Správnost názoru, že zákon č.
201 z r. 1933 přestal platiti a že obnovením
zmocnění k rozpouštění politických
stran nebo k jiným podobným zakročením
neobnovují se ještě ostatní předpisy
tohoto zákona, vysvitne nad jiné zřetelně
z této kratičké úvahy: Kdyby bylo
pravda, ze zákon č. 201/33 ještě dnes
platí, platila by samozřejmě také
jeho ustanovení o následcích zastavení
činnosti politické strany, t. j. část
II cit. zákona. Avšak předložená
osnova zmocňuje vládu pouze k rozpouštění
politických stran, a tak docházíme k závěru,
že určité předpisy tohoto zákona
sice platí, ale že jich nemůže prakticky
býti použito. Závěr jistě kuriosní,
který sám o sobě stačí k důkazu,
že zákon č. 201/33 platiti přestal a
že k jeho obnovení nestačí obnoviti
zmocnění podle § § 1, 3, 5, 6, 7 a 15,
nýbrž že by musila býti obnovena také
jiná a ostatní ustanovení tohoto zákona,
pokud by měla i dále platiti a pokud by měla
míti i příště právní
význam a závažnost.
Ale obnovení tohoto zákona jest neúčelné
a s hlediska demokratické ústavní a správní
soustavy neodůvodněné. Vládní
návrh tisk 159 odůvodňuje nutnost tohoto
zákona větou, že se dosud poměry, které
vedly k vydání zákona čís.
201/33 a k jeho prodloužení zákonem č.
269/34 nezměnily do té míry, že by opatření
podle tohoto zákona nebyla potřebná. Nehledě
k tomu, že toto odůvodnění je stereotypní
a že se beze změny jako posvátná fráze
opakuje při každém prodlužování
každého terminovaného zákona a že
již tím tento důvod úplně pozbývá
na své váze, neodpovídá ani skutečnému
stavu věci. Jaké to byly poměry, které
vedly k vydání zákona č. 201/1933?
V důvodové zprávě k vládnímu
návrhu tohoto zákona tisk 2355/1933 čteme,
že svobody poskytnuté politickým stranám
bylo některými z nich hrubě zneužito,
že některé politické strany vyvíjely
činnost směřující proti ústavním
základům Československé republiky,
že zvýšenou měrou ohrožovaly nejvzácnější
její právní statky a že proto je nutno
se brániti.
To bylo snad pravda r. 1933 a podle důvodů této
osnovy má to platiti ještě dnes. Ale prosím,
za dva a půl roku nebylo zákona použito, bylo
ho použito vůbec jen jedenkrát, a to na případ,
který byl occasio legis, který zavdal podnět
k jeho vydání, a podle § 22, podle naší
praxe, bylo ho použito nazpět. Možná,
že zde nebyla, jak řekl jeden z členů
ústavně-právního výboru, vůle
a odvaha zákona použíti, ale fakt je, že
ho použito nebylo, takže nutnost obnoviti tento zákon
není zcela bezpečně prokázána.
Vznesl jsem tuto námitku již v ústavněprávním
výboru dne 26. března t. r., a tisk 385 mně
odpovídá, že je nutno se brániti nejen
proti nebezpečí akutnímu, nýbrž
i proti nebezpečí latentnímu, a že zákon,
který dává vládě moc se brániti,
je na svém místě i tehdy, když se ještě
nevyskytla potřeba jeho použití. Mám
však bohužel velké pochybnosti, podaří-li
se dosáhnouti cíle, který zákon sleduje,
totiž ochrany samostatnosti, ústavní jednotnosti,
celistvosti, bezpečnosti a republikánsko-demokratické
formy našeho státu tím, že se politické
strany budou rozpouštěti, aby pak nekontrolovatelně,
pokoutně a v podzemí svou činnost proti státu
vyvíjely, či spíše snad tím,
že se jejich právní postavení, organisace
a činnost zákonem upraví a postaví
pod náležitě vybudovaný dozor státní
správy, aby se tak předcházelo jejich rozvratné
a podkopné činnosti. Je-li někde prevence
na místě, je to právě v tomto oboru;
že represe nám mnoho nepomůže, ukázaly
politické dějiny republiky Československé
od r. 1933 do r. 1935 na příkladu jedné velké
politické strany.
Slavná sněmovno! Prohlašuji jako Čech,
loyální občan a služebník tohoto
státu, že přiznávám státu
právo na sebeobranu proti všem útokům
na jeho existenci. Ale jako každá sebeobrana, musí
se i sebeobrana státu držeti v mezích nutné
obrany. Mám však dojem, že tento zákon
meze nutné obrany překročuje. Jsem bez výhrady
pro to, aby každý, kdo se proviní útokem
na existenci státu, na jeho životní zájmy
a nejdůležitější právní
statky, byl náležitě potrestán. Ale
trestati možno jenom za vlastní vinu, za to, co někomu
k jeho vině lze přičítati, nikdy však
není možno trestati za vinu druhých. A tento
zákon konstruuje odpovědnost a ručení
za vinu druhých, za vinu kolektivní, tento zákon
trestá za činnost politické strany každého
jejího příslušníka, třeba
by jeho vlastní osobní činnost nezáležela
v ničem jiném, než že je právě
příslušníkem určité politické
strany. A při tom se formuluje pojem příslušníka
v §u 20 tohoto zákona tak široce, jak jenom vůbec
bylo možno. Dobrá, ať je trestána rozvratná
činnost politické strany na ní samé
a na odpovědných funkcionářích,
pokud osobně na tom měli podíl; ale jak k
tomu přijde občan z Drahanské vysočiny
nebo Vrchoviny na Podkarpatské Rusi, aby byl trestán
za to, čeho se dopustili jiní, na co neměl
vlivu, čemu nemohl zabrániti, o čem ani nevěděl
a věděti nemohl, občan, který neudělal
nic víc, než že podepsal kdysi členskou
přihlášku a že platí pár
krejcarů organisačního příspěvku.
(Hlasy: Ale zná program strany!) To má býti
účinné podporování strany,
jak o tom mluví § 20 našeho zákona? A
tresty nejsou malé. Prosím, jen § 7 dovoluje
obmezení svobody osobní, domovní, tajemství
listovního, svobody pobytu, postavení pod policejní
dozor. A policejní dozor sám o sobě může
znamenati nejpříkřejší zásahy
do svobod občanských: podle zákona č.
108/1873 o postavení pod policejní dozor lze kdykoliv
vykonati prohlídku osoby nebo bytu, lze dáti příkaz,
aby pod dozor postavený v určitou dobu svého
bytu neopouštěl, aby se v určité době
u policie hlásil atd. Proč má takový
občan býti trestán ztrátou volitelnosti,
když tento trest dosud stíhal jen difamující
delikty, proč má býti tak snížen
ve veřejném mínění, když
sám docela nic nezavinil? Zde se šlape, vážení
pánové, v prach základní zásada
trestního práva, zásada osobní odpovědnosti
za vlastní čin, a tato zásada musí
platiti i v trestním právu policejním. S
tak hlubokými zásahy do občanských
práv a svobod není možno při nejlepší
vůli souhlasiti. Tento zákon, pokud postihuje příslušníky
politických stran v široké formulaci §u
20, znamená neslýchané a neodůvodněné
posílení policejní moci na úkor ústavně
zaručených práv a svobod občanských.
Tato práva a svobody občanské tvoří
přece ony meze, jichž podle § 1 ústavní
listiny ani orgán zákonodárné moci
nesmí překročiti bez nejvážnějších
důvodů. Je pravda, že obmezení některých
občanských práv a svobod jsou předvídána
a dovolena samou ústavou a že tedy s hlediska psané
ústavy tomuto zákonu nelze nic vytýkati.
Ale jde-li na jedné straně o obmezení občanských
práv a svobod ústavou zaručených a
na druhé straně o posílení policejní
moci státu, pak je povinností zástupců
lidu hájiti práv a svobod občanských
a ne posilovati jen tak lehce policejní moc státu.
Tak to velí duch ústavy demokratické republiky.
Věc je nyní tím důležitější
a akutnější, že i v připravované
osnově zákona o obraně státu je příslušnost
k určité politické straně uváděna
v nejužší souvislost s politickou spolehlivostí
nebo nespolehlivostí státního občana
a že za politicky nespolehlivého má býti
označen občan již proto, že byl příslušníkem
politické strany, která podle zákona č.
201/1933 byla rozpuštěna.
Protiústavní tendence zákona č. 201/1933
objevuje se však ještě dále v tom, že
orgánu moci vládní a výkonné
se dovoluje zasahovati do složení zákonodárného
sboru vyšlého z obecných voleb, tedy ustaveného
vůlí samého lidu, který přece
je jediným zdrojem státní moci v Československé
republice. Vláda tak nabývá vrcholu nad parlamentem,
zcela v duchu ideologie a nauky států ademokratických
a autokratických. Nebezpečí se ještě
zvyšuje možností tak zv. úřednické
vlády, která rovněž bude moci rozhodovati
o složení zákonodárného sboru.
A tak jsme, vážené shromáždění,
na nejlepší a nejkratší cestě k
obmezení parlamentní a demokratické státní
formy s konečným jejím cílem úplného
odstranění parlamentarismu a demokratismu.
Ve svých některých ustanoveních se
zákon č. 201/1933 ocitá dokonce ve zřejmém
rozporu s výslovnými předpisy ústavní
listiny. Je to zvláště § 16 tohoto zákona,
podle něhož mandátu pozbývají
členové Národního shromáždění,
kteří byli zvoleni na kandidátní listině
rozpuštěné politické strany. Nechci
tvrditi, že důvod ztráty mandátu uvedený
v § 16 je sám o sobě přímo neústavní,
ačkoliv, uvádí-li úst. listina sama
některé důvody ztráty mandátu
(§§ 18, 21, 63 ), pak je velmi pochybné, může-li
nový případ ztráty mandátu,
který při nejmenším znamená doplnění
ústavní listiny, býti zaváděn
zákonem obyčejným a ne podle předpisu
článku I uvozovacího zákona k úst.
listině zákonem ústavním, jak žádá
čl. I uvozovacího zákona k ústavní
listině. Než zde může býti vskutku
spor o to, vypočítává-li ústavní
listina případy ztráty mandátu taxative
či toliko demonstrative, a do tak subtilních otázek
se nehodlám na tomto místě pouštěti,
ačkoliv mám za to, že právě toto
místo je povolané k tomu, aby se zde takové
subtilní otázky a takové spory jasně
rozřešily, když se z nich potom vyvozují
dalekosáhlé praktické důsledky.
Ale další nebude sporné. Poslanecké
a senátorské mandáty rozpuštěné
strany se neobsazují. Tím klesne počet poslanců
pod 300 a počet senátorů pod 150. To je,
vážené dámy a pánové,
zřejmě protiústavní, neboť počet
300 a 150, stanovený v §§ 8 a 13 ústavní
listiny, není nejvyšší přípustnou
hranicí, jako není nejnižší přípustnou
hranicí, nýbrž je to bezvýhradné
a závazné stanovení tohoto počtu.
Jako nikomu jistě nenapadne tvrdit, že by mohlo býti
v Národním shromáždění
více než 300 poslanců a více než
150 senátorů, než je ústavně
předepsáno, tak také není možno
tvrditi, že by podle ústavy mohlo býti méně
než 300 poslanců a méně než 150
senátorů. V tomto směru se mohu odvolat na
nestranné odborníky - Hoetzla, Weyra a Hartmanna
- kteří jsou v této otázce všichni
za jedno. To je jedna věc.
Dále: snížením počtu senátorů
a poslanců, vyloučením zástupců
určité politické strany a zákazem
kandidatury určité volební skupiny je porušena
zásada poměrného zastoupení, na které
je podle ústavy (§§ 8 a 13) vybudováno
naše volební právo a zastoupení občanstva
v zákonodárném sboru. Určitá
část občanstva ztratí své zastoupení,
a to by mohlo jíti tak daleko, že vyloučením
určitého počtu poslanců a senátorů
z Národního shromáždění
změnil
by se poměr dosavadní většiny a menšiny
tak, že by se menšina mohla najednou státi vět-
šinou, aniž by to odpovídalo skutečnému
politickému rozvrstvení obyvatelstva tohoto státu.
Tím by byla ovšem odstraněna nejen zásada
poměrného zastoupení, nýbrž i
soustava demokratická, která znamená vládu
většiny, a mimoto by po případě
sněmovny nemohly podle ústavy učiniti některá
usnesení - §§ 33 a 44 ústavní listiny.
Pan profesor Hoetzel spoléhá na to, že vláda
může zabrániti neblahým důsledkům
plynoucím z §u 16 tím, že v rozpuštění
politických stran nepůjde tak daleko, aby tyto důsledky
nastaly, a snaží se obhájit zásah do
zásady poměrného zastoupení tvrzením,
že předpisem §u 16 našeho zákona
není porušena ústava, poněvadž
i obyčejný zákon může vedle ústavní
listiny zavésti další podmínky pro aktivní
i pasivní volební právo, a uvádí
konečně, že příslušníci
politických stran, které podvracejí základy
státu, nezasluhují, aby byli chráněni.
To je pravda, ale mám za to, že se tím porušení
zásady poměrného zastoupení neobhájí,
poněvadž se přehlíží základní
konstruktivní vada zákona č. 201/33, která
záleží v tom, že se politická strana,
která ve své hlavní funkci, při volbách,
vystupuje jako volební skupina, ztotožňuje
se souhrnem občanů, kteří pro kandidátní
listinu určité politické strany ve volbách
hlasovali, a to není, prosím, jedno a totéž,
poněvadž ten, kdo pro kandidátku určité
politické strany ve volbách hlasoval, nemusí
proto ještě býti příslušníkem
té strany, a není jím dokonce ani podle positivního
ustanovení §u 20 tohoto zákona, ačkoli,
jak jsem řekl, pojem příslušníka
strany je podle tohoto zákona neobyčejně
široký, a v důsledku toho přichází
i tento občan, který není příslušníkem
rozpuštěné politické strany, o své
zastoupení v zákonodárném sboru. Proti
námitce, že zmenšením počtu poslanců
a senátorů se ohrožuje demokratický
systém, nenašel ani prof. Hoetzel slova obhajoby.
S hlediska ryze juristického a legislativně-technického
poskytuje zákon č. 201/33 mnoho látky k nepříznivé
kritice. Tento zákon je prvním případem,
kdy se náš právní řád
zabývá politickou stranou jako právní
institucí, ale činí tak obráceným
postupem: upravuje otázku zániku politické
strany, a to ještě jen jediný případ
zániku, totiž zánik správním
opatřením, zánik za trest. Místo pořádného
a dávno potřebného obecného zákona
o politických stranách, který by upravoval
podmínky jejich vzniku, jejich organisaci, způsob
činnosti, státní dozor na ně a konečně
i jejich zánik, vydává se speciální
zákon o rušení politických stran za
trest. Tento s hlediska legislativně-technického
neudržitelný postup vyvolal také neudržitelný
důsledek, že státní moc může
právně ničit něco, co právně
nevzniklo. Tato kuriosita je vyvrcholena v §u 22 zákona,
podle něhož může vláda zastaviti
činnost politické strany nebo ji rozpustiti, třeba
se strana už před tím dobrovolně sama
rozešla, čili vláda může zničit
něco, co právně nevzniklo a může
zničit co fakticky už neexistuje.
Tento postup způsobil však ještě další
obtíže, které zákon úspěšně
překonati nemohl. Zákon musil teprve definovati
určité pojmy, zejména pojem politické
strany, pojem příslušníka politické
strany a pojem majetku politické strany a volil "z
opatrnosti, aby se na nic nezapomnělo", definice hodně
široké, bohužel tak široké, že
před spravedlivou kritikou neobstojí. Rozumí-li
se v tomto zákoně politickou stranou podle §u
20, odst. 1 nejen politická strana řádně
organisovaná, nýbrž i jakákoli politická
skupina, sdružení nebo hnutí, pak je to, vážení
pánové, totéž, jako bychom si definovali:
politická strana je politická strana. A podobně
majetek politické strany se definuje v odst. 2 §u
12 jako majetek politické strany. Ze zákona se nedovídáme,
ani co je politická strana řádně organisovaná
@a contrario strany neorganisované nebo nikoli řádně
organisované, a přece na přesné formulaci
velmi mnoho záleží. To ukázala až
dosud vyšlá literatura a kritika k tomuto zákonu.
Podle jedněch je politickou stranou ta strana, skupina,
sdružení nebo hnutí, které svou činností
bezprostředně směřují k úpravě
veřejného života, podle jiných je politickou
stranou ta skupina nebo hnutí, které se přímo,
nebo nepřímo dotýká veřejných
záležitostí. Podle jedněch se vztahuje
přídavné jméno "politický"
jenom na stranu a skupinu, ale nikoli na sdružení
nebo hnutí, podle jiných musí jíti
vždycky o skupinu, sdružení nebo hnutí
politická. Pojem příslušníka
politické strany je definován mlhavě a naprosto
neurčitě. Zákon nic neříká
o tom, kdo je organisovaným členem politické
strany, ač to nemusí býti vždycky zcela
nepochybné, poněvadž politická strana
nemusí míti u nás stanov, a i když má
stanovy, tak tam nemusí býti obsaženy přesné
podmínky pro členství.
Také ve stylisaci podmínek pro rozpouštění
politických stran v §u 1 shledáváme
značnou neurčitost a nepřesnost výrazu.
Co znamenají, prosím, slova "zvýšenou
měrou" v §u 1, odst. 1, co znamenají slova
"zřejmě" a "význačný
činitel" v odstavci 2 tohoto paragrafu, proč
vláda "může" toliko rozpouštěti
politické strany a proč jí není přímo
stanovena povinnost slovem "musí", proč
vláda může rozpouštěti strany náhradní
a proč se nezakazuje přímo vznik takových
náhradních stran? To jsou všechno otázky,
na které bychom si přáli jasnou a zřetelnou
odpověď, než bychom mohli dáti svůj
souhlas k předložené osnově. Neboť
- praví prof. dr Hoetzel: "Neurčitou formulací
se dává do rukou vlády veliká diskreční
moc, jejíž stíny mohly by se projeviti v nevěcném
jejím vykonávání, že by se všem
závadným stranám neměřilo podle
stejného lokte a že by vláda nevolila vždy
řešení pro stát nejsprávnější".
Nebudu zde, vážení pánové a dámy,
rozebírati jeden paragraf po druhém. Ke každému
bych měl spravedlivou kritickou poznámku, ale zmíním
se ještě jen o dvou: o §u 16, který stanoví
ztrátu mandátů těch členů
Národního shromáždění,
kteří byli zvoleni na kandidátní listině
rozpuštěné strany, a o §u 17, kterým
se upravuje řízení před mandátovým
senátem Nejvyššího správního
soudu. Znění §u 16, odst. 2 o nastupování
náhradníků na mandáty uprázdněné
po členech rozpuštěné strany, je naprosto
nejasné. Stanoví se totiž, že na takové
mandáty náhradníci nenastupují, jinak
však, že se povolá jen náhradník,
který nebyl příslušníkem strany
rozpuštěné. Podle důvodové zprávy
myslí se na komplikace, které mohou vzniknouti tím,
že kandidátní listina volební strany
nemusí zníti na jméno politické strany
rozpuštěné. Jsou různé výklady.
Podle jedněch zůstanou mandáty členů
rozpuštěné politické strany neobsazeny
až do konce volebního období. Uprázdní-li
se však mandát jiným důvodem, na příklad
smrtí, resignací, výrokem volebního
soudu a pod., povolá se náhradník, který
nebyl příslušníkem politické
strany. Podle jiných však nelze nahlédnouti,
proč by zákonodárce byl chtěl případ,
kdy několik politických stran kandidovalo společně
na jedné kandidátce - a o tento případ
v §u 16, odst. 2 jde - jinak upraviti pro eventualitu zastavení
činnosti a jinak pro eventualitu rozpuštění
politické strany. Proč v případě
pouhého zastavení činnosti mohou uprázdněné
funkce přirůsti jiným společně
kandidovavším stranám, avšak ne v případě
rozpuštění?
Sám mám zase jiný výklad, kterým
vás zde nechci unavovati. Prosím, to jsou různá
teoretická mínění k jedinému
bodu našeho zákona. Povinností zákonodárce
však by bylo, tento spor rozřešiti, na to je
Národní shromáždění po
mém úsudku povoláno. A při tom tento
§ 16 mluví jedním dechem o příslušnících
politické strany a o členech politické strany,
ačkoliv podle § 20 tohoto zákona to není
jedno a totéž, neboť někdo nemusí
býti členem a přece je příslušníkem
politické strany.
§ 17 je naprosto zbytečný, je to zbytečná
příkrasa, poněvadž pro deklaratorní
rozhodnutí, u kterých osob nastala ztráta
mandátu, pro otázku tak naprosto jednoduchou, nemusil
by býti zřizován ani zvláštní
soudní tribunál, ani upravováno zvláštní
řízení.
Slavná sněmovno, zákon č. 231 je opatřením,
které nelze uvésti v soulad se zásadami demokratické
theorie a praxe. Velmi otevřeně to prohlásil
prof. Weyr těmito slovy (čte): "Hodnotíme-li
zákon č. 201/33 s hlediska zásad demokratických,
musíme přiznati, že není opatřením
demokratickým: ne snad proto, že vsahuje do života
politických stran, které dosud žily v naší
republice mimo právní řád ve stavu
chaotickém, nýbrž proto, že k ochraně
těchto zásad a veškerého zřízení
demokratického používá prostředků
v podstatě nedemokratických. V tom právě
spočívá osudová tragika demokracie,
že podle svého vlastního ideového založení
(liberalita a relativita) musí připouštěti
i jiné formy státního zřízení
jako zásadně stejně oprávněné,
čili jinými slovy: že musí se svého
demokratického stanoviska připustit i demokracii,
která jí nechce býti, tedy něco, co
stejným způsobem nikdy nepřipustí
světový názor autokratický a absolutistický."
A praví Weyr dále: "Proto platí paradox,
že ochrana demokratického zřízení
jest opatření nedemokratickým, a proto dlužno
s hlediska demokratické věrouky, vyznávající
bezpodmínečnou vládu principu většinového,
odmítnouti každý pokus, jímž vláda
dosavadní většiny má býti petrifikována.
Litera zákona č. 201 by na př. připouštěla,
ba dokonce předpisovala, aby vláda chránila
demokraticko-republikánskou formu státu i proti
případné většině parlamentu,
t. j. rozpouštěla většinu politických
stran, kdyby se ukázalo, že brojí proti oné
formě."
To je jasné. Otázkou může býti
jen, smíme-li na ochranu státu v soustavě
demokratické připustiti i nedemokratické
prostředky, jak se to v poslední době stalo
módou tvrdit, Weyer sám odpovídá kladně,
ale s velkou výhradou. Praví: "Politické
dějiny učí, že přespříliš
zradikalisované formy státního zřízení
vedou k brzké záhubě. (Předsednictví
převzal místopředseda Onderčo.) To
platí i o demokratické formě, pokud by své
liberalistické a relativistické tendence chtěla
přespříliš přepínat. S
tohoto hlediska jest pak právě v zájmu idee
demokratické vítati i opatření svou
podstatou nedemokratická". K tomu bych řekl
jen tolik, že demokracie není jen ideologií,
demokracie není jen teorií, demokracie je také
praxe, metoda, čin. A demokracie, která užívá
metod a prostředků nedemokratických, přestává
po mém soudu býti demokracií. Ale, vážení
pánové, já připouštím,
že zde nejde již o zachovaní ryzosti demokracie,
zde nejde o demokracii samou a nejde také jen o politickou
soustavu, nýbrž jde o stát. Jistě ve
jménu demokracie a pod její záštitou
nesmí býti ničen stát. Naopak, stát
musí býti zachován, ale zase ne pro stát
sám. Stát sám není sobě účelem,
ale musí býti zachován proto, že jsme
přesvědčeni a jen jsme-li přesvědčeni,
že se nám v tom státě žije svobodněji,
bezpečněji, příjemněji, lépe
než v cizím područí. Opakuji, že
přiznávám státu za všech okolností
a ve všech případech právo na obranu
své existence, svých životních zájmů
a nejvzácnějších právních
statků. O tom není diskuse. Ale musím žádat,
právě v zájmu prestiže samého
státu, aby se to všecko dělo v mezích
nutné obrany a bez zbytečných tvrdostí,
aby se nezacházelo příliš daleko, aby
se nebudil dojem opatření vindikativních,
aby se nebudil dojem odvety, aby nebyli postihováni nezúčastnění
a nevinní občané. Musím žádati
právě v zájmu prestiže státu,
aby se stát bránil prostředky pečlivě
uváženými, politicky účelnými,
ústavně bezvadnými, právnicky solidními,
neboť jen takový zákon je možno obhájiti
ve všech směrech a na každém foru.
Předložená osnova zákona o obnovení
zmocnění vlády k rozpouštění
politických stran a zákon č. 201 z r. 1933
podle mého soudu nesplňují těchto
podmínek a proto mně nezbývá než
je v dnešním znění co nejrozhodněji
odmítnouti a prohlásiti, že spolu se svými
klubovními kolegy budu hlasovati proti. (Potlesk.)