Nejde tu jen o hospodářskou stránku věci, mně tu více tane na mysli moment psychologický než hospodářský. Nejen že poplatník je poškozen, ale on má přesvědčení, že se mu ukřivdilo. Vidí, že byl zdaněn více, než zákonodárce připouští, on vidí, že je proti zákonu zdaněn více než jiný poplatník, u kterého je postupováno podle zákona. Předanění psychologicky působí pocit stejné křivdy jako odsouzení nevinného. A ničeho by se neměla finanční správa tak vyvarovati jako takového někdy pokusem učiněného předanění, jestli se poplatník ozve čili nic, a předanění vůbec.

Pozoruji, že dnes mnozí z těch, kteří z důvodů jakýchkoliv měli správný postoj vůči potřebám státu a vůči své povinnosti daňové, bojíce se předanění a pozorujíce četné případy kolem nich se udavší, dostávají se do řad daňových defraudantů. Ne proto, aby poškodili stát a finance státní, nýbrž proto, aby se uchránili před křivdou a před zdaněním protizákonným. Kdyby zkoumala finanční správa praxi svých podřízených orgánů, pak by shledala, že tu velká část viny spočívá na onom neblahém faktu, který všichni cítíme jako velkou újmu státní, a že to byla její nesprávná praxe, která nám způsobila zlo horší, než ve skutečnosti před tím bylo. Takové předanění otřásá důvěrou poplatníka ve spravedlnost a nic není nebezpečnějšího pro poměr mezi finanční správou a poplatníkem než otřesení této důvěry. Podle mého přesvědčení i při různosti zájmů obou těchto skupin činitelů je přece jen potřebí založit nebo nově vybudovat atmosféru důvěry mezi oběma činiteli, bez níž se i nejostřejší opatření ukáží nakonec neúčinnými. Ale finanční správa, jak už jsem si dovolil jednou říci, nemá pro tento psychologický moment dostatek pochopení, nebo aspoň její praxe tomu prozatím nenasvědčuje. Tento pocit nedůvěry jde dokonce tak daleko - a to se projevuje i v pokladně státní - že se poplatník prostě domnívá, že se spíše ubrání předanění, když vůbec nebude platit daně, poněvadž je naplněn přesvědčením, že správné placení daní bude berní správou posuzováno jako důkaz dostatečných příjmů, které potom mohou býti podrobeny většímu zdanění.

Jednu z dalších příčin vidím v naprosto nesprávné orientaci finanční správy k defraudantům na jedné straně a k dobrým poplatníkům na straně druhé. Zase vidím tuto nesprávnou praxi v pochybné praesumpci finanční správy, že "dobrých poplatníků není", a není-li jich, proč by jich bylo třeba dbát? Finanční správa se tu pohybuje z extrému do extrému. Já bych ji však nechtěl činit i za tuto kolísavost odpovědnou nebo jediné odpovědnou. Fakt je, že ona tu je pod tlakem veřejnosti, která působí svým vlivem na sněmovny, na členy vlády, že se od ministra financí jednou žádá přísné zakročování proti defraudantům a bezohledné vymáhání daní s poukazem na miliardové nedoplatky, a ministr financí je pod tímto tlakem nucen dávat pokyny k ostřejšímu vyměřování i vymáhání daní, ale sotva je tato praxe zahájena, hned na to je odezva opačná, hned na to se z obyvatelstva, ze sněmovny a od členů vlády ozvou hlasy proti této praxi a hned na to upadne ministerstvo financí do extrému druhého, opačného, praxe na to poleví, a to jak praxe vyměřovací, tak vymáhací. Prostě není tu pevné linie, oné potřebné střední cesty.

Ale vedle toho se zdá, že speciální vinu nese finanční správa potud, že nemohla-li poplatníka přiměti ostrými donucovacími prostředky k správnému fatování a placení daní, chce opačnou cestou, výhodami, cukrlátky ho přiměti, aby přiznal zatajené příjmy a kapitály. A to vedlo k praxi, o níž se zmínil předevčírem pan kol. dr. Toušek, čímž mne zbavil povinnosti, abych se blíže touto věcí zabýval - že se dnes téměř s pravidelností opakují při vhodných i nevhodných příležitostech daňové amnestie, že se nesprávným fatentům a platičům daní poskytují výhody a bonifikace. Dnes už každý počítá s tím jako s danou právní institucí, ví, že riskuje příliš málo, že si může dovoliti dva tři roky nesprávně fatovat a nesprávně platit, poněvadž zase přijde nějaká amnestie, bonifikace, odpis daní a že podle této prakse se to vyplácí patřit mezi defraudanty a neplatiče daně, poněvadž vedle karabáče, kterého se někdy užije, má nakonec finanční správa také přívětivý úsměv k těmto vrstvám poplatníků.

Ale naproti tomu naprosto nedbá poplatníků správných a správných fatentů. V žádném zákoně nemůžete pozorovat správný ohled na ně. Uvedu jediný moment. Rozpočtová sedmička byla na př. ochotna, uznávajíc důvody ministerstva financí, pojati do zákona ustanovení, podle něhož poplatník, u něhož daňová revise zjistí závady, i bez trestního řízení by byl povinen zaplatiti jisté penale. Naproti tomu jsme dali námět, aby stejný princip platil pro dobrého poplatníka, zjistí-li se po revisi, že správně vede knihy a že správně fatuje. Již to, jakým způsobem byl tento námět odmítnut, svědčí tomu, páni mi to prominou, že ministerstvo financí nesprávně posuzuje celý problém, že posuzuje jej jednostranně. Dopustili bychom se stejné chyby, kdybychom tento problém posuzovali jen s hlediska jednotlivé vrstvy poplatníků a ne státního. Dokud ministerstvo financí se svého jednostranného hlediska neustoupí a nebude posuzovati věc s vyššího hlediska, nedostaneme se ani my, ani ministerstvo financí dále. (Potlesk.) Odmítli jsme ono ustanovení, které jsme považovali jinak za správné, poněvadž jsme viděli, že není tu pochopení pro takové řešení, které by bylo správné na všechny strany. Ministerstvo financí mohlo by si dobře všimnouti, že když na počátku letošního roku poskytlo bonifikace pro ty, kdož zaplatí v určité lhůtě splátky na dani, mu to vyneslo na platbách více nežli vymáhání, nepřeháním, několika tisíci exekucemi na poplatnících. Není vždy třeba nejostřejších prostředků, nýbrž stačí celkem nepatrná bonifikace, a stát i poplatník mají výhodu.

Budiž mi dovoleno, abych v souvislosti s tím ještě vytkl jednu z příčin, které způsobují jednak nesprávné fase jednak nesprávné placení daní a napjatý poměr mezi poplatníkem na jedné straně a finanční správou na straně druhé. A to je to, že finanční správa, stát, zákonodárství i vláda mají dbáti jako nejvyšší maximy, že nesmí býti otřesena důvěra občanstva ve sliby státu. Že co stát, zákonodárství, finanční správa slibují, bude také dodrženo. Že nesmí býti v poplatnictvu vzbuzena nedůvěra, že nesmí býti v něm utvrzován pocit, že to jsou sliby, které nebudou splněny a na nichž nelze stavěti. Když finanční správa slíbí bonifikace, pak musí býti vyloučeno, aby poplatník musil o tyto bonifikace těžce bojovat a aby je dostával teprve po nesčetných urgencích aneb je vůbec nedostal. Když ministr financí vydá výnos, že
se má postupovat proti poplatníkům, zejména v exekučním řízení ohleduplně, pak se nesmí státi, aby jednotlivé orgány, ať vědomě či nevědomě, ať ze svého popudu anebo snad podle nějakého telefonického poukazu, činily pravý opak. Jakmile stát při půjčkách anebo při kterékoliv příležitosti jiné něco poplatníku anebo upisovateli slíbí, ať se to potom v budoucnosti dočasné správě nebo vládě líbí čili nic, nesmí otřásti důvěrou, že slib bude splněn, neboť to neznamená jen, že se zbaví nepříjemného závazku z minulosti, nýbrž pro budoucnost ucítí těžké důsledky otřesu důvěry. Mám za to, že všichni činitelé u nás nedbali této samozřejmé zásady a ze často v zákoně nebo ve výnosech byly slibovány výhody, které potom s lehkým srdcem, škrtem pera byly odebrány. Co zla, co škod bylo tady naděláno tím, že nedůvěra byla zaseta, nedovedeme snad ani správně oceniti.

Jenom letmo, jak jsem si dovolil říci, jsem tu načrtl to, co považuji za některé z těch příčin, které podle mého názoru způsobily, že je tak napjatý poměr mezi finanční správou a obyvatelstvem a poplatnictvem vůbec.

A nyní, kdybych měl odpověděti na otázku, zdali jsem přesvědčen, že po této novele nastane náprava, budu na rozpacích. Úmyslně jsem se vyhnul jakékoliv chvále práce společné koaličních i oposičních stran; tuto kritiku přenechám jiným. Přesto nechci zatajiti svůj pocit jistého neuspokojení. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) Nejenže výsledek 4měsíční práce neodpovídá době, kterou jsme této práci věnovali, energii a námaze, nýbrž i v jinakém směru. Práci zákonodárnou, ať už vyjde z podnětu některého ministerstva nebo iniciativy sněmovny, jsem si sám představoval vždycky docela jinak. (Slyšte!) To nemá býti boj mezi dvěma činiteli, mezi správou na straně jedné a zákonodárnými sbory na straně druhé, nýbrž interes má tu býti společný, interes má tu býti státní, tady má býti spolupráce. (Souhlas.) Otázky prestižní musí ustoupiti do pozadí; zde přece nešlo o to, aby sněmovna ukázala, jakou má schopnost, a aby se na druhé straně ukázalo, že té schopnosti zde není, zde nešlo o to, aby se konservativním způsobem lpělo na každém slovíčku a každé slovíčko a změna jeho musila býti po těžkých debatách vybojována. Musím říci, že mám pocit těžké neuspokojenosti s tím, jaký byl průběh těchto jednání, a přál bych si, aby se takovýto průběh už neopakoval, nýbrž abychom se všichni dívali na problémy, jež je nám nutno řešit, jež máme kodifikovati anebo vtěliti do ustanovení takového nebo onakého, s hlediska společného a dívali se na sebe ne jako na rivaly, nýbrž jako na spolupracovníky, kteří chtějí stejně prospěšné dílo. (Výborně! - Potlesk.)

A kdybyste mi dále položili otázku, mám-li naději, že v budoucnosti se věc změní, byl bych opět na rozpacích a nemohl bych odpověděti přesně. Řekl bych jenom podmínečně, že to nebude už záviseti jediné od sboru zákonodárného, nýbrž že to bude záviseti od praxe finanční správy, a praxe finanční správy že bude záviseti od toho, zdali se názor finanční správy od základu změní. Nezmění-li se, pak podle mého názoru jsme vykonali dílo polovičaté, pak jsme vykonali dílo papírové a pak dokonce chovám obavy, že by mohl nastati pravý opak toho, co jsme čekali, t. j. že vedle nespokojenosti, která tu jest, by vzešla nedůvěra ke schopnosti a vlivnosti zákonodárného sboru, že kdyby to, na čem se zákonodárný sbor usnesl, mělo býti paralysováno nesprávným výkladem zákona a nesprávnou praxí, že by to potom způsobilo takový otřes důvěry obyvatelstva ne ve správu, nýbrž v parlament a demokracii, že bychom pak s touto věcí se museli zabývati jako s neobyčejně vážným problémem státním.

Chovám jednu obavu, že finanční správa nebyla námi přesvědčena, že vada spočívá ve dvou momentech. Především, že její nazírání na problém, který jsem si tu dovolil do jisté míry rozebrati, není objektivně správné, že ho neposuzuje ve všestrannosti a v plné hloubce a šíři a že tudíž také nemůže nalézti správnou orientaci k němu a správné cesty, jak se dostati z trudného stavu, ve kterém jsme. Ale druhý moment, subjektivní, je podle mého názoru závažnější. Spočívá v tom, že finanční správa celá a ministerstvo financí především je naplněno hlubokým přesvědčením, že jeho postup odpovídá zájmům státu, a dokonce jde tak daleko, že se domnívá, že vlastně jediné ono správně chápe zájem státu, kdežto všichni ostatní tápou ve tmách a chybují.

A tu jsme u věci neobyčejně závažné. Kdyby mělo býti pravda, že jediné ministerstvo financí správně chápe zájem státu v otázkách daňových a finančních a že ani obyvatelstvo ani sněmovny, ani jednotliví poslanci nejsou si vědomi své odpovědnosti vůči státu, ač ukázali, že dovedou se státem cítiti a dáti mu, co potřebuje ve všech důležitých chvílích, kdyby bylo pravda, že jediné ministerstvo financí jest s to chápati a že jest ono jediné povoláno, aby bdělo na zájmem státním, pak už tu bych cítil jistou slabost proto, poněvadž bychom tím doznávali, že jest tu stát ve státě, nota bene instituce, která často podléhá příliš silně radám jenom jedné malé finanční skupiny politicky neodpovědné, že pak často činy a návrhy ministerstva financí nevycházejí ani z jeho vlastního popudu, nýbrž z této malé skupiny, že tu pomalu máme vedle demokratické, odpovědné vlády, ještě neznámou, nám neodpovědnou, nedemokratickou vládu (Slyšte!), a my potom nemáme jistoty, zda to, co považuje ministerstvo financí za správné s hlediska státního, skutečně plně se kryje s všeobecným zájmem státním a není snad spíše řízeno podle zájmů určité nepatrné skupiny. (Výborně!)

Já bych tudíž měl za to, že bychom si stáli velmi špatně, kdyby byl správný tento předpoklad ministerstva financí. Ale pan kolega Brdlík už tu správně poukázal, že ani oceňování zájmu státního objektivně, jak to činí ministerstvo financí, není správné. Je pravda, že je potřebí fiskalismu, a je pravda, že je tu potřebí někoho, kdo by tvrdou, bezohlednou rukou dovedl brániti státní finance a tím stát před tím, aby státní finance nebyly rozvráceny, a my jsme s hlediska státního vděčni každému tvrdému ministru financí, bezohlednému a tvrdému ministerstvu financí, dokud postupuje objektivně a spravedlivě a dokud zájmy finanční chrání do všech důsledků. Jsme toho názoru, ze musí tu někdo býti, kdo je fiskalistou, že musí míti povinnost býti fiskalistou do všech důsledků a že se musí brániti proti všem snahám odstředivým, poněvadž je pravda, že kdybychom nechali ovládnouti náš život jediné podle hledisek jednotlivých vrstev a stran, na konec by to odnesl stát.

My jsme si také vědomi toho, že naše dílo, které tu předkládáme, jediné tehdy obstojí, když se prokáže, že jsme nepoškodili stát, ze jsme státu nevzali prostředky proti defraudantům, nýbrž naopak, že jsme jej obránili a že jsme vytvořili platformu pro lepší součinnost mezi finanční správou a poplatníkem. Ale na druhé straně už tu bylo správně řečeno, že fiskalismus není jediná maxima státní. Někdy úzký strohý fiskalismus může stát poškoditi. Sáhneme-li do historie, vidíme, že často k těžkým převratům proti různým systémům vládním vedla právě příkrost v předpisování a vymáhání daní, třeba by byly opřeny o zákon. Můžeme hnouti do historie kteréhokoliv státu a shledáme, že poměr mezi poplatníkem a státem musí býti takový, aby na konec nevedl k naprostému rozhořčení a nespokojenosti.

Je pravda, že tento moment je politický, že ministerstvo financí může odpověděti, že ono je zde povoláno, aby dbalo finančních zájmů státních stroze a přímočaře a že momenty politické jsou věcí činitelů jiných. A nikdo nechce, aby ministerstvo financí dělalo politiku. Ale když politicky odpovědní činitelé poukazují na dočasnou škodu strohého fiskalismu a když parlament v zájmu prospěti státu upozorňuje na celý problém, pak myslím, že přece je dána doba, kdy ministerstvo financí má zkoumati, zdali námitky, které proti jejímu postupu jsou činěny, jsou správné čili nic.

A posléze budiž tu vzata v úvahu ještě ta okolnost, že poplatník posuzuje režim a někdy i stát podle jeho orgánů. Jsou to finanční orgány, bohužel, s nimiž téměř každý obyvatel státu se co nejčastěji stýká. A jsou to obyvatelé často primitivní, práva neznalí. Zámožní poplatníci již se dovedou ochrániti, majíce celé kanceláře, v nichž jsou také bývalí úředníci berních správ a ministerstva financí, které jim dají dostatek právního poučení, jak by se ubránili před tvrdostmi zákona. Ale máme větší část poplatníků drobných, práva neznalých, kteří si nemohou opatřiti právní ochranu, které by jinak u soudu musili manudukovat, to jest poučovat o jejich právech, a musíme dbáti také tohoto momentu. Když se takovíto drobní poplatníci stýkají jako s představitelem státu s finančními úřady a orgány finanční správy, když pak posuzují stát podle toho, jak se chová berní správa a berní úřad a velmi často berní vykonavatel - berní vykonavatelé jest kapitola pro sebe, o níž by bylo třeba promluviti zvlášť - pak se může stát, že takový prostý občan posuzuje režim demokratický a parlamentární podle této prakse a že dokonce v některých nedosti upevněných krajích a v částech obyvatelstva posuzuje takto celý stát. Tento moment myslím, že nesmíme pouštěti se zřetele. Jestli se ministerstvo financí domnívá, že není oprávněno, aby pouštělo se do úvah politických, prosím, aby dovolilo nám, abychom my takové úvahy dělali, aby je dělali ti, kdož jsou pro zachování demokratického principu, kdož jsou pro to, aby stát byl opřen o důvěru svého obyvatelstva, kdož si přejí, aby se obyvatelstvo přiklonilo k tomu státu a aby chápalo naši snahu vytvořiti lepší atmosféru mezi státem a obyvatelstvem. Nic jiného jsme nechtěli docíliti. Zdali se to podařilo čili nic, ponechávám úsudku jiných. Myslím, zákon sám byl by polovičním činem, kdyby nenásledovaly skutky, to jest jeho prakse. A jestliže se tu vyzdvihuje iniciativnost našeho parlamentu k zákonodárné činnosti, bude - nemáme-li zůstati stát na poloviční cestě - muset následovat iniciativnost druhé činnosti parlamentu, v kontrole naší správy. (Potlesk.) Zákon nesmí zůstati na papíře. Dal tomu výraz předseda rozpočtového výboru pan kol. Teplanský jasnými slovy a prosím, aby všichni, kdož budou spolupracovati na provádění tohoto zákona, vzali na vědomí, že u nás nejde o žádný justament, nýbrž že jsme vedeni vyšším zájmem státním, když se vynasnažíme, aby zákon správně a přesně byl prováděn. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Kopřiva. Dávám mu slovo.

Posl. Kopřiva: Vážená sněmovno!

My komunisté vypovídáme této daňové osnově, předkládané sněmovně vládními stranami, nejostřejší boj, protože v podstatě tato osnova nemění nic na daňových zákonech panské koalice z roku 1927, které tehdy byly odmítány i socialistickými stranami. Vypovídáme jí boj proto, že přes sliby vládních stran, že bude něco učiněno ve prospěch drobného poplatníka, vidíme, že nemění se touto osnovou nic na dosavadní daňovém systému, zejména daňovou reformou neobyčejně zostřenému. Nemění se nic na systém, který prospívá několika stovkám kapitalistů v Československu, ale naproti tomu přímo ožebračuje pracující lid. Vypovídáme nejostřejší boj této osnově, poněvadž usilujeme o skutečnou daňovou reformu, která ulehčí lidu a nikoli několika stům kapitalistů, jak to činily všechny dosavadní daňové reformy, ať se nazývaly jakkoliv.

Co způsobila daňová reforma, finanční zákony o samosprávě, zákon o stabilisačních bilancích z roku 1927 a všechna různá nařízení, která k tomu byla vydána, a vůbec celá dosavadní daňová politika vlády? Především uvrhla nesnesitelná břemena na bedra dělníků a pracujícího lidu vůbec. Žene daňovým šroubem statisíce drobných živnostníků, rolníků a domkářů k zoufalství; chytá daní srážkovou z mezd dělnických a platů maloúřednických a zaměstnaneckých každý těžce vydělaný krejcar, zdaňuje lidu nesmírně i nejmenší sousto u úst. Naproti tomu pro kapitalisty, akciové společnosti, banky atd. byl celý daňový zákon z r. 1927 skutečným požehnáním, poněvadž jim pomáhal rozmnožovati kapitál, ochraňuje jejich zisky, ulehčuje jim daňové defraudace, ochraňuje spekulační zisky a umožňuje silným jedincům a kapitalistickým společnostem ještě daňové unikání i přes to, že je nepatrně zdaňuje. V důsledku daňové reformy panské koalice, zavedením daně důchodové - dřívější daně z příjmů - a daně z dělnických mezd, z maloúřednických a zaměstnaneckých platů srážkou zvýšil se počet osob, které podléhají důchodové dani, r. 1928 o 677.379 oproti době před daňovou reformou. Výnos této daně stoupl v témže roce o 370 mil. Kč. Tento vyšší výnos pramení hlavně z kapes pracující třídy. U majetných vykazuje důchodová daň stálý sestup, takže se stává stále více a více daní z mezd a nízkých platů maloúřednických a zřízeneckých. Její více než miliardový roční výnos je z největší části od drobných lidí.

Pomocí daňové reformy zdaňuje se u drobných živnostníků, malorolníků a podnikatelů, podomních obchodníků, drobných majitelů zábavných podniků výnos, který zdaleka nestačí ani k výživě jejich nebo jejich rodiny, zdaňuje se výnos, který je pouze jejich snem, který nikdy neměli, a přes to, že se o jeho dosažení snaží, míti nebudou. Zdaňují se měrou, která je ruinuje. A na daně takto vyměřené a nezaplacené, na tyto daně z neexistujících výnosů, vedou se nejostřejší exekuce a prodávány jsou těmto drobným lidem skutečně poslední zdroje jejich skrovné, nepostačující výživy a dokonce i střecha nad hlavou.

Je všeobecně známo, k jakým nepopsatelným scénám dochází při provádění exekucí, neboť jde tu pravidelně o ohrožení existence celé rodiny. A právě tato příšera exekuce ještě šířeji vyvstává pro drobný venkovský a městský lid, počínaje od konce září toho roku, kdy končí platnost zákona o odkladu exekucí. Právě daňová reforma panské koalice stanovila u drobných živnostníků a obchodníků existenční minimum hluboko pod lidskou úroveň, neboť zdaňuje v některých případech i výnos živností pod 4000 Kč, ne sice všeobecnou daní výdělkovou, nýbrž placením samosprávných přirážek až 750 % z daňové základny jedné osminy procenta. a zavedla u podomních obchodníků placení daně předem podle odhadu berní správy nebo předpokládaného výnosu, bez zřetele na to, jakého skutečného výnosu dosáhnou. Všeobecná daň výdělková stala se za těchto okolností jednou z nejtíživějších daní.

Pravou metlou pro drobné živnostníky a domkáře je daňová reforma svou částí o daň činžovní. Tím, že dani činžovní podrobují se místa, v nichž je pronajata více než 1/3 obytných místností, byla zařazena do povinnosti daně činžovní i místa malá s několika tisíci obyvateli. Tisíce drobných živnostníků bylo tak přivedeno přímo do katastrofální situace. Majitelům velkých činžovních domů byla činžovní daň snížena, majitelům drobných, malých domků byla zvýšena a to tak, že mnohdy i s přirážkami činí tato činžovní daň u majitele malého domu až o 600% více.

Ještě ničivěji zasahuje drobný lid domovní daň třídní, upravená daňovou reformou tak, že podrobuje této dani i řemeslnické dílny, nouzové domky, baráky a všechny obytné místnosti. Živnostníkům tak zvýšena daň až o 100 % a majitelům malých domků až o 600% proti stavu před daňovou reformou, čímž přivedeny skutečně tisíce, ba desetitisíce drobných zemědělců a domkářů na buben.

Mám zde přípis, který došel našemu klubu komunistických poslanců z Hořovic, podepsaný všemi organisacemi, národním sjednocením počínaje a živnostenskou stranou konče. Je tam podepsáno obchodní gremium, jsou tam socialistické organisace atd. Je-li na tom přípise z Hořovic podepsáno 14 organisací, znamená to, že to jsou skutečně téměř všechny organisace existující v Hořovicích. V přípise tomto čteme (čte):

"Od r. 1927 a později zařazena řada malých měst a městeček do daně činžovní z důvodu, že v těchto místech bylo podle sčítání pronajato více nežli třetina obytných místností. V našem okresu byla do činžovní daně zařazena tato místa: Hořovice, Komárov, Jince, Zdice, Králův Dvůr, Počaple, Hýskov, Loděnice atd. Důsledek tohoto přeřazení shora uvedených městeček do daně činžovní byl jak pro majitele domů, tak i pro nájemníky přímo katastrofální. K porovnání uvádíme případ, že na příkl. majitel domku v některém z uvedených míst i v Hořovicích, který obýval sám 3 místnosti, platil dříve na domovní dani třídní 15 Kč a se všemi samosprávnými přirážka i celkem 90 Kč. Dnes" - to znamená po daňové reformě z r. 1927 - "když jsou Hořovice i jiná místa přeřazena do daně činžovní, platí se z téhož domku státní daně 120 Kč a daní celkem se všemi samosprávnými přirážkami 600 Kč, tudíž nejméně 6krát tolik co dříve. V případě, kde jde o krámy, kanceláře a živnostenské provozovny, je zvýšení přímo drastické a činí až dvacateronásobek daně domovní proti dřívějšku."

A při tom se zde vládní strany ústy svých řečníků snaží svaliti vinu za tento stav pouze na ministerstvo financí, jako kdyby nebylo jasné, že za tento stav je odpovědna celá vláda a všechny vládní strany.