Prosím, slavná sněmovno, abyste promítli ty poměry zase do slovenského prostředí, abyste si uvědomili, že jsou tam lidé, kteří nedovedou sestaviti ani přiznání, že musejí jíti k notáři, což je stojí peníze, když dostanou předpis, nevědí co s tím, musejí zase k tomu notáři, a když nešli včas, protože měli práce na polích - a právě v této době žní přicházejí předpisy z minulého roku - jsou v kontumaci, a pokud šli, zase musili zaplatiti, když s však o to nestarali, přišla exekuce.

Slavná sněmovno! Státní otázka na Slovensku je otázka daní. (Potlesk.) A vyřešíme-li otázku daní, vyřešili jsme největší problém státní na Slovensku.

Nyní bychom ovšem měli také slyšeti druhou stranu, a to berní funkcionáře. Ti co předpisují daně říkají: "Za to nemůžeme. Byli jsme zdrženi dávkou z majetku, kde jsme pro důvod spravedlnosti měli nejlepší detaily, tak jsme nepředpisovali běžné daně, přišli jsme na běžné daně později a předpisovali je na několik let dohromady. Když jsme s tím byli hotovi, pak jsme začali předpisovat úroky, poněvadž jsme dříve nemohli, a s těmito úroky jsme přišli do doby, kdy hospodářství bylo v krisi a kdy poplatník neměl platiti jen daň, nýbrž úrokové nedoplatky za minulé roky."A tu je třeba přihlížeti k této námitce, když chceme dělati soudce bernímu úřednictvu, že i ti úředníci jsou v právu. Oni nemohli tomu poplatníkovi na konci roku říci, kolik má zaplatiti proto, že poplatník proti finanční správě byl neustále v tom zálohovém stavu. Proto se berní úředníci postavili jednomyslně za stanovisko rozpočtového výboru a zejména rozpočtové sedmy, když tak vehementně se domáhala změněny, pokud jde o berní rok. Víme ovšem, ze také není nic platno bernímu úřednictvu jenom poukazovati na jeho povinnosti a na to, že se má povznésti a řešiti tyto problémy s vyššího hlediska státního, když se nepostaráme též o jeho lidskou spokojenost. A ono má příčiny, aby bylo nespokojeno. Je to zejména otázka systemisace. Jestliže berní úředník ve 40 letech je na konci své kariery, pak se nedivte, že ztrácí ambici, a proto navrhujeme ministerstvu financí, aby se zabývalo otázkou resystemisace, aby zejména se nepraktikovalo to, že zapracovaný starší berní úředník je přesazován docela zbytečně do nového prostředí, když se hospodářsky vžil a byl zapracován do určitého prostředí. To jsou požadavky, které staví funkcionáři berní, za které my se můžeme v plné míře postaviti.

A nyní bych chtěl podotknouti, že pro prosazování bližší administrativy není ekonomiky, že nám schází zase statistika. Máme statistiku daně důchodové, výměrů, ale nemáme statistiku platby daně důchodové. To by bylo velmi důležité, abychom srovnali pro jednotlivé skupiny, jak ty výměry jsou skutečně placeny. Co by to znamenalo pro úředníka, který vyměřuje daň, kdyby měl určitý korektiv, aby viděl, jak na to reagovat. Nedostane individuální přehled takový, aby měl pak všeobecný přehled, aby viděl, do které výrobní vrstvy poplatník patří, nemáme zase žádné statistiky o dlužných úrocích, o počtu podaných rekursů, o době, lhůtě, ve které jsou rekursy vyřizovány, nemáme zde žádného rozboru daně rentové, nemáme rozboru daně domovní, právních poplatků, které v r. 1934 se blížily 1 miliardě Kč, abychom viděli, kolik připadá na převodní poplatky pozemnostní, kolik tam činí daně dědické pro jednotlivé vrstvy. Vážené shromáždění,v tomto neznámu tápeme a proto je těžko také hledati remeduru, pokud jde o berní administrativu. Žádáme proto, aby i po této stránce i t. zv. resortní statistika byla doplněna, aby Státnímu úřadu statistickému byly dodány příslušné finanční prostředky, aby byl personálně i věcně náležitě vybaven a dostalo se nám takového podkladu, abychom zde mohli trochu cílevědoměji pracovati.

A nyní k resumé. Jsme spokojeni, nejsme spokojeni? Kol. Špaček nám řekl v rozpočtovém výboru: "no, jste-li spokojeni". Vážené shromáždění, spokojenost je vždycky relativní, vždycky podle toho, za jakých poměrů kdo pracuje. Nemohli jsme dělati dále zvláštní změny, zadrželi jsme je prostě proto, že se nám nedostává vůbec podkladného materiálu. Řekněme si, co jsme chtěli. Vždyť jsme program načrtli hned v první schůzi rozpočtového výboru. Tehdy se nám řeklo, kdyby se tohle mělo splniti, že bychom prostě rozbourali systém a udělali úplný chaos ve státních financích.

Tak prosím, co jsme chtěli? Řekli jsme: především nemůžeme připustiti zpětnou platnost. To prohlásila vláda, ale ani ve vládním návrhu nebyl tento princip dodržen. Tak jsme řekli: Nikdy nepřipustíme zpětnou platnost. To jsme provedli. Co jsme slíbili, jsme udělali. Nic se nestalo.

Za druhé jsme řekli: chceme zabezpečiti právní jistotu, t. j. zejména pokud jde o změnu berního roku. Řekli jsme, že chceme udělati určité změny v řízení. Ty změny jsme provedli, abych vytrhl z toho něco, je dána lhůta, do kdy se musí dáti výměr, je dána lhůta, do kdy je třeba vypořádati rekurs, je znázorněno, jakým způsobem se má počítati dlužný úrok debetní, kreditní i per saldo, aby každý do toho viděl. To jsou obrovské zásahy do celého řízení. A pak jsme ovšem udělali velký zásah do trestních opatření, aby poplatník zde nebyl úplně bez moci proti finanční správě. Ale viděli jsme, že tím měníme něco více. Nejde nám jenom o tato opatření, to znamená, že jsme dali docela nový duch, a pánové, to je to první, chceme-li změniti ducha v praxi, musíme změniti ducha v zákoně. A proto když jsme měnili tato opatření, měnili jsme ducha zákona a očekáváme, že se změní duch v praxi. To jsme splnili a víc jsme nechtěli. A pak jsme k tomu ještě dodali, že chceme umožniti fakultativní možnost vybírání přirážek. Prosím, nic více. A o tomto bylo napsáno, že to, co chce rozpočtová sedma, znamená úplný rozvrat státních financí a úplný chaos ve státních financích. A když jsme to provedli a splnili až na nejmenší detail, tak se nám napsalo něco jiného, ze to nic není. (Tak je!)

Pánové, víme, odkud šly tyto zprávy. Známe ty tendence, známe, ze kterých pramení. Proto nás nemýlily. Šli jsme svou cestou a svůj úkol jsme splnili, neboť o tom, jak se bude osvědčovati zákon, nerozhodnou písálkové, o tom rozhodne život. Tomuto životu předkládáme tuto osnovu zde hotovou, a chtěl bych ještě dodati jenom na konec, že i tomu, co se tradovalo ve veřejnosti, o nějakém konfliktu, který je na jedné straně mezi ministerstvem financí a parlamentem na straně druhé, řekněme koalicí, je potřebí dobře rozuměti. Nuže, funkcionáři ministerstva financí plnili svou povinnost. Jejich povinností je, aby se starali o fiskální zájem. Ovšem fiskální zájem není vrcholným zájmem státním, neboť mohou býti důležitější zájmy státní, důležitější než je fiskální zájem státní. A o to aby bylo postaráno, se stará právě parlament, a parlament toto poslání také splnil tím, že nepřipustil vyhrocení fiskálního zájmu v tom okamžiku, když by úhrn státního zájmu zde doznal nějaké újmy.

A jestliže toto přesvědčení vrcholného zájmu státního pronikne co nejvíce všechny povolané činitele, pak mi věřte, slavná sněmovno, že spoluprací, která musí býti vždyť se musíme stýkati, na jedné straně representanti zákonodárných sborů, a na druhé straně výkonná moc - dáme docela jiného ducha i práci zákonodárné, i na druhé straně moci výkonné, a že tak společně budeme zde pracovati na sociálním pokroku a na hospodářském blahobytu všeho obyvatelstva této republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. dr Meissner.

Posl. dr Meissner: Vážená sněmovno!

Panem zpravodajem i několika pány řečníky v rozpravě bylo vyzvednuto, že osnova, o které jednáme, je plodem iniciativnosti poslanecké sněmovny. Bude-li výsledek iniciativní činnosti na prospěch státu i obyvatelstva, ukáže-li se, že sněmovna byla schopna řádného díla, pak z toho bude míti prospěch i idea parlamentarismu a demokracie. Radost, která by nás mohla naplniti tímto momentem, je však do jisté míry zkalena faktem, že iniciativnost sněmovny byla přijata s velkým překvapením, nelibostí (Slyšte!) a nedůtklivostí a že se ukázalo, že tato iniciativa je považována za něco výjimečného, co by se nemělo opakovati; prokázalo to, na jak kritickém bodu se octl náš parlamentarismus. Jsem toho přesvědčení, že sněmovna nebude si směti vzíti právo i možnost, aby i v jiných otázkách a i v jiné době postupovala iniciativně a aby nebyla odkázána ve své zákonodárné práci na to, co jí přinesou resorty.

Jisto však je, že má-li iniciativa sněmoven míti své opodstatnění, musí býti opřena především o odbornost a za druhé nesmí býti jednostranná potud, že by nedbala především zájmů státních. Oba tyto momenty měla rozpočtová sedma na mysli a postarala se, aby obě podmínky byly splněny. Nechtějíc si osobovati vlastností odborníků ve všech oborech daňového práva, kterými se musila zabývati, přibrala ke spolupráci velikou řadu odborníků, theoretiků, universitních profesorů, praktických právníků, ale také praktických finančníků v ukládání i ve vybírání daní. Mohu konstatovati, že ještě při žádné zákonodárné práci nespolupůsobilo tolik odborných sil jako tentokráte. Také druhá podmínka, t. j. nutný a potřebný ohled na stát, byla splněna. Bylo by zcela myslitelno, že by se sněmovní strany shodly na iniciativní činnosti zákonodárné s ohledem na potřeby jednotlivých vrstev obyvatelstva a svých voličů a bylo by velmi snadno zejména v otázkách daňových dosáhnouti dohody mezi různorodými stranami, avšak dohody takové, která by trpěla velmi těžkou vadou, že by nevzala potřebný ohled na stát. Takováto iniciativní činnost by nejen nebyla vítána, nýbrž naopak, poněvadž by byla škodlivá, na konec by se musila zhroutiti. Rozpočtová sedma byla si vědoma svého úkolu a také své odpovědnosti. Všichni její členové postupovali tak, aby nejen byly hájeny oprávněné zájmy a potřeby poplatníků, nýbrž aby také neutrpěl stát a aby tu byla sjednána potřebná synthésa mezi vysokými interesy státními a právní ochranou poplatníkovou.

Rozpočtová sedma v úhradové části dala státu více než ministerstvo financí žádalo, anebo než bylo s to v meziministerském jednání prosaditi. Ona přinesla státu mnoho milionů ročně, s nimiž státní pokladna a ministerstvo financí nepočítaly. Také v druhé neobyčejně důležité části, v trestním právu a vyměřovacím řízení nepostupovala sedma rozpočtová způsobem lehkomyslným, zkoumala u každého jednotlivého návrhu a podnětu, zdali tím nebude dotčen stát, zda se mu nevezmou účinné prostředky stíhací anebo pro vyměřování daní, ona šla jen tak daleko, pokud to bylo slučitelno s interesem státu.

Když tudíž jako jeden z členů rozpočtové sedmy iniciativnost její posuzuji s příslušnou dávkou autokritiky, mohu říci, že se rozpočtová sedma nebojí a také v budoucnosti nemusí obávati objektivní kritiky, vycházející se strany odborné, kritiky věcné.

My jsme se tu octli před neobyčejně důležitým problémem. Octli jsme se před otázkou, jaký je poměr mezi finanční správou a poplatníkem, a tím před otázkou, jaký je poměr mezi státem a obyvatelstvem. Kdybychom měli postupovati správně, systematicky, pak vlastně našim poradám měla předcházeti hluboká diskuse o tomto problému. Byli jsme si vědomi dosahu jeho, měli jsme možnost nahlédnouti do těžkých rozporů, které tu jsou a jež nelze zatajovati. Pro svoji osobu mohu prohlásiti, že z těchto porad odcházím, nahlédnuv do hluboké propasti, která se nám jeví jako neobyčejně závažný problém politický a problém celostátní. A bylo by velikou vadou jednání o této předloze, kdybychom se měli spokojiti s předlohou, o níž sněmovna nyní jedná, a kdyby činitelé státně odpovědní neměli se chopiti tohoto problému, neměli jej rozebrati, neměli si ho všimnouti a neměli hledati cesty k nápravě.

Stáli jsme před problémem těžkého rozvratu berní morálky našeho poplatnictva, a to, co nám předváděla finanční správa zastoupená ministerstvem financí, bylo úplné doznání tohoto rozvratu, rozporu mezi stanoviskem finanční správy a poplatnictvem, také úplné doznání, že berní morálka, která u nás byla beztak otřesena, ještě více poklesla. Finanční správa - to byl náš jednomyslný dojem - zdá se, vychází z přesvědčení, že vůbec u nás není berní morálky ve smyslu státním, že vůbec u nás není dobrého fatenta, že tu není ani bílá vrána, že vůbec máme jen fatenty, kteří jsou nepřáteli financí státních a tudíž i státu samého. Nechci zkoumat, je-li tento názor finanční správy správný; chtěl bych vycházeti ze správnosti tohoto názoru a pak bych jako osoba, která je zvyklá odpovědnosti, tím více trnul nad tímto faktem a nad doznáním, které ve zjištění tohoto faktu je skryto, to jest nad doznáním, že finanční správa po dobu platnosti daňového zákona, t. j. po téměř 10 let nedovedla využíti všech ostrých prostředků, které jí zákon dává, proti daňovým defraudantům a že sama musí přiznati nepokrytě úplný nezdar své dosavadní činnosti. Nemohu zkoumati, chci-li zůstati objektivním, kde je příčina tohoto nezdaru. byla-li to nedostatečná systemisace, byl-li to nedostatek odborně vyškolených sil, byla-li to okolnost, že konceptní práce musely býti svěřovány silám kancelářským, byla-li to mladost a nezkušenost referentů ať vyměřovacích, ať trestních, nebo byly-li to směrnice, jež vydávala finanční zemská ředitelství, nebo dokonce i ministerstvo, bylo-li to nevědomé, nezaviněné nebo vědomé. Pro nás, posuzujeme-li věc s hlediska státního, stačí fakt, že všech ostrých prostředků, které finanční správa má a měla, nedovedla využíti, že selhaly a že konstatuje, že stav daňové morálky dnes je tristnější, nežli byl v r. 1926, před daňovou reformou. Je-li tomu tak, pak ovšem nemůžeme přes tento neobyčejně vážný problém přejíti, a když finanční správa sama připouští, že se jí nepodařilo zdolat defraudantství a že před tímto problémem jest do jisté míry bezradná a bezmocná, pak opět musíme oceniti, zda-li prakse finanční správy nebyla škodlivá, neprospěšná tím, že ostrých prostředků zákonných, kterých měla a mohla použíti proti defraudantům, ve skutečnosti používala proti poplatníkům dobrým a způsobila u řádných poplatníků takovou náladu, která nakonec se může vymstít nejen na finanční správě, nýbrž také na státu.

Kdyby v jiném oboru práva nebo mimo obor právní ve státě vyskytl se hromadný zjev státu škodící, kdyby zejména v jiném oboru ti, kdož jsou povinni plnit určité veřejnoprávní povinnosti, tak odpírali hromadně a mohli bychom říci všeobecně, kdybychom na příklad při plnění branné povinnosti, školní povinnosti, povinnosti svědecké, porotecké, ocitali se před téměř všeobecnou sabotáží občanstva nebo kdybychom shledali, že zločinnost v určitém oboru práva se množí takovým způsobem, že se stává všeobecnou a že již i řádní občané ji k jí, kdyby zejména u nás vzrostla zločinnost mládeže, pak by resortní ministerstvo musilo považovati za samozřejmou svoji povinnost, že by svolalo ankety nejen kriminalistů, nýbrž i vychovatelů, psychologů, národohospodářů, sociálních pracovníků, kteří by tento problém osvětlili se všech hledisk, kteří by se neomezili jenom na kriminální prostředky, nýbrž hledali by příčiny takového hromadného škodlivého zjevu a snažili by se odstraniti především tyto příčiny. Nemohu zbaviti ministerstvo financí výtky, že ono tento problém posuzovalo jednostranně, že ono prostě vzalo fakt na vědomí, že tu defraudantství je, že se spokojilo se svým rozborem, že je všeobecné, a že nehledalo, nezkoumalo jeho příčiny a že nesnažilo se odstraniti hluboké příčiny tohoto zjevu, že nevidělo problém v celé jeho šíři a hloubce. Co nyní povím, má býti pouhý příspěvek k diskusi a má býti pouhým podnětem k tomu, jak bychom mohli postupovati v budoucnosti. Znovu dodávám, že jistá vada naší práce spočívala v tom, že při tak důležité novelisaci zákona neměli jsme po ruce výsledků takové ankety, neměli jsme rozbor příčin a musili jsme se omeziti na pouhé zmirňování některých ustanovení právních, aniž bychom mohli odstraňovati, jak by toho bylo potřebí, skutečné příčiny škodlivého zjevu.

Defraudace samy jsou zjevem, který je, myslím, obvyklým téměř ve všech státech, a musili bychom s ním počítati za každých okolností. Ale je-li defraudantství zjevem tak rozšířeným, jak tvrdí ministerstvo financí, pak ovšem je potřebí se nad tím zamysliti. Poměr mezi finanční správou a poplatníkem není u nás samozřejmě přátelský, ale tak hluboká propast, jako je mezi těmito dvěma činiteli, pochybuji, že by byla ve státě jiném. Mohli jsme očekávati, že v samostatném státě československém, kde vztah obyvatelstva ke státu je přece srdečný, také názory poplatnictva na plnění povinností daňových se podstatně změní; ale ve skutečnosti vidíme pravý opak, vidíme, že u nás odpírati daně nesprávnou fasí nebo neplacením nejen že není považováno za porušení zákona, nýbrž mnohde za samozřejmost a cnost.

Za takového stavu věcí pokusme se uvést alespoň některé z příčin, které k tomuto trudnému zjevu vedly. To, co nyní řeknu, ovšem nemá znamenat úplné vyčerpání tohoto problému. Mají to býti jen náměty a poukazy na některé momenty, které považuji za zvláště důležité.

Chceme-li si zjistiti příčiny rozšířeného defraudantství, musíme nejprve poněkud blíže přihlédnouti k psychologii poplatníka, a to zejména poplatníka drobného a poplatníka samostatně výdělečně činného. Zdá se mi, že ministerstvo financí je více institucí právní než psychologickou a že pro strohý výklad zákona nevidí život ani hospodářský, ani sociální, ani duševní. Drobný poplatník s malými příjmy, s nejistým životním postavením, s kolísavými výdělky, který není zabezpečen ani pro případ invalidity, ani pro případ stáří a který nemá také zabezpečeny své pozůstalé, který není v definitivním postavení, pro všechny případy zabezpečeném, musí se velmi často, má-li zaplatit daně, uskrovnit v jiném směru a mnohdy se musí uskrovnit neobyčejně svízelně. Co státu odvádí, je těžce vydělaný groš. Takový poplatník, má-li jeho poměr ke státu a zejména k finanční správě býti správný, musí především viděti a býti přesvědčen, že se s jeho těžce vydělaným grošem správně hospodaří. (Výborně!) Prvým předpokladem zlepšené daňové morálky je šetrnost ve státním hospodářství. Poplatník musí vědět, že se jeho peněz užívá k účelům celostátním a nikoliv jednostranným nebo stranickým. Nedovedeme-li v tomto směru zjednati nápravu, pak těžko zlepšíme daňovou morálku našeho poplatníka.

Pokud uvádím jednotlivé příčiny, nechci tvrdit, že za všechny odpovídá finanční správa. Za některé vůbec nemůže, některé nevědomky a bez své viny způsobila, ale některé, jak ukáži, také skutečně zavinila.

Dalším momentem pro pozvednutí daňové morálky je, že poplatník musí míti vědomí, že daňové břemeno je spravedlivě rozvrstveno, a to nejen zákonem, který je často výslednicí kompromisů, nýbrž - a to hlavně - praxí. Drobný poplatník musí mít naprostou bezpečnost, že se měří jemu stejně spravedlivě jako poplatníku velkému, a musí mít zejména naprostou bezpečnost, že při velké pravomoci, která přísluší ministerstvu financí a ministru financí v poskytování slev daňových, se postupuje způsobem naprosto objektivním a že to, co se sleví poplatníku velkému, není bezohledně vymáháno od poplatníka malého.

Charakteristickou známkou pokleslé berní morálky je, že poplatník nemá úcty k zákonům. Finanční správa ho má vychovávati prostředky mírnými nebo ostřejšími k tomu, aby této úcty k zákonu zase nabyl. To však předpokládá, aby také finanční správa - a nejen také, nýbrž především - měla úctu k zákonu. Jen ten je legitimován žádati od druhého přísné plnění zákona v každém směru, materiálním i formálním, kdo sám může prokázati, že se od litery a ducha zákona v ničem neodchýlil. Výtky, které jsou pronášeny proti finanční správě, nezní tak, že ona daňový zákon vykládá příliš ostře, nýbrž že zákona nedbá a že je příliš mnoho případů, ze kterých se dokázalo, že finanční správa porušila zákon nejen v trestním řízení, nýbrž i ve vyměřovacím a vymáhacím řízení. A tu, třebas jednotlivé osoby můžeme těžko postihnouti, celý systém, to je celá správa musí si dáti líbiti výtku, že jednotliví její orgánové nedrží se zákona a tím že vyvolávají v poplatnictvu pocit, že v daňových věcech vůbec zákony neplatí. Užíváme-li obratu: "lex dura, sed lex", to je "zákon přísný, ale zákon", pak to neznamená toliko, že i přísný zákon musí býti dodržován, nýbrž také, že přísnost je přípustná jenom potud, pokud je založena na zákoně, a nikoliv mimo zákon nebo proti zákonu. (Výborně!)

Že tato výtka činěná finanční správě jest správná, toho dokladem jest její orientace k judikatuře nejvyššího správního soudu. Já bych zase nevznesl proti finanční správě výtku, že judikatury této nedbá, nýbrž, že této judikatury dbá toliko jednostranně. Kdyby finanční správa se vůbec podřídila judikatuře nejvyššího správního soudu, ať jí to škodí nebo prospívá, anebo kdyby v opačném případě vůbec nedbala judikatury nejvyššího správního soudu, ať je jí to na prospěch nebo na škodu, pak bychom o tomto bodě nepotřebovali se ani zmiňovati. Ale finanční správa na př. vůbec nedbala konstantní judikatury ve věci daňové povinnosti lékařů, a naproti tomu jediného judikátu nejvyššího správního soudu, který vyzněl v neprospěch cestujících, použila k tomu, že dodatečně, za předchozí léta, všem cestujícím předepsala výdělkovou daň a že tyto osoby tímto hromadným dodatečným předpisem přivedla do skutečné hospodářské tísně. Poplatník vidí tu jednostrannost finanční správy, která nakonec musí vzbuditi pocit nejistoty, tedy pocit, který potom vede k rozšíření defraudantství.

Další příčinu rozmnožení defraudantské mentality, chceme-li to tak nazvat, vidím v tom, že finanční správa, zdá se - neznajíc skutečný hospodářský život - vychází z nesprávné praesumpce, o níž jsem se již zmínil, že totiž dobrých poplatníků vůbec není. Jsou! Snad proto, že to činí ze zásady, snad proto, že se bojí následků a nechtějí míti nepříjemnosti, ale fakt je, že dobří poplatníci - jsou, i když tomu finanční správa věřit nechce. Finanční správa, vycházejíc z této, podle mého přesvědčení, nesprávné praesumpce, zachází s každým poplatníkem jako s defraudantem, žádá, aby dokazoval opak a, i když se mu to podaří dokázati knihami, pořád tu ještě zůstává přesvědčena, že knihy nejsou správné a že finanční správu přece jenom ně. jakým způsobem oklamal. Tato falešná praesumpce vede finanční správu k nesprávné praxi, která nakonec zatlačila i velikou část dobrých poplatníků do řad daňových defraudantů. (Tak jest!) Finanční správa totiž neznajíc - ten pocit mám - hospodářské podmínky, zejména soukromého podnikání, vychází z přesvědčení, že osoby samostatně hospodářsky činné mají postavení neobyčejně růžové, že od počátku otevření závodu jsou zahrnuty zakázkami, že jejich příjem rok od roku roste, a věří jim jen potud, pokud vykazují zisk a vzrůst zisku, ale okamžitě jim přestává věřit, jakmile se jejich zisk zmenší nebo dokonce je vykázána ztráta. Tu pak nastává ono zlo, které způsobilo z veliké části rozmnožení řady defraudantů. Finanční správa nevěříc v pokles příjmů i v době hospodářské deprese, nevěříc v ztráty, zvyšuje nad skutečnou přiznávku a nad průkaz provedený knihami výměr daňový. Ona sahá k předanění. Považuji za jedno z největších zel, které bylo zaviněno finanční správou, ať vědomě nebo nevědomě, ať jsou pro zamezení tohoto zla technické prostředky nebo nejsou, četná předanění.