Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Bezděk. Uděluji mu slovo.

Posl. Bezděk: Vážená sněmovno!

Když byl podán vládní návrh tisk 266, tehdy jistě ministerstvo financí neočekávalo, že tento jeho novelisační návrh bude podroben takové kritice a že vyvolá do jisté míry značné napětí mezi obyvatelstvem a ovšem i ve sborech zákonodárných. V posledních letech byli jsme už na to zvyklí, že v jednotlivých výborech, zvláště kde se iniciativně zástupcové lidu uplatňovali, když přišli se sebe lepšími návrhy, nakonec to dopadlo tak, že zástupce ministerstva financí prohlásil, že to nejde, že není na to prostředků, a tak veškerá iniciativa byla vždy v zárodku zaškrcována. Vzpomínám jen na poslední události, když jsme v soc. politickém výboru ve zvláštní komisi upravovali gentský systém. Pánové, to jednání naše nebylo snadné, bylo svízelné, zvláště když jsme měli na paměti těžkou situaci nezaměstnaného dělnictva, jehož počet stále stoupal a když jsme měli ještě ty potíže, že mohlo býti při projednávání novelisace tohoto nařízení agitačně působeno. Já jsem byl tehdy referentem, věděli jsme, že vládní nařízení uplyne a že musí býti buďto znovu prodlouženo, nebo že vchází v platnost bývalý zákon, který byl jen dočasně přerušen. Bylo podáno asi 30 různých návrhů. Jednali jsme s ministerstvem soc. péče, do ministerstva financí jsme se vůbec nedostali, poněvadž ministerstvo soc. péče řeklo, je to dobrá věc, kterou navrhujete, ale ministerstvo financí na to nepřistoupí. Konečně vlivní činitelé z různých politických stran se dohodli, že přece jen nějaká novelisace musí býti provedena ve směru zlepšení dosavadního stavu. Tu jsme měli poslední porady a shodli jsme se do značné míry na úpravě, jak by mělo vypadat nové nařízení. Musím konstatovat, že z oposiční strany národního sjednocení posl. Sedláček prohlásil, že návrhy, které byly podány, jsou dobré a rozumné. On do jisté míry zastupuje kapitalistickou třídu a proto tím nám byl vítanější jeho názor. Se strany komunistické - snad nebude žádným hříchem, když to prozradím - posl. Zápotocký prohlásil: rozhodně by to bylo lepší, já s tím souhlasiti nemohu, ale proti také býti nemohu. Byli jsme shodnuti všichni, také byl při poradách zástupce strany republikánské, který také souhlasil s návrhy, leč když věc přišla potom do plena soc. politického výboru, tam druhý člen republikánské strany prohlásil, že to rozhodně nemůže býti, ačkoli předcházející člen, který byl v užší komisi, s námi souhlasil, ba podával sám daleko širší návrhy na zlepšení. Zdálo se, že věc přinese více, než bylo uskutečněno. Pro odpor ministerstva financí se stalo velmi málo. A to byl prosím návrh velmi rozumně stylisovaný, uvážený vzhledem k možnostem státní pokladny. Tak se to dálo, myslím, ve všech výborech, každý výbor má svou zkušenost, když přišlo k projednání věci, přes odpor ministerstva financí to nešlo. Vím, že jsou těžké poměry, že ministerstvo financí těžce shání prostředky z obyvatelstva, které je po této stránce vyčerpáno, ale stalo se na druhé straně zvykem namítnouti, nejde to. Tentokráte to narazilo na odpor a vidíme, že přece jen zástupcové lidu zde považovali za svoji povinnost učiniti, co se za těžkých poměrů učiniti dá.

Pan zpravodaj, když odůvodňoval přepracovanou osnovu, uváděl, že šlo o především o dvě zásady: zlepšiti daňový systém po stránce spravedlnosti a zlepšiti poměr mezi poplatníky a finanční správou. Prosím, pánové, když byl finanční zákon vydán r. 1927, bylo o něm jednáno od r. 1926, poněvadž r. 1926 byla dána předloha o finančním zákonu a až do května roku následujícího, 1927 trvalo jednání, byly kladeny veliké naděje do tohoto zákona, který měl upraviti značně naše poměry a zvláště měl přispěti ke konsolidaci hospodářských poměrů. To bylo ovšem v době, kdy ve vládě nezasedaly socialistické strany. My jsme také říkali, že je to veliká chyba, že při tak důležitém zákonu neuplatňovaly se kladně socialistické strany, když tenkráte proti zákonu byla velmi ostrá oposice, která byla hlavně vedena se strany soc. demokratické, projevovaná ústy pana dr Meissnera. Viděli jsme, že mnohé z jeho obav staly se za působení zákona skutkem, ale musíme uvážiti, že tento zákon byl projednáván v době velmi dobré konjunktury, r. 1927, kdy se nám ani nezdálo, jaké těžké doby bude nám prožívati. Bylo sice upozorňováno, že doba této konjunktury pomine, že nastanou horší doby, že musíme s tím počítati, že tyto doby přijdou, ale jak už to bývá, když se volně někomu dýchá, na takové poukazování, kázání, nerad co dá a proto v tomto ovzduší, v tomto prostředí tento velký zákon byl projednáván. Bylo sice správně poukazováno, že se stát konsolidoval především politicky a že musí býti také konsolidován hospodářsky, poněvadž politika může býti silná jedině tehdy, je-li také stát silný hospodářsky. Tomu měl právě napomáhat nový zákon. Mělo býti spojeno nebo kodifikováno nebo unifikováno dohromady staré právo československé, maďarské a rakouské. Tedy i po té stránce to byl veliký pokrok, a zákonodárce tehdy se domníval, že ty nejlepší a nejušlechtilejší jeho snahy vtělené v zákoně budou také využity a prakticky ve prospěch občanstva a státu prováděny. My jsme se ovšem po té stránce dožili za ta léta velkých zklamání. Nechci býti stranickým vůči finanční správě a ministerstvu financí, ale přece musím říci, ze dnešní těžké poměry zavinila především hospodářská krise, která nás neušetřila, která nás naopak zasáhla velmi hluboko. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Nikdo nikdy nepočítal, že by mohla tak dlouho trvat.

Když r. 1930 tehdejší ministr financí dr Engliš doprovázel rozpočet na r. 1931 svým výkladem a jaksi se již loučil se svým křeslem, poukazoval, že v letech dobré konjunktury stát mnoho splnil i z toho, co v rozpočtu nebylo, na př. učitelské platy, vánoční přídavek státním úředníkům a zřízencům, že zaplatil přes 5 miliard zahraničního dluhu a udělal řadu jiných věcí. Dobře tenkrát cítil dr Engliš, že se blíží špatné doby, a proto řekl, že neví, co bude dále, že za to ostatní nebude odpovídat ministerstvo financí nebo dokonce ministr financí, nýbrž parlament a celá vláda. Upozornění zde tedy bylo dosti, ale věci se začaly nebezpečně valit, příliš náhle a ve velkém rozsahu. Začal upadat obchod, tím také výroba a směna zboží, a důsledky toho všeho dnes cítíme. Podnikatelé nebyli schopni tolik vyrábět a tolik vydělávat a následkem toho nebyli schopni platit. Totéž se týká obchodu, průmyslu, zemědělců a konečně živnostník, zvláště malý, byl na tom nejhůře. Octli jsme se do jisté míry přímo ve stagnaci. Při tom stát tu měl velký aparát, který musel udržovat přes to, že se hospodářské poměry zhoršily, ba dokonce byly naň uvaleny mnohem větší povinnosti. Přiznám beze všeho, že podpory v nezaměstnání jsou velikým břemenem pro stát a poplatníky, když musí stát z menších příjmů a za špatné konjunktury ještě plnit řadu takovýchto mimořádných povinností. Kde se má na to brát? Tím se dá vysvětlit, že ministerstvo financí, aby mohlo plnit svou povinnost, bylo hodně přísné vůči podřízeným úřadům, aby povinné daně a dávky byly vybírány, aby stát na všechny úkoly stačil. Ministerstvo financí jako vrchní, nadřízený orgán se snažilo podati to podřízeným orgánům hladkou formou, ale podřízené orgány dobře cítily tento pokyn a dělaly svou povinnost někdy na svou vlastní pěst, někdy chtěli zaměstnanci ukázat, že jsou dobrými úředníky, že konají svou povinnost, a také se mluvilo o tom, zvláště u těch komisí, že při té svědomitosti i jista procenta hrála svou úlohu. Tak jsme se dostali do těžkého, ba téměř nemožného stavu. Snad žádná demagogie, snad žádné komunistické řeči nenadělaly našemu státu a republice tolik nepřátel jako špatně prováděný berní zákon a postup finančních a berních úřadů. Kdo jsme v praktickém životě, velectění, musíme si to říci. Můžeme na druhé straně vkládati sebe větší nadšení do lidu, tímto postupem berní správy svalíme ty nejpěknější a nejčistší úmysly našeho občanstva. A dnes odpovědní činitelé ve státě přišli k názoru, že se v této věci musí něco učiniti, a proto přišli trošku do konfliktu i s ministerstvem financí, které až doposud nebylo zvyklé na nějaký odpor, nebo když bylo zvyklé, tedy takovým způsobem, že zase muselo na konec ministerstvo financí vyhrát. Ovšem na druhé straně, poněvadž již v posledních letech dosti dlouho máme vždy v čele ministerstva odborníka, ale nikoli zástupce parlamentu, musí nepředpojatý pozorovatel říci: dobře, když si ministerstvo financí vůči občanstvu počíná takovým strohým a bezohledným způsobem, nebylo by tedy snad lépe postaviti v čelo tohoto resortu člena parlamentní skupiny? Ten by potom tyto věci s ohledem na vylíčené zde dnes všecky ty stížnosti a nespokojenosti snad mnohem lépe mohl prováděti a také v těch jednotlivých výborech by se snad mohl vůči parlamentním kolegům důkladněji a lépe uplatňovati. Toto v zájmu otevřenosti a poctivosti je také nutno přiznati. Ale na druhé straně se mi tak zdá ... (Posl. Ježek: Není nával!) Ano, především není nával na toto místo. Nechci říci, že by nebylo schopných a jistě dobrých finančníků a ministrů financí mezi členy parlamentu, o tom není sporu, ale poněvadž právě ti pánové dobře znají tu těžkou situaci, tedy není návalu na toto místo. A vláda, poněvadž musí za každou cenu udržovati po.řádek - a ten se udržuje těmi "penězi", jak se říká - musí míti takové zařízení, aby peníze nějak z občanstva dostala. Ovšem ministr financí jistě by to nedělal sám, kdyby zase neměl souhlasu vlády, která za ním stojí a jejímž on je členem. Všecky tyto těžkosti musíme uvážiti a uznati, ovšem na druhé straně také musíme žádati, aby plnění této povinnosti nepodlamovalo příliš únosnost a možnosti obyvatelstva, aby se splněním nejnutnější povinnosti na druhé straně nepodlamovaly přímo základy státu. Ovšem to je věc také politiky ministerstva financí, ke kteréžto stránce přihlíženo plně nebylo.

Novelisace je tedy značně pronikavá. Uvážíme-li, že tu je 178 článků ze 371 paragrafů, vidíme, že je to pronikavé dílo, a páni členové rozpočtové sedmy a členové rozpočtového výboru zasluhují opravdu uznání za svoji velikou práci, že za tak obtížných okolností přece jenom se snažili otupiti ostré hrany a učiniti zákon snesitelným a přijatelným jak pro obyvatelstvo, tak i pro sám stát.

Ta těžkost, jak vymáhat anebo dostávat finanční prostředky od obyvatelstva, nám zůstane ještě na dlouhou dobu. A že by někdo platil daně s nějakou velkou radostí a láskou, tím se klamat nebudeme. Jestli se také ještě někdy říká: Ty jsi protivný jako činže, jistě daně nejsou příjemnější. Tedy s tím musíme počítat. Ale poměry musejí být tak upraveny, aby každý přece jenom byl přesvědčen, že co platí nebo co platit musí, platí podle práva a spravedlnosti. Bezpráví nejvíce bolí, to je nejtěžším a nejobtížnějším kamenem úrazu.

Do té věci bylo si zde již velmi mnoho stěžováno; konečně ani ministerstvo financí nijak to nepovažuje za přehnané, neboť nedávno byla svolána konference nynějším panem ministrem financí, který ovšem nenese odpovědnosti za dřívější dobu, a na té konferenci pan ministr financí naznačil několik zásad pro postup úředníků a zmínil se o některých stížnostech veřejnosti, které se objevily v parlamentě - ovšem zde v parlamentě se objevují velmi často.

Úkol trestních referentů je velmi nevděčný a obtížný, ale jejich činnost má se vždy říditi vědomím, že jejich postup musí být nezbytně ve shodě s platnými zákony a že musí být spravedlivý. Toto vědomí by mělo být tím silnější ve státě demokratickém, kde je správa vystavena stálé a přísné kontrole veřejnosti. Není pochyby, že daňové břemeno bylo v posledních letech tíživě zvýšeno, a už proto je třeba vésti trestní řízení ve finanční správě tak, aby se poměr mezi státem a poplatníky zbytečně nehoršil. Finanční stav státu vyžaduje ovšem, aby se od poplatníků žádalo to, čím jsou po zákoně povinni; ty poplatníky, kteří se těmto povinnostem vyhýbají, je nutno stíhat, ale vždy vhodně a nestranně. Každý trestní referent si musí uvědomit, že je zároveň soudcem daňových přečinů a že o výši trestu, který uloží, má rozhodovat jen hledisko spravedlnosti. Nebylo by vhodné ani účelné dbát jen hlediska fiskálního. Není žádoucí, aby trestní referáty užívaly jednostranně práv, která byla dána finanční správě, a nedbaly práv, která byla dána poplatníkům. Ministr zdůraznil, že to nemá být výtkou snad obecně platnou. Jde mu toliko o to, aby finanční správa ve všech svých odvětvích postupovala tak, aby poplatníci mohli mít k ní důvěru.

Prosím, to bylo 29. května. Tedy i když pan ministr financí naznačil velmi zřejmě, že se zde postupovalo namnoze vadně, musí se také uznati, že zákonodárci měli povinnost starati se, aby tyto vady, které se táhnou už několik let, byly odstraněny, a tyto vady opravdu jsou do značné míry odstraňovány.

V některých případech šlo se tak daleko, že už i jakákoliv dobročinnost se znemožňovala. Znám případ v Brně, kde jistý obchodník, jemuž se v té celkem špatné situaci dost dobře dařilo, měl synka na střední škole, a když ten mu doma vyprávěl, jak mnozí žáci trpí a těžce studují, aniž mají co jíst, řekl: Víš, chlapče, zařiď to nějak a já budu dávat 4 chlapcům obědy. Poslal je do jídelny a platil tam za ně obědy. Ale těch chlapců se našlo více, za chvilku jich bylo 16, kteří prosili a dokazovali, že jsou také takovými chudáky, a on řekl: No, dobrá, budu tedy platit 16 obědů. To však byla dobročinnost, která se mu nevyplatila. Pak se v jeho dílně stalo nějakému dělníkovi neštěstí, ten zemřel a měl, jak se říká, nějakou zálohu, a zaměstnavatel to jeho vdově odpustil. Byly zde ještě podobné činy dobročinnosti, kde dal na některé účely větší částku peněz, a tu berní, správa přišla k závěru, jak on může činit takové dobrodiní dnes, když jsou tak špatné poměry. Přišla tam komise, zkoumala a hledala několik dní, ale nenašla nic. Výsledek byl, že mu řekla: Můžete nám ručit, že ještě 3 roky nazpět máte všechno bezvadně v pořádku? Podnikatel na to odpověděl: Za to vám ručit nemohu, poněvadž nevím, je-li každý účet dostatečně kolkován, nechybí-li tam něco, nebo nesebral-li tam někdo něco atd.; ale poslední roky byly v pořádku. Páni z komise mu řekli: Tak vidíte, my tu budeme musit zůstat a prohlížet tyto roky znovu. Bylo by lépe, kdybyste se s námi vyrovnal. Jak se měl ten člověk vyrovnávat, když se nedopustil žádného přestupku, k dani důchodové přiznával 200.000 Kč příjmů ročně a všechno měl správně zaplaceno. Tu řekl člen komise: Víte co, my vás zde budeme zbytečně zdržovat. Dejte nám 70.000 Kč a my půjdeme. Ten uvažoval, co má dělat, a potom povídá: Já vám něco dám, abych se vás zbavil, ale 70.000 Kč ne. Umluvili to potom na 50.000 Kč. Tedy, aby se jich zbavil, dal jim 50.000 Kč, aniž mu co dokázali. Pánové, to je vydírání, a takové vydírání se stalo v mnoha a mnoha případech.

To je stav v našem státě ještě před nedávnem, před několika lety nemyslitelný, že bychom jej byli mohli v takových případech trpět a nadále snášet. Pamatuji se, že v revolučním Národním shromáždění, když tehdejší ministr financí, nebožtík dr Rašín, odůvodňoval dávku z majetku a z přírůstku na majetku, řekl tenkrát: "Pánové, u nás v republice nesmí být nikdo trestán za to, že je spořivý a že šetří." My jsme však dospěli tak daleko, že za šetrnost a spořivost jsou u nás lidé trestáni. Musíme si uvědomit, jestliže jsou lidé, kteří na t. zv. buržousty, kteří něco mají, ženou útokem, že budou vždycky lidé, kteří nikdy nic mít nebudou; ale budou zase lidé snaživí, kteří budou hledět pamatovat na zadní kolečka. To je mezi dělnictvem zemědělci, živnostníky, ve všech stavech, je to různé, ale stát musí postupovat obezřetně a spravedlivě vůči všem. Nejlepším východiskem z tohoto chaosu by bylo, kdyby byl dostatek práce a odbytu, aby se lidé zase ani tak mnoho nedívali, jak vysoká je daň, a zaplatili, jako to dělávali v dobách dobré konjunktury až do r. 1929. Tak rychle k tomu nepřijdeme, a proto je nutno pomáhati. Nemůžeme čekati, až se vyjasní poměry v jiných státech. U nás se dobře začalo u zemědělců s obilním monopolem. Přejeme zemědělcům, aby se pomocí monopolu, který by vyhovoval všem, především zemědělcům, poměry začaly zlepšovati. Ovšem my nenaříkáme tolik na monopol jako sami zemědělci, jimž slouží. To je věcí především zemědělců, aby se snažili uvésti všechny tyto nesprávnosti také na pravou míru, aby to bylo požehnáním nejen pro zemědělce, nýbrž i pro ty ostatní. A pak ovšem žádáme, aby se pamatovalo také na ty druhé. Tam již té ochoty tolik není. Vezmete-li si třebas z nedávna jedno číslo "Večerníku", shledáte, že se tam vyčítá, že dělnictvo dostalo již asi 25 miliard Kč na různé sociální účely. Pánové, to tak divně vypadá. Stát prý dal na socialistické podpůrnictví 25 miliard Kč, tedy daleko více než na vojenství, a jen podpory v nezaměstnanosti stojí prý státní pokladnu každoročně přes 750 mil. Kč. Podpory v nezaměstnanosti jsou každou chvilku vyčítány, a ve skutečnosti víte, že to není 750 mil. Kč, nýbrž 300 mil. Kč, kdežto ostatní přichází na produktivní péči. A kdo na venkově nejvíce zneužívá těchto podpor v nezaměstnanosti? Vy, páni poslanci, kteří jezdíte na venkov, zeptejte se, oni vám to řeknou, že to nejsou jen dělníci, kteří ten krejcar nejvíce potřebují, nýbrž že jsou to příživníci z řad jiných, tak zv. samostatně výdělečně činných, jejich synové a dcerky. Tedy pozor se střílením, poněvadž je zde dnes řada lidí, kteří jsou ostrými posuzovateli, a konec konců vždy pravda vítězí.

Jako na zavolanou přišlo zde teď zase 90 mil. Kč ročně na sanaci hornického pojištění. Hornické pojištění je stará kapitola. Horníci by nebyli bývali se svým pojištěním na tom tak zle, ale když vypukla světová válka, všecky jejich reservy byly vraženy do válečných půjček. Horníci sami jich neupisovali. To byli majitelé dolů, kteří měli správu ve svých rukou, kteří upisovali válečné půjčky, a horníci měli docela právo říci: Pánové, my nejenomže jsme musili za války dřít a kopat, i vojenskou službu konat, vy jste nám promrhali naše peníze, naši malou reservu pro naše stáří, nedivte se, že ta kvota, která na nás připadala jako kvota dědičných dluhů staré monarchie a jiné povinnosti, že na nás připadá kvota prohýřených dělnických peněz, a proto jste povinni je nahraditi. A proto není správné, aby se to vyčítalo těm horníkům, kteří mají tak nebezpečné zaměstnání. Když se stane nějaké neštěstí, vyslovují se smuteční projevy sympatie atd., ale právě zde se mají projevovat sympatie. Mohl bych jíti ještě dále, ale tyto věci si nechme pro dobu vhodnější a příležitostnější.

Nyní o zprostředkování práce. Pánové, tak, jak to jde, je stav dělnictva dnes nemožný. Lidé se musí rvát o kus práce. A právě tak je tomu, chce-li se někdo dostati někam k úřadům. Prosím, jsou-li mimořádné poměry, tedy stát musí nějak zakročiti, udělati pořádek. Jediným východiskem by zde byly spravedlivé, nestranné zprostředkovatelny práce. Nedovedu si dobře vysvětliti ten úžasný boj proti zprostředkovatelnám práce. Jakoby veškerý průmysl a všecko tím mělo najednou spadnouti, když zde budou zprostředkovatelny práce, jakoby jich tady už do jisté míry nebylo. Máme zde některé zprostředkovatelny práce, které fungují v jednotlivých odborech už léta, a nestalo se tam žádné neštěstí. Kdyby v nich byla ještě naprostá nestrannost politická, tak bych řekl, že se to dobře osvědčilo. A páni zaměstnavatelé jsou spokojeni, poněvadž takový, jak se říká "her.bergsvater", když závod zavolá, že potřebuje takového a tak kvalifikovaného dělníka, poněvadž má všecky v patrnosti, pošle mu dělníka jistě ke spokojenosti. Když ho nemá, tak mu musí poslati takového, jakého za dobrého uzná; a mohl ho po čase vystřídati, a věci šly normální cestou dále. Najednou slyšíme od průmyslu, obchodu a živnostníků takový veliký nářek, jakoby jim někdo stoupal na krk, když mají býti zavedeny zprostředkovatelny práce. Nebál bych se toho docela, vidím do těch věcí jako praktický člověk, který má také na starosti samostatné závody a který na druhé straně zase pracuje s dělnictvem, dovedu to spojiti vzájemně, a nikdy nepřijdeme do konfliktu. To, co je možné, se učiní v dohodě s dělnictvem, domluvíme se a řekneme: to je možné na vaší straně, to je možné na straně zaměstnavatelské a jde to.

Dámy a pánové, v našem státě, který je státem maličkým a kde se tak apeluje na povinnost obrany státu všech v nejtěžších případech, musíme také pamatovati na obranu lidí v těžkém hospodářském živobytí a poskytnouti jim možnost výdělku a výživy. To je jedna z velmi důležitých kapitol. Jak to dneska prakticky vypadá? Nedávno jsem poslal 4 dělníky na jistou stavbu, a tam, když se u políra hlásili, řekli jim: No, vzali bychom vás do práce, ale kdybyste si tak donesli lísteček od agrární strany. Je, pánové, možno, aby se to takto provádělo? Ten polír nedělal žádný teror, byl tak upřímný, že to otevřeně, poctivě řekl. Já bych ho také pro teror nestíhal, poněvadž bychom musili stíhati někoho jiného, který stojí za ním. To jsme měli v cukrovarech, na velkostatcích, s tím se setkáváme velmi často. Druzí páni mají jiné zkušenosti a mnoho zkušeností. Já jsem uvedl jenom tuhle maličkost.

Máme velkou řadu jiných stížností. Státní statky a lesy vynášejí málo anebo nic. Posílá se resoluce, myslím, že na Brněnsku ji dostali všichni páni poslanci. Na Židlochovicku se dovolávají dělníci a živnostníci bez rozdílu politických stran - je na tom podepsána také agrární odborová jednota - a žádají, aby jim, poněvadž jsou těžké podmínky životní, byly dány buďto do dlouholetého nájmu anebo do vlastnictví části pozemků státních statků, které jsou deficitní. Prosím, zde by se státní pokladně trošičku přispělo. Vy, pánové, kteří chcete kolonisovati, musíte kolonisovati také v těch místech, kde lidé z vašich řad - jak říkáte, venkov jedna rodina - po vás něco chtějí. Tedy tím by se také finanční stav státu zlepšoval, kdyby nebylo tolik lidí potom odkázáno, řekl bych, do jisté míry na dobročinnost státu.

Velevážení, v našich vnitřních poměrech je mnoho velmi důležitých věcí k řešení. Myslím, že před nimi nesmíme zavírati oči; bude lépe, když budou zavčas řešeny, než kdyby potom bylo nutno užíti většího tlaku, což by jistě nebylo povolaným činitelům ve státě vhod. Já na tyto těžké poměry upozorňuji. Kdo přichází často mezi lid, vidí, že poměry jsou velmi vážné, poněvadž krise trvá příliš dlouho. Vidím, že jakýmsi krůčkem k zlepšení je tato novelisace zákona o přímých daních. Bude-li respektován duch zákonodárce, dá se předpokládati, že pozvolným způsobem aspoň po této stránce nastane trošku uklidnění. A kapička uklidnění v našem státě jde mu jistě k duhu. (Potlesk.)