Já jsem chtěl tím podotknout, že jste propásli jeden psychologický okamžik, pánové ze sudetskoněmecké strany. Možná že je to naivní, možná že je to primitivní, ale mám dojem, že je tato hodina poslední, která nutí každého, aby přiznal své poctivé a upřímné credo. Máte, pánové, dnes v těchto dnech dějinných určité dějinné poslání. Tisíc let jste tu byli, a nejste dětmi, abyste nevěděli, že tu ještě 1.000 let budete. A je-li tomu tak a sledujete-li projevy Hitlerovy, který nabízí Československu zaklausulovaný 25letý mír a smlouvu o neútočení a který bude možná ještě nabízeti více, tedy jestli jste to sledovali dobře, musili jste si přiznati stav své situace a své posice. Tato posice v našem státě vám káže míti odvahu, o které jsem mluvil, a říci: Máme právo si stěžovati do různých křivd, které se dějí tam, kde jde o skývu chleba, zaměstnání a práci. Můžete mít určité stížnosti na nesrovnalosti ve školství nebo v některých jiných úsecích našeho vnitřního politického života. Mluvil jsem s významným činitelem politické strany a ten udělal dobrý vtip - řekl to jako vtip - že kol. Sandner tu promluvil velkou židovskou řeč, židovskou tím, že je vlastně svým obsahem totéž, nač si židovský národ stěžuje v jiných státech. Kol. Sandner řekl: "Nečiňte nás, německý národ, odpovědnými za všecko, co se tu a tam vyskytne trestného, když někoho z našich lidí zavrou pro špionáž nebo podle zákona na ochranu republiky atd., nečiňte nás odpovědnými". On také říká, že podle zákonů sice jsme si na roveň postaveni, ale že v zákonech všude stojí "kann", nikde nestojí "muß", nýbrž jenom "soll" a že při provádění zákonů se shledáváme s libovůlí. To je to, co vytýkám těm, kdož si stěžují a reprodukují stížnosti, že paušalujete vůči nám, ale nechápete stížnosti vznášené na př. v Třetí říši od jiných národů. Kol. Sandner si tu situaci poněkud ulehčil, ale při tom nevystihl ono pravé poslání, které máte, pánové; 3 mil. Němců v tomto státě jistě něčím jsou, to je corpus, který má určitou váhu a musí ji mít, ale ten corpus má také určité povinnosti, a to nejen vnitřní, nýbrž i zahraniční. A jestliže Československá republika v tomto okamžiku má určité obavy, že klid a mír může býti porušen, a jestli vy dobře víte, že první obětí takového porušení klidu a míru byste byli vy a váš národ a pohraniční oblasti, jaký je tu nedostatek odvahy, který vám brání říci to přímo tam navenek, do Německa a říci to také Hitlerovi a všem ostatním. Při tom jsem dalek, abych se zabýval tamními vnitřními poměry, ale také se nedáme nutiti k žádnému obdivu toho, co tam je. Avšak vy máte mravní povinnost tam za hranicemi něco otevřeného říci: "Páni kolem Hitlera, my nechceme zraditi německou pospolitost, jsme s vámi spjati kulturně, ale my jsme na tomto území od věků a také tu zůstanem. (Výborně!) Kamarádi z Německa, dejte nám záruku, že se Československo může klidně vyvíjeti dále, že nemusí sdíleti obavy o svůj klid a mír!" To je vaše dějinné poslání. Jako Češi měli odvahu r. 1871 to říci ve prospěch Francie, veřejnost československá to neváhala říci do celého světa a Francii zvláště, a nikdo jí v tom nebránil, tak vám československým Němcům také nikdo nebrání, ale vy to pokládáte za zradu, za věc, která by vám prestižně mohla škoditi nebo která by byla na újmu vaší cti a cti celého vašeho národa, kdybyste vy v těchto věcech teď zaujali stanovisko pevné a precisní.

To jsou jen maličkosti, které chci uvésti jako příklad. Nás přece nikdo nepřesvědčí, že zdvořilá odpověď německého vyslance ve věci Junga, Krebse a Schuberta by byla postačující a že by vysvětlovala demonstraci, kterou Německo skutečně provedlo s touto věcí. Německo nás přesvědčiti nedovedlo, i když víme, že nejde o mezistátní čin, nýbrž o čin, který má hluboký psychologický účinek. Je možné, aby 3 uprchlíci z tohoto státu, kterým to zase původci nahradí, se tam venku stali poslanci, a vy, pánové ze sudetskoněmecké strany, nemáte pro to ani slova - nechci říci odsouzení, ale ani posouzení. Vy řeknete, že to nejsou vaši příslušníci, ano, ale jsou to příslušníci německého národa. Vždyť to něco je, když 3 lidé, významní funkcionáři německé strany se v Německu dostávají takovým demonstrativním, provokativním způsobem na takové odpovědné místo. Ano, vaší svatou povinností je říci o té věci něco více. Nikdo vás sice nemůže nutit, ale vy se ptáte po psychologických příčinách, proč se nemůžeme sejít, proč si nemůžeme v některých věcech rozumět. Tu je jedna z mnoha příčin, kde vašemu mlčení nemůžeme dobře rozumět, kde vaše mlčení vlastně ho dně mluví a my je pochopitelně nepovažujeme za most, který by vedl od nás k vám.

My, pánové, máme odvahu, aspoň chceme mít odvahu i tento problém spolu řešit, a konec konců jej chceme řešit s celým německým národem v tomto státě. Především jej chceme řešit s oněmi složkami v německém národě, které nám už předem skýtají záruku, že na půdě demokracie budou chtíti řešit tento problém demokraticky. Ovšem z tohoto řešení nechceme a nemůžeme vylučovat nikoho. Chceme se v tom směru držet všeho, co právě první president tohoto státu ve svých proslovech a celým svým životem už dal najevo. Půjdeme-li my těmito šlépějemi, máme právo žádat i od vás, abyste jimi šli také. Nepodceňujeme význam novinářského badání, anket a všeho, ale jsme přesvědčeni, že tento problém musíme řešiti zde v parlamentě, ne k vůli německému národu, ani k vůli československému národu, nýbrž proto, že to úzce souvisí s branností tohoto státu. A oč tento stát bude silnější a zdatnější, když tolika energie - kterou váže tento problém a boje, které zde jsou, ono moře nedůvěry - bude užito jinde a lépe, když tisíce mozků a talentů, které jsou už dlouho zapřaženy do řešení tohoto problému nedůvěry, budou orientovány k centru tohoto státu a když na hranicích našeho státu budeme dělati takovou politiku, která naše Němce netiskne ani netlačí, která je nevolá k Berlínu, nýbrž je bude volat ku Praze, to znamená politiku chleba, zaměstnání a obživy všeho obyvatelstva, politiku kulturních potřeb. S tím souvisí brannost tohoto státu, jako souvisí se vším, co v osnově nestojí, v osnově, která jenom ukládá, ale nedává záruku; tu musí dát osnovy jiné. Tato osnova k tomu povolána není, nýbrž jiná osnova, která od nového roku mohla býti projednána a snad projednána býti musí. Do prací parlamentu musí přijíti rychlé tempo, aby brannost státu byla podepřena a doplněna. Ale ne jenom tanky a děly ze Škodovky a strojními puškami ze Zbrojovky, ne jenom letadly, nýbrž zdravými plicemi tisíců naších dětí, zdravým národem s řádnou obživou se uhájíme. K řešení máme největšího nepřítele v tomto státě, nepřítele, který by mohl býti zkázou celé jeho brannosti. Je to těžká nezaměstnanost, na kterou je třeba soustřediti naše mysli. Doufám, že v tomto směru se přece pochopení najde. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je pán posl. Kundt.

Posl. Kundt (německy): Dámy a pánové!

Když si dosud vzpomínám na diskuse k tomuto návrhu jak ve výborech, tak v této sněmovně, chtěl bych z politické zásady zjistiti dvojí: Prvním vrcholem předneseným s německé strany byla řeč kol. Sandnera, při čemž zdůraznil, jak jsme se poctivě a věcně snažili nalézti v návrhu vše to, co se má změniti, abychom s ním mohli souhlasiti, jeho vývody, ve kterých vyslovuje dokonce ve značné míře důvěru k vedoucím místům, že tento návrh konečně po všem tom, co na něm máme kritisovati, neměl býti k tomu dělán, aby nám bylo nějak uškozeno po stránce národnostně-politické a národnostněprávní. Na druhé straně dva vrcholné vývody, které představují tak řečeno druh psychosy, a které opět musely přivoditi opak vůle, abychom mohli míti k vám důvěru: Totiž vývody kol. dr Stránského v ústavněprávním výboru při generální debatě, ve kterých více nebo méně zahroceně zastupoval ne sice slovně, ale obsahově předpoklad: teprve až se se zbraní v ruce osvědčíte pro československý stát, můžete žádati práva. Důsledně je váš takto zahrocený předpoklad správný. To znamená, dokud nebylo války, ve které němečtí vojáci splnili svou povinnost pro Československou republiku, dotud si nemůžete činiti nárok na práva a neobdržíte je, jelikož k vám nemáme důvěry. To je myšlenkový postup, který může nalézti svůj konec právě jen ve válce a nikdy ne řešení národnostní otázky, aby válce bylo vůbec zabráněno.

Druhým vrcholem v této sněmovně byla řeč kol. Zeminové, která nejen zvětšila naši nedůvěru k tomu, co se snad zamýšlí s některé strany s tímto zákonem, nýbrž dokonce řekla: Honili jsme vás a budeme vás honiti. Tím se stát vnitřně zesílí, aby byl v případě války silným, tím se chce získati věrnost německých vojáků k vlasti, když se řekne: Honili jsme vás a budeme vás honiti? (Různé výkřiky.) Rozdílné od toho jsou námahy jiných řečníků, ale i ty vždy vyzněly nějak nedůvěřivě. Prosím, kol. Mareš pravil: Otevřenost a přímost! Řekli jste nám také otevřeně, že nemáte k nám důvěru. My vám říkáme naopak: My ještě nemáme k vám důvěru. To je, zcela střízlivě řečeno, situace v době, jež jest neobyčejně vážná pro stát, vážná pro možnosti života národů. A přihlédneme-li blíže k osnově, řekneme, že snad při posledním vypracování návrhu, při nejmenším však při celém veřejném koncertu časopisů a mnoha řečníků k této osnově, jest osnova zákona příliš to, co míní kol. Mareš: Nemáme se dáti vésti náladami při posuzování a osnování zákona. Asi 3 léta jest přímo válečná psychosa zvýšené intensity, jež všechno ovládá a jde tak daleko, že činí nemožným věcné a střízlivé posuzování osnovy zákona tak vážného a dalekosáhlého druhu, jakým jest tento. Chtějme jednou přece zjistiti: celý způsob řečí kolem této osnovy zákona a snad také obsah jeho v jistých ustanoveních, na která ještě poukáži, obsahuje za jistých okolností jen myšlenku: Válka proti Německu, přepadení Německem.

Když se dělá zákon, který má zajistiti brannou pohotovost státu, nesmíme se při tom dáti vésti jen jednou jedinou konstelací pro případ války, máme se dáti vésti také jinými možnostmi. Dnes žijete posíleni určitou politickou skupinou v zemi i mimo zemi vždy jen v domnění a představě a ve víře: Musíme se chrániti proti přepadení Německem. My věříme, že nás Německo nechce napadnouti, a že zde není tohoto útočného úmyslu. My béřeme německé návrhy paktů o neútočení vážně, vy nikoliv. (Výkřiky komunistických poslanců.) Když se již chcete brániti - a to vám nikdo nemůže upírati - jen na jednu stranu, musíte uvážiti, zda se snad nezmění politické dějiny Evropy, zvláště v nejnovější době z desetiletí na desetiletí, a zda byste se neměli chrániti obrannou schopností státu také s druhé strany. (Posl. F. Richter: Pane kolego, porušování dobrovolně přijatých závazků smluvních, vzbuzuje to důvěru?) Hleďte, divím se, pane kolego, kladete mi otázku důvěry k Německu pro locarnský pakt. Ale táži se vás v odpověď: Proč máte důvěru k Rusku, které uzavřelo teprve po válce tři smlouvy a všechny tři státy napadlo? (Posl. dr Stránský: Které?) To byly uzavřené pakty o neútočení a přátelské smlouvy. (Výkřiky komunistických poslanců: Které?) S Asserbejdžanem, Turkestanem atd. (Výkřiky.)

Počítám a mám také úkol počítati, že se musím brániti na všechny strany, když na to přijde. Nastoupil jsem vojenskou službu před nemnoha lety za mobilisace proti Maďarsku a Rusko stálo jinak, a může zase jinak státi. Ale co děláte vy? Cítíte nebezpečí jen s jedné strany a napomáháte dokonce ve státě druhému nebezpečí. Na příklad: Bez důkazů nám neustále vytýkáte, že prý máme styky s Německem a že je nesmíme míti. Ale vy dopouštíte zde schůzi strany, na které řeční tři emisaři cizí státní instituce, mezi kterými jest jeden, jenž pronesl heslo, že v případě války má proletariát stříleti proti buržoasii, tedy komunisté proti nekomunistům. (Výkřiky komunistických poslanců.) To dovolujete a těšíte se dokonce z toho a doufáte, že nás komunisti přemohou, a nevíte, že do jisté míry vychováváte nepřítele ve vlastním státě, protože se dáváte zaslepiti a díváte se pouze na jednu stranu. Chtěl jsem to jen uvésti, abych ukázal, že jest nutností a povinností viděti všechna nebezpečí a nešilhati jenom po jedné straně, nýbrž také po druhé straně, kde možná vznikne nebezpečí. Zde se právě ukazuje psychosa, která vám nedovoluje poznati střízlivě skutečnosti vývoje, jež na př. poznala Jugoslavie, neboť neprodělává v tomto bodě s vámi celou politiku, aspoň pokud jde o mezistátní podporování komunismu. Zde byla Malá dohoda vyšinuta z pořádku psychosou jistých politických skupin v tomto státě. Nemůžete již klidně sledovati starou linii, což se projevuje při řečnících a řečnicích, o kterých se neví, zda kážou v nevraživém smýšlení nebo mluví k osnově, která se zabývá obranou státu.

A nyní k samé osnově zákona. Nechť mi je dovoleno, pokud k tomu stačí čas, říci zde něco se stanoviska ústavně-právního, národnostně-politického a v určité souvislosti také branně-politického. Pan ministr nár. obrany označil osnovu za stejně důležitou vedle ústavní listiny. Nyní jest otázkou, zda tato osnova neobsahuje ve svém obsahu možnosti a ustanovení, které mohou býti tak vyloženy, že není osnovou důležitého rázu vedle ústavní listiny, nýbrž znamená zrušení podstatných částí ústavní listiny, anebo poskytuje možnost obejíti ústavu tímto zákonem. Proto rozeznáváme při posuzování osnovy předně mezi těmi ustanoveními a hlavami, jež jsou určeny pro případ války, a za druhé těmi, kterých se užije nebo může užíti již v míru. Jednou z hlavních zásad československé státní ústavy jest, na čem staví každý demokratický právní stát, že občanská oblast svobody jest proti zásahům chráněna státní ústavou a že, když se připustí určité výjimky z této ochrany, bude ustanoveno řádné další odvolání, poněvadž tyto zásahy do oblasti občanské svobody mohou nastati jen k ochraně společnosti a státu. Zcela zvláštním charakteristikem každé demokratické státní ústavy a také naší jest, že zcela jasně formuluje plné moci vlády a nepropůjčuje výkonným orgánům volnou libovůli a neomezené uvážení, nýbrž zcela jasně popsaná práva, která nesmí odporovati právům, jež jsou založeny v ústavě státu. Toto stanovisko, že každá úchylka od toho jest protiústavní, odporuje demokratické republikánské státní ústavě, jest uznáno také nejvyšším mezinárodním hlediskem ve slavném gdanském rozhodnutí Haagského soudního dvora. Pohleďme s tohoto stanoviska na osnovu.

Máme zde zvláště v rámci celé VI. hlavy nejen pro případ války, t. j. pro případ branné pohotovosti, vyhlášení války, mobilisace anebo války vůbec, nýbrž i pro případ míru z pouhého titulu vnitřního klidu a pořádku právní prostředek, se kterým již dnes provádějí některé státní orgány a někteří okresní hejtmané neplechy. Z tohoto právního titulu se podává možnost užíti nejen jednotlivých hlav této osnovy pro případ války, nýbrž podle okolností i celých ustanovení pro případ války již v míru, čímž může vlastně přejíti celé státní vedení v míru na Nejvyšší radu obrany státu, při čemž vláda představuje více nebo méně jen ozdobu, neboť se rada přece skládá jen z části z členů vlády, k čemuž přistoupí ještě vojenský činitel, jenž tam má v případě války veskrze zaujmouti své místo, jenž má také do určité míry přípravně působiti již v míru, jemuž však nesmí býti z titulu vnitřního klidu a pořádku propůjčeno již v dobách míru diktátorské postavení.

Považuji celou tuto VI. hlavu, podle které z titulu vnitřního klidu a pořádku - nechť je to pro část státního území nebo pro celé státní území - může býti užito mimořádných práv a moci, které jsou oprávněny ve válečném stavu, již v dobách míru, nikoliv za samostatný zákon vedle státní ústavy, nýbrž vůbec za možnost zrušení podstatných zásad demokraticko-republikánské státní ústavy. A mám dojem, že tato kapitola neznamená pouze praktickou, nýbrž i právní možnost, přejíti zde z demokraticko-republikánského parlamentního systému uprostřed míru k diktátorsko-autoritativnímu systému. Co vlastně znamená "vnitřní klid a pořádek"? Vzniknou-li někde dělnické nepokoje ze sociálních důvodů, mohou už býti vzaty za důvod, aby se užilo těchto výjimečných ustanovení. Je v každém čase dána možnost, chce-li se, organisovati věci tak, aby se v míru zřídila právním prostředkem diktatura ve státě.

Pak jest zde druhé ustanovení, které jest samo o sobě srozumitelné, že totiž pan ministr nár. obrany může vydati při nebezpečí v prodlení nařízení, jimiž mohou určitá ustanovení pro případ války ihned nabýti moci. Míním, že to jest plná moc pro jednoho muže, míněno čistě neosobně, pro jednoho jediného muže vlády, ani ne pro celou vládu. A táži se sám sebe: Je-li nebezpečí v prodlení, jest zajisté přece možné sehnati celou vládu v několika minutách a propůjčiti tuto plnou moc pro nejkrajnější případ celé vládě. Ale tak se poskytuje jednomu jedinému muži možnost rozhodnouti, že platí mimořádné okolnosti a dáti malou částečnou mobilisací v několika okresích dokonce psychologický popud k zásahům jiného druhu. Nevyskytlo se zřídka ve světových dějinách, že z docela malých vzájemných podnětů vznikly veliké věci, které pak skončily zmatkem? Neuznávám tedy zcela tuto zvláštní plnou moc, která se klade do rukou jednoho jediného muže.

Nyní § 142 této kapitoly. Zde se činí uvedení v účinnost určitých závažných paragrafů závislým již mimo doby obranné pohotovosti na ustanoveních, která Národnímu shromáždění vůbec nejsou známa. Tak to zde stojí: "je-li to nutné ke splnění mezinárodních závazků, může nařízením atd." Pánové, to je bod, při kterém se musíme tázati, zda se taková ustanovení dějí ještě pro obranu, nebo snad mnohem spíše útok. Táži se vás: Máte s Francií a Sovětským Ruskem dohody také pro ten případ, že když to chtějí tyto mocnosti, musíte s nimi jíti, a jsou zde míněna tato mezinárodní ustanovení? Neboť já znám jen mezinárodní pakty, které jsou obrannými pakty pro případ útoku jiné mocnosti, ale neznám ustanovení s výjimkou snad usnesení rady Společnosti národů - aby se muselo vojensky nastoupiti. Co si však máme mysliti o radě Společnosti národů, jste přece sami viděli a to jste dosti často sami řekli. A tu bych snad zcela konkretně uvedl tento jediný platný právní závazek z mezinárodních smluv. Jinak by toto ustanovení neotvíralo jenom cestu pro mimořádné upotřebení diktátorské moci v míru, nýbrž dávalo by také možnost státi se nějak útočně činným již v míru. Tento paragraf musí vzbuditi nedůvěru, že přes obranu pro případ útoku můžeme býti vehnáni do útoku na základě nějakých mezinárodních závazků, ovšem nějak jinými tlačeni a posunováni.

Na celou VI. hlavu hledím proto jako na ustanovení, která se nedají srovnati se státní ústavní listinou, a jest mimořádně zatěžující, že jest zde dána možnost zcela prostými usneseními určitých instancí užíti plné neomezené moci, přímo diktátorské povahy, jež je snad oprávněna ve válce, také již v případě míru. Ale tvrdím, že i válečná ustanovení, která přece tak mimořádně omezují práva svobody a také práva vlastnictví jakož i práva samosprávy státních občanů, mohla býti pojata do ústavy, jsou-li již při moderních válkách nutna, prostě tím, že by se prostě a otevřeně řeklo: Jsme přesvědčeni, že moderní válka vyžaduje zcela jiných práv pro státní moc, než mohla býti doposud ve staré ústavě předvídána. To by se muselo zcela poctivě a otevřeně říci a já pro tento případ dokonce navrhuji, aby se provedla změna státní ústavy. Museli bychom zde býti zcela upřímní a důslední a pokládáme-li to za správné v zájmu státu, nemáme si nic klamně předstírati, ale máme míti odvahu změniti pro tento případ také ústavní listinu.

Ale zcela zvláštní kapitolou ve srovnání s ústavním právem, s právem národnostním nebo menšinovým, jsou ustanovení §§ 19 až 21 a §u 34, tedy tak zvaná ustanovení o nespolehlivosti a dalekosáhlé, již v míru možné plné moci pro prováděcí orgány státu nejpodřadnějšího druhu, jakož i ustanovení, týkající se pohraničního pásma. Domnívám se, že v dobách míru vůbec není potřebné se stanoviska branné politiky, aby byla zbavena moci ona opatření platných zákonů, která jsou dána normálním, jasným pořadem práva podle ústavní listiny, aby se totiž každý přenechal svému soudci. Není nutné vylučovati toto právo. V §§ 19 až 21 se uděluje podle nějaké zcela nejasné definice okresnímu hejtmanu plná moc, jakou v jiných případech posuzování lidí o jejich mravní nebo jinaké hodnotě nemá ani soud. Neboť při soudě I. stolice jest dána možnost instančního pořadu až k Nejvyššímu soudu. V mírovém stavu se mi zdá nepotřebným tak přenáhlené ustanovení, že okresní hejtman může takřka rozhodovati, zda jde o státního nepřítele nebo o státního přítele, při čemž rozhodnutí takových podřízených orgánů nikterak nebude objektivní, jak si to představoval kol. Mareš, jenž mínil, že záruka prý je v tom, že máme stoprocentně nestranné úřednictvo. Takové nemáme. Neboť představte si - a domnívám se, že se také na schůzích a organisacích mluví tak, jak v této sněmovně - představte si jednou, že úřednictvo by bylo tak nestranné, jak zde mluvila paní Zeminová, v jejímž duchu se vychovává všechno úřednictvo této strany, pak již musíme říci, že nemůžeme věřiti v takovou nestrannost, o jaké mluvil kol. Mareš. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Jak to vyhlíží ve skutečnosti? Mohl bych vám uvésti ohromnou spoustu neloyalit podřízených orgánů, máme celé haldy spisů nejen z dneška a nejen z doby, kdy se vždy dovoláváte Hitlera, nýbrž od počátku státu, kde jest uváděna neloyalita, a jest právě způsobem právního státu, že se malý úředník neobtíží celou odpovědností sám, nýbrž že se umožní, aby mohl nésti svou odpovědnost. Ale jak dostanou někteří pánové na nízkých místech politické správy slavomam, ukazuje na př. zjev z nejnovější doby. Pan vládní komisař v Mostu Pfleger nezná jen loyalitu státních občanů ke hlavě státu, nýbrž učinil ve výnosu před nedávnem platnost sociální péče o nezaměstnané města závislou na loyalitě ke hlavě města. To ukazuje, jak se již celý způsob, jakým zde často mluvíte o loyalitě, také venku ujímá. Bude-li se se stejnou loyalitou, s jakou velká část z vás sama věci posuzuje, venku souditi a s toutéž loyalitou, s kterou největší část českého tisku posuzuje celé sudetské němectví, snad s výjimkou pánů z vládních stran, užijí-li úředníci podle této loyality těchto paragrafů, učiníte sami velkou část státního občanstva, od něhož současně žádáte vojenské služby a od celého obyvatelstva v případě války také branné pohotovosti, teprve státně nespolehlivými živly. Vtisknete-li někomu pečeť, kterou nezasluhuje, způsobíte u něho duševní stav, který ho učiní tím, čím jste ho nechtěli míti.