Vážené shromáždění! Národohospodářský důchod pro osobu v Československu lze propočítati. Pro poměry r. 1928 - novější statistiky není - to dělá okrouhle 4.800 Kč. U Francie je to 8.600 Kč, čili národohospodářský důchod je vyšší o 80 %, u Německa je to 9.400 Kč, čili národohospodářský důchod je dvojnásobný, u Anglie přes 15.000 Kč, čili národohospodářský důchod na 1 osobu je trojnásobný. Ovšem v tomto promítnutí relace mezi národohospodářským důchodem a zatížením daněmi, i když se ty daně vztahují na r. 1933 a národohospodářský důchod na r. 1928, nemohu to vyjádřiti v procentech, ale v relativitě asi tak, že ve Francii jsou daně vyšší o 105% než u nás, kdežto národohospodářský důchod jen o 78%, tedy ve Francii bylo by toto zatížení větší než u nás. Naproti tomu v Německu jsou daně nižší o 4%, kdežto národohospodářský důchod o 20 %. Tedy zejména u Německa je dlužno to. srovnávati, poněvadž Německo je náš hlavní konkurent na světovém trhu. Anglie má daně 2 1/2 krát tak vysoké, kdežto národohospodářský důchod je trojnásobný. Vážené shromáždění, tady je nejdůležitější srovnání s Německem. A řeknete-li, že proti Německu jsme zatíženi daněmi a veřejnými dávkami v národohospodářském důchodu dvojnásobnou intensitou, pak je to ovšem položka velmi pozoruhodná, kterou by bylo potřebí dále ještě zanalysovati příslušnými rozbory a hledati příčiny těchto zjevů, po případě hledati prostředky nápravy.

Ale na konec je to přece jenom globální výraz. Tam může býti určitá vrstva, která je, řekl bych, poddaněna, a jiná vrstva, která je naddaněna. Je tedy potřebí si rozvrhnouti celé toto břemeno na jednotlivé druhy daní. Pokud zase mezinárodní statistika to připouští, můžeme rozvrhnouti pro jednotlivé státy, které jsem uvedl, toto břemeno jednak na daň spotřební, potom na daň obratovou a na cla. Je možno, abychom tyto tři daně, daň obratovou, spotřební a cla shrnuli v jednu jednotku, poněvadž to je vlastně paušální postižení konsumentů určitou jednotkou. Dále je tam uvedena skupina daně výnosové, důchodové a majetkové. A konečně třetí skupinou jsou převodní poplatky, daň dopravní a různé.

A nyní, vážení, dáme-li tyto státy, které jsem uvedl, v určité pořadí, a sice v procentech, jak stoupá spotřební daň, protože to je velmi důležité pro závěry sociální, pak vidíte, že my jsme asi uprostřed. U nás daně spotřební znamenají 33%, kdežto na příklad v Polsku znamenají 50 %, v Belgii 18% a ve Švýcarsku pouze 1%, ovšem Švýcaři dosahují toho vlastně politikou celní. Výnos cel je tam potom větší než u nás součet daně obratové, daně spotřební a výnosu cel. Pánové, to by znamenalo, ze pokud jde o čistou daň spotřební, byli bychom asi uprostřed a nebylo by lze říci, že u nás spotřební daň je mimořádně vysoká. Jakmile však spojíme tuto daň spotřební s daní obratovou a s výnosem cel a toto vytvoříme jako celek, jak je postižený přímo konsument, pak jsme už na třetím místě. Na prvním místě je nejvíce postižen vlastně konsument ve Švýcařích, pak v Italii a pak jdeme hned v zápětí na to my.

Vážené shromáždění, dále probírati takový materiál jen slovními obrazy, když nemáte před sebou doklady, nemělo by smyslu. Jen bych upozornil na okolnost, že u nás daň výnosová a důchodová vynáší okrouhle jen 18%, kdežto v Německu 30%. Zůstanu-li už u tohoto srovnání, znamenají tyto daně spotřební v Německu 56 %, kdežto u nás 2/3. Naproti tomu my se vyznačujeme nejvyššími převodními poplatky a daní dopravní ze všech srovnávaných států, a poněvadž daň dopravní neznamená tolik, jako převodní poplatky, je vidět, že ze všech srovnávaných států u nás převodní poplatky znamenají nejvíc. Pánové, to by znamenalo dál se do toho prohlubovati. Možná, že byste přišli k jednomu výsledku, vzhledem ke struktuře našeho poplatnictva, poněvadž my nemáme tolik milionářů, celé to těžisko spočívá na malé a střední vrstvě. Nemůže-li toho stát dosáhnouti také vzhledem k úlevám tam, kde sa platí daň důchodová, a to vzhledem k úlevám plným právem poskytovaným z pracovního důchodu, hledá náhradu jinde, kde to bere také z kapes, aniž o tom konsument ví, to jest přes daně spotřební, daň obratovou a přes cla. Zde si stát nahrazuje to, co nemá na dani důchodové, na daních spotřebních, kde neplatí žádná progresivní tendence; zvláště ve výnosu daně důchodové zůstáváme zpátky, poněvadž se tu držíme zásady progrese a pro tuto zásadu nedosahujeme toho výnosu daně důchodové, k jakému bychom dospěli, kdybychom postihovali touto daní poplatníky přímo u pramene, jak bylo, myslím, i z kruhů socialistických navrhováno. Z tohoto srovnání vyplývá, jak by bylo potřebí zasáhnout do struktury daňové u nás vůbec. Račte uvážiti, že u nás těch, kteří mají větší důchod než 60.000 Kč jest jen 3·5 %, kdežto v Německu 10 %, tedy téměř třikrát tolik. Těch, kteří mají důchod větší než 120.000 Kč jest u nás 0.08 %, kdežto v Německu 3%, a těch, kteří mají větší důchod nežli 1/2 milionu Kč, jest u nás 0·04%, kdežto v Německu devětkrát tolik. Když přihlédneme k této struktuře, je zřejmé, že daň důchodová nemůže vynésti tolik, a poněvadž zachováváme tendenci progresivní a utíkají jí poplatníci, stát si to nahrazuje daněmi spotřebními a daní obratovou. Mělo-li by se dojíti k určitým remedurám, znamenalo by to ulehčení spotřebních daní tím, že by poplatníci daně důchodové byli zdaněni přímo u pramene. To jest ten podnět, který vychází ze statistik, které jsem si dovolil přednésti.

Teď bych měl jíti dál a ze srovnání mezinárodních měl bych přejíti na vnitřní poměry a řešiti některé otázky snad monograficky, jak jednotlivé obory hospodářské byly postiženy. Ale tam musím už končiti, a to proto, že nemáme žádné národohospodářské statistiky. A tu jsme u velikého základního zla. Naše daňové statistiky jsou statisticky resortní a ještě nedokonalé, jak ukáži. Národohospodářské statistiky daňové, z nichž by bylo možné dělat závěry pro účinky národohospodářské a sociálně politické z daňové soustavy, vůbec se nám nedostává. Řekněme si, že tu tápeme, a my jsme cítili, když jsme projednávali tuto věc, že finanční správa při nejlepší vůli nemohla dát vůbec odpověď na otázky, co bylo zasaženo, jaký bude na jedné straně efekt pro státní pokladnu a jak na druhé straně budou zatíženi výrobci a konsumenti, zkrátka, jak se to nakonec rozloží. Když srovnáme tyto naše nedostatky zejména s americkými poměry, jaké mají po této stránce statistiky, vidíme, že vlastně se u nás otázky daňové staly doménou legislativy, staly se doménou fines právních koncepcí, staly se předmětem doktrinářských úvah, úvah deduktivně spekulačních, někdy s dekorací vědecké fraseologie; ale jak působí na život vůbec, nemůžeme říci, protože život kvantitativně u nás vyjádřiti nemůžeme.

Proto dnes na tento moment upozorňuji. Šetřiti na těchto výdajích znamená, jakoby podnikatel šetřil na účetním, jako by nechtěl viděti do vlastního hospodářství, aby z toho mohl dělati opatření pro organisační a disposiční zásahy. Chyba není na Státním úřadě statistickém. Státní úřad statistický vzhledem k prostředkům, které má k disposici, a vzhledem k personálnímu a věcnému vybavení příslušné sekce, dělá co může, ale odebírají se mu prostředky, a proto musíme žádati, aby tato finanční sekce byla náležitě vybavena, abychom měli prostředky, až bychom se někdy vrátili vůbec k otázce změny systému daní, neboť dokud není tohoto podkladu, tápali bychom zrovna tak, jako tápeme dneska. A tak, pánové, docházíme k tomu, že se někdy mohou dělat paragrafy pro určité skupiny nebo skupinky a že se mohou někdy dělat paragrafy i pro určité osoby, ale v národohospodářské vzájemné souvislosti vlastně vůbec žádné závěry dělat nemůžeme.

Pokud se pamatuji, pan ministr financí dr Engliš zahájil tehdy určité šetření, a byl jsem sám členem této komise, která konala šetření, jak jsou zatíženy jednotlivé obory výroby. Dospěli jsme k tomu, že se probralo 6 až 7 jednotlivých oborů, pak Engliš odešel a celá práce usnula. Ale, pánové, bez toho co chceme dělat, jak měřiti praktické důsledky, jak se to proměňuje na výrobní náklady, jak to postihuje konsumenta, protože ten je vždy postižen ve svém příjmu ve zvýšené dani důchodové a tím se mu zmenšuje jeho kupní síla,že menší počet odebírá stát, nebo se mu to promítne v nákladech a zdraží výrobek, zmenší se mu tak radius pestrosti jeho konsumu. Tyto závěry dělati zde nemůžeme, dokud nebude statistika opatřena a nebude provedeno monografické studium, kde je vděčné pole pro studijní oddělení ministerstva financí, aby studovalo poměry u nás a poměry v cizině. Teprve potom bychom se zabývali těmito otázkami, které jsme musili tentokráte vyřešiti v těchto několika měsících.

Pokusil jsem se také znázorniti, kolik stojí u nás vybírání daně, jaký je poměr režie k výnosu daně, dávek, cel a poplatků. 100 Kč vybrati u nás stojí 7.70 Kč. Pánové, v Polsku je to dražší, tam to stojí 8.60, v Italii dokonce 12 Kč. Ale v Rakousku to stojí místo 7·70 jenom 6 Kč, ve Švýcařích 3·20, ve Spojených státech severoamerických jenom 1.40 a v Německu by to bylo 40 hal., v Anglii 30 hal. Z toho dělati rychle závěry se nedá, protože v Německu a v Anglii jsou odečteny na jedné straně tresty, takže se o to zmenšuje poplatek.

Bylo by zapotřebí uvážiti druh daně, pokud také druh daně způsobuje velikou režii, nebo pokud je způsobena administrativou při vybírání daní. Poměry, které jsme změnili r. 1826, musily zatížiti administrativu, neboť jsme zdanili poplatníky podle vnějších známek. To byl velmi snadný úkol, poplatnictvo bylo spokojeno, protože problém spravedlnosti byl u nich vyjádřen podle vnějších známek. To oni znali, bylo to spravedlivé. Letos jsme přešli na princip rentabilní u každého jednotlivce, až na detaily. Ale čím spravedlivější chtějí být daně, tím více zatěžován jest aparát, a na konec to vyvolává zase nespravedlnost, poněvadž spravedlnosti zde vlastně není. Je to velmi dobře řešeno, je to dobrá věc, ale když jsme zatížili administrativu tím, že jsme odešli od těch vnějších známek k principu spravedlnosti, tak jsme se na konec dotkli důvěry poplatnictva, poměru, který vyjadřujeme krisí důvěry mezi poplatnictvem na jedné straně a finanční správou na straně druhé.

Chtěl jsem se jenom tak dotknouti několika otázek, které by bylo potřebí prozkoumati a bylo by to úkolem studijního oddělení ministerstva financí, aby se blíže těmito otázkami zabývalo. Tak dochází k paušálním námitkám. Vždyť my také někdy uděláme daň - jen si to přiznejme - jak nás to napadne. Když třeba v Německu zavedou nějakou novou daň, řekneme si, že bychom ji mohli míti také, a tak jsme přišli na spotřební daně s minimálními výnosy. Udělali jsme to také bez ohledu na to, odpovídá-li to hospodářské struktuře, udělali jsme to přesto, že věc neznáme a že nemáme pomůcek.

Posl. dr inž. Toušek zde včera s velkou nemilostí odsoudil celou osnovu, kterou posuzoval s hlediska otázky zvláštní daně výdělkové a té cifry 250.000 Kč. Nepatřím k těm, kteří se staví doktrinářsky k otázce velkokapitálu a k otázce odměn těm, kteří jsou v hospodářském životě vůdci. Velkokapitál, pokud nese risiko a opatřuje nám zaměstnanost, jest skvělým prostředkem, kterým se připínáme na hřídel zájmů národohospodářských a sociálních, a pokud vůdce toho kterého oboru průmyslového, technik, přináší ducha, myšlenku a iniciativu, takže tím dává lidem zaměstnanost, plní také svou sociální funkci. Já jsem posuzoval tuto otázku s hlediska národohospodářského a sociálního, nejsa zatížen hlediskem, řekl bych, doktrinářským, ale je třeba uvážiti, co se stalo zavedením zákona z r. 1926. Srovnáme-li výnosy jednotlivých daní - dotkl se toho také posl. Klapka ve svém projevu - r. 1926 a 1928, tedy v letech, které se co do konjunktury příliš od sebe neliší, jen snad tím, že přišel jiný systém, vidíme, že výnosy reálných daní, t. j. daně pozemkové a domovní, stoupl, kdežto výnos daně výdělkové klesl o 75 %. Nejvíce klesl výnos zvláštní daně výdělkové a také výnos daně důchodové asi o 20%. Jsem si vědom, že jak jsme tehdy zdanili poplatníky vyšších stupnic zvláštní daně výdělkové a daně důchodové, že to nebylo lze na dlouho udržeti, poněvadž bylo nebezpečí úniku kapitálu do zahraničí. Něco se tedy stát musilo, ale jestliže se nyní udělala určitá remedura, pokud jde o zvláštní daň výdělkovou, pořád ještě zbývá velký bonus k tomu, jak to bylo před tím a jak byly postiženy jiné vrstvy, zejména ty, které nesou tíhu reálných daní.

Kdyby si byl dr inž. Toušek všiml jedné cifry, totiž té, kolik dělají pokuty a dlužné úroky z prodlení, byl by viděl, že je to ročně 277 mil., o 50% více, než je výnos daně výdělkové všeobecné i speciální, a pak by si byl řekl, že ten pes zakopán není jen v těch daních, ale v celém řízení, v celých trestních opatřeních, a byl by si řekl: Zaplať Pán Bůh, že tam, kde nás to také tlačí, se hodně udělalo. Pak by byl per saldo ocenil tuto osnovu jinak, než jak to učinil patrně vázán také určitou taktikou oposičního řečníka. Kdyby to byl posuzoval věcně a kdyby si byl srovnal per saldo, co dostaly a co přinášejí, myslím, že by byl došel k příznivějšímu posouzení naší práce.

Slavná sněmovno, slýcháváme jen paušální námitky, že totiž zemědělci jsou velmi málo zdaněni pozemkovou daní, která nebyla valorisována. Proti paušálnímu tvrzení je nejlepší jíti kvantitativní představou. Řekněme, že by zemědělci podléhali dani výdělkové. To by byla ta parita, když jí podléhají ostatní. Vždyť se o to jednalo r. 1926. Kdyby tedy podléhali zemědělci dani výdělkové se všemi výhodami nižších tříd, tak by r. 1926, kdy se připravovala známá osnova o přímých daních, platili včetně přirážek k dani výdělkové, t. j. daň výdělkovou plus přirážky 150 mil. Kč. Prosím, to bylo mnou tehdy publikováno, nenašlo to nikde žádného odporu a je to konečně kontrolovatelné. Jestli by někdo přišel k cifře 160 mil. Kč, nebo k cifře 140 mil. Kč či 180 mil. Kč, nemění to nic na faktu, že zemědělci platí 400 mil Kč. Pánové, to je 2 a 1 krát tolik, kolik by platili v době konjunktury, v r. 1926 daně výdělkové, proti dam pozemkové plus přirážkám. Kdybyste vzali v úvahu, že přišla krise, že daň výdělková by se byla rozptýlila, u těch malých vypadla, pak přijdete k výsledku, že dnes v r. 1932 až 1935 v době krise by byla daň výdělková dělala 65 mil. Kč, proti tomu, co zemědělci platí 400 mil. Kč. Platí dvakrát tolik, co by platili daně výdělkové.

Pánové, nebudu to rozebírati, ona je to práce snadno kontrolovatelná, vždyť ministerstvo financí má svůj materiál a stačí, aby jej vřadilo do toho systému, když zná poměr jednotlivých velikostních skupin, přijde k cifře 80 nebo 40 mil. Kč, ale 400 mil. Kč jest šestkráte tolik.

Zástupci zemědělců byli si toho vědomi, ale víte, proč zemědělci to drží a proč proti tomu nereptají? Poněvadž platí na samosprávu 300 mil. Kč, kdežto jinak u daně výdělkové by platili na ni jenom 50 mil. Kč. A jestliže je krise v naší samosprávě městské, pak bychom měli ještě hroznější krisi ve venkovských obcích, kdyby to zemědělci nebyli zaplatili a nedrželi to od počátku všude tam, kde nebyly samosprávné finance rozbity následkem investic a stavebního ruchu.

Vážené shromáždění, to jsou cifry, které je možno kontrolovati, náš lid s tím souhlasí, je ochoten to platiti, protože chce dáti státu, což jeho jest, ti lidé to chtějí nésti, protože to znamená zjednodušení poměru mezi nimi a poplatníkem, protože je to tak jednoduché, ale prosím, aby zejména informované kruhy, když se jedná o zadlužení zemědělců, nepřicházely s otázkou, že daň pozemková nebyla valorisována a že zemědělcům je nějakým způsobem nadržováno, když zde prokazujeme, že v dobách normálních platili 2 a 1/2kráte více co by platili podle daně výdělkové a když v době dnešní krise je to 6kráte tolik.

Vážené shromáždění, je ještě jiná daň, která postihuje zemědělce navíc, a daň výdělková, kterou platí pachtýři. Oni platí daň výdělkovou kromě daně pozemkové, protože daň pozemková substituuje vlastně daň výdělkovou. Kdyby místo daně pozemkové byla zavedena všeobecná daň výdělková, pak by bylo zřejmo, že nelze dvakráte platiti ze stejného zdroje, ze stejného důchodu daň, a potom by všichni pachtýři byli od daně výdělkové osvobozeni.

Pánové, také tuto otázku jsme nadhodili, ale uznali jsme, že za daných poměrů nelze udělati žádnou radikální změnu v této věci a že se k ní vrátíme, jakmile bude nadhozena otázka systému daní přímých, a udělali jsme aspoň jednu změnu ve prospěch poplatníka, že jsme navrhli u těch, kdož obdělávají s pracujícími členy rodiny hospodářství tak, že to rozšiřujeme do výše 320 Kč pro ten případ, že nemá pracující členy rodiny a že z téhož důvodu si musel najmouti trvalou sílu, aby v tomto případě nevznikla disparita proti těm, kteří měli výhodu, že měli pracující členy rodiny. Aspoň tato výhoda se uplatnila a představuje u nás v Čechách 8 až 10 mil. Kč, na Moravě 12 mil. Kč a na Slovensku 15 až 20 mil. Kč. To není něco nového, to je jako dříve, jenom ta disparita mezi těmi, kde mají více členů rodiny a kde ne, je zde vyrovnána s ohledem na zájem drobných poplatníků.

Zde bych se měl dotknouti ještě otázky daně důchodové. To je věc, kterou jsme slyšeli opětovně přednášeti, a sice z úst dosti povolaných, kde nám bylo řečeno: No co, daň srážková vynáší 103 milionů Kč a zemědělci zaplatí jenom 35 mil. Kč! Slyšel jsem tuto námitku opětovně a proto se musím s tohoto místa s ní vyrovnat jednou pro vždy, a sice zase kvantitativně. Pánové, daň srážková činí 103 milionů Kč a kdo ji platí? Pánové, tato daň srážková začíná teprve při přestoupení důchodu 10.000 Kč a končí při 23.000 Kč a několika stech. Kdo ji platí? V těch 103 milionech Kč jsou všichni zaměstnanci, i duševní zaměstnanci, úřednictvo, státní gážisté, všichni. Abych to uvedl na paritu se zemědělci, a to té velikostní skupiny, u nichž zemědělský závod je jenom instrumentem pro zužitkování pracovní kapacity členů rodiny a žádným předmětem kapitálové renty, musil bych si říci: Co zbude z těch 103 mil. Kč na ty tělesné pracovníky? Vezměme na pomoc statistiku sociální pojišťovny. V sociální pojišťovně je jich přihlášeno 1,900.000 a odhadnutý jejich hrubý pracovní důchod je 9 miliard, a z těchto 9 miliard, vezmu-li zřetel na jednotlivé třídy důchodové, zaplatí daň jenom 3.5 mil. Kč. Z 9 miliard Kč jen 3 1/2 mil. Kč! Já neříkám, že je to nesprávné. To je spravedlivé, že tento důchod pracovní byl takto konstruován, ale říkám, že pak se to nesmí posuzovat jenom u zemědělců! Pro zemědělce do určité velikostní skupiny, řekněme do 20 ha, protože tam máme pícnináře do 30 ha, je to také jenom důchod pracovní. Říkáme: Je to správné, že tam ti tělesně pracující zaplatí z 9 miliard jenom 3 1/2 mil. Kč, ale prosím, promítněte si to u zemědělce, který zaplatí 35 mil. Kč, a pak to vypadá docela jinak. Pak vychází, že by vlastně zemědělec měl platit - je to zase kontrolovatelné, kdybychom se postavili na stanovisko srážkové daně - pouze jednu desetinu toho, co se platí dnes. Pánové, to je kontrolovatelné. Proč při tom platí více? Především nemá výhody daně srážkové, která začíná ne od 10.000, nýbrž od 7000. Je tam to procento vyšší - to je u obchodníka a živnostníka také - konečně mají nevýhodu, že se kumuluje pracovní důchod celé rodiny, kdežto v rodině, jejíž členové pracují v průmyslu, rozpadávají se důchody na jednotlivé členy a pod 10.000 Kč se daň neplatí, kdežto u zemědělců se důchody sčítají a následek toho je, třeba u středního řepaře, který má základ důchodové daně 14.000 - to nesmí být předlužen - kdybyste to rozdělili jenom na 2 pracující členy rodiny, muže a jeho manželku, ani ne na toho třetího, který tam je vzhledem ke slevám, které možno odečítat při stanovení paušálu, tedy kdybyste to rozdělili jenom na dva, znamená to, že by na každou osobu při padlo 7000 Kč, a to by znamenalo, že by neplatil daň žádnou, zatím co ve skutečnosti platí 300 Kč.

Proč jsem se tím zabýval? Prostě proto, poněvadž nám to bylo vždy nadhazováno. Prosím, aby jednou pro vždy tato věc byla náležitě zanalysována a abychom s touto námitkou jednou pro vždy súčtovali a aby si veřejnost, a zejména kruhy, které by se chtěly a měly o té věci informovat, řekly, ze více než 90% zemědělců jsou dělníci půdy, u nichž nebývá žádná renta kapitálová v tom okamžiku, jakmile od čistého výnosu odečteme nárok na mzdu za jejich práci podle výše, jaká se platí cizím pracujícím, a teprve ve velikostní skupině nad 50 až 100 ha je možno mluviti o tom, že vedle renty pracovní - je tam také renta práce duševní, ke které, prosím, aby se také vzal zřetel - je tam renta kapitálová.

Vážené shromáždění! Tedy jenom toto jsem chtěl podotknout k dani pozemkové, výdělkové a důchodové. Rozpočtový výbor i po té stránce ulehčil situaci uznávaje právě, že u malých zemědělců je to také jenom vlastně renta pracovní, a to v tom smyslu, že připouští, aby se za paušál daně důchodové odpočítávalo nikoli jako dosud jenom stravné, nýbrž také ošatovné a zvláště kapesné, čili tím do určité míry ulehčujeme drobným dělníkům půdy a zemědělským podnikatelům. Kromě toho jsme stanovili, že daň paušální bude sjednávána mezi ministry zemědělství a financí nikoli pro materiální výhodu zemědělci, z toho důvodu, aby se to zjednodušilo, nýbrž proto, že jakmile sjedná ministr financí a ministr zemědělství daň z obratu podle zákona, tím už vlastně automaticky sjednali paušál daně důchodové (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.), neboť to znamená, když se dohodli na obratu, t. j. o hrubém výnosu, to znamená o kolísající sklizni a cenách v jednotlivých letech, odpočítat konstantní režii, abychom se dostali k výkyvům daně důchodové. Prostě nám šlo o to, aby zemědělec který půjde do paušálu do určité velikostní skupiny, hned na začátku roku věděl, kolik bude dělat paušál daně obratové a daně důchodové, aby si mohl ty věci srovnat do prvního kvartálu. A poněvadž paušalujeme také daň z masa, která bude připočítána k dani obratové, znamená to, pánové, že do čtvrt roku si může dát zemědělec daně do pořádku, a když je bude mít v pořádku, nemůže nikdo na něho přijít a žádat dodatečně úroky, nemůže přijít exekuce. Prohlašujeme, že nebudeme intervenovat za žádného zemědělce, který nebude plnit své povinnosti, když tímto způsobem mu byla povinnost také zjednodušena.

Ale nejde jen o námitky co do výše, o procenta sazby; větší část námitek se vztahovala vlastně na berní praksi. To je ten veliký problém, který bych shrnul pod pojem krise důvěry, krise důvěry mezi poplatnictvem na jedné straně a finanční správou na druhé. Není nic platné vykládat poplatníkům o berní morálce, jako není nic platné vykládat o ní funkcionářům berní správy, dokud neodstraníme příčiny, které tuto krisi důvěry způsobily. Právě proto se rozpočtový výbor velice zabýval osnovou po této strance, aby odstranil příčiny, které zde zavinily krisi důvěry. Slyšíte-li poplatníka, řekne toto: Dostávám opožděně výměry, nebere se zřetel na mou daňovou základnu, nýbrž tato se zvyšuje. Když dostanu opožděně výměr, přijde nakonec otázka platby. Při platbách při nynější praksi berního roku, který byl sloučen s kalendářním rokem, nemohu se srovnat včas z toho důvodu, že dostávám tři výměry na jednu platbu. - To je ten známý zdlouhavý systém, a proto jsme položili takovou váhu na změnu berního roku, proto jsme svedli tak velikou bitvu o to, abychom změnou berního roku dosáhli, aby poplatníci měli včas definitivní výměr na běžný rok tak, aby se mohli do konce roku vyrovnat s berním úřadem a aby pořádný poplatník byl zbaven jednak nejistoty, že bude upomínán a exekvován, a za druhé že nebudou na něm žádány úroky z prodlení, vypočtené pozadu za více let, neboť ještě dnes nejsou vypočteny úroky z prodlení za r. 1934. Dále aby mohly býti berní knížky zjednodušeny a přehledny tak, jako byly před válkou, aby si stát zjednodušil a zlevnil účtování a vybírání u berních úřadů, a konečně aby nevznikly nové nedoplatky, poněvadž poplatníci neplatili často včas ne proto, že nemohli, nýbrž roto, že je berní úřad nemohl přesvědčiti, kolik mají přesně zaplatiti, aby měli své daně v pořádku a měli potom pokoj. Protože i když zaplatili, tedy to, co jim řekl berní úřad dnes, za 14 dní již neplatilo. Proto, když viděli, že si nemohou dát daně do pořádku, neplatili nic, a teprve když přišla exekuce, znovu zabývali těmito otázkami.