Slavná sněmovno! Vítám s opravdovou radostí ustanovení, kterým se mění § 72 zákona z r. 1927 a kterým se osvobozují od daně výdělkové podniky, které provozují stát a svazky územní samosprávy a u nichž zájem veřejný převládá nad zájmem výdělečným, ať už jde o podniky vlastní nebo pachtované. Očekáváme, že po úlevě, která je tímto ustanovením dána, bude samospráva moci plniti úkoly, které od r. 1927 musely býti stále opomíjeny. Výnos samosprávných přirážek se zmenšil, výnos nově zavedených dávek nestačil, a šlo-li se s rozpočtem do vyrovnacího fondu, následovaly v rozpočtu škrty v položkách potřeb škol a hlavně na sociální péči. Kolik škod bylo napácháno, když musely býti zavírány mateřské školky, dětské útulky, odmítána podpora na ochranu matek, sirotků, na chudinskou péči atd.! Kdo pracuje v sociální péči, ví, jak úporné to bylo zápolení v letech nejhorší hospodářské krise při shánění potřebných financí na ozdravovací kolonie dětí ohrožených bledničkou a jinými chorobami sociálního charakteru. Dostali jsme zprávu o činnosti Spolku ochrany pro matky a kojence ze země Moravsko-slezské, a tam čteme, že jen 60.000 Kč ročně schází této instituci, aby mohla zříditi v zemi scházejících 20 poraden. Čím více se bude lepšiti finanční situace samosprávy, tím naléhavěji se budou ozývati hlasy, aby stát i samospráva se zvýšenou pozorností sledovali vývoj natality, t. j. porodnosti v našem státě. Jsme přece národem, jemuž nesmírně záleží na tom, aby měl zabezpečenou budoucnost ve stále rostoucím počtu svých dětí. Je pro nás zarážející skutečností, že i Československo bylo v poslední době zařazeno mezi státy s klesající populací. Tak v r. 1902 se narodilo v Čechách 220.000 dětí, v r. 1934 již jenom 109.000 dětí. V zemi Moravskoslezské se narodilo r. 1902 92.351 dětí, v r. 1934 už jenom 51.540 dětí. Pokles převyšuje ve 30 letech plných 50% a roste zjevně rok od roku. Bylo provedeno šetření v rodinách různých vrstev našeho národa, a výsledek zněl, že chudí lidé omezují počet svých dětí jediné s ohledem na těžkou hospodářskou tíseň.

Data Státního úřadu statistického o trvalém úbytku porodů jsou znepokojující. Je třeba uvážiti, že počet obyvatelstva v Evropě se za století 19 a 20 ztrojnásobil. Uvažme, že počet Němců, Italů, Poláků a jiných národností roste rok od roku, i v době přítomné. Francie, Rusko, Německo, Italie, Jugoslavie a v poslední době také Maďarsko podporují všemi možnými prostředky rodiny počtem dětí bohatší.

My nejsme také státem, ve kterém by úbytek přirozeného růstu dětí byl dokladem o degeneraci národa. Jen jsme se v běžné praksi života zjevně uchýlili od ústavních zákonů. Manželství a mateřství už dnes nestojí pod zvláštní ochranou zákonů, jak to výslovně nařizuje ústava. Zrušil-li stát alimentační soustavu, dává špatný příklad, poněvadž ženatý zaměstnanec a ženatý zřízenec s kupou dětí má plat několika stovek, kdežto svobodný sekční šéf nebo manžel v bezdětné rodině vysoké byrokracie se těší poměrnému blahobytu. Populaci ve státě zachraňují dnes chudí dělníci a státní i soukromí zaměstnanci. Dnes najdete, slavná sněmovno, v rodině chudého zemědělského dělníka-deputátníka, který žije ve velké bídě a na zimu může děti ošatiti jenom pomocí dobročinnosti dobrých lidí a z výsledku sbírek, i osm dětí. Tragedie na řece Dyji, která 26. května otřásla svědomím celého národa a celé kulturní veřejnosti a při níž zahynulo 31 dětí, ukázala, s jak velkými a těžkými obětmi vychovávají chudí lidé své děti. Proto je povinností státu, aby všemi prostředky podporoval rodiny, které své štěstí vidí ve výchově dětí. Většina žen se u nás mateřství nebrání. Neříkají: "Nechceme děti." Ale ptají se svého svědomí: "Jak uživíme své děti?" Vždyť nedávno bylo zjištěno, že v našem státě je 50 tisíc matek ročně, které nemají ani nejnutnější prádélko pro dítě, nemají na cukr, nemají na krupici, nemají na suchary, ale nemají také ani pro sebe nejnutnější výživy v nejtěžší chvíli života. Stát, země, okres, parlament i tisk musí veřejnost upozorniti na tyto nesrovnalosti a musí pomoci chudým matkám v nejtěžší chvíli života.

Proto jsme podali návrh na zřízení zemských fondů pro podporu chudých matek a nemajetných rodiček. Podali jsme také návrh na úhradu, takový návrh, kterým by byly zatíženy hlavně bezdětné rodiny s příjmem nad 36.000 Kč ročně, čímž by se dosáhlo určitého výnosu, asi 20 mil. Kč pro tento fond. Národní a státní solidarita ve věcech zvýšeného vývoje státu měla by se projeviti už v číslicích nově sestavovaného rozpočtu státu, zemí a okresů.

Nestačí, slavná sněmovno, jenom na prvou neděli květnovou, to jest v den matek, recitovati se sladkobolným přízvukem krásná slova básní o matičce a úctě k ní. Tento platonický projev lásky a úcty k matce nestačí a je groteskní tam, kde musí matka přirozenou touhu po dítěti potlačovati jenom s ohledem na těžkou hospodářskou krisi. Dovoláváme se proto za všechny matky, aby péče o rozvoj a populaci našeho národa stala se celostátním zájmem, aby péče o dítě nebyla ponechávána jenom na starost soukromým dobročinným spolkům. Chceme býti národem početně silným, odolným vůči každému nebezpečí, nejen kvalitou, nýbrž i kvantitou. Proto schvalujeme ustanovení novely zákona o přímých daních, kterými má býti přinesena úleva jak samosprávě, tak i státu, aby mohl plniti tyto naléhavé úkoly.

A ku konci tlumočím žádost obchodnického spolku "Merkur" v Praze, který píše (čte):

"Je všeobecně známo, že v poplatkovém právu nevyzná se dnes téměř nikdo v republice a dokonce snad ani ministerstvo financí nezná přesně veškeré platné předpisy v oboru práva poplatkového. Podobný stav byl v oboru daní přímých před daňovou reformou. Po nynější velké novele a novelách již platných nezůstane z původního zákona č. 76 ex 1927 téměř kámen na kameni. V zájmu právní bezpečnosti a veškerého poplatnictva vznášíme uctivou prosbu, aby panu ministru financí bylo uloženo, aby ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlásil v době co nejkratší úplné znění zákona ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., jak vyplynul ze změn již platných a zejména vyplyne z novely právě projednávané." Přimlouváme se, aby oprávněnému požadavku obch. spolku "Merkur" bylo vyhověno.

Slavná sněmovno, snažila jsem se, abych zde vylíčila jak bolesti soukromých zaměstnanců, které také vyplývají z nespravedlivého daňového zatížení, tak také požadavky matek a žen celého národa, a prosím, aby také k nim bylo přihlédnuto. My mladí, kteří jsme měli možnost sledovati práci rozpočtové sedmy, děkujeme jim za to, že nás naučili vážiti si práce parlamentních činitelů. Prohlašujeme také, že vzhledem k tomu, že novela o přímých daních dává šťastný začátek přesunování daní s beder sociálně slabších na bedra silnějších, budeme pro tuto novelu hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, p. posl. dr Petersovi. (Posl. Beuer (německy): Je příznačné pro sudetskoněmeckou stranu, že zástupce průmyslu mluví k daňové otázce! - Různé výkřiky. - Předseda zvoní.)

Prosím o klid.

Posl. dr Peters (německy): Slavná sněmovno!

Novela, kterou se máme zde zabývati, vznikla spíše z podnětu této sněmovny než z podnětu vlády. Pokládám za velmi důležité zdůrazniti tuto skutečnost, ježto patří takový podnět k vzácnostem této sněmovny. Pokládám také proto za důležité to zdůrazniti, poněvadž to bylo právě v tomto případě mimořádně obtížné, vypověděti stavu bezpráví boj, jenž podle mínění veškerého obyvatelstva musil býti ukončen tak rychle, jak jen možno. Když se sněmovna, většina a rozpočtový výbor rozhodly pro to, neříditi se osnovou tisk 266, nýbrž předložiti vlastní osnovu tisk 542, jež jest podstatně něco jiného než prvá, povazujeme to za ohromný pokrok, především v tom směru, že parlament neomezuje svoji činnost na to, aby zpracoval, co se mu předloží, nýbrž aby se stal sám tvořivým. Při jednání o vládním návrhu tisk 266 stalo se ještě něco jiného, a to, že se uznalo konečně za správné - ačkoliv by to mělo býti samozřejmostí - že jest zde potřebí spolupůsobení všech vrstev a všech parlamentních skupin. Zjišťuji také, že nám z oposice byla dána příležitost přispěti k vypracování této osnovy tisk 542. To bylo také z toho důvodu důležité, že nepřijde ovšem jen na různé posouzení jednotlivých vrstev a stavů obyvatelstva při zdanění, nýbrž také na řadu stížností, zvláště německých, proti berní správě. Tím, že nám bylo umožněno také v té věci činiti návrhy, může se říci, že když se i jen 7 pánů této sněmovny obětavě snažilo o uskutečnění této osnovy, jest to konec konců práce celé sněmovny. Dílo, jež povstalo, obsahuje ovšem ještě mnoho věcí, které nemohou uspokojiti.

Při vypracování této osnovy ukázalo se ještě leccos jiného: Především bych chtěl zdůrazniti dvě věci. Jedno jest, že se musilo také zde ukázati jako ohromná chyba, když vláda nezasáhne včas a když se stížnostem obyvatelstva a politických stran teprve v tak pozdní době dopřeje sluchu, jak se stalo také v tomto případě. Neboť naše obyvatelstvo poukazovalo bez rozdílu již po léta na to, jaký nezákonný stav nastal v berní správě, a vláda měla již mnohem dříve zasáhnouti. To jest to prvé. Druhé jest toto: Ukázalo se, jak to bylo škodlivé, že parlament pustil své původní právo z ruky, totiž své právo na kontrolu veřejné správy. Naše porady o rozpočtu jsou snad mnohem vážnější než v jiných státech, ale chyba jejich je v tom, že nejdeme až na kořen věcí, a konec konců právo kontroly vyřídíme tím, že odhlasujeme, zdali zprávu nejvyššího kontrolního účetního úřadu béřeme na vědomí, či nikoliv. Jest zajímavé, že se sněmovna, ačkoliv se správa tolik kritisuje, ještě nikdy nerozhodla části správy, především té části, kterou nejvíce kritisovala, daním, odepříti schválení. Připouštím, že máme úspornou a kontrolní komisi. Ta se však omezila na užší výbor; tato kontrola může se proto hodnotiti také tak, že užší koaliční výbor se zabývá tím, aby zkoumal celé státní hospodářství koalice. Ve všech parlamentech a parlamentně vedených státech jest právo kontroly vlastně právem oposice. Kdybychom toto právo vybudovali, bylo by to se správou všeobecně mnohem lépe; co se týče finanční správy, nemělo to nikdy dojíti tak daleko, jako došlo. Poukazovali jsme již často a teprve nedávno na tyto skutečnosti a byli jsme tím utěšeni, že na podzim má nastati změna. Uvítali bychom to co nejradostněji.

Novela jest vlastně zničující kritikou finanční správy. Poměry, které jsme vždy tak haněli, se staly skutečně neudržitelnými. Ale chtěl bych ještě na něco poukázati, což jest podle mého mínění velmi důležitý důvod pro to, jak mohlo dojíti k dnešnímu stavu. Musím promluviti o jedné národnostně-politické věci. Hned po převratu a stále až podnes jste se pokoušeli považovati Němce za notorické zkracovatele daní. Ježto zde byl tento předsudek, byla dnešní všeobecná tendence finanční správy za použití daňového zákona v německém území vyzkoušena a zavedena. Zjišťuji, že když jednou jsme se vzdálili od doslovného znění zákona, nebyli jsme příliš daleko od toho, abychom zákon vůbec opustili a necítili se vůbec zákonem vázáni. Kdyby se bylo včas nás uposlechlo, když jsme si stěžovali na nezákonnosti finančních úřadů, pak myslím, nebylo by to mohlo nikdy tak daleko dojíti, jak nyní celá sněmovna zjišťuje, zaujímajíc stanovisko k daňové novele. Poukazuji na tyto věci také proto, poněvadž zásadně jde o to, aby se tomu nedalo dojíti tak daleko, a ne teprve pak poslouchati stížnost na finanční správu, když to začíná boleti všeobecně a jednotlivě. V těch věcech by se bylo již dávno pomohlo, kdyby se byl učinil konec postupu některých trestních referentů nebo berních úřadů, kteří v německých okresech s neslýchanou tvrdostí předpisovali a vymáhali daně. (Výkřiky posl. dr Hodiny.). Mohl bych jmenovati řadu jmen, ale nechci je jmenovati, ježto jsem tak nenapravitelným optimistou, že věřím, že jednak novým zákonem, jednak vůlí parlamentu vykonávati kontrolu berní správy, se poměry zlepší. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.)

Jak uvidíte z mých důvodů, pozoruji výkon výboru sedmičky rozpočtového výboru a sněmovny se zřetelem k této novele jako pozoruhodný výkon ... (Posl. Zischka [německy]: Proč tedy mluvíte proti?) Co je vám do toho!

Je to pozoruhodný výkon, poněvadž v nejlepším případě se působilo proti věcem, které již v nejširším rámci vyvolaly odpor veřejnosti.

A nyní dovolte, abych hned řekl, co považuji za předpoklad, že tento optimismus můj a celé sněmovny nebude zklamán. Myslím především, že jest třeba, aby ti, kteří na nejvyšším místě tyto poměry ve finanční správě přivodili, byli vyměněni. Nedovedu si představit, že někdo, kdo tyto nezákonnosti nejen schválil, nýbrž i nařídil, jest s to, aby přivodil docela jinou správu. Za druhé by bylo nutno, aby finanční správa byla přinucena dbáti zákona. Bohužel stalo se zvláště u finanční správy zvykem, užívati zákonných ustanovení podle vlastní libovůle nebo jich nezachovávati. Kdybychom měli prováděcí nařízení k §u 92 ústavy, že stát ručí za jednání svých úředníků, bylo by možno potrestati podle tohoto zákona finanční úředníky za mnohonásobné a nesmírné škody, které obzvláště v hospodářství způsobili. Tohoto prováděcího nařízení jsme neměli a nemáme ho dodnes. Ježto tedy ještě nemáme, zdá se mi býti nutným, aby zákonodárce prorazil se svojí vůlí při vydání nového daňového zákona.

Myslím však, že při těchto pracích na vládní a koaliční osnově se ukázala slabost celého politického složení. Odvazuji se zde vysloviti, aniž bych se osobně chtěl někoho dotknouti, že jest to všeobecně známá chyba vlády, že až dosud je ministerstvo financí obsazeno nepoliticky (Souhlas.), poněvadž stojím na stanovisku, že při soustředění vší síly a vší odpovědnosti u politických stran jest to vlastně nesmysl, že nikdo se neprojeví tak odvážným, aby převzal finanční křeslo. Jest to slabost každé většiny, že se neodhodlá, aby převzala odpovědnost za nejdůležitější a nejvážnější obor, jaký vůbec jest. Podle mého mínění byla nepochybně také velká chyba v tom, že jest úředník, finanční ministr, v bezpodmínečném osamocení v politice - ale nikoliv v politice stran, nýbrž ve státní politice - prostě proto, poněvadž veškerý rytmus politického života jde okolo něho a on tím, že může přijíti v posledním okamžiku a řekne: Nemám na to žádné peníze, nebo: Nechci na to peníze opatřiti, rytmus politického života samozřejmě ruší. Tato skutečnost ukázala se právě při projednávání této novely zcela jednoznačně, a bylo by rozhodně potřebí, aby v tomto směru nastala změna. Samozřejmě nemůže jíti o dobytí posice pro tu neb onu stranu, nýbrž jen o to, aby odpovědnost za finanční odbor byla převzata celou koalicí ustanovením muže, jenž stojí v politickém životě a nejvíce rozumí finanční politice.

Práce, kterou koalice vykonala při této osnově, byla provedena s hlediska některých všeobecných zásad, které bych chtěl zde zdůrazniti Za současné kritiky zásad samých a toho, jak se jich použilo.

Jako směrodatná zásada bylo přijato, že novelou nemají býti sníženy daňové výnosy. Tento úkol koalice rozluštila. Podle mého mínění udělala zároveň úkol z pilnosti, při čemž schválila nejen to, co žádala finanční správa, nýbrž nad to ještě předsevzala zvýšení. Přijetím této zásady si vsak zjednala, chtěl bych říci, taktické stanovisko, s kterým byla s to, aby tím více získala v oboru řízení. Ale zde nemohou přece býti zamlčeny pochybnosti se zřetelem na výši daně, která není jen nesnesitelně vysoká pro velké podniky a pro společnosti všech druhů, nýbrž také pro drobného člověka. A jest otázkou, zda daňové břemeno, jak jest také touto novelou potvrzeno, jest národohospodářsky snesitelné.

I když nechám platiti zásadu, jež byla směrodatná při poradách, že se nemá nic na daních krátiti, musí přece vždy především zůstati úkolem rozpočtového výboru, aby vyřizuje tuto novelu nevzdal se své finančně-politické přezkoumávající činnosti. Před vánocemi jsem dal v rozpočtovém výboru podnět, aby náš veškerý finančně-politický vývoj ve výboru byl podroben vážným poradám. Musím přiznati, že od té doby byl čas vyplněn pracemi, které souvisí s daňovou reformou. Považoval bych však za pochybené, kdyby moji kolegové v rozpočtovém výboru těmi pracemi považovali můj podnět za vyplněný. Tvrdím, že jest nutno za každých okolností vážně projednávati další otázky finanční politiky, a ne zase čekati, až nám budou předloženy tlusté sešity rozpočtu, nýbrž předem přistoupiti k tomuto úkolu, aby sněmovna a rozpočtový výbor byly schopny zaujmouti stanovisko k vážným finančně-politickým otázkám, které nás musí zaměstnávati.

Druhá zásada byla, dostati se k otázce zpronevěření daní. Podle mínění finančního odboru jest tato otázka vlastní otázkou finanční správy. Správně však včera poukázal pan kol. dr Meissner, že vlastně toto zjištění jest diskvalifikací finanční správy, ježto měla již po 9 let velmi přísný zákon v ruce, aniž dovedla tímto zákonem daňové zpronevěry zameziti. Jest to zásadní chyba novely, že se hledaly daňové zpronevěry jen u poplatníků všeobecné a zvláštní daně výdělkové. Má-li finanční správa pravdu, že hlavní snahou poplatníka u nás jest zpronevěřiti daně, pak to neplatí jen pro všeobecnou a zvláštní daň výdělkovou, nýbrž pro všechny druhy daní; tato zásada není tedy šťastně zakotvena v daňové novele. Pracovní a tvořící důchod byl sice postaven pod silný tlak, ale podle mého mínění nepodařilo se v této novele správně zachytiti bezpracný důchod; a myslím, že právě uvnitř bezpracného důchodu jest mnohem více daňových zpronevěr než při pracovních a tvořících.

Co jest vlastním významem daňové novely, jest pokus zavésti opět právní zásadu daňové spravedlnosti. Naznačil jsem již, že se raději ukázala povolnost v oboru hmotných ustanovení, aby se konečně učinil pořádek v oboru řízení. A zde musím jako nestranný člověk přiznati, že v oboru řízení bylo vykonáno neobyčejně mnoho dobrého. Jestliže zbývá ještě mnoho vykonati, pak jest to samozřejmé, poněvadž podkladem této nynější reformy byl starý zákon a jistá zákonná ustanovení požadují nejen přepracování, nýbrž změnu v hlavě i údech. K tomu nebylo odvahy, snad také ne času, snad také ne hospodářských předpokladů. Smím snad i zde poznamenati, že hájím mínění, že i zde zůstane ještě celé množství k vykonání a že bude věcí parlamentu, aby se také v tomto směru stal iniciativním.

Ukázalo se především v oboru daňového trestního řízení nutným vůbec jednou přezkoumati předpisy o řízení. Zde jsem byl potud zklamán, že by mělo býti rozhodujícím, pokud možno trestání odloučiti od úřadu, jenž měl až dosud trojí působnost: předpisuje daně, žaluje a odsuzuje. Ježto se to odehrává u jedné berní správy, bylo by bývalo velmi důležité, aby nalézající senáty se častěji sešly. Dřívější zákon znal sice již nalézající senáty, nikoliv vsak praksi, ježto na př. podle mých zkušeností a informací vyskytl se jen jeden případ, kde nalézající senát zahájil svoji činnost. Jde tedy o to, aby se utvořily předpoklady pro spravedlivé posouzení trestního případu ve věcech daňových tím, že se zvolí jiné forum než to, které po celé trestní řízení to má v ruce, a může celkem s poplatníkem dělati, co je mu libo. Když zde novela obsahuje ustanovení, že buď trojnásobný trest zkrácené daně nebo možnost uvaliti také trest vězení jest předpokladem pro to, aby nalézající senát zahájil činnost, tak se mi to zdá málo: Jest ovšem potřebí, aby se především jednou přezkoumalo, jak toto ustanovení se zřetelem na tresty působí. Trestní sazby byly sníženy asi na polovinu. Přemrštěné tresty deseti a dvacetinásobku zmizely. Když nyní rozhoduje trojnásobek o tom, zda věc bude projednávána u úřadu nebo před senátem, tedy jest beze sporu již také tato skutečnost překážkou, že se trestá více než trojnásobně. Myslím přece, že by bylo bývalo lépe snížiti hranici, poněvadž mnohdy, jenž toho nezasluhuje, touto cestou přijde jen k trojnásobnému trestu. Návrhy, které jsem v tomto směru podal, byly již z toho důvodu oprávněny, protože již v r. 1926, kdy byla dělána daňová reforma, původní ustanovení, že případ musí přijíti před nalézající senát, když zkrácení daní činí 5.000 Kč, bylo zamítnuto. Když těmto nalézajícím senátům přikládám velký význam, tedy proto, poněvadž tři rozhodující lidé se jistě přiblíží spíše podkladům trestního spisu než jenom jeden. Neboť trestní zpravodaj berní správy má, když nerozhoduje nalézající senát, neomezené autonomní právo dělati s obviněným, co je mu libo. Vždy však znamená vyměření trojnásobku pokrok, a chceme doufati, že budeme moci brzo vedle judikatury trestního zpravodaje berní správy, zemského finančního ředitelství nebo finančního ministerstva nyní také klásti rozhodnutí nalézajícího senátu, čímž může býti přivoděno vyrovnání mezi právním pojetím, ale také mezi výkladem jednotlivých předpisů.

V trestním řízení jsou jednotlivé předpisy, které se své strany jistě také podstatně přispějí k tomu, že dnešní stav libovůle nezůstane zachován. Pokládám za nesmírně mnoho, když dnes obviněný přijde k přirozenému právu, že se musí dověděti během 45, nejvýše 60 dnů, z čeho jest obviněn. Mám zde případy, že v r. 1933 bylo někomu oznámeno, že bylo proti němu zavedeno trestní řízení, který musil prodělati v r. 1934 domovní prohlídku nejen své obchodní živnosti, nýbrž protizákonně také ve svém vlastním bytě a který ještě podnes neví, proč proti němu bylo zavedeno trestní řízení. Když nyní tento předpis 45denní neb 60denní lhůty byl ustanoven, musím říci, že jest to ohromný pokrok, samozřejmě za tohoto předpokladu, že vysoký finanční úřad bude přiměřeně přihlížeti k vůli parlamentu, jejž považuje za nějaký méněcenný komplex. Doposud to bylo tak, že se finanční správa stavěla nad vůli zákonodárce a podle toho jednala.

Pokrok vidím také v tom, že obviněný může býti také dnes přítomen při výslechu svědků, především těch pověstných přezvědných osob, jež vypovídají v jeho daňové věci. Jak dalece tento předpis může působiti proti udavačství v daňových věcech, zůstává otázkou. Že vsak jest zákonné ustanovení, jež se to snaží zameziti, jest důkazem nové poctivosti v zákonodárství a v daňovém zákonodárství zvláště. Ten ubožák poplatník smí teď dokonce klásti otázky těmto pověstným předzvědným osobám, a jest povinností oznámiti mu každý takový výslech. Samá ustanovení tedy, která jsou dobře myšlena, která mohou dobře působiti. Ovšem, když všichni bez rozdílu ihned se vším důrazem zakročíme proti tomu, kdyby se někde přihodil případ nedbání tohoto zákonného ustanovení.