zákona čís. 76 z r. 1927, že snížením výnosu samosprávných přirážek z pokladen peněžních a průmyslových podniků donutil obce k zavedení nových dávek, kterými byli a jsou zatíženi zase jen spotřebitelé.

Mluvilo se tu o tom, že je nespravedlivé a dokonce nesociální, když předložená novela zákona o přímých daních stanoví, že výdaje na služební požitky a platy jednotlivců mohou býti odpočteny od příjmů a čistého zisku podniku jen do výše 250.000 Kč. Tím budou postiženy hlavně platy mnoha jednotlivců v tomto státě, jdoucí nad 250.000 Kč. Slavná sněmovno, dovoluji si prohlásiti, že za tento pokus o stanovení maximální hranice příjmů, že za tento čin bude občanstvo parlament jen chválit. To je spravedlivé, aby nejen jednotlivci, nýbrž také podniky, které vydělávají více, než je našemu národnímu hospodářství zdrávo, a které se snaží všemožně uniknouti zejména při vyměřování daní, byly zatíženy tak, jak je to v zájmu spravedlnosti a potřeby státu nutné. Ale je nespravedlivým zatížením, když rodina chudého dělníka, státního zaměstnance, zemědělce nebo živnostníka či soukromého zaměstnance při nákupu uhlí, cukru, masa, mouky atd. zaplatí státu ve formě nepřímých daní daleko více nežli bohatý jednotlivec, který při příjmech více než 250.000 Kč nemusí míti strach ze smrti hladem či podvýživou.

O reformě daní nepřímých mělo by se velmi vážně uvažovat, aspoň o částečné úlevě daní z některých velmi potřebných a všemu lidskému tělu nepostrádatelných potravin. Přála bych si, aby ti, kdož stále odporují snížení ceny cukru, zajeli si někdy výletem na Českomoravskou vysočinu, na chudé Valašsko, na Drahanskou vysočinu, na Malou Hanou nebo do chudých zemědělských krajů Vyškovska a zeptali se v chalupách, čím máma sladí dětem kávu. V těch krabicích, na kterých je honosným způsobem napsáno cukr, nenašli by ani poprašku po cukru, ale za to někde v polici, v hrnečku nebo ve sklenici bílá, nepatrná kolečka cukerinu. Nejsmutnějším zjevem je, že v krajích bohatých na cukrovku, které zásobují cukrovary cukrovkou, chudí lidé si sladí cukerinem. Nejsme sentimentální a umíme se podívati pravdě do očí, a tou pravdou je, že se slazení cukerinem velmi nebezpečně šíří. Naši učitelé a učitelky by mohli nám zde předčítat celé stovky dokladů o tom, proč jim děti omdlévají, jak trpí podvýživou jenom proto, že se mladému tělu nedostává ke tvoření kostí nejnutnější potraviny, kterou je cukr.

Slavná sněmovno, odpusťte, ale dovoluji si tvrdit, že je v této době hříchem páchaným na příští generaci našeho národa vyvážet náš bílý, krásný československý cukr za hranice za 60 až 70 hal. a doma tentýž cukr prodávat za 6.35 Kč 1 kg. Pro chudáka, který nad tím přemýšlí, neplatí důvod uváděný zastánci dnešní ceny cukru, že nebudeme-li vyvážet cukr za hranice, nebude míti cukrovarnický dělník výdělku. Opak je pravdou. Ten chudý člověk umí počítat i s tužkou v ruce a tvrdí nám poslancům na schůzích i konferencích, že kdyby byl cukr o 1 Kč na 1 kg levnější, že by se ho v našem státě daleko více spotřebovalo a tím stát, i kdyby něco slevil na dani, která činí přes 4 Kč na 1 kg, by při zvýšené spotřebě nebyl nijak zkrácen a také ne dělnictvo na zaměstnání.

Proto volám za všechny ty chudé, po cukru lačnící děti a jejich matky, ke všem příslušným činitelům, aby nedbali poplašných zpráv cukrovarů, které za své na dnešní dobu provokativní zisky nutí do boje i cukrovarnické dělnictvo, a aby co nejrychleji byla provedena nová kalkulace výrobní ceny cukru, aby za pomoci státu byla cena cukru v dohledné době pro spotřebitele snížena.

Upozorňuji zcela vážně na to, že spotřebitelé jako představitelé třetí složky našeho národního hospodářství, t. j. spotřeby, začínají se probouzet ze své lethargie. Mám na mysli t. zv. výhradní spotřebitele, t. j. ty, kteří ani nevyrábějí, ani neprodávají, kteří za svou mzdu nebo ze svého důchodu jenom nakupují. Chápe se dnes mezi nimi, že dávají-li ve formě spotřebních daní státu, což jeho je, že tím dávají mnohem více než poplatníci daně činžovní, pozemkové a výdělkové a že si zaslouží také více pozornosti státních činitelů, zejména pro svoji ochranu ať už před neodůvodněným, či také řekněme to na plno - před odůvodněným zdražováním.

Celá spotřebitelská veřejnost ví, že je ve vládě v plném proudu jednání o obilní monopol a o ceny obilí z příští sklizně, a očekává zcela právem, že se výsledek jednání projeví také ve snížených cenách mouky a chleba. Vysoká cla, kterými domácí výroba měla býti chráněna před přílivem zahraničních obilnin, dnes pozbyla své raison D´etre. Je všeobecně známo, že státy, které usilovně zbrojí, nakupují tolik obilí od zemědělských států, tak že není důvodu k obavám, že by se také u nás v Československé republice projevil tlak zahraničních zásob obilnin.

Již loni jsme byli svědky velkých manifestačních protidrahotních projevů. Nejenom dělnictvo, nýbrž také státní zaměstnanci, ba dokonce i živnostníci a malí zemědělci chodili na tábory protestovati proti vlně drahoty, která nás znenadání překvapila a způsobila, že přes krásnou a nečekanou úrodu obilnin měla býti cena chleba zvýšena. Měla jsem několikráte příležitost spolu s klubovními kolegyněmi a kolegy intervenovati a protestovati proti úmyslu zdražiti chléb a prohlašuji, že jenom díky ostražitosti vlády a ministerstva vnitra se tak nestalo. Spotřebitelská veřejnost by i dnes velmi těžce chápala, kdyby ani ve chvíli, kdy má dojíti ke snížení výkupních cen obilí u zemědělců, se snížení neprojevilo v nižších cenách mouky a chleba. Zdá se nám, že dnešní rozpětí mezi výkupními a prodejními cenami je značné.

Pánové a dámy, statisíce spotřebitelů, mužů i žen, chodí denně kolem lánů obilí, vysokého, hustého, plného tvrdých klasů nabitých zrnem. Nad celou Moravou, nad celým Slovenskem a zlatým pruhem země České nese se krásná vůně chleba. Bylo by jen spravedlivé, kdyby po bohatých žních, které se všude letos čekají, z těch bohatých darů přírody se také dostalo chudým lidem levnějšího chleba a mouky, aby tak pecen chleba denně voněl na stole i toho nejchudšího občana Československé republiky. (Správně!) Obilí bude dost, nesmí se denaturovat, musí býti také dost laciného chleba pro každého. Chceme mít ve dnešní velmi těžké době občany zdravé, silné, statné, každému nebezpečí odolávající, a takové občany budeme mít, když jim dáme možnost, aby se alespoň chleba najedli do syta. My spotřebitelé přinesli jsme výrobě zemědělské i průmyslové hodně obětí. Je tedy na čase, aby se také věnovala plná pozornost zájmům spotřeby. Nedávno jsem četla větu: "Výroba je prostředek a spotřeba je cílem. Spotřebuje se ne proto, aby se vyrábělo, nýbrž vyrábí se proto, aby se spotřebovalo.; To znamená, že všecko u nás má jíti za tím cílem, aby se spotřeba rozrostla do největších možností. Podíváme-li se u nás na číslice výnosu spotřebních daní, vidíme, že se spotřeba snižuje i tím, že je zatěžována daněmi, které znemožňují nákup vrstvám, jejichž kupní síla je podlamována také stálým snižováním příjmů.

Víme, že stát potřebuje peněz, aby nás mohl chrániti, aby mohl dávati občanům záruku klidu a bezpečnosti, a proto je jenom spravedlivé, když se daně žádají především od těch, kdo je dávati mohou, od bohatých jednotlivců a podniků, které ještě dnes pracují s neúměrným ziskem. Proto se volá po spravedlivém rozdělení daní, proto jsou zásady novely posuzovány jako spravedlivé a opodstatněné.