Není sporu o tom, že lid by vítal takové návrhy a že by je všemi svými silami také podepřel. A potom při dalším průběhu a zejména při rozvíjení sil pracujících, opřeni o sjednocenou jejich sílu, mohli bychom provésti v Československu skutečně dalekosáhlou daňovou reformu a bylo by skul tečně možno prosaditi zásadu "ať platí bohatí!" Tento systém byl by podle našeho mínění vybudován: 1. na dani z důchodů, 2. na dani z kapitálu, 3. na dani z luxusu a na dani z monopolních mimořádných zisků. Touto cestou by se do sáhlo, ze nynější, lid krutě postihující systém, vybudovaný ze 70% na nepřímých daních a na tom, že 80% státních příjmů platí pracující lid, by se obrátil a nastal by obrácený poměr. Daně by prostě platili toliko ti, kteří na daně mají. Tento systém, vybudovaný na přímých daních, zlevnil by značně potřeby lidové výživy, neboť by spotřební daň úplně odboural. Zlevnil by rázem cukr o 2 Kč na 1 kg, zlevnil by maso nejméně o 30%, zlevnil by o značné sumy pivo, líh, benzin, petrolej, jízdné, železniční a autobusové lístky a všechny životní potřeby. Avšak nejen to, zbavil by též rolníky a živnostníky tíživé daně pozemkové, třídní a činžovní, zbavil by je placení kolků a poplatků.

Samozřejmě podstatnou složkou takového daňového systému musila by býti lidová kontrola. To by znamenalo, že milionáři by musili býti postaveni pod kontrolu, kterou by prováděly lidem zvolené komise, musilo by býti zrušen obchodní a bankovní tajemství boháčů, zavedeno volné nahlížení do knih a soupisů, pořízených komisemi. Nutným doplňkem takového systému by bylo, že majetek boháčů zatajený nebo převedený na nastrčené osoby, propadl by ve prospěch státu. Byl by zabaven majetek těch, kteří kapitál do zahraničí vyváželi, aby jej tak "ulili" před zdaněním.

Jak rychle jde uskutečňovat požadavky pracujícího lidu a došlápnout si na kapitalisty, ukazuje cesta francouzského a španělského pracujícího lidu, cesta, kterou nastoupily socialistické strany a strana komunistická společně s ostatními pokrokovými korporacemi. Proč by to nešlo u nás? Šlo by to, musí to jít! To ovšem předpokládá sjednocený boj pracujících mas proti agrární a fašistické reakci, proti finančním magnátům.

My komunisté povedeme proto boj proti daňové reformě, jak ji přináší tato osnova. Povedeme boj pro lidovou daňovou reformu jako jeden ze stěžejních bodů společného postupu všech socialistických stran dělnických, všeho pracujícího lidu a jeho organisací. Daňová politika se nesmí dělat pro několik stovek milionářů a kapitalistů, nýbrž pro miliony pracujícího lidu. Pravíme k dělníkům, drobným živnostníkům, malým a středním rolníkům, zaměstnancům, drobným úředníkům:

Sejděte se ve všech místech, ve všech závodech a jednejte o tom, co třeba učiniti, aby bohatí museli více platiti a aby chudí mohli lépe žíti. Jakmile nastoupí socialistické strany v Československu cestu společného boje proti pánům jakmile všechny naše organisace v Československu s ostatními demokratickými organisacemi pracujícího lidu budou společně bojovat, budou i společně vítězit, a pak nastane stav, že skutečně budou platiti bohatí. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Ostrý. Dávám mu slovo.

Posl. Ostrý: Slavná sněmovno!

Projednávaná osnova zákona tisk 542 měla za úkol reformovati přímé daně jen potud, pokud se to týkalo úhrady, tak jak to měl na mysli již státní rozpočet na rok 1936. Když rozpočtový výbor obdržel návrh zákona a měl o něm jednat, tu vytrysklo jednomyslné přesvědčení, že by bylo chybu, kdyby se reformovaly přímé daně jen potud, pokud tak činí vládní návrh zákona o reformě přímých daní, že jest potřeba, aby se šlo o celého daňového zákona o přímých daních a aby na základě prakse a získaných zkušeností byla daňová reforma provedena. Je pochopitelné, že to vyvolalo údiv, poněvadž jsme za 17 roků příliš zvykli na to, že posl. sněmovna nebo Národní shromáždění neměly více iniciativy, než jako ten který vládní návrh žádal. Že důsledně pak byl o tuto zásadu, uchopiti se iniciativy, sveden takový menší zápas, to bylo cítiti v celé čsl. veřejnosti. Měl jsem příležitost poslouchati kolegy ze "sedmičky", kteří zde již mluvili; a tu bych chtěl říci, že řeči jejich vypadají tak, jako kdyby zde byla smluvena linie, kterou ten který řečník má držeti. V celém projednávání neobjevuje se vzájemné opakování.

Dovolte mi, abych odchylně od ostatních řečí šel ve svých vývodech také svou cestou. U nás je daňové zatížení přímou daní už tak vypjaté, že se zdá, že další zvyšování není možné. Stát pak participuje na zisku podniku ve formě daní, nemá však žádné o risika při ztrátě podniku. I když podnik končil svůj hospodářský rok ztrátově, nezůstává ještě nezdaněn pokud se týče daně výdělkové, a ukládá se mu aspoň daň minimální, jak se ještě o tom zmíním. Jestliže se pak u podniků střídavě jeví ztráta nebo zisk, jeden rok zisk, druhý rok ztráta, pak to jde na účet hospodářství celého podniku a zkracuje se nebo zmenšuje podstata, tedy to jde na účet podstaty. Už na účet podstaty jde, jestliže podnik je postižen třebas minimální daní; zmenšuje se podstata už proto, poněvadž podnik končil hospodářský rok bez výdělku nebo dokonce se ztrátou, a ještě podnikatel celý rok z té podstaty žil. Když pak k tomuto zatížení daňovému vyvine se ještě daňová prakse, uměle zvyšovati zisky pro základ daně výdělkové a daně důchodové, má to za následek systematické ohrožování podstaty do budoucnosti vůbec. Proto rozpočtová sedm dostala řadu stížností a požadavků, jak by měla býti daňová reforma provedena. Tak na př. zemský pojišťovací fond v Praze žádal osvobození důchodců od daně rentové.

Kol. Meissner zde mluvil o mentalitě lidu a zdůvodnil ji velmi pěkně, ale to, že se dnes žádá snížení daně, je jen důsledkem, že se nepostupovalo podle zákona a že berní správy zaujímaly stanovisko, vyčerpat a získat prostředky za všech okolností, ať je to národohospodářskému životu prospěšné čili nic. Když pak praxe sama vytvořila poměry, které se stávaly do budoucnosti neudržitelné není se co divit, že si rozpočtová sedma řekla: Budeme dělat takovou daňovou reformu, ve které by státu bylo dáno, čeho potřebuje. Práva poplatníků musí býti za všech okolností zákonem chráněna, poněvadž jinak by to vedlo k úplnému rozvratu v nazírání na právní jistotu a právní řád. (Výborně!)

Základem všeho zla, o němž zde mluvil posl. Meissner, jsou nemožné machinace při daňových revisích. Daňové revise jsou příčinou celkové nespokojenosti. Nemám v úmyslu brát v ochranu ty, kteří se úmyslně - i když příčina spočívá v tom, jak to zde líčil dr Meissner - uhýbají zákonné daňové povinnosti. My jsme také nesáhli na daňové revise, my jsme je ponechali, ale kdy pak praxe vytvoří takový poměr, že je to úplně proti zákonu dokonce proti ústavní listině, jako základnímu státnímu zákonu, je nutno přece jen hledat formu a cesty, jak bychom dospěli ke spořádanějším poměrům a daňové spokojenosti, pokud je to možné.

Mám zde přípis - jde o jednoho lékárníka ke kterému přišla daňová revise - ve kterém se praví (čte): Na to vkročilo do lékárny dalších 5 pánů, rozdělili se po mých čtyřech obchodních místnostech a jali se vše prohlížeti. Na žádost pana doktora, šéfa revisní komise, musel jsem uvést jej a pana berního asistenta do bytu, kde v pokojích prohlíželi veškeré zásuvky nábytku, skříně, šatník, prádelník, komín u sporáku atd., kde prohlédli mně i mé paní veškerou soukromou korespondenci, dopisy až 15 let staré. Pak následovala prohlídka půdy, sklepa, skladiště, veškerých materiálních komor a inspekčního pokoje. Písemnosti, které mi páni odebrali při revisi, ukládali do mnou přineseného cestovního koše. Po provedené prohlídce přikročil pan doktor k sepsání protokolu. Protokol diktoval pan doktor písaři sám podle vlastního konceptu a na mé námitky, že s diktovaným nesouhlasím, poněvadž to neodpovídá skutečnosti a pravdě, pravil: "Něco tam musíme uvést k vůli zemskému finančnímu ředitelství, které by nám to jinak vrátilo. Buďte, pane lékárníku, ujištěn, že to činím jen k vašemu prospěchu." Máme ustanovení základního zákona o domovním majetku. Zde byl tento zákon porušen, byla porušena ústava. Když pak bych měl čísti dopis dále, vyšlo by najevo, že i celý protokol, jak byl sepsán, byl falešně sepsán. Z toho potom dochází k daňových trestům.

A tu mám opět jeden takový případ: Trestní řízení bylo provedeno a konečně došlo k výnosu, že se dopustil poplatník ve svých přiznáních k dani z obratu na r. 1929, 1930 a 1931 přestupku vědomě a v úmyslu daň zkrátiti tím že učinil nesprávné udání o docílených úhrnných hrubých těžbách ze svého obchodu střižním zbožím (čte): "čím jste mohl - říká se tam - způsobiti vyměření daně z obratu nižšími částkami, než kterou byste byl měl podle zákona platiti. Proto se vám ukládá podle §u atd.... trest na penězích ve výši 8násobku částky 12.011 Kč, o kterou byla zákonná daň zkrácena po př. zkráceně vydána. Trest na penězích 96.088 Kč". A za jakých okolností se to stalo? "Při stanovení výměru trestu na penězích uznal vyšetřující úřad za polehčující okolnost, že jste doposud nebyl uznán vinným, a dále, že jste byl v letech 1929 až 1931 nemocen. Za přitěžující okolnost bylo uznáno, že vaše jednání mělo skutečně za následek, že byla předepsána menší daň nežli zákonná daň z obratu."

A teď mně, prosím, ještě dovolte konstatovati jednu věc k tomu ke všemu, co zde mluvil dr Meissner. Podnik vede řádně obchodní knihy, učiní přiznání, přiloží k němu účet ztráty a zisku, účet rozvažný, podle podvojného účetnictví sestavený, tedy celou bilanci, vykáže ztrátu 52.000 Kč. Přesto, že knihy jsou k disposici, že je zde bilance, přesto, že nemůže být pochybnosti, že bilance nebyla falšována, nebo kdyby takové pochybnosti byly, bylo by možno se přesvědčiti, zdali bilance odpovídá pravdě, bylo možno provésti vytýkací řízení to všechno se nestalo, nýbrž volným odhadem, protizákonně bylo ze ztráty 52.000 Kč uděláno 42.000 Kč zisku a z tohoto zisku předepsána daň.

Považoval jsem za vhodné uvésti všechny tyto tři věci jako doložení toho, o čem zde mluvil dr Meissner, aby se nemohlo říci, že to, co zde mluvil, nebylo dosti odůvodněno. Tedy tři případy, každý v jiném směru. A to nebyla smluvená věc. Jednak pokud se týče daňových revisí a jejich praxe, za druhé pokud se týče ukládání daní a za třetí pokud se týče výnosů trestních oddělení finanční správy, když shledá, že se poplatník dopustil přestupku. Polehčující okolností bylo, že po celá 3 léta, kdy se zkrácení daně podle jejich výpočtu stalo, byl poplatník nemocen, jak sám přiznal, ale přesto mu dali osminásobek pokuty, tedy skoro nejvyšší trest, který bylo možno uložit, a přece šlo o takovou polehčující okolnost, že byl nemocen. Tedy je to praxe, která do budoucnosti je neudržitelná. Nepomohly by žádné zákony, nepomohlo by žádné ustanovení zákona, kdyby daňová praxe neměla jíti ruku v ruce se zákonem a zákonodárcem, pak by veškerá snaha byla marná, jak to zdůraznil kol. posl. Meissner.

Se všech těchto hledisek jsme tedy daňovou reformu posuzovali a důsledně pak jsme se řídili těmito zásadami: 1. Státní finanční správě ponechali jsme tolik možnosti volného pohybu, aby státní vrchnostenské zájmy byly dostatečně chráněny; 2. řídili jsme se absolutní spravedlností, šetříce právní jistoty a právního řádu v Československé republice; 3. ve státní finanční správě neviděli jsme jenom vrchnostenský úřad, nýbrž i stranu vůči poplatníkovi; 4. v poplatníkovi pak jsme neviděli jen poddaného, nýbrž i stranu vůči vrchnostenskému úřadu, finanční správě; 5. dali jsme průchod zásadě, že poplatníku se musí dostat zákonem všech ochranných prostředků proti libovolnému postupu berních správ a proti nesprávnému výkladu zákona; 6. trestní daňové spory přesahující t. zv. bagatelky snažili jsme se vložit do rukou soudců z povolání, jsouce přesvědčeni o jejich objektivnosti v hledání pravdy a průkaznosti; konečně 7. vedoucí zásadou nám byly národohospodářské zájmy a zjednodušení daňové praxe, která nemá býti takovou, aby ubírala chuť k podnikání nebo ji dokonce ničila. To byly zásady, podle kterých jsme dělali daňovou reformu.

Kol. Kopřiva mluvil zde o daňovém zatížení a dospěl k názoru, že i po této daňové reformě budou malí silně postiženi a velkým že bude ulevováno. Dovolte mně, abych zde přivodil jasno: Čísla jsou nezvratným dokladem skutečnosti. Pravda je, že všeobecná daň výdělková se sice vyměří při 4000 Kč ročního důchodu 1/8%, ale daň se nevybírá, při 7000 Kč rovněž 1/8%, ale daň se vybírá, při 15.000 Kč 1/4%, při 30.000 Kč 1/2%, nad 30.000 až do 140.000 Kč 21%, nad 142.000 Kč 4%. Vezmu-li za základ daně 50.000 Kč zisku, pak činí všeobecná daň výdělková s přirážkami 4550 Kč, daň důchodová 2250 Kč, tedy celkové zatížení pro jednotlivce 6600 Kč. Jde-li o obchodní společnost a jsou-li dva společníci, je daň výdělková s přirážkami - poněvadž z těch 50.000 Kč žijí 2 rodiny - 1750 Kč, daň důchodová u obou společníků 1600 Kč, dohromady 3350 Kč. V procentech vyjádřeno: v prvém případě 13%, ve druhém, u veřejné obchodní společnosti, 6·5%.

A nyní porovnám zvláštní daň výdělkovou. Zvláštní daň výdělková činí 9% daně. Vezmu-li za základ daně výdělkové 2 mil. Kč, pak činí daň výdělková s přirážkami 1,260.000 Kč, pravím ze základu daňového 2 mil. Kč. V procentech vyjádřeno je to 63%. Bylo-li v takovém podniku vyplaceno na mzdě jednomu činiteli 1 mil. Kč, pak se uloží další daň v částce 315.000 Kč. Bude tedy daňové zatížení v tomto případě 1,575.000 Kč ze 2 mil. Kč daňového základu. V procentech vyjádřeno je to 77.7%. Na kolik bylo pak správné to, co zde tvrdil kol. Kopřiva, ponechám k posouzení jemu. Tento přehled viděl jsem se nucen učiniti prostě proto, aby bylo jasně konstatováno, jak u nás vypadá daňové zatížení, a abych také doložil to, co jsem zde řekl v úvodu, že daňové zatížení u nás je již takové, že dalšího vůbec podnikání nesnese.

A teď bych chtěl přejíti k některým důležitým ustanovením daňové reformy, jak bude příště vypadati daňový zákon. Přiznám se, že v té hodinové řeči nelze obsáhnouti všechno to, co by bylo třeba zdůrazniti. Pokusím se tedy jenom o hrubý nástin, v čem daňová reforma učinila pokrok a opatření ve prospěch státu a poplatníků. Jenom konstatuji, že u holdingů zvýšená daň nad 250.000 Kč, vyplacená jednomu v podniku zaměstnanému, je ve prospěch státu a je to vyrovnání daňové spravedlnosti potud, že platiti, pokud je to snesitelné v podnikání, musí ti, kdož platiti mohou, poněvadž kdyby neplatili ti, kdož platiti mohou, musili by to na konec zaplatiti ti, kdož zápasí s nedostatkem, tedy malí. Toho jsme si byli vědomi, proto jsme se také řídili v daňovém rozdělení absolutní spravedlností a myslím, že se to udělalo tak, aby to vyhovovalo státu a také daňové spravedlnosti.

Nemohu mluviti na př. o změně berního roku. Zásadu chtěl bych vyjádřiti takto: Snažili jsme se daňovou reformou odstraniti zálohový poměr, ve kterém u nás poplatnictvo tonulo, a přiblížiti se k daňovým předpisům. Nebyly řídké případy - a to už při předpisování daní byly spořádanější poměry - že ve druhé polovici r. 1935 neměl poplatník předepsánu daň ještě ani za r. 1933. Tedy byl v zálohovém poměru v placení podle r. 1932, 1933, 1934 a 1935. Opakuji však, že už jsou spořádanější poměry. Byly doby, kdy se daně nepředpisovaly 3 a 4 léta i více, a tu se pak nelze diviti, že v celé naší daňové praxi nastal ohromný chaos, nikdo nevěděl, co je dlužen, nakonec to nevěděl poplatník a berní správa ve velké řadě případů také ne, hantýrovalo se pak s úroky z prodlení, možná že zbytečně. Výnos úroků z prodlení byl tak veliký, jak zde již bylo řečeno, že s pokutami u nás činí něco přes 100 mil. Kč více než vynáší obě daně, všeobecná a zvláštní výdělková. Abychom tomu předešli, provedli jsme změnu berního roku tak, aby na místo zálohových plateb platil poplatník podle daňového předpisu, a myslím, že toto bude také základem pořádku v našem daňovém účetnictví a v placení daní vůbec.

Dosud platil poplatník úroky z prodlení. Měl-li však přeplatek, nedostával z přeplatku zaplacených daní nic. Udělali jsme tedy rovnost. Je-li poplatník v nedoplatcích, zaplatí úroky, má-li přeplaceno, dostane úroky zaplaceny od státu on. Udělali jsme opatření a opět navazuji na řeč dr Meissnera vyhraje-li poplatník při s finanční správou, ať toho či onoho druhu, pak mu přísluší podle zákona náhrada útrat, které mu byly způsobeny, zvláště tehdy, když už o věci několikráte rozhodl nejvyšší správní soud, ale finanční správa šla přece svou vlastní cestou proti rozhodnutí nejvyššího správního soudu.

Bylo provedeno zvýšení kvoty pro obce, kde podnik je, v poměru 65% proti 35%, kde podnik má své sídlo. Byly časté případy, že z míst s vyššími přirážkami přesídlovaly podniky do míst, kde jsou nižší přirážky. Dříve byla kvota 50 a 50, nyní se zvyšuje pro obce, kde podnik existuje, na 65%, kdežto tam, kde má podnik své sídlo, je jen 35 %.

Důvěrníci-znalci nebudou příště anonymními, poplatníkovi neznámými. To bylo zlo, s kterým zápasil každý poplatník. On měl proti sobě znalce, kterého neznal a nemohl býti s ním konfrontován, poněvadž zásadně byl takový znalec pro poplatníka anonymní. Představte si pak takový poměr: Někdo je znalcem, do podniku nevkročil, s podnikem nemá nic společného, byl pozván na berní správu jako znalec, podával dobrozdání, neměl o podniku ani zdání, do knih nenahlédl, ale byl rozhodujícím činitelem při odhadování, jak má býti poplatník zdaněn. Má-li někdo odvahu býti znalcem, pak nesmí býti znalcem anonymním, musí míti odvahu, co řekl, také poplatníkovi říci do očí. (Potlesk.) Toto ustanovení vyvolalo samozřejmě zděšení. Chci loyálně konstatovati, že se - a snad právem - pánové v ministerstvu financí obávají, že když se odstraňuje anonymita znalce, nebude příště nikdo riskovati, aby takovým znalcem byl, a že snad již nedostanou znalců a zůstanou bez nich. A tu prý je nejvyšší čas, abychom ministerstvo financí zavřeli. Ne, není to pravda. My zde máme - já to chci konstatovati veřejně - živnostenská společenstva. Členové společenstva nemají absolutně žádného zájmu, aby jeden poplatník byl zdaněn proti druhému méně. Nechť se vstoupí s těmito společenstvy ve styk, nechť společenstvo podává zprávu o svých členech. Společenstva sama se k tomu nabízela a chtěla to dělati, a věřte mně, je už zájmem každého poplatníka, aby jeho konkurent nebyl méně zdaněn. Já nemám zájmu, aby můj konkurent byl zdaněn méně, ale spravedlivě, a to spravedlivě oba dva. Vždyť někdy mohl býti anonym-znalec zároveň konkurentem, který podával o všech ostatních své znalecké posudky v domnění, že tím uleví své vlastní daňové povinnosti. To je neudržitelný stav. Zákon tedy anonymní znalce odstraňuje, a poplatník má právo býti s ním konfrontován a znáti jeho jméno, aby si s ním mohl vyříditi účet tak, jak je to dáno hospodářským životem podniku.

Nocležné a stravné na obchodních cestách je odpočitatelnou položkou. Dříve tomu tak nebylo. Obchodníci jeli na veletrh nebo jinam a nikdy nesměli odpočítávati vydání s těmito obchodními cestami spojené. Příště to bude odpočitatelnou položkou.

Příspěvky zaplacené sociální pojišťovně za zaměstnance a daně zaplacené za zaměstnance podle zákona nebyly odpočitatelnou položkou, podle nové daňové zákonné úpravy jsou tyto příspěvky i daně za zaměstnance zaměstnavatelem zaplacené odpočitatelnou položkou. Odpočitatelnost daně výdělkové zůstává, jak tomu bylo dosud. Ministerstvo financí sice navrhlo, aby zaplacená daň byla odpočitatelnou jenom, byla-li splatnou v tom roce a byla-li skutečně zaplacena. Tedy kdyby šlo o daně z minulého roku splatné, ty už nebyly odpočitatelnou položkou. My jsme v tom viděli nesprávnost, poněvadž by to bylo vlastně to strohé, o čem zde mluvil kol. dr Meissner, ale daleko odchylné od hospodářského života toho kterého podniku a podnikání vůbec. Vždyť je možné, že v letošním roce někdo má vypjatější investice, nemůže zaplatiti. Platí úroky, daň zaplatí, až inkasuje, ale tu už ta daň nebyla odpočitatelnou položkou. Kam by to bylo vedlo po stránce hospodářské, dá se lehko domysliti. Někdy by to bylo podle mého soudu znamenalo zavedení jakési nové nepřímé daně.

Minimální daň. Ministerstvo financí navrhovalo ve vládním návrhu, aby minimální daň byla zvýšena u všeobecně daně výdělkové na 3/4 promile. My jsme v tom udělali odchylku a řekli jsme: Bylo by nespravedlivo žádati od malého poplatníka, když celý rok musel žíti z podstaty, nic nevydělal, aby ještě platil zvýšenou minimální daň. A proto je vypuštěno z minimální daně 100.000 Kč vůbec, Do 200.000 Kč kapitálu v podniku trvale na zisk uloženého platí se půl promille, do 500.000 Kč kapitálu na zisk uloženého v podniku 3/4 promille a nad 500.000 Kč 1 promille. Tím byl dán také průchod, jak bych tak řekl, spravedlnosti i po této stránce.

Základ daně podle nové úpravy netvoří částka, o kterou byla snížena pasiva soudním nebo mimosoudním vyrovnáním. To bylo vůbec unikum; rozhodl o tom nejvyšší správní soud, a opět se to dělalo. To je to, o čem mluvil dr Meissner. Podnik se vyrovnal a vyrovnáním, řekněme, snížil svá pasiva o 500.000 Kč. Vyrovnání prováděl se svými věřiteli. Ti mu to odepsali, ti mu to odpustili. Berní správa měla jiný názor. Berní správa přišla a řekla: ty jsi měl 300.000 Kč dluhu, prvního ledna vyrovnáním sice jsi se toho dluhu zbavil, 31. prosince nemáš dluh žádný, ergo jsi 300.000 Kč vydělal - a předepsala mu z těch 300.000 Kč daň výdělkovou a důchodovou, což se rovna asi 30% a opět ho asi o 100.000 Kč předlužila. Ale nejen to, žádala na něm, aby to okamžitě zaplatil. Měl platit kvoty a nesmyslné částky za.takto uměle pro jeho podnik vytvořený zisk. A toto unikum se mohlo praktikovat. To bylo možné, myslím, u nás, a to měl také dr Meissner na mysli, když zde o tom mluvil. Tedy zde jsme řekli, to není zisk, to je dar a poněvadž je to dar, nepodléhá to dani výdělkové a musí to ze zákona ven. Konečně také nám hodně dopomohl nejvyšší správní soud, že jsme to docílili. Při exekučních prodejích hmotných věcí movitých nebude přihlíženo k podáním, která jsou nižší než polovina vyvolané ceny. Dosud to byla 1/3. Viděli jsme četné exekuční prodeje, kde se zboží přímo vyhazovalo, kupovali je lidé, kteří je zde koupili a tamhle prodali. Aby se takovému vyhazování a zbavování lidí majetku, při čemž obyčejně stát na své nepřišel, čelilo, učinili jsme opatření, že při nemovitých věcech musí býti při prodeji dosaženo aspoň 50% odhadní ceny.

Lhůta k podání přiznání vládním nařízením byla stanovena do 31. ledna. To byla lhůta, kterou v praksi slušný podnik nebyl s to dodržet, chtěl-li přiznání učinit podle hospodářského roku; chtěl-li zbilancovat a učinit inventuru, nebyl s to, aby tuto lhůtu dodržel. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) To se teď vládním nařízením ruší a zákonem se stanoví lhůta na 14. únor.