Vyhlásil som, že zaujímame k tejto osnove zákona kladné stanovisko preto, lebo tento zákon je obranný zákon a obrannú vojnu i ako katolíci pripúšťame. Bohužiaľ, ale aj v tomto ohľade i na tomto bode máme práve zo zákona tiež aj nejaké pochybnosti, a myslím, že by nebolo tak nemožné tieto pochybnosti rozptýliť a upraviť osnovu tak, aby obstála i po tejto stránke, aby bola nám i po tejto stránke prijateľná. § 142 hovorí o použití zákona k plneniu medzinárodných záväzkov. Odvoláva sa na ústavnú listinu a nikto nie je ďalej od toho ako my, aby sme nechceli plniť medzinárodné záväzky. Áno, čo podpíšeš, drž, čo sľúbiš, to splň. (Hlasy: Aj v Pittsburku!) Aj v Pittsburku. Obraciam ovšem aj na druhú stranu.

Ale, veľactená snemovňa, my máme spojenca, o ktorom by sme nemohli bezpečne a natrvalo povedať, že myslí len na obranu, a to je spojenec sovietské Rusko. Tento spojenec myslím ... (Výkřiky.) To si vybavte s ním, ja v mene jeho nemôžem hovoriť. Komunizmus sa nevzdal plánu svetovej revolúcie a robiť rozvrat. Treba sa pozreť dneska na Španielsko a budeme videť, že tento rozvrat sa tam úmyselne a systematicky robí, keď si sovietske Rusko a komunizmus trúfa takého svojho exponenta, ako je maďarský krvavý kat Béla Kun, vyslať do Španielska, aby tam držal vlnu komunizmu ďalej. Myslím, že nikto nepotrebuje väčších dökazov na to, že táto svetová revolúcia je v pláne nášho spojenca a ako sa usiluje túto revoltu a túto svetovú revolúciu roznietiť. Pripomíname výraz toho poslanca komunistu Diaza v Španielsku, ktorý hovoril o tých topánkach na nohách katolíckeho vodcu Gil Roblesa a po oživení toho výroku na Slovensku, že naši verní súdruhovia usilovali sa tento výraz preniesť do slovenskej frazeologie a začali rozprávať o prelátskych papučiach a inakých opatreniach, ktoré sú zjavné prejavy osobného teroru fyzického.

Pánovia, ktorí sa honosíte tým, že bojujú smery, že myšlienky sa srážajú, dobre, tam stojíme, ale nehlásajte vtedy, že vy nie ste teroristi najhrubšieho zrna, že nie ste lační na ľudskú krv, najušľachtilejšiu krv, lebo sú to ľudia, ktorým vyhrožujete a ďakujete im, že ste v tomto slobodnom štáte, že vám pripravil, aby ste mali príbytok nad hlavami (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.), že vám dávajú možnosť, aby ste každodennú stravu, chlieb, dostávali, aby ste mohli spokojne žiť a že žiadny rozumný človek neočakával a v budúcnosti nemôže očakávať, takými nevybieravými metodami aby bolo zasahované do verejného života. Katolíci nebudú nikdy žiadnu revoltu pripravovať, ale vyhlašujeme, že na revoltu a ohrožovania najdeme si spôsob, že sa dovedeme im brániť. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.)

Sme presvedčení, že hlasovaním za osnovu zákona o obrane štátu dávame v smysle Kristovej axiomy: Dejte, co je cisárovo cisári, a Bohu, čo je Boží, - dávame štátu, čo mu patrí, s tým upevňujeme základ pre ďalšiu čiastku tejže axiomy, aby štát dal národu slovenskému, čo mu patrí. (Potlesk poslanců slov enské strany ľudové.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Holeček.

Posl. Holeček: Slavná sněmovno! Vážené dámy a pánové!

Dovolte mi především, abych jako příslušník oposičního hnutí státotvorného vyjádřil svoji radost nad tím, že dosavadní průběh rozpravy sněmovní o osnově zákona na obranu státu potvrzuje to, co jsme všichni očekávali: že bez rozdílu politického přesvědčení všichni stojíme v jedné řadě, v jednom šiku sevřeni a jednotni za státem, za obranou republiky, stejně proti nepříteli vnitřnímu, proti rozvratné třetí internacionále jako proti nepříteli vnějšímu. (Výborně!) A že všichni si uvědomujeme, že vítáme chvíli, která konečně opírá bezpečnost státu a republiky o tu střízlivou věcnou politiku, kterou jsme vždycky hlásali a o kterou chceme viděti opřenu také všechnu svoji budoucnost; o tu střízlivou politiku, která nás konečně událostmi poučila, že ne smlouvy a pakty samy o sobě, ne sama Společnost národů, nýbrž naše vlastní síla opírá a zajišťuje naši bezpečnost a že o paktech a smlouvách rozhoduje ne to, co je v nich napsáno, nýbrž jaká síla bude za nimi stát ve chvílích krise, ve chvílích jejich uplatňování.

Chci-li se dnes také ujmouti slova proto, abych jako bývalý voják a legionář, třeba z jiného politického tábora a třeba z řad oposice, poděkoval panu ministru nár. obrany Machníkovi, že s tak uznání hodnou energií dovedl k úspěšnému dojednání osnovu zákona na ochranu republiky, nemohu neprojeviti lítost nad tím, že tato osnova zákona se nestala jedním z budovatelských pilířů republiky od samého počátku jejího tvoření. (Tak jest!) Jen silný jest s to účinně ochrániti a zajistit mír. Dovolte, abych připomněl, že to byl právě předseda Národního sjednocení dr Kramář, který již na mírové konferenci, v době, kdy se začala organisovat Společnost národů, varoval před nekritickým spoléháním na tuto novou mírovou instituci a volal, abychom nezanedbávali své armády, svojí branné moci, která rozhodne, jaké spojence budeme za sebou mít a kolik u našich spojenců i našich nepřátel bude respektu k nám samým. (Tak jest!)

Jsem toho názoru, že jen včasná příprava k obraně je s to také bránit a zamezit válce. Sám pan ministr nár. obrany nemohl nekonstatovat ve svém projevu, kterým zahájil debatu v posl. sněmovně, že jsme zůstali poněkud pozadu, v důvěře, že nikdo nás nenapadne, a také důvodová zpráva k osnově zákona na obranu státu konstatuje, jak jsme pozadu také vůči jiným státům. Jsem rád a rád to zjišťuji, že naši vojáci si uvědomují význam toho, co znamená prvek času pro obranu státu, pro armádu. Náčelník hlavního štábu branné moci ve svém projevu ve Štefánikově domě nedávno konstatoval, že ve válce je čas jedním z nejdůležitějších prostředků. Racionalisace času, prvek rychlosti jsou základními požadavky a kdo je ovládá, má z polovice zajištěný úspěch.

Mám plné přesvědčení, že vojenská správa ve svém odborném vedení a také politicky i za předchůdce dnešního ministra nár. obrany, Bradáče, jehož všichni vzpomínáme s úctou a vděčností, znala své těžké úkoly a často proti politickým požadavkům vyzdvihovala, co je nutno žádati a co je nutno připraviti. (Výkřiky posl. Špačka.) Vzpomeňme jen doby před čtyřmi lety, kdy v Ženevě začala odzbrojovací konference a kdy se v našich zákonodárných sborech připravovala 14měsíční vojenská služba. Dnešní generální inspektor branné moci, tehdejší náčelník štábu branné moci, armádní generál Syrový, pozván Svazem čsl. důstojnictva, aby řekl svůj názor na tak důležitý problém, dovedl i na veřejnost podle své povinnosti promluviti o svých nejvážnějších pochybnostech a upozorňoval - zvítězí-li politika, která se u nás bohužel příliš dělala podle počasí na zahraniční obloze - že pak klade striktní požadavky, které nutno splniti, a hlavně ovšem kromě zvýšeného počtu délesloužících poddůstojníků požadoval zavedení předvojenské branné výchovy, a to tak, aby předcházela zavedení 14měsíční vojenské služby. A tehdy také v branných výborech Národního shromáždění přednesl zástupce vojenské správy výklad, ve kterém otevřeně řekl (čte): "Již v úvodu musím se, pánové, zmíniti o těch pochybnostech, které vedení branné moci chovalo a chová k myšlence zkrácení služby vojenské. Není a nebyl to nikdy nedostatek dobré vůle se strany vojenské správy vyhověti volání po úlevách v konání branné povinnosti, nebyla to konservativnost náhledů nebo snad neporozumění snahám národa pro domnělou odloučenost vojenského vedení od života občanského; při dnešním složení vojenského velení nikdo nezaujatý nemůže jistě takové příčiny nebo pohnutky tomu podkládati.

Jedinou příčinou, proč vojenská správa se obávala přistoupiti k tomuto opatření, jest, že nenachází záruky, že armáda zůstane při zkrácené službě na té výši, na které dosud byla, poněvadž máme oprávněné obavy, že Národní shromáždění těžko může dáti armádě ty prostředky, kterých je k udržení jakosti armády zapotřebí. To je pravá příčina rozpaků vojenské správy, poněvadž je přesvědčena, že, nebude-li jakost armády udržena, pak budou všechny oběti státu na armádu vynakládané zbytečně vyhazované prostředky.

Ale třebaže svým rozhodnutím přebíráte na sebe právně odpovědnost vůči státu za tento počin, zůstane tu odpovědnost vojáků z povolání, kterým vy vnucujete nástroj, o jehož hodnotě mají více než opodstatněné pochyby. A ta. odpovědnost vojenského vedení v historii nepomine, poněvadž, neosvědčí-li se toto opatření, zklame-li, bude za vinu kladeno nám, že jsme nekonali svoji povinnost, že jsme neuplatnili včas své námitky. Proto ty naše veliké rozpaky, poněvadž jsme přesvědčeni, že jde o rozhodnutí osudové, a poněvadž nemáme jistoty, že změna nepřinese armádě škody." (Výkřiky posl. Špačka.)

Dámy a pánové! Nebudu citovati z tehdejších novin, co jenom za tento otevřený soud, který nenásledovaly jinak důsledky - jichž si snad vyžadoval - energické obrany armády, museli vytrpěti naši vojáci, jak nevěcně, demagogicky a rvavě bylo útočeno na př. na generála Syrového, který jako symbol vojenských ctností legií stál v čele vojenského vedení. (Výkřiky posl. Špačka.) Nám, kteří jsme politicky i tiskem podporovali vojenskou správu a armádu, se odpovídalo kampaněmi, kde přezdívka "válečných štváčů" byla ještě z nejmírnějších.

Nepřipomínám tyto věci proto, abych dnes, kdy všichni v solidárním šiku jsme povinni manifestovati za republiku a její obranu, rekriminoval. Všichni se musíme sjednotiti ve střízlivé, reální politice, která počítá bez sentimentality a bez ilusí s tím, že ve světě rozhoduje jenom to právo, které je opřeno o moc. Pacifismus nesmí býti slabošstvím. Takový pacifismus pracuje pro útočníka, pro vítězství násilí. Věčná je platnost Tyršova: "Svět tam se hne, kam se síla napře." Poznejme, rozviňme a uplatněme ve všech oborech svou sílu. (Výborně!) V ní je skutečná hodnota záruky za mír. Slabého si neváží nikdo, slabý přímo provokuje zpupného souseda, aby byl pohlcen. A nezapomeňme, že nám to sousedé řekli docela otevřeně, a že Bismarck řekl: "Slaboch přijde vždycky pod kola." (Výborně!)

Respekt ciziny k nám, a to stejně spojenecké jako nepřátelské, bude úměrný jen naší vnitřní síle, síle naší národní jednoty, naší konsolidace sociální, hospodářské i politické, síle naší rozhodnosti k obraně, naší vojenské vyspělosti technické i morální.

Ne obloha v zahraniční politice, nýbrž Tyršův duch nám ukazuje cesty skutečného míru a bezpečnosti republiky a její existence. A duch Tyršův znamená soustavnou, od zahraničního počasí zcela neodvislou trvalou péči o povznesení národní brannosti, péči o armádu, a to nejen o její výzbroj, motorisaci, letectvo, nýbrž i o její hmotné podmínky pracovní. Armádě se připravuje půda už ve škole, a na to u nás bohužel zapomínáme. V tělocvičných a lidovýchovných institucích a spolcích musí býti naše mládež proniknuta vědomím odpovědnosti za obranu státu. Každý občan musí býti vychováván v brannosti zvýšené. (Posl. Ježek: Dělají to všude, jen u nás ne!)

A tu bych chtěl říci, abychom nepřezírali ani morálních podmínek zdravé brannosti. Není těžších škod pro národní brannost, než, nejsou-li úřady republiky dodržovány legionářské zákony, je-li zanedbávána nebo nedostatečně organisována péče o zestárlé, nemajetné, choré nebo invalidní vojáky národní revoluce, ať už zahraniční nebo domácí, je-li bezmocně přihlíženo k stále se zvětšujícímu počtu legionářských sebevražd a sebevražd invalidů, je-li vydán na pospas bez ochrany státu ten, který svou krví stát vybojoval a budoval. A není snesitelné se zásadou brannosti, která je národní ctností, aby branná služba poškozovala ty, kteří na prospěch svých neodvedených spoluobčanů ztrácejí ve veřejných službách postup, pořadí a plat, v soukromých službách pak i chléb. (Tak jest!) Pravda, jsou to všechno vážné nedostatky a chyby, ale jestliže errare humanum est, pak jediné tenkráte ukážeme, jak chceme opravdu prováděti zákon na obranu státu, jestliže činy, ne pouze slovy a ne pouze textem na papíře ukážeme svoji vůli, jak chceme státi za republikou.

Osnova zákona na obranu státu tak, jak je textována, je nesporně vážným krokem k nápravě, bude-li ovšem prováděna. Provádění vítáme a voláme po něm. Z přesvědčení jsme proto spolupracovali na zákoně na obranu státu, pokud nám to bylo možno, ve výboru branném i ústavně-právním. Byly to naše návrhy, návrh bratra majora Smetánky a našeho klubu, který už před zákonem o zostření trestů za špionáž volal po nejpřísnějších trestech proti špionům, a tato sněmovna by měla manifestovat za samozřejmý požadavek, že špion nemá místa v řadách členů Národního shromáždění. (Výborně! - Potlesk. - Výkřiky posl. Chmelíka a Vallo. - Různé výkřiky.)

Jestliže tato osnova zákona měla býti kriteriem, jak kdo stojí za republikou, tedy to nejlépe ukázali páni z komunistické strany, kteří zde za projevu ministra nár. obrany Československé republiky dovedli skandovati slávu rudé armádě, těm, kteří jsou oporou rozvratné práce v Evropě a na celém světě.

Jestliže osnova zákona na obranu státu tvoří bezpečný právní podklad ke všem opatřením nejen v branné pohotovosti státu (Výkřiky. - Místopředseda Mlčoch zvoní.), nýbrž i v dobách mimořádných, kdyby republika byla ohrožena uvnitř státu nebo na jeho hranicích, pak je tu také proto, aby nejen ukládala povinnosti loyálním občanům republiky, nýbrž aby také ukazovala, že dovedeme donutiti k povinnosti ty liknavé, váhavé a povinnosti se vyhýbající. (Výborně!) Zákon musí najíti cestu, aby již preventivně bránil škodám a nebezpečím úmyslné sabotáže, úmyslné zrady republiky, a aby také stíhal a trestal ty, kteří více než republiku milují své sobectví, nebo živíce se chlebem a bohatstvím republiky dali své srdce jiným a republice chystají úklady a zradu. (Výborně!)

Po bludných cestách minulosti přichází se tedy konečně r. 1936 s osnovou zákona, který stanoví jako samozřejmost, jako požadavek zdravého rozumu, že práce nutné k přípravě obrany státu třeba provésti již v době míru, že už v době míru musíme umožniti co možná okamžité uskutečnění všeho, co je nutné k převedení organisace mírové na organisaci válečnou.

V osnově zákona jde v podstatě především o organisaci týlu, a tu samozřejmě opatření hospodářská vystupují do popředí. Je to jakýsi základní zákon hospodářské a pracovní mobilisace. Nejvyšší rada obrany státu a nejvyšší úřad hospodářský jsou osou celé organisace, jež zasahuje každého příslušníka státu bez rozdílu a jež mu může uložiti dalekosáhlé osobní i věcné povinnosti.

Názor, který vyslovuje v "Národohospodářském obzoru", v článku, který v těchto dnech vyjde, jeden z našich předních hospodářských činitelů na Moravě, tajemník obchodní a živnostenské komory v Brně dr Jindřich Mayer, jest jistě správný. Nikdy ještě v našich zemích nebylo zákonem tak zdůrazněno, že jednotlivec tam, kde jde o osud národa a státu, není ničím, a že v zájmu státu a národa je potřebí obětovati všechny osobní i věcné zájmy jednotlivcovy. Nikdy ještě nebyla v tom rozsahu tato zásada zdůrazněna i pro určité období mírové. Vhodná úprava hospodářství a jeho přizpůsobení potřebám obrany státu je jistě problémem velmi obtížným. Z toho důvodu upozorňuji na názory, tlumočené autorem stati, kterou jsem připomněl, poněvadž jsou to názory nesené kladem spolupráce našich hospodářských činitelů s činiteli vojenskými, kladem spolupráce rozhodné, těsné a okamžité.

Ve článku tom se praví (čte): "V naší soustavě hospodářské a politické" - říká dr Mayer - "je mírové soukromé podnikání vybudováno na snaze docíliti co nejvyššího výnosu. Tento soukromohospodářský cíl podnikání musí přirozeně ustoupiti v mimořádných poměrech do pozadí anebo musí vůbec zmizet, má-li pro potřeby obrany státu byti dosaženo

ono maximum užitečnosti, jehož stát a národ pro obranu potřebuje. Sporným by však mohlo býti, do jaké míry má stát právo, aby uplatňoval v soukromém podnikání tyto zásahy již v míru, jako přípravu pro mimořádné doby. Toto právo mu bezesporně náleží pro válečný průmysl, pro ostatní pak potud, pokud od příprav v míru závisí fungování podniků důležitých pro obranu státu ve válce. S hlediska obrany státu není možno budovati podnikání jen na hospodářské prosperitě, nýbrž i na povinnosti třeba za cenu materiálních obětí opatřovati statky, jež v budoucnu budou sloužiti přímo či nepřímo obraně státu. Omezování snah po nejvyšším výnosu ve prospěch brannosti státu má však přirozené meze, jež jsou dány tím, že stát za války nemůže hospodařiti normálním způsobem, ale musí žíti ze substance, což ovšem vyžaduje, aby substance byla dostatečná. To je však možné jen tehdy, jestliže mírové hospodářství je postaveno na takových zdravých základech, jež její utvoření umožňují. To chápe velmi dobře osnova československá, jejímž vzorem byla asi opatření italská.

Ale mírové hospodářství možno přeměniti na válečné v omezeném rozsahu i z jiných důvodů. Určitý stav hospodářství je výsledkem dlouhého vývoje a přirozených podmínek, jež nesmí býti porušeny, nemá-li býti rozvrácen hospodářský organismus. Proto přípravy pro hospodářskou mobilisaci musí býti spojeny s rozumným a uváženým hodnocením hospodářských sil, což ovšem předpokládá i náležitou spolupráci hospodářských činitelů.

Jen za této spolupráce je možno připraviti hospodářskou mobilisaci, jež se co nejméně dotkne soukromého hospodářského podnikání, vybudovati válečné hospodářství co nejúčelněji pro obranu státu a bez ohledu na soukromé zájmy a konečně provésti i demobilisaci nejvhodnějším způsobem a se zvláštním zřetelem k zájmům příslušných podniků. Tato činnost se ovšem rozpadá na řadu akcí, jejichž účelem je uskutečniti všeobecné zásady. To je opatřování surovin a zajištění jich zásob, péče o náhražky, palivo a pohonné látky, o správné rozdělování potřeb pro armádu i obyvatelstvo a provádění výroby nejúspornějším způsobem. Všechny tyto problémy budou v daném okamžiku ještě komplikovány mobilisací osobní, jež změní podstatně poměry pracovní a vynutí si určité úpravy v podniku i v armádě.

Promítneme-li tyto předpoklady do úpravy, jež se chystá v Československu, vidíme, že československý stát a vláda budou ihned po vstoupení zákona o obraně státu v platnost postaveny před obtížné úkoly, které nemohou vyřešiti bez opatrných zásahů a v krátké době. Pro Československo - i když má některé důležité suroviny - surovinový problém bude hráti velikou roli. Péče o zajištění surovin soustředí se na suroviny textilní a minerální oleje. Pokud bude možno je nahraditi náhražkami, budou jistě učiněny pokusy o vybudování náhradní výroby. Ale musíme si uvědomiti, že výroba náhražek je trvale možná, jen když je rentabilní, a že jen s hlediska budoucí obrany státu nelze provésti bez velikých hmotných škod - přestavbu těchto průmyslů na náhražkové. Se zabezpečením surovin souvisí i politika dostatečných zásob. Pokud jde o podniky důležité pro obranu státu, musí býti učiněno vše, aby jejich mobilisace a změny v pracovních silách proběhly úplně hladce a aby tyto podniky byly pravidelně zásobovány surovinami. Poněvadž u nás hlavní průmyslová území jsou na ohroženém pohraničí, bude nutno, aby stát vykonával tlak na podnikatele, aby podniky důležité pro obranu státu zakládali v územích odlehlejších a bezpečnějších, což dnes dělá také Německo. To není ovšem možné ve všech případech. Konečně bude stát nucen učiniti přípravy ke spravedlivému rozdělování předmětů spotřeby a zamezení jakékoliv spekulace, poněvadž kořistnictví z válečných poměrů odporuje přímo účelu a smyslu zákona.

Tyto úkoly nemůže stát uspokojivě splniti jinak než s přibráním hospodářských činitelů. Je sice možno řešiti je i bez nich, ale pak s nebezpečím, že bude oslaben hospodářský organismus a že nesplní v rozhodné chvíli svého účelu. Odpovědnost je tím větší, čím hlubší je zásah a čím více se dotýká zájmů širokých vrstev, které v mimořádných dobách budou nositeli těžkých obětí, jež na ně budou vloženy v zájmu státu. Aby mohly býti spolehlivými nositeli, k tomu je však třeba mnohem více než rozumných opatření pro obranu státu. Široké vrstvy musí býti i morálně připraveny na možnosti, které Československo donutí, aby se bránilo, a přesvědčeny, že oběti jednotlivců pro celek jsou nutné. Proto zákon o hospodářské obraně státu by měl míti protějšek v zákoně o mobilisaci politických sil ve prospěch národa a státu."

Ale ne jen protějšek a doplněk v tomto zákoně; organisace si žádá, abychom měli připraven také zákon o branné předvýchově, aby konečně bylo uskutečněno to, co doposud bylo předmětem stranických zápasů a sporů a v čem zájem státu a národa musí býti povýšen nade všechny zájmy politických stran. Předseda klubu poslanců národního sjednocení Ježek vyjádřil již v "Národních listech" naše stanovisko k této věci do řad nepřátel republiky uvnitř i vně. (Čte):

"V obraně státu, v ochraně naší svobody jsme všichni za jedno. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Pro nás, státotvornou oposici, obrana státu a svobody je vysoko nade všemi dočasnými politickými konstelacemi. Obrana státu nám znamená nerozborný šik jednotného československého národa. Obrana svobody není a nebude nám předmětem politické licitace, nýbrž jest a bude nám vždy svatou národní a státní povinností. Naši nepřátelé v cizině měli by si vzíti z tohoto zjevu poučení pro budoucnost. Měli by pochopiti, že každá spekulace z rozporů Čechů a Slováků, z rozdílů stranických a názorových je založena na vratkých předpokladech. Tím okamžikem, kdy někdo cizí by si dovolil vztáhnouti ruku proti naší republice, narazí na jednotný, nerozborný šik všech Čechů a Slováků, na jednu řadu, v níž budou státi všichni vzájemní političtí odpůrci, které sice dělí různé programy a názory, ale které pojí ve společném nebezpečí jednotná nepřekonatelná láska k vlastnímu samostatnému státu." (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

Je naší povinností, abychom dali armádě vše, čeho k obraně státu potřebuje. A musíme si uvědomiti, že pouze stoprocentní činy mohou vyrovnati časový náskok našich nepřátel. Doufejme, že zákon na obranu státu stane se krokem k té základní změně našeho vnitropolitického života, o kterou usilujeme a která je nesena Rašínovým "blaho státu buď nám nejvyšším zákonem". (Tak jest!) Máme důvěru v brannou moc republiky, máme víru ve vlastenectví a duchovní i mravní zdraví našeho lidu. Jsme přesvědčeni, že společným úsilím před tváří nebezpečí se obrodíme a zesílíme uvnitř. Je toho třeba. Je to nejvýš třeba. Není to jen naše svědomí, které tak mluví. Vítáme, že se toto svědomí zpytuje i jinde. Upozorňuji na hlas, který právě v této době považuji za velmi významný a který vyšel v Laichterově "Naší době", přinášející pozoruhodný článek soc.-demokratického poslance a národohospodáře profesora Macka, který zní vážně a který volá také do vlastních řad.

Prof. Macek tvrdí, že naše republika je vážně nemocna. Tuto nemoc vidí především v tom, na čem byla založena (čte): "Není to jen přítomná krise hospodářská, ta pouze zhoršila starší nemoc, jejíž jméno je špatné občanství, špatný namnoze poměr občana ke státu. Náš průměrný občan je veden k tomu, aby se snažil ze státu pouze něco trhnout pro sebe, dostati něco za nic, a čert vezmi ostatní. Z tohoto špatného poměru občana ke státu vzniká špatný poměr politických stran ke státu. Říká se - zajisté právem - že demokracie potřebuje politických stran k tvoření, vyjadřování a uplatňování veřejného mínění v zákonodárství a ke kontrole správy státu, čili úhrnem řečeno k organisaci občanské spolupráce na budování státu. Jenže u nás politické stranictví, pro demokracii tak důležité, zdegenerovalo na snahu uspokojovat sobecké tužby jednotlivých občanů-státníků a jejich skupin. Výsledkem tohoto špatného poměru stran ke státu je špatná vláda, vláda sabotovaná sobeckými požadavky jednotlivých vládních stran nebo i jen jejich částí a nezpůsobilá sledovat zájem celku i v nejnaléhavějších potřebách. Už i sama bezpečnost státu uvnitř i na venek se stává předmětem stranických akcí a prospěchů.

Je už věru na čase, abychom se vzchopili a uvědomili si, že tento stav věcí déle nelze snášet a že nápravu nelze odkládat s podzimu na jaro a s jara na podzim, a abychom s tou nápravou začali. Všichni dohromady neseme odpovědnost za osudy republiky."

Mohu říci, že tuto analysu a synthesu podpisujeme, že s ní souhlasíme, a chtěli bychom věřiti, že se v těchto vážných dobách republiky najdeme, že se najdeme lépe, než se našla Francie za dob, kdy ještě v r. 1914 ministr vojenství Etienne marně volal ke své sněmovně, marně volal do svědomí francouzské levice, marně volal do řad socialistů, zatím co Jaures, vůdce francouzských socialistů, plakal u Vivianiho a zapřísahal ho, že Vilém II. války nechce, zatím co socialisté hlasovali proti vojenským předlohám. My si musíme uvědomiti, že hlas, který pozvedl francouzský ministr vojenství, je hlasem, který dnes stejně volá k Francii, k nám, k celé Malé dohodě, ke všem, kteří si uvědomujeme svoji odpovědnost za budoucnost republiky, za budoucnost míru. (Výkřiky komunistických poslanců: Francie je levá!)

Také levá Francie si to musí uvědomiti, nebo zahyne, nebo ji dostane rozvratná Moskva.

(Potlesk.)

Čím mírumilovnějšími se stáváme u vědomí práva svého, tím více musíme chrániti své dílo míru, své jmění národní před nebezpečími, jež ohrožují slabého, a před překvapeními, jež očekávají ti, jimž se nedostává prozíravosti.

V tomto smyslu volám: Zdar branné moci Československé republiky! Naše statky, naše jmění, naše životy i krev na obranu vlasti! (Potlesk poslanců národ. sjednocení.)