Vzhledem k amnestii presidenta republiky ze dne 14. prosince 1935
odvolány žádosti za souhlas s trest. stíháním:
posl. inž. Peschky čís. J 45-IV, pres. sdělení
8. schůze,
posl. Esterházyho čís. J 51-IV, pres. sdělení
8. schůze.
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání prvého odstavce pořadu,
jímž jest:
1. Zpráva výboru ústavně-právního
o vládním návrhu zákona (tisk 159),
kterým se mění § 23, odstavec 2 zákona
o zastavování činnosti a o rozpouštění
politických stran (tisk 385 ).
Zpravodajem jest p. posl. dr Suchý. Dávám
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno!
V říjnu 1933 předložila vláda
posl. sněmovně návrh zákona o zastavování
činnosti a o rozpouštění politických
stran, odůvodňujíc jeho předložení
tvrzením, že politické svobody bylo některými
stranami zneužito. Tímto zneužitím pak
byla ohrožována samostatnost, ústavní
jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská
forma a bezpečnost státu.
Ústavně-právní výbor po drobil
tehdy vládní návrh bedlivé úvaze,
provedl v něm řadu změn a doporučil
jej pak posl. sněmovně ke schválení.
Tak stal se z návrhu zákon ze dne 25. října
1933, čís. 201 Sb. z. a n. Zmocnění
zastavovati činnost politických stran a stran náhradních,
rozpouštěti je a rozpouštěti spolky a
jiné podobné útvary bylo vládě
tímto zákonem dáno do 1. ledna 1935.
Vláda, poukazujíc na to, že poměry,
které vedly k vydání tohoto zákona,
se nezměnily do té míry, že by nebylo
nadále třeba opatření podle tohoto
zákona, předložila v prosinci 1934 návrh
zákona, podle kterého mělo zmocnění
vlády býti prodlouženo do 1. ledna 1936. Ústavněprávní
výbor dal se při projednávání
tohoto návrhu tehdy informovati o administrativní
praxi s prováděním zákona. Zjistiv
pak, že provádění zákona narazilo
na určité obtíže administrativní
i věcné, vyvodil z toho důsledky a upravil
v tom směru novou textaci příslušných
ustanovení. Týkalo se to zejména příslušnosti
k zákazu rozšiřování tiskopisů,
delegace podřízených úřadů,
aby samy vydávaly potřebná rozhodnutí
o ztrátě funkcí členů zastavené
nebo rozpuštěné strany a jmenovaly i nové
funkcionáře, a konečně ustanovení,
že ústřední úřady mohou
připustiti výjimky ze zásadní normy
o ztrátě funkce, ale jen tehdy, jde-li o případy
ohleduplné, kde by rozhodnutí o ztrátě
funkce mohlo ohroziti zvlášť závazné
veřejné hospodářské zájmy.
Takto upravená osnova stala se zákonem a vláda
dostala zmocnění platné do 1. ledna 1936.
V listopadu 1935 předložila pak vláda návrh
zákona, podle kterého mělo býti zmocnění
zastavovati činnost politických stran a stran náhradních,
rozpouštěti je a rozpouštěti spolky a
jiné podobné útvary prodlouženo do 1.
ledna 1937. Jako důvod k tomuto návrhu vláda
opětně uvedla, že poměry, které
vedly k vydání zákona čís.
201 z r. 1933 a k jeho prodloužení zákonem
čís. 269 z r. 1934, se nezměnily do té
míry, že by nebylo třeba opatření
podle tohoto zákona časově obmezeného.
Ústavně-právní výbor poslanecké
sněmovny přikročil ze známých
důvodů k projednávání tohoto
vládního návrhu až v měsíci
únoru a březnu t. r. Tato okolnost sama o sobě
znamenala rozšíření úkolů
ústavně-právního výboru. Výbor
musel totiž vedle věcných důvodů
uváděných vládou a vedle obsahu zákona
samého zabývati se i otázkami formálními.
Musel především zkoumati otázku, zda
není potřeby ze základů pozměniti
vládní návrh z toho důvodu, že
zmocnění dané vládě dnem 31.
prosince 1935 uplynulo, a mimo to musel dbáti i toho, aby
bylo zamezeno zpětné účinnosti zákona.
Ústavně-právní výbor postavil
se na stanovisko, že není právních překážek
ku prodloužení plné moci, vycházeje
z předpokladu, že zmocnění dané
vládě uplynutím lhůty sice zaniklo,
ale zákon sám, tím že toto zmocnění
zaniklo, nepřestal působiti a zůstal nedotčen.
Zpětnou účinnost pak vyloučil ústavně-právní
výbor novou úpravou vládního návrhu
v tom směru, že účinnost zákona
je vázána na den vyhlášení. V
souvislosti s těmito úpravami bylo ovšem nutno
provésti i úpravu §u 1 vládního
návrhu takovým způsobem, aby v době,
kdy zmocnění vládě dané platí,
bylo též možno, pokud jde o rozpuštěnou
politickou stranu nebo stranu náhradní, vydávati
zákazy podle § § 5 a 6 a učiniti opatření
podle §u 3, odst. 1 a 2 a §u 7 zákona čís.
201 z r. 1933 Sb. z. a n. Dnem 1. ledna 1937 pozbývají
takovéto zákazy a opatření účinnosti,
pokud nebyly příslušným úřadem
již dříve odvolány.
Pokud se týče zdůvodnění pro
toto zmocnění, došel ústavně-právní
výbor k přesvědčení, že
nemůže býti nejmenší pochybnosti
o tom, že právní statky, o jejichž ochranu
jde, mají a musejí býti chráněny
tak, jak právě zákonem chráněny
býti mají.
Je nepopiratelnou skutečností, že politické
strany jsou nositeli státního zřízení,
a není tedy možno nebrániti se proti jejich
činnosti tam, kde by mířila proti právním
statkům, které právě především
politickými stranami v demokratickém státě
mají býti zabezpečovány. V době
mezinárodního napětí, které
pochopitelně nezůstává bez vlivu na
politický vývoj domácí, musí
těmto poměrům býti věnována
zvýšená pozornost. A není možno,
zejména v době, kdy jde o to, aby obrana státu
byla postavena na pevný podklad zákonný,
nechávati zároveň mezeru tam, kde by se tato
obrana mohla když ne zcela, tedy aspoň zčásti
mařiti. Nesmí se také zapomínati,
že vláda ustanovení zákona použila
v prvním roce působnosti zákona, a že
tedy prakse potvrdila potřebu tohoto opatření.
Nebylo-li použito ustanovení zákona v roce
právě uplynulém, nemůže to nic
změniti na oprávněnosti vládního
návrhu. Vláda je především povolána
k ochraně statků vytčených v §u
1 zákona a tvrdí-li, že potřebuje ke
splnění své povinnosti žádaného
zmocnění, pak se nemůže nikdo přes
takový požadavek klidně přenésti,
komu jde opravdu o ochranu a zabezpečení ideálních
statků v tomto státě, a musí jej uznati.
V ústavně-právním výboru bylo
namítáno, ze zákon je tvrdý, nebezpečný,
neúčelný a protidemokratický. Netřeba
zatajovati, že zákon je opravdu tvrdý, ale
není protidemokratický. Musí býti
tvrdý, má-li splniti úkoly, o které
jde, a není protidemokratický už proto, že
jeho dvouletá existence nás přesvědčila,
že demokratický režim jím nebyl podvrácen.
Ostatně demokracie musí se chrániti i tvrdými
opatřeními, má-li zůstati nedotčena.
Je lépe pak zachovati si demokracii a podrobovati se tvrdým
opatřením, cílícím k její
ochraně, nežli ztráceti nebo ztratiti demokracii
proto, že nebylo dosti odvahy včas ji tvrdými
opatřeními zabezpečovati.
Na své účelnosti pak zákon neztratil
nic tím, že ho nebylo v posledním roce použito.
Jeho účel není naplňován jen
tím, že zákona bude používáno,
nýbrž především tím, že
poskytuje ochrany jmenovaným právním statkům.
A to se může díti i tím, že zákon
tu je a působí svojí existencí preventivně.
Mluvilo-li se pak a mluví-li se o tom, že je nebezpečný,
pak je třeba zdůrazniti, že může
býti nebezpečný pouze těm, kdo se
provinili nebo nemají klidného svědomí.
Ústavně-právní výbor provedl
podstatnou změnu v obsahu zákona. Obmezil zmocnění
vlády pouze na zmocnění rozpouštěti
politické strany a strany náhradní a vyloučil
tak ze zmocnění zmocnění o zastavování
činnosti politických stran. Důvody, které
vedly ústavněprávní výbor k
tomuto rozhodnutí, opíraly se jednak o ustanovení
§u 1 zákona, jednak o zkušenost a potřebu
prakse. Byla-li činností politické strany
zvýšenou měrou ohrožena samostatnost,
ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská
forma nebo bezpečnost republiky Československé,
pak je opravdu správné, aby bylo sáhnuto
k opatření ráznému, t. j. k rozpuštění
strany a nikoliv jen k zastavení její činnosti.
Zkušenost a ohled na praktickou potřebu pak přesvědčují,
že není dost dobře možno zákonem
ponechati určité funkce a zároveň
prakticky jím znemožniti jejich působnost,
jak by tomu bylo v tom případě, kdyby činnost
politické strany byla zastavena a při tom funkce
členů zákonodárných sborů
takovéto politické strany byly zachovány.
Touto úpravou provedl ústavně-právní
výbor do jisté míry zostření
vládního návrhu, ale je to zostření
logické a účelné.
Podávaje zprávu o jednání ústavně-právního
výboru považuji za svoji povinnost nakonec zdůrazniti,
že většina tohoto výboru je přesvědčena,
že navrhovaná osnova zákona zapadá do
těch opatření, kterými stát
i demokracie brání svoji existenci, a doporučuji
ze všech uvedených důvodů posl. sněmovně,
aby osnova zákona byla přijata ve znění
přijatém ústavně-právním
výborem. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci,
zahájíme proto rozpravu.
Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu
řečnickou 40 minut. (Námitky nebyly.)
Námitek proti tomu není. Navržená lhůta
jest schválena.
Přihlášeni jsou řečníci
na straně "proti": pp. posl. dr Pružinský,
dr Dominik, Esterházy, Šverma,
dr Wolf a Slanský.
Dávám slovo prvému přihlášenému
řečníku, p. posl. dr Pružinskému.
Posl. dr Pružinský: Slávna snemovňa!
Pri pojednávaní tejto osnovy zákona najsamprv
musím poznamenať, že uznávame právo
každého jednotlivca na sebaobranu, a je samozrejmé,
že uznávamame právo i štátu, najväčšej
to ľ udskej kolektívy, na sebaobranu. Rozhodne sa
ale staviame proti tomu, aby vláda, poťažne vládna
väčšina zákonom dostala do rúk
prostriedky, ktoré prostriedky môže zneužívať,
ktorými prostriedkami môže svoju stranícko-politickú
drzavu upevniť v svoj prospech na úkor poctivej parlamentnej
opozície.
Tento návrh má svoju historiu. Vieme, že v
samom lone koalí cie boly dlhé vyjednávania,
tento návrh bol už raz nazpäť vzatý
a teraz druhýkrát prepracovaný a okliesnený
prišiel do parlamentu. Táto skutočnosť,
že o zákone bola dlhá debata i v lone koalície,
svedčí o tom, že rozumné živly
v koaličných stranách tiež nesúhlasia
so zásadami, ktoré sú obsažené
v tejto osnove. A dovolím si tu poukázať na
to, že orgán jednej veľkej vládnej strany,
strany sociálne-d emokratickej, "Právo lidu"
asi pred 1 alebo 2 mesiacmi prinieslo článok, ktorý
článok sa ostro stavia oproti zásade, aby
vláda mala právo rozpúšťať
politické strany, a poukazuje na to, že vtedy, keď
je potrebné, aby sa proti tým, ktorí stavajú
úklady proti štátu, bojovalo, nech sa bojuje
proti jednotlivcom a nech sa nebojuje proti politickým
stranám.
Námietky, ktoré možno vznášať
proti tejto osnove, sú rázu dvojakého, formálneho
a meritorného. Čo sa týka námietok
rázu formálneho, musím pripomenúť,
že tuná je tá chyba, že táto osnova
zákona sa neoznačuje ako osnova, ktorou sa mení
ústavná listina. Táto osnova vlastne mení
ústavnú listinu v tom smysle, dľa ktorého
zdrojom všetkého práva v tejto republike je
ľud. Ľud je teda nositeľom suverenity. Toto sa
vlastne touto osnovou mení a preto je táto osnova
zákona taká, ktorá mení ústavnú
listinu.
Ďalej: dľa ústavy pozostáva posl. snemovňa
zo 300 členov a senát zo 150 členov. Dľa
tejto osnovy v páde, keď príde k rozpusteniu
politickej strany, bude zákonodarný sbor pozostávať
z menej členov. Teda by bolo bývalo na poriadku,
keby táto osnova bola označená ako osnova
taká, ktorou sa mení čiastočne ústava,
ku ktorej zmene je potrebná nie jednoduchá, ale
3/5 väčšina. Toľko o námietkach rázu
formálneho.
A teraz pozrime sa, ako vyzerajú námietky rázu
meritorného. Ponajs amprv celá osnova sa prieči
demokratickým zásadám. Ako som spomenul,
dľa ústavnej listiny nositeľom suverenity v tejto
republike je ľud, a tuná sa dáva právo
vláde, teda administratívnemu orgánu, aby
jednu složku toho nositeľa suverenity jednoducho eliminoval
z politického života. Tým je porušené
i právo pomerného zastúpenia a vlastne je
daná možnosť vláde, aby v svoj prospech
zkreslila, zmenila politickú situáciu, lebo rozpúšťaníím
politických strán - je samozrejmé, podotýkam,
že môže sa jednať len o rozpustenie opozičnej
strany, lebo žiadna vláda nebude rozpúšťať
vládnu stranu - sa ten pomer v prospech vlády zlepší
a proti opozícii sa zhorší. Tedy to sa zrejme
prieči demokratickým zásadám. Tu by
bolo možno odpomôcť len tak, že by právo
vlády rozpúšťať politickú
stranu, poťažne politické strany bolo junktimované
s povinnosťou vypísať voľby. Ako náhle
dojde k tomu, že sa jedna politická strana rozpustí
a jej členovia stratia mandát, nech sa apeluje k
voličstvu, nech voličstvo rozhodne, akých
chce mať zástupcov. V tomto páde, keby právo
vlády bolo junktimované s povinnosťou vypísať
nové voľby, by sa šetrila zásada, že
nositeľom suverenity v tejto republike je ľud, zadržala
by sa zásada pomerného zastúpenia a nedošlo
by ku skresleniu politickej situácie, vláda by nemohla
svoju stranícku, politickú državu upevňovať
v svoj prospech a v neprospech opozície.
Druhá závada je tá, že sa vláde
dáva právo rozpúšťať politickú
stranu, poťažne politické strany. Na celom svete
je uznaná právnická zásada, že
nikto nemôže rozhodovať v takej veci, v ktorej
je sám zainteresovaný, či je to vec civilná,
či je to vec trestná, či je to vec administratívna.
Nikto nemôže rozhodovať vo svojej veci. A čo
vidíme tuná? V tej záležitosti, či
má byť jedna strana rozpustená a či
nie, najviac je zainteresovaná vláda, a práve
tejto vláde, ktorá je zainteresovaná, dáva
sa právo rozpúšťať politickú
stranu. Celkom správne bolo z právnickej stránky
poukazované na to, že keď už má byť
právo statuované na rozpúšťanie
politických strán, toto právo by mal prevádzať
nejaký nestranný orgán, buďto riadny
súd, buďto správny súd alebo nejaký
orgán, ktorý v tejto záležitosti je
nepriamo zainteresovaný. Síce sa povie, že
patriční sa môžu odvolať k správnemu
súdu, je to do istej miery správné a pravdivé,
ale správny súd do merita veci nemôže
zasiahnuť. Správny súd môže len
skúmať, či vláda tie formálne
záležitosti splnila a či nie, a konec koncov
preca meritorne v tejto záležitosti rozhoduje tá
vláda, ktorá je najviac zainteresovaná v
tejto otázke.
Preto prichádzam k tomuto záveru: Naša strana
je nie proti tomu, aby sa štát bránil oproti
neprajným živlom, ale takto, ako je táto otázka
riešená, nie je to správné. V páde
rozpustenia politickej strany sa jedna složka parlamentu
eliminuje bez toho, že by novými voľbami bolo
postarané o nejakú náhradu, a je veľkou
vadou osnovy zákona, že rozhodnutie o tom, ktorá
a aká politická strana má byť rozpustená,
učiní vláda, zainteresovaná stránka,
a nie nejaký nestranný sudcovský orgán.
Z týchto dôvodov i z toho dôvodu, že je
to otázka dôvery, my ako opozičná strana,
nemajúc dôveru k tejto vláde, budeme hlasovať
proti tejto osnove. (Potlesk poslanců slovenské
strany ľudové.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo druhému přihlášenému řečníku,
panu posl. dr Dominikovi.
Posl. dr Dominik: Slavná sněmovno! Vím,
že všechno, co zde pronesu k osnově zákona,
kterým se obnovuje zmocnění vlády
rozpouštěti politické strany, zůstane
hlasem volajícího na poušti a nebude míti
žádného praktického důsledku.
Ale jako právník pokládám za svou
povinnost, abych informoval ty členy poslanecké
sněmovny, kteří nejsou odborníky,
sine ira et studio, podle pravdy, jednak o tom, jak nesprávný
a logicky neudržitelný je postup při t. zv.
obnovení zaniklého vládního zmocnění,
a jednak o tom, jakými vadami trpí sám zákon
č. 201 z r. 1933. Nemohu připustiti, aby mně
jako právníku a učiteli práva bylo
někdy vytýkáno, že jsem v době,
kdy jsem měl čest zasedati v tomto slavném
shromáždění, svým souhlasem anebo
jen svým mlčením umožnil něco,
co se příčí základním
zásadám právním, co je s hlediska
formálního právnicky nemožné
a s hlediska materiálního právnicky závadné
a nepromyšlené.
Chci vám ukázati, vážené dámy
a pánové, za prvé, že prostě
není možno obnoviti zmocnění vlády
k rozpouštění politických stran a k
podobným zákrokům a domnívati se,
že už tím je obnoven celý zákon
201/33, a za druhé, že tento zákon sám
je stižen tolika a tak podstatnými vadami, že
jeho obnovení v dnešním znění
bez podstatného a pronikavého přepracování
nebude nikdy ke chloubě tohoto slavného sboru.
Zákon č. 201/33 náležel mezi zákony
časově omezené ve svém trvání.
Platil do 31. prosince 1935 a tímto dnem platiti přestal.
Neboť zaniklo-li zmocnění vlády zastavovati
činnost politických stran nebo je rozpouštěti,
zanikla tím také ostatní ustanovení
tohoto zákona, která upravovala důsledky
zmocnění případně použitého,
tedy zanikla zejména ustanovení o následcích
zastavení činnosti politických stran anebo
o následcích rozpuštění politických
stran. Od 1. ledna 1936 nemohla vláda použíti
zmocnění a nebylo tedy také možno uplatniti
ostatní ustanovení tohoto zákona. Neboť
výraz "zákon platí" neznamená
nic jiného, než že zákona lze použíti
na konkretní případ skutečného
života, "zákon platí" neznamená
nic jiného, než že zákon je možno
uplatniti v životní praxi. A není-li ho možno
použíti, není-li ho možno uplatniti ve
skutečném životě, zákon neplatí.
Byla-li tedy vláda zmocněna použíti
ustanovení tohoto zákona do 31. prosince 1935 a
nic dále, přestal zákon č. 201 tímto
dnem platiti. Na jeho povaze jako zákona časově
terminovaného nic nezměnila okolnost, že se
u tohoto zákona nepoužilo výrazu při
terminovaných zákonech jindy obvyklého, že
totiž "tento zákon platí do 31. prosince
1935". Neboť kdyby byl zákon užil tohoto
jindy obvyklého způsobu vyjádření,
bylo by bývalo sporné, je-li postiženým
politickým stranám po uplynutí času
jejich činnost zase dovolena čili nic a v jakém
rozsahu, a bylo by sporné, trvají-li dále
určitá omezení vyslovená správními
úřady na základě tohoto zákona.
Jen proto užil zákon jiného slovního
obratu o své časové platnosti a proto se
také v §u 23, odst. 2 vyslovil o tom, že omezení
občanských svobod správními úřady
vyslovená dále netrvají.
Nuže, přestal-li zákon č. 201/33 v celém
svém rozsahu platiti dnem 1. ledna 1936 a mají-li
se nyní obnoviti §§ 1, 3, 5, 6, 7 a 15, neobnovují
se tím ostatní ustanovení tohoto zákona
a nebude jich možno prakticky použíti.
A prosím, nyní důsledek. I když vláda
stranu rozpustí, nebude již tím jakákoliv
její činnost zakázána (§ 2),
nebude platiti pro její bývalé příslušníky
zákaz důvěrných schůzí
bez povolení politických úřadů
(§ 4), nebude nutna změna závadného
názvu určitých společenských
útvarů (§ 8 ), nebude platiti tiskové
obmezení o projevech členů zákonodárných
sborů (§ 9), nepozbudou svých funkcí
zástupcové rozpuštěné strany
ani v Národním shromáždění,
ani ve sborech samosprávných či v jiných
veřejných institucích (§ § 10 a
16), nebude v nových volbách neplatnou kandidátní
listina znějící na jméno rozpuštěné
strany (§ 18 ), přebytek zabaveného jmění
po likvidaci nepřipadne ve prospěch státu
(§ 19 ) atd.