Úterý 28. dubna 1936

A dovolte mně, abych se stručně zmínil o příčinách úpadku československého motorismu. (Hlasy: To je ten špiritus!) Nejen špiritus, jsou ještě jiné věci. Především jsou to vysoké ceny aut a typů důležitých pro obranu státu zvláště. Prostudoval jsem na základě oficielních zpráv poměry v Anglii, Italii a Německu, Rakousku a v Československu. Graficky jsem si zachytil ceny aut v jednotlivých státech podle určitých typů. Slavná sněmovno, já zjišťuji, že Československo je po Italii nejdražším státem. Ale musíme si všimnouti poměrů u svého souseda. Stojí-li do 2.000 cm3 v Československu vůz průměrně 52 tisíc, v Německu jej dostanete za 35 tisíc Kč. A do 3.000 cm3 - jeden z nejdůležitějších typů pro obranu státu - v Československu stojí 84 tisíc Kč, v Německu 62 tisíce Kč.

Jasně se nám ukazuje, že je potřeba provésti reorganisaci automobilové výroby a zároveň snížiti počet typů. Továrny vzájemně zápasí, a vyrobí-li se ve Spojených státech severoamerických jednoho typu ročně 400 tisíc, v Československé republice 800 kusů.

Je také nutno sáhnouti ke snížení cla, a to postupně, abychom automobilky mohli přizpůsobiti. Ale dnešní stav je, dámy a pánové, nemožný. Americký vůz v ceně 12 tisíc Kč stojí v Anglii 34 tisíce Kč a v Československu 84 tisíce Kč. Při snížení cla na ochranu domácí výroby stačí jistě náležitá kontingentace dovozu.

Musíme si všimnouti také druhé věci, a to daňového zatížení automobilů. Slavná sněmovno, v poměru k Německu jsme mimořádně daňově zatíženi. Nejlevnější je Dánsko (Výkřiky.) Jen maličké strpení, na všecko ukáži. V Dánsku daňové zatížení vozů do 2000 cm3 činí 210.90 Kč a 1296.90 Kč u typu do 3000 cm3, zatím co v Československu u prvého typu činí 600 Kč a u druhého 1100 Kč.

Jsme povinni dožadovati se prodloužení osvobození nových vozidel s jednoho roku na dva až tři roky. Je nutno podstatně snížiti daň u všech typů, obzvláště silných, které jsou nejdůležitější pro obranu státu.

A ještě bych si na jedno dovolil upozorniti, aby daň nebyla vybírána tak jako nyní, to jest aby poplatník nemusil běhati na poštu a odesílati daň, nýbrž aby byla vybírána přirážkou k lihobenzinové směsi, neboť pouhé zvýšení ceny lihobenzinové směsi o 20 haléřů by stačilo k tomu, abychom dostali 60 mil. Kč, které jsou zaplaceny na dani z motorových vozidel.

Bylo mluveno o pojišťovnách a pojišťění automobilů. Také jsem si sehnal materiál dánský, italský, německý, rakouský a švýcarský a z něho zjišťuji, že pojištění škodové i odpovědnostní v Československu má mimořádné vysoké sazby. R. 1934 byla provedena soukromá akce mezi pojištěnci. U 4 tisíc pojištěnců bylo zjištěno, kolik zaplatili na premiích a kolik bylo vyplaceno na škodách. R. 1934 tyto 4 tisíce pojištěnců zaplatily na premiích 6,346.975 Kč, a prosím, na škodách bylo vyplaceno 365.848 Kč, to jest 5.8% z premií. R. 1935 na premiích bylo zaplaceno 6,583.199 Kč a na škodách 492.100 Kč, to jest 6.8% z premií. To jsou ovšem čistá procenta srážková, k nimž nutno připočísti náklady akvisiční a škodové pojištění - u odpovědnostního, které je povinné, akvisiční náklady odpadají - a případně i jiné náklady. Přes to procento ztrátové vykázané pojišťovnami 40.3% není opravdové. Pro naše Československo musí býti vzorem pojištění v Dánsku a Švédsku, ne ovšem v Rakousku. Tento vzor je však pochopitelný, poněvadž řada našich pojišťoven byla filiálkami rakouských pojišťoven, a kam jsme se s tím dostali, je nejlépe viděti u pojišťovny Fénix. Je nezbytně nutno, a s tohoto místa prosím slavnou vládu, aby působila urychleně k snížení pojistné sazby při nejmenším o 50% a k zavedení bonifikací, jestliže v určitém období nebyla způsobena škoda.

Pokud se týče pohonných látek z materiálu anglického, dánského, francouzského, německého, italského, rakouského, rumunského, španělského a švédského, zjišťuji, že Československo.je příliš drahé. V Anglii stojí 1 litr pohonné směsi 1.75 Kč, v Dánsku 1.73, v Rakousku 2.71, v Rumunsku 2.30, ve Španělsku 2.49, ve Švédsku 1.69. A, slavná sněmovno, dožili jsme se toho, že při ceně 3.05 Kč, která se v Československu platí za 1 litr v posledních dnech, došlo v důsledku tlaku benzinové konvence k zvýšení ceny v Plzni o 10 hal., v Praze o 5 hal. u garážových pump. Včas prý to bude odvoláno; divím se troufalosti těchto pánů, se kterou přicházejí ještě dnes ke konsumentům, aby se snažili je dále ožebračovati. Dostal jsem do rukou dvě ověřené benzinové kalkulace, z nichž jsem zjistil, že cena čistého rumunského benzinu včetně daní a dopravy v Praze se staví 1 litr za 2 Kč. Připočteme-li k tomu prodejní výlohy 20 hal. za 1 litr čistého benzinu v Praze, může státi benzin 2.20 Kč. Při tom si stát může ponechati daň z benzinu ve výši, v jaké je. Od 1. září 1932 mísíme benzin s lihem, zvýšení ceny pohonné látky činí 80 hal. na 1 litru. To znamená, slavná sněmovno, zatížení motoristů 250 mil. Kč ročně. Je nezbytně nutno, aby se sáhlo i zde k nápravě. Nelze jenom žádati, aby stát snižoval. Dávali jsme souhlas k mísení lihu s benzinem v předpokladu, že se pomůže bramborářským krajům. Dověděli jsme se však z novin, že dnes se užívá jako suroviny ne brambor, nýbrž cukru. Při tom se dále dovídáme, že je nezbytně nutno počítati s tím, že na dodávkách lihových jsou ztráty, že se líh dodává se ztrátou. Prosíme pěkně, račte těchto ztrát zanechati a líh používati k něčemu jinému, aby v Československu mohl býti čistý benzin za 2.20 Kč, a není-li to možné, snažně prosíme o jedno: aby v zájmu státu a jeho obrany byl dostatek odvahy, aby snížil svou příslušnou kvotu stát, aby ji snížili lihovarníci a benzináři, poněvadž těmito cenami dnes utloukáme československý motorismus, tak důležitý, slavná sněmovno, pro obranu státu.

Jediný obor, v němž jsme první, jsou prodej ní ceny pneumatik, a stačí, vážení pánové, zjistiti jenom, proč je tomu tak. Je zde řádně organisovaná výroba, která počítá s menším ziskem a větším obratem a v důsledku toho má ve skutečnosti velký zisk. Rovněž pokud garážování se týče, bylo by možno upozorniti, že v evropském měřítku je naše garážování poměrně příliš drahé. Ale hlavně dovoluji si upozorniti na zbytečně přísné předpisy o jízdě motorovými vozidly tak, jak byly stanoveny zákonem č. 81 z r. 1935. Tyto předpisy nutno uvolniti, vždyť je to přímo křížová cesta, chce-li dnes někdo dosáhnouti vůdčího listu; je to ohromná spousta vysvědčení a dokonce na poslanci československého parlamentu, který si mně ztěžoval, bylo žádáno, aby okresnímu úřadu, který ověřoval jeho státní občanství při posledních volbách, předložil témuž okr. úřadu ověření, že je státním občanem Československé republiky, jinak že vůdčí list nedostane.

Vážená sněmovno! Chci jen upozornit, že u nás postupujeme trochu příliš byrokraticky. Spousta vysvědčení, ale vlastní technická zkouška je velmi rychle hotova, ačkoliv by to mělo býti obráceně. Přísná technická zkouška a co nejméně vysvědčení, ale přísně trestat každého, kdo by neodpovědně jezdil po silnicích. Podívejme se na cizinu. Jakmile tam jede opilý člověk autem, zavře se mu vůz a možná, že ho vícekrát nedostane. U nás jsme příliš mírní a proto tolik defektů a neštěstí na silnicích.

Úpadek motorismu má také své sociální důsledky. Jen se račte po dívat na počet dělnictva v automobilkách. R. 1930 11.179 dělníků, r. 1934 5.259. R. 1930 pracovní doba 47 hodin, r. 1934 37 hodin. R. 1930 počet odpracovaných hodin 503.673, r. 1934 175.929. Úpadek motorismu znamená katastrofu dělnictva v automobilkách a také snížení jeho branné schopnosti. Naproti tomu rozmach motorismu má význam nejen branný, nýbrž i sociální. (Výkřiky komunistických poslanců.) K vám se, pánové, tomu učit nepůjdeme. Desetitisíce nových existencí v továrnách všech autopotřeb, ve správkárnách, prodejnách, prodejních kancelářích - to všechno může znamenat rozmach automobilismu. Doba je k řešení vhodná. Každý odklad bychom považovali za zločin na státu a jeho brannosti. Povinností vlády je odhodlaně konat svoji povinnost. Jsem přesvědčen, že za ní stojí celý parlament a celá československá veřejnost bez rozdílu národností a politických stran. Příprava obrany státu a zájem 160.000 motoristů bude, myslím, ve vládě rozhodovat více než zájem několika kartelů a jednotlivců, kteří z těchto kartelů mají prospěch.

Ke konci bych chtěl upozorniti na jednu velmi vážnou věc pro obranu státu, a to na velkou armádu nezaměstnaných. Vláda, parlament a my všichni bez rozdílu se musíme snažit snížit nezaměstnanost a hledat všechny cesty, které k tomu vedou. Nemáme dnes statistiky o věku nezaměstnaných, ale zemský úřad v Brně učinil pokus, kterým zjistil toto: Mezi nezaměstnanými v srpnu loňského roku bylo 15 až 20 letých 9 %, 21 až 24 letých 16 %, 25 až 44 letých 57 % a 45 letých a starších 18 %. 73 % nezaměstnaných ve věku důležitém s hlediska brannosti, to je povážlivá věc. I kdybychom vzali určitou opravu, račte vzíti na vědomí, že z 800.000 nezaměstnaných koncem února možná 50 %, t. j. 400.000, t. j. polovina záložní armády československé byla bez zaměstnání. Upozorňuji, slavná sněmovno, na to, že nejen s hlediska morálního, nýbrž i s hlediska fysického je nutno podepříti tyto lidi. Jsem-li v závěru povinen oznámit, že budeme hlasovat pro tuto osnovu, učiníme tak z těchto důvodů:

My čsl. nár. socialisté jsme šťastni, že prozřetelnost dala národu velký dar, československou státní samostatnost. Pro nás národ nejsou jenom miliony žijících, nýbrž i miliony - a my si přejeme nespočetné miliony - budoucích Čechů a Slováků. Přejeme si, aby po celá staletí tento stát si svou samostatnost udržel, a poněvadž věříme, že tato osnova o obraně státu je jedním z pilířů, který může zajistit státní samostatnost a bezpečnost, budeme ochotně pro ni hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Smetánka. Dávám mu slovo.

Posl. Smetánka: Slavná sněmovno!

Konečně dočkali jsme se předložení dvou osnov zákonů, po nichž jsme v zájmu zvýšené pohotovosti, bezpečnosti a vojenské zdatnosti našeho státu tolik let volali. Je to jednak osnova zákona o obraně státu, jednak osnova zákona na zostření trestů za u nás přímo bující špionáž.

Je docela pochopitelné a přirozené, že národní sjednocení, za které kladu si za čest zde mluviti, bude pro tyto osnovy hlasovati, i když je proti dnešní vládě a vládní koalici. Národní sjednocení, pokud se našeho státu týče, který skutečně miluje, učiní vše, co je v jeho silách, aby stát dostal po stránce vojenské vše, čeho potřebuje.

K těmto dvěma osnovám, slavná sněmovno, automaticky by patřila ještě jedna další, třetí návrh zákona doplňující pohotovost vojenskou našeho státu, a to: návrh zákona o branné výchově, který ještě není parlamentem schválen, poněvadž vláda a koaliční strany ještě se nemohly na něm shodnout, ačkoliv podle sdělení vojenských kruhů je tento návrh zákona již dávno hotov.

Je pro naše poměry již příznačné, že se v tak závažných otázkách, dotýkajících se samé existence státu a budoucnosti národa, odhodláváme k rázným akcím a činům teprve, až když nám hoří přímo střecha nad hlavou. Kolik škod bylo již tak napácháno, jež se už nikdy na 100 % napraviti nedají. Zvláště jde-li o ztracený čas 17 let. Ten se nedá nikdy dohoniti ani penězi, ani jinou horečnou prací v posledním okamžiku.

Je neuvěřitelné a nepochopitelné, že v otázkách vojenských, tak eminentně důležitých pro existenci našeho státu a pro jeho budoucnost, jsme si do nedávna vedli tak, jako by nám na naší budoucnosti skoro pranic nezáleželo. Zatím co v jiných oborech, ať je to technika, umění, sport, věda atd., chceme úspěšně soutěžiti s cizinou a také na tomto poli vykazujeme velmi čestné a veliké úspěchy, právě v oboru vojenském zůstali jsme hodně pozadu za ostatními. A přece se o našem národu říká - a je to naší slavnou vojenskou tradicí a historií potvrzeno - že máme veliké vlohy vojenské, za které se nemusíme opravdu styděti. Naopak, na které můžeme býti jenom hrdi.

Je opravdu škoda, že se v našem mladém státě, znovuvzkříšeném k vlastnímu životu jediné dík velké válce světové, tyto vlohy neuplatnily tak, jak jsme si představovali. Domnívali jsme se a pevně věřili, že ukážeme ve vojenském oboru ostatním, velkým, mocným, slavnou vojenskou tradicí posvěceným národům, že se jim nejen vyrovnáme, nýbrž že je ještě předčíme, že se staneme v mnohých směrech přímo jejich učiteli. Že znovu potvrdíme a prokážeme, že válečnický duch Žižkův nabytím naší státní samostatnosti z našeho národa nevymizel. Bohužel jsme byli v tomto směru velmi zklamáni. Místo abychom se stali ve vojenských věcech mnohdy průkopníky a velkými učiteli druhým, stali jsme se svou vlastní vinou jenom žáky. Role to opravdu pro nás, potomky slavných husitů, nepříliš důstojná. A přece jsme měli mnoho možností hrát prim v některých vojenských otázkách. O tom se zmíním později.

Nevynikli jsme nijak na tomto poli nám nejbližším, nejpřirozenějším, na poli vojenském, kde jsme mohli ukázati, že dovedeme samostatně správně myslit a také jednat. A přece vynikli jsme jinde. Na př. na poli finančním. Ovšem dík genialitě jednotlivcově.Byl to právě jediný geniální finanční ministr, kterého jsme měli, nezapomenutelný dr Alois Rašín, který svou jedinečnou koncepcí a jejím realisováním zachránil stát před hospodářským rozvratem a zhroucením, který uchránil obyvatelstvo hrůz a škod inflace. Šel vlastními cestami, nekopíroval druhé, zachránil stát a zvítězil. Stal se mnohým státům zářným vzorem. Nedostižným, velkým učitelem svým nástupcům u nás.

Dovedli jsme jíti hodně samostatně také v jiných oborech a nelze říci, že zrovna špatně nebo hůře než kde jinde. I když vůdčí osobnosti nevynikly tak pronikavou měrou jako geniální dr Rašín, přece prokázaly, že se řešení různých problémů nebojí, že nečekají na vzory z ciziny, aby je okopírovaly nebo přizpůsobily našim vlastním poměrům. Ve věcech vojenských a v nejširším slova smyslu ve věcech obrany státu jsme však bohužel nevyvinuli ve vedení tolik potřebné a nejvýš prospěšné iniciativy a tvůrčí síly, bez níž nelze nic pozoruhodného vykonat. Není divu, jestliže nás druzí předstihli. Nemusilo však dojíti k této pro nás málo uspokojivé situaci, kdyby bylo vedení přihlíželo k četným návrhům jednotlivými odborníky mu předkládaným a kdyby je bylo po prostudování i realisovalo.

Správné posouzení a ohodnocení různých návrhů, vypracovaných nižšími a podřízenými, je však, jak známo a jak se samo sebou rozumí, závislé na duševní kapacitě rozhodujících činitelů. Ve všech státech, ve všech armádách. Jsou-li konservativního smýšlení, nemají-li daru intuice, předvídavosti, divinace, nemilují-li pokrok a modernisaci ve všech směrech, nelze od nich ovšem očekávati, že se odhodlají realisovati podle jejich názoru odvážné, hodně utopistické, přímo nemožné nápady jim dodané. Raději vyčkávají, až co se kde v cizině udělá. Že je to počínání hodně pohodlné, o tom nelze vůbec pochybovat. Že je to však zároveň počínání dotčenému státu málo prospěšné, je rovněž samozřejmé.

Hodnota vojenského vedení je tudíž pro každý stát a jeho vojenskou zdatnost přímo osudová. Jsou k sobě v přímém poměru. Geniální vojevůdce a organisátor dovede nepochybně v míru stát a národ připraviti vojensky nepoměrně lépe než voják průměrného nebo podpůrměrného nadání, vloh a schopností. Dovede také za jinak teoreticky týchž poměrů ve válce snadno a rychle zvítězit nad vojevůdci horších kvalit. Historie světová nás o tom poučuje víc než dostatečně.

Genialita vojevůdcova je jako každá jiná darem, kterému se nelze ani sebe usilovnějším studiem naučit. Není závislá ani na věku, ani na hodnosti vojenské, ani na generálských lampasech. Napoleon byl geniem už jako mladý poručík. Náš slavný válečník Žižka byl geniálním vojákem hned z mládí. Tito vítězní vojevůdci jako ještě několik geniálních vojevůdců známých z historie nevítězili tím, že se drželi vyšlapaných cest, nýbrž že dovedli vynalézati nové způsoby válčení, jimiž nepřátele překvapovali a snadno poráželi. Moment překvapení hrál vždy u nich významnou roli. Dovedli skvěle splniti předpoklady válečnického umění, které podle známé definice nespočívá v ničem jiném než v umění v nejkratší době, s nejmenšími vlastními ztrátami a obětmi, vojenskými operacemi porazit nepřítele a přinutiti jej ke kapitulaci. Geniální vojevůdce musí býti především umělcem. Musí býti rozhodně víc umělcem než učencem. Je nepochybné, že má značné porozumění pro vše nové a hledí využíti všeho, co by jakýmkoli způsobem mohlo zvýšiti vojenskou zdatnost armády, státu a jeho obyvatelstva. Neodmítá plány, které se normálnímu mozku zdají utopistické.Naopak mnoho z nich, uzná-li je za správné, realisuje. V tom právě tkví tajemství jeho úspěchů.

Měl-li bych tedy, slavná sněmovno, vzhledem k tomu, co jsem již řekl k vojenskému zabezpečení našeho státu, konstatovati, zda jsme šli správnou cestou, musím docela otevřeně říci, že nikoli. Velkou vinu na tom mají nesporně odpovědní vojenští činitelé, kteří nesprávně předvídali vývoj ve věcech vojenských. Dali se, bohužel, příliš lehce přesvědčiti mnohými státníky a politiky, kteří chtěli veřejnosti vsugerovati mínění, že svět po strašné válce světové spěje nikoliv k militarisaci, nýbrž k všeobecnému odzbrojení, k uskutečnění velkého ideálu lidstva: světového míru. Vojáci u nás proti těmto mylným názorům neprotestovali. Mlčeli. A přece jen jejich povinností bylo důrazně se ozvat. Zvlášť po maďarském bolševickém vpádu v r. 1919 na Slovensko, který měl otevříti oči všem, aby se probrali z utopistických plánů a snů o věčném míru, o zázračné moci tvořící se Společnosti národů. Každý jen trochu rozumně myslící člověk musel dospěti k jediné možnému a správnému závěru, že náš stát nikdy nemůže hráti roli neutrálního Švýcarska. Že se neobejde bez výtečného vlastního vojenského zabezpečení a konec konců ani bez pomoci vojensky mocných, silných a pohotových spojenců. Každý voják si musil býti vědom toho, že kdyby měla býti jednou naše republika napadena ve velké válce evropské, že by situace pro nás byla nesporně daleko horší než kteréhokoli státu jiného. Zvláště kdyby blok, v němž budeme bojovat, měl býti poražen. Je nepochybné, že náš osud, osud státu vzniklého na troskách povalené říše Rakousko-uherské, státu, sevřeného kol do kola nepřáteli, toužícími po znovunabytí našeho území, byl by mnohem tragičtější, než kteréhokoli našeho spojence. Tak Francie, kdyby měla býti poražena, zůstane stále ještě velkou Francií, právě tak jako Německo po své velké prohře zůstalo Německem a Rusko Ruskem. My však, malý stát, bychom vojenskou porážkou skončili velmi zle. Byla by to katastrofa důsledků snad ještě tragičtějších, než byla po Lipanech a Bílé hoře. Abychom k takovýmto koncům nedospěli, bylo povinností všech odpovědných činitelů se starati, aby si byl národ vědom velké odpovědnosti před historií a generacemi příštími, aby se vyvaroval chyb a omylů, kterých se naši předkové byli dopustili a připravili nám tím 300letou porobu a ponížení.

Starati se tedy o co nejlepší vojenské zabezpečení našeho státu, to bylo a mělo být prvním a hlavním úkolem všech těch, kdož byli povoláni řídit osudy naší republiky. Že nejlepším zabezpečením může být jen uvedení veškerého obyvatelstva v brannost a včlenění všech jeho sil, zdrojů a celého státního aparátu do služeb obrany vlasti, je dnes už konečně samozřejmé. Nebylo to však samozřejmé, vážené dámy a pánové, před 17 lety a v letech následujících. Naši vojenští organisátoři, nevidouce dobře dopředu, selhali, což pociťujeme dnes velmi těžce. A přece nelze tvrditi, že by byl u nás nikdo nepropagoval tuto jediné správnou koncepci ozbrojeného národa. Budiž mi dovoleno konstatovati, aniž bych chtěl býti nějak osobní, že jsem byl z odborníků jediný, který jako přednosta kabinetu zástupce ministra nár. obrany už v r. 1919 ve svém návrhu, předloženém hlavnímu štábu a studijní komisi, která si vyžádala od generálů a vysokých důstojníků generálního štábu návrhy na organisaci armády, propagoval koncepci široké povinné branné výchovy a včlenění veškerého lidu do služeb obrany vlasti. Že vedle armády bojové nutno organisovati zápolí, armádu práce, aby ve válce nikdo neselhal, ani voják v předních liniích, ani občan v zápolí.

V pacifistickém ovzduší, tehdy panujícím, nenašel tento návrh vůbec porozumění a pochopení. Ale ani později, když už se vidělo, že to s tou mocí Společnosti národů nebude takové, jak se počítalo. V r. 1924, tedy před 12 lety schválila strana nár. socialistická na valném sjezdu v Brně návrh na reorganisaci armády, který jsem tehdy vypracoval. A v tomto návrhu byla koncepce myšlenky povinné branné výchovy a včlenění veškerého lidu znovu vyzdvižena. V tomto návrhu je také uvedena řada otázek a problémů, které nutno vyřešit a jež jsou dnes stále a stále aktuální. Bohužel představitelé hlavního štábu se tehdy postavili i proti tomuto návrhu. Odmítali brannou výchovu a stavěli se proti jediné správnému programu ozbrojeného národa. Tento odpor trval mnoho let. Zatím však cizina začala budovat na těchto zásadách a možno říci, že s výsledky velmi pozoruhodnými. Předstihla nás dokonale, ač jsme mohli býti mnohým státům v tomto směru zářným vzorem. Teprve, když se už vidělo i mimo kruhy vojenské, že bezpečnost státu je krajně ohrožena, došlo k obratu. Myšlenka branné výchovy už se neodsuzovala. Dostala se do popředí všeobecného zájmu. Bohužel však jen zájmu.

Praktické její provádění podle jednotného plánu stále není organisováno. A přece význam branné výchovy je dalekosáhlý. O něm se zmíním podrobněji při vládním návrhu o branné výchově, kterou, doufám, budeme míti již brzy příležitost zde projednávat. Ani plán ozbrojeného národa, pro který jsem byl tolik let odsuzován, už není na indexu. Lituji, že 17 let to trvalo, než tato koncepce na celé čáře zvítězila. Jak jinak by dnes naše armáda a pohotovost státu vypadala, kdyby byl můj plán byl tehdy včas realisován.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP